Seděl jsem u zamrzlého jezera a přemýšlel nad tím, jestli jsem se měl vůbec narodit. Co jsem komu udělal, že se mě všichni bojí a kam přijdu, tak jsem jen nicka a vyhazují mě jak onuci. Tehdy mi bylo patnáct let a protloukal jsem se životem, jak se dalo.
Já a moji rodiče jsme žili v poklidné vesničce, která patřila jen vlkodlakům. Byl to krásný život plný lásky a porozumění, ale časy se mění a my se záhy staly lovnou zvěří. Nikomu jsme neubližovali. Opravdu jsme byli mírumilovní. Jen jsme chtěli žít v klidu a míru s lidmi.
V tu noc… Tu noc přišel lovec a zabil mi rodinu… Maminku… Tatínka… Jejich zkrvavená těla se válela přede mnou a maminka mě stihla zakrýt tak, že nebylo nic vidět. Její krev přebila tu mou a lovec mě nenašel. Byl jsem jediný, který to běsnění přežil. Bylo mi sedm let a nevěděl jsem, kam mám jít a co dělat. Kradl jsem, schovával se v jeskyních… Udělal jsem si malou chatrč z větví a listí… Lovil jsem… Využil jsem všeho, co se dalo.
Když mi bylo čtrnáct, vypálili mi nějací kluci chatrč. Ještě že jsem byl na lovu, jinak bych nejspíš nepřežil. Odmítal jsem se měnit a dělat ze sebe vlkodlaka, tohle jsem nebyl já. Každodenní přetvářka a schovávání mi už nestačily k životu. Vydal jsem se do města, ale můj pach byl tak silný, že mě ihned zavřeli a tvrdl jsem ve vězení rok, než mě pustili, protože jim chyběli důkazy. Bylo mi z lidí zle a já žil v jejich světě.
Ve světě, který byl prohnilý až do posledního stébla trávy. Oni ani nevěděli co je láska. Ale ve světě kde byla jen válka o půdu a každý si chránil svůj vlastní život, se tohle dalo očekávat.
Byl jsem jen vetřelec, který odmítal mluvit a i když ho mlátili, jen se na ně usmíval a necítil bolest. Bolest… Hahahaha… Bolest…
Už dávno jsem nevěděl, kde je můj práh bolestivosti. Vzali mi vše. Čím mi mohli ublížit? Mě na mém životě nezáleželo. Neměl jsem důvod žít.
Před hodinou mě pustili a já jen seděl na břehu jezera a led jemně praskal.
Postavil jsem se a sundal si kapuci z hlavy. Po dlouhé době jsem popustil svou zvíření uzdu a na mé hlavě se objevily černé uši a můj huňatý černý ocas, který měl po celé délce stříbrný proužek, se kmital za mými zády. Takhle chci umřít… Jako já… Nikomu nebudu chybět a nikdo nebude trpět mou ztrátou.
Rozpažil jsem ruce a přikrčil se, aby odraz byl mnohem silnější a já zaplul pod led. Když bude náraz silný, led se rozevře a po ponoření se uzavře jak poklop. Odrazil jsem se a cítil, jak se mé nohy odlepily od země. Už jen doletět a umřít zamrazen, ve své tichém světe.
Najednou mě uchopily silné a horké ruce, které mě vtáhly do svého hřejivého objetí.
„Co to děláš blbečku?“ prskal jsem kolem sebe a chtěl se vymanit z jeho sevření.
Pevněji mě stiskl a křížem mi sevřel ruce.
„Uklidni se! Nechci ti ublížit…“ tak krásně medový hlas mi zazněl v uších, že jsem se přestal hýbat.
„Ale já… Já chci umřít…“
„Proč?“ zeptal se cizinec tichým hlasem.
„Protože mě tu nikdo nechce a já nemám důvod žít…“
„Důvod? Chceš důvod? Každý má důvod ke svému životu… Pokud si přežil, vlku a nejsi mrtvý, nejspíš za tebe tvůj rod obětoval život. To je důvod k životu… A pokud chceš jiný… Potom pojď se mnou. Potřebuji pomocníka a ty vypadáš na dobrou investici, ano?“ promlouval ke mně dál svým milým hlasem.
„Já ti přinesu jen problémy, jsem vlkodlak, co bys s někým, jako jsem já dělal?“
Jeho smích se linul tichem a tmou tohoto místa.
„Spíš ty by ses měl bát, vůbec nevíš, kdo já jsem…“
„Ničeho se nebojím. Pokud mi dáš smysl života, budu ti sloužit celý svůj život…“ byl jsem zcela vážný.
„Dobře…“
Povolil sevření a propustil mé tělo, které se chvělo zimou. Postavil se a pomohl na nohy i mě. Otočil jsem se. Chtěl jsem mu vidět do tváře. Tomu, který chce u sebe zvíře. Ano zvíře, nikdy nebudu zcela člověkem a nejsem ani vlk. Povzdechl jsem si, když jsem zjistil, že je zahalen v kápi a přes tu tmu mu není vidět do tváře.
„Pojď! Jdeme domů.“
Domů? Tohle slovo neznám už tam dlouho… Nikdo mi ho neřekl. Nevypustil z úst. Už tak dlouho nezaznělo, že mi pod tou tíhou zvlhly oči. Půjdu s ním domů? Půjdu kamkoliv…
Sledoval jsem jeho široká záda a vysokou postavu… Musí být krásný, už podle jeho hlasu a stylu jakým vystupuje. Co pro něj budu? Asi jen pes, který se stočí v koutě a bude poslouchat na slovo. Ale je mi to jedno. Pokud mě nechá u sebe, jsem schopen všeho.
Došli jsme k velikému a podlouhlému domu, kde hned usedl na kamenný schod. Byly vidět jeho bíle tabi, které vytahoval z geta. Ty jen tupě kleply o zem, když chodidlo zcela vytáhl. Měl jsem tendenci mu pomoci, protože jsem dlouho neviděl nikoho, kdo by byl z vyšší vrstvy.
„Pojď dál.“
Jeho nohy se vyhouply na dřevěný vstup do domu. Rukou uchopil okraj posuvných dveří a ty se za zvuku skřípání otevřely. Objevil se nádherný výhled do překrásného domu.
Bál jsem se vstoupit… Bál jsem se pošpinit tu čistotu… Ale jeho pohled se setkal s mým a já jak poslušné štěně vešel dovnitř. Z nohou jsem skopl své žabky a jen bosky ho následoval. Jsem chudý, mám na sobě jen to, co jsem ukradl, nebo našel. Styděl jsem se před ním.
Přišel jsem do místnosti, kde se uprostřed pokoje rozehřívalo irori a kotlík na něm již příjemně bublal. Usedl jsem na tatami a díval se do ohně. Zaregistroval jsem, jak si svlékl přehoz, který mu kryl hlavu a velmi pomalu se na něj podíval. Zastavil jsem se v čase. Byl… Bože, kdo to je?
Dlouhé zrzavé vlasy se pnuly po jeho zádech a on je měl úhledně stáhnuté do copu, aby mu nikde nelítaly. Jeho zelené oči mě propichovaly skrz na skrz. Co je to za člověka? Není to Japonec, to je zcela jasné. V tom slabém osvětlení svíček a ohniště jsem nemohl popadnout dech, když se jeho tělo blížilo ke mně. Byl velmi vysoký. Typoval bych kolem sto devadesáti centimetrů a vážil tak sedmdesát kilo. Rysy v jeho tváři byly jemné a místy je rušily hluboké jizvy po ráně ostrou katanou.
„Tak… Líbím se ti?“ zaznělo z jeho úst a já se ošil.
„Já… Já… Omlouvám se. Nechtěl jsem na vás zírat.“
„Neomlouvej se, tohle je poprvé, kdy mě vidíš, tak se neomlouvej. Připadám ti jiný, než ostatní Japonci, že? Ale nejsem… Jsem také jeden z nich. To jen můj meč ovlivňuje mou podobu. Podívej, tohle je tači (meč tači, který byl nošen zavěšený u boku ostřím dolů, je starší než katana), asi si ho neměl možnost vidět a jmenuje se Akai hebi (červený had). Proto mám takové vlasy. Je to…“ dál jsem ho nenechal mluvit, byl jsem naprosto uchvácen.
„Je to jeden ze sedmi mečů blesků, že? Ty jsi pán blesků? Já jsem v domě boha? Já…“
Začal jsem se klanět jak smyslů zbavený a přitom pozoroval krásně červenou čepel, která se krvavě leskla v odlesku ohně. Překrásně červenou kůží zdobená záštita a zvláštně upravená čepel, na které byly známky dvou druhů kovu, který mohl spojit jen ten nejlepší mistr. Ten, o němž je zakázáno mluvit…
Přistoupil ke mně a zasunul meč do pochvy u svého pasu. Sehnul se a uchopil mě za ramena. Donutil mě jedním silným tahem, abych se na něho podíval.
„Je jedno, kdo jsem… Teď tu žiješ se mnou a budeš se učit všemu, co ti ukážu. Mé jméno je Akako. Vím, je ženské, ale prostě mi ho dali. Nevadí mi. A tvé je?“
„Rai… Vím, není správné se jmenovat Blesk. Ale moji rodiče říkali, že v den, co jsem se narodil, uhodil blesk do našeho domu. Proto Rai.“
„Tak Rai, jak příhodné. Pojď, najíme se společně.“
Nandal polévku, která překrásně voněla, a přenesl ji do pokoje na nízký stůl. Došel jsem k němu a posadil se. Byla ještě horká a já jen velmi pomalu usrkával ze své misky nudle. Tak dávno jsem nejedl v přítomnosti někoho jiného a zapomněl jsem, jak se jí hůlkami. Byl jsem jak zvíře, které poprvé zavítalo do chýše člověka. Polévka byla výborná. Klouzala do mého krku jak nejsladší jahody, které tolik zbožňuji.
Tak začal můj život s Akaki. Učil mě mistrovství meče. Vše co uměl, mi vrýval do hlavy. Častokrát mé tělo utrpělo drsné i silné údery a krvácelo. Jenže já se nevzdával. Byl jsem jen jeho a bojoval pro něj. Kupoval mi oblečení a krmil jídlem, které sám uvařil. Měl jsem rodinu, kterou jsem tolik potřeboval. Ale vše se mělo změnit a štěstí netrvá dlouho. Kdyby ano, došel bych na konec cesty a umřel.
Po čase jsem měl i svou vlastní katanu a chodil za Akaki jako jeho stín. Neměnil jsem se, byl jsem jen v lidské podobě a ta pravá se o moc nelišila od této. Nejsem vlkem, nezměním se v něj, jen ve stvůru, kterou jsem. Akakova silná vůně přebila i tu moji a lidé se mě nebáli. Spíš ani netušili, kým jsem. Dva roky uplynuly a mě bylo sedmnáct. Jednoho večera se objevil ve dveřích našeho domu muž. Byl trošku vyšší než Akaki a jeho oči byly zvláštně černé, až červené. Už od prvního setkání jsem ho nesnášel. Jeho tělo páchlo jak shnilé maso a jeho pohled byl tolik zákeřný a neupřímný, že se mi z toho vracela vlčí podoba. Když promluvil, valila se z jeho úst jen jedna lež za druhou. Jenže byl také pánem meče. I on měl svůj meč blesků. Měl Tači, ale jeho byla jiná, čepel nevybroušená a rukojeť utvořena z dračího kamene, neotesaného a hrubého povrchu. Musel být velmi těžký a manipulovat s ním mohl jen člověk neuvěřitelné síly.
„Vítej, Reizo, co si přeješ?“ přivítal Akaki svého hosta.
„Ty víš, proč jsem tu…“ i jeho hlas byl silně nepříjemný.
Dlouhé vlasy se mu táhly po zádech a v barvě mahagonu se leskly, jak kdyby byly naolejované.
„Milý jako vždy,“ řekl s úsměvem Akaki, ale záhy mu úsměv ztvrdnul.
„Nebudeme se vybavovat tady na chodbě a před tím prašivým vlkem.“
Začal jsem vrčet, ale jeho dobře mířená facka mě ihned utišila. Jak si dovoluje mě bít? Ale ani Akaki nic neřekl, jen mu ukázal směrem do svého pokoje. Naštvaně jsem se usadil na zápraží, abych nerušil jejich rozhovor. Jenže to nebyl rozhovor…
Chvíli se linula chodbou hádka a potom jen pár silných úderů, při kterých se slabé stěny otřásaly v základech.
Rychle jsem se zvedl a přispěchal ke dveřím, které byly pootevřené… Chtěl jsem se nedívat, ale nešlo to… Moje srdce právě puklo…
Na zemi byl na všech čtyřech Akako a Reizo za ním klečel. Ten pohled mě ničil. Akako měl kolem krku obmotaný kus látky a Reizo ho na obou koncích pěvně svíral, jak kdyby to byly otěže. Byl nahý a na zádech se mu červenaly otisky zubů, jak do něj Reizo kousal.
Ruce a celé tělo se mu chvělo a ten červenající výraz, jak mu do jeho těla najížděl Reizo, byl neskutečně bolestný.
Všechno se ve mně svíralo a já se stále jak idiot díval. Nedokázal jsem sklopit zrak. Něco ve mně se bránilo, že je to špatné, ale zase něco dalšího mi vysílalo svíravé pocity do rozkroku. Rukou jsem si sjel mezi nohy a přejel po vzrušení. Nevím proč, ale vidět Akakiho v této poloze a s takovým výrazem mi pustilo do těla jemné mravenčení. Tohle jsem viděl poprvé a vlastně jsem ani nevěděl, jaké pocity z toho mám mít.
Reizův penis vždy vyjel ven a prudce se vnořil do jeho těla s podivným čvachtavým zvukem, který se rozlil místností. Byl vidět i jeho žalud, jak se zaleskl, když vyjel zcela z jeho otvoru a znova se bez soucitu vrátil do jeho vstupu. Opravdu, jak dvě zvířata…
Akakovo mužství se jen pohupoval mezi jeho nohama a ve své tvrdosti mu narážel při pohybech o jeho břicho. Byly vidět všechny namodralé žilky, které mu na něm pulzovaly. Přírazy se zrychlovaly a hlasité sténání těch dvou přímo rvalo mé uši. Akako se prohnul jak kočka dozadu a jeho penis se zacukal, jak vypouštěl svoje sperma na podlahu. Reizo ho jen kousl mezi lopatky a jeho bílá tekutina se ani neudržela v Akakově dírce, jak ho vyplnil. Kolem jeho vzrušení stékaly pramínky, jeho bílé tekutiny a po nohách kapaly na podlahu, kde se mísily s těmi Akakovými.
Ani se k němu nepřitulil nic. Jen do něj strčil a svalil ho na zem, aby sám z něj vyjel… Podíval se ke dveřím a já ihned zmizel ven, před dům, kde jsem seděl schovaný za sloupem a snažil se rozdýchat to, co jsem právě viděl… Byl jsem zmatený a to já jsem chtěl být s Akakim… Já jsem mu patřil. A on? Jak se ho dovolil dotknout? Celý jsem se třásl a žaludek se mi nepříjemně svíral, jak kdyby ho někdo drtil. Co je mezi nimi? Proč mě k sobě bral, když někoho má? Jak se sebou může nechat takhle zacházet?
Dlouho se nic nedělo. Ale pak vyšel ven a já se nedokázal ovládnout. Ve chvíli mladické nerozvážnosti, jsem se rozběhl k němu a můj krátký meč (tantó), mu přistál přímo pod hrdlem. Nečekal to, ale jeho úsměv mě zarazil… Stiskl mi zápěstí a s pekelnou silou, kterou jsem neměl ani já a prudce mě narazil na stěnu.
„Právě jsem si užil s tvým pánem, ale proč nezkrotit i někoho jiného, že? Nemám rád psiska, jako jsi ty, ale jsi poslední, proč si tě nevyzkoušet…“
Z jeho úsměvu se mi chtělo zvracet a já ho kousl do ruky. Tak silně, že jsem mu vyrval i kus masa, když jsem škubl. Chytil mě za vlasy a praštil mi s obličejem o stěnu, tak silně, že jsem cítil, jak mi křupl nos a krev mi stéká na rty. Má krev se mísila s jeho a ta nepříjemná chuť se usazovala na mém jazyku.
Druhou rukou mě zatlačil mezi lopatky a čepel svého krátkého meče přitiskl přesně doprostřed.
„Pohni se a projede ti to celým tělem… Udělej to. Rád se podívám, jak chcípá onuce, jako ty… Ani mu nestojíš za to, aby ti roztáhl nohy.“
Rukou mi sjel mezi nohy a stiskl mi pevně penis, který byl ještě stále naběhlý z toho, co jsem viděl. Byl to tak silný stisk, že se mi zatmělo před očima. Jako kdyby mi ho chtěl urvat.
„Pusť ho… Zabiji tě… Přísahám… Moc dobře víš, že mě na životě nezáleží, ale jeho se nedotkneš,“ zazněl Akakiho hlas přímo za našimi zády.
Reizo stáhl meč a odstoupil…
Nebe se pokrylo tmavými mraky, které zakryly čisté noční nebe… Byl cítit déšť, který se blížil, jako předzvěst bouřky a hrom to jen doplňoval.
Rychle jsem se otočil a spatřil, jak stojí naproti sobě a oba mají své dlouhé tači na odhalených krcích a čepele se nebezpečně každému z nich zarývají do pokožky.