Sai s Yukio naproti sobě nehnutě stáli a oba upírali zrak k malému rudému lístku, co se Saiovi usadil na rameni. Tak pomalu se ukládal, až div nesplynul s jeho černým oblečením. Tak zvláštní lesk v ohnivých Yukiových očích jsem dlouho neviděl. Bolestný až útrpný výraz, který se místy změnil v něžný a milující. Nevěděl jsem, co přesně si o jeho povaze myslet, ale poté, co tolik ztratil, chápal jsem ho.
Yukio pohlédl do mohutné koruny krásného stromu a došel k němu. Jak kdyby to byl žijící člověk objal jeho silný kmen a přitiskl k němu své tělo. Bylo vidět, jak se mu hýbají rty a dokonce i pár slov bylo slyšitelných, jen se nedalo rozeznat, co znamenají.
Stáli jsme a pozorovali tiše jeho počínání. Nikdo po celou tu dobu neměl chuť se ani pohnout. Spíš, jako kdybychom spatřili obraz sebe sama a viděli, co se může stát i nám.
Jak kruté je to, žít bez toho, koho jsme na světě milovali nejvíc? Musí to hrozně bolet. Já byl mladý, když jsem přišel o rodiče, ale osoba, které dáte své srdce a ještě k tomu vidíte, jak umírá… To musí být nesnesitelné.
Odstoupil od stromu a vrátil se k nám se stále stejnou ledovou tváří, jakou jsme spatřili, když jsme přišli. Napřáhl ruku k Sai, která se mu obalila ohněm, a vyčkával, co na to on. Ten se jen usmál a podal mu svojí ruku s tím, že ji měl jak stvořenou z vody.
„Já se tě opravdu už dávno nebojím, Yukio. Možná když jsme byly děti, ale nyní ne. Přišli jsme pro tebe, protože pokud nám nepomůžeš, země, jako taková, skončí. Necháš někoho jiného, aby rozhodoval o tvém i životě ostatních, nebo se postavíš na vlastní nohy a ukážeš, jak dokonalým válečníkem jsi byl?“ řekl Sai, ale to neměl dělat.
Yukio ho prudce narazil na stěnu za ním a zmáčkl mu hrdlo, které mu ihned zaplálo, jak silný oheň vpustil do jeho těla. To už jsem se rozběhl i já a se mnou všichni, co tu byli. Snažili jsme se Yukia od Sai odtrhnout, aby měl tak velkou sílu, se celý zahalil do ohně a tím nám nedovolil na něj sáhnout.
Najednou se Sai změnil ve vodu a v tekuté podobě se mu vytratil ze sevření. Znovu se změnil na člověka až za ním a v tu chvíli ho pevně chytil do kravaty, aby mu vzal kyslík z plic.
„To si trochu přehnal, nezdá se ti? Bolelo to,“ zasyčel mu do ucha a sevřel stisk kolem jeho krku.
Yukio se jen pobaveně usmál a jedním tahem ho odmrštil silnou ranou ze svých zad, jak moc vypustil oheň ze svého těla. Sai skončil na zemi a tvrdě dopadl na svůj rozmazlený zadek. Yukio k němu pomalu šel, avšak cestou odhazoval vše, co mu překáželo. Dokonce Reiden se klidil do bezpečí a stáhl sebou i Ita. Chtěl jsem už jít Sai na pomoc, ale Naoto mě chytil a natiskl si má záda na svou hruď.
„Do toho se nepleť! Tohle je jen mezi nimi. Pokud to někdo dokáže, tak potom jeho krev,“ šeptal mi do ucha a přidržoval si mě u sebe.
„Ale…“ vyhrkl jsem ze sebe, když byl Yukio už na krok od Sai.
Pomalu a jistě se znovu schylovalo k boji. Jediné co jsem ale nechápal, bylo, proč se Sai víc nebrání. Přišlo mi, že tohle by byl vyrovnaný soubor.
„Žádné ale není… Tohle je jen jejich věc!“ zavrčel mi znovu do ucha a nyní mě i kousl.
Naštvaně jsem se po něm ohnal, ale on s úsměvem stáhl moji ruku k sobě do rozkroku a provokativně si s ní prohrábl kulky.
„Pokud chceš útočit, nechej to na večer, jo?“ olízl mi celý krk a zanechal na něm načervenalou značku.
On je vážně divný. Proč mi tohle pořád dělá?
Chtěl jsem ho ještě od sebe odehnat, ale v tu chvíli se na mě rozprskla první vodní koule a za ní hned druhá udeřila Naotu do ruky. Podíval jsem se na ty dva před sebou a nemohl jsem uvěřit svým očím. Takový souboj hodný bohů, jsem ještě neviděl.
Sai stál celý zahalený proudy vody a Yukia ještě víc obalily plameny. Oba se drželi pod krkem jednou rukou a druhou na sebe posílali vodní nebo ohnivé koule. Když se na moment pustili, ihned celou místnost pohltily plameny, které byly za krátko uhašeny deštěm, který vznikl narážením vodních koulí do stropu místnosti.
Nešlo se vyhnout jednomu nebo druhému, proto jsme jen zůstali stát a pozorovali úchvatný boj. Žádné meče… Zbraně… Moc… Vše pocházelo z nich samých… Z jejich těl, která pohltil jejich vlastní živel. Vlastně se sami stali podstatou svého živlu.
Sai ani na okamžik nezaváhal. Když měl možnost, nebo když Yukio nedával pozor, povedlo se mu proměnit celý ve vodu a dostat se mu znova a znova do slepého bodu, ve kterém ho Yukio neviděl. Vždy mu zasadil dost bolestivou ránu, ale na to Yukio hned zareagoval a ranil Sai ještě víc.
Boj snad s každou minutou víc a víc gradoval, až se místnost začala otřásat v základech, jak jejich těla narážela o stěny s hlasitým zakřupáním kostí. Jeden nebo druhý ničili postupně každý kousek této stavby a my se začali klidit k východu, protože jsme věděli, že tohle nedopadne dobře.
Ve chvíli, kdy už Yukio držel pevně Sai pod krkem a drtil mu hrdlo, celý strom vzplanul. Jen jako popel dopadaly rudé lístky na jeho kabát a on v šoku pustil Sai ze svého sevření. Otočil se ke stromu a prudce dopadl na kolena ve snaze posbírat ten popel ze země a znovu z něj zcelit lístky. Jenže ten mu mezi prsty propadával a mizel se slabým větrem pryč.
„Omlouvá se… Omlouvám… Půjdu s nimi. Půjdu. Prosím… Už přestaň. Už přestaň!“ křičel jak smyslů zbavený na ten kus košaté nádhery.
Jako kdyby se chtěl domluvit na podmínkách, které měl splnit. Ve chvíli, kdy tyhle slova vykřičel ze sebe, se ale strom zastavil v opadávání a znovu jasně rozzářil své listy. Dělo se tu něco, čemu jsem nerozuměl a ani jsem nepotřeboval. Tohle bylo jen jeho…
Přejel mi mráz po zádech a já se mírně přikrčil. Naotovi ruce jsem si víc přitiskl na tělo, když jsem se k němu přitulil, což soudě podle jeho úsměvu, se mu líbilo. Cítil jsem tu přítomnost něčeho zvláštního… Jiného… Něčeho, co tu bylo celou dobu, ale až nyní mělo sílu vyjít napovrch.
Reiden na nás hlasitě pískl a ukázal rukou ven k východu. Nějak jsem tušil, že je čas vypadnout, abychom ho nechali samotného. Ať to bylo cokoliv, co musel vyřešit, bylo to jen na něm. Asa ještě v rychlosti vytáhl na nohy Sai a táhl ho společně s námi ven.
Dosedl jsem Naotovi na klín, když mě stáhl sebou na zem. Až nyní jsem si uvědomil, že mě odtáhl ode všech bokem a my se ocitli samotní. Cítil jsem, jak mi jeho ruce putují pod halenou a naštvaně jsem se po něm otočil.
„V tuhle chvíli? Vážně?“ štěkl jsem po něm, protože tohle mi opravdu připadalo v tuhle chvíli nevhodné.
„Právě že nyní… Nejspíš netušíš, co je ten strom zač, že? Nebo co pro něj znamená? Je to něco, čemu musíme čelit jen my. Nejsme smrtelníky, ale o to víc prožíváme ztrátu toho nejbližšího člověka. Ale on… On prožil ještě horší věc, než kdokoliv z nás. Nechej toho! Jen se tě chci dotýkat, nějak to potřebuji, je to tak hrozné?“
Ucítil jsem jeho jazyk na své krční páteři a prsty, které přejížděly po každém kousku mé odhalené kůže.
Upřímně jsem ho začal chápat, nejen jeho, ale i to, že se po nás nikdo nesháněl a vše kolem nás ztichlo.
Zavrtěl jsem pánví a víc se mu otřel o rozkrok, což ho povzbudilo a on mi stiskl pevně půlky. Jeho blízkost, teplo… vůni… Všechno jsem cítil.
Jemný vánek nás oba zahalil do svého bělostného roucha a dal nám možnost zůstat skryti ode všech a všeho vzruchu okolo.
„Chci tě!“ zašeptal mi do ucha, než mě do něj hrubě kousl.
To do mého těla rozlilo silné vzrušení a já se zachvěl touhou po jeho těle.
„Naoto,“ odpověděl jsem mu vrčivě a postavil se, abych si stáhl kalhoty.
Bylo mi jedno, jak to vypadá, nebo jak nadrženě vypadám, ale měl pravdu, potřebovali jsme to oba dva. Rozepl jsme si i halenu a pozoroval ho, jak si rozepíná kalhoty a vytahuje na světlo svůj ztvrdlý penis. Byli jsme na tom stejně. Naše touha po tom druhém nás uvěznila a stupňovala se.
Začal jsem zrychleně dýchat a pocítil jsem zvláštní pocit, jako by mi celé tělo elektrizovalo. Lehce mi světélkovala kůže a malý světelní hadi se proplétaly mou pokožkou. V úžasu jsem zůstal stát, ale ne na moc dlouho. Naoto ke mně došel a posadil se přede mě na kmen ohořelého stromu. Ihned mě chytil za ruce a vtáhl si mě na klín. Mé nohy si obmotal kolem pasu a dva prsty okamžitě zarazil do mého nitra. Cukl jsem sebou, jak jsem to nečekal a trochu to i bolelo, ale jak je od sebe roztahoval a pronikal do mě hlouběji, uklidnil jsem se a začal se na ně sám narážet. Zasypával mě tolika polibky, že jsem ztratil pojem o celé světě kolem nás. Pomalu prsty vytáhl a místo nich se do mě vnikl tím naběhlým mužstvím, které se mi rozpínalo v dírce. Cítil jsem každé otření jeho kůžičky o mou stěnu, když se začal pohybovat a nadzvedávat i boky v pravidelných intervalech.
Polibky mi pokrýval celé tělo a okusoval mu krk, jako nějaký upír. Cítil jsem tak silné vzrušení, že jsem se na něj tiskl víc a víc, než mnou projelo to silné uspokojení v přívalech orgasmu. Mírná křeč zachvátila mé nitro natolik, že jsem se sotva držel, abych nekřičel nahlas jeho jméno.
Naoto si mě dál nadzvedával. Vyjížděl a zajížděl do mě tak hrubě, až jsem slyšel, jak o můj zadek pleskají jeho kulky. Moje ostré drápy ho škrábaly na zádech a zanechávaly po sobě krvavé šlince, jak ve mně ještě dozníval ten opojný pocit extáze.
„Jsi tak skvělý,“ najednou zaznělo tlumeně z jeho úst, když začal plnit můj zadeček přívaly spermatu.
Cítil jsem se tak plný a snad víc jsem už ani pojmout nedokázal, když mi část té nadílky začala vytékat na stehna. Držel mě tak pevně, že jakýkoliv pohyb mi dělal problémy. Opřel si hlavu o moji hruď… Byla horká, jeho hlasité bušení srdce se nedalo přeslechnout a to moje také ne. Poprvé jsem opravdu pocítil vůči Naotovi lásku, kterou si ode mě zasloužil.
Po chvíli, kdy jsme uklidnili ty rozvášněné pocity v našich tělech, ze mě Naoto vyjel a postavil mě na zem. Podal mi z mošny hadru na utření a čekal, až se očistím. Sám se upravil, abychom mohli zamířit za všemi zpět. Oblékl jsem se a až nyní si uvědomil, že to světélkování po čas našeho milování zmizelo. Pohlédl jsem na Naota, když jsem si zapínal kalhoty.
„Je možné, že to světélkování má spojitost a tím, když se vzruším?“ zeptal jsem se opatrně, ale přesto jsem nedočkavě čekal na jeho reakci.
„Hahahaha… Není to jen tím. Je to víc věcí, které to spouští, hlavně u vládců živlů blesku. Nejsi jen pán bleskového meče, ale jsi i jeden z živlů. To ti za tu celou dobu ještě nedošlo? Jsi poslední… Nejspíš rod vlkodlaků tento fakt dlouho tajil a i kvůli tomu byli vyvražděni. To je jedna z věcí, která mě už dávno s tebou spojila. Ale jak už jsem řekl, tohle bych ti ani neměl říkat. Promluv si s Reidnem.“
Díval jsem se na něj a chtěl další odpovědi, jenže v tu chvíli se ozvala velká rána z trůnního sálu, kde byl Yukio. Všichni se tam rozběhli, a když jsme stanuli na tom místě, jen jsme oněměli úžasem.
Cat
Něco uvnitř mě mělo o toho namyšleného fracka strach. Jak tam tak stál a když bojovali, častokrát jsem se chtěl mezi ně vmísit a odtrhnout je od sebe. Pomalu jsem zjišťoval, že se mi nějak dostával pod kůži. Nesnášel jsem ho, ale když s ním Yukio házel jako s loutkou, vadilo mi to. Hodně…
Drápy na rukou se mi protahovaly a srst na uších a ocasu ježila, jak jsem byl připraven na útok.
No tak… Přeci nejsem hodné domácí zvířátko, na které je někdo krutý a ono mu ještě s láskou lehne k nohám, to snad ne! Sakra… Do kočičí trávy a psí prdele. Opravdu mě ten kluk štve a ta jeho voda… Grrrr… Ale…
Nedal jsem to. Kdyby mě Isa jednou ze svých nohou nepřidržel, asi bych se na toho ohnivce opravdu vrhnul. Syčel jsem jako kočka při boji a ježil se snad nejvíc v mém životě. Byl bych schopen nechat si popálit kožíšek, aby mu nikdo neublížil.
Proč mě to tak štve? Proč?
Nakonec jsem jen naštvaně sledoval, jak Sai zvedá Asa ze země a táhne ven. Se skloněnou hlavou a spoustou nadávek, které byly pro oba, ale já je nevyslovil, jsem spěchal za nimi. Bez vyzvání jsem přiklekl k Sai, který seděl na zemi a držel si popálenou ruku a drápem mu rozpáral rukáv. Začal jsem mu kontrolovat zranění a bylo mi jedno, že na mě zírá jako na idiota. Taky jsem si tak připadal.
Naštvaně jsem ho po té ruce pleskl, když jsem spatřil, jak se mu vše v rychlosti hojí a jeho pokožka dostává bělostnou barvu.
„Či či či… Copak to děláš? Tak se otoč a nastav zadek, to bude lepší řešení. Mohlo by mě to přestat bolet a popravdě…“
V rychlosti po mě máchl rukou a během chvíle mě uvěznil pod sebou.
„Za to, že jsi mě dal ránu po těžce zraněné ruce, si zasloužíš trest,“ říkal mi těsně u tváře a já po něm cvakl zuby, až jsem ho kousl do nosu.
„Do prdele… To si trochu přehnal ne?“ zavrčel na mě.
Přehmátl si a držel mi obě ruce nad hlavou, zatím co mi druhou chytil ocas a přesně těsně u špičky ho ohnul. Bolest projela celý mým tělem a já se proti němu prohnul, abych odlehčil tomu nepříjemnému brnění a v páteři.
„Nezahrávej si! Vím, kde mají kočky nejcitlivější místa, kocoure. Cat, že? Co takhle, kdybych si vzal něco jako náhradu?“
Oči mu snad plály hrou na kočku a myš, jediná chyba byla, že tou myší jsem ti byl já.
„Nemáš právo a koukej mě pustit. Copak si myslíš, že jsem nějaké ochočené zvířátko? Nesnáším tě… Pust mě!“ naštvaně jsem prskal a začal se vrtět, abych se z pod něj dostal ven.
„Chyba, je to zábava a to tebe dělá moc hračkou. Brzo zjistím, jak tě dostat na kolena, kočičáku.“
Tak za tyhle slova jsem měl chuť ho pokousat, ale byli jsme přerušeni. Prudká rána, která otřásla zemí až u nás. Sai se postavil hned na nohy a utíkal do trůnního sálu. Neváhal jsem a společně s Item a Reidnem se vydal za ním.
Yukio
Byl jsem rozhodnutý zabít Sai a bylo mi jedno, co by to přineslo, jenže… Byli jsme přerušeni s tím, že všichni odešli i se Sai.
Prsty jsem přejížděl po hrubé kůře stromu a snažil se probudit ho k životu. Kdybych ho dokázal z té kůry vytáhnout a udělat živým, ihned bych tak učinil.
Nejde to… Nemohu takhle žít… Ani to nemá nic společného s bytím, ale jen s prázdnou schránkou.
„Je čas Yukio… Musíš jít… Proto si byl vrácen… Proto žiješ beze mne… Musíš splnit to, co jsi mi na druhé straně slíbil. Nebo jsi zapomněl?“
Slabý vánek se opíral do rudých listů košatého stromu a pomáhal mu za pomocí šumění mluvit. Bylo to spíš, jako by mluvil had, ale já moc dobře ten hlas znal. Poznal bych ho všude a ve všem.
„Proč mě nutíš žít? Proč ses nevrátil se mnou? Proč si mi jako jedinému dal tenhle strom, aby se na něj díval? Proč mě tu necháváš samotného?“ další a další otázky padaly na ten mohutný strom, ale neměly odpovědi.
„Je čas… Je čas… Je čas…“ ozývalo se jako ozvěna místností a rezonovalo mi to hlavou.
„Nemůžu... Ještě tě nechci nechat odejít,“ zařval jsem na ten kus dřeva, ale odpovědí mi byla bolest.
Všechny listy opadaly na podlahu a v jednou hustém proudu vzduchu se vznesly do prostoru. Proudily kolem mě a snad každý z nich mě pohladil.
Už tak dlouho jsem necítil, dotek… polibek… cokoliv… A nyní… V jednu chvíli jsem měl možnost to znovu okusit a ještě od muže, kterého jsem tolik miloval. Bylo jedno, kým teď byl, stále to byl on.
„Odcházím… Na cestě potkáš někoho, kdo ti ukáže nový směr. I kdyby tě to mělo stát hrdost, neopouštěj ho. On je tvůj osud,“ s posledními záchvěvy lístků, se na mě nalepily a nehodlaly opustit mé tělo.
Nemohl jsem se skoro hnout, ale bylo to tak příjemné… Jako kdyby tu pro mě znovu byl. Jen na moment, ale byla to naše poslední chvíle podle jeho slov. Těžká… Bolestná… Ale byla moje.
„Ještě ne,“ zašeptal jsem, než listí ztěžklo a donutilo mě kleknout na kolena a následně na paty.
„Sbohem, můj milovaný. Musíš jim pomoci. Proto tě nechávám jít. Jednou se znovu setkáme na druhé straně, ale ještě není ta správná chvíle,“ poslední slova mého muže se nesla místností.
Cítil jsem, jak mi jedna slza tekla po tváři a skápla na vyprahlou zem. Ta ji ihned spolkla, jako kdyby to bylo lahodné sousto.
Myslel jsem si, že už ani nevím, co je mít city a že v mojí prázdné černé duši není ani zrnko naděje, že bych ještě mohl milovat, ale spletl jsem se.
Najednou se celý strom obalil do rudého plamenu a listy se odlepily, aby se přilepily zpět na strom a vzplály společně s ním. Snažil jsem si jich pár udržet, i když jsem pochopil, že to stejně přijde. Nechtěl jsem se s tím smířit, i když pravda byla silný protivník.
Ostrá rána, jak kdyby mě někdo praštil kladivem, mě dostala ležmo na zem. Oheň zaplnil celou místnost, jen mému tělu se vyhnul. Najednou vše utichlo a oheň zmizel. Rychle jsem se posadil ve snaze zjistit, co se to tu stalo, ale v tu chvíli mi snad prasklo srdce.
Celý strom zmizel a změnil se v hromádku prachu, který se usadil na náhrobním kameni. Pomalu se vpíjel do ručně vytesaných písmen a tavil se ve stříbrnou malbu. Po chvíli se na kameni objevila tvář toho, koho jsem tolik miloval.
V šoku jsem ji hladil a snažil se naposledy zapamatovat jeho rysy, které mi tolik chyběly.
„Sbohem,“ zašeptal jsem, než jsem se zvedl.
Zamířil jsem rovnou k houfu lidí, kteří jen z dálky pozorovali tuhle scénku.
Nevím, jak to dopadne, nebo kdo bude vítěz, ale musím zjistit, jak tuhle zemi zachránit. Ne pro mě… Ne pro ně… Ale pro něj…