Dívali jsme se na muže vycházejícího z ohně, který zachvátil celou místnost a sám byl obalen červenými plamínky, které poskakovaly na jeho pokožce, jak nezbedné děti. Jeho rudé vlasy vlály, jak silný žár to byl. Stříbrný popel kolem něj poletoval, jako kdyby ho nechtěl opustit. Když dopadl na jeho pokožku, jak kdyby se zabodl co nejhlouběji a zmizel v něm.
Byl jsem omámen tím jeho mocným pohledem, když k nám došel a jedním mávnutím jeho ruky, plameny uhasly a schovaly se do půdy pod námi.
Kdybych už neměl Naota, čehož jsem si byl už víc než dobře vědom, nejspíš by mi imponoval. Jeho lehce snědé, svalnaté tělo, které mu vykukovalo z pod polo rozhalené košile. Leckterý muž zde, by mu mohl závidět tu autoritu, kterou si udělal jen jedním pohledem.
Naoto mě objal kolem pasu a stáhl si mě k sobě.
„Pokud vím, ty jsi můj,“ zavrčel mi do ucha a já se pousmál.
Copak mi čte myšlenky? Kdo by někomu jako je Yukio odolal? Já… Jsem ze všeho pořád zmatený, ale pokud s někým jsem, nebyl bych s nikým jiným. A k tomu všemu… Líbí se mi, že Naoto žárlí.
Povzdechl jsem si a odtáhl jeho ruce od svého těla.
„Někdo snad něco namítá?“ odsekl jsem a otočil se k odchodu ven z místnosti.
Viděl jsem na Yukiovi, že by nám už nedovolil vstoupit. Bylo to jeho posvátné místo a on nehodlal nechat znesvětit jeho pro něj svatou půdu, ve které odpočívá někdo, koho on tolik miloval. Radši jsem jako první udělal pár kroků zpět na poušť, aby měl čas, se rozloučit.
Podle všeho to pochopili i ostatní a vyšli společně se mnou. Yukio se ještě zastavil před starými dřevěnými vraty, kdysi pokrytými ornamenty starých Májů, které je zaklely pro pána tohoto paláce.
Položil ruku na ohořelý povrch a ten se za moment obalil rudými plameny. Kovové panty a vše, co se mohlo roztavit, se změnilo v jeden celek. Bezpečně uzamkl celý prostor, aby se tam nikdo nedostal a vše bylo v bezpečí.
„Jdeme! Pokud vím, tak cesta k větrnému pánu je celkem daleká,“ řekl konečně Yukio, když se k nám přidal.
„Starý pán již nežije, převzal to jeho synovec. Je to můj učeň, tak prosím o klidné jednání, je lehce… Jak bych to řekl… Naštvatelný,“ usmál se Reiden a prohrábl si své bílé vlasy, které mu padaly na ramena.
„To mě nezajímá. Nedělám to kvůli vám, ale kvůli Jiro. Co se týká vás, můžete klidně umřít a ty víš proč Reidene.“
Pohrdavě pozvedl k Reidenovi hlavu a ukázal na cestu pryč. Jen na chvíli zaváhal a přiblížil se až ke mně. Nasál mou vůni a pořádně si mě prohlédl. Běhal mi mráz po zádech a nechápal jsem, co to dělá.
„Je v tobě? Jak zajímavé. Takže pokud je jeden pán ohnivých plání v tobě, potom se druhý potuluje v někom jiném. Jeden bez druhého nedokáží žít, tím pádem jsi hlavní zbraň, jak zabít toho muže, po kterém jdete,“ prohrábnul mi vlasy a zaklonil hlavu
„Oheň patří k ohni, takže si ho Naoto hlídej, jinak za mnou přijde sám,“ usmál se a mě zatrnulo až v kostech.
„Zabiju tě!“ vykřikl Naoto a naštvaně se k němu hrnul.
To už ho zastavili ostatní, ale on i s pěti muži na těle dokázal udělat další dva kroky, jak mu adrenalin zatemnil mozek.
„Klidně… Já se rozhodně smrti nebojím, já už umřel. To by sis měl pamatovat, ne? Byl jsi tam, Naoto,“ naštvaně po něm Yukio prsknul a v očích mu zaplál hněv.
Pustil mě a odstoupil, aby mi udělal prostor. Vytřeštěně jsem kmital pohledem z jednoho na druhého.
Co se to tu sakra děje? Byl tam? Naoto? Kolik jim vůbec je? Občas mě dost matou, ale tohle…
Mezi Naotem a Yukiem ležela nějaká nevyslovené křivda. Hodně hluboko usazená, že oba tížila víc, než si chtěli přiznat. Jak kdyby teprve teď Yukio Naota uviděl. Jak kdyby teprve nyní měl chuť s ním mluvit, protože doposud si ho nevšímal.
„Ještě nebyl den, kdybych si to nevyčítal,“ řekl Naoto a přitáhl si mě prudce na sebe, abych nebyl vůbec v Yukiově dosahu.
„To doufám,“ odpověděl mu s ledově chladnou tváří Yukio a otočil se k odchodu.
Víc se Naotem nezajímal. Najednou mu byl ukradený, jak kdyby se jen potřeboval ujistit, že v té bolesti není sám. Ale co to všechno znamenalo?
Podíval jsem se na Naota, ale ten už se napřímil a prudce mě chytil za ruku.
„Jdeme,“ řekl rychle a táhl mě někam dopředu, takovou rychlostí, až jsem myslel, že ztratím balanc a rozplácnu se na zem.
Když jsme byli opravdu daleko od všech a planina se změnila na travnatý povrch, který šimral do odhalené kůže na lýtkách, sedl si na kmen starého pokáceného stromu a přitáhl si mě na klín.
„Já… Yukio má právo být na mě naštvaný. My jsme…“ zakryl jsem mu rukou ústa a upřímně se mu podíval do očí.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Je to minulost,“ řekl jsem mile a trochu se na něj usmál.
Stáhl mi ruku ze rtů a mírně mě na ni políbil. Potom si ji položil na srdce a přitulil se mi na hruď. Neuhnul jsem, jen si ho k sobě víc přitiskl jednou rukou. Potřeboval mě a já jeho. Pomalu a jistě jsem zjišťoval, že partnerství je něco víc, než jen povrchní cit. Měl jsem ho opravdu rád a možná…
„Chci, abys to věděl. Kdysi… Kdysi dávno, spoustu let před tebou. Jsme stáli proti silnému bojovníkovi a jeho vojsku. Bylo jich spousta a hodně z nich bylo obdařeno silou elementů. Jinou, než tu vidíš u vládců živlů, tahle byla zlá… Sice menší, ale o to horší. Bojovali jsme všichni. Druzi bok po boku nasazovali své životy jeden za druhého. Ale…“ zhluboka se nadechl a stiskl mi ruku.
„Ten velitel byl zabit Yukiem, ale vzal ho sebou. Jeho druh, který ovládal vítr, se nabídl za něj a skočil do boje mezi těmi dvěma. Nechal se probodnout mečem společně s Yukio. Umřel mu v náruči. Yukio nebyl tak vážně zraněn a v okamžiku se z něj stala bestie. Zaútočil v obrovské síle na protivníka a oba v tom krutém boji zemřeli.“
Celý jsem se otřásl a zůstal překvapeně na Naota zírat.
„On… On umřel? Jak to? Co?“ ptal jsem se zmateně a nechápal, co tím chtěl Naoto říct.
Víc mě stiskl, až mi málem sebral možnost dýchat.
„Mohl jsem ho zachránit, ale můj bratr byl napaden a byla na něj přesila celkem hodně silných protivníků. Nakonec jsem si vybral jeho a pomohl mu, jenže to už byli oba, Yukio i jeho protivník, v krvi na zemi a z posledních sil zašeptal jméno jeho muže, které se neslo prázdnotou bitevního pole. Jenže…“ nadechl se a políbil mě, jak kdyby sbíral další kousky síly, která mu chyběla.
„Víš… V živlu se rodí jen jeden vládce, který za svůj život vyškolí svou náhradu. Většinou to bývají jeho synové, ale… Yukio měl muže a jeho muž byl pánem větru, tím se rovnováha světa málem zničila. Nebyl nikdo, kdo by na jejich místo nastoupil. Ale po smrti Yukiova druha se stalo, že se narodil jeho nástupce. Daleko za horou věčného sněhu, žije větrný pán. Bude asi tak starý jako Sai a popravdě nevím, jaký bude,“ povzdechl si, ale já ho svými otázkami zastavil.
„A co se stalo, že Yukio žije?“ zeptal jsem se a nechápal, jak mohl umřít a znovu se vrátit.
„On se nemohl znovu narodit, neměl tu vyřešené věci a jeho druh ho nepustil do země věčného míru. Stál s ním na prahu smrti a čekal, až se vykoná obřad. Pohřbili jsme ho a poté vykonali obřad… Víš… ten člověk je vtáhnut násilím zpět do života a musí se sám vyhrabat z hrobu. Je to kruté, ale neměli jsme jinou možnost. Zbyli jen tři páni živlů a pro návrat jsou potřeba čtyři, tím pádem se to zkomplikovalo. Jinak by obřad proběhl jinak a on tímhle nemusel projít, ale sil bylo málo a on… Dával jsem si to za vinu celou tu dobu a trápím se tím dodnes. Kdybych mu pomohl, mohli jsme vrátit jen jeho druha a oba by žili. Můžu za to,“ říkal již tiše s provinilým hlasem, který mu přeskakoval.
Cítil jsem, jak se jeho tělo chvěje a najednou mi připadal jak jeden z lidí a ne drsný a ničím nezničený Naoto. Byl pro mě najednou tak moc přitažlivý. Asi jsem se v tu chvíli zamiloval.
„Ale umřel by tvůj bratr. Někdy se nedá rozhodnout jinak. Dělal jsi to, co ti řeklo srdce,“ políbil jsem ho a objal, aby cítil, že tu jsme pro něj.
„Možná,“ povzdechl si a polibek mi opětoval.
„Určitě,“ řekl jsem, pevně o tom přesvědčený.
„Ale… Vidět ty jejich ruce, jak se k sobě v posmrtné ztuhlosti přibližují a jen konce prstů hladí ten druhý… Mohli spolu být na onom světě a my jim vzali i tuhle možnost. Bylo to kruté, Rai. Nedivím se, že se tak chová, teď už to chápu,“ znovu mě políbil a tentokrát zajel s prsty do mých vlasů a donutil mě, abych se k němu víc sehnul.
Tentokrát jsem to byl já, kdo se na jeho klíně otočil a obmotal mu kolem pasu nohy. Třel jsem se o jeho tělo a přijímal ty příjemné vzruchy, které se hnaly do mého těla. Bylo mi zcela jedno, jestli tu je někdo, nebo jsme sami. Poslouchal jsem jen to zvíře v sobě, které řvalo, abych byl s tím, koho tolik chci. Pudy, dávno ve mně uschované, chtěly ven, tak jsem je pustil.
Sám jsem ze sebe začal sundávat oblečení a odhalil svou hruď, abych mu mohl být ještě blíž. Ale Naoto mě zastavil a oblékl mi košili a plášť zpět na ramena.
„Promiň. Moc tě chci a je na to skvělá chvíle, ale… Musíme jít dál a u větrného pána budeme do večera, potom máme dost času, abychom byli spolu. Musíme vyřešit tohle,“ řekl mi a společně se mnou se postavil.
Přidržoval si mě za zadek a nadnášel mé tělo. Líbal mě, jako kdyby mi chtěl vynahradit to, že mě pouští na zem a postavil mě.
„Jdeme dál!“ houkl na nás Reiden.
Chvíli mi trvalo, než se mi vůbec chtělo udělat pár kroků, ale potom jsem zamířil za ostatními.
Cesta byla zdlouhavá a snad neměla konce. Šli jsme celý den. Trávu a příjemně měkký a hřejivý mech vystřídala ledová a krutá příroda ledových hor. Hodil jsem přes sebe kožešinu, když mě ten chlad olízl holeň a snažil jsem se zahřát. Naoto si mě místy přitáhl k sobě a snažil se prohřát mé ztuhlé kosti. Ale na to, jak bylo vše okolo zmrzlé, mi zas taková zima nebyla.
Opravdu padal večer a první odlesky měsíce se odrazily od povrchu sněhu, který nám křupal pod nohami, když jsme došli k veliké jeskyni. Prošli jsme ji a najednou se nám ukázalo nádherné kamenné město. Vše bylo vytesáno do obrovských kusů mramoru. Nikdy jsem nevěřil tomu, že by vůbec někdo dokázal tak tvrdý nerost zpracovat, ale tady z něj bylo město a ještě uschováno hluboko do jeskyně, aby ho nikdo nenalezl.
Pár obyvatel vykouklo ze svých domů, když jsme procházeli až na samý konec k nejsvětlejšímu domu. Jen se podívali na vetřelce a znovu zalezli dovnitř, jako kdybychom byli jedovatí. Měl jsem z toho smíšené pocity a místy jsem se bál, jako kdysi, když jsem se lidem hnusil.
Došli jsme až na konec, kde se mezi všemi domy vyjímal nádherný a obrovský palác. Byl z bílého mramoru a jeho povrch se leskl, jak se v něm odrážel měsíční svit, který pronikal pár otvory v jeskyni.
„Vítejte,“ ozval se sametový hlas muže, který se k nám blížil.
Jenže Yukio vystřelil, jako kdyby mu za patami hořelo a stiskl toho kluka v náruči.
„Ty jsi naživu. Jak to?“ řekl mile a pevněji ho sevřel.
Jenže si od něj vysloužil prudké odstrčení a naštvaný pohled.
Yukio
Trochu jsem se uklidnil, když jsem zjistil, že i on trpěl tím vším. Popravdě jsem ho za to vše vinil a taky že měl tu možnost zachránit nás oba. Nedokázal jsem mu to odpustit. Býval to můj kamarád… Přítel… Ale po té bitvě… Po tom všem… Nesnášel jsem ho.
Ale vidět ho, jak byl s tím vlkodlakem, který se od něho nehnul, mi ubližovalo.
Taky chci být šťastný… Taky chci někoho milovat… Taky chci žít… Ale ty jsi mi vše vzal. Ty a všichni, co tu jsou s tebou. Nebýt jeho, nejdu s vámi. Nezajímalo by mě to.
Po celou dobu té dlouhé chůze za dalším pánem elementů jsem pozoroval své nové i staré spojence. Viděl jsem, že i Reiden trpěl a netušil jsem, že Ito je pavoukem. Možná byl na tom hůř než já…
Ne… Nebyl, protože ani jeden z nich nemusel projít tím, čím já. Oni nebyli vytaženi z onoho světa, kde bylo vše hřejivé a klidné. Kde jsem mohl být se svým drahým, a v pokoji nekonečného života spolu mluvit. Oni se nemuseli hrabat ven z hrobu, protože měli málo síly na obřad. Ale já to všechno zažil a hluboko ve mně to stále doutnalo.
Měl jsem je tak desetkrát za celou cestu pořádně zbít, nebo jen nechat rýt hubou v zemi, ale nedokázal jsem to udělat. Pořád jsem měl na paměti, že po mně můj muž něco chtěl a bylo to jeho poslední přání.
Necítil jsem se moc dobře, když mi ten mráz chladil tělo a tak jsem se obalil dost značnou vrstvou ohně, aby mě hřál. Pod nohami všech sníh křupal, ale pod mými tál. Neměl jsem rád zimu a už vůbec ne led, nebo sníh. Chtěl jsem být co nejdřív pryč, ale bohužel… Spíš jsme zašli ještě hlouběji, ale tady mráz už nebyl.
Sice to tu bylo zvláštní, ale oproti venku, zde vládl klid a celkem teplo.
Všichni se zastavili u posledního domu a pohlédli směrem ke vchodu.
Najednou jsem celý ztuhl. Díval jsem se do tváře, mě tak známé, a nedokázal od ní odtrhnout oči.
Je tu? Je živý? Kdy?
Rozběhl jsem se k němu jako smyslů zbavený, poháněný jen tím, že ho musím znovu obejmout… Cítit na svém těle. Ta tvář… Ta vůně větru, která vždy byla jako silná esence kolem něj. Byl to on… Byl.
Stiskl jsem ho tak pevně, že jsem toužil vtisknout si jeho tělo do svého. Nechtěl jsem ho už nikdy pustit, ale…
Prudce mě od sebe odstrčil a nechápavým pohledem se na mě díval.
„Kdo… Kdo jsi? A co… Co to sakra mělo být?“ vyhrkl na mě pár slov, která se mu najednou objevila v hlavě.
„Co? Ty mě nepoznáváš?“ tentokrát jsem to nechápal já.
Silné Reidenovy ruce mě chytily a stiskly natolik, abych už podobnou blbost neudělal.
„Tohle je Shou a je to pán větrů. Není to tvůj drahý, Yukio,“ napomenul mě a snažil se mě udržet.
„Ale… Podívej,“ nechápavě jsem ukazoval na jeho tvář, která patřila jemu.
„Yukio… Noví vládci, kteří se narodí po smrti starých, mají stejnou tvář. Jsou to jejich kopie. Po staletí tomu tak je, aby si je staří přátelé a spolubojovníci našli a oni znovu mohli stanout po jejich boku,“ říkal mi smutně a přitom mě tišil slabými výboji svého elektrizujícího těla.
Nechápal jsem a ani jsem to nechtěl pochopit. Netušil jsem, proč ten Shou má jeho tvář. Proč se ho nemohu dotknout. Chtěl jsem být s ním a bylo mi jedno, co ti kolem říkají. Byl to on… Já ho v něm cítil.
Odešel snad, aby se konečně vtělil do tohohle těla? Jak dlouho byl se mnou a pitom jeho duše byla tohoto chlapce? Proč to udělali? Jak? Kdo jim dal právo pošlapat všechny city, které jsem měl? Proč mi pořád ubližují?
Plameny obalily moje tělo a já s chutí pálil všechny chlupy na Reidenově ruce.
„Nic nezměníš a my také ne. Stalo se to Yukio a ty bys měl konečně zvednout hlavu a ne se jen jak navztekaný býk dívat dolů. Kdo jsi, Yukio?“
Naštvaně jsem kopl nohou do vzduchu, ve snaze si aspoň trochu ulevit, ale nepomohlo to. Až když jsem stáhl plameny a začal klidně dýchat, mě Reiden pustil.
„Mohl bys mi to tu nepodpálit? Nějaký vzteklý, ne? Takový staroch a naparuje se tu jak páv. Nebaví mě taková děcka. Pojďte dál, ale ten vztekloun, může zůstat venku,“ prskal kolem sebe Shou.
„Ty... Já tě přehnu přes koleno a ukážu ti, kdo je tu stařík,“ naštvaně jsem se po něm vrhnul, ale to mě už drželi tři z mé skupiny a pokoušeli se mě stáhnout stranou.
Kašlal jsem na to.
Jsem král… To já mu mám rozkazovat. Podle oblečení, je to jen princ. Však já mu tu pusinku spravím. Jak si dovoluje se mnou takhle mluvit a přitom vypadat jako on? Jak si dovoluje vůbec mluvit?
Nakonec mě všichni pustili a ustoupili do bezpečné vzdálenosti, když zjistili, že to se mnou stejně nemá cenu, a já si udělám, co budu chtít. Rozběhl jsem se za tím klukem a on mi začal utíkat mezi domy. Musel jsem dokonce stáhnout plameny, abych neohrozil lidi tady, ale spíš jsem to tu chtěl všechno zapálit.
Vztek mě naprosto pohltil a nebýt to tu obydleno, lehlo by to popelem, i když to bylo z mramoru. Kličkoval uličkami a zatáčel tak prudce, že jsem ho prostě nemohl dostat. Honili jsme se takhle asi hodinu, než mi došla trpělivost a já si na něj počkal, protože stále kopíroval jednu trasu a že byla pěkně dlouhá.
Schoval jsem se za roh jednoho z domu, a když probíhal, chňapl jsem po něm. Narazil jsem ho na stěnu a přitlačil mu ruku pěkně pod krk.
„Tak co… Kdo je stařík?“ zavrčel jsem mu do tváře a na centimetr se k němu přiblížil.