Pomalu jsem se zvedal z místa, které ještě před chvílí vsálo poslední zbytky z těla Akaka a podíval se na nádherné květy, které mi prozrazovaly, že je opravdu mrtvý. Srdce se mi nad takovým pohledem svíralo a praskalo. V úctě ke svému pánovi, lásce, příteli, jsem uchopil klacek a silným nárazem jej zasekl do země. Na jeho konec jsem připevnil kus látky ze svého pláště, abych s ním byl navždy spojen. Nařízl jsem si dlaň a nechal skapat trochu moji krve na čerstvou hlínu. Označil jsem tím místo jeho věčného odpočinku.
I když budu od něj daleko, ponesu ho sebou. Na svých zádech… Ve svých očích… Hluboko zapsaného ve své duši.
Nikdy jsem si neuvědomil, jak jsou ti, co umřeli sobečtí. Nechají nás tady a žijte si… Jak? Jak má člověk žít, když má v srdci díru? Obrovské prázdno, plné beznaděje? Uvědomují si, že každá vzpomínka nese jen neskutečnou bolest? Uvědomují si, že vlastně ten, kdo trpí, jsme my? Že nás tu nechají v naději, že najdeme novou lásku, tak proč si nevezmou tu starou sebou? Jen bolest tu zůstane.
Otočil jsem se zády k jeho hrobu a podíval se na širá rýžová pole, která vedly daleko… Daleko do zemí, ve kterých jsem nikdy nebyl. Ani jednou jsem odsud neodešel. Jak poslušný pejsek jsem snášel týrání, nezájem a za občasné pohlazení zaštěkal jim pro radost. Jen s Akakou jsem poznal, co je to mít život.
Jenže nejsem samuraj a nesloužil jsem svému pánu. Měl mě jak svého přítele. Takže Seppuka nebyla možná. Ničeho bych nedosáhl a stejně mě nikdo neuznával. Musel jsem splnit jeho poslední přání.
S ohromnou bolestí v duši a poslední slzou, která dopadla na hlínu mého rodného kraje, jsem překročil hranice své země. Šel jsem tam, kam mi radil můj meč, který se vždy červeně zaleskl, když jsem špatně zatočil.
Tak započala má cesta, kterou jsem se rozhodl vydat. Jediná správná volba na uctění svého přítele…
Kamkoliv jsem přišel, snažil jsem se zapadnout a nestrhávat na sebe pozornost. Pomohl jsem se vším, co bylo třeba. Vydělával jsem si peníze jako poctivý obyčejný člověk, kterým jsem tolik toužil být. Spával jsem sám pod stříškami starých domů, které nikdo neobýval. Patřily mrtvým pánům, kteří tu prý strašili.
Žil jsem prázdný život a hledal jsem je.
Dlouhá cesta. Moc dlouhá pro někoho, kdo už dávno ztratil svůj vlastní cíl.
Už rok se potuluji po světě a hledám je. Stále mě meč vede dál a dál, jak kdyby nebyl konec, na kterém je najdu.
„Chlapče, pomož mi prosím… Je to těžké.“
Hlas stařičkého muže, který nesl na svých ramenou na klacku zavěšeny dvě nádoby na vodu, mě probudil ze zamyšlení. Byl přímo za mnou a já nadskočil, jak jsem se lekl. Jak to, že jsem ho neslyšel? A to má ty těžké nádoby na ramenou a je celkem starý.
Podíval jsem se do jeho tváře, kterou halil velmi starý slamák, ze kterého byly místy vylámaná snítka. Uchopil jsem klacek a přendal si ho na jedno rameno. Nebylo to tak těžké, ale abych vyrovnal rovnováhu, tak jsem si ho přece jen přendal na záda a opřel o obě ramena.
„Kam vám s tím mohu pomoci?“
„Támhle na ten kopec, chlapče… Jdeš z daleka?“
„Z velmi daleké země, Pane. Ale proč vám nikdo nepomáhá? Je to celkem těžké a vy… Už vám asi zdraví moc neslouží…“
Po mých slovech se nebe zatáhlo a vypadalo to, že bude pršet. Trochu jsem přidal do kroku, aby nás nestihla bouřka.
„Neslouží… Ale mám pár neschopných pomocníků, kterým hlavu zaměstnává jen boj a jídlo… Nebo jejich horkokrevnost. Nepomůžou s ničím a ještě se hrozně diví, že mi to trvá tak dlouho. Ještě že jsi tu byl, chlapče. Jak se jmenuješ?“
Znovu jsem se na něj podíval a trošku podezřívavě jsem si jej prohlédnul. Nakonec jsem na něm neshledal nic podivného.
„Mé jméno je Rai…“
Stařík se pousmál a poplácal mě po rameni.
„Rai? Hezké jméno… Copak hledáš tady v této zemi, tak daleko od domova?“
„Nic velkého, jen pár mužů, kterým musím vyřídit vzkaz…“
Uslyšel jsem podivné praskání přímo vedle mě a otočil jsem se za tím zvukem.
„Slyšel jste to?“
„Nevím, o čem mluvíš, mladíku… To víš, ani sluch už mi neslouží.“
Znovu jsem se zahleděl na cestu před námi a postupoval vzhůru po kopci.
Najednou z nebe vedle mě uhodil blesk a roztrhl strom na dvě poloviny. Zasekl jsem se a pomalu otáčel hlavu, jak kdyby mi měla upadnout. Vykulil jsem oči a nevěřícně koukal na pozůstatky stromu, z kterého se linul kouř. Ukazoval jsem prstem na ten strom a podíval se na staříka, který byl už metr přede mnou. Dohnal jsem ho a poplácal po rameni, aby se na mě otočil.
„Viděl jste to? Tam, ten strom… On...“
„Neviděl. Nezajímám se o věci kolem mě. Spadla na tebe jeho větev? Nebo do něj uhodil blesk? To z tohoto skoro čistého nebe není možné.“
Usmál se a pokračoval v cestě. Ale jeho úsměv byl podlý… Zvláštní… Měl ho od ucha k uchu a já začal být nervózní.
Už jsem ho začal podezřívat a nevědomky jsem si sahal k boku, abych mohl sevřít svoji novou tači.
„Copak? Nelíbí se ti mé odpovědi, Rai? Neměl by si sahat po meči, který ti ani neříká pane.“
Jeho slova mnou škubla a já instinktivně vytáhl katanu, mající u druhého boku. Nejsem idiot, vím, že mě Akakovo tači neposlouchá. Odložil jsem klacek s vědry na zem.
Vyběhl jsem proti němu a prudce zaútočil… Ale ostří projelo jen vzduchem a zakouslo se do prašné cesty pod námi. Překvapeně jsem pohlédl před sebe. Na hraně meče stál bělovlasý muž s dlouhým spleteným copem a vousy, které byly složeny v jeho dlani, jak je držel a projížděl si jimi. Kolem těla se mu obmotávaly dva zářivé blesky, které problikávaly. Jak kdyby měl na každém rameni malého ohnivého draka. Cítil jsem ostrou bolest v obou ramenech. Když jsem se na ně podíval, měl jsem proříznutou košili. Krev se objevovala na zranění, o kterém jsem ani nevěděl. Na každém rameni dva podlouhlé řezy, jak od katany.
„Opravdu jsi ještě na začátku své cesty… Jen by mě zajímalo, proč si tě Akako vybral, ale budu respektovat jeho rozhodnutí. Mé jméno je Raiden a nejspíš ti už došlo, s kým máš tu čest, vlkodlaku.“
Rychle jsem pustil katanu z rukou a okamžitě tasil Akai hebi. Ten se červeně zaleskl a mou rukou projela ostrá bolest, jak se mi v dlani rozpálil a seškvařil kůži na jejím povrchu. Stále jsem ho pevně svíral, i když jsem cítil, jak moc mě ten meč odmítá. Moje oči se přivřely bolestí, ale já stále setrvával ve stejné póze.
„Nesnaž se, Rai. Tento meč proti mně nepovstane, já ho ukoval. Ještě stále si mě pamatuje.“
Pousmál se a došel ke mně. Uchopil špičku meče a položil si jí na ohryzek.
„Pokud máš na to sílu, projeď s Akai mým hrdlem a zabij mě.“
Strnule jsem stál a nedokázal udělat ani pohyb dopředu a ani zpět. Byl jsem jak kus kamene, který se probořil do písku. Snažil jsem se s tím bojovat, ale na opačnou stranu. Nechci zabíjet někoho, koho ani neznám a neudělal nic špatného. Mé prsty se rozevřely a tači dopadlo na zem.
„Ještě stále jste se nepoznali, že? Musíme provést rituál a uzřít tvůj pravý potenciál. Tohle není vzhled tvého meče. Tento meč se musí přeměnit, aby tě přijal. Ale právě proto musí uznat nového pána. Pro tuto chvíli trpí a stále patří Akakovi. Jsi jen někdo, kdo je pro něj nositelem. Ještě nikdy jsem neviděl, že by si meč, který jsem vytvořil já, vybral nového majitele.“
Taky že si ten meč majitele nevybral. Jen mě toleruje. Nechci žádný rituál… Nic si nezasloužím… Nezasloužím si žít.
„Já jsem se o to neprosil. Nechci, aby mi patřil, jen jsem přišel vyřídit vzkaz. Nic míň a nic víc. Potom zmizím Akai h…“ stařík mi zakryl ústa svou rukou.
„Nikdy nevyslovuj jeho jméno nahlas. Akako ti důvěřoval. Svěřil ti život těch, které chránil nejvíc a hlavně, on ti dal nový život. Nezahazuj ho jen proto, že nevíš, jak s ním naložit. Jen pár lidí dostalo stejnou šanci jako ty a ti jsou tam, kam spolu jdeme. Neříkám, že to bude jednoduché. Hlavně jedna osoba tě bude nenávidět a na tu si dávej pozor. Ale jednou máš tači, tak si ceň jeho moci.“
Jeho slova mnou jen projela a zase zmizela. Je mi jedno, co říká, já přišel jen proto, že to byla poslední slova Akako.
„Nechápu, o čem to mluvíte… Já si nic z toho nezasloužím. Neudělal jsem nic, čím bych měl právo na to, držet jeho tači v rukách a používat sílu, která byla uzpůsobena jen pro něj. Nechám vám ho…“
„Pojď a uvidíme.“
Při posledních slovech se otočil zády a zamířil po prašné cestě do kopců…
Byl jsem překvapen, že mi tolik věří, když se otočí zády k cizinci, jako jsem já. Ale on je bůh hromů a blesků, nejspíš o mě zná a vlastně ani nemám co tajit. Řekl mi vlkodlaku, takže moc dobře ví, s kým má tu čest.
Znovu jsem uchopil džbery s vodou a tentokrát je za provazy vzal do rukou. Pomalu jsem ho následoval. Čím jsme se víc blížili na vrchol kopce, tím hůře se mi dýchalo. Vzduch ztěžkl a zima se začala dostávat pod kůži. Položil jsem vědra a z vaku, co jsem měl na zádech, jsem si vytáhl dlouhý plášť. Přehodil jsem si ho přes záda a nadále jej následoval.
Ten stařík nasadil tak vysoké tempo chůze, že jsem měl kolikrát tendenci se změnit ve vlkodlaka, abych ho dohnal.
Udělal jsem jeden dlouhý krok a země pode mnou zapraskala. Podíval jsem se pod nohy a uviděl bílou peřinu, která pokrývala zmrzlou trávu. Ta byla jak zalitá ve skle. S každým krokem, kterým jsem udělal, praskala a zmrzlá voda se usadila na bílé nadílce.
Kam jsem se podíval, tak se měnilo roční období. Byla tu část, kde byla Zima, a sníh pokrýval vše, co bylo v jeho dosahu. Potom tu bylo Jaro, kde se první kvítka ukazovala na slunci. U starého košatého stromu byl Podzim. Listí se snášelo na zem a v barevné parádě tvořilo obrazce, které lahodily oku. A zcela vzadu u velikého podlouhlého domu, bylo léto… Tam stařík zamířil.
Byl tu klid a ptáci zpívali písně, které klidnily mou vzteklou povahu. Rudé květy se táhly po celém domě a chránily ho před živly, které by jej poničily. Nádhera na kopci, o kterém nejspíš nikdo ani nevěděl.
Přemýšlel jsem, zda by lidská chamtivost tohle všechno zničila a ano… Zničila by to. Nic by nezůstalo. Jen vymlácená okna a otrhané květy, které by si strkaly za uši, ve snaze udělat se krásnějšími. Nic jim není svaté, musí stále ničit to, co je krásné právě proto, že je to obyčejné.
Došel jsem až k posuvným dveřím, které byly otevřené a vítaly všechny příchozí návštěvy. Stařík vešel dovnitř a já si ani nevšiml, kdy stihl sundat své geta, které kleply stejně tupě o zem, jako kdysi Akakovi.
„Pojď dál!“
Skopl jsem své bambusové žabky a pomalu vešel do domu. Byl skromně zařízený a měl vše, co bylo potřeba. Bylinky vysely na trámech a sušily se teplem letních dní, které vládly v tomto domku. Jejich vůně se linula celým pokojem a dlouhá chodba upozorňovala na spoustu pokojů po celé její délce.
„Posaď se! Připravím jídlo a za chvíli tu všichni budou. Lhal jsem. Oni šli se mnou, ale zůstali ve městě, aby ještě něco zařídili. Město je jediné místo kam chodí, je chráněno horou, takže se tam o venkovním světě nic nedozví. Jen velmi málo informací se sem k nám dostane a hlavně, já vše vidím.“
Raiden začal krájet zeleninu takovou rychlostí, že jeho ruce nebyly ani vidět. Házel jí do kotlíku a s kusem hovězího masa jí dal vařit na oheň. Netrvalo dlouho a krásná vůně polévky se mi usadila v nose.
Raiden nemluvil a já jen mlčky pozoroval jeho rychlé pohyby, které vypadaly zvláštně oproti jeho věku.
Uslyšel jsem kroky, které se přibližovaly k domu. I to jak dopadávalo jejich obutí na zem. Podle počtu hlasům, které z venku přicházeli, jsem odhadoval, že těch mužů bylo pět.
„Už jsi doma, Raiden? Mám hrozný hlad.“
První vešel do domu šedovlasý vysoký kluk, který ihned zamířil do kuchyně a ani si nevšiml, že tam sedím. I ten druhý, se světle hnědými vlasy a asi o hlavu menší než já mě ignoroval. Teprve ten třetí, kterému se leskly jeho dlouhé fialové vlasy, na vypracovaném těle, se zastavil a nasál vzduch. Otočil se ke mně a do něj zezadu narazil čtvrtý. Ten měl zvláštně světle modré vlasy a by velmi malý. Jeho pichlavé modré oči, mě probodávaly a on si mnul nos, jak si ho o toho obra odřel.
„Kdo jsi? A proč si cítit Akakem?“ promluvil ke mně ten fialovlasý muž.
„Tohle je Rai a je tu, protože je Akako mrtvý…“ řekl celkem bez známky citů Raiden.
Ty pohledy, které se na mě upřely, mnou projížděly jak ostré dýky a svazovaly mě v kozelci.
„Co… Co tím chceš říct? Jak mrtvý?“
„No, prvně se navzájem představíte. Určitě vám to potom všechno Rai řekne. Ale je slušností, aby věděl, proti komu sedí, ne? Neučil jsem vás to?“ říkal Raiden přísněji.
„Já jsem Chieko (moudrost a milost),“ promluvil jako první ten šedovlasý vysoký muž. Jeho našedlé oči byly milé a jako jediný z nich mě hned pohledem neodsoudil.
„ Mé jméno je Kensuke (strážce zdravý),“ světle hnědovlasý klučina se natiskl na záda Chieko a vlastnicky ho objal rukou kolem pasu. I jeho oči byly hnědé a i on vypadal mile.
„Vítej, jsem Asa (léčitel),“ první z nich, který mě přivítal, byl právě ten fialovlasý obr. Jeho oči byly světle fialové a ruku mu svíral ten malý kluk za ním.
„Budeš dělat potíže. Divně smrdíš… Jsem Fuyuki (zasněžený strom).“
Že by to byl ten, který mě nebude mít rád? Jeho světle modré vlasy se v culíku pnuly po jeho pravém rameni a světle modré oči mě přímo posílaly do pekla. Přesto na tváři vytvořil menší úsměv, který nevypadl hraně.
Najednou někdo vyrazil přímo zpoza jejich zad a prudce mě chytil pod krkem. Vytáhl mě na nohy a praštil se mnou o stěnu, kterou jsme se málem probourali na druhou stranu místnosti.
Měl jsem přivřené oči, jak rychle se tohle všechno stalo, ale když jsem je konečně otevřel a soustředil se na tu postavu před sebou, srdce mi znovu prasklo.
Jeho rysy… Jeho tvář… Jeho tělo… Byl to Akako? Jak to? Jak je možné, že žije? Vždyť se rozplynul v mých rukách. Nemůže žít… Nebo ano?
Pomalu jsem zvedal ruku a snažil se dotknout jeho tváře, abych se ujistil, že tohle není sen. Už jsem skoro konečky prstů přejížděl po jeho pokožce, když mě ještě víc narazil na stěnu a tím si mě oddálil od sebe.
„Nedotýkej se mě! Páchneš, jak nějaké psisko. Jestli si myslíš, že se u mě dočkáš nějakého pochopení. Nebo že ti budu pomáhat, tak se šeredně mýlíš. Hnusíš se mi…“
Jeho hlas byl jiný. Když jsem se na něj pořádně zadíval, tak měl blond vlasy, skoro až bílé, které se mu táhly do poloviny zad a rámovaly jeho tvář. Jeho oči byly zelenohnědé. Skoro mi připomínaly kočičí. Instinktivně jsem na něj zavrčel. Ale on mě druhou rukou chytil za bradu a pevně stiskl.
„Jmenuji se Naoto a dobře si tohle jméno pamatuj, protože ho nikdy nevypustíš z úst, jinak tě zabiju. Jak mohl někdo jako ty, stát po boku mého bratra? Jsi tak slabý, že jsi ho nedokázal ochránit? Jsi nic a tak se k tobě budu chovat.“
S posledním slovem mě pustil a já dopadl na zadek. Tvrdá dřevěná podlaha zaskřípala, jak jsem na ni žuchnul.
Jeho bratr? Bratr? Dvojčata? Kam jsem se to dostal? Ale jeho tvář… Jeho tvář… Tolik jsem se jí chtěl dotknout. Znovu cítit Akaka na svém těle. Měl pravdu, ve všem co říkal a já se ani nemínil hádat. Chtěl jsem odejít, daleko… Pryč… Ale nějak jsem se cítil svázaný a jak pes připoutaný k boudě. Tohle bylo místo, kterému jsem mohl říkat domov. Pekelné i nebeské místo, kam nepatří někdo jako já. Ale slib je slib a já nejsem člověk, který by lhal, nebo neplnil to, co jednou řekl.