Vešli jsme do chudého lesního příbytku, který voněl dřevem a čerstvě natrhanými bylinkami, které se linuly i z konve položené na stole. Vedle ní stály úhledně porovnané hrnky, které byly připravené k nalití toho krásně vábivého čaje. Ta směs bylin dělala s mým tělem divy, jako kdybych dostal novou sílu jen z nádechu a přijmutí té esence do plic.
Rozhlédl jsem se po celém domě, který nebyl moc přeplněný nábytkem, ale to co tu měl, sálalo teplem domova. Tolik mi to připomínalo domov… Ne ten, co jsem měl s rodiči, na který jsem si už skoro ani nepamatoval, ale ten, který mi poskytl, i když jen na chvíli, Naotův bratr.
Ano… Až nyní jsem si všiml, že jsem přestal používat jeho jméno, snad ve snaze zapomenout, a dovolil Naotovi dostat moje srdce. Zasloužil si ho. Za to všechno, co pro mě dělá, si zaslouží mnohem víc.
Pohladil jsem ho po ruce, která se mi zavěsila přes rameno, a na moment se k němu přitulil, aby věděl, že jsem s ním opravdu rád. Nechtěl jsem mezi námi nějaké pochyby. Už jich nebylo třeba, byl jsem jeho. Netušil jsem, kde to může skončit, nebo na jaké straně bude vítězství, jediné, po čem jsem toužil, byl on.
Nějak jsem zatoužil po klidném životě, kde bychom měli takový domek a zahradu plnou ovoce a zeleniny. Nepřišlo mi to jako špatný nápad, když jsem viděl, jak ostatní žili na hoře věčnosti v klidu a míru. Proč bychom nemohli mít také něco takového, ale jen pro sebe. Možná poprvé jsem se chtěl vrátit do své rodné vesnice, po které nezbylo nic a znovu jí založit, jako odkaz na svůj rod. Spíš udělat jakousi památku, kterou si všichni zasloužili.
Usadili jsme se ke stolu a začali popíjet čaj, který mezitím Reiden všem nalil. Trochu mě rozrušoval fakt, že je Cat venku s Pánem země, ale podle toho, že Sai byl v klidu, uklidnil jsem se i já. Stejně jsem častokrát zabloudil pohledem ke dveřím, které se asi po hodině otevřely, a do nich vešli právě ti dva. Cat vypadal vyvedený z míry, ale Pán země se usmíval, když si k nám přisedal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně Cata, když si k nám sednul.
Neodpověděl, jen se díval do hrnku a stále s ním točil, jako kdyby se z něj snažil něco vyčíst. Když mě to začalo znervózňovat, položil jsem mu ruku na tu jeho a snažil se ho uklidnit, ale to se nelíbilo Sai, který mi ji naštvaně odhodil, a sám si Cata přivinul k tělu.
„Nepřehání to? Jen jsem mu chtěl pomoct,“ vrčel jsem si pro sebe a pohledem se stočil k Naotovi.
Najednou ve mně zatuhlo, protože ta vražedná aura kolem něj se dala zcela jasně číst. Byl naštvaný a ne zrovna málo.
„Vážně si myslíš, že to přehání? Jsi moc přátelský Rai, mohl bys s tím skončit?“
Nyní jsem neměl pochyby, že i jeho jsem nazlobil, ale v jeho případě to bylo mnohem horší. Rukou mi držel stehno a drtil mi ho pod svými prsty, jak v něm vztek narůstal. Už nyní jsem se bál momentu, kdy odejdeme od stolu a on bude mít možnost mi ukázat, jak to myslel.
„Pro ty, kteří tu jsou noví, mé jméno je Hotaka a jsem tu nejspíše nejstarší. Popravdě bych již rád odešel na odpočinek, neb mi tyto války narušují klid a meditace, ale bohužel… Nikdy jsem neměl děti a radši dávám přednost samotě. Takže je to tu velmi skromné, protože se toho nikdy nedotkla ženská ruka. Vlastně asi ničí ruka,“ zasmál se nahlas, až se celý dům pod jeho basem zatřásl.
„Spíš bych to měl uvést na pravou míru já. Přebral jsem mu Reidena,“ propichoval staříka pohledem Ito, který konečně upravil svoje pavoučí nohy tak, aby si mohl lehnout.
„Že ti to pomohlo, teď určitě by si Reiden radši vybral Hotaku než tebe,“ nezapomněl si rýpnout Asa.
„No, sice tělo nemám, ale mozek mi pořád myslí. Ty co máš místo mozku z ledu kostku, mi nic neříkej,“ vrátil mu to Ito v momentě zpět.
„Ty…“
Během chvíle byl Asa na nohách i s hůlkami v ruce, které byly namířeny na Itovi oční bulvy.
„Jen si píchni. Já budu na jedno oko slepý, ale ty umřeš. Udělej mi tu radost,“ přímo žadonil Ito, když se provokativně víc natiskl na hůlky.
„Tak dost!“ zakřičel Reiden a všichni se zamrazili v pohybu, když se v celé místnosti setmělo a blesky s hromy se ozvaly přímo za dveřmi.
„Omlouvám se, Hotako. Neustále se chovají jako malé děti. Je mi líto, pokud tě nějak urazili.“
Až nyní jsem viděl tu milou povahu, která se odrážela ve staříkově tváři.
„To je v pořádku Reidne. Jdeme se najíst. Vyrazíme za dva dny, chtěl bych tu s vámi něco vyzkoušet. Jsme tu všichni, i když…“ na moment se zarazil a zkontroloval místnost.
„Pán Ohně a Větru?“ zeptal se, i když nejspíš znal odpověď.
„Musí si mezi sebou něco ujasnit,“ odpověděl Reiden a více se k tomu nevracel.
Byla pravda, že co jsme přišli s domu, tak zrovna oni dva zmizeli jak pára nad hrncem. Bylo to silně znepokojující, když jsem viděl, jak se k sobě na večeři chovali.
„Podle všeho máš již nějaký plán, že Hotako? Víš nějaké informace, jak to vypadá s Reizem?“ zeptal se Reiden a propaloval pohledem Itu, který nohou popostrkoval Asu od sebe, aby si šel sednout.
Bylo vidět, že nechtěl moc Reidena rozčilovat a tak jako první ustoupil a tiše od sebe Asu vyhazoval. Ten s vrčením odcházel ke stolu a sedl si vedle Fuyukiho, který ho objal, aby jej uklidnil.
„Něco se ke mně ze severu doneslo. V ledové zemi se již rozhořely ohně jeho válečného mužstva. Není moc dobré, že si udělal vojsko z podzemních lidí a ještě horší, že je vyvolal i ze země mrtvých. Nebude jednoduché je zabít. Reizo už předtím měl mezi válečníky dost svých lidí, takže, když napadl východní země dole v údolí, neměli proti němu obranu. Vypadá to na to, že už nyní jdeme celkem pozdě. Ale mám plán a díky Rai, je to i splnitelné,“ ukázal na mě a já ztuhl.
„Já?“
„Ano, ty Rai. Moc dobře o tobě vím,“ odpověděl mi na celkem hloupou otázku Hotako.
„Taky aby ne, má zvědy všude, je to Pán země. Už ve chvíli kdy si zadkem sedneš na zem, ví o tobě i to co ty ne,“ jedovatě procedil mezi zuby Ito.
„Taky vím, jak pomoci tobě,“ vrátil mu mile, bez jakýchkoliv známek nenávisti, Hotako a ukázal na jeho pavoučí tělo.
„Ty… Jak?“ zmateně na něj hleděl Ito a snažil se to snad vyčíst z jeho očí.
„Tak. Záleží, jak budeš hodný a nejedovatý,“ usmál se Hotako a vrátil se zpět ke mě.
Položil mi ruku na rameno a stiskl mi ho.
„Nebudeš to mít jednoduché, chlapče, ale ty a Naoto jste jednou z velikých nadějí celé země. Válka začala a její konec není nikdy jistý. Neříkám, že se vrátí všichni, to zařídit nedokáži. Již jednou jsem selhal, když zemřeli oba páni živlů. Ale nyní… Je to jiné,“ zabloudil pohledem ke Catovi a usmál se na něj.
„Nyní se ale najezme a popijme. Jste zajisté po cestě unaveni a potřebujete odpočinek. Máme na to da dny a ještě celkem dlouhou cestu do Safírového města, tam bude střet s Reizem,“ povzdechl si a konečně si sedl i on.
I když jsme byli v šoku, měl pravdu s tím, že jsme byli unavení a hladoví, proto jsme se všichni pustili do jídla.
Yukio
Čekal jsem na jeho odpověď a v očích mi žhnul oheň. Už dlouho jsem neměl takový pocit, že chci někomu dokázat svou nadvládu. Tak dlouho mě nikdo tolik nedráždil, jako on. Byl přímo ukázka rozmazleného fracka, který měl vždy vše a všechno. Nejhorší bylo, že jsem se přistihl, jak mě zrovna tohle na něm baví nejvíc. Jak krotil divokého vlka a přitom mu proti srsti pročesávat ocas.
Jeho oči… Byly tolik jiné… Díval jsem se na tvář muže, kterého jsem miloval a věděl jsem, že tohle není on. Oči plné vzteku… vzdoru… mladé… žádoucí… Zcela jiné, než ty, které se na mě dívaly s láskou a něhou. Ale… Z nějakého důvodu mě přitahoval a podle jeho výrazu jsem soudil, že i já jeho.
„Ty… ty jsi starý a protivný. A… A…“
Ztratil slova a nit, kdy mi chtěl nejspíš nadávat a podobné zbrklosti, které takové jehně dělá.
„A?“ provokativně jsem naklonil hlavu a olízl mu odhalený krk.
„Ne! Ty… proč?“ zakryl si to místo rukou a zčervenal jak rak.
Byl tak nevinný, že o to víc jsem mu chtěl ukázat, kdo tu velí. Ale… Měl jsem se pořádně podívat, co s druhou rukou, kterou stáhl k tělu, dělá. Během chvíle mě ostrá bolest probudila z mé arogance a odhodila na druhý strom hned za námi.
Otřeseně jsem se podíval na břicho, kde jsem už měl jen cáry z oblečení a rudou spáleninu ve tvaru spirály. Naštvaně jsem se postavil na nohy a v mžiku ho pevně držel pod krkem rukou obalenou plamínky, které přeskakovaly na jeho pokožku a zanechávaly popálená místa.
„Nezahrávej si se mnou! Co si o sobě sakra myslíš?“
Naštvaně jsem mu drtil hrdlo a on se ze všech sil snažil svazovat mě větrnými lany. Jenže jeho síla oproti mé byla velmi malá. Nakonec jsem ho pustil a on dopadl na zem na zadek. Chtěl jsem odejít, ale další rána do hlavy mě k němu připoutala ještě mnohem víc.
Otočil jsem se na něj a znovu propustil svou vášeň z boje. Celý jsem se stejně jako on obalil do svého živlu. Byl jsem vzteklý a připraven se s ním nepárat, ale… Jeho oči… Možná nebyl takový, jak jsem si myslel a já zase tak tvrdý, jak jsem ze sebe dělal.
Poprvé jsem si všiml jeho zmateného pohledu, který na mě visel, jako těžké závaží. Stál… Ruce zatnuté v pěst a jeho bojovnost se najednou natolik snížila, že to byla spíše obrana. Bál se mě… Neznal mě a nevěděl, co po něm chci. Měl pravdu v tom, že se mě bál, protože ani já nechápal, co se to se mnou děje a proč na něj takhle reaguji. Byl pro mě… Ano… Byl to vítr, které se mě snažil rozpálit.
Zadíval jsem se do jeho tváře a vnímal každý pohyb, který udělal. Jak si skousl rty, když mi něco chtěl říct a nakonec si to rozmyslel. Jak pozvedl obočí, aby zakryl vztek, který v něm stejně jako ve mně doutnal. A potom…
Pláče? On…
Spatřil jsem, jak se po jeho tváři kutálí slza a míří po jeho krku pod jeho oblečení.
„Proč… Proč ve mně vidíš jeho a ne mě? To ti jsem tak odporný, že se ke mně chováš takto? Co jsem ti udělal? Jen jsem se narodil,“ i jeho hlas začal kolísat a mě ho najednou bylo líto.
Ani jednou jsem se nepozastavil nad tím, jak se musí cítit on a co to s ním dělá, když jsem ho políbil a ne jednou. Bylo to pro mě samozřejmostí, když vypadá jako můj muž.
Svěsil jsem ruce k tělu a zatáhl oheň zpět do svého těla. Pomalu jsem k němu došel a objal ho. Chtěl mě od sebe odstrčit, ale já ho tak pevně držel, že neměl sebemenší šanci se bránit. Mačkal jsem ho a přitom mu šeptal do ucha uklidňující slova, která jsem tolik potřeboval slyšet i já. Aby mi někdo rozkázal a já zapomněl… Aby… Abych si vzal tohohle mladíka a udělal ho svým… Abych…
Dost! Dost! Na co to sakra myslím? Co to se mnou je? Proč na něj myslím jen jedním směrem? Neznám ho a štve mě… Proč se cítím, jako kdybych byl dvě osoby v jednom těle?
Naposledy jsem mu zašeptal do ucha: „Pokud nechceš, abych se tě dotýkal, tak se ke mně nepřibližuj, jinak všechno beru jako souhlas.“
Neodolal jsem a jeho rty navštívil těmi svými. Olízl jsem mu je, než jsem se jazykem vnutil mezi jeho zuby a ochutnal, jak sladký je. Rukou jsem si ho držel za týl a držel ho tak, aby mi nemohl uniknout. Když jsem ucítil, jak se snaží znovu vytvořit větrnou kouli, hned jsem ho rukou zastavil a mírně mu ji skroutil.
„Nedělej to! Vážně tě varuji, už bych nebyl tak hodný,“ zavrčel jsem mu do ucha a potom ho do něj kousnul.
Dál jsem mu nebránil v odchodu a sám jsem šel za ostatními, kteří na nás jistě čekali. Díky Shou jsem si dost věcí uvědomil, ale ještě jsem je ve své zaslepenosti nechtěl uznat. Čekal jsem, až si budu zcela jistý. Možná jsem potřeboval pár takových vzdušných ran do hlavy, aby se mi konečně rozsvítilo, ale podle mě nebyla zcela správná chvíle, abych opustil svoji ulitu.
Nechal jsem ho tam sedět, i když jsem věděl, jak zmatený nejspíš dál je. Slyšel jsem, jak se odlupovaly kousky kůry, když jeho tělo po kmeni stromu sjíždělo k zemi. Dokonce i to mírné chvění, když tvrdě dosedl na zadek. Všechno mi dávalo jasný obrázek o tom, že tenhle pes štěká, ale nekouše. Jenže to jsem nemohl říct já o sobě. Moc dobře jsem si pamatoval, jaký jsem byl, než jsem poznal svého muže. Nebyl jsem neviňátko a bylo mi jedno, s kým jsem. Měl jsem vše, co jsem chtěl a podle toho jsem se choval.
Jak směšné… Byl jsem stejný jako Shou. Jen s jedním rozdílem, on je víc ženský a nevinný, já už dávno ne. Možná právě to chci, jenže tím ho zničím. Otázkou tedy zůstává, jak moc ho nechám ode mě odstoupit, než se ho zmocním s jeho, nebo i bez jeho svolení.
„Ach vítej. Posaď se, Yukio,“ nabídl mi místo Hotaka a já je přijal.
Asi po půl hodině do místnosti vešel i Shou a usedl naproti mně. Musel jsem se nad tím faktem usmát, protože jsem mu jasně řekl, ať se ke mně nepřibližuje a on si vybral místo přímo naproti mně, i když tu byly další na opačném konci stolu. Díval se celou dobu do talíře. Když pozvedl zrak ke mně, ihned ho stočil a podíval se na ostatní, abychom se ani pohledem nesetkali. Celou dobu jsem ho pozoroval, možná už jen proto, jak mě bavila jeho roztržitost, kdy mu vyklouzávalo maso v hůlek a podobně. V tu chvíli to začalo.
Varování mu nepomohlo… Ukázka toho, co jsem schopen udělat taky ne… Takže… Zničím ho…
Chytil jsme mu hůlky, když už po desáté maso místo do pusy dopadlo na talíř a dal ho sobě. Snědl jsem ho a provokativně si olízl rty. Zachvěl se a to neměl dělat, od té chvíle se stal mou kořistí a já jeho lovcem.
Cat
„Mé… Mé jméno?“ zeptal jsem se v rychlosti a podíval se na toho milého staříka, který se na mě usmíval.
Něco hřejivého mi projelo hrudí a usadilo se mi to v srdci. Jak kdybych ho znal a stejně tak i tohle místo. Tolik mi známých věcí. Přitiskl jsem se k němu a nasál jeho vůni z krku, kde byla nejintenzivnější.
Ano… Znám ho…
Nebylo pochyb, v hlavě se mi vybavilo pár vzpomínek, které jsem měl. Jen pár okamžiků, kdy jsem byl jako malé kotě nechán na prahu jeho domu. Ty hřejivé ruce, které mě i nyní držely, tolik připomínaly rodičovské. A jeho hlas mě i nyní konejšil, jako tehdy.
„Cat… Říkají mi Cat,“ usmál jsem se a narovnal, abych mu lépe viděl do tváře.
„Takže jméno sis nechal. Jsem Hotaka a už tak dlouho na tebe čekám. Vyrostl jsi. Proč jsi tak najednou zmizel? Bál jsem se o tebe, Cate,“ poslední slova mnou otřásla, jako kdybych ho zradil, svým odchodem.
„Já… Nevím. Najednou jsem byl u Ity a na nic jiného si z té doby nepamatuji. Bohužel ani pořádně na vás,“ povzdechl jsem si a stočil pohled bokem, jak jsem se za to styděl.
Uchopil mě za bradu a přitáhl si mě k sobě, abych mu nikam neutekl.
„To nic, jistě si časem vzpomeneš. Důležité je, že jsi zpět a já tě mohu začít učit.“
„Učit?“ podivil jsem se a zmateně se na něj podíval.
„Ano, ale to až později, teď se pojďme najíst,“ řekl a vedl mě do místnosti, kde jsem se usadil vedle Sai.
Nějak mi to všechno nešlo z hlavy a tak jsem častokrát myšlenkami zabloudil někam jinam. Moc jsem nevnímal to, co se kolem mě dělo. Ale když mě k sobě Sai přitisknul, jen jsem spokojeně zapředl, jak mi to v tu chvíli bylo příjemné.
Jenže… I on mi stále lítal hlavou. Proč mě najednou od sebe odehnal a nechtěl mě u sebe? Proč dělal, jako kdyby se tu noc nic nestalo? Bál jsem se toho, že se mu už nelíbím a tohle byla jen jeho hra, jak políbit někoho mého druhu. Když zjistil, že je to hrozné a hnusí se mu to, tak mě nechal být. Ale…
Něco ve mně se tetelilo blahem, když mi jeho ruce jezdily po těle a ocas mi spokojeně kmital za zády.
„Pokud chcete, je tu pár pokojů, do kterých se můžete uložit. Dva jsou vzadu v jeskyni, dva vepředu u lesa a dva směrem k ovocným sadům. Je to na vás, já spím zde. Mám tu tvrdou lavici, která mi pomáhá na bolesti zad, přeci jen už nejsem nejmladší,“ usmál se a přiložil pár polínek do ohně, aby nevyhasl.
„Cate, čekám tě ráno v ovocných sadech. Velmi brzo, takže jak slunce vyjde na nebe, buď tam,“ zašeptal mi stařík do ucha, když kolem mě prošel a poté se uložil ke spaní.
S tím se všichni zvedli, aby jej nerušili a domlouvali se, kde kdo bude spát. Já jsem se jen díval z okna na vycházející měsíc a přemýšlel, že si znovu ustelu na střeše, ale najednou…
„Spíš dneska se mnou a připrav se… Dneska nikam nepůjdu… Ani já a už vůbec ne ty, rozumíš, Cate?“
Zachvěl jsem se, když se jeho dech otřel o moje ucho. Chytil mě za ruku a táhl do jeskyně, jako kdybych byl nějaká kočka na vodítku. Neprotestoval jsem… Vlastně jsem byl zvědavý. Toužil jsem potom, aby mi vysvětlil, proč se na mě tak zlobí, a co se s ním děje, že prvně dělá, že mě nechce a potom je na mě milý.
Ale to byl omyl. Hned co jsme vešli do pokoje, tak mě vhodil na postel a během chvíle se nade mnou tyčil bez košile. Jeho tetování bylo výraznější než kdy předtím a podivně se mu kroutilo po těle. Jako kdyby ožilo a snažilo se vyjít z jeho těla ven.
Cukl jsem sebou, když se pomalu pár černých kreseb stahovalo k mému zápěstí a nebezpečně se přesouvalo na moji pokožku. Začal jsem se vzpírat a bránit se… Bál jsem se…
Tělo se mi chvělo a srdce zrychlilo na maximum, když se mi na zápěstí vytvořila jakási černá pouta a přímo mě přibila k posteli.
„Dost! Sai! Prosím!“ křičel jsem a moje tělo bouřilo se mnou.
Snažil jsem se proměnit, abych se mohl bránit, ale nešlo to. Něco mi bránilo i v nepatrném pohybu.