Strom jen tiše přijímal kruté nápory blesků, které se kolem něj obmotávaly jak hadi a neustále atakovaly jeho větve, po kterých sjížděly do mého těla. Ukrutná bolest, která svazovala každý můj sval, se měnila na něco, co jsem nedokázal pojmenovat. Přesto mi však příjemný pocit zaplavoval vnitřnosti a ve vlnách mi vracel do těla život.
Meč najednou zmizel a změnil se v černý prach, který se plazil po mém oblečení do míst, kde se odhalila kůže po řezu Naotovým tači. Jako by se vpil do kosterních výběžků a obalil každý obratel nějakým tvrdým kovem. Zpevňoval postupně celou mou páteř od krční, až po špičku ocasu, kde narůstal do dalších rozměrů.
Cítil jsem, jak mě Naoto pouští a ustupuje od mého těla, které právě procházelo krutou změnou.
Z krční páteře se prach dál přesouval i nahoru do lebky, odkud vstupoval do mých vlasů. Klouzal po nich, jako vítr po čerstvě narostlé trávě a hladil jejich černý povrch.
Něco se semnou dělo a já nedokázal najít odvahu otevřít oči, dokud jsem neucítil poslední dozvuky toho zvláštně bolestivého chvění.
Konečně jsem otevřel oči v posledním záchvěvu svalstva, které se napínalo v postupném uvolňování bolesti. Ruce jsem zapřel o kůru stromu a mírně se od něj odstrčil. Pomalu jsem se otáčel a pohledem hledal diváky mé změny. Když jsem však spatřil jejich udivené tváře, samotného mě začala zajímat má podoba. Bylo jasné, že nebudu mít tači jako oni. Moje rukojeť se stala součástí mého těla, čepele se zapustily do kostry a moje svaly se staly slitinou kovů. Sám jsem byl jedním z těch mečů, který patřil bohům blesků. Stal jsem se sám sebou.
Nikdo nemluvil, jen vítr si pohrával s lístky a sem tam projel mými vlasy. Jen jsme stáli a oni mě pozorovali jak nějakou stvůru, či monstrum. Opravdu tak vypadám? Kdo jsem?
Po chvíli, kdy mi bylo jasné, že nikdo z nich nepromluví, jsem se rozhlídnul kolem a zahlédl malé jezírko s květy Sakury, které na ně právě dopadaly. Došel jsem k němu. Cítil jsem, jak mnou prochází obrovská energie a vlévá se do každé části těla. Byl jsem tak silný, že bych klidně drtil skály, abych dokázal ovládnout ten chtíč, s někým bojovat… Někoho zabít a moc dobře jsem věděl koho.
Pohlédnul jsem na lesklou hladinu vody. To, co jsem tam uviděl, vyděsilo i mě.
Tak takhle vypadám? Tohle jsem já?
Prohlížel jsem se a nechápal, co se to se mnou stalo. Jak jsem se mohl takhle změnit a zda se to dá nějak ovládat?
Byl jsem ve vlkodlačí podobě. Černé uši měly na svých koncích stříbrné špičky. Od krční páteře, až ke špičce ocasu, se mi táhlo kovové brnění, které přesně kopírovalo tvar páteře a chránilo jí, před poškozením. V místech, kde se spojovala se žebry, se vpilo i do žeberních kostí, kde kopírovalo jejich tvar. Spojilo se s tmavě modrou kůží, kterou pevně drželo. Zvláštní slitina kovů sahala jen k bokům a tam se zapouštěla do hrudního koše. Ocas byl zakončen ostny po obou stranách, které se leskly jak nejostřejší čepel katany. Vše hrálo černo stříbrnou barvou a jako stín, bylo spojeno s mým tělem. Vlasy se prodloužily až k pasu a ve dvou copech, kterými byl tažen stříbrný drát v podobě vlasu, se splétaly v celek. Ukončeny byly ostny a úhledně uloženy na mé hrudi. Pociťoval jsem, že vyčkávají na můj rozkaz, myšlenku.
Co jsem to za stvůru?
Něčí ruka se usadila na mém rameni a jemně jen stiskla.
„Tvá proměna je dokončena. Jak se cítíš, Rai? Už jsi pochopil, co je spojení s tači?“
Prudce jsem se otočil, až mi zacinkaly ostny copů o sebe. Zadíval jsem se na Raidena, který ke mně promlouval tichým a vlídným hlasem. Jak kdyby se snažil tišit mou divokost, ale ta se drala na povrch, jak sto let potlačovaná touha. Sevřel jsem ruce v pěst, až se mi drápy zaryly do kůže a pár kapek krve dopadlo na zem. Ucítil jsem zvláštní brnění a podíval se znovu na své ruce, po kterých přejížděly malé blesky, které vyskakovaly na povrch a znovu se nořily do pokožky. Zvláštní pocit, kdy jsem zažíval tolik proudící síly mým tělem, jako kdyby mi dal někdo sníst boží manu...
Jsem teď i já jeden z bohů? Mám právo, se nazývat pán meče?
Podíval jsem se na muže stojící přede mnou a viděl jsem u každého z nich zvláštní úsměv a třem se v rukách zaleskl meč. Cítil jsem to natěšení na boj, který se vznášel vzduchem, stejně jako nevyřčená výzva.
„Já sám,“ promluvil Naoto a pevně sevřel rukojeť svého tači.
„To není dobrý nápad, vidíš, jak je jeho tači sestavené? Nemusíš se všemu vyhnout,“ tišil jeho nadšení Chieko, který se snažil rukou zastavit svého druha Kensukeho.
„Poradím si. Copak si myslíš, že to dokáže ovládnout? Musí do toho skočit po hlavě, jinak se nikdy nenaučí, jak se bojuje mezi bohy.“
Naoto uchopil tači do obou rukou a mírným tahem vzhůru k nebi se jeho čepel rozezvonila hrubým tónem. Země pode mnou, mu odpovídala chvěním, které se vpíjelo do mého těla, jak vibrace, které mají ztišit mou moc. To jsem rozhodně nechtěl. Zadíval jsem se do jeho tváře, z která vyzařovalo nadšení na tenhle boj a rozběhl jsem se proti němu.
Prudkou otočkou z výskoku, jsem ostnatým ocasem zaútočil na jeho tači, po kterém se lesklé špičky svezly k jeho ruce, a já ucítil tu příjemnou vůni jeho krve, když jsem mu pořezal prsty. Nejspíš jsem ho hodně naštval, neb hned následovaly čtyři silné útoky mečem na můj ocas a pevné sevření mých vlasů, když mě chytil za temeno a s vlasy škubnul prudce dolů. Dva ostny na jejich koncích, se svezly po jeho ruce a zamířily k srdci, kam se pomalu provrtávaly skrz kůži na jeho hrudi. Tupá rána rukojetí do mého spánku, mě probudila. Byla tak silná, že vibrace z jeho meče přešly do mé hlavy a otřásly celou nervovou soustavou. Cítil jsem se jako by to nebylo mé tělo a síla mě opustila, jak lusknutím prstů.
Držel mě v rukách a pobaveně se mi díval do očí.
Tak hrozně tohohle člověka nenávidím. Tolik je podobný Akakovi, ale... Jeho povaha je naprosto jiná, protivná.
Přitáhl si moji hlavu k tváři a tiše do ucha zašeptal: „Jsi slabý. Copak jsem ti neříkal, že nevíš, jak se má bojovat? Pokud to chceš naučit, něco za to zaplatíš a neboj, bude se ti to líbit.“
Náhle mě pustil, až mé tělo prudce narazilo do země. Nedokázal jsem se hnout, ani pohnout jedinou částí svého těla.
Proč jsem byl tak silný a po jednom úderu do spánku se tu válím na zemi, jako žížala?
Asa se ke mně sklonil a zvedl mě z chladné země, aby mě posadil na lavičku pod Sakurou. Přisedl si ke mně a kontroloval můj zdravotní stav.
„Tohle je poprvé, co jeví o někoho zájem. Měl by sis toho vážit. Nepoužívá tuhle sílu, pokud necítí, že je ten druhý dobrý bojovník. Naoto je velmi protivná povaha, ale nikdy nelže. On je opravdu jediný, kdo ti dokáže pomoct tuhle sílu zkrotit. Ani jeden z nás, nemáme zvláštní moc v meči. Jedině Naoto má zvuk a ty jsi sám o sobě meč. To jsou velmi silné vlastnosti, které můžou fungovat jen v návaznosti jedné na druhou. Tak dlouho na někoho takového Naoto čekal. Jen se snaž ho pochopit.“
Zvuk? Čekal? Na mě? V návaznosti jedné na druhou? Co to tu mele? Proč nemůžu pohnout ústy? Proč nemůžu mluvit?
„Chvilku trvá, než to odezní. Na každého z nás, to nejmíň jednou použil. Jeho tači vydává zvláštní dunivý zvuk, co narušuje funkci těla. Je to jako jed, který paralyzuje svého protivníka. Super vlastnost, co?“ řekl Fuyuki, když dosedal na druhou stranu lavičky.
No... Opravdu skvělá vlastnost meče, jen mě zajímá, jak dlouho tu budu sedět celý zkamenělý?
Najednou mě otupila silná bolest, jak se od mé kostry oddělovaly kousky meče a znovu se ve formě čeného prachu zcelovaly do podoby tači, které ještě před chvíli bylo součástí mě samého. Pomalu začal zase vypadat jako Akakův meč, ale tentokrát, se jeho rukojeť změnila. Byla z černé kůže a po celé vrchní ploše, byl vypálen do proužků kůže vlk. Čepel cinkla o lavičku, když se o ni meč opřel a dotkl se mé dlaně.
„Už není pochyb, jsi jeden z nás. Vítej,“ stiskl mi otupenou ruku Chieko a potřásl s ní.
Jak kdybych mu mohl odpovědět? Jen jsem se na něj díval a nechápal, co se to tu všechno stalo. S jeho šedivými vlasy si pohrával lehký vetřík a ty mu padaly do obličeje, jak si je nesvázal. Byl to opravdu pohledný muž, asi z těch všech nejvlídnější a jeho moudrost z něj přímo vyzařovala. Opravdu na něj jeho jméno sedělo a vlastně na všechny zde. Proč jsem se ale cítil jak vyvrhel? Každý z nich, tvořil s tím druhým pár. Vyvažovaly se tak jejich síly a já mám být druh pro Naota? Je to jak stát v plemenech a čekat na vodu, která se vypařila. Proč? Proč zrovna on? Nenávidí mě za to, že jsem dopustil smrt jeho bratra a já sebe taky.
Lhal bych, kdybych řekl, že netoužím po vlídné ruce, která mě obejme, a budu vědět, že jsem jeho. Bez smečky je vlk sám. Každý si hledá své druhy, aby mohli lovit a ochránit svou rodinu před lovci. Ale já svou smečku ztratil, byl jsem jen sám a opuštěný.
Mám se prodat pro pocit, že s někým jsem, i když si jím nejsem jistý? Stojí ta touha za to? Nebýt sám? Nemít prázdnou náruč? Být spojen s druhou osobou v jedno? Jsme ale oba muži, jak to dělají oni? Nebolí to? Ale co s ním nebolí? Nevyžívá se sám v týrání druhých? Jenže být tak dlouho sám a potom ztratit člověka, který mě měl rád, abych našel toho, co mě nesnáší, je to spravedlivé?
Do těla se mi pomalu vracel cit a všechny myšlenky mi proudily tělem, jak nezastavitelná lavina.
Nejsem slabý... Nejsem k ničemu... Nejsem podřadný svému pánu... Nemám pána... Jsem všem rovnocenný soupeř... Mám právo na život, ať už je jakýkoliv.
Posadil jsem se a cítil, jak brnění odeznívá. Postavil jsem se na ještě rozklepané nohy a bez jediného slova, zamířil přímo za Naotem do jeho pokoje.
Otevřel jsem a vešel do jeho pokoje. Zatáhl jsem za sebou dveře a stál naproti němu, jako by mě znovu obalovaly blesky. Jenže to, že moje věci se ocitly u něj v pokoji, mě ještě víc naštvalo.
„Máš nějaký problém?“ provokativně řekl směrem ke mně.
„Ty jsi můj problém.“
„Ach... Jak hezké ne? Chceš nachystat pelíšek? Jsi snad pes, co?“
Tak tohle přehnal a ne zrovna málo.
„Nejsem pes, ale vlkodlak, a pokud vidíš dobře, tak jím teď nejsem. Většinu času vypadám jak člověk. Takže, pokud chceš pelech, tak si ho udělej sám a já si s dovolením, vezmu své věci zpět.“
Svíral jsem ruce v pěst a cítil, že mám chuť ho zaškrtit. Jenže já sem přišel kvůli něčemu jinému.
„Jaká škoda, třeba by si mě víc vzrušoval s oušky a ocasem.“
„Umři!“
„Silná to slova, psisko.“
„Co po mě vlastně chceš?“
„Tvůj zadek,“ usmál se a pohledem se zaměřil na mé pozadí.
Opravdu mu je jedno, co z té pusy vypustí. Asi ho pokoušu.
„Nepotřebuji tvou pomoc. Nikoho nepotřebuji a můj zadek nedostaneš.“
Jeho úsměv se roztáhnul do šířky a trochu vypadal jako démon z temnot. Zamrazilo mě při té představě, že si mě někdo takový bere. Nikdy!
Už jsem se ohýbal pro věci, když jsem ucítil jeho čepel na mém krku. Chytil mě jednou rukou za pas a druhou pevně držel tači na mém ohryzku.
„Vyjasníme si jednu věc. Ty jsi tu pro mě. To já jsem tvůj partner a to ať chceš, nebo ne. Mám na tebe chuť a je mi jedno, co si o tom myslíš ty.“
Odhodil mě na rozložený futon a ihned si na mě přilehl. Tači dopadlo vedle nás a jen jeho čepel se tiše rozezněla pokojem.
„Pusť! Nemáš právo na to, abys mi tohle dělal.“
„Omyl, já jediný mám to právo. Proč si myslíš, že ti Akako nedovolil, aby sis ho vzal? Hmmm? Nezajímalo tě, proč si s ním nemohl spát? A i to, proč to skončilo jen u honění?“
„Sklapni!“
„Miloval si ho, že?“
„Do toho ti nic není!“
„Pravda, ale do tebe mi je toho hodně.“
Jedním prudkým tahem, mi roztrhl košili a obkročmo si na mě sedl, aby mi uvěznil nohy pod sebou. Paralyzoval mě svým pohledem, když očima sjížděl každou vystouplou kost na mé hrudi a prsty rámoval břišní svalstvo.
„Nejsi špatný. Raiden věděl, koho mi má vybrat.“
„Raiden?“
„Později. Nemám chuť teď s tebou tlachat.“
Posunul se tak, aby mi seděl na kolenech a jemu se ukázal víc můj rozkrok. Stáhl ruku ke kalhotám a potáhl je níž, aby se objevil můj penis, který už jen z letmého doteku povstal, jak kdyby dostal povel. Přejel po celé jeho délce a stáhl kůžičku pod žalud jedním silným tahem, až se mi zatajil dech. Na jeho tváři se usadil úsměv... Takový, který mě děsil a zároveň ve mně vyvolával cosi, co mi bránilo v odporu. Jak kdyby mozek řval: „Dost, takhle se mě nesmí dotýkat!“ a tělo se přitom k němu tulilo.
Ty doteky mi byly tak známé. Bylo to tak zvláštní, jako kdybychom se už takhle k sobě tiskli, zažili svoji blízkost. Jak to?
Nechápal jsem, že se vůbec nebráním. Podléhám jeho popudům k mému tělu, jako jeho druhá polovina. Cítil jsem divné svírání žaludku a do těla se mi rozlévá zvláštní hřejivý pocit, připomínající horký čaj, který se mi vlévá do hrdla. Každý sval se mi chvěl, jak kdyby procházel svou vlastní jemnou křečí. Nedokázal jsem se ovládat. Toužil jsem po jediném, aby pokračoval ve všem, co chce. Nejspíš ho potom zabiju, ale to je teď jedno.
Nezvladatelná touha mě ovládala a já cítil, jak mu mé drápy přejíždí po stehnech. Zadíval se mi do očí a prudce škubl s mým penisem vzhůru. Zaklonil jsem hlavu v euforii, kterou do mě vpustil. Jak kdyby se můj žalud potřísnil kapkou horkého mléka a stékal po celé délce ke kulkám.
Dal jsem si ruku k ústům a zabořil do kůže své ostré tesáky, které měly co dělat, abych ho nepokousal.
Nemohu mu dát ten zvuk, co se mi dral z hrdla. Ještě ne! Ne teď! Ne takhle!
Prsty přejel po napnutých žilkách a prst pomalu táhl k mému otvoru. Přes varlata po úzké cestičce, až obkroužil to místo, které se pod jeho dotekem stáhlo a zachvělo.
„Hmmm... Jak pěkné,“ zavrčel mi do ucha, když se ke mně sklonil, aby se svým vzrušením otřel o mé.
Ani jsem si nevšiml, že i on propustil svou chloubu a ta se tyčila do napnuté velikosti. Nechtěl jsem, ale podíval jsem se mezi naše těla, kde se o sebe ti dva třely a dostávaly mě na pokraj slasti. Najednou mě chytil a rychle přetočit na břicho, ani jsem nestihl zaprotestovat. Za pás mě vytáhl na kolena a jednou rukou mi sjel do rozkroku, aby mohl záhy chytit můj penis do pevného sevření. Jeho druhá ruka se mi usadila na zádech a dlouhým tahem se v příjemném hlazení dostávala ke krční páteři.
Každý jeho pohyb mi dával další a další přísun vzrušující laviny do mého těla. Úd mi praskal, jako kdyby potřeboval okamžitě uvolnit a já jen lehce kňukl, ve snaze ho popohnat v mém uspokojování.
Proč to tolik chci? Chci opravdu jeho, nebo hledám jen Akakovu podobu? Co když mu ublížím, nebo on mě?
Tahle scénka... Už jsem ji jednou viděl, když jsem pozoroval ty dva, jak to spolu dělají. Takže...
Ucítil jsem, jak se jeho pevnost usazuje mezi mými půlkami a klouže po štěrbině a vždy jen špičkou penisu zavadí o můj vstup. Nejprve pomalu a potom zrychloval a s tím i jeho dech, který se mi otíral o záda. Zavřel jsem oči a už nedržel své sténání, které se rozlehlo pokojem.
Jeho ruka, která se s určitou zkušeností pohybovala v přesných tazích po mém vzrušení, mě doháněla k šílenství. Když mi hlavu zaplavila jen vášeň a já ucítil, jak se stahuje do třísel, zaklonil jsem hlavu a on mi dal dlouhý a nesmlouvavý polibek.
Moje sperma se mu rozprsklo do ruky a místy skáplo na futon. Málem jsem to neustál, jak mě to ovládalo, ale on si mě přidržoval a pohyboval se stále v mé prohlubni, aby se dráždil. Ale nevstoupil... Jen na kousek vnikl, a na to zase jen protahoval penis mezi mýma půlkama. Najednou mně polilo záda horko a já cítil, jak mu cuká mužství. I já jsem se cítil v mírné křeči a můj penis se ještě místy zachvěl, jak z něj unikaly poslední zbytky uspokojení.
Už jsem to neustál a dopadl na futon a jeho tělo mě následovalo. Jeho pokožka na mé a rychlé oddechování, mi málem zastavilo srdce. Tak příjemné a blízké... Ale...
Pomalu se ze mě zvedl a přehodil přese mě osušku, kterou měl ve skříňce.
„Měl by ses umýt. A neboj, mám ještě trénink s Raidenem, takže noc budeš mít jen pro sebe.“
Slyšel jsem, jak se vzdaluje ke dveřím a jen tiše zašeptal: „Naoto, já...“
„Neříkej mé jméno... Ještě ne!“ Potom zmizel pryč.
Posadil jsem se a cítil, jak se mi po zádech svezlo jeho sperma k mé dírce. Sakra...
Nechal bych ho? Co jsem mu chtěl říct?
Postavil jsem se na ještě rozechvělé nohy a přehodil přes sebe deku, abych nešel skoro nahý a špinavý do koupelny na konci chodby. Prošel jsem tichou předsíní a rychle vběhl do místnosti. Voda v koupely byla čerstvě napuštěná a její teplota mi vyhovovala.
Kdo to udělal? Že by on? Opravdu se v něm nevyznám.
Rychle jsem ze sebe sundal šaty a vlezl do horké vody. Příjemně ze mě smyla to, co ani nemělo být zapomenuto. Proč taky... On to řekl, jsem jeho.
Sakra, jak mi stačilo to, že jsem někoho. Pár slov, které udělají psisko šťastným, i od něj.
Usnul jsem pod tíhou toho všeho, co se za dnešek odehrálo. Probudila mě až studená vana a já se přemístil na futon, kde jsem spal až do rána. Opravdu byl celou noc pryč a ani teď zde nebyl.
Vstal jsem a vzal si čisté oblečení, které jsem sebou ještě měl a šel pomoci se snídaní.
Asa připravoval jídlo a jeho fialové vlasy se v ohonu pnuly po těch širokých zádech. Když mě uviděl, tak mi hned přiřadil práci a byl rád, že tu není sám. Vlastně jsme byli první, co vstali.
„Nevěděl jsem, že vlci takhle vrčí i při sexu.“
Málem jsem po nově příchozím hodil nůž. Fuyuki se jen pousmál, když jsem se na něj podíval a přivinul se na záda Asimu.
„Byli trošku hluční, ale to jen tím, že si vybrali pozdější dobu. Protože jinak by nás nerušili, ne?“
Chiako se usmíval a objímal Kensukeho, který ještě ospale zíval. Usedli za stůl a my mohli konečně započít snídani, ale než první sousto ulpělo v našich ústech, už se sem řítila špatná zpráva.
Raiden s Naotem vešli do místnosti a s ustaranou tváří začal Raiden mluvit.
„Válka začala a Reizo má dost nebezpečných mužů. Hodně jich ovládá živly. Mám pocit, že je na čase, abychom zašli za Item.“
„Ito? To snad ne, však si dobře pamatuješ, jak to dopadlo naposledy. Ty si myslíš, že tě tentokrát nezabije? Nejsi nesmrtelný, když bojuješ s ním. Je to hloupost, najdeme jiný způsob,“ rozčílil se Chiaki a pevně sevřel hůlky, až mu jedna praskla.
„Není jiná možnost. Může Rai naučit, jak s jeho mečem zacházet, i Naoto si to myslí. Pořád je Ito můj partner. Ať udělal cokoliv a vypadá trošku jinak i tak věřím, že mě zabít nechce.“
„Trošku jinak? Opravdu trošku? Jako zemní vládce říše, která je pohřbená v podzemí a on žije ve své podobě...“
„Dost Aso! Tohle je moje věc a Ita potřebujem. Takže sbalit a za chvíli vyrážíme. Cesta je daleká,“ ukončil rázně tento rozhovor Raiden.
Pomalu odcházeli všichni od stolu a zacházeli do svých pokojů. Během chvíle, jsme stáli před domem, abychom se vydali na cestu. Pořád jsem se snažil promluvit s Naotem, ale on se mi vyhýbal, jako kdyby se to mezi námi nikdy nestalo. Bolelo to... Jako by to byl sen...
Nesmím vyslovit jeho jméno, ale můžu být po jeho boku, když ode mě zrovna neutíká. To mi stačí... Já sám nevím, co cítím. Tak hezky krůček po krůčku.
„Jdeme!“ zavelel Raiden a pod nohami nám křupal sníh, když jsme přes zimu odcházeli pryč s hory.