„Budeš stát proti mně? Opravdu chceš riskovat jeho život? To ti za to nestojí? Co by ti teď řekl, kdyby byl tady?“
Myslel jsem, že se baví o mě, ale ne. Koho to Akako chrání? Nikdy jsem ho neviděl s nikým jiným, než se mnou.
„Postarám se o to, aby ses nedostal na místo jejich odpočinku… Ochráním je… Ale tebe už poslouchat nebudu. Skončilo to…“
„Haaa? Opravdu si myslíš, že to skončí jen tak? Jak kdyby si luskl prsty? Hahahaha…. Jsi můj! Nepamatuješ si pravidla a dohodu mezi námi dvěma? No tak… Přece to nemůžeš myslet vážně… To ti ten vlk zatemnil mozek?“ stáhl čepel z jeho krku a pomalu se k němu přiblížil.
„Moc dobře vím, co za dohodu to bylo, ale pamatuj… Příště, až se potkáme, tak tě zabiji…“
Takhle naštvaného jsem ještě Akaka neviděl. Jak kdyby tu stál někdo jiný. Proč mi nikdy neřekl pravdu? Jsem s ním dva roky a nic o něm nevím. Je pro mě jak cizinec. Proč jsem se nikdy neptal?
„Jak myslíš… No, co takhle zítra za městem, na tom poli. Dáme si poslední boj, co? Jak za starých dobrých časů? Co ty na to Akako? Tam to skončíme…“ jeho výraz v tváři byl děsivý.
Bylo vidět, že Reizo ten boj myslí vážně a že pro tentokrát z něj vyjde jen jeden živý pán mečů.
„Dobře, zítra po setmění…“ Akako jen zandal meč do pochvy a poodstoupil.
Čepel černého meče se zaleskla, když se pomalu sunula zpátky na své místo, hezky k boku svého pána… Reizo se jen otočil a zmizel pryč.
„Musíme si promluvit Rai…“
Jen jsem kývl hlavou na souhlas a následoval jej do domu. Posadil jsem se na tatami… Sledoval jsem, jak nervózně Akako přechází po místnosti a tači se mu houpe u nohy.
„Znáš pravý příběh o sedmi mistrech meče blesků?“ jeho hlas byl lehce podbarvený rozčílením.
„No, jen něco… A oni jsou odlišní od legend?“ odpověděl jsem.
„Samozřejmě… Legendy jsou jen pohádky, které vychází z pravdivých příběhů. Ale pravda je jiná…“
Posadil se naproti mně a nalil si do hliněného hrnečku rýžové víno. Ta silná vůně dolehla až ke mně a podráždila můj citlivý nos. Povzdechl si a začal s vypravováním.
„Kdysi dávno žilo sedm malých chlapců v sirotčinci. Nikdo je nechtěl, protože byly vzdorovití a nedokázali nikoho poslouchat. Byli stejně staří a všude chodili jen spolu. Jednoho dne, odešli do lesa, aby si hráli, ale když se vrátili, sirotčinec byl vypálen do základů. Nikdo nepřežil. Zůstali sami a museli najít způsob, jak se uživit. Kradli, lovili, pracovali, pěstovali plodiny. Vždy se něco našlo a za peníze, které vydělali, si postavili chatrč. Pomalu dospívali v muže a učili se, co je v životě nejdůležitější. Jednoho dne zachránili staříka před lupiči, kteří ho chtěli zabít. Z toho staříka se vyklubal mistr meče a bůh blesků. Nabídl jim, že je bude učit a každému z nich vytvoří meč, přesně podle jeho povahy. Pokud tedy souhlasí, že všechno, co budou znát, musí použít jen pro dobro lidstva. Budou ho chránit. Všichni souhlasili a stali se jeho žáky…“ hodil do sebe další hrneček rýžového vína.
„Učil je všemu… Stylu boje, podle síly a funkce katany. Různé formy boje zblízka, jako je Taiči, Karate, Aikido… Vše co uměl… Byl nejlepším mistrem, kterého si mohli přát. Bojovali po boku lidí a chránili je ve všech válkách, které byly špatné a nespravedlivé. Byli vždy tam, kde se někomu ubližovalo. Když se vše zklidnilo, uzavřeli dohodu. Dva z nich budou chodit po světě a kontrolovat, zda nejsou někde potřební a ostatní budou na hoře Zen, kde budou trénovat a odpočívat, dokud se nevystřídají…“ třetí hrnek vína mu skrápěl hrdlo a byl podrážděnější, než předtím.
„Už víš, že jsem jeden z nich a Reizo také. Vystřídali jsme Chieko a Keysukeho. Tak zněla dohoda a já se rád vydal do světa lidí. Jenže Reizo se ihned po příchodu do tohoto světa změnil… Byl jiný… Zlý… Zavíral se přede mnou do pokoje a jen četl staré knihy stínů. Věděl jsem, že je něco špatně a když jsem jednoho večera spal vedle něj, podíval jsem se pod peřinu na jeho nahé tělo a uviděl zvláštní znaménko na jeho stehně… Když jsem se podíval pozorněji, zjistil jsem, že je to znamení jeho meče, který mu otrávil krev… Spojil se s tači a to mu změnilo mysl. Vždy byl jeho drak zvláštní a nebylo jisté, na jakou stranu se dá…“ prohrábl si vlasy a bylo vidět, že tohle téma ho opravdu bolí.
Otřel si oči, které mu po celou dobu rozhovoru vlhly, ale ani jedna slza z nich neskápla dolů. Pokrčil nohu a hlavu si opřel o své koleno, jak kdyby to mělo ulevit jeho tělu.
„Druhý den jsem od něj chtěl odejít a domluvit se s mistrem, co mohu pro něj udělat, ale Reizo mě překvapil… Probodl mi hrudník až k srdci a zanechal u něj kapku jedu, která se uvolní ve chvíli, kdy mě znovu bodne a jeho tači uvolní další dávku jedu do mého těla. Je pozdě Rai… Proto tě tak dlouho trénuji. Víš, že nesmíme říct jméno našeho meče? Já ti ho řekl a až přijde ta správná chvíle, zjistíš, proč jsem to udělal.“
Už jsem ho nenechal dál mluvit.
Vše co říkal, mě bolelo a bolestivě mi to svíralo srdce. Dokonce u posledních slov, se mi sevřely vnitřnosti. Chtěl jsem ho popadnout a drtit ve svém náručí. Udělat cokoliv, co by ho utěšilo. Ale on umírá. A já, ať udělám cokoliv, nezměním ten fakt, že zítra umře.
Ne… Nedovolím to… Ty city co k němu chovám, jsou důležité a já je hodlám ochránit.
„Proč mi to všechno říkáš? A proč si mě tedy tak dlouho cvičil? Co po mě chceš?“ ptal jsem se a pomalu se k němu přibližoval. Nebyl jsem si jistý tím, jestli je to správně… Jestli mám dovoleno, se ho dotknout. Bál jsem se toho, že když ho pohladím po tváři, že se ihned stáhne a já nebudu vědět, co dělat. Nakonec jsem se rozhoupal.
Pomalu jak kočka jsem šel po čtyřech k němu a nadzvedl mu hlavu, abych viděl do jeho očí. Byly červené, jak zadržoval pláč a stejně jako mé plné zmatku. Nějak mě ovládl pocit, že musím něco udělat. Jazykem jsem mu slízl slzu, která se právě rozhodla opustit jeho oči. Tak dobrá slaná chuť ulpěla na špičce. Díval jsem se na jeho rty, které se chvěly. Nedokázal jsem poručit mému tělu, které jednalo za mě. Jen jemně jsem spojil naše rty. Jako kdyby to bylo to jediné, co jsem chtěl celý život udělat. Do toho polibku jsem dal vše… Vše, co jsem měl a chtěl… To všechno, byl on.
„Kdybychom měli více času… Rai… Možná bych se do tebe zamiloval ještě víc, než teď. Přísahám, že bych tě tu nejradši povalil a hezky pomalu ti ukázal rozkoše, které jsem se za tu dobu naučil… Ale bylo by to vůči tobě nesprávné.“
Jeho slova mnou projížděla, jak čepel jeho meče. Chvění z polibku, který jsem mu dal, pohlcovalo celé mé tělo. Něco, co jsem nikdy nezažil… Nedosažitelné…
Chytil moje tváře do svých dlaní a jeho jazyk se zabodl do mých rtů, aby mě donutil pootevřít je… Ihned využil malého povolení a vsunuj jej do mých úst. Jezdil po mém jazyku a dotýkal se každého chuťového pohárku. Jak kdyby mnou pulzovala silná energie v podobě tisíce mravenců. Projíždělo to celým mým tělem a já cítil, jak mi tvrdne penis. Byl to zvláštní pocit. Jak kdyby mi ho držel a pomalu po něm přejížděl.
Tak moc mě ten polibek vzrušoval, že jsem se dotkl prsty jeho hrudi. Nevěděl jsem, co přesně cítím, jen jsem se tomu poddával. Mírně jsem odtáhl látku a odhalil tu krásnou pokožku, která vypadala jak z porcelánu. Zaváhal jsem, jestli mám pohladit jeho kůži a ucítit to, co bylo někoho jiného. Ale nedokázal jsem myslet, jeho tělo mě spoutávalo. Přejel jsem po tom bílém těle a zavadil o jeho bradavky, které byly tvrdé.
Ucítil jsem, jak se i on dotkl mě. Jeho ruka pohladila mé vzrušení a nehty se mi nepříjemně zaryly do mé jemné kůžičky. Cítil jsem to i přes látku, která mě zakrývala. Jak kdyby do mě zabodl tisíce malých třísek, které se zapichovaly hlouběji a hlouběji do mého těla.
Chvěl se a já také… I kdyby to bylo naposledy, chci vše, co mi dá… Svalil mě na zem a rozevřel kimono, aby viděl celou mou postavu. Jeho oči žhnuly touhou… Ale on se nepřibližoval, jen mě pozoroval… Chtěl jsem, aby šel blíž… Aby se mě dotkl… Jeho prsty tančící po mé pokožce by byly dokonalé. Nechápal jsem, proč tohle s mým tělem dělá, ale já chtěl jen jeho…
„Nejde to… Tohle ti neudělám… Jsi tu pro někoho jiného…“
Najednou se zvedl a přešel k venkovním dveřím.
„Vrátím se zítra odpoledne, ještě vyřídíme nějaké drobnosti… Dobrou noc Rai…“
Otočil se zpět ke dveřím a odešel ven.
Ležel jsem na zemi a poslouchal jeho vzdalující se kroky.
Bolelo to… Strašně mě bolelo, jak náhle odešel a ani mi to pořádně nevysvětlil. Proč? Nejsem dost dobrý? Tolik mi pomohl a já chtěl být jeho… Opravdu jeho… Jak to myslel, že jsem tu pro někoho jiného? On je ten jediný, koho chci být.
Stáhl jsem ruku do mého rozkroku a přejel po celé délce svého vzrušení, které bylo už tak tvrdé, že by mi nejraději prasklo. Pohrával jsem si s ním při vzpomínce na to, jak se mě Akako dotýkal… Prsty jsem si přejížděl po těle a necítil sebe, ale jeho. Každý dotek mých prstů bylo, jako kdyby mě dráždily ty Akakovi… Instinktivně jsem dráždil své tělo… Jak kdyby mi někdo říkal, co mám dělat.
Olízl jsem si polštářky prstů a přejížděl po ztvrdlých výběžcích na mé hrudi… Různě jsem je svíral a mačkal. Přejížděl jsem po jejich plošce, což mě naprosto dostávalo do kolen. Rukou jsem si zajel pod slabou látku kalhot a sevřel penis, který jsem promnul… Pohrával jsem si s ním a představoval si, že tohle všechno dělá Akako… Jak moc jsem chtěl, aby to byla pravda.
Pohlcovalo mě vzrušení a pulzovalo každou částí mého těla. Vjíždělo mi do hlavy, ovládalo mé smysly a tupilo vše, co kdysi bolelo.
Zrychlil jsem pumpování na svém mužství a pevněji ho svíral prsty. Mé prsty klouzaly po té jemné pokožce a přejížděly po naběhlých žilkách.
Cítil jsem, jak se zvláštní svíravý pocit rozprostřel do mých vnitřností a stahoval se směrem k mému rozkroku. Pevně uchopil můj penis a já zasténal rozkoší, když se mé sperma rozstříklo na břicho. Ještě jsem ležel a zhluboka dýchal, jak jsem potřeboval uvolnit své tělo, které bylo ještě stále ve slastné křeči.
Proč to nemohl být Akako… Jen představa, jak mi to dělá, mi stačila na to, abych se uspokojil… Ale já toužil po něm… Chci jeho…
Jenže on mě ne a ještě k tomu, mě jako otroka trénoval pro někoho jiného. Cítil jsem se jak prodejná Geisha, která se dala svému pánovi.
Prodal mě snad a tím mě zradil? Bolelo to a zároveň jsem ještě vstřebával dozvuky orgasmu, který ovládal mé tělo… Proč jsem to udělal? Tímhle jsem ho pošpinil… Spí s jiným a zítra… Sakra…
Z toho vyčerpání jsem usnul a ani mi nevadilo, že spím na zemi, jak nějaký pes. Byl jsem sám a nevěděl, zda ještě Akaka uvidím.
Rozhodl jsem se, že ho nenechám odejít.
Probudil jsem se, když první sluneční paprsky osvítily mou tvář. Posadil jsem se a opláchl studenou vodou, abych se z toho všeho probral. Najedl jsem se a vydal se do města, abych našel toho, koho hledám.
Trvalo mi polovinu dne, než jsem se dozvěděl kde je Reizo. Zamířil jsem tedy za ním do posední chatrče na konci města. Dál byla už jen rozsáhlá pole s rýží, kde se lidé ve vodě brodili v předklonu, aby správně rýži zasadili a úroda nepřišla vniveč. Byl tu klid, jak kdyby se blížila silná bouře a všichni se jí báli… A ta se opravdu blížila.
„Co tu chceš?“ ozval se najednou nepříjemný hlas přímo za mými zády.
Já ho neslyšel… Ani jsem nevěděl, že se za mnou plíží jak stín. Jak to?
Vždyť znám jeho nepříjemný pach a těžký zvuk jeho nohou. Moc dobře poznám, když se stéblo trávy pohne jinak, než má.
Tentokrát, jako kdyby neměl pach… Jak kdyby nic nevážil… I jeho hlas byl jiný… Protivnější… Hrubší…
Otočil jsem se a ihned tasil katanu.
Jen se usmál a uchopil ostří do rukou. Sjel až k záštitě, kde čepel stiskl ještě víc a na zem odkápla první kapka jeho krve. S úsměvem se mi ji snažil vyškubnout z ruky. Ale já nezaváhal a prudce zatáhl k sobě, prořízl jsem mu celou dlaň.
Odskočil jsem od něj a jen prudce oddychoval, abych se zklidnil a připravil na boj.
„Ty ses rozhodl bojovat s pánem mečů? Jsi hlupák? Obyčejnou katanou nic nenaděláš… Nebude mít účinek… Podívej…“
Krvácející dlaň s velmi ošklivě rozšlebenou ránou, si přiložil ke rtům a olízl si ji. Jak kdyby mu ze zranění vyjelo tisíc malých červů a zacelily ránu. Překvapeně jsem hleděl na tu stvůru, co stála naproti mně.
„Nebude mi dělat problém tě zabít. Vlastně jsem to udělat chtěl… Dneska ti zabiji pána a tebe s ním. Jak hezký den.“
Dal si ruku k pasu a pomalu uchopil kamenou rukojeť, která pod jeho stiskem ztmavla. Jak kdyby se změnila v blátivý prach… Obalila mu ruku a spojila se s ní.
Když vytahoval čepel z pochvy, její vzhled se měnil. Jak kdyby se obalila šupinami pradávného a uctívaného draka svornosti. Ale tyhle šupiny byly černočervené a jejich plocha vypadala jak stovky malých tantó (nejkratší meč). Tvořily kompletní strukturu čepele, která předtím vypadala, že ani nemá vybroušené ostří. Utvořily pevný povrch, který by při zaseknutí do kůže, cestou zpět vzal i její část.
Zatajil se mi dech, když se jeho tači ukázalo v celé své kráse.
Věděl jsem, že tento souboj nevyhraji, ale musel jsem něco udělat. A taky že udělal… Nejlepší obrana je útok… A on měl pravdu. Katana tu nezabere a jediná možnost, jak se alespoň trochu ubránit, je má přeměna.
Celé mé tělo začalo vřít a pod náporem praskajících svalů, které se tlačily na povrch, má krev vřela… Cítil jsem, jak se mi svaly zvětšují o polovinu a má kůže se začíná barvit do tmavě hnědé až černé barvy… Při opření slunečních paprsků do mého těla, se pokožka zaleskla, jak čepel meče. Mé oči se měnily… Světle modrá barva se změnila na tmavě modrou s černým žíháním, které prostupovalo sítnicí, jak kdyby ho tam někdo prskl. Tesáky se prodloužily. Lícní kosti se zvýraznily a jejich tvary zhrubly. Nehty se protáhly do ostrých dlouhých drápů. Ocas mi švihal za zády a jeho černá barva byla narušena jen šedým pruhem po celé jeho délce. Černé uši, které se usadily na hlavě, pozorně poslouchaly všemu, co by mohlo vyprovokovat tento boj.
Reizo jen nevěřícně zíral a po tváři se mu znova rozlil jeho úsměv.
„Zábava… Uvidíme, kolik toho vydržíš… Než ti vyrvu vnitřnosti z těla,“ s posledním slovem se rozběhl proti mně.
Všechny svaly se mi napnuly, jak prudce jsem uskočil jeho prvnímu útoku. Jen kousek a měl bych první kus masa pryč. Sebral jsem ze země katanu, která tam ležela po čas proměny, a tím zbrzdil jeho další výpad. Ruce se mi zatřásly, jak silný náraz jeho čepel o mou vytvořila… Projelo mi to celým tělem a otřáslo to každou buňkou, která chtěla bojovat. Jeho arogantní výraz ve tváři se neměnil, spíš se ještě víc zvětšil. Jeho oči se bavily a pozorovaly, jak se zvládnu vypořádat s tak silným otřesem.
Víc jsem se rozkročil, aby mé těžiště bylo větší a dal celou svou váhu do nohou. Tím se mi uvolnily ruce, které jsem potřeboval mít klidnější a pružnější. Stočil jsem ostří směrem k sobě a tupou stranou se opřel o ostré šupinky. Sjel jsem po nich až k rukojeti, kde jsem se zasekl a protočil oba meče souměrně v rukách. Podařilo se mi odpoutat jeho pozornost.
Ale ne na dlouho… Pustil meč, aby ho mohl znovu uchopit v letu vzhůru. Využil jsem situace a projel mu ostřím katany po břiše. Okamžitě mu začala z rány téct krev a rozlévat se na prašnou cestu.
Trochu zavrávoral, ale ihned pevněji sevřel tači. Podíval se na mě a kolem těla se mu obalila jeho aura. Měla tvar tmavého draka, kterému červeně zářily oči… Jeho rána na břiše se zacelovala.
„Netušil jsem, že mě takové štěně donutí, aby se ukázal v kompletní formě… Ale tohle je tvá smrt…“
Zamával těžkým tači nad hlavou a nebe začalo tmavnout. Objevily se mraky, které pokryly zářivě modré nebe. Byl slyšet hrom a blesk pročísl šero až k jeho meči, kde projel po čepeli a vpil se do jeho ruky. Jak kdyby jeho tělo problesklo.
Najednou byl vedle mě a tvrdě mě udeřil rukojetí do žeber. Ten úder mě odhodil metr daleko a já se uhodil zády o mohutný kmen japonského javoru, který tím nárazem ztratit pár listů.
Skulil jsem se po kmenu a pomalu vstával na vratké nohy… Ruce se mi klepaly a síla mě opouštěla. Bojovat s bohy bylo stejně nesmyslné, jako bojovat s tekutým pískem.
Než jsem však stihl najít své těžiště a zapřít se do pevné země, jeho aura mě ovinula a praštila se mnou o zem. Bylo slyšet, jak mi všechny kosti v těle popraskaly. Každé prasknutí nataženého svalu i nepatrné zaškubnutí mých vnitřností, jak se všechny zpřeházely.
Došel ke mně a pevně stiskl mé hrdlo… Zvedl mě nad zem. Přitáhl si mou tvář ke své a ďábelsky se usmál.
„Jsi mrtvý… Konec hry!“ zaznělo z jeho úst, jak kdyby na mě vypouštěl jed.
Jeho stisk byl pevný a na mém těle nebyla ani malá kůstka, která by se dokázala pohnout.
Čepel ostrého tači se pomalu přibližovala k mé pokožce a on s pobavením ve tváři, ji začal přejíždět po celém mém těle od krku, až k rozkroku.
„Co?“
Zjistil jednu zásadní pravdu… Má kůže se nedá proříznout žádným mečem, nožem, ničím… Jde zničit jen ohněm, nebo mi musí useknout hlavu. Jak pěkné bylo ho pozorovat… Jeho překvapená tvář a snaha se zabodnout do té lesklé pokožky. Nešlo to… Se vším vztekem, co v sobě měl, se mnou dvakrát silně třísknul o zem.
Už nebylo žádné místo na mé kostře, které by se právě nezlomilo. Jak hadrová panenka jsem se sesunul k zemi, když mě pustil.
Napřáhl se tači a už mířil na můj krk… Nejspíš zjistil, že to je mé slabé místo. Přivřel jsem oči a očekával smrt, ale něco to vše zastavilo.
Ucítil jsem vůni svého pána a rychle se podíval, jestli je to pravda… Byla…
Akako stál přede mnou a jeho tači zastavilo výpad na můj krk. Čepele dvou mečů bohů se na sebe tiskly. Poprvé jsem viděl úchvatnou Akakovu auru.
Červený had mu omotával tělo a jeho zářivě zelené oči se upíraly na draka naproti sobě.
„Vítej… Konečně pořádný souboj…“ Reizo byl potěšený z nového soupeře.
Jejich meče zaskřípaly, jak se čepele po sobě svezly a prudce se odrazily každá na svou stranu… Zajiskřilo mezi nimi, jak kdyby projel kulový blesk mezi těmi dvěma ostřími.
Akako pozvedl své tači k nebi a blesk projel i jeho mečem až k ruce, do které se vpil… Byl jsem uchvácen takovou nádherou… Nikdy nikdo neviděl takovýto souboj… Ti co ho zažili, tak byli již mrtví.
Vrhli se po sobě a tači na sebe narážely, jak šly jejich tahy nahoru a dolů. Výpady dopředu jednoho a potom druhého, jak se oba vzájemně zatlačovali… Akakovi prudké útoky, jak když vyráží had k boji, zamezovaly Reizovi, aby uhýbal do stran. Tam, kam se uhnul, mířil i hadí meč. Reizova síla v úderech a jejich rychlá frekvence, zase bránila Akakovi, aby polevil z obrany. Jejich aury se proplétaly a kousaly do sebe, jak kdyby to byla živá zvířata… Opustily jejich těla a ve vzduchu nad nimi začal jejich vlastní boj.
Šly si po krku a různě útočily na svoje mlžná těla. Had se v jednu chvíli, když už měl na kahánku, svlékl z kůže a ta se přilepila drakovi na zuby. Nemohl otevřít tlamu a had se mu zakousl do hrdla.
Bylo vidět, jak to i Reiza oslabilo a jeho útoky povolily. Akako zaútočil v plné síle a jeho čepel se zaleskla červenou barvou. Prudce se vnořil do jeho hrudníku a od žaludku táhl hluboký řek až k pupíku. Na chvíli se dostaly ven i střeva, ale ty si stačil Reizo chytit rukou a zatlačit zpět. Znovu z jeho těla vylezli červy a spojili kůži, která byla velmi poškozena. Slábl a na jeho útocích to bylo znát,
Podíval se směrem ke mně a já ucítil, jak se do mě zaryly drápy draka. Jeho aura mi ocasem ovinula krk a pevně svírala. Vytáhla mě na nohy a držela kousek nad zemí, abych nemohl nabrat dech. Cukal jsem sebou. Mé tělo však bylo celé zpřelámané a ani jedna končetina nebyla schopná se zvednout. Nemám sílu pánů meče, měl pravdu, jsem jen štěně. Dech mi slábl a já cítil, že umírám.
Bylo slyšet jen cinkání mečů o sebe a blesky, jak naráží do stromů kolem nich. Mé oči se zavíraly… Ale mé uši stále poslouchaly jejich boj. Každý úhyb nohy do boku, jednoho, či druhého. Zaúpění kovů… Prach, co se vznesl, když se otočili. Vlnění trávy, když jí vzduch rozčísl… Malé kapky deště, které se začaly snášet na naše hlavy. V tom zvuku kapek dopadajících na jejich tači, se dalo dozvědět vše… Jak kdyby mi to hlásilo přesný průběh boje.
Jeden meč se svezl po druhém a Akaka se prudce otočil k dalšímu úderu… Ale ten nedoletěl… Akako zůstal stát směrem ke mně… Ne… Nezaváhal snad?
Najednou mé tělo padlo k zemi a já se podíval na ty dva… Srdce mi v tu chvíli explodovalo a rozprsklo se do všech stran.
Akako klečel na zemi a v jeho hrudníku byl zabodnut Reizův meč… Ten ho pomalu vytahoval a vpouštěl do něj svůj nazelenalý jed, který jen stékal z jeho ruky po ostří do hluboké rány.
„Kvůli… Kvůli tomuhle… spratkovi… jsi napadl… svého muže? Zničím vše… co ti bylo… drahé…“ mluvil přerušovaně, jak mu docházel dech a pomalu s vytahováním tači, se přibližoval k Akakovi.
„Nejsi pro mě už nic, Reizo… Nebojím se smrti… Já ji vítám… Konečně život…“
Reizo vyškubl zbytek čepele z jeho těla a tím vypustil i spoustu krve, která se rozprskla na všechny strany… Akako tvrdě dopadl na zem… Reizo uchopil jeho tači a položil je na dva kameny… Uchopil meč a napřáhl se. Čepel mířila přesně do poloviny hadího meče a už se zarývala a prohýbala jej ven.
„Řekni jeho jméno! Prosím… Rai… Jen ty ho znáš…“ Akako z posledních sil křičel tato slova.
Zakřičel jsem přiškrceným hlasem: „ Akai hebi“.
Hadí tači zmizelo z kamenů a vtisklo se do mé ruky… Vpálilo mi značku hada… Cítil jsem, jak mnou projíždí obrovská síla a rovná mi zlomené kosti.
Tolik to bolelo a každé narovnání kosti bylo, jak kdyby ve mně někdo dvacetkrát otočil katanou. Zlomené zápěstí jen zarupalo a srovnalo se, jako kdyby nikdy nebylo naštípnuté… Během chvíle jsem vstal ze země a podíval se na Reiza.
„Zrádče… Jak ses opovážil? Jak ses opovážil určit nástupce? Jediné, co mě těší je, že už tě nikdy neuvidím, Akako… Byly doby, kdy jsem tě miloval, ale to už je dávno a v tuhle chvíli jich lituji… Umři v bolesti…“ Reizo vypouštěl jedovatá slova z úst a jen se opíral o svůj meč.
I jemu se muselo do těla dost jedu, podle toho, jak moc zraněný byl.
„Tohle není konec, Rai… Uvidíme se…“
Po těchto slovech zmizel jak pára. Jen černě vypálené kolo zůstalo na trávě.
Rychle jsem se rozběhl k Akakovi a sevřel jeho tělo ve svém náručí.
„Akako… Akako… Slyšíš mě?“
„Rai… Ten meč si našel nového pána. Jsi jím ty… Povede tě k nim… Najdi je a varuj… Začíná válka a Reizo ji vede… Pokud ti nebudou věřit, řekni jim, že je jeho srdce otráveno spojením. Budou vědět… Jdi… Věřím ti…“
Po tváři se mi kutálely slzy a dopadaly na jeho tvář.
„Je konec Rai… Vidím své blízké… Čekají na mě… Volají… Je čas… Jdu s klidem v srdci a nadějí, že ochráníš mé spolubojovníky…“
Jeho slova tolik bolela. Svírala mi srdce a drtila na prach. Hladil jsem jeho tvář a tělo se mu pomalu měnilo na tekuté zlato, které se v kapkách vpíjelo do půdy.
„Země zemi… Tak umřu… Rai… Sbohem…“
Jeho ruka se dotkla mé tváře a já se k ní přitiskl… Chtěl jsem cítit jeho teplo, ale to se vytrácelo stejně, jako jeho tělo… Jeho jemné doteky prstů mi přejížděly po hrubé pokožce a já si je snažil zapamatovat. Každé pohlazení se vepsalos mé kůže jak na papír. Jeho oči světlaly, až se z nich nakonec vytratil život.
Jeho tělo se celé rozpadlo na malé zlaté kapky a odteklo do půdy. Na místě, kde se dotkly trávy, vykvetla zlatá kvítka. Vypadaly jak chudobky, ale byly větší. Kolem mě jich byly tisíce a obklopily mé tělo, jako kdyby mě tišily. Seděl jsem tam a jeho meč měl zabodnutý v hlíně.
Oči jsem měl zakryté dlaní a snažil jsem se, abych si zapamatoval vše… Vše co jsem na něm miloval…
Bolest mi svírala vnitřnosti a drtila srdeční sval. Nemohl jsem dýchat, jak se moje hrdlo sevřelo a nebylo jediné místo, kterým by proudil vzduch do mých plic… Necítil jsem své tělo… Nic… Moje duše byla prázdná a mé nitro rozštípané na tisíc malých třísek.
Byl jsem sám… Zase sám a měl jsem jít ochránit někoho, koho ani neznám… Ztracen ve světě lidí, kteří mě nesnášejí… Dýchat vzduch, který není nasycen jeho silnou vůní… Nemít domov…
Stal jsem se vlkodlakem, který se může kdykoliv změnit v bestii, kterou Akako tak dlouho držel na řetězu. A s mečem, který nezměnil svou podobu a tím ho nepřijal za svého pána.
Hledaje ty, o kterých nic neví a ani netuší, kde je má hledat.