William Bloodworth
Starožitník, má svůj malý obchod, která má dvě části, jednu pro obyčejné lidi, druhou pro „jiné“.
Když se po vstupu dotyčný prokáže, že patří mezi jiné, zavede ho do zadní části svého krámku.
Měří 188 cm, má dlouhé tmavě hnědé vlasy, které si váže do copu nebo drdolu, hnědé oči.
Je chytrý, a velice zběhlý v historii, ani neví proč, ale dokáže určit, co má historickou hodnotu, a z jaké doby přibližně pochází. Dobře si pamatuje historická fakta z různých období, aniž by to musel studovat na nějaké škole. Stačí mu přečíst si knihu, nebo její část, a ostatní už si připomene sám. Má pocit, jako by ty různé období už prožil.
Živí se sbíráním a prodejem starožitných kousků, druhá jeho část příjmů jde z druhé části jeho starožitnictví.
Snaží se vyhýbat problémům, ale když přijde na věc, umí se o sebe postarat. Není nejsilnější, a pokud nestačí fyzická síla, nahrazuje ji svými magickými schopnostmi. Nosí prsten, který je rodinnou památkou, a nikdy ho nesundává z prstu. Po celý život má však pocit, jako by mu něco scházelo. Ale neumí upřesnit konkrétně co…
Jeho rodina, jejíž kořeny sahají hluboko do historie, pochází z Británie. On sám žije v klidné části na okraji Portlandu, v Old Townu.
Alexander "Alex" Barga
Lovec, pracující pro tajnou vládní agenturu se sídlem v Portlandu v USA.
180cm vysoký, štíhlý, se světlými kratšími vlasy a pomněnkově modrýma očima, vypadá jako mladíček, co neumí do pěti napočítat, ale opak je pravdou.
Už téměř od narození byl nucen učit se bojovat, jak to vyžadovala rodinná tradice, učit se různým způsobům mučení, technikám zabíjení, špehování a jiných věcí, a to z toho důvodu, že jeho rod vždy patřil k těm nejlepším lovcům.
Ale nikdy si nestěžoval na tvrdý výcvik. Později, když začal lovit, byl za něj jen rád.
Nezabíjel totiž lidi, ale "jiné" o kterých si lidé mysleli, že jsou jen báchorkami.
Alex samotný je ale obestřen tajemstvím.
Posledních pár let ho trápí podivné sny o muži, který mu přijde až povědomě známý, ale sen téměř vždy končí tragédii.
Z jeho rodiny už zůstal sám, takže se ani nemůže nikoho zeptat.
Je tvrdohlavý, neústupný, přísně dodržuje veškerá pravidla, a nikdy by neudělal nic v rozporu z příkazem, který dostal.
Během deseti let, kdy v patnácti oficiálně začal svou kariéru lovce, se u společnosti vyšplhal až na vrchol, a proto mu byl svěřen ten nejtěžší úkol, jaký doposud dostal.
Zabít jednoho z posledních čarodějů, kteří kráčí po zemi, a vláda ho ohodnotila jako dostatečně nebezpečného.
Wiliam
Spěchal jsem domů a měl jsem proč.
Dneska byl devátý den, a podle toho, co mi říkala Yasmine, má to přijít každou chvíli.
Byl jsem právě na bleším trhu na druhém konci města, když mi volala. Snažil jsem se usmlouvat dobrou cenu za jeden šíp, který jsem tam u jednoho člověka uviděl. Prý ho našel venku, a neví co s ním. Ale zdálo se mu, že je kvalitní a drahý, a možná starožitný, a tak s ním přišel sem.
Mě zaujal hned na první pohled.
Byly to maličkosti, které běžnému nezkušenému a neznalému člověku uniknou. Ale já dobře věděl, že tenhle šíp má stříbrný hrot, je z pevného, vzácného dřeva, i když vypadal docela ošuntěle. A navíc… Skoro neviditelně na něm byly vyraženy iniciály. Nechtěl jsem je studovat před tím chlápkem, tak jsem si ho jen zběžně prohlédl a sdělil mu, že se jedná o napodobeninu. Spíš atrapu, a koupím ho za dva dolary. Víc za něj nikde nedostane a už tak je to hodně.
Spěchal jsem, a tak jsem doufal, že nebude dlouho smlouvat…
Nakonec přikývl, když viděl, že chci odejít a s radostí si ty dva dolary vzal.
S dobrým úlovkem jsem rychle z blešáku odešel. Zamířil jsem do nedalekého parku, a našel si odlehlé místo za několika vzrostlými stromy a keři.
Většinou jsem jezdil autem, abych nevzbudil pozornost, ale tentokrát jsem opravdu spěchal.
Ujistil jsem se, že není nikdo poblíž. Zavřel jsem oči, zhluboka se několikrát nadechl a zamumlal několik slov.
Rychle jsem vydechl a zatajil dech. Silný tlak na mé tělo mě donutil znovu zavřít oči a jen doufat, že to brzy skončí, abych se mohl znovu nadechnout.
Vždycky to trvalo jen pár vteřin, ale bylo to vyčerpávající. Vždycky jsem měl pocit, jako by mě něco chtělo protáhnout úzkou rourou, do které se vejde tak maximálně myš. A v momentě, kdy tlak na mé tělo povolil, a já se ostře nadechl, jak měly plíce možnost se konečně roztáhnout, věděl jsem, že jsem na místě určení…
Málem jsem narazil do stromu, který rostl na mé zahradě. Tentokrát, jak jsem spěchal, jsem si místo nestihl přesně v mysli vybavit, a moje záda se nepříjemně otřela o ten hrubý kmen.
Jakmile jsem získal jistotu v nohách, rozběhl jsem se přes zahradu do domu, do obytné části.
„Yasmin! Jsem tu! Stihl jsem to?!“ křičel jsem a běžel rovnou do prostorné kuchyně.
„Uklidni se, Wile,“ otočila se na mě Yasmine.
Její černé oči zářily jak dva moriony a stříbrné dlouhé vlasy se rozlétly do stran, když otočila hlavu.
„Bude to sice každou chvíli, ale zatím jen zkouší, kudy se dostat ven. Poslouchej,“ ustoupila od pece, aby mi udělala místo.
I když bylo venku teplo, museli jsme mít pec roztopenou, jinak by se Rarog nevyklubal. A zahřívat v peci se musí devět dní.
Nadšeně jsem doběhl k peci a sklonil se. Vejce Raroga se tu nahřívalo, a právě dnes byl devátý den…
Zaposlouchal jsem se.
Opravdu. Chvilkama se ozývalo jemné opatrné ťukání a škrábání…
„Budeme mít Raroga! Víš, co mě to stálo ho získat?“ nadšeně jsem se otočil na Yasmin. „Ani nechtěj vědět, jak ten skřet smlouval. Myslel jsem, že ho zabiju, nebo mu aspoň přičaruji místo nosu zadek. Ale ta cesta k Baltu vážně stála za to… Jaké mu dáme jméno?“
Vážně jsem se těšil, až se Rarog vyklube. Mít takového vzácného tvora se jen tak někomu nepoštěstí, a je jich na světě opravdu málo, stejně, jako Yasmin je jedna z posledních svého rodu.
Alexander
Znovu přišel ten sen.
I když tentokrát byl zase o něco jiný.
Pršelo.
Země byla pokrytá vrstvou hlíny, která stekla z okolních kopců.
Plachty armádních stanů šustily ve větru, a noc kromě měsíce osvětlovalo pár halogenových lamp.
Stál jsem za jedním stanem, voda mi stékala z čepice po tváři a vypadalo to, jako bych plakal.
Měl jsem na sobě uniformu vojenské rozvědky a kontrarozvědky Abwehru, fungující za první a druhé světové války, a zbraní mířil na muže, který přede mnou klečel na špinavé zemi se sklopenou hlavou.
Nemohl jsem si ho pořádně prohlédnout. Nejen proto, že měl sklopenou hlavu, ale i proto, že ho obklopovala zvláštní mlha.
Slyšel jsem sám sebe něco říkat, ale slovům jsem nerozuměl.
A pak...
Ztichlou noci zaznělo prásknutí výstřelu, a poslední, co si pamatuju, bylo tělo, které se zhroutilo do bláta a louží.
S výkřikem jsem se posadil na posteli a prudce oddechoval. Mé tělo se lesklo potem, a vlasy se mi lepily na čelo.
Neměl jsem tyhle sny rád.
Vždy byly až moc živé, a navíc jsem nechápal jejich význam a to mě užíralo.
Když jsem se trochu uklidnil, padl jsem zpátky do peřin, ale věděl jsem, že už stejně neusnu.
Digitální budík na nočním stolku ukazoval tři hodiny ráno.
Měl jsem ještě minimálně pět hodin, než bude čas se přihlásit na velitelství a zažádat o informace k novému úkolu, který mi byl přidělen.
Byl jsem lovec.
Ale lovil jsem to, o čem obyčejní lidé neměli ani tušení.
Draci, skřeti, víly, mořské panny, ghoulové, upíři, meluzíny, harpie, vodníci, všechno, co kdy koho napadlo, a o čem kdy kdo četl, skutečně existovalo.
Někteří už vyhynuli, někteří byli na pokraji vyhynutí, ale byli tady.
A já je lovil nebo umravňoval.
Pracoval jsem pro tajnou vládní organizaci, která měla pobočku v Portlandu, městě, kde jsem žil, a která monitorovala každého jiného, který se ve městě objevil.
S některýma nebyl problém, jiní se chovali klidně, ale začali vyšilovat, když se jim něco přihodilo, a někteří vyloženě vyvolávali problémy.
Nebyl jsem proti nim zaujatý, ale když mi byl přidělen úkol, splnil jsem ho a neptal se na okolnosti.
Pravidla se musí vždy dodržovat, a téhle zásady jsem se držel už od malička.
Ještě chvilku jsem ležel, než jsem s povzdechem vstal, protáhl se a přešel do koupelny, abych ze sebe smyl pot, a mohl si udělat lehkou snídani.
William
Yasmin měla pravdu. Vůbec jsem nemusel spěchat. Ale když já se tak těšil.
Zatímco Yasmin obsloužila poslední zákazníky v krámě, já celou dobu seděl u pece a pozoroval Rarogovo vejce.
Když se mi zdálo, že se na chvíli ten malý ptáček uklidnil, udělal jsem si večeři a sedl si zpátky.
A jen co jsem dojedl, vzpomněl jsem si na ten šíp, co jsem si donesl z blešího trhu.
Rozsvítil jsem si velké světlo, a ještě si vzal lupu a začal jsem ten šíp zkoumat.
Hrot byl opravdu stříbrný, jako by někdo byl připravený lovit upíry, nebo jinou havěť. Dřík samotný byl z tropické břízy, což už samo o sobě napovídalo, že střelec musí být hodně dobrý, a navíc… Nejspíš lovec. Proč by jinak měl tento typ dříku, který se používá výhradně pro lov, a to ještě navíc jen tam, kde je to povoleno? A opracování bylo precizní, stejně jako zpracování hrotu. Na obou částech, čehož jsem si všiml až doma, byly opravdu iniciály.
AB
Takže vyrobeno na zakázku. I peří tomu odpovídalo…
Prostě dokonalá práce, která mi ale napovídala, že se po městě opravdu pohybuje někdo, kdo je na lovu. A na kachny rozhodně s tímhle šípem nešel.
Věděl jsem, že i v Portlandu žije pár lovců. Ale jen malinko z nich ví o nás, a je schopno lovit. Ale nikdo není jména, které by začínalo AB. Budu muset upozornit Yasmin, aby si dávala pozor.
„Wile, podívej,“ ozvala se právě vedle mne, když jsem odkládal šíp na stůl.
Otočil jsem se k peci a jedním skokem jsem překonal vzdálenost k ní.
„Je to tady…“ vydechl jsem a nadšeně jsem sledoval, jak skořápka praská…
„Aby ne, když jsi tu proseděl skoro celou noc,“ zasmála se Yasmin, ale i ona napjatě sledovala, jak se Rarog klube ven.
Alexander
Po vydatné snídani, která byla vždy pro mě základem dne, a i když jsem pak celý den třeba nejedl, nebo byl někde na lovu, snídani jsem si vždy dopřál v jakékoliv formě, jsem sešel do suterénu svého domu na předměstí v klidné části, který byl navíc ze tří stran obklopen vysokými stromy, takže jsem měl dostatek soukromí.
Pro každého to vypadalo jako obyčejná garáž, kde jsem měl zaparkovaného svého Bentleye pro normální ježdění a sportovního Jaguára, když jsem si chtěl vyrazit.
Přešel jsem k zadní cihlové stěně a v určitém pořadí zatlačil na šest cihel.
Cvaklo to, stěna se odsunula, a přede mnou se objevil vchod do podzemí.
Stačilo sejít čtyři schody a ocitl jsem se v krátké chodbě zakončené těžkými pancéřovými dveřmi na číselný kód a otisky prstů.
Když jsem měl za sebou i tuhle proceduru ocitl jsem se ve velké klimatizované místnosti, která sloužila jako můj úkryt, zbrojnice a pracovna v jednom.
V jednom rohu byl stůl se dvěma počítači a velkou tabulí na poznámky. Na stěně visela podrobná mapa města a jeho okolí. V protějším rohu stál obrovský mrazák, který jsem koupil i s domem, protože bývalému majiteli se tak velká kráva nechtěla stěhovat, a mě nakonec taky ne.
Měl jsem tu i bar a malou kuchyňku, ale větší část místnosti tvořily různě dlouhé a velké stoly, na kterých ležely buď volně nebo v pouzdrech nejrůznější zbraně.
Některé z nich, i když jsem je viděl poprvé v životě, když se mi dostaly do rukou, jsem uměl bravurně používat, aniž bych se to někdy učil.
Můj pohled se zastavil na zbrani, která až moc připomínala tu ze snu a mimoděk jsem sáhl na svůj přívěsek ve tvaru měsíce, který mi visel na krku.
Další věc, kterou jsem nedokázal vysvětlit. Můj rod měl ve znaku orla a vinnou révu ne měsíc. A i když jsem se ptal otce, než zemřel, nedokázal mi odpovědět. Nebo nechtěl.
Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil nepříjemných myšlenek a můj pohled padl na další zbraň, kterou jsem poměrně rád používal.
Černá kuš a speciální šípy vyrobené na zakázku.
Asi před týdnem jsem měl za úkol najít a zabít krysodlaka, který zabíjel bezdomovce.
Bohužel, i když si dávám velký pozor, během lovu jsem ztratil jeden z šípů.
William
Seděl jsem u velkého stolu, kterému vévodila speciálně vyrobená klec, a v ní seděl na bidýlku krásný ptáček, který časem ale bude hodně velký, a tahle klec mu nebude stačit.
Rovnal si peříčka a sem tam se na nás podíval a jemně pípnul.
„Budu mu říkal Sol,“ podepřel jsem si rukama bradu. „Už teď je krásný, a počkej, jak vyroste. Jen ho nesmíme nechat nikde, kde by mohl něco zapálit. Takže mu asi postavím přístěnek. Dveře budou tam,“ ukázal jsem nalevo.
„Ale pokud ho něco nerozčílí, neměl by být nebezpečný, ale jistota je jistota, takže zařídím, aby byly zdi odolné požáru, kdyby náhodou začal chrlit oheň.“
„Měli bychom otevřít. Už bude desátá hodina, a viděla jsem už zákazníky obcházet kolem,“ postavila Yasmin přede mne hrnek s kávou a talíř se snídaní. „Pořádně se najez. Dneska bys mi mohl pomoct v krámě. Je potřeba některé věci přebrat a podívat se, jestli nejsou narušené a nic nehrozí, kdyby se náhodou rozbily. Takže buď budeš vepředu, nebo vzadu, kde uděláš důkladnou kontrolu.“
„Budu vepředu,“ hned jsem si vybral lehčí variantu. „Ty ses aspoň vyspala, ale já nespal celou noc a jsem utahaný…“
Popadl jsem talíř a kafe, a zamířil jsem rovnou do krámku, abych mohl otevřít a vpustit první zákazníky.
„Jo,“ ještě jsem se otočil a ukázal na stůl, kde ležel šíp. „Tohle dej taky dozadu. Není to něco, co by mělo lidské oko vidět. Musíme zjistit, kdo tu loví. Měla by sis dávat pozor, ano?“
Když Yasmin přikývla a zmizela za závěsem, kde vedla chodba do druhého krámu, spokojeně jsem šel dopředu, abych otevřel to svoje lidské starožitnictví, a hned na to jsem se usadil za pultem a konečně začal snídat.
Alexander
Když byl konečně čas vyrazit do práce, natáhl jsem na sebe černé džíny a černý rolák s dlouhým rukávem.
Pobral jsem si všechny důležité věci, včetně zbraně, kterou jsem zastrčil do podpažního pouzdra, a zakryl to černou mikinou.
Pak už stačilo jen natáhnout ponožky a tenisky, vzít klíče a vyrazit.
Byl jsem dochvilný člověk, a neexistovalo, abych někam přišel pozdě, takže jsem vždy raději vyrážel s předstihem.
Kancelář Bezpečnostních složek pro nadpřirozené bytosti, neboli BSNB sídlila v policejní budově pod falešnou jmenovkou Speciální úřad pro styk s veřejností, v nejvyšším patře, kam se člověk dostal jen přes bezpečnostní zámek.
Pro mnoho lidí v budově jsme byli buď vyžírky, co nic nedělají a žijí z daňových poplatníků, pro jiné jsme byli podivíni, co si hrají na pány a nic neumí.
Mě bylo úplně jedno, co si myslí. Zpovídat se nikomu nemusím.
Ale i přesto se našli takoví, které jsem s trochou štěstí mohl nazývat přáteli.
První z nich byla Gothel, afroameričanka, která mi teď šla naproti, nebo spíš se valila, a usmívala se od ucha k uchu.
Byla to moje první a jediná ženská v posteli, a vlastně jen díky ní jsem si konečně v sobě udělal jasno.
Bylo mi tehdy čerstvých osmnáct a nějak jsem to přehnal s alkoholem. No, a pak už to šlo samo.
Ale i přesto, jakým fiaskem to dopadlo, jsme zůstali přáteli, a navíc, Gothel teď už byla tři roky šťastně vdaná, a s manželem čekali druhé dítě.
„To je dost, že se taky zastavíš," mlaskla mi pořádnou pusu na tvář.
„Nemám teď moc času, navíc jsem si myslel, že budeš doma," zabručel jsem a zadíval se na její břicho, které povážlivě narostlo od té doby, co jsem ji viděl naposledy.
„Jo, jsem jako almara, a už se skoro nevlezu do dveří. Mám pocit jako bych čekala paterčata," odfoukla si, a pak se svalila na nejbližší židli.
„Mimochodem můj bratranec by tě rád poznal," mrkla na mě a já jen protočil oči.
Od té doby co se vdala, se mi pořád snaží někoho dohodit.
„Víš, že nemám čas. Což mi připomíná, že už musím jít, jinak přijdu pozdě."
Znovu jsem se nechal políbit, vyposlechl si, jaký jsem chuligán, že s ní nechci trávit víc času, a za chvilku už nastupoval do výtahu.
Do desátého patra jsem už vyjel sám, a po vystoupení se ocitl v dlouhé, klimatizované a tiché chodbě.
Vydal jsem se k hlavním dveřím, zadal příslušný kód, a vzápětí měl co dělat, abych udržel rovnováhu, když mě málem povalil mladý kluk, co akorát vybíhal ven.
„Promiň, Alexi. Byl jsem akorát na cestě pro tebe, ale tvoje dochvilnost je neotřesitelná," usmál se na mě a poodstoupil, abych mohl projít dovnitř.
William
Byl celkem klidný den. Seděl jsem v krámě, občas se postavil, když chtěl někdo něco ukázat, koupil jsem jednu hodně starou brož, a i když jsem za ní vydal docela dost peněz, byl to dobrý kup.
Když zákazník odešel, pořádně jsem si ji prohlédnul.
Měl jsem pocit, jako bych tu brož už někde viděl, ale to se mi stávalo u více věcí.
Ale jedno jsem věděl jistě. Tenhle šperk rozhodně neprodám…
Uschoval jsem ho do krabičky a do malého trezoru pod pultem, kam jsem si dával věci, které jsem chtěl uschovat, ale neměl jsem čas je přenést hned dolů do suterénu.
Blížilo se k poledni a pomalu byl čas zavřít. Pravidelní zákazníci byli na hodinovou pauzu zvyklí, a já se taky potřeboval někdy naobědvat.
Musel jsem taky zkontrolovat, jak to vypadá u Raroga, a jak pokročila v práci Yasmin.
Chtěl jsem už zamknout, když se dovnitř tlačil jeden zavalitý chlapík, s upocenou a rudou tváří a v ruce nesl jakýsi balíček.
Nikdy jsem nikoho nevyhodil, a tak jsem s povzdechem otevřel a pustil ho dovnitř.
„Co mi nesete?“ zašel jsem za pult a čekal, až dojde i on a položí balíček na stůl.
Začal ho rozbalovat, aniž by něco řekl. A jakmile se ukázal obsah, okamžitě jsem se po tom natáhl.
„Kde jste to našel?“ pozorně jsem si chlapíka prohlédl.
Na pultu stály tři modré skleněné baňky s nějakou tekutinou. Byly uzavřené, a když jsem se pořádně podíval, bylo vidět, že uzávěr je původní a nikdy se s nimi nemanipulovalo.
„Našel jsem to na půdě, zdálo se mi, že jsou ty sklenice vzácné. Chtěl jsem to vylít, a vymýt, a pak je prodat, ale nepovedlo se mi to otevřít.“
Chlapík byl udivený mým zájmem, ale vypadal potěšeně, že nejspíš našel nějakou vzácnost.
Jasně že našel.
Otočil jsem jednu baňku dnem vzhůru.
Přesně jak jsem si myslel.
Flakony z doby krále Jindřicha XIV, a podle označení, to patřilo jednomu z lékárníků té doby, který sloužil u krále. A vzhledem k tomu, jak byly uzavřené, v jakém byly flakónu a taky to, že to nešlo otevřít, bylo jasné, že tekutiny jsou velmi nebezpečné jedy. Jedny z těch, které se kdysi užívaly.
Ten člověk ani nevěděl, co nese v rukách. Mohl být rád, že se mu to nepodařilo otevřít, nebo rozbít.
I když… Na otevření by potřeboval vědět to, co vím jen já, a možná pár dalších čarodějů…
Chlapíkovi jsem nakonec namluvil, že se jedná o voňavku, ale že skleničky jsou vzácné.
To jsem zase neměl srdce mu lhát.
A tak když jsem mu řekl, že mu za ně zaplatím 200 dolarů, byl jak u vytržení, a rád, že se zbaví nepořádku na půdě.
Odcházel s příslibem, že pokud by ještě něco našel, tak určitě přijde, a taky jsme se domluvili, že se u něj můžu zastavit a půdu si prohlédnout…
Jo, někde by měl být ukrytý i protijed a ten je hodně důležitý… A většinou bývají opravdu dobře ukryty.
Jen by mě zajímalo, jak se tahle věc dostala z Evropy až sem do Portlandu.
Alexander
Andrew byl jediný člověk, který věděl o mé skutečné práci. Nebyl lovec, pracoval jako poslíček, ale před třemi lety jsem mu zachránil život, když si ho vzala do parády skupinka upírů.
Za normálních okolností by mu bylo pohrozeno, nebo by dostal vysoké odškodné, aby zapomněl, ale Andrew se nenechal odbýt.
Vydupal si cestu až k mým šéfům, a nakonec skončil jako poslíček, z čehož byl na můj vkus až moc nadšený.
„Je to něco velkého. Čekají na tebe všichni šéfové," zašeptal mi spiklenecky do ucha.
Byl o pět let mladší než já, trochu moc hubený, s rozcuchanými hnědými vlasy, oříškovýma očima, a nosem mírně nakřivo, jak mu ho několikrát zlomili.
Byl hodný. Možná i naivní, a bohužel, ani ta nepříjemná událost ho nic o opatrnosti nenaučila.
„No, nejspíš to bude velké. Normálně by poslali tebe, ale volal mi osobně Madox, což už je samo o sobě hodně divné," pokrčil jsem rameny a postupoval chodbou k dalším dveřím, kde měl kancelář můj nadřízený.
Po krátkém zaklepání a vyzvání jsem vstoupil a postavil se skoro do pozoru před velký pracovní stůl.
„Přesně a na čas, jako vždy, pane Bargo," mlaskl spokojeně Madox a poposunul po stole složku s úkolem.
„Je mimořádně důležité, abyste uspěl. Ten muž je velmi nebezpečný, a z tajných zdrojů víme, že si snaží vytvořit armádu „jiných“, a v nestřežené chvíli pak zaútočit. Je to jeden z posledních čarodějů, a nejspíš mu jde o pomstu," promluvil vysoký muž, jehož věk nebylo možné odhadnout a se kterým jsem se zatím setkal pouze dvakrát.
V jeho přítomnosti mi nebylo dobře. Nechápal jsem to, neznal jsem ho osobně, ani o něm neslyšel vyloženě nic špatného, ale nemohl jsem si pomoct.
Otevřel jsem proto složku, zahleděl se na fotku muže a přečetl si potřebné informace.
Nic jsem na sobě nedal znát, dokud jsem po instrukcích nevyšel z kanceláře a nezapadly za mnou dveře.
Tam jsem zjistil, že se mi klepou ruce, a když jsem se znovu na fotku zadíval, sevřelo se mi srdce, aniž bych věděl proč.
Toho člověka jsem neznal, ale jeho tvář mi připadala strašně povědomá. Jakoby...
Skoro jsem nadskočil leknutím, když se vedle mě objevil Andrew a zadíval se mi přes rameno.
„Páni, to je kus. Toho bude i škoda. Co udělal?"
„Víš, že o tom nesmím mluvit," zamračil jsem se, založil fotku zpátky do složky a vydal se ven.
V polovině cesty jsem se ale zarazil, jak mě něco napadlo.
„Máš teď nějakou práci, Andrewe?"
Když zavrtěl záporně hlavou a jeho oči zazářily očekáváním, na moment jsem se zeptal sám sebe, jestli je to dobrý nápad.
„Před nedávnem se mi při lovu ztratil šíp. Je speciální, a já bych nerad, kdyby se dostal do ruky někomu nepovolanému. Vím, že máš spoustu známých, myslíš, že bys mohl rozhodit sítě a poptat se, jestli ho třeba někdo nenašel a nepokoušel se ho prodat, nebo se s ním nechlubil?"
Myslím, že skoro zavýskl radosti, když mi padl kolem krku, a já ho pomalu násilím od sebe musel odtrhnout.
Dal jsem mu ještě přesný popis šípu, řekl mu, kde jsem ho ztratil, a pak se vydal domů, abych se mohl podívat pořádně na svůj nový případ.
William
Zamknul jsem krámek a vrátil se k pultu. Flakóny jsem opatrně vložil do malé bedničky vystlané slámou, z příručního trezoru jsem vytáhl brož, co jsem dneska taky odkoupil, a se vším jsem zamířil rovnou dolů, do suterénu, kde jsem měl takzvaný sklad všelijakých věcí, které nejsou pro lidské oči.
„Ještě chvíli, a budu to mít hotové,“ ozvala se Yasmin, jen co jsem vešel dovnitř. „Dneska jenom lidi, že nikdo nepřišel dozadu?“
Odložila jednu z krabic na regál, otřela si ruce a pak se ke mně otočila.
Musel jsem se pousmát. Vždycky, když se na něco soustředila a nemusela se hlídat, měla snahu se podvědomě měnit do své pravé podoby. I teď, když se na mě otočila, se ji na hlavě třpytil krásný spirálovitě zatočený roh a její vlasy i oči zářily snad ještě víc než ráno.
Ani bych tu nemusel používat světlo, když se změní…
„Ani nevíš, jak jsi krásná, Jasmínko,“ pousmál jsem se na ni.
Opětovala mi úsměv, a její jasmínová vůně o něco víc zesílila a roznesla se po místnosti.
„Víš, že to na mě nemáš zkoušet, co?“ naoko jsem se zamračil a pohrozil prstem.
„Copak to máš?“ došla ke mně a hned nakukovala.
„Opatrně, jsou to jedny z nejúčinnějších jedů, stačí olíznout prst a je po tobě,“ otevřel jsem speciální skříň na jedy a podobné látky a bednu s flakony do ní uložil.
„Ale tohle mě zajímá,“ posadil jsem se na židli a rozsvítil si lampu se silnou žárovkou a velkou lupou.
„Mám pocit, jako bych to už někde viděl,“ zamumlal jsem, když jsem se sklonil a začal si ji pořádně prohlížet.
Bylo podle opracování vidět, že je několik stovek let stará. Převracel jsem ji v prstech, zkoumal každičký kámen, každičkou nerovnost či škrábanec. A najednou mě to trklo…
Ani nevím jak, ale měl jsem prostě pocit, že to musím udělat.
Vyloupl jsem ten největší kámen a překvapeně jsem vydechl…
Ani jsem to nemusel dávat pod lupu. Iniciály KR byly do zlata umně vytepané a dost velké, aby se nešlo zmýlit, i když šlo o velmi staré písmo…
Tuhle brož… znám ji… někde jsem ji už viděl… nebo u někoho… Ale komu vlastně patří?
Alexander
Když jsem přijel domů, rovnou jsem zamířil do suterénu, abych si připravil všechno potřebné.
Fotku jsem připíchl na tabuli stejně jako všechny informace, i když toho zatím bylo málo.
Pohledem jsem sjel na konec dokumentu, který byl podepsán nejvyšším šéfem oddělení, Kirkem Rowanem.
To jméno mi připadalo povědomé, i když jsem věděl, že jsem se s ním nikdy předtím nesetkal.
I přesto, stejně jako v kanceláři, i teď mi vyvstanul na mysli jeho obličej, a já se otřásl.
Nikdy jsem nepochyboval o rozkazech, ani se proti nim nevzepřel.
Jen teď...
Připadalo mi, že je něco špatně.
Znovu jsem se zadíval na fotku muže a mimoděk zatajil dech.
Andrew měl pravdu.
Byl to vážně kus.
Ale to samozřejmě výsledek mé práce neovlivní.
Snažil jsem se o muži jménem William Bloodworth najít nějaké bližší informace, něco co by mi pomohlo ho usvědčit, ale kromě toho, že vedl starožitnictví se mi nic víc nepodařilo zjistit.
Což bylo celkem podivné na to, že si měl údajně budovat armádu jiných.
Jenže tohle už jsem taky zažil.
U těch, co se tvářili, že neumí do pěti napočítat, fňukali, jak se jim ubližuje, se pak se ukázalo, že si doma pěstují chovnou stanici dětí na maso.
Nakonec jsem u toho proseděl asi čtyři hodiny, ale bezvýsledně.
Rozhodl jsem se, že zkusím zajít do toho starožitnictví, když se mi ozval Andrew ze správou, že šíp koupil jeden chlápek, nejspíš sběratel.
A podle popisu od prodávajícího, to byl můj cíl.
Musel jsem slíbit, že veškeré výlohy zaplatím, protože ho informace stály prý nemálo peněz, hodil do sebe housku se salámem a vydal se na cestu, zvědavý, co se dozvím.
Krámek zvenku vypadal skutečně úplně obyčejně, takových jako tenhle bylo mraky, a když jsem vstupoval, nad hlavou mi zacinkal zvoneček.
„Dobré odpole-" začal jsem jako slušně vychovaný zákazník, ale když jsem se střetl s pohledem těch hnědých očí, měl jsem pocit, že mi mozkem projela žhavá jehla.
Vykřikl jsem bolestí, zatmělo se mi před očima, a poslední, co jsem viděl, byla rychle blížící se podlaha krámku.
William
Chvíli jsem se díval na ty iniciály a přemýšlel, odkud bych ten šperk a ty iniciály mohl znát. Ale za boha jsem si nemohl vzpomenout.
Nakonec jsem zasadil kámen zpátky a brož uložil do sejfu.
Však si vzpomenu. Když na to nebudu pořád tak urputně myslet, naskočí to samo…
Vzhledem k tomu, že čas celkem pokročil, vydal jsem se nahoru a cestou se ještě zastavil v kuchyni.
Tak tak, že jsem stihl uhnout, když kolem mne proletěla malá ohnivá čára.
„Ale, ale, tady už někdo zkouší,“ s úsměvem jsem došel ke kleci a díval se, jak Sol přeskakuje na bidýlku a po chvíli se zastavil a zase si začal rovnat peříčka, jako by se vlastně nic nestalo.
Opatrně jsem ho pohladil konečky prstů, zavřel jsem klec a pak už jsem šel otevřít krámek.
Za dveřmi už čekali dva zákazníci, s kterými jsem měl domluvenou schůzku.
Během půl hodiny jsem je odbavil, a pak se znovu usadil na stoličce za pultem a jen tak koukal přes výkladní skříň do ulice.
Byla to nuda…
Ale v jednu chvíli jsem zpozorněl.
Venku právě procházel mladý muž. Odhadoval jsem, že mohl být jen o něco málo mladší než já, ale naučil jsem se, že zdání může klamat.
Ale zaujalo mě, jak vypadal. Měl krásný profil, sportovní postavu, která v jeho oblečení dostatečně vynikla, a světlé krátce střižené vlasy.
V duchu jsem ho nabádal, aby vešel dovnitř. Chtěl jsem si ho prohlédnout celého…
A on… Vešel.
Vstal jsem a zadíval se na něj.
Jeho oči se střetly s mými, a já jen překvapeně vydechl, jak měly nádherně modrou barvu. Takovou, jaká se nezapomíná, když je jednou člověk uvidí.
Chtěl jsem mu odpovědět na pozdrav, ale on ho ani nedořekl, a s výkřikem se skácel k zemi.
Snad automaticky, jako bych ho chtěl chránit, jsem máchl rukou proti němu. Obalila ho jemná mlha, která zpomalila jeho pád, a on dolehl na podlahu, jako by se ukládal ke spánku.
Rychle jsem se rozhlédl, a když jsem viděl, že jsme tu sami, oddychl jsem si.
Neuhlídal jsem se, a tohle, co jsem udělal, bych těžko vysvětloval.
Doběhl jsem tomu muži a hned kontroloval, jestli dýchá.
Byl v bezvědomí.
Vzal jsem ho do náruče a spěchal s ním do obytné části, kde jsem ho hned položil na pohovku.
Zavolal jsem ještě na Yasmin, aby pohlídala krámek, a když jsem slyšel, že šla dopředu, vrátil jsem se k nevítanému hostu.
Nevím, co se dělo. Ale od chvíle, kdy vešel, jednal jsem nepromyšleně. Mohl jsem zavolat sanitku, mohl jsem ho nechat prostě spadnout…
Ale dělal jsem všechno úplně proti mému přesvědčení. Nehledě na to, že jakmile jsem se ho dotkl, od té chvíle mi srdce bušilo o poznání rychleji, a prsty mě brněly, jako bych se dotkl něčeho vzácného…
Alexander
Foukal hodně silný vítr.
Přinášel sebou ostrý, štiplavý pach kouře a zápach tlejících těl.
Slyšel jsem křik ptáků a pleskot jejich křídel, jak se snažili najít si nejlepší místo na hostinu.
Občas byl slyšet křik umírajících.
Nic z toho pro mě ale v tuhle chvíli nebylo důležité.
Ztěžka jsem oddechoval, dlouhé světlé vlasy mi poletovaly kolem hlavy, když jsem si sejmul přilbici a odhodil ji bokem.
Z rány na boku, když si čepel meče nepřítele našla místo mezi pláty mého brnění, se mi řinula krev, a já cítil jak slábnu.
Přesto...
Ruka, ve které jsem třímal meč se ani nezachvěla.
Čepel mířila na hruď muže, který stál přede mnou, ale i když byl jasný den, do obličeje jsem mu neviděl.
Něco jsem říkal.
Znělo to naštvaně, trochu zoufale, možná smutně, ale bylo to, jakoby někdo mluvil skrz vodu.
A když muž natáhl ruce před sebe, bodl jsem.
Bolest, která přišla, jsem ještě nezažil.
Tělo se mi křečovitě napjalo a pak zkroutilo.
Z očí mi vyhrkly slzy a já si připadal, jakoby mě někdo protáhl mixérem.
Ale...
„Williame!" vykřikl jsem nahlas jméno, které mi jako jediné, z toho až moc živého snu, utkvělo v paměti, posadil se a zmateně zamrkal.
William
Přiložil jsem tomu muži studený obklad na čelo, a chtěl vstát a jít mu udělat čaj, který by mu vrátil síly, až se probere. Ale v tu chvíli se mírně pootočil na bok a z pod košile mu vyklouznul řetízek.
Přívěsek se zachytil o první knoflík a hrozilo, že pokud sebou trhne, nebo se rychle posadí, řetízek se mu roztrhne.
Opatrně jsem řetízek vymotal a chtěl mu ho zastrčit za košili, když jsem se zarazil.
Převracel jsem přívěsek v ruce a nemohl od něj odtrhnout oči. Hřál mě do prstů, jako by to nebyl měsíc, ale slunce. Bezděčně jsem se podíval na svůj prsten a pak zpátky na přívěsek ve tvaru měsíce.
Nebyly na něm žádné iniciály, žádná značka zlatníka, který by ho mohl vyrobit… Nic, co by napovídalo tomu, odkud a od koho je.
Ale přesto jsem měl pocit, jako bych ho znal.
Už zase… Dneska už podruhé držím v prstech něco, co mi přijde známé.
Zvláštní den, když mi osud do krámu přivedl tak hezkého muže, a s ním i tohle…
Cuknul jsem sebou, když se ten muž najednou zkroutil, jako by trpěl velkými bolestmi. A pak se zničehonic napjal a vykřikl mé jméno.
Okamžitě jsem řetízek pustil a vyskočil na nohy kus od pohovky. S rychlým oddechováním, jako bych zažil něco, co bych neměl, jsem na něho zíral.
Nechápal jsem to.
Proč mi ten jeho hlas připadá tak známý? Jak to, že zavolal mé jméno?
Zná mě, nebo to byla jen shoda náhod a volal jiného Williama?
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a pak přikročil k pohovce.
„Promiňte, jste v pořádku?“ zastavil jsem se na krok od něj a podíval se na mokry obklad, který mu sklouznul z čela na klín. „Přišel jste do mého obchodu a omdlel jste. Uložil jsem vás u mě. Doufám, že se nezlobíte, ale myslel jsem si, že je to jen malá slabost a není potřeba volat do nemocnice.“