Raiden je po očku sledoval tuhle scénku a s povzdechem uchopil rendlík s polévkou, aby ho postavil na stůl. Přinesl i dřevěné misky a rozložil je na stůl. Napřímil svou postavu…
„Byl bych rád, kdyby se to neopakovalo, Naoto. Nemám rád hádky a tohle je jen velmi hloupá výměna názorů. Měl bys prvně vyslyšet druhou stranu, než budeš dělat závěry. Rai je tu hostem a stane se šestým. Posaď se a začni jíst!“
Naoto se otočil na Raidena a obešel ho ke dveřím.
„U jednoho stolu s ním sedět nebudu. Jedl jsem ve městě, takže nemám hlad.“
Sebral se a odešel pryč.
Všichni to pozorovali a kmitali mezi námi pohledem. Asi jsem si tohle zasloužil, ale ten chlap nedělal nic jiného, než mě jen a jen urážel. To bylo i na mě moc a pomalu jsem popouštěl uzdu vlkodlakovi v sobě.
Pochvíli si všichni přisedli ke stolu a začali v klidu jíst.
„Nic si z něj nedělej, takový je pořád. Nevšímej si ho, to bude nejlepší,“ říkal mi Chieko, který si jediný sedl vedle mě a podával mi chléb v ošatce.
„To asi nepůjde a ty víš proč. Spíš se brzy zabijí. Bude tu alespoň nějaké vzrůšo,“ to už se pobaveně pustil do jídla Fuyuki a své modré vlasy si musel přehodit na záda, aby mu nespadly do polévky.
„Neměli bychom se do toho míchat!“ zakončil jejich rozhovor Asa a všichni jen přikývli.
Raiden si sedl po mém druhém boku a i já se pustil do jídla. Bylo příjemné zase s někým jíst. Nebýt sám a slyšet hlasy, které nejsou jen v mé hlavě.
Když se najedli, všichni se zvedli a zamířili do chodby. Jen se zájmem jsem se díval na to, jak se z nich vytvořily dva páry a ty neomylně zalezly do svých dveří. Bylo mi jasné, že to, co se tam bude dít, asi slyšet nechci. Nejspíš jsem nebyl jediný, protože i Raiden se zvedl a odcházel z domu ven.
Postavil jsem se a uklidil nádobí ze stolu, abych alespoň něco udělal. Vyšel jsem na zápraží a pozoroval tu scenérii přede mnou. Přemýšlel jsem, kam bych mohl jít, abych zkusit trochu trénovat.
„Říkal jsem ti, že to nebudeš mít jednoduché, ale chápu jeho i tvé pocity. Naoto měl ve svém životě jen jednu důležitou osobu a tou byl Akako. Dvojčata mají spojené duše. Cítí se i na dálku a podle mě on věděl, že je Akako mrtvý, jen si to nechtěl připustit. Až ty si mu otevřel oči. Není tak zlý, jak vypadá, ale je sám. I když je nás tu tolika, nikdo mu nezaplní tu prázdnotu, která vznikla. Zítra začneš s tréninkem. Bude tě trénovat Asa, měl by mít podobný styl jako ty, až se ukážeš. Ale pamatuj si jedno, jen jeden z nich tě dokáže vytrénovat a naučit všemu a tím jediným je Naoto,“ říkal Raiden klidným hlasem.
Odstrčil se od zdi, o kterou se opíral a se silným větrem, který ovanul i mé tělo, se změnil v dým. Ten dým zmizel společně s větrem v dál. Začalo se ochlazovat a na nebi se usadil místo slunce měsíc. Bylo tak krásné jen sedět na schodu do domu a pozorovat všechny ta roční období. V zimě se leskl sníh, na jaře se stáhly květy a schovaly se před zimou. V létě se polo teplý vzduch otřel o má ramena a v podzimu si větřík pohrával s právě popadanými lístky.
Seděl jsem a vše pozoroval. Bylo už opravdu pozdě. Zvedl jsem se a zamířil k pokojům. Všude po domě byl klid. Poslední pokoj by měl patřit Akakovi a tím pádem mě. Otevřel jsem ho. Vešel jsem dovnitř. Vše bylo jen skromně zařízeno. Malý stolek a na něm papír, vedle něj inkoust s perem.
Otevřel jsem malou skříňku na zemi a vytáhl vzorně srolovaný Futon i s přikrývkou. Rozprostřel jsem ho po zemi. Svlékl jsem se a nechal na sobě jen spodní prádlo. Neměl jsem rád, když mě něco škrtí, ale sem může kdokoliv přijít a můj holý zadek vidět nemusí.
Ulehl jsem a zavřel oči. Pokud mám zítra trénovat, musím se vyspat. Usínal jsem.
Probudilo mě ťukání do podlahy tupým předmětem. Prvně jsem to zvládal, jen si přes uši přetáhl polštář, ale ťukání se změnilo v bouchání a to přímo nad mou hlavou. Přicházelo to z vedlejšího pokoje a slabé světlo prosvítalo až ke mně. Začal jsem být nervózní a přemýšlel, zda toho člověka na druhé straně stěny můžu zabít. Kdo tam je?
Zvuky se znásobily. Tupé rány do země. Přecházení po pokoji, jak stádo koní. Dokonce hlasité pískání. Asi tu osobu vedle naporcuji.
Pomalu jsem si sedl, když ten teror už trval hodinu a prohrábl si vlasy. Hodil jsem přes sebe dlouhý plášť a zaťukal na vedlejší pokoj. Nic. Nikdo neotevřel a ani neodpověděl, jen pokračoval v trápení mého sluchu. Chytil jsem za kraj posuvných dveří a pomalu je otvíral.
„Jestli s nimi ještě pohneš, tak tě rozpárám od hlavy k patě.“
Ten hlas… Jak jinak, Naoto. I když bych mohl rozrazit dveře a postavit se mu jak muž, nejspíš by to nemělo cenu a mě bylo jasné, že tohle je z jeho strany provokace.
Otočil jsem se a vrátil do pokoje. Oblékl jsem se, protože on dál vesele pokračoval a odešel na verandu. Posadil jsem se na lavičku. Usnul jsem se zakloněnou hlavou a bylo mi jedno, že je venku celkem zima. Lepší, než být tam s ním.
Spal jsem, dokud jsem necítil horké sluneční paprsky, když začalo svítat. Otevřel jsem oči a díval se na východ slunce nad obzorem. Krásně uvolňující. Nejspíš budu spát venku pořád. Posadil jsem se a promnul si ospalé oči. Krk mě bolel z nepohodlné pozice, ale hlava se mi už nechtěla rozletět do všech stran.
„Krása. Je pěkné si přivstat a vidět to. Dneska budeš den trávit se mnou.“
Prudce jsem se otočil a podíval ke dveřím, u kterých stál Asa a díval se na tu červánkovou nádheru.
„Omlouvám se, že tě obtěžuji.“
Být vždy milý, hlavní pravidlo, abych dokázal s každým vyjít, jinak se mnou nikdo nepřežije.
„Neobtěžuješ mě. Mne trénoval Akako a bez něj bych netušil, co dělat. Byl to skvělý muž, jsem rád, že měl na konci někoho, kdo ho miloval, soudě podle tvého výrazu,“ podíval se na mě a usmál se.
Zvedl jsem se z lavičky. Zamířili jsme ke starému stromu, kde začal větrný podzim. Listí kolem nás poletovalo a lepilo se na naše těla, jak kdyby tím tvořilo brnění. Po chvíli na mém těle nebylo místo, na kterém by nebyl lístek z mohutného stromu.
„Nebraň se tomu, spíš naslouchej. Tohle je tréninkové brnění. Nemusíš se bát, ochrání tě. Musíš vnímat pohyb svého protivníka a vědět už dopředu, kam se pohne.“
Asa vytáhl podlouhlou katanu, která měla po celé délce klikatou rýhu a v ní se leskla fialová barva. Tvarovaná a velmi precizně vyřezávaná dřevěná rukojeť, se mu vtiskla do ruky a on jedním tahem prořízl vzduch. Vypadalo to, jako kdyby opravdu ten vítr kolem nás krájel. Vždy po švihnutí jeho katany se vítr stáhl na jinou stranu a stejně tak i lístky na jeho těle. Jak kdyby nestihly reagovat na tu rychlost jeho tahů. Pozoroval jsem jeho pohyby, ale i tak jsem stále nedokázal přesně určit kam a kdy se pohne. Ukazoval mi, jak se různě dá pohybovat čepelí a kdy ji proříznout vzhůru a kdy se nechal po větru svést. Nikdy jsem podobný styl boje neviděl. Akako používal sílu, nevyužíval tu lehkost a pružnost větru. Bylo to fascinující a ty nahnědlé listy na jeho těle se ještě víc na něj přitiskly, aby mohly chránit jeho muskulaturu.
Pohlédl na mě a ukázal mi na meč.
„Nyní ty.“
Podíval jsem se na tači po svém boku a pevně jej stiskl. Nevěděl jsem, zda je to správné a jestli vůbec dokážu čelit něčemu takovému, ale musel jsem. Něco mě do toho všeho tlačilo. Cítil jsem, jak společně se mnou svírá rukojeť i někdo jiný. Jak kdyby svůj meč stále neopouštěla Akakova duše.
Vytáhl jsem jej z pouzdra a pevně sevřel ve vzpřímené poloze. Vítr se otřel o čepel a rozezněl ji jako jemné cinkání zvonků. Asa si mě prohlížel a nevypadal zrovna nadšeně z toho, co se tu děje. Vyrazil proti mně a jeho ostří se svezlo po mém. Prvně to byl jen mírný náraz, který jsem si ani neuvědomil, ale jak se jeho meč klouzal po čepeli, byly vibrace mnohem silnější. Jak kdyby mi pouštěl do těla omračující mrazení, které zesilovalo s každým dalším nárazem. Bránil jsem se, ale jak kdyby to bylo zbytečné.
Takže podobný styl? Nechápu, proč si to myslel?
Další a další výpad na moji tači, která se chovala jen jako normální meč, mě srážel na kolena. Jak kdybych nedokázal pořádně svírat rukojeť, musel jsem se pevně zapřít do země a povolit druhou sílu, která se už vztekle objevovala na mých rukou.
Drápy se prodraly kůží a černě se leskly na pokožce, která mi poskytovala bezpečí a záštitu. Ocas se mi začal pohybovat za zády a jeho špička se nebezpečně klepala. Tesáky se usadily na svém místě a sliny se mi začaly spouštět z pusy.
Už jsem chtěl zaútočit já, když se vedle mě, někdo hlasitě rozesmál.
„Pořád to nechápe. Je zbytečné ho učit, když se ještě neproměnil. Podívej. Stojí tu jak vzteklé psisko a ani jeho tači s ním nemluví. Jen tu ztrácíš čas, Aso.“
„Místo tvých keců, bys ho měl trénovat ty, Naoto.“
„A můžu ho shodit ze skály? Nebo jen tak ze srandy podříznout krk?“
„Naoto, to by stačil…“
To už Asa nestačil nic říct, protože jsem se v rychlosti přemístil k Naotovi a čepel mého tači se mu usadila pod krkem. S chutí, jsem ho řízl a díval se na to, jak se zpod jeho ucha valí v proužcích krev.
Díval se na mě a v jeho očích se zaleskla žlutá barva, která připomínala sluneční zář, když slunce na nebi nejvíc ožije. Chytil ostří a sundal si ho z krku. Prsty si setřel krev a pomalu každý prst olízl.
„Tak, tohle není dobrý,“ ozvali se za námi ostatní, kteří se tu během chvilky objevili a pozorovali tuto scénku.
Naoto se odrazil nohou od stromu, o který se opíral a postavil se. Listí začalo obalovat jeho tělo a v ruce se mu objevilo tači, které bylo mnohem mohutnější než mé. Ostří tlustší a širší, než je u tači běžné. Rukojeť byla obalena žlutou kůží.
V ruce jej jednou protočil a kolem nás obou se rozpoutal větrný tanec. Listí létalo kolem našich těl a ani se už nelepilo, protože vítr byl tak silný, že vše kolem nás oddělil. Byli jsme jak ve své vlastním odděleném světě.
Na jeho tváři se objevil úsměv a z těla mu vycházela žlutá až zlatavá aura, když se lví drápy objevily na jeho rameni. Mohutná lví hlava s otevřenou tlamou se vztekle za ním nakláněla do boku a pozorovala mě, stejně jako já vyděšeně pozoroval ji.
Co to mělo být? A já se do tohohle zamotal bezhlavě.
Moje svaly bolely, jak začaly praskat a kůže se mi zbarvila do tmavě modra. Zuby se prodloužily a drápy protáhly svou ostrost. Uši již vnímaly vše, co by mi mohlo napovědět, jak na něj. Ale já byl sám a on měl ještě svůj meč, který ho naprosto poslouchá.
„Tak pojď! To ty si to vyprovokoval, tak mi ukaž, že jsi chlap a ne dítě. Srabe,“ řekl drsným hlasem, který připomínal vrčení.
Bylo mi to už jedno, v tuhle chvíli jsem byl změněný a ne zrovna v dobré náladě. Zabiju ho!
Rozběhl jsem se k němu a prudce mu zaútočil na obě zápěstí, ve kterých držel tači. Jen se usmál a protočil svůj meč v rukách, kde z rukojeti vyjely tři malé ostny, a ty se mi zasekly do dlaně. Cukl s ním a rozerval mi celou dlaň. Chytil jsem se za ní a ta se začala ihned hojit.
Jak to? Není možné, aby nějaký meč projel mou kůží!
Zmateně jsem v jedné ruce držel tači a na druhou se díval, jak z ní ještě odkapávala tmavě červená krev.
„Jsi zmatený? Copak? Je to divné, že? Pokud je tvoje tači podobné moci, jako je mé, můžu tě zabít a ty mě. Hezké ne?“
Ucítil jsem, jak se mi jeho ostří zabodlo do zad a po celé páteři sjelo dolů. Nechalo za sebou hlubokou ránu, která bolela, a já se nemohl zvednout na nohy. Neposlouchaly mě.
„Nezabíjej ho! Potřebujeme ho!“ křičel Asa, ale Naoto ho neposlouchal.
Chytil mě zezadu za krk a vytáhl na nohy. Zadíval se mi do očí, ze kterých začaly padat slzy bolesti. Už jsem je nedokázal zadržet.
„Trp! Musíš si uvědomit, že tímhle ničeho nedosáhneš. Víš co? Změním tě. Bude větší zábava bojovat s někým, kdo má sílu a ne s tebou. Srábotky jsou k ničemu. Připrav se!“
Prudce mě narazil na mohutný kmen stromu a hlavu přitlačil k drsné kůře. Nemohl jsem se bránit, má záda se stále nezahojila a jeho síla byla i na mě moc.
Vedle mě do země Naoto zapíchnul moji tači a svojí pozvedl k nebi. Cítil jsem, jak se ochladilo a vše kolem mě potemnělo. Jak kdyby začala zima a ne podzim. Všechny zbylé lístky se oddělily z našich těl. Natiskl se na mě a já jen po očku viděl, jak se nebe začalo rozsvěcovat blesky, které sebou přinesly hromy.
Zrychlil se mi dech, jak moc jsem čekal na to, co se bude dít, ale to co přišlo, mě definitivně zničilo.
Po jeho tači se svezl blesk a zaryl se do mého těla. Bolest okamžitě zasáhla každý můj sval a já cítil, jak se mi pálí kůže. Oči mi problikly a vše ve mně se škvařilo. Kdyby mě nedržel, už bych se svíjel v agonii na zemi a snažil se to zastavit, ale on ještě víc přitlačil mé tělo do stromu.
Přiblížil se k mému uchu a jeho jazyk se zabodl do zelektrizované kůže. Olízl mi každý záhyb ucha a zakousl se do ušního boltce, aby ochutnal mou krev. Ještě víc jsem ho chtěl v tuto chvíli zabít.
Bolest však neustupovala a já i přes své sebeovládání začal křičet. Naoto mi rukou zakryl ústa a tiše, ale přesto podmanivě zašeptal:
„Vydrž to! Tímto jsme museli projít všichni, ještě není konec.“
Moje tači se nadzvedlo ze země a otočilo se čepelí vzhůru. Zařízlo se mi do ruky a jak kdyby vsáklo trochu mé krve. Začalo se měnit…
„Už je to tu, jsi připravený?“