„Cate… Používej svoji sílu!“ ozval se Hotakův hlas kousek od nás.
Zpozornil jsem a o to víc se soustředil na tu kočku, která se přede mnou ježila vzteky. Všechno ve mně animálně vřelo a jen mi to ukazovalo, jak daleko můžu zajít. Nebyl to už jen souboj, ale něco víc, co musely naše rody překonat již z nějaké minulosti.
Slyšel jsem za sebou zapraskat půdu, jak se drolila hlína, když se ze země nahoru hnaly nějaké předměty. Stačil jsem tak akorát uhnout v čas, když se na mě řítily dva ostré trny, které se pode mnou probíjely na povrch země. Byly z hlíny a úlomků křemenu, což je dělalo nebezpečnějšími než jakoukoliv katanu.
V rychlosti se vymrštily ven, kousek nad zem, a prudce se zabodly těsně vedle mých nohou. Jen tak tak jsem se stihl uhnout, ale to už se znovu hrnuly na mě. Jejich tvar se měnil podle toho, kolikrát se netrefily. Nakonec se v malých úlomcích zabodly do mé výstroje a jak kdyby se provrtávaly dál. Díky bohům jsem měl brnění, které jsem?? nepustilo na kůži.
A v tu chvíli to přišlo. Aniž bych cokoliv přivolával, nebo si to přál, snášel se z nebe jeden blesk za druhým a bombardoval Cata, který stál kousek ode mě. Ten ladně jako kočka uhýbal dalšímu a dalšímu ataku na jeho maličkost. Jeho animálnost se stupňovala, jenže jeho rozvaha v boji snižovala svou účinnost. Nebyl tolik soustředěný jak předtím a tím mi začínal dávat dost velikou výhodu.
Rozběhl jsem se proti němu a ve skoku ho chytil za krk a mrsknul s ním o nejbližší skálu, která byla kousek od nás. Byla slyšel silná rána a i to, jak se jeho tělo bezvládně sesunulo k zemi. Nechtěl jsem být tak hrubý, nebo mu tolik ublížit, ale když jsem viděl, že se z toho během chvíle otřepal a opět se po mě vrhnul, neměl jsem o něj strach. S úsměvem jsem se s ním začal prát po zvířecím způsobu. Každý hezky po svém si vybíral možnosti útoků, které mu jeho podoba dovolovala.
Zuby… Drápy… zvuky toho, jak kloužou po povrchu mého brnění, nebo toho, když jsem se nemohl dostat přes dokonale tvrdou Catovu kůži… vše se neslo krajinou a v dolině rozproudilo probouzející se život.
Další nárazy, když jeden nebo druhý zvýšil sílu a praštil s tím druhým o nejbližší předmět, byly silnější a hlučnější než na začátku. Začínala se projevovat únava. Cítil jsem, jak mě pomalu opouští má vlkodlačí podoba a vrací se mi zpět lidská, ale i u Cata se to projevovalo. Jeho síla ubývala, a tělo se pokrývalo krví z hromady škrábanců, které jsem mu stihl udělat.
„Teď! Rai! Blesk! Pusť do něj blesk!“ zařval na mě Hotaka a já nechápal, proč.
Mohl jsem ho tím zabít, a to jsem rozhodně nechtěl, ale zase… Když to říkal on, věřil jsem mu. Zbytek své síly jsem najednou vypustil do nebe a přivolal tím poslední blesk, který jsem mohl. Zakousl se do Catova těla a v agónii mu projížděl tělem. Trpěl jsem… Bál jsem se o něj.
„Cate!“ slyšel jsem řev, když se k němu blížil Sai a chtěl mu pomoci.
Hotaka ho však chytil a pevně sevřel v obětí, aby se k němu nedostal. Bylo vidět, že Sai zuří a podzemní voda se mu pomalu obmotávala v malých pramíncích kolem nohou, jenže Hotaka mu něco šeptal do ucha a on se pomalu podvoloval jeho slovům.
Čekal jsem… Moje srdce se chtělo rozletět na dva kusy… Jedna polovina chtěla Hotaku uposlechnout a nechat Cata jeho osudu, ale ta druhá se rvala dopředu a chtěla mu pomoci. Jenže…
Upřeně jsem se díval, jak se Cat zvedá na všechny čtyři a jeho srstí probíhají malé jiskřičky, které elektrizují jeho chlupy do pozoru. Pomalu se měnil v člověka, ale síla a moc toho blesku, se mu vpíjela do kůže a vykreslovala mu podivné obrazce. Tmavě modré světélkování mu prostupovalo tělem a fascinovalo všechny přihlížející.
Najednou to tu už bylo plné všech, které takhle bitva probudila. Stáli opodál a sledovali tohle všechno, i Naoto, který držel ruku na pochvě svého meče a vyčkával, zda nebude potřeba jeho zásahu.
Došel jsem ke Catovi a nechal ze sebe spadnout brnění, které se okamžitě vrátilo zpět do své podoby meče, který jsem si zasunul zpět do pouzdra, abych ho měl u sebe.
„Jsi v pořádku?“ chytil jsem ho do náruče právě ve chvíli, kdy šel do kolen.
Jenže to, co jsem pocítil… Myslel jsem, že se mi to jen zdá, ale z jeho těla se přenášela síla do toho mého tak, jak mezi námi přeskakovaly jiskřičky. To už si Sai vzal Cata ode mě a nesl ho dovnitř do jeskyně, kde ho uložil.
Trochu jsem zavrávoral, když to na mě všechno dolehlo, ale Naoto mě chytil a přitáhl do náruče. Tak rád jsem si půjčil bezpečí jeho těla. S ním jsem prostě byl kompletní a nebál jsem si přiznat, jak moc ho ve svém životě potřebuji. Už ne… Byl pro mě velmi důležitý, a nejen pro mě, ale i pro mého učitele, který se v tuhle chvíli na nás díval ve společnosti bohů. Určitě byl na nás hrdý, kam až jsme došli a kam směrovali.
„Takže se to povedlo… Bál jsem se, že nepřijmeš Cata a on tebe. Takhle se to podařilo přesně tak, jak potřebujeme. Bude teď trochu odpočívat, ale nemusíš se o něj bát, nějak mu to neublíží. Večer už tu bude zase živě skákat kolem nás,“ usmál se Hotaka, když k nám došel.
„Jenže jsme už dnes měli vyrazit na cestu, takhle bude mít Reizo náskok a to není zrovna dobrá zpráva,“ povzdechl si Ito a zvedl se na své pavoučí nohy.
„To sice není, ale zase máme další výhodu, se kterou Reizo nepočítá,“ vrátil mu výčitku Hotaka a provokativně po něm šlehl pohledem.
Vážně byli jako oheň a voda, které spolu prostě nevyjdou. Pousmál jsem se, ale ta slabost, která mě před chvílí pohltila, najednou zmizela. Mým tělem projela silná elektrizující vlna a dala mi tolik síly, že mi na chvíli prolétly jiskřičky po těle. Vnímal jsem každé zaškubnutí mé pokožky a věděl jsem, že bych bojoval třeba další den, jak moc energie jsem měl. Musel jsem se pořádně opřít o Naota, jinak bych šel k zemi, jak mocné to bylo. Vnímal jsem jen to, jak mi zaplavuje každou buňku v mém těle a šílenou rychlostí si mě bere do své moci. Bylo to něco jiného… Zvláštního… Nebránil jsem se, a ani nechtěl. Pomalu jsem se narovnal a zahleděl se do dálky. Najednou nic nebylo daleko. Vše, co bylo blízko se ještě přiblížilo. Viděl jsem najednou úplně vše, tak dvě království dozadu. Slyšel jsem i trávu růst, která se zvedala ze země po našem tréninku s Catem.
Tak zvláštní souznění s přírodou jsem ještě nikdy nezažil, a že se mi to moc líbilo.
„Už se s tím sžíváš?“ usmál se Hotaka a poplácal mě po rameni.
„Asi,“ povzdechl jsem si a stále moc nechápal, o co se tu jedná.
„Dovol mi to vysvětlit,“ nahnul se ke mně Naoto a posadil se na kámen kousek od nás.
Udiveně jsem se na něj podíval, ale když jsem zjistil, že během té chvíle přišel asi o polovinu své energie, ihned jsem se od něj oddálil.
„Potom, co Cat nastartuje tuhle tvoji sílu, tak vysaješ energii z kohokoliv, koho se dotkneš. Problém je, že to trvá jen pár minut a během té chvíle je i tvůj přítel v ohrožení. Musíš se to naučit ovládat a potom taky…“ zarazil se, když se musel nadechnout, a já byl rád, že si k němu přisedl Reizen, aby mu zkontroloval životní funkce.
„Nesahat na nikoho tak dobrou hodinu,“ odpověděl Ito za něj a přiblížil se tváří až ke mně.
„Mě sice můžeš, ale zase umřeš na otravu, takže je to na tobě,“ zazubil se a jeho zelená sklovina se zaleskla ve slunečním svitu.
Instinktivně jsem couvl a on se ještě víc usmál.
Tenhle „člověk“ mě děsí každým svým pohybem, a to nemusí ani mluvit, ale myslím, že v tom nejsem sám.
„Budeš… Budeš v pořádku?“ smutně jsem pohlédl na Naota a byl jsem velmi zkroušený, že mu nemohu pomoci, spíš bych ho tím zabil, podle všech okolo.
„Budu v pořádku, jen chvíli vydrž, jo?“ usmál se a mě spadl kámen ze srdce.
„Zítra už budeme muset vážně vyrazit. Čekají nás v květinové zemi na úpatí hor světla,“ povzdechl si Reizen a dotkl se mě.
Instinktivně jsem ucukl a snažil se ho nedotýkat, ale šlo to špatně.
„Je to už v pořádku, vidíš?“ usmál se na mě, ale já se stále cítil špatně.
„Tímhle, budeš moc se svým mečem použít to vysávání energie. Bude to nejlepší zbraň, hlavně když jsou proti nám oživení válečníci a ledoví lidé, a ani jeden z nich nezná bolest, ale… To je důležité… Můžeš si vzít jejich energii a tím oslabit i Reiza, když si ji berou z něj. Nebo spíš z toho démona, ale o to si myslím postará někdo, kdo je v tobě,“ píchl mě Hotaka do hrudi a pohladil mě po vlasech.
„Není čeho se bát, všichni do toho jdeme ze stejné pozice… Nikdo neví, jak to skončí,“ mrkl na mě Ito a odcházel někam do jeskyně.
„Jde si udělat hostinu v podobě much?“ usmál se Asa a vynutil si tím ostré šťouchnutí od žeber od vedle něj stojícího Fuyukiho, který toho měl už nejspíš dost.
„Chováš se vážně děsně,“ pronesl na jeho adresu a odešel někam do ovocných sadů, kam ho samozřejmě v rychlosti následoval Asa a snažil se uklidnit atmosféru.
Musel jsem se usmát, přišlo mi tohle vše vtipné.
Už brzo budeme ve válce a nejspíš hodně z nás padne, ale kdybychom si každý uchoval aspoň malou vzpomínku na toho druhého a přežil, nikdo neumře, protože na ně stále budeme myslet.
„Pojďte se najíst,“ přerušil to trapné ticho Chieko a ukazoval dovnitř na jídelnu.
Přeci jsem jsme nesnídali a vše si pomalu a jistě vybíralo svou daň. Pomohl jsem Naotovi na nohy a pomalu s ním kráčel se najíst. Den pokračoval dál podle povelů Hotaky a jeho dobře mířených rad, jak mám co dělat, jako kdyby tu schopnost měl on sám. Byly to příjemně strávené okamžiky, jako kdybych měl znovu otce a mohl se s ním smát i plakat. Nikdy jsem si nemyslel, že mi pár mužů, vytvoří plnohodnotnou rodinu a já ji nebudu chtít opustit. Cítil jsem se šťastný, i když tento pocit občas přebil ten, že se smrt blíží, a nikdo neví, kdo v jejích drápech skončí.
Den se přehoupl v noc a noc v den, kdy už bylo potřeba odejít. Podíval jsem se na celý zemní sad a povzdechl si, že třeba už nikdo z nás, tuhle kvetoucí krásu neuvodí. Nepřivoní si k čerstvě natrhaným jablkům a nepobaví se tím, jak se Hotaka a Ito dobírají.
Podíval jsem se k postavám pomalu mizejícími za obzorem a vydal se k nim. Moji partneři v boji, na které se budu muset spolehnout a oni na mě.
Začala už konečná cesta, která na svém konci měla jen jedno řešení…
Cat
Nevěděl jsem, co dělám, nebo proč tak moc cítím potřebu Raie zabít, ale jednal jsem podle toho, co mi moje instinkty velely, a že v tuhle chvíli bouřily víc, než bych si mohl přát.
Jenže ve momentě, kdy jasné nebe pročísly blesky a prudce mi do těla vpouštěly elektrické výboje, cítil jsem, že nejspíš umřu, jak ostrá bolest to byla. Vysávalo to ze mě všechnu energii a odplavovalo ji to pryč. Když jsem se podíval na Rai, tak měl svou ruku na mě, a jako kdyby mi bral moji životní sílu. Vážně to moc bolelo a kdybych mohl, nejspíš bych se tu na zemi svíjel v agónii, ale nemohl jsem pohnout vůbec ničím. Byl jsem tolik bezbranný a cítil, jak mě Sai bere do náruče a odnáší pryč od Raie.
„Bude to v pořádku, ano?“ říkal klidně a pokládal mě na postel.
Ihned vzal do ruky misku a naplnil ji svojí mocí vodou. Uchopil hadřík a pomalu mi omýval všechny ranky, na které dosáhl, nebo které nebyly pokryty divnými černými znaky. Vnímal jsem to chvění jeho rukou, které se mi roznášelo do těla, a četl v jeho pohybech, jak moc se o mě bál. Nemusel mi nic říkat… Už ne. Byl jsem mu tolik vděčný, že mě udělal svým a nic za to nechtěl, jen moc lásku (?? Ten konec nedává smysl – jen moc lásku). Někoho jako jsem já, který nemá rád ani sám sebe, a který si myslel, že jsem jen stvůra bez práva na život. Všichni tady mi dali naději, že jsem pro někoho důležitý. To bylo nejvíc…
„Je to v pořádku, jen si trochu odpočinu,“ pohladil jsem ho po ruce a zadíval se mu do jeho uhrančivých očí, když se ke mně nahnul.
„Jen mlč a nech se ošetřit, jasné?“ zavrčel na mě, a já se usmál.
Je tak krásný, když se rozčiluje, ale není se čemu divit. Já bych mu asi taky nadával, kdyby udělal něco tolik riskantního.
Díval jsem se na své tělo a pozoroval malé přeskakující jiskřičky, které se objevily pod Saiho rukama. Jak kdyby si pohrávaly s hadříkem, kterým mě omýval a ošetřoval. Bylo to zábavné… Tak hezky roztomilé, místy se zdálo, že jsou živé a poletují po mé pokožce jako bláznivé. Nebolelo to, jak příjemně šimralo.
„Ty značky už nezmizí?“ usmál jsem se na Sai a ten konečně zvedl hlavu od pohledu na má zranění.
„Záleží, které myslíš? Jestli ode mě, tak ne! A nesnaž se s nimi něco udělat,“ propaloval mě pohledem a pro jistotu po nich přejel prsty.
„Ale ty, co ti udělal ten vlkodlak… Tak ty ti zmizí. Jenže se zase objeví, až tě bude potřebovat. Docela blbé, když jsem si tě právě označil. Tohle je přímo otravné,“ naštvaně plesk hadříkem do vody, až se pár kapek svezlo na zem, kde vytvořilo nečitelný obrazec.
„Takhle zničit mé dílo… Teda ty kresby, co udělalo moje tetování do tebe, nemyslel jsem tebe,“ okamžitě se omluvil a lehl si vedle mě, aby mě následně objal.
„Klidně se vyspi, budu tady a zahřívat tě,“ řekl tichounce a já jak na povel zavřel oči.
Únava si ze mě brala své a pohrávala si s mým spánkovým deficitem, který jsem díky Saiovi z předešlé noci měl.
Tiskl jsem se k němu a přijímal to teplo, které z něj šlo. Zabalil nás do deky a malým pramínkem vody, který poslal po zemi, zavřel dveře, aby sem nikdo nenakukoval. Bylo příjemné, jak hezky se o mě staral a ještě víc, když jsem se po pár hodinách probudil a měl jsem hrozný hlad. Byl již večer a všichni zajisté již spali. Chtěl jsem si jít něco najít, ale když jsem se soustředil, viděl jsem i v té tmě na stole jídlo a u toho svíčku, abych se najedl.
Tak rychle letěl čas a Sai mi během něj vyprávěl, co nás zítra čeká a kam jdeme. Už se to vážně všechno blížilo a já si až nyní uvědomil, jak moc to pro všechny bude těžké. Bylo mi s nimi tak dobře, hlavně když jsme se všichni za ranní ho slunečního rozbřesku setkali u posledních stromů na konci jablečné aleje, a jen tak si povídali o počasí. Klidné chvíle se ale měly změnit v peklo, a s každou nadcházející minutou to začal cítit každý víc a víc.
Podíval jsem se na Rai a potom na Ita… Oba v tu chvíli měli stejný výraz…
Loučíme se s něčím, čím jsme byli, abychom se stali něčím, čím nejsme.
Yukio
Ten poslední den jsem dost trpěl. Poté, co jsem si ho vzal a udělal ho svým, jsem se ho nesměl celé dva dny dotknout, než si jeho tělo zvykne na mou krev. Bylo to utrpení, když jsem měl tak blízko něco, po čem jsem tolik toužil, a že jsem nebyl sám… Často se mě dotkl, nebo se na mě večer natiskl, ale pro úplné spojení, jsem prostě musel tohle vytrpět.
Moc dobře jsem si pamatoval, jak to bylo, když se to stalo poprvé, ještě před (před nebo s mým mužem?) mým mužem, a ten mi umřel. Moje krev prostě potřebovala čas, aby se dobře usadila v těle toho druhého, než jsem si ho mohl znovu vzít a samozřejmě z něj pít. Bylo to jako druhý orgasmus, když jsem si mohl brát jeho sladkou krev, která nyní získala trochu i mé chuti.
Byl jako moje závislost, které jsem v tuhle chvíli silně propadal. Ale byl tak slabý… Znovu mě ovládl ten hrozný pocit, že se vše bude opakovat a já ho tam ztratím.
Pomalu a jistě jsem si začal dělat strategii, která v ten pravý čas udělá své. Nebyl jsem zbabělec, věděl jsem, že já v boji zůstanu do konce, ale on nesměl. Pokud už se postavíme veliké přesile, zabezpečím jeho přežití.
Věděl jsem, kam jdeme a i to, že tu zem znám nejlépe ze všech. Moc dobře znali pravdu, kterou jsem už ani neskrýval. Potřebovali mě i moje známosti se zdejším lidem. Mě poslechnou, přeci jen jsem i já byl jejich princem, protože jsem si toho jejich pravého vzal. Možná nikdy nebylo správné vzít ho do ohnivého království, když tady to tolik vonělo čerstvými květy.
Už první krok do květinové země, ve mně vzbuzoval vzpomínky na mého muže. Tolik jsme tu toho spolu zažili, když jsem ho chránil, a potom se do něj zamiloval. Všichni tu už tehdy věděli, že je velmi nemocný. Popravdě jsem byl přesvědčen o tom, že šel do té války proto, aby neumřel doma ale v boji.
Vždy byl tak slabý a křehký a jeho živel ho častokrát silou převažoval.
Bál jsem se, jak budou reagovat. Přeci jen jsem tu nebyl od jeho smrti a mého vzkříšení. A taky… Teď je tu se mnou někdo, kdo nastupoval na jeho místo, a oni se na mě mohli zlobit. Nezazlíval bych jim to.
Pomalu jsem se všemi kráčel do zámku schovaném v ostrých trnech obrovské růže. Už nebyly tak růžové, jako tehdy. Jejich květy byly obrovské a rudé jako krev, která vytéká z ran lidí, co tu trpěli, když sem přišel Reizo. Bál jsem se toho, kdo všechno byl zabit a jak veliké škody to natropilo.
Dokud…
Veliká vrata se před námi rozevřela a my vešli dovnitř. To, co jsem viděl… Nebylo o čem pochybovat.