Scházeli jsme z hory a s každým krokem, jako bych ztrácel pevnou půdu pod nohama. Konečně jsem měl místo, kterému jsem mohl říkat domov a musel jsem ho tak brzo opustit. Díval jsem se na široká záda svých spolubojovníků a netušil, jaká cesta se před námi otevírá. Zda bude dobrá či špatná. Kam až musíme jít a jak moc válka již zasáhla do nynějšího světa. Podivná tíha se mi usadila na zádech a nechtěla se mě pustit, stejně jako klíště svého zdroje krve.
„Pojď, jen zdržuješ!" křikl na mě Naoto, když viděl, že zpomaluji v chůzi.
Nějak jsem nebyl připraven na tempo, které nasadili hned od začátku. Nejraději bych se změnil ve vlka a utíkal po čtyřech, ale tím nejsem. Proto bych měl jít rychleji.
Šli jsme celý den a i noc. Zastavili jsme se asi jen dvakrát na jídlo a chvilku odpočinuli. Raiden nás popoháněl pořád kupředu. Každá minuta navíc, kterou bychom strávili odpočinkem, pro něj byla nesnesitelná. Opravdu se blížila válka a záleželo jen na nás, jak budeme schopni ochránit lidi, kteří v nás věří. Cesta ubíhala a ze zalidněných měst se měnila v malé vesničky, až nabrala podobu nehostinné pouště. Když jsme vyšli z posledního menšího lesa, rozprostřela se před námi jen písčitá země, která se rozprostírala kolem kamenné jeskyně. Z jejího nitra se ozývaly děsivé křupavé zvuky, jak kdyby někdo lámal kosti a podivný puch tlejících kusů masa dolehl až k nám. Všude okolo byla tráva a zvířata se vábivě lákala k páření, ale tady... Smrt se tu vznášela vzduchem a nepříjemně se vpíjela do těla jako kdybychom měli být další, co zakusí její chuť.
Asa drcl do Raidena a úsměvem prohodil: „Tak běž říct: Zlato jsem doma. Uvidíme, jak mile tě přivítá..."
V jeho hlase se odrážela provokace, ale i tak stáhl ruku ke svému meči, aby se cítil bezpečněji. Raiden pohyb jeho zápěstí zastavil svoji rukou a pomalu kráčel ke vchodu.
Všichni jsme ho jen následovali a dokonce jsem si musel dát šátek přes nos, abych mohl dýchat. Když jsme byli asi v polovině jeskyně, přepadl mě podivný pocit, že nás něco sleduje. Pavučiny se zvětšovaly, a jakoby se začaly lepit na naše těla. Byla to opravdu silná vlákna, a jen tak nějaký pavouček by to neupředl. Tohle mi stavělo chloupky po celém těle a začala mi být nepříjemná zima.
Něco se tu dělo, jen jsem netušil co…
Moje instinkty lovce přímo řvaly, že je tu mnohem horší dravec, než jsem já sám. Cítil jsem, jak se mi stahuje žaludek a ruka se usazuje na rukojeti mého meče.
Když jsme se blížili k největší pavučině, která byla natažena přes celou jeskyni tak, aby nedovolovala projít dál, tak se Raiden zastavil a vytáhl z mošny kus sušeného hovězího. Položil ho na vlákno sítě a zahoupal s ní. V tu chvíli, jsem měl pocit, že bych měl být někde jinde a ne tady.
Slyšel jsem, jak se z dálky k nám něco přibližuje a zvuk, který to vydávalo, mi drželo v pozoru všechny smysly.
„Hlavně nedělejte prudké pohyby. Platí to pro všechny!" rozkázal Raiden a sám vyčkával, co se bude dít.
Zvuk podobný syčení hada a tření chlupatých nohou o sebe mě děsil. Měl prapodivnou příchuť zla a cvakavé zvuky kusadel, které do sebe narážely, mě přiváděl k šílenství. Nevěděl jsem, odkud to k nám jde, nemohl jsem určit v té ozvěně polohu, ale tušil jsem, že kdyby to chtělo, dávno nás to zabije. Jen si to pohrávalo s naší trpělivostí a čekalo, jak budeme reagovat my na ní.
Bestie, která jen pozoruje a hledá slabosti své kořisti.
Stál jsem a už pomalu vytahoval meč z pochvy, když se vedle mě objevila dlouhá a mohutná noha, připomínající pavoučí, ale asi tak tisíckrát větší.
Polil mě ledový pot a já se jen podíval na Naota, který klidně ukazoval rukou, že se mám uklidnit a netasit.
Něčí ledová ruka se pomalu přibližovala k mému zátylku, a až slizký dotek mi přejel po krku.
„Bojíš se?" ozval se hlas nade mnou.
Čekal jsem nějaký hrubý tón, ale tenhle byl milý a příjemný. Pomalu jsem se otáčel. Potřeboval jsem se podívat, co za mnou stojí a proč všichni tak zkoprněli, když jej spatřili. Byl to muž a podle hlasu ne moc starý. Jenže když jsem spatřil to, co za mnou celou dobu stálo, málem jsem omdlel.
Nesnáším pavouky... Celý život je nesnáším, ale tohle bylo ještě víc nechutné, než jsem kdy co viděl.
Obrovské chlupaté pavoučí tělo, které bylo obdařeno osmi odpornými nohami, co klapaly vedle sebe ve stálém rytmu chůze. Na zadku se mu leskl snovací osten, který by stoprocentně zabil kohokoliv, koho by chtěl. Druhá polovina těla však byla lidská. Normální tělo velmi hezkého muže, ke kterému jen neseděly zářivě zelené oči plné jedu. Blond dlouhé vlasy se mu táhly po ramenou a na hrudi se třpytilo stříbrné brnění. Nemohl jsem se splést. On byl hlavní stráží nebeských jezdců. Jak se tohle mohlo z něho stát?
Pomalu se sehnul až ke mně, až jsem mohl spočítat žilky v jeho oku, a usmál se. Děsil mě... Děsilo mě na něm všechno.
„Cítím z tebe vlkodlaka. Co tu chceš? Co tu všichni chcete? Nezval jsem vás sem, pokud vím!"
Ty nepříjemně šustící nohy, se vydaly k pavučině a on z ní vytáhl kus sušeného masa. Ukusoval jej a čekal na odpověď.
„Potřebujeme pomoc, Ito. Mohl by ses konečně vykoupit," promluvil jako první Raiden a pozoroval ho, jako kdyby k němu stále něco cítil.
Až mě hypnotizovalo, že on jej nejspíš vidí jinak, než všichni okolo. Opravdu to musela být hluboká láska, a tohle ho musí ničit víc, než si sám přiznává. Já jsem příšera, ale tohle… Nemůže se ho dotknout, aniž by necítil jeho chlupatý povrch a ani ho políbit, neboť rty jsou napuštěny jedem. Tak blízko si jsou a přitom nemůžou naprosto nic. Jak moc je jeden pro druhého nebezpečný? Jak často, sem Raiden chodí?
„Co když nemám zájem?" odpověděl Ito a otočil se k nám.
„Chceš takhle zůstat napořád?" ukázal Raiden na jeho nynější podobu.
„Sám víš, že nechci a taky tušíš, že už jsem se poučil. Chci být s... Chci být zase člověk. Jenže je tu klid a jídlo mi taky nechybí."
„Sexu si taky užiješ dost, co? Když pořád předeš vlákna a děláš pavučiny, zadek si masíruješ pořádně, že?"
Asův přístup k Itovi se nedal přehlédnout. Opravdu ho nesnáší. Zajímalo mě, co se mezi nimi stalo, ale vypadali víc jako nepřátelé než přátelé.
„A víš, že jo? Za to ty musíš být pěkně k prdu, když se tak na tebe koukám."
To už Asa nevydržel a šel k němu. Ještě včas ho zachytil Fuyuki za opasek a přitáhl si ho do náruče.
Jenže měl co dělat, aby ten svůj kolos udržel. Hlavně, když se k němu Ito shýbl a chytil Asu za bradu. Naprázdno do vzduchu mu poslal polibek a potom se usmál.
„Takhle lehce, tě můžu zabít, chceš?"
Asa jen zatl pěsti a přitáhl si Fuyukiho pro polibek, který protáhl a přitom se na Ita díval. Ten samozřejmě zuřil, protože měl Asa něco, co on nemůže. Volnost milovat...
„Dost! Jsme tu kvůli něčemu jinému a ne vašim hrám. Potřebujeme po tobě, aby si vytrénoval Rai."
Raiden ke mně přišel a chytil mě za ramena. Ito jen pozoroval moji tvář a bylo vidět, že se rozmýšlí, co má na to říct. Jenže Raiden ho přerušil.
„Má měnící se meč. Jeden z takových, jako jsi měl ty."
Zarazil jsem se a pořádně se na Ita soustředil. Překvapení v tváři ani neskrýval a jednou rukou stáhl celou pavučinu ze stěny.
„Pojďte dál," ukázal do prostoru, který se ukázal, a osvětlovaly ho jen louče, které byly přidělány na stěnách.
Pomalu se všichni vydali tím směrem a já jen nevěřícně čekal, až projde i Ito a šel jsem poslední. Nějak mu stále nevěřím a cítím z něj nejistotu, jenže to může být taky jeho zvláštním pachem, který má jako kříženec.
Nejodpornější bylo, když dokonce chodil po stěnách a na chvíli se zastavil hlavou dolů, aby se na nás podíval. Byl opravdu odporný... Hlavně zvuk těch pavoučích nohou, jak klapaly po kamenech, hezky jedna po druhé, až po osmou. Fuj...
Vyvedl nás ven z jeskyně a dovedl na písečnou pláž.
„Vy můžete odpočívat, jídlo si musíte ulovit. Jím jen syrové maso," řekl k mužům a ti se začali rozhlížet po místě, kam složí svá unavená těla.
„Tak, Rai? Jsem Ito. Ukaž se mi. To znamená i tvé spojení s mečem. Už jsi dostal od něj svolení používat jeho jméno?"
Díval jsem se na něj a nechápal, o čem mluví.
„Jméno?"
„Tak to bude na dlouho,“ povzdechl si.
„ Každý meč, má své jméno, které řekne jen svému majiteli. Ty o něj musíš poprosit a on ti ho dá. Bez něj nemůžeš používat jeho celou sílu, bude poloviční. Musíte se stát jedním celkem."
„A jak? Jak ho od něj získám?" zeptal jsem se a stále jsem to nechápal.
„Ukaž se mi v proměně a potom ti řeknu a dělej! Nemáme na to celý den, za dvě hodiny je noc," rozkázal mi Ito a zkřížil si ruce na prsou.
Proměna... Proměna... Která je ta správná? Nevím, jak a kdy se změním ve vlkodlaka a ani netuším, v jaké fázi se ke mně připojí meč. Opravdu nechápu, co tu dělám…
Naota nejspíš štvala má nerozhodnost a já během chvíle ucítil jeho horký dech na svém uchu. Ta jeho široká hruď se mi opírala o záda a rozkrokem se otíral o můj zadek. Měl jsem chuť stáhnout ruku dozadu a stisknout mu jeho citlivá místa, aby pocítil, že ani já nejsem nějaký: hej počkej, a on mě nebude mít kdykoliv si umane.
Zarazil jsem se... Já jsem přemýšlel nad tím, že jsem jeho?
Skousl jsem si ret, protože jsem se chtěl od něj odtáhnout a něco mu říct, ale když promluvil, okamžitě jsem zkameněl.
„Chceš to dělat tady a hned? Cítíš ho, jak se ti otírá o půlky? Tohle můžeš mít v sobě, chceš? Vlastně já jsem zapomněl, ty ještě nejsi roztáhnutý, co?"
Zabiju ho! Normálně ho přivážu ke stromu a pomalu ho budu týrat... Budu mu... Sakra... Ale to se mu bude líbit. Nesnáším ho! Já ho tak nenávidím.
Cítil jsem, jak mě zaplavila vlna vzteku, a mé tělo se začalo měnit. Malé modré blesky přeskakovaly po mých rukou a meč se vysunul z pochvy, jako kdyby měl svůj vlastní rozum. Přitiskl se mi k ruce a začal se mi vpíjet do těla, jakoby byla jeho součást. Na hlavě se mi vztyčily černé uši, které reagovaly na jakýkoliv zvuk. Oči mi zčernaly a hustý ocas mi vzteky kmital za zády.
Meč se začal usazovat v mých kostech a zakusoval se do obratlů. Žebra se obalila kovem a ocas získal svůj ostrý hrot. Stával jsem se opět mečem. Stříbro černá ocel se leskla na pokožce a brnění, které se z toho stalo mi pokrylo polovinu těla. Na konci vlasů se v dvou copech ukazovaly ostré trny, které jen lákaly k tomu, abych je Naotovi zabodl o tváře. Ten jen stál a smál se, jako kdyby tohle byl jeho plán.
Počkat... Tohle byl jeho plán. On to chtěl... Proto mě provokoval. To je opravdu hroznej zmetek.
Povzdechl jsem si a otočil se na Ita.
„Promluv k němu a požádej o jméno!" nakázal mi Ita a ušklíbl se.
Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit svou mysl.
„Prosím, moje tači, řekni mi své jméno, jsem tvůj pán."
Nic... Nikdo se neozýval a ani vítr se nezvedl. Vše utichlo. Až teprve nyní jsem si uvědomil, že tu se mnou nikdo není a já se ocitl na nějaké planině, kde jen místy rostly červené rostliny, které v západu slunce hořely jasným plamenem.
„Nejsi můj pán... Nikdo není," ozval se ostrý hluboký hlas a nepříjemně mě zabolel v hlavě.
Musel jsem si zakrýt uši, abych mohl ještě stát na nohou, jak moc to se mnou pohnulo. Když jsem pořádně zaostřil zrak, uviděl jsem před sebou černého vlka, který byl obalen tmavě červeným plamenem, a jeho oči žhnuly jasnou zelenou barvou. Byl obrovský... Větší, než já nyní.
„Vlastním tě nyní já... Jsem tvůj Pán... Musíš mi říct své jméno," řekl jsem přísně, ale hlava mě čím dál víc bolela.
„Nemusím ti říct nic... Já nejsem jako ostatní. Mě nikdo nevlastní. Nejsem původní meč, který vlastnil Akako. V den kdy umřel a ty jsi přijal jeho tači, jsem se rozhodl a po dlouhých staletích se vrátil na zem. Je to mé rozhodnutí, tak se chovej slušně, jinak ti nebudu pomáhat. Nejsem sluha, ale ber mě jako tvůj nástroj pomsty. Budu ti po boku a stanu se tvojí součástí pokaždé, když mě budeš potřebovat, ale nesmíš se mi vzpírat. Pokaždé, když mě vyvoláš, a nedovolíš mi využít celé tvé tělo, bude to špatně. Bez toho ti mohu pomoci jen z poloviny," říkal nyní již klidným hlasem, ale stále byl tak nepříjemný, že mi rezonoval hlavou.
„Pomsta? Je to kvůli tomu? Proto ses rozhodl vrátit na zem? Kdo jsi?" ptal jsem se a snažil se pochopit jeho pohnutky.
„Ano, je to pomsta. Reizo má totiž něco, co nechce pustit a já mu slíbil, že mu pomohu. Je to jiný démon, kterého si vyvolal z podsvětí, aby jeho meč udělal silnějším. Ale on mu sloužit nechce. Je to můj bratr," povzdechl si a plameny se kolem jeho těla ještě víc obalily.
„Říkej mi Kuroi ookami (černý vlk). Tak na mě budeš volat, když mě budeš vyvolávat k boji."
„Co tedy po mě chceš?" zeptal jsem se ještě, ale moje tělo světlalo, a mizelo z tohoto místa.
„Chci jen, aby si mi věřil. Bez důvěry ti nepomohu," zabručel ještě za mnou a já zmizel.
Otevřel jsem či a stál jsem naproti Itovi a Naotovi. Oba si mě užasle prohlíželi, a když jsem se na sebe pořádně podíval i já, zjistil jsem, že ta ledová ocel se naprosto spojila s mým tělem a my se stali jedním. Cítil jsem se silnější, než kdy před tím a když mě ovanul vítr, změnil jsem se zpět do lidské podoby. Vše se najednou dalo mnohem lépe ovládat.
„Takže si jméno dostal?" zeptal se Ita a přistoupil blíž ke mně.
„Není to meč, že?" otázal se i Naoto a došel až ke mně.
„Je to vlčí démon a říkal, že i Reiza vyvolal jednoho. Je to prý jeho bratr. Byl celý zahalen ohněm a jeho oči byly jasně zelené..." chtěl jsem pokračovat, ale Naoto mě zastavil.
„Je to jeden z vládců ohnivých prérií... Myslel jsem, že odmítají boj. Jak to, že jednoho má Reizo a druhého Rai?" podíval se na Raidena, který právě přišel k nám.
„To je veliký problém. Pokud ho Reizo vlastní, nepůjde ho jen tak porazit a rozhodně my to nedokážeme. Nejspíš polovina z nás umře. Takže..." zamyslel se a sklonil pohled k zemi, jako kdyby se to z ní snažil vyčíst. "Budeme potřebovat syny živlů. To je jediná šance, jak tenhle boj vyhrát," promluvil vzápětí a prohrábnul si nervózně vlasy.
„Syny živlů? Já myslel, že rozhodně dva rody už neexistují," vyhrkl Naoto a vztekle si mlasknul.
„Jeden rod, ale myslím si, že máme eso v rukávu," odpověděl mu Raiden.
„Najíme se a vydáme se hned ráno na cestu. Asa a Kensuke půjdou něco ulovit a my připravíme oheň," přikázal Raiden a zamířil k vyhaslému ohništi kousek od jeskyně.
„Pojď, půjdeme pro dřevo," řekl mi Naoto a přitáhl si mě na svou hruď.
Cítil jsem, jak mu divoce buší srdce a ani já jsem nemohl utajit, že se mi chvěje z jeho blízkosti tělo. Odsunul jsem se od něj a snažil se držet odstup, aby mi nebyl ještě bližší.
„Nemá cenu se tomuhle všemu bránit. Stejně spíme dneska spolu a to pod jednou dekou," usmál a provokativně si mě přeměřil pohledem.
Asi mu ho fakt urvu. Je to jen nadržené prase... No, když si to o něm myslím, nedělá mě to stejným?
Posbírali jsme dřevo a vrátili se k ohništi. Asa a Kensuke se už vrátili se zabitou srnou a porcovali její tělo, aby maso napíchli na klacky. Rozdělali jsme oheň a maso dali dělat. Byl jsem hladový, ale něco mě upoutalo natolik, abych se o ten pach zajímal.
Někdo nás celou dobu pozoroval a nedalo se přeslechnout jeho kručení v břiše. Cítil jsem to kousek od velikého kamene, ale neviděl jsem ho. Nejspíš muž, podle pachu, ale nebyl obyčejný... Vše naznačovalo tomu, že je s námi kočičí démon. Tak dlouho jsem žádného neviděl a pro mě nebylo těžké rozeznat kočku od lidí. Pousmál jsem se a podíval na Ita, který si úhledně složil nohy pod sebe a konečně se uvelebil u tepla.
„Někdo nás pozoruje a má nejspíš hlad... Nevíš o někom?"
Ita se podíval do míst, odkud jsem cítil ten pach a mávl rukou na znamení, že má ta osoba dojít k nám. Během chvíle se k nám blížila drobná postavička, které se na hlavě chvěla černá ouška a za zády se nervózně pohyboval podlouhlý krátkosrstý ocas. Bavilo mě, že na jeho konci měl bílou špičku. Byl opravdu roztomilý, když se jeho tváře začervenaly. Když k nám došel, jen se poklonil a všechny si nás prohlédl.
„To je Cat. Je tu se mnou nějakou tu chvíli a starám se o něj," okomentoval tuhle postavičku Ita.
„Je tu s tebou nějakou chvilku? Jakou?" zajímal se Raiden a přiblížil se k Itovi.
„Od té doby, co sem chodíš. Jednou jsi ho sebou přivedl, jen sis toho nevšiml," pobaveně se ušklíbl Ita a přivřel své zelené oči.
„Jako... Ty máš mazlíčka? To je hezké, však mě může nahradit, ne?"
Raiden zuřil a nepříjemně si přeměřil Cata. Bylo vidět, že mu žárlivost zatemnila mozek, protože myslet racionálně, tak by zjistil, že ho Ita asi těžko může podvést, a on ani nevypadal, že by to někdy udělat chtěl.
„Posaď se a vezmi si maso," řekl Asa a ukázal na jeden volný kámen.
„Děkuji," odpověděl Cat a urval si kus masa z klacku.
Posadil se a začal to do sebe hladově cpát. Vypadal, jako by týden nejedl. Když dojedl a šťávu z masa měl po celé puse, vytáhl jsem z kapsy kus látky a došel k němu.
„Na, otři si pusu," nabídl jsem mu ten kus hadru.
„Dě... Děkuji..."
Chňapl po něm a rychle jej uschoval do dlaně, jako by to byla vzácnost. Jenže touhle laskavostí, jsem si vysloužil nepříjemný, až spalující pohled od Naota, který tuhle scénku pozoroval.
V klidu jsme všichni pojedli. Jen místy zde projela zlá aura, jak se Raiden díval na Cata a propaloval ho pohledem. Ale jinak to byla příjemná chvíle.
Uhasili jsme oheň a ulehli všude možně po pláži, podle toho jak byly páry. Nechtěl jsem spát s Naotem, ale musel jsem. Něco mě nutilo, abych neodmítal jeho blízkost. Moje tělo mě prostě táhlo tam, kde byl on. Ale můj mozek řval, že jsem se nejspíš zbláznil.
Došel jsem k němu a on už ležel. Měl pod sebou kožešinu z medvěda a přes sebe hozenou teplou pletenou deku. Jen jsem stál a nedokázal jsem se pohnout. Nevěděl jsem kam... Netušil jsem, co chci dělat. Nakonec jsem odložil meč a svlékl si halenu. Kalhoty jsem si pro jistotu nechal, nehodlal jsem se pařit pod dekou celý oblečený.
Lehl jsem si k němu zády a trošku se odsunul, aby se naše těla nedotýkala. Ještěže i on ležel zády ke mně, protože bych to jinak nejspíš nedal.
Uchopil jsem cíp deky a kousek mu uzmul, abych se zakryl. Nic se nestalo, ani se nepohnul a já mohl v klidu usnout. Jenže...
Najednou se prudce otočil a mě stáhl pod sebe. Díval jsem se vyděšeně do jeho tváře a ta se jen potutelně usmívala.
„Copak sis myslel, že tě nechám jen tak?" přiblížil se k mému krku a nasál mou vůni. „Krásně voníš... Chci tě ochutnat!"
Moje srdce šílelo a já se nedokázal pohnout, abych se proti tomu bránil. A chtěl jsem to vůbec?
Jeho jazyk sjížděl od mých rtů až k bradě, kde mě jeho zuby kously a já jen mírně zavrčel. Přivřel jsem oči a moje tělo bylo náhle pohlceno vzrušením, které se přes něj převalilo jako lavina.