Když dopadneš na dno, pořádně se odraz - Kapitola 5

5.

Myslel jsem na to, kolik asi způsobují ostatním starostí a byl jsem unaven z horké vody. Kombinace toho všeho u mě způsobila to, že se mi začaly klížit oči. Ani nevím, jak se to stalo, usnul jsem. Nevím na jak dlouho, ale probudil mě strašný smrad. Otevřel jsem oči a na okamžik jsem nechápal co se děje. Pak mi to docvaklo.
Buchta!
Vyskočil jsem z křesla a rozběhl se do kuchyně. Otevřel jsem troubu. Smrad se v momentě vyvalil z trouby a roztáhl se po celém bytě.  
Zatraceně!  
Popadl jsem utěrku a rychle vytáhl plech z trouby. Buchta už byla z větší části spálená.
„Do prdele!“ nadával jsem. Pak jsem ale zaklel ještě víc a pustil plech. Špatně jsem si chytil utěrku a já cítil, jak mě pálí ruka. Plech dopadl s rachotem na kachličky. Rychle jsem přiskočil k umyvadlu, pustil si na ruku studenou vodu.

 „Sakra já jsem debil. Ani tu pitomou buchtu neumím pohlídat,“ začal jsem si v duchu nadávat. „To jsem vážně tak k ničemu?“

Ruka pálila jako čert. Přes celou dlaň se mi udělal velký červený pruh. Bylo mi do breku. Voda mi tekla na ruku a buchta se válela na zemi.
Z předsíně se ozvalo bouchnutí dveří a rychlé kroky. Do kuchyně vběhl táta.
„Co se stalo? Jseš v pořádku?“ zeptal se, když viděl tu pohromu. Rychle otevřel okno, aby se vyvětral smrad a přešel ke mně. Já jen mlčky stál a díval se na něj. Nevěděl jsem co říct. Co taky. Cítil jsem se hrozně. Táta mě chytil za ruku a otočil dlaní nahoru. Udělal se mi na ní pěkný puchýř i přes to, že jsem si to chladil studenou vodou.
„Nezlob se, usnul jsem,“ řekl jsem nešťastně. Ruka bolela jako čert.
„To nic,“ odpověděl táta a namočil utěrku. Opatrně mi ji položil na dlaň a zastavil vodu. „Sedni si, něco na to dáme.“
Překročil jsem spálenou a vysypanou buchtu a sedl si ke stolu. Táta vytáhl odněkud sprej na spáleniny. Sundal utěrku a nastříkal mi na ruku vrstvu pěny. Díval jsem se, jak se rozpouští a vsakuje do kůže.
„No nevím, asi by bylo lepší s tím zajít k doktorovi,“ řekl táta. Držel mě za ruku a díval se, jak se puchýř zvětšuje. Začal jsem se třást. Popotáhl jsem.
„Je ti zima?“ podíval se na mě.
„Trochu jo,“ zalhal jsem.
Ale já byl totálně v loji. Všechno to na mě zase padlo. Byl jsem rád, že můžu jet domů a přitom nejsem schopen zvládnout ani ty první chvíle v poklidu. Jen co jsem přijel, už jsem způsobil pohromu. Znovu jsem potáhl, abych se nerozbrečel. Raději jsem upřeně zíral na ruku. Táta vstal a zavřel okno. Nasadil si chňapku, která visela hned vedle trouby (Já jsem si ji, debil, nevšiml!) a zvedl ještě horký plech ze země. Vzal smetáček a lopatku a začal ten spálený bordel uklízet. 
„Co se stalo?“ ozvalo se od dveří. Stála tam Lenka a dívala se, jak taťka uklízí. Oba dva jsme se zlekli. Vůbec jsme ji neslyšeli přicházet.
„Vysypala se nám buchta,“ ozval se táta.
To neměl říkat. V ten moment mi to přišlo ještě víc líto. Lenka by musela být blbá, kdyby neviděla, že je buchta na troud. A ten šílený smrad k tomu…
„Spálil jsem ji,“ špitl jsem a znovu se zadíval na svou dlaň.
„Nevadí, uděláme novou,“ řekla Lenka a popošla ke mně blíž. Podívala se na moji ruku položenou na stole. Natáhla se a chtěla mě za ní chytit. Uhnul jsem.
„Vadí, neumím nic udělat pořádně,“ znovu jsem potáhl.
„To se může stát každému,“ ozval se táta, když vysypával bordel z lopatky do koše.
„Nesnažte se mě pořád omlouvat!“ začínal jsem být mírně hysterický. „Proč to neřeknete rovnou. Pořád mě musíte hlídat. Pořád něco vyvádím, jsem totálně k ničemu!“
Lenka i táta byli mírně překvapeni mým výbuchem.
„Pájo, mám, ti říct kolik jsem já zkazil věcí?“ zkusil táta uklidnit situaci. Usmál se na mě a doufal, že to pomůže.
Nepomohlo.
„A jaké?!“ vybuchl jsem. „udělal jsi takovou chybu, že tě pak někdo znásilnil, nebo ses chtěl zabít? Nejsem schopný pohlídat ani tu debilní buchtu!“ vypálil jsem to ze sebe, ani nevím proč.
Sakra.
 Pozdě jsem si uvědomil, co jsem řekl. Nešlo to vzít zpět. Oba stáli a dívali se na mě. Bylo to poprvé, co jsem před tátou přiznal nahlas, co se vlastně stalo. I když to věděl, ode mne to zatím neslyšel. Z očí mi tekly slzy a v duchu jsem si nadával, jaký jsem kretén, že se chovám takhle nevyrovnaně. Nevěděl jsem v ten moment co dál.

Nemůžu tady zůstat. Ten tátův pohled plný lítosti nejsem schopen snést. Musím pryč. Zavřu se v pokoji.

Rychle jsem vstal, a aniž bych se na něj podíval, vystřelil jsem z kuchyně.
Za mnou bylo hrobové ticho. Vletěl jsem do pokoje a zabouchl za sebou dveře.
„Au! Kurva!“ zařval jsem a šel do kolen, „Do hajzlu!“
Dveře jsem přibouchl spálenou rukou. Málem jsem se z toho podělal. Měl jsem pocit, že mám rozervanou dlaň. Klečel jsem na zemi, držel si ruku a brečel vzteky a bolestí.  Táta vběhl za mnou do pokoje, jen co slyšel, jak jsem zařval. 
„Ukaž mi to,“ řekl přísně. Asi se rozhodl, že žádná lítost už nebude.
Klečel jsem skrčený v předklonu. „Nech mě. Můžu si za to sám.“
Dál jsem potahoval a v ruce mi šíleně škubalo. Táta moji poznámku ignoroval. Chytl mě za zápěstí a potáhl ruku k sobě. Vytrhnul jsem se mu.
„Nech mě!“
„Nebudu se s tebou prát! Ukaž mi to!“ Tón v jeho hlase už byl hodně tvrdý. Už se asi začínal zlobit. Znovu mě chytil za ruku. Nechal jsem ho. Natáhl mi prsty a rozevřel dlaň.
„Bolí!“ vyhrkl jsem a znova mu ruku vytrhnul. Puchýř se mi o dveře rozerval málem až do masa. Byl to pořádný náraz. Druhou rukou jsem si otíral slzy.
„A DOST! Jedeme k doktorovi,“ rozhodl táta, když to viděl.„Lenka ti pomůže oblíct. A bez řečí. Už nechci nic slyšet!“ Vstal a odcházel z pokoje. Ve dveřích se ještě otočil a ukázal na mě. „Pomož mu něco oblíct. Musí s tím k doktorovi.“
„Ale teď už tam nejsou. Museli byste na pohotovost do nemocnice,“ namítla Lenka, která už stála v pokoji a vytahovala ze skříně čisté rifle.

 Nechci do nemocnice! Určitě mě tam zase nechají!

„O to se nestarej,“ odsekl ji táta odměřeným hlasem, až se i Lenka zarazila. Odešel do obýváku.
Lenka popošla ke mně a pomohla mi vstát. Stáhla mi tepláky a vzala do ruky rifle.
„Sedni si.“
Posadil jsem se na postel. Začala mi natahovat nohavice. Díval jsem se na ni a držel si bolavou ruku.
„Taťka se zlobí, že?“ zeptal jsem se jí potichu.
„Vypadá to tak,“ odpověděla upřímně.
„Kdybych neusnul, nespálilo by se to.“ Znovu jsem začal posmrkovat. V ruce mi škubalo.
„O buchtu nejde,“ Lenka se zvedla. „Postav se.“
Poslechl jsem. V té chvilce ticha jsem zaslechl, že táta telefonuje.
„Nechci jít do nemocnice. Nechci tam být, prosím.“ Znovu jsem se víc rozbrečel.

Do prdele, jsem zas totálně v háji. Už mám plné zuby toho, že pořád řvu jako malé děcko.

Ale prostě jsem tomu nedokázal zabránit. Šlo to samo.
„Neboj se, nezůstaneš tam. Ale ta ruka se musí ošetřit. Podívej se, jak to vypadá.“ Lenka mi zapla pásek u kalhot. Vzala do ruky mikinu. „Natáhni ruku.“
Napřáhl jsem pravačku. Opatrně mi nasunula rukáv a snažila se, aby nezavadila o spáleninu. Vypadalo to opravdu čím dál hůř. A podle toho to tak i bolelo. Šli jsme do předsíně obléct bundu. S botama jsem problém neměl, protože jsem si nazul tenisky, které jsem stejně nikdy nerozvazoval. Táta už na mě čekal oblečený.
„Mám jet s vámi?“ zeptala se Lenka.
„Nemusíš, to zvládneme.“  Táta ještě počkal, až mi zapne bundu a vyrazili jsme.
Celou cestu jsme mlčeli. Jen jednou, když jsme na křižovatce odbočili doprava, jsem překvapeně na tátu pohlédl.
„My nejedeme do nemocnice?“
„Ne,“ zazněla krátká odpověď a zas bylo ticho. Po chvíli jsme zastavili na parkovišti před jednou budovou. Táta vypnul motor a chvilku se rozhlížel.
„Ještě seď,“ ozval se nakonec a vystoupil. Opřel se o auto a zapálil si cigaretu.

Do prčic. Je asi hodně vynervovaný a můžu za to já.

Sklonil jsem hlavu. Přišlo mi to hodně líto. Co mám dělat?
Levačkou jsem trochu s obtížemi rozepl pás a otevřel dveře. Vysoukal jsem se ven. Zabouchl jsem dveře a obešel auto. Táta se na mě otočil.
„Říkal jsem ti, že máš sedět.“
„Promiň,“ špitl jsem, „nechtěl jsem být takový.“
Taťka se přestal opírat o auto.
„Neomlouvej se, to je v pohodě. Nechtěl jsem na tebe vyjet. Jen… jsem trochu unavený,“ potáhl z cigarety, hodil nedopalek na zem a zašlápl ho.
„Pořád vám jen přidělávám starosti. Je mi to líto.“ Pootočil jsem se od něj, aby neviděl jak se tvářím.
„Pájo, co se stalo, stalo se. Vrátit se to nedá. Jen sis možná měl ještě rozmyslet odchod z nemocnice.“
„Nechtěl jsem tam být. Chci být s vámi. Tati, nezlob se prosím! Budu se snažit.“ Měl jsem pocit, že by mě nejraději odvezl zpátky na psychinu. Znovu jsem začal potahovat. Otřel jsem si oči.
„Pájo, nikdo tě tam zpátky neveze,“ řekl, jako by četl mé myšlenky, „ale nevím, jestli ti budu schopný pomoct.“
„Budu se snažit, slibuji,“ kňoural jsem.
„V první řadě přestaň brečet. Už je tady, tak se zkus uklidnit.“
Vedle nás zastavilo auto a vystoupil z něj pán, přibližně starý jako táta.
„Ahoj,“ ozval se,“ čekáte dlouho?“
„Ahoj,“ odpověděl táta na pozdrav, „jsme tu jen chvilku.“ 
Rychle jsem si otřel zaslzené oči do rukávu.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem. Táta zamkl auto a šel na chodník za tím pánem. Ten se na mě otočil.
„Tak ty jsi Pavel? Páni, viděl jsem tě naposled, když ti bylo tak pět let.“
„Jsem rád, že jsi přišel. Omlouvám se, že Tě okrádám o volný čas,“ ozval se táta a pak se otočil ke mně:„Pojď, Pájo, tohle je doktor, podívá se ti na tu ruku.“ 
Vešli jsme do budovy. V přízemí byly dvě ordinace a tátův známý otevřel čekárnu jedné z nich. Vešli jsme dovnitř a hned za námi zase zamkl. Prý, aby mu tam nikdo nelezl. Pak odemkl ordinaci.
„Tak pojď, sedni si tady,“ ukázal doktor na lehátko., „hned se na to podíváme.“
Rozepl jsem bundu, táta mi ji pomohl svléct. Posadil jsem se na určené místo. Doktor se také svlékl, přitáhl si židli a posadil se ke mně.
„Tak ukaž.“
Natáhl jsem ruku a poslušně čekal, až mi ji ošetří. Bolelo to jako čert. Občas jsem myslel, že se z toho podělám.  Po chvíli jsem měl ruku ošetřenou a ovázanou. Doktor se posadil ke stolu a zapisoval to do papíru.
„Bereš nějaké léky?“ zeptal se mě najednou.
Neodpověděl jsem, jen jsem pohlédl na tátu. [i]Mám říct, že beru prášky na nervy? [/i]
„To je v pohodě, Pájo, říct to musíš. Navíc sem budeš chodit. Ode dneška to bude i tvůj doktor.“ 
„Jak to?“ podivil jsem se.
„To chceš jezdit třeba s horečkou k doktorovi dvacet kilometrů?“
„Potřebuji vědět, jestli jsi na něco alergický a jestli bereš nějaké léky,“ přerušil naši debatu doktor, „nemám tu ještě Tvoji kartu.“
Znovu jsem se podíval na tátu. On mlčel a čekal, jak se k tomu postavím.
„Alergický nejsem na nic,“ odpověděl jsem a zas se odmlčel.
„Bereš nějaké léky?“ zopakoval doktor svou otázku.  Sklonil jsem hlavu a mlčel.

Vidím ho poprvé a nejsem schopný mu říct, že beru prášky na nervy. Určitě by se zeptal proč.

Táta si povzdechl. Sáhl do náprsní kapsy, vytáhl papír a položil ho na stůl. Začal jsem být nervózní. Byla to zpráva z nemocnice. Doktor si ji mlčky pročetl. Pohlédl na mě, pak na tátu. Ten jen pokrčil rameny. Doktor beze slova vypsal recept a podal mi ho.
„Tady to si vyzvedni v lékárně. Je to na bolest, ale ber to jen, kdyby to opravdu hodně bolelo. Kdyby bylo potřeba, tak mi Petře hned zavolej,“ pak se otočil znovu na mě. „To platí i pro tebe, Pavle. Taťka ti dá na mě telefon, jen mi nevolej, že se ti zapíchla tříska do prstu. Opravdu jen kdyby ti bylo hodně zle.“
Přikývl jsem. Vstal jsem a natáhl se pro bundu.
„Pomůžu ti,“ vzal mi ji táta z ruky. Opatrně mi navlékl rukáv a pak mi bundu ještě zapnul.
„Zítra přijď na převaz. Ordinace mi končí v jednu, než se to vyprázdní… víš co, přijď ve dvě.“
„Lenka ho přiveze, já budu v práci,“ ozval se táta.
„To je dobře,“ usmál se spokojeně doktor, „aspoň si ji hned vezmu do parády. Už před týden měla přijít na očkování.“
„Pájo, prosím tě, počkej v čekárně,“ požádal mě táta. Bez řečí jsem odešel a taťka za mnou hned zavřel.

Beztak chce probrat to, že jsem blázen. Stačilo mi vidět, jak si doktor přečetl tu zprávu. Ani nevím, kdy ji taťka vzal. Nejspíš, když mě Lenka oblíkala. Vlastně jsem ji nechal jen tak ležet v kabele, kterou táta hodil do koupelny, hned jak jsme přijeli z nemocnice.

Přiložil jsem ucho na dveře. Možná něco zaslechnu. Ale smůla. Dveře jsou dobře izolované. Chvilku jsem se procházel po čekárně a prohlížel si všechny ty plakáty a letáky. Nakonec jsem si ale sedl a čekal, až táta vyleze z ordinace. Kdo ví o, čem se tam baví, že jim to tak trvá.

 „Jsem rád, že jsi nás vzal mimo ordinaci. Nevím, jak by to zvládl, kdybychom museli na pohotovost do nemocnice. Málem se mi zase sesypal.“
„To je dobrý. Jen… už se někdy, kromě tohoto, pokusil o sebevraždu?“ doktor vytáhl novou složku a začal nadepisovat Pavlovy nacionále.
„Ne. A podle doktora to ani nezopakuje. Prý v ten moment neviděl žádné jiné východisko. Stalo se mu… tamto…“ Petr ani nebyl schopen to vyslovit, „ a navíc měl konflikt s Irenou. Chtěl pomoc po tom, co se to stalo a ona ho poslala do háje. Bohužel se Pája nedovolal ani mě. Měl jsem kvůli schůzce vypnutý mobil.  A to že to udělal, byl následek toho všeho. Pořád si vyčítám, že kdybych nechal telefon zapnutý, nemuselo se to stát.“
„Tomu znásilnění bys stejně nezabránil,“ namítl doktor. „Ty prášky, co má z nemocnice, má brát jen jednu večer. Když tak to radši pohlídej. O zdravotní kartu se nemusíte starat. Už jsem si ji vyžádal.“ 
„Díky,“ řekl Petr a bylo vidět, že je z toho všeho opravdu dost unavený.
„A co ty? Nezdáš se mi moc v pohodě,“ podíval se na něj doktor. 
„To bude dobrý, zítra přijede Jana. To je Irenina sestřenice. Trochu nám pomůže, aspoň do víkendu.“
„A proč nepřijede Irena?“ podivil se doktor.
„Ani náhodou. Když ji Pája vidí, tak je úplně hysterický. Nemůže ji zapomenout, jak se zachovala.“
Doktor založil složku do kartotéky a vypnul počítač.
„Lepší by bylo, kdyby to mezi sebou srovnali,“ řekl doktor a začal se oblékat. „Každopádně i podle toho, co jsem četl, měl by Pavel ještě nějakou dobu zůstat doma. Podle mě, nejlepší by bylo ho nějak zaměstnat, aby neměl čas myslet na blbosti.“ Doktor se na moment odmlčel, jako by o něčem přemýšlel, nakonec se ale přeci jen zeptal. „Jaká je Pavlova sexuální orientace?“
Petr už chtěl otevřít dveře, ale po téhle otázce pustil kliku a otočil na doktora. 
„Neboj se, nebude to mít v kartě,“ uklidnil ho rychle doktor. „Jen si to chci potvrdit a potřebuji mít všechny informace. Je Pavel homosexuál?“
Petr jen mlčky přikývl. Pak ještě dodal: „To je i důvod, proč se k němu Irena tak chová.“
„A ty?“
„Radši bych, kdyby byl Pája normální…“
„Normální?“ přerušil ho doktor.
„Nemyslím to zle. Prostě, kdyby byl hetero. Ale změnit to nemůžu, tak to beru tak, jak to je,“ odpověděl Petr upřímně.
„To je dobře. Hlavně teď. Nezapomeňte zítra na ten převaz,“ ukončil doktor tuhle debatu a vešli oba do čekárny.

Já jsem trpělivě čekal a skoro jsem už usínal. Když vešli, trhnul jsem sebou. Zvedl jsem se.
„Jedem domů, ospalče,“ usmál se na mě táta.

Vypadá to, že má už lepší náladu.

„Vyspíš se doma v posteli.“
Doktor zamkl ordinaci a odemkl čekárnu. Otočil se na mě. „To je těmi léky. Budeš trochu víc unavený, ale jak je přestaneš brát, tak se to spraví. Zítra nezapomeň přijít na ten převaz. A dneska žádné koupání, ať si to nenamočíš.“
Vyšli jsme ven před budovu. Rozloučili jsme se, nasedli každý do svého auta a vyrazili domů. Cestou jsme se zastavili ještě v lékárně a za chvíli jsme už otvírali dveře bytu.
Přivítala nás vůně. Po smradu spáleniny už nebylo ani stopy a bytem voněla nová - čerstvě upečená buchta. Trochu se mi zlepšila nálada. Lenka, aby mi udělala radost, stihla upéct novou.
„Tak co ruka?“ zeptala se mě, když mi pomohla vysoukat se z bundy a pověsila ji na věšák.
„No bolí, a to že dost,“ zamračil jsem se, protože mi v ní opravdu hodně rvalo.
„Chceš prášek?“ ozval se táta ze svého pokoje, když to slyšel. 
„Jo,“ odpověděl jsem a pak se otočil na Lenku, „pomůžeš mi s kalhotama?“ 
Zašli jsme do pokoje. Zůstal jsem stát mezi dveřma a překvapeně jsem zíral na moji postel. Na ni ležela Lenčina kabela s věcmi. „Ty tu budeš spát?“ zeptal jsem se Lenky s nadějí v hlase.  Přikývla a usmála se. Pomohla mi sundat mikinu, pak mi rozepla pásek kalhot a stáhla je dolů.  Vykročil jsem z nich a posadil se na postel. Lenka mi natáhla tepláky. Postavil jsem se, upravil si je aspoň trochu, co to s jednou rukou šlo a pak jsem chytil Lenku do objetí.
„Jsem rád, že jsi tady,“ dal jsem jí pusu na tvář. Vzápětí jsem ji ale pustil a zaklel jako dlaždič. V ruce mi zaškubalo jak blázen.
„Pojď, umeju ti aspoň tu neovázanou ruku a dáme si buchtu, co říkáš?“
Zašli jsme do koupelny, Lenka mě umyla a pak už jsme všichni seděli v obýváku a zobali tu výbornou nespálenou buchtu. Taťka mi ještě donesl prášek, ale stejně podle mě moc nezabíral. Den se pak v poklidu přehoupl k večeru. Já se chvílemi díval na televizi, nebo se učil. Nápad udělat si zápisy, jsem zavrhl. Neudržel jsem v ruce ani tužku. Vše co mi Hanka poslala, jsem si vytiskl a pomalu to procházel.  Nakonec jsem zjistil, že z toho většinu umím už z nemocnice, kdy jsem se učil i několik hodin denně, abych zabil ten čas, který jsem tam byl nucen trávit. Minimálně tak tři měsíce se nemusím učit.
Pozdě večer táta s Lenkou pořád pracovali. Seděli v kuchyni, po celém stole měli roztažené papíry a každý měl otevřený svůj laptop. Nechal jsem je tedy pracovat a zalezl jsem do pokoje. Oblékl jsem si s menšími obtížemi pyžamo sám, abych s tím Lenku nemusel otravovat a natáhl se na postel. Ruka pořád bolela, ale už o poznání méně. Zřejmě ten prášek zabral i v kombinaci s práškem na nervy, který jsem měl po večeři. Byl jsem z toho však otupělý a unavený, že jsem měl problém udržet mysl v provozu a nakonec jsem skončil v říši snů.

Někdy uprostřed noci jsem se najednou vzbudil s nepříjemným pocitem. Rychle jsem se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. V první moment jsem si nebyl schopen uvědomit, kde jsem. Měl jsem stísněný pocit z toho, že jsem sám. Nervózně jsem oddechoval a snažil se vybavit, kde jsem. Trochu jsem si přivykl tmě a o něco se uklidnil. Ale nepříjemný pocit z toho, že jsem sám, stále přetrvával a k tomu se ozvala i bolest v pravé ruce. Pomalu jsem vstal a vyšel z pokoje. Všude bylo ticho. Táta spí u sebe, ale kde je Lenka?  Opatrně jsem nakoukl do obýváku. Oddychl jsem si. Byla tam. Slyšel jsem její pravidelné oddechování. Měla roztaženou sedačku a spala. Potichu jsem k ní došel. Chvilku jsem se na ni díval, ale pak jsem si vedle ní opatrně lehl.

Nechci být sám. Bylo mi smutno, když jsem se vzbudil a nikdo u mě nebyl. Na to mi stačily ty dva týdny v nemocnici.

Když jsem zjistil, že se Lenka nehýbe, trošku jsem se k ní přitiskl. Hned mi bylo o něco lépe. Cítil jsem její teplo, a i když mě bolela ruka, nemohlo být v tento moment nic lepší, než ležet s ní v jedné posteli, tak jako kdysi. Lenka se najednou pohla. Nadzvedla peřinu a přehodila ji přese mne. Objala mě a ještě víc se přitiskla k mým zádům.
„Nemůžeš spát?“ zeptala se šeptem.
„Ne. Bylo mi smutno, byl jsem tam sám,“ odpověděl jsem a zdravou rukou jsem si tu její přitáhl víc k sobě.
„Nechtěla jsem tě vzbudit,“ omlouvala se mi za to, že si nešla lehnout ke mně. „A taky – máš tu bolavou ruku.“
„Bylo mi po vás smutno, chyběla jsi mi,“ pootočil jsem se k ní a přitulil se. Ovázanou ruku jsem položil na její bok.
„Taky jsi mi chyběl,“ jemně přejela prsty po obvaze. „Bolí to moc?“
„Bolí, ale dá se to. Můžu u tebe zůstat?“ zeptal jsem se opatrně.
„Jasně že jo, ty trdlo. Kdy ses mě ptal, jestli se mnou můžeš spát?“ zasmála se Lenka. „Vždycky ses mi nacpal do postele, ať jsem chtěla nebo ne.“ Poupravila peřinu, ať se nám dobře spí. „Dobrou noc,“ dala mi pusu na čelo.
„Dobrou,“ odpověděl jsem. Byl jsem moc rád, že jsem u ní. V nemocnici, když mi bylo hodně zle, jsem často myslel na to, jak moc jsem se k ní chtěl přitulit. Ale nebyla tam. Teď jsem si ji držel a pozoroval, jak spí. Za chvíli už zas pravidelně oddechovala. Usnula celkem rychle. Aby ne. Starala se o mně víc než máma a ještě dělala spoustu věcí do práce.

Bude z ní skvělá maminka. Možná budu jednou jejím dětem závidět.

Nemohl jsem usnout. Ještě tak dvě hodiny jsem ji pozoroval, jak spí, nebo jsem čumákoval do tmy. V ruce mi zase začalo škubat, ale já byl rád, že jsem doma a můžu spát u Lenky. I přes tu bolest mi bylo po dlouhé době dobře, já ji postupně přestal vnímat a nakonec jsem usnul.
 

Ráno, něco kolem sedmé, mě vzbudilo tlumené mluvení. Zamžoural jsem očima před sebe. Lenka stála ve dveřích do kuchyně a mluvila na tátu. Ten se zrovna chystal do práce. Byl už v obleku a dopíjel si ranní kávu, která voněla až ke mně. Zase jsem oči zavřel. Byl jsem v tu chvíli šťastný.

Konečně jsem opravdu doma a dnešek začíná jako každý jiný normální den.

Aby byla idylka dokonalá, představoval jsem si, že mám prázdniny. Zachumlal jsem se víc do peřiny a za chvíli jsem zas spokojeně usnul.
Dopoledne to uteklo jak voda. Lenka uvařila oběd. Pořád jsem se kolem ní motal a za každou cenu jsem ji chtěl pomáhat. Když hrozilo, že se stane zase nějaká pohroma, raději jsem to vzdal. Ruka pořád bolela, ale řekl jsem si, že to vydržím bez léků. Trošku horší to bylo s obědem. Lenka mi musela nakrájet maso, protože jsem nebyl schopný přitlačit na nůž. Jediné s čím jsem mohl pak pomoct, bylo, že jsem naskládal nádobí do myčky. V jednu chvíli, kdy mi v ruce opět dost škubalo, jsem si vzpomněl na ten moment, kdy jsem odcházel z nemocnice a odmítl Lenčinu pomoc s tím, že nemám chromé ruce, jen hlavu. No a teď jsem byl chorý celý.
Kolem půl druhé jsem absolvoval společné oblékání s Lenkou, poněvadž jednou rukou bych si gatě asi nezapl a v teplákách jsem jít nechtěl. Ještě než jsme vyrazili, všiml jsem si, že je Lenka nějaká nervózní. Měl jsem pocit, že má strach, jestli zase něco nevyvedu. Jestli mě náhodou nechytne nějaká hysterie. Ale já se dneska cítil celkem v pohodě.
„Leni, neboj, budu hodný, slibuji,“ řekl jsem, když jsem viděl, jak mi nervózně zapíná bundu.
Nechápavě se na mě podívala. „Co?“
„No nebuď nervózní, slibuji, že budu hodný,“ zopakoval jsem.
„A jo,“zapla si kabát a vzala do ruky klíče. „To je v pohodě. To je ten nejmenší problém,“ vystrčila mě na chodbu.
„Tak proč jsi tak nervózní?“ díval jsem se, jak zamyká byt.
Došli jsme mlčky k autu. Lenka jako by celou dobu přemýšlela, jestli má odpovědět. Nasedl jsem a počkal, až mi zapne pás a sama nastoupí.
„Tak co je?“ zeptal jsem se znova.
„Nesnáším injekce,“ procedila skrz zuby.
Nastartovala a vyjeli jsme. Chvilku jsem přemýšlel, proč to říká, pak jsem si vzpomněl. Doktor vlastně říkal, že Lenka měla přijít na očkování. A ona se vždycky bála jehel.
„Neboj, budu tě držet za ruku,“ zkusil jsem ji uklidnit.
„Budeš mě držet tou bolavou?“
„Klidně i tou, když budeš chtít. Neboj, ty budeš utěšovat mě a pak já tebe, co říkáš?“
Tahle představa, jak se tam utěšujeme navzájem Lenku nakonec i pobavila. Dokonce jsem u ní zaznamenal i náznak úsměvu a v klidu jsme pak už dojeli k doktorovi.
Když jsme vešli dovnitř, byla už čekárna prázdná, tak jsme rovnou zaklepali na dveře ordinace. Po chvilce sestřička otevřela, pozdravili jsme a vešli dovnitř. Sestra už byla o všem informovaná a byla na nás připravená.  Lenka se svlékla a pomohla mi sundat bundu.
„Tak kdo půjde první?“ usmála se na nás sestra.
„Pavel!“ vyhrkla rychle Lenka, až jsem se musel usmát. Po dlouhé době jsem se opravdu usmíval a jen kvůli takové hlouposti. Posadil jsem se na lehátko jako včera a nechal sestru, ať mi ošetří ruku. Lenka se posadila vedle mne a zvědavě nakukovala.
„No téda,“ to bylo vše co řekla, když viděla, co ta spálenina udělala.

Tak na moji spálenou ruku kouká se zájmem a injekce se bojí.

„Do prdele!“ vykřikl jsem, když mi to sestra začala čistit a vytrhl jsem jí ruku.
„Ale no tak, na to se neumírá,“ ozvalo se od dveří. Stál tam doktor a usmíval se na nás.
„Omlouvám se,“ podal jsem sestře znovu ruku a v duchu proklínal všechny svaté.
„Copak, Leni, vyhýbáš se nám?“ otočil se doktor na Lenku pořád se stejným úsměvem.
„Já? Ne!“ odpověděla, ale moc ji to nikdo nebaštil. „Jen jsme neměli čas, jezdili jsme za Pájou do nemocnice.“
„Výmluvy,“ ozvala se sestra, jakoby mimochodem a ovazovala mi ruku čistým obvazem.
Doktor se zasmál už tentokrát nahlas. „Hele, jestli budeš statečná, dostaneš obrázek.“
„Vtípky, na to Vás užije,“ neodpustila si Lenka vůči němu poznámku.
„Tak jste na řadě,“ otočila se na ní sestra. Měl jsem pocit, že v ten moment byla Lenka bledá stejně jako stěna za námi.
„Počkejte v čekárně,“ požádala mě sestra.
„Ne!“ vykřikla Lenka. „Bude tady, slíbil mi to!“

Páni, ona je fakt strachy bez sebe.

„Leni,“ přistoupil doktor blíž, „bude to jen chvilka a navíc, tohle se nepíchá do ruky.“
„To je jedno. Bude tady,“ nedala se Lenka.
Sestra jen bezradně hleděla z jednoho na druhého a čekala co na to doktor.
„Vy jste mi povedená dvojka. Co mám s vámi dělat. Když ti to nevadí…“
Lenka se, teď už o něco klidnější, položila na lehátko. Stáhla si kalhoty, aby mohla dostat ďobanec a chytla mě za ruku. Celá napjatá čekala a mačkala mi prsty. Já přemýšlel, jestli nakonec nebudu potřebovat ošetřit i tuhle, zatím zdravou ruku.
„Uvolněte se trochu, nebo vás to bude bolet. Jste jako kámen,“ promluvila sestra na Lenku, když desinfikovala místo, kam ji chtěla píchnout.
Ta jen zakňučela a zmáčkla mi ruku ještě víc.
„Lenko, no tak,“ zkusil to doktor. Nepomohlo. Bylo to ještě horší. Drtila mi ruku jak ve svěráku a já nevěděl, která mě bolí víc. V prstech mi povážlivě zakřupalo.
„Povol ty půlky, nebo mi zlomíš prsty!“ křikl jsem na Lenku, když jsem šel do kolen.
To konečně pomohlo. Chuděra se zaměřila na mě, jak se skládám k zemi a na chvíli zapomněla na svůj vlastní problém. Sestra toho rychle využila.
„Au!“ vykřikla Lenka, ale už bylo pozdě. Dostala bodanec a sestra už jen otřela místo vpichu a přelepila náplastí.
„Tohle, až budu někomu vykládat, tak mi neuvěří,“ lámal se doktor v pase. Smál se, až mu tekly slzy.
„Ať Vás to ani nenapadne!“ zamračila se na něj Lenka a natahovala si gatě. Já se mezitím zvedal ze země.
„Chvíli ještě seďte,“ zabrzdila ji sestra, protože už chtěla utéct pryč z ordinace. Posadil jsem se zmoženě vedle ní. Ta mi dala. Prsty jsem měl celé červené.
„Ještě že mám ty prášky na bolest,“ brblal jsem a kradmo pozoroval Lenku. Seděla, mračila se a masírovala si zadek. Do tváře se jí pomalu vracela barva.
„Na převaz přijď za dva dny. To bude pátek, můžete přijít dříve, nebude tu tolik lidí,“ postavil se přede mne doktor. 
„Chtěl jsem se zeptat, jak dlouho musím brát ty prášky, co mám z nemocnice,“ využil jsem hned toho, že přede mnou stál.
„To záleží na tom, jak ti bude.“
„Je mi fajn,“ odpověděl jsem rychle.
„Pavle, nespěchej, zatím je ber. Teď ti může být dobře, ale co večer? Nebo zítra? Probereme to příště, ano?“
Byl jsem mírně zklamán.

Nechci už ty prášky brát. Ale co když má pravdu? Co když budu zase v nervu?

„Tak jo,“ rezignoval jsem. Abych to zamluvil, otočil jsem se na Lenku. „Jdeme?“
Ta přikývla a vstala.
„Jste v pohodě? Netočí se Vám hlava?“ zeptala se jí sestra.
„Ne, je to dobrý,“ odpověděla Lenka, jako by měla strach, že dostane další bodanec. Rozloučili jsme se a rychle odešli, abychom byli od ordinace co nejdál. 
„Pájo, musím ještě do obchodu, lednička je skoro prázdná. Zvládneš to?“ zeptala se Lenka, když nastupovala do auta.
„Ale jo, vždyť jsem říkal, že jsem v pohodě,“ řekl jsem skoro uraženě, když jsem slyšel pochybnosti, v jejím hlase.
„Tak jo, ale kdyby ti bylo zle, tak mi hned řekni, ano?“
Přikývl jsem a vyrazili jsme do obchoďáku. Protože bylo odpoledne, bylo v obchodě docela dost lidí. Po chvíli procházení mezi regály jsem začal chápat Lenčiny obavy. Snažil jsem se být v klidu. Ale přesto jsem měl ze všeho divný pocit. Jakoby si na mě všichni ukazovali a říkali si, to je on, co byl zavřený v blázinci. To je ten cvok. Zdálo se mi, jako by se na mě všichni dívali. Moje nervozita se vrátila.  Už jsem v klidu nebyl. Začal jsem Lenku popohánět, a když jsme se přemisťovali z jednoho místa na druhé, šel jsem tak rychle, že jsem málem zavařil kolečka na vozíku. Lenka se mě ani nemusela ptát. Bylo ji to jasné a snažila se urychlit nákup co nejvíc.
„Vydrž, Pavli, už to bude,“ snažila se mně uklidnit.
Jediné co nedokázala urychlit, byla fronta u pokladny. Nervózně jsem se rozhlížel kolem sebe a přešlapoval z nohy na nohu.
„Jestli chceš, tak si běž sednout do auta,“ natáhla ke mně Lenka ruku s klíčema.
Nemusela říkat dvakrát. Popadl jsem klíče, ani nestačila mrknout a vyletěl jsem ven z obchoďáku.  Odemkl jsem auto, nasedl a rychle zavřel dveře. Pro jistotu jsem i zamkl. Co kdyby někdo chtěl vlízt dovnitř. Opřel jsem se, zavřel oči a snažil se tu nervozitu rozdýchat. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl.
Když Lenka zaklepala na okýnko, lekl jsem se, až jsem poskočil. Podíval jsem se na ní a chvilku přemýšlel, co má znamenat ta posunková řeč. Až když chytila za kliku, pochopil jsem. Odemkl jsem dveře a Lenka otevřela.
„Jak je ti, Pájo? Dobrý?“
„Jo, promiň, myslel jsem, že to bude v pohodě.“
„Bude to v pohodě, jen to chce trochu času,“ Lenka vzala tašky a dala je do kufru.
„Tak jedem,“ poznamenala, když nasedla a nastartovala. Můj momentální psychický stav už nekomentovala.

Doma jsme všechen nákup naskládali do ledničky a do špajzky. Pořád mi nešlo do hlavy, proč jsme toho tolik nakoupili. Ale asi proto, abychom nemuseli zase zítra do obchodu. Když jsem se převlíkal, k čemuž jsem opět potřeboval asistenci, ozval se domovní zvonek. Lenka mě nechala stát s kalhotami napůl svlečenými a běžela otevřít.
„Ahoj!“ ozvalo se vesele od dveří.

 Páni, to je překvápko. Přijela teta!

Rozběhl jsem se za nimi, ale skoro jsem si nabil hubu. Zapomněl jsem na kalhoty u kolen a málem jsem zahučel na zem. Vybral jsem to na poslední chvíli. Skopl jsem rifle bokem a vešel do předsíně. Teta si zrovna zouvala boty. Jakmile mě viděla, usmála se a šla ke mně. Byl jsem moc rád, že ji vidím. Také jsem se usmál a objal ji. Přitiskl jsem se k ní a v tom objetí jsem cítil vše. Starost i radost. Objímala mě a v ten moment to na mě padlo. Tohle jsem potřeboval už tenkrát. Potřeboval jsem něco takového. Mělo to být objetí od mámy. Cítil jsem, jak jsem z toho celý na měkko. Moc nechybělo a rozbrečel bych se. Raději jsem tetu pustil. Otočil jsem se a šel do pokoje. Po cestě jsem si ještě utřel již zvlhlé oči a poprosil Lenku, ať mi pomůže s oblečením. Seděl jsem na posteli a čekal, až dorazí.

 Proč nemám takovou mámu, jako je teta? Určitě by mě v tom nenechala. Proč zrovna moje mamka musí být taková. Závidím Tině.

Lenka vešla do pokoje a hned cestou popadla tepláky. Dřepla si přede mne a začala mi je natahovat na nohy.
„Neřekli jste mi, že teta přijede.“
„To bylo překvapení. Doufám, že se nezlobíš,“ Lenka mi upravila tričko a zůstala přede mnou stát.
„Ne, jsem rád. Jak dlouho tu bude?“
„Do víkendu. Víš, potřebujeme s taťkou do práce oba a nechtěli jsme tě nechat samotného.“
„To máte strach, že něco provedu?“ neodpustil jsem si jedovatou poznámku.
„Tak to není,“ zamračila se Lenka, až jsem zalitoval, že jsem to řekl. „Ale uznej sám, co když se ti udělá zle? A navíc, s jednou rukou toho moc nenaděláš.“
„Ty jedeš už dneska domů?“
„Jestli chceš, přespím tu. Věci tu mám.“
„A budeš spát se mnou?“ zeptal jsem se rychle. Lenka se usmála.
„Myslíš, že se spolu normálně vyspíme?“ ukázala na moji postel.
„No jasně. Na něco jsi zapomněla.“
Shodil jsem věci z postele na zem. Vytáhl jsem úchop schovaný za postelí a zatáhl. Postel pro jednoho se záhadným způsobem roztáhla a byla skoro jako manželská postel.
„Páni, kdo to vybíral?“ dívala se Lenka na to kouzlo.
„Já,“ řekl jsem hrdě, „viděl jsem ji na netu. Taťka nejdříve moc nechtěl, protože byla drahá, ale pak ji koupil.“
„No viděla jsem, jak ji přivezli, ale netušila jsem, že se tak rozkládá.“
Posbíral jsem věci ze země a dal je zpátky na postel. „Měli bychom jít vedle. Nechali jsme tam tetu samotnou.“  
Teta byla v kuchyni a chystala si na kafe.
„Dáte si taky?“
Oba jsme souhlasně přikývli. Později jsme seděli v obýváku, popíjeli kafe a dojídali Lenčinu buchtu. Mluvili jsme o všem možném, ale zásadně jsme se vyhýbali jednomu tématu. A to jsem byl já. Bylo to takové pohodové odpoledne.  Uteklo to tak rychle, že jsme byli překvapení, když se ve dveřích objevil táta. Unavený, ale spokojený, když viděl, že je doma všechno v pohodě.
Až do momentu, kdy se zmínila máma. Ani nevím, kdo to začal, ale okamžitě jsem měl po náladě. Aniž bych cokoli řekl, zvedl jsem se a zmizel v pokoji. Pustil jsem si televizi, abych je neslyšel. O ní se vážně nechci bavit. Jenže ani televize nepomohla, protože jsem na to začal myslet čím dál víc. Ještě ke všemu jsem se začal cítit i dost unavený. Popadl jsem pyžamo a zalezl do koupelny. Trochu s obtížemi jsem se svlékl a pak si pustil vodu. Snažil jsem se držet sprchu tak, abych si nenamočil obvaz, ale šlo to opravdu blbě. Když mi mýdlo poněkolikáté vypadlo z ruky a já ho honil po celé vaně, začal jsem nadávat jako špaček. Ozvalo se zaklepání.
„Pájo, co tam děláš?“
Byl to táta. Mé nadávání muselo být slyšet až do obýváku.
„Nic, koupu se!“
„Potřebuješ pomoct?“

 Pořád se stará. Už na sebe začínám mít zlost. I když – malá pomoc by se šikla.

Ale přišlo mi divný, že by mě myl taťka. Už mi sice jednou ze sprchy pomáhal, ale bylo to v nemocnici, kdy mi bylo jedno, co se se mnou děje. Komu řeknu? Teta nepřipadá v úvahu, styděl bych se. Jedině Lenka. Ta už mě nahatýho viděla.

Sice se i tak budu stydět, ale je to asi to nejmenší zlo.

Po této krátké analýze jsem sdělil tátovi, ať mi pošle Lenku.
„Lenku? A nemám ti s tím pomoct já?“ podivil se. Zřejmě s tím nepočítal.
„Ne! Pošli mi Lenku!“ stál jsem si na svém.
Za chvilku se ozvalo zaklepání. „Jdu dovnitř.“ Lenka rychle vešla a zavřela za sebou. Jednu ruku měla přes oči a druhou chmatala před sebe.
„Co blbneš, prosím tě?“ kroutil jsem hlavou, když se málem přerazila o vanu.
„Můžu koukat?“ zeptala se s jemným náznakem úsměvu.
„A jak jinak mě chceš umýt? To už rovnou můžu udělat sám.“ Chytl jsem houbu a strčil ji Lence do ruky. „Potřebuji pořádně umýt záda.“
Seděl jsem a čekal, až mi odrhne záda a umyje vlasy. Celý červený jsem čekal, až budu mít tuhle očistnou proceduru za sebou. Když jsem byl čistý a zbaven veškerého mýdla a šamponu, vylezl jsem z vany. Chtěl jsem se utřít, ale Lenka mi pro aktivně vyrvala ručník z ruky a začala mě utírat. Když už mířila dolů, zasáhl jsem.
„Tohle zvládnu sám,“ vyškubnul jsem ji ručník a začal si utírat své intimní partie.

Přeci mi tam nebude sahat. Tak bezmocný zas nejsem.

Lenka si podřepla a ještě mi utřela nohy. Vypadali jsme jak dva uchyláci. Musel to být úžasný pohled, jak stojím nahatý uprostřed koupelny a Lenka přede mnou klečí. [i] Fakt úchylný. [/i] Už jsem to nevydržel.
„Ježíš to stačí!“ znovu jsem jí vyrval ručník z ruky, ale vzápětí nám to oběma přišlo směšné.
Červení až za ušima jsme se smáli jako střelení. Já do té doby, než jsem si uvědomil, že pořád před Lenkou stojím nahatý. Rychle jsem popadl pyžamo a začal se soukat do nohavic. Nakonec jsem se s její pomocí oblékl a čekal ještě, až mi vyfénuje vlasy. Spokojený, že mám to asistované mytí konečně za sebou, jsem se usadil v obýváku.

Panenko skákavá, ať se mi ta ruka zahojí, nejlépe hned do rána. Nevím, jak dlouho tuhle péči ještě snesu.

S ohledem na mě už o mámě nepadlo ani slovo.
„A co Tina? Přijede taky?“ zeptal jsem se tety, když jsem si uvědomil, že je doma sama a teta u nás bude až do víkendu.
„Prosím tě,“ zasmála se teta, „ta se doma nenudí. Myslím, že je ráda, že jsem jela pryč.“ 
„No jo, aspoň má volný kvartýr, co?“ přidala se Lenka. „Bude mejdan? Někdo by ji měl hlídat, ne?“
„Hlídače to ona má,“ povzdechla si teta. „Ale hlavně že už má klid od toho kluka, co se kolem ní pořád motal. Byly s ním akorát problémy.“
„Tina říkala, že má nového kluka, tak už to neplatí?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Ale jo, jmenuje se Alexandr a je docela šikovný,“ mávla rukou teta a bylo jasné, že to dál rozebírat nechce.
Tak přeci jen. Říkala tenkrát něco o Alexovi. Takže s ním je. No to jsem vážně zvědav, jaký je.

Druhý den, když jsem se vzbudil, byla Lenka s tátou už dávno pryč. Teta byla vzhůru, zřejmě vstávala zároveň s nimi. Stihla mi i připravit snídani, než jsem vstal. Měl jsem z toho opravdu dobrý pocit. Byl jsem rád, že přijela a zůstala se mnou.
„Jak to, že tu vlastně jsi?“ zeptal jsem se, když jsme později chystali oběd.
„Vzala jsem si dovolenou. Stejně jsem měla ještě nějakou z loňska, tak si to můžu dovolit,“ usmála se na mě teta.
„To sis brala dovolenou jen kvůli mně?“ Měl jsem najednou pocit, jako bych ji o něco okrádal. „Tos měla raději jet na hory.“
„Hele to neřeš. Jsem tu s tebou ráda.“ Teta přestala míchat omáčku a otočila se ke mně. „Hlavně Pájo, už nás takhle příště neděs. Jsem ráda, že jsi v pohodě. Nechtěla bych ti jít na pohřeb.“
Zůstal jsem jak opařený. Takhle mi to ještě nikdo neřekl. Představa, že ležím v rakvi, je děsivější, než když mi někdo řekne, že jsem se chtěl zabít. Docela mě to zasáhlo.

Teta měla o mně starost. Proč ne mamka?

„Kdybys byla moje máma, určitě bys mě v tom nenechala,“ řekl jsem tiše to, co jsem zrovna cítil. „Určitě bys mi nepoložila telefon. Radši jsem měl zavolat tobě.“
Bylo mi z toho najednou smutno. Proč jsem nezavolal tetě? Mohlo to všechno dopadnout úplně jinak.
Teta byla ticho. Najednou jako by nevěděla, co na to říct. Sedla si naproti mně a dívala se na mě.
„Pájo, je tam to kdyby,“ řekla nakonec po chvilce mlčení. „Kdybys mi zavolal, třeba bych v tu chvíli taky neměla čas. Nikdy nevíš. Prostě to co se stalo, byla souhra náhod.“
„Co všechno vlastně víš?“ zeptal jsem se zničehonic, jako bych se chtěl vyhnout debatě o tom, co by kdyby…   Měl jsem najednou pocit, že ji to musím říct. Tak nějak jsem cítil, že ji to dlužím.
„Vím jen to, že jsi nám chtěl odejít,“ pohladila mě po rukách, které jsem měl položené na stole a nervózně jsem si tahal za konec obvazu. „Nevím, ale proč jsi to chtěl udělat,“ dodala a dívala se mi přitom do očí.
Chvilku jsem mlčel a vnímal ten dotyk její ruky. Cítil jsem v tom podporu. Nadechl jsem se a hned zas zavřel pusu.

Tak těžko se mi o tom mluví.

Ale nevím proč, opravdu jsem měl pocit, že má právo vědět, proč se to stalo. I když jsem podvědomě tušil, že to stejně ví. Teta ještě chvilku mlčela. Když viděla můj vnitřní boj, rozhodla se mě dál netrápit.
„To nic Pájo, nemusíš mi to říkat,“ ještě jednou mě pohladila po ruce a chtěla vstát.
Tahle věta rozhodla. Chytil jsem ji za ruku a zastavil ji. Sedla si zpátky a dívala se na mě. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a ještě víc stiskl její ruku.
„Znásilnili mě.“
Uhnul jsem pohledem.
Styděl jsem se. Styděl jsem se za to, co se mi stalo. Styděl jsem se za to, jak se máma zachovala. Styděl jsem se za to, jak jsem to chtěl vyřešit. A bylo mi smutno z toho, kolik starostí jsem tím všem přidělal. Mačkal jsem tetě ruku a díval se na plochu stolu. Nebyl jsem schopný se jí podívat do očí. Na stůl dopadly první slzy. Už jsem zase brečel. Neměl jsem sílu to zastavit. Šlo to samo.

Je pro mě tak těžké říct nahlas, že mě někdo znásilnil.

„Pájo,“ natáhla se teta přes stůl a pohladila mě po vlasech. „Vím, že je to těžké, ale bude to dobrý, uvidíš.“
„Možná by bylo, kdyby mi mamka pomohla hned, jak jsem ji volal,“ vyhrkl jsem. Postavil jsem se a utekl do pokoje. Skočil jsem na postel, zabořil hlavu do polštáře a brečel jsem.

Už zas jsem to nezvládl. A to jsem si naivně myslel, že přestanu brát prášky. Opravdu to nedávám.

Slyšel jsem, jak do pokoje vešla teta. Posadila se vedle mě na postel a položila na mě ruku.
„Pavli, všechno se časem spraví, ať se ti to zdá jakkoli těžké. Věř mi. Na některé věci se nedá zapomenout, ale člověk se s tím srovná a naučí se s tím žít.“ Pohladila mě po zádech, zatím co já dál slzel do polštáře.
„Klukům by se tohle stát nemělo,“ zamumlal jsem, že mi bylo sotva rozumět.
„Je jedno jestli jsi kluk nebo holka, tyhle věci se prostě stávají. Ale ty jseš silný, Pájo. Vím, že se s tím popereš a bude to dobrý. Máme to přece v rodině. Nás jen tak něco nepoloží, ne? Vzpomeň si, sám jsi mi nedávno říkal něco podobného.“
Po těch slovech jsem se posadil a zadíval se tetě do očí. Natáhla ke mně ruku a setřela mi slzy z tváře. Zbytečně, když se za nimi tlačily hned další.
„Co ti tenkrát pomohlo?“ zeptal jsem se. Utřel jsem si nos do rukávu a čekal, co řekne. Vždyť ona sama byla před rokem na sesypání, když umřel strejda.
„Vy všichni jste mi pomohli. I to, jak mi sedmnáctiletý kluk říkal, že to bude dobrý.“
Chtě nechtě jsem se pousmál. Tenkrát mi bylo Tiny a tety moc líto a jediné co jsem jim byl schopen říct, bylo:  „To bude dobrý, uvidíš.“ Ale asi to stačilo. Potřebovaly jen cítit podporu od nás. Stejně jako jsem ji čekal já.
„A taky mi pomohlo to, že jsem se soustředila na Tinu,“ pokračovala teta, „potřebovala mě. A vidíš, zvládly jsme to. Taky jsme si to obrečely, a hodně krát. Ale přece jen se s tím člověk časem srovná.“
Ani nevím proč, po těch slovech jsem začal brečet ještě víc. Objal jsem tetu a řval jsem jak malé děcko.
„Kluci nemají brečet,“ vzlykal jsem ji do ramene.
„To není pravda. Ten kdo řekl, že kluci nebrečí, je pěkný lhář,“ řekla teta konejšivým hlasem. „ I tvůj táta brečel, když mi volal, že jsi v nemocnici a nevěděl, co s tebou bude.“
Stiskl jsem ji ještě víc.
„Mám tě rád. Škoda, že nejsi moje máma ty.“
Teta nevěděla co na to říct. Pak mě znovu pohladila po vlasech. „I to se spraví, uvidíš.“ Pak se napřímila jako by právě něco zaregistrovala a dodala: „Jediné co se asi nespraví, je ta připálená omáčka. Budeme muset uvařit novou.“
Zapomněl jsem na svoji lítost. Natáhl jsem nosem vzduch.

 Fakt. Připaluje se nám oběd.

 Pustil jsem tetu. Rychle vyskočila a běžela do kuchyně zachránit, co se dá, Ale asi toho k zachraňování už moc nebude. Ještě chvilku jsem seděl a v mysli zpracovával všechno, co právě proběhlo. Moc jsme toho neřekli, Ale to málo, co tu zaznělo, bylo dost zásadní. Cítil jsem se jinak. Bylo to takové ulehčení.

 Nebudu říkat nikomu podrobnosti o tom, co všechno se vlastně stalo. To co jsem řekl, stačilo a navíc, řekl jsem to té správné osobě. Opravdu jsem se cítil o něco lépe. Asi bylo potřeba to říct někomu, kdo ke mně chová opravdové city. Ne jako psychiatr. Ať je hodný jak chce, přeci jen to je cizí člověk.

Utřel jsem si ubrečené oči, pořádně se vysmrkal a pak se vrátil za tetou do kuchyně. Ta už stihla vylít zničenou omáčku do záchodu a umývala připálený hrnec. Trochu jsem pootevřel okno, aby se ten smrad vyvětral.
„Začíná to být tady tradice, že se musí něco spálit,“ řekl jsem, když jsem pozoroval tetu, jak myje hrnec.
„Stane se. Ty jseš přednější než nějaká omáčka.“
„Pomůžu ti,“ nabídl jsem se.
„A jak, prosím tě?“ ukázala na moji ovázanou ruku. „Hlavně se zas nechytej něčeho horkého. Stačí jedna spálená ruka.“ Odstrčila mě od linky a začala si chystat věci na novou omáčku. „Sedni si a nepleť se mi tu. Můžeš si zatím dát polívku.“
Poslušně jsem se posadil a za chvilku přede mnou stál talíř plný horké polévky. Pustil jsem se do jídla. K diskuzi, která předtím proběhla, jsme se už nevraceli. Nebylo potřeba. Opravdu jsem se teď cítil o něco lépe.
Aby řeč nestála, snažil jsem se aspoň z tety vydolovat nějaké podrobnosti o tom novém klukovi od Tiny. Moc jsem se toho však nedozvěděl. Jen to, že je hezký, moc hodný a že je z doktorské rodiny.
„Tak když už nic, tak aspoň budeme mít v rodině doktora. To se hodí vždycky, ne?“
Teta jen mávla rukou.
„Jeho rodiče jsou moc fajn. Táta je trochu přísnější, ale dá se s nimi mluvit. Alex je hodně po mamce. Hodný a citlivý.“
„Taky jsem citlivý,“ krátce jsem se zasmál.
„No jo, ty jseš naše citlivka, viď?“ teta se taky usmála. „Pojď to hlídat, musím si skočit na záchod.“
Pustil jsem se do míchání omáčky, abychom ji nemuseli vařit potřetí. Nakonec jsme oběd zdárně dovařili a taky si moc pochutnali.
Někdy po obědě volal táta, jestli je všechno v pořádku a hned hlásil, že se v práci zdrží.
„Mám tu nějaké resty, které musím dodělat. Ale kdyby něco tak zavolejte a já hned přijedu,“ ukončil hovor a zřejmě se vrátil ke své práci.
Lenka se zastavila jen na chvíli s tím, že musí jet domů, protože druhý den jede na obchodní schůzku dost daleko a potřebuje se na to dobře připravit a vyspat. Byl jsem zklamaný, ale musel jsem uznat, že se taky potřebuje aspoň jednou za čas pořádně vyspat.
Abychom s tetou nějak zabili čas, přišla s nápadem, že půjdeme ven.
„Půjdeme se projít k taťkovi do práce, co říkáš?“ mrkla na mě spiklenecky.  

Proč ne. Nemůžu pořád sedět zavřený doma.

Teta mi pomohla obléct a vyrazili jsme. Venku se už opravdu hlásila zima. Sníh, který napadl, když jsem byl v nemocnici, už roztál, ale přeci jen bylo poznat, že je prosinec. V obchodech už dávno šíleli s vánočním prodejem. Pohlcen tím vším, jsem nakonec začal přemýšlet o nějakých dárcích na Vánoce. Navrhl jsem tetě, že bychom se mohli po něčem už podívat. A tak jsme začali nakukovat do výkladů a občas jsme zabrousili do nějakého obchodu. Pokud tam bylo málo lidí, zvládal jsem to v pohodě. Jakmile se ale někde nakupilo víc zákazníků, už jsem byl nervózní a spěchal jsem ven.  Postupně jsme však procházeli městem, až jsme nakonec došli k tátově firmě. Obtěžkaní taškami a promrzlí na kost jsme vešli dovnitř. Když už nic jiného, aspoň se ohřejem. Vyšli jsme do prvního patra. Musel jsem tetu navigovat, protože tu ještě nebyla. Vešli jsme do kanceláře tátovy asistentky. Ta jak mě viděla, hned vyskočila a s úsměvem mi šla naproti. Poznali jsme se tenkrát na té velké slávě. Je to mladá slečna, velice příjemná a mám ji docela rád.
„Ahoj, jak se vede? Dlouho jsi tu nebyl,“ usmívala se na mě.
„Ahoj, jdeme se s tetou podívat za taťkou,“ ignoroval jsem otázku, jak se mi vede.
„Dobrý den,“ pozdravila rychle tetu, protože si jí hned nevšimla. Teta odpověděla na pozdrav a usmála se. Zřejmě i jí se tahle mladá slečna líbí.
„Můžeme jít za ním?“ ukázal jsem na dveře do vedlejší kanceláře.
„Jo, jenom něco dodělává, ale myslím, že by to šlo. Ale radši počkej, zjistím to.“
Zaklepala na tátovu kancelář a vešla dovnitř. Něco říkala a slyšel jsem, jak ji táta odpovídá. Ale moc rozumět jim nebylo. Ještě se na okamžik zastavila ve dveřích a zeptala se: „Půjdu už teda domů, jestli něco nepotřebujete, ano?“ 
Táta něco zamumlal, asistentka zavřela dveře a otočila se na nás.
„Můžete počkat, tak dvě minutky? Jen něco dodělá a hned je u vás,“ řekla s omluvným úsměvem. 
„V pohodě,“ odpověděl jsem a usadil se do sedačky.
„Chcete uvařit čaj nebo kafe? Vypadáte dost promrzle,“ nabídla nám ještě teplé pití.
„Nemusíte se obtěžovat, ukažte mi kde co je a já to udělám,“ řekla teta. „Stejně jste chtěla jít domů, tak se s námi nezdržujte.“
Tátova asistentka poděkovala a ukázala kde co je. Oblékla se a s velkým úsměvem se rozloučila.
Za chvilku jsme s tetou seděli a popíjeli horký čaj. Probírali jsme nakoupené dárky a ze dvou minut se to nakonec protáhlo na deset.  Skoro jsme měli čaj vypitý, když se konečně otevřela tátova kancelář.
„Sakra, proč mi neřekla, že jste to vy?“ slyšeli jsme hned taťku brblat, když nás viděl. „Copak že jste se vydali na takovou štreku?“
 Než jsme stihli odpovědět, ozvalo se za tátou: „Dobrý den.“
Málem se mi zastavilo srdce. Když jsem s tetou souhlasil, že sem půjdeme, úplně jsem zapomněl, že se tu s ním můžu potkat.