Samuru
Samozřejmě, že se osprchuji až ráno. Nejsem schopný ani zvednou ruku a měl bych stát ve sprše? Že by mě zase zneužil, ne?
Ten člověk je jak mašina. Asi jsem ho trochu podcenil, že je starý a ochozený. Spíš je starý povrch, ale vnitřek komplet nový.
Nemohl jsem být víc unavený, než v tuhle chvíli a jeho ruka na mých zádech mě tak sladce kolébala k spánku. Ei, když jsem měl noční můry, mě vždy hladil po zádech a povídal pohádky, ale to už je tak dávno, že i vzpomínka zabolela.
Proč mě srdce neposlouchá a dělá si, co chce? Proč jsem z tohohle člověka tak zatraceně zmatený, že se v sobě nevyznám?
Samuru, mysli! Přestaň myslet na blbosti! Tahle bytost city mít nebude, od první chvíle ti vyhrožuje bratrem, nech ho a uteč!
Vše se ve mě pralo pořád do kolečka a mě to tak unavilo, že jsem usnul. Když jsem se probudil, žaluziemi prosvítaly první paprsky slunce a osvětlovaly jeho tvář.
Proč jsem se na ní díval asi hodinu, jsem rozhodně nepochopil, ale když jsem usoudil, že mám opravdu utéct, než mě znovu... No nic... Tak jsem pomalu sesunul ruku ze svých zad a dal mu pod ní polštář.
Oparně jsem se plížil z jeho postele, ale vše hrálo proti mně. Ukopnul jsem si malíček o nohu u stolku, což mě poslalo k zemi. Ze stolku spadla lampička na zem a žárovka praskla. Aby toho nebylo dost, tak jsem se ještě praštil do brňavky o okraj postele.
„Do prdele…” zařval jsem na celý pokoj, když jsem se chytil za loket.
Stanley
Myslím, že jsem tvrdě usnul. Tak tvrdě že jsem i zapomněl, že vedle mě někdo spí. Navíc, nejsem na to zvyklý. Většinou svůj protějšek vyprovodím z baráku ještě v noci.
Trochu jsem se zavrtěl, když jsem ucítil dotek na své ruce. V momentě, kdy se ozvalo bouchnutí a nějaký neidentifikovatelný zvuk, jsem se leknutím probral. Automaticky, aniž bych nad něčím přemýšlel, jsem se ohnal rukou po budíku.
Jsem debil. Zapomněl jsem, že nevstávám do práce.
Uvědomil jsem si to v momentě, když mi na hlavě přistála sprška vody.
„Kurva!“ vykřikl jsem. Ve své rozespalosti jsem zapomněl, že jsem tam v noci nechal misku s ledem.
Prudce jsem se zvedl do sedu a rozhlížel se kolem sebe.
Když jsem se konečně vzpamatoval, rozhlédl jsem se sebe, abych našel zdroj mého probuzení.
Díval jsem se na nahatýho chlapa s červenýma vlasama, jak se drží za loket a kleje jak dlaždič.
„Brý ráno, budíku,“ zamračil jsem se na něj. „Posledně, když mě někdo takhle blbě vzbudil, tak jsem ho zabil. Se divím, že jsi nezdrhnul.“
Shodil jsem ze sebe peřinu a vstal jsem. Otřel jsem si vodu z obličeje a protáhl se.
„Jdu uvařit kafe. Nějak mám na něho chuť. Dáš si taky nebo čaj?“ otočil jsem se na něj a čekal odpověď.
Samuru
Budíku? Jo, cítím se tak, že mě někdo praštil po hlavě a po zadku, ale to pořádnou palicí.
„Dám si čaj, kafe si prosím nalij do rozkroku, aby se ti zmenšil. Ne lepší bude, když se ti upálí u kulek, šlo by to?"
Poslední slova jsem si spíš brblal pro sebe a snažil se vstát. On mezitím odešel, což jsem byl rád, protože to, co by viděl, by ho pobavilo. Nehodlám ho ničím bavit.
Konečně jsem se dostal na nohy, ale ty se rozklepaly takovým způsobem, že papírek v průvanu, byl proti mně amatér.
Nohy do x a snaha se na nich udržet, byla i pro mě dosti směšná. Dokonce jsem se přistihl, že se tomu uculuji, jak ichtyl.
No a to nemluvím o záchvatu smíchu, který mě z bezradnosti popadl. Okamžitě jsem se svalil na postel a jen se převaloval z boku na bok a z očí se mi valily slzy smíchu.
Jsem to ale idiot, ale tohle... Tohle?
Ale uklidnil jsem se v okamžiku, kdy k sobě přišla jiná má část.
Tak to nevypadá, že mastička včera zabrala. Bolelo to ukrutně a ještě k tomu, to pálilo.
Sebral jsem všechno sílu a znova se na ty rozklepané nohy postavil. Došel jsem kývavě, jak kachna ke dveřím a otevřel je.
Je jedno, jestli jsem nahý, jako kdo mě tu bude sledovat? On? Už to viděl, tak co?
Jak exhibicionista a zároveň stoletý stařík, jsem se přidržoval stěny a plazil se ke koupelně.
Minul jsem kuchyň a došel ke dveřím ke sprše. Okamžitě jsem si do ní vlezl a pustil na sebe vlažnou vodu. Teplá by mě asi po tom výkonu zabila.
Stanley
Hodil jsem na sebe župan a šel jsem do kuchyně připravit snídani. Uvařil jsem si výjimečně kávu, ale Samuru jsem připravil čaj. Netušil jsem, co si asi tak dá k snídani. Jen matně si pamatuji, že mluvil něco o tom, že je vegetarián. Tak jsem na stůl připravil, co jsem našel a co by snad mohl pozřít.
Když jsem za sebou uslyšel šramot, otočil jsem se.
Kolem dveří právě procházel Samuru. No procházel… Plížil se kolem zdi jak největší invalida.
Nejspíš se asi nepraštil jen do ruky.
Potichu jsem vyšel z kuchyně a pozoroval ho, jak se sune do koupelny a následně do sprchového koutu.
Měl by si na sebe pustit studenou sprchu, aby ho to probralo.
No, spíš bych tu studenou sprchu teď potřeboval já…
Když jsem ho viděl nahého a skoro bezmocného, měl jsem chuť mu jít pomoct. Být mu oporou. Omývat ho… otírat ho… namazat mu bolavé místo…
Raději jsem se otočil a odešel pryč, když se mi z toho pohledu a těch myšlenek začal penis cpát mezi lemem županu ven.
Zašel jsem do ložnice, zvedl mastičku ze země a vrátil se do koupelny. Otevřel jsem dvířka sprchového koutu a vrazil mu mastičku před obličej.
„Mám tě namazat?“ zeptal jsem se s výmluvně nadzvednutým obočím.
Samuru
Málem jsem prošel zdí, jak jsem se ho lekl. Takhle najednou promluvit za mými zády, to se nedělá.
Vytrhl jsem mu mastičku z ruky a měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu, protože do téhle chvíle, jsem se zapíral o madla.
„Ne, zvládnu to sám."
Stál jsem k němu čelem, aby se mi nekoukal na zadek a nechával ze sebe smít zbytky sprchového gelu.
Vypl jsem vodu a rozdělal mastičku, abych kousek nanesl na prsty. Pomalu a jemnými tahy jsem si jí vmasírovával okolo otvoru a jen trošku i dovnitř, ale velmi opatrně, ne jak on.
„Budeš mě šmírovat? Nemáš nějakou práci? Jsi jak úchylák."
Ani nevím proč, ale jsem na něj naštvaný a to hodně, k tomu všemu se na mě kouká a já se cítím trapně.
Zase jsem měl horkost ve tvářích a moje oči se na něj nedokázaly podívat, jak jsem byl z jeho přítomnosti nejistý.
Stanley
Samuru se ke mně otočil čelem, abych neviděl jeho snažení nanést si mastičku. Jenže tak trochu zapomněl na to, že mám krásný výhled na jeho předek. Ignoroval jsem jeho snahu ošetřit si bolavé místo a se zalíbením si prohlížel jeho tělo, po kterém stékaly kapky vody. Pohledem jsem sjížděl od hlavy až k… Zastavil jsem se na jeho rozkroku. Díval jsem se na jeho výbavu déle, než bylo zdrávo.
„Jo, máš pravdu,“ shodil jsem ze sebe rychle župan a vlezl za ním do sprchy. „Jsem starý úchylák.“
Jednou rukou jsem ho chytl za penis a několikrát ho promnul. Natlačil jsem se na něj.
„Měl bys utéct, dokud máš možnost. Teda pokud to zvládneš.“
Natiskl jsem se na něj ještě víc a znovu protáhnul v ruce jeho penis, zatím co jsem druhou rukou přetočil kohoutek. Okamžitě nás ohodila studená voda.
Tohle by nás snad mělo probrat. Nebo aspoň mě… Pustil jsem Samuru a otočil se čelem ke sprše a nechal na sebe tu studenou vodu téct.
„V kuchyni máš nachystaný čaj a snídani,“ řekl jsem jako by mimochodem a začal se umývat.
Samuru
Proč mě pořád tak pozoruje? Cítil jsem se ještě víc trapně, když mě okukoval, jak flák masa. Beztak to pro něj jsem, jen kus masa.
Kam bych asi v tomhle stavu utekl? Asi půjdu běhat maratón, ne? Jedině o holi a s pořádnou vycpávkou na zadku.
On se mě zase dotknul a ještě si pohrával s penisem, který mu okamžitě odpověděl.
Proč? Proč se mi zase postavil? Jsem jak nadržená díra, do které ho neustále zvu. Copak to nebylo moje poprvé? Proč mě to s ním tak rajcuje?
Děkoval jsem za ledovou vodu, která okamžitě atakovala kapkami můj úd a pomáhala mu lehnout. Z normální velikosti najednou byly dva centimetry dovnitř.
Ale jeho tělo, které snad hořelo víc, než dřevo v krbu, mě zahřívalo a nepomáhalo v mém vzrušení.
Tak příjemné, když se na mě někdo tiskne a jeho kůže se otírá o mou. Tak vábivá vůně, která se line z jeho těla a je ještě stále cítit mnou a jím, naším spojením.
Musel jsem se od něj dostat, daleko a to ihned.
Dal jsem mezi naše těla ruce a odtáhl se od něj. Zadek mě už bolel méně a já se dostat pomalým krokem ke dveřím.
Omotal jsem si velikou osušku, která byla na věšáku, kolem pasu a podíval se zpět na toho zvrhlíka.
To jsem ale dělat neměl. Po jeho těle stékala voda a místy ulpěla na pár chloupcích na jeho hrudi. Pokračovala na jeho břicho, po kterém se táhla do třísel. A tam jsem na chvíli zůstat hledět jako zkamenělý.
Musel jsem polknout, abych zastavil tu představu, jak se jím do mě nořil. Rychle jsem se k němu otočil zády a opřel se o stolek u zrcadla.
„Kde mám oblečení? Nechci tu chodit nahý."
Stanley
„Svlíknul jsem tě v pokoji pro hosty, kde jsi spal,“ otočil jsem se na něj a díval se, jak si pevně uvázal osušku kolem pasu, jako by ho snad měla chránit. Ušklíbnul jsem se. „No spíš kde jsi měl spát. Protože ses mi potom nacpal do postele.“
Zastavil jsem vodu a šel se utřít. Prošel jsem kolem Samuru a s ručníkem přehozeným přes krk jsem šel do šatny, abych na sebe hodil aspoň něco lehkého.
Domácí kalhoty a tílko. Venku bylo teplo a podlahové topení vyhnalo i poslední náznak chladu, tak ani nebylo třeba oblíkat ponožky.
„Tak co,“ vylezl jsem ze šatny a zavolal do bytu. „Potřebuješ pomoct s oblíkáním, prcku?“
Samuru
Prcku? Prcku? No je o trošku větší, jak já, ale já mám 190, on tak dva metry... Sakra i tohle je iritující.
Proč je tak vysoký? Ale je to nejspíš tím, že není Japonec a popravdě já taky nejsem jenom Japonec.
Proč jsem ho musel potkat?
Došel jsem do toho pokoje a sebral ze země všechno oblečení. Nějak mě to už nebolelo, ta mastička je snad nějaká zázračná. Jak kdyby mi otupila dírku.
Rychle jsem na sebe hodil oblečení a došel do kuchyně. Měl jsem hrozný hlad a ani jsem se nedíval kolem sebe a ihned zasedl ke stolu.
Začal jsem se cpát jídlem, které tam bylo připravené, a popíjel čaj.
Stanley
Prošel chodbou rovnou do kuchyně, jako bych tam nebyl.
Sakra… po noci mu nějak došla řeč. Začínám se obávat, že jsem ho vážně rozbil…
Prošel jsem obývacím pokojem a zastavil se pak naproti Samuru.
„Nepotřebuješ polštářek pod zadek?“ natáhl jsem k němu ruku s polštářkem v ruce, který jsem cestou vzal ze sedačky. Položil jsem mu ho do klína a usadil se naproti němu. Vzal jsem do ruky pečivo a jen jemně si ho namazal máslem.
Jedl jsem croissant a popíjel kávu a celou dobu sledoval Samuru, jak do sebe hází jídlo.
„Koukám, že ti vyhládlo, co? To si v noci stavěl barák, nebo co?“ usmál jsem se jako největší neviňátko.
Chtěl jsem ještě něco říct, když mi v obýváku začal zvonit telefon.
„Promiň,“ omluvil jsem se a šel ho zvednout.
Volala mi naše hospodyně, že dneska přijde o něco později, protože si náš milostivý Jeff poručil navařit oběd. Prý má hosta…
Tak hosta, jo? Je mi jasné koho a co nejspíš dělali. Jen jestli si užil tak jako já s jeho bráchou. Znovu jsem se podíval do kuchyně na Samuru.
Tenhle kluk mi opravdu imponuje od samého začátku. Ta jeho prořízlá pusa… Co jsem v Japonsku, jsem už neměl dlouho možnost narazit na někoho takového. Japonci jsou hodně zdrženliví a neřeknou jen tak něco… Teda až na Madoku. To je asi výjimka, ale toho jsem vždycky hned uzemnil. Ale Samuru, to je jiná…
Samuru
Vzal jsem si polštářek z klína a okamžitě ho narval pod zadek. Super nápad, bylo to tak příjemné. Konečně jsem se necítil tak, že ho mám pořád v sobě.
Sakra... Zase ta představa, jak je ve mně. Ne... Zabte mě někdo.
„Spíš jsem bortil zdi, nebo mi někdo rozbil moje stěny, nějakým starým kladivem. Spíš sbíječkou, asi tak bych to popsal."
Přesně řečeno, cítil jsem se, jako kdybych to s ním dělal snad týden v kuse a ne jen dvakrát.
No, na tohle si asi nezvyknu.
Dál jsem se cpal jídlem, protože jsem byl opravdu hladový. Když jsem se najedl, jen jsem se jak balón usadil na židli a popíjel ještě horký čaj.
Mám to tak rád, když mi div nespálí patro a jeho chuť je výraznější.
Podíval jsem se na něj, jak s někým telefonuje a v hlavě mě okamžitě vyskočila myšlenka na Ei.
„Je Ei v pořádku?" křikl jsem po něm.
Stanley
„Eiki? O něm nebyla řeč. Ale nejspíš je u Jeffa, podle toho co říkala hospodyně. Volala, že dneska přijde až později odpoledne, protože si Jeff poručil navařit oběd. Takže si budu muset uvařit sám. Co máš rád?“ posadil jsem se zpátky ke stolu a pomalu dojídal croissant.
Přehrál jsem si všechna slova, co mi stihl říct a začal jsem se usmívat.
„Víš o tom, že mi tím vlastně lichotíš? Nevěděl jsem, že umíš být i milý. Přirovnat mě ke sbíječce… No to jsem už dlouho neslyšel,“ spolkl jsem poslední sousto a vzal do ruky hrnek. Postavil jsem se a ještě se naklonil k Samuru.
„Jen chci, abys věděl… Dneska v noci jsem se držel zpátky. Byl jsem na tebe hodnej. Tak to oceň a můžeš dodělat ty kamery,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak se vydal do pracovny. „Jdu si ještě něco udělat do práce.“
Samuru
On bude vařit?
„Ty budeš vařit? A jsi si jistý, že když to sním, tak neumřu? Umíš to vůbec? Já mám rád grilovanou zeleninu, zeleninovou polévku se sojovými klíčky a sojovým masem. Nejsem nějak vybíravý, jen maso nemusím. Ale tak nějak se bojím, že to nezvládneš."
Opravdu jsem měl nepříjemný pocit, že mi do toho jídla i naplive, jen tak ze srandy.
Zmínka o Ei mě celkem naštvala. Je tam s ním a sám, nemocný a podle toho, co mi udělal Stan, si myslím, že mu nedá v posteli pokoj.
„Je to bezpečné, ho nechávat s Jeffem? Jako jste kamarádi a Ei je nemocný, mám špatný pocit, že v těch věcech tady dole, budete podobné povahy."
Prostě mu nechci na plnou hubu říct, že jsou furt nadržení, jak stepní kozy.
Ale jeho slova, která pronesl šepotem, mě dožrala na maximum.
„Aha, tak ty jsi byl hodný? To teda... Asi jako osina v zadku a pěkně se zapichující hluboko. A oceňovat nic nebudu."
Pozoroval jsem, jak mizí kamsi do prdele a bylo mi to jedno.
No... možná nebylo, ale nejraději, bych mu podkopl nohy, aby si svůj úsměv nabil.
Dopil jsem čaj a zvedl se ze židle. Povzdechl jsem si nad faktem, že musím zapojit všechny kamery a to nemluvím o místech, kde jsou.
Vzal jsem si tu židli a začal obcházet všechny nezapojené kamery do okruhu sítí a kontroloval jejich funkčnost.
Asi u předposlední mě rozbolel znovu zadek a záda k tomu. S nechutí, jsem všechny dodělal, ještě, že je jich tu jen deset a vešel do počítačové místnosti.
Muselo mi to trvat fakt dlouho, protože jsem měl znovu hlad.
Stanley
Nechce ocenit, že jsem na něho byl hodný a jemný? Teda… no… tak v rámci možností… Nejspíš mu budu muset ukázat, jak moc jemný jsem opravdu byl, když to takhle bere…
Seděl jsem asi hodinu v pracovně a dělal ještě na nějakých smlouvách, co jsem nestihl udělat v pátek.
Když mě začalo kručet v žaludku, rozhodl jsem se jít něco uvařit. Podíval jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na jednu a teda opravdu čas na to, něco sníst.
Cestou do kuchyně jsem si všiml, jak Samuru poskakuje na židli kolem kamer a musel jsem se usmát, když jsem viděl, jak leze nahoru a zas opatrně dolů.
Když jsem stál u otevřené lednice, přehrával jsem si v hlavě všechno, co Samuru říkal, že jí. Nakonec jsem pro něj udělal rýži s restovanou zeleninou a pro sebe dušené vepřové. Vonělo to přes celou kuchyň, a když jsem to vše nachystal na stůl a šel pak zavolat toho pracanta na oběd, vůně se táhla za mnou až do technické místnosti.
„Zlato, oběd!“ křikl jsem mu za zády a položil mu ruku na rameno. Byl tak zabraný do práce, že mě snad ani neslyšel přicházet.
Samuru
Pracoval jsem opravdu tvrdě, kurzor myši lítal po ploše, jak kdyby hladil každou ikonku. Jak hezky se propojovaly systémy, a vše začalo dávat jasnou tvář.
No tvrdě, bylo to jako vždy, tak aby vše dobře dosedlo, ale dlouho jsem na počítači nepracoval.
Prudce jsem nalítl na stůl a málem si vyrazil dech, jak jsem se toho idiota lekl. Takhle mi dát ruku na rameno, když jsem ve světě hudby, to není fér.
Vůbec jsem neslyšel, že je tady. Hudba hrála tak hlasitě, že mi zabrala komplet celý sluch a zbytek mozku zaměstnávala práce.
Ale to pitomé oslovení jsem slyšel. Sevřel jsem ruce v pěst a jen se na něj otočil.
„Nejsem žádné tvoje zlato, a ty zrovna nejsi perla, aby ses mohl tak naparovat."
Bože, on mě tak dožírá.
Srdce mi z toho leknutí divoce bilo a žaludek se stáhl, jak kdybych zažil šok.
Asi ho zbiju, nebo pobliju, to v mém případě půjde lépe.
Stanley
„Ale no tak. Co se hned tak čertíš?“ pustil jsem jeho rameno a dobře jsem se bavil tím, jak měnil barvy. „Jde se jíst. S tímhle můžeš pokračovat později.“
Prošel jsem se kolem toho dlouhého stolu a mrknul na všechny monitory. Samuru začal postupně zapojovat kamery a bylo vidět, že udělal kus práce.
„Myslím, že si zasloužíš odměnu,“ pokýval jsem hlavou. „Buď ti můžu nabídnout moje služby,“ sjel jsem výmluvně rukou do svého rozkroku, „nebo máš v kuchyni na stole oběd.“
Otočil jsem se a šel zpátky do kuchyně.
„A před obědem si umej ručičky!“ smál jsem se nahlas, když jsem mizel za dveřmi.
Ze sedačky jsem sebral dva polštářky a pěkně je srovnal do komínku na Samurovu židli. Posadil jsem se a čekal, až dorazí.
Samuru
Tak to jeho gesto, to se tedy přehlídnout nedalo. Jak pomalu stáhl ruku do rozkroku a ukázal mi, že tohle je jeho a může být ve mně. Měl jsem chuť se mu do toho rozkroku zakousnout. Taková provokace.
A umýt ručičky? Přepadla mě hrozná chuť, mu ty ručičky obmotat kolem krku a hezky pomalu mačkat a mačkat, dokud by nezmodral.
Naštvaně jsem se zvedl ze židle a šel si umýt ruce.
Co? Já ho poslechl? Vlastně bych to udělal i tak, ale když mi to řekl a ještě rozkazovacím tónem, nikdy nebudu vědět, jestli to bylo mé vlastní rozhodnutí.
Chcípni Stane a rychle!
Došel jsem za ním do kuchyně. Tak krásná vůně, která se linula z kuchyně, mě omámila. Dokonce se mi sbíhaly sliny a já jen naprázdno polkl, abych zaplašil hlad.
Nepovedlo se. Usedl jsem za stůl a poslušně čekal, dokud nedostanu tu dobrotu na stůl. Sakra… on umí vařit, jak lákavá vlastnost.
Jak mě někdo nasytí, tak mě získá… Sakra.
Stanley
Pochutnával jsem si na mase. Hůlkami jsem nabíral jednotlivé kousky, namáčel je v omáčce a labužnicky vkládal do úst. Dokonce i rýže se mi povedla udělat tak, že se dala nabírat hůlkami.
Při jídle bylo ticho a já stejně pořád pozoroval Samuru, jak se cpe. Nic neříkal, ale podle toho, jak se mu dělaly boule za ušima, mu nejspíš chutnalo.
„Skoro jak křeček,“ uchechtl jsem se pro sebe.
Pohodlně jsem si pod stolem natáhl nohy, až jsem se dotkl jeho lýtka. Mírně, zato však výmluvně jsem se mu o něj otřel a ještě k tomu provokativně olízl hůlky.
Vím, že se to nedělá, ale prostě jsem si nemohl pomoci, abych mu neukázal můj jazyk.
„Chceš ochutnat?“ naklonil jsem se přes stůl s mírně vypláznutým jazykem blíž k němu.
Samuru
Projelo mnou mrazení, když se jeho noha otřela o mou a to jeho olíznutí hůlek... Lehce se mi zatajil dech, protože tohle bylo tak...
Měl jsem chuť, mu ty hůlky zarazit až do krku.
Proč mi tohle pořád dělá? Proč, určitě jsou i jiní, co mu rádi nastaví zadek a ne já, který mu pořád vzdoruje.
„Nejím maso..." hlas mi přeskočil, jak kdybych nevěděl co říkám.
No počkat... Já vlastně řekl, že kdyby jedl něco jiného, tak ochutnám? Co? Kdy?
„No, stejně bych neochutnal z tak oslizlého jazyku."
No... To jsem tomu pomohl. Ještě stačí říct, že bych se rád pohyboval svým jazykem v jeho ústech a jsem jasný pako.
Nevím proč, ale olízl jsem si rty a pomalu vložil další sousto té rýže se zeleninou do úst. Když jsem to spollk, tak jsem se na něj podíval.
„Je to dobré. Děkuji za jídlo."
Stanley
„Ten oslizlý jazyk byl včera tam dole,“ postavil jsem se a ukázal Samuru do rozkroku. „A myslím, že mu chutnalo a rád by si to zopakoval. Moje chuťové pohárky byly v sedmém nebi,“ zasmál jsem se a začal sbírat nádobí ze stolu. Nacpal jsem ho do myčky, utřel jsem stůl a ještě si pak uvařil čaj.
„Jdu ještě něco dělat,“ vzal jsem hrnek a odešel do pracovny.
Proč si nedám voraz a musím pracovat i o víkendu? Neříkal jsem snad, že dneska nebudu pracovat? Ale firma sama od sebe fungovat nebude.
Seděl jsem u stolu, popíjel čaj a procházel práci, když mi zazvonil mobil.
Neznámé číslo.
Kdo to může být?
„Prosím, Torres,“ přijal jsem hovor.
„Ahoj, říkal jsi, že mi zavoláš a zatím nic. Tak se ozývám. Kdy se můžeme vidět?“ ozval se na druhé straně chlapecký hlas. Mírně roztřesený, jak zřejmě byl nervózní z toho, že mi volá.
Krucinál, kdo to je? V paměti jsem rychle lovil, odkud ten hlas znám. Přeříkával jsem si všechna jména, ale žádné z nich mi k tomu hlasu nezapadalo.
„Já…“ pokračoval, „chtěl bych tě znovu vidět. Posledně jsme to moc rychle ukončili, jak jsi někam musel odjet…“
Aha, už vím. Ten mladej, kterého jsem vykopnul, když jsem jel pro Jeffa. Ale jak se kurva jmenuje?
„Promiň, ale jsem teď hodně zavalený prací. Nemám čas.“
„Promiň… nechtěl jsem se ti vnucovat… jen … no…“
„No, co?“ zeptal jsem se trochu ostřeji, protože tenhle nerozhodný tón nesnáším. Jako by se pro něco rozhodl, ale pořád si tím není jistý. Jako by se zamiloval, ale měl strach to říct nahlas…
Do prdele! Doufám, že tohle ne! Spal jsem s ním jen jednou. Je fakt, že se kolem mne už delší dobu motal a vždy tak nějak „náhodou“ jsem na něj narazil. A to tak dlouho, dokud jsem ho nevzal k sobě.
„Chtěl bych tě vidět… prosím…“ jeho hlas byl tišší a bázlivější.
„Promiň, ale teď to vážně nejde. Nehnu se z baráku, mám hodně práce…“
Do háje, vždyť ani nevím, jaké je jeho jméno. Měl bych si to někam psát.
Teď bych tu potřeboval Jeffa, aby si ho poslechl a řekl mi o něm něco. Na tohle je machr, pozná lidi i podle toho, jak mluví.
„Promiň,“ špitnul znovu. „Nechtěl jsem rušit…“
„Nic se nestalo, když bude chvíle, tak se ozvu.“
„Děkuji,“ náhle trošku ožil. „Budu čekat na telefon, nebo klidně dojedu k tobě.“
V telefonu klaplo a bylo ticho.
Do prdele! Do háje! Kurva! Proč si nedám pozor na pusu? Kde jsem nechal rozum? Vždyť on to zřejmě pochopil, že se s ním ještě uvidím! Proč jsem mu neřekl jasně a stručně, že nemám zájem? Jsem to ale idiot!
Samuru
Hovado... Stojí naproti mě hovado. Jinak ho ani nedokážu nazvat. Zase nedokázal potlačit potřebu mi ukázat, jak nadržený je. Nakopat ho do toho jeho rozkroku, aby se svíjel přede mnou v bolestech.
Odešel do své pracovny a já s obrovským sebezapřením v klidu položil hrnek a ovládl se, abych ho o dřez nerozmlátil.
Ten člověk mě fakt štve. Jak kdyby od té chvíle, co si mě vzal, měl dovolený průjezd kdykoliv se mu zlíbí. Já nejsem hračka, aby si se mnou dělal, co chce. Nebudu a nechci.
Když jsem procházel kolem jeho kanceláře, nemohl jsem nepřeslechnout jeho rozhovor. Jak slídič, jsem naslouchal u dveří a slyšel jen jeho.
Jeho hlas byl klidný a s tím druhým mluvil tak, jak kdyby si s ním byl blízký. Beztak nějaká jeho panenka.
„Nic se nestalo, když bude chvíle, tak se ozvu.“
Když jsem tuhle větu uslyšel, nějak se ve mě všechno sevřelo a v srdci mi nepříjemně zapíchalo.
Proč? Proč si najednou myslím, že si se mnou jen hraje a ihned, jak odejdu, tak si sem pozve jeho.
Kohokoliv. Můžu se mýlit, ale pochybuji, že to je jinak.
Najednou mi ze mě bylo nějak špatně.
Proč jsem mu to dovolil? Moje první a ještě s někým kdo ho během jednoho dne narve jinam.
Odešel jsem od jeho dveří a nějak bez chuti zasedl za počítač. Okamžitě jsem si pustil do sluchátek hudbu a dal ji tak nahlas, aby se mi vymyl mozek.
Je možný, že na něj žárlím? Je možné, že k němu něco cítím? Ne... to snad ne.
Stanley
Podíval jsem se na hodinky. Bylo něco po půl třetí. Myčka by už měla domýt. Vstal jsem a šel do kuchyně, abych sklidil nádobí. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím telefonátem. Měl bych s tím skončit a hlavně – přestat rozdávat vizitky jen tak někomu.
Tohle se mi jednou může vymstít.
Třeba jako s Madokou. Ten zatracený chlap si mě ale stejně našel, i když žádnou vizitku nedostal. Je zákeřný a podle všeho si vždycky zjistí, co potřebuje.
Uložil jsem poslední talíř a zavřel myčku. Aspoň hospodyně nebude mít tolik práce.
Vracel jsem se zpátky do pracovny, abych to všechno pozavíral a uklidil. Přeci jen bych měl myslet i na to, jak efektivně využít svoje volno. Zvlášť pokud tady mám Samuru.
Usmál jsem se, když jsem cestou nakouknul do technické místnosti.
Seděl u počítačů a zas byl v jiném světě. Kdyby se vedle něj střílelo, nejspíš by o tom ani nevěděl.
Došel jsem k němu, aniž by si mě jedinkrát všimnul. Zastavil jsem se za ním a chvilku ho pozoroval.
Vážně byl do toho zažraný a mohl bych tak za ním stát třeba hodiny…
Mírně jsem se k němu naklonil. Jednou rukou jsem ho pevně objal kolem pasu a přišpendlil ho k opěradlu židle. Druhou rukou jsem mu hned sjel mezi nohy a stiskl jeho penis.
Nechal jsem mu sluchátka na uších a jen se mu zakousnul do krku.
Samuru
Pracoval jsem a opravdu jsem byl mimo tenhle svět, ve svém, kde mě neruší nějaké city.
Proč je vlastně člověk má? Jen obtěžují a nehodí se.
Málem jsem dostal infarkt, když mně jeho ruka sevřela rozkrok a zastavil se mi dech, jak prudce se zakousl do mého krku.
Sakra... Krk. Jsem opravdu hodně citlivý na krku, vzrušilo mě to víc, než když mi stiskl penis.
Mravenčení ovládlo mé tělo a já ucítil, jak se jeho horké rty dotkla mé pokožky. Sakra...
Před chvílí si domlouval rande a teď mi dělá tohle? Tak dost!
Chytil jsem jeho ruku za zápěstí a odtáhl ji ze svého rozkroku. Neotočil jsem se na něj, asi bych to teď nedal.
„Běž si obtěžovat toho, s kým si mluvil, ne mě. Beztak máš domluvenou další akcičku a mě do ní nezahrnuješ. Už si roztrhl obal, co bys dělal s obsahem, že?"
Naštvaně jsem se odstrčil od stolu tak, že jsem ho praštil do nohy.
Stanley
Stáhl jsem mu sluchátka z uší.
„Prosím?“ pustil jsem jeho krk a narovnal se. Stejně mě odstrčil. Když chce, tak se u něj najde i nějaká ta síla. Ale praštit do nohy mě fakt nemusel. Odstoupil jsem bokem, aby mi nepřivodil další úraz. „Myslím, že do mých schůzek ti nic není a vůbec… Maminka tě nenaučila, že za dveřmi se nemá poslouchat? Co?“
Klepl jsem ho prsty po hlavě, v náznaku jemného pohlavku.
„No ale počkej… Teď mi to dochází…“ začal jsem se nebezpečně usmívat. „Tady někdo žárlí, co? Samuru,“ sklonil jsem se k němu a dvěma prsty jsem ho podebral pod bradou a zvedl mu hlavu, aby se mi díval do očí. „Že by ses do mě zamiloval? Musím říct, že mi to lichotí,“ usmál jsem se znovu a jemně ho políbil na rty.
„No,“ pustil jsem ho, „kdybys mi chtěl vyznat lásku se vším všudy, tak jsem v pracovně.“
Rychle jsem odkráčel, abych nedostal něčím po hlavě.
Samuru
To jak mě držel za bradu a říkal mi věci, které nejsou pravda, tak to bylo na mě moc.
Vztek vygradoval tak vysoko, že moje sebeovládání udělalo krok zpět a to nebylo dobré.
Když odešel, jen jsem sevřwe ruce v pěst a rázným krokem došel do kuchyně. Natočil jsem si vodu do půllitru a došel za ním do pracovny.
Vřítil jsem se do jeho pracovny a chrstnul na něj celý obsah sklenice. Dal jsem ruce křížem a hlasitě se zasmál.
„Jujky, někdo tu zmoknul? Zchladilo to tvé ego? Nezamiloval jsem se, jako do čeho? Do toho, jak si se mnou hraješ? Doufám, že zkratuješ.”
Jenže v tu chvíli se mu na notebooku rozeznělo Skype a někdo mu volal.
„Nemyslím si, že žárlím, jako na co? Na tebe? To asi těžko. A kdo tady poslouchá? Moc řveš. A zvedni to, asi další nadrženec, do kterého si můžeš ulevit.”
Byl jsem tak vzteklý a nechápal proč? Možná měl pravdu… Nejspíš ji asi měl, sakra… Nesnáším ho.
Stanley
Málem jsem vyletěl z kůže, když na mě dopadla sprška studené vody. Samuru měl štěstí, že mi to nechrstnul na stůl, kde jsem měl rozloženou práci a otevřený notebook.
Chtěl jsem už nadávat, ale slyšet, co říkal, a jakým tónem, mě vážně pobavilo.
„S-a-m-u-r-u,“ protahoval jsem každou hlásku a pomalu se k němu otáčel, ignorujíc zvonění skype. „Víš, že od nenávisti je jen krůček k lásce?“ rozpažil jsem ruce. „Pojď na mou hruď!“
Už jsem chtěl vstát a přivinout ho do náruče, když jsem si koutkem oka všiml, že volá Jeff. To nebude samo sebou. Rychle jsem si otřel ještě rozesmátý obličej od vody a přijal hovor. Jaké bylo moje překvapení, když se místo Jeffa ozval Eiki.
„Stane, omlouvám se, že ti volám a takto, ale Jeff někam ráno odešel a ještě se nevrátil. Je kolem třetí hodiny a já mám opravdu divný pocit. Nevíš o něm něco?” promluvil, aniž by počkal aspoň na pozdrav. Vypadal, že se opravdu něčeho obává.
Okamžitě jsem popadl telefon a vytočil Jeffovo číslo. Nechal jsem ho zvonit zatraceně dlouho, ale on mi ho nezvedal. Ale to už se ke mně nacpal Samuru. Za jiných okolností, bych po něm hned hrábnul, ale teď mě tyhle myšlenky okamžitě opustily. Co když se Jeffovi opravdu něco stalo?
Samuru
To si dělá srandu, ne? On roztáhne ruce a řekne, že mám jít k němu do náruče? Jako opravdu? Tak a teď jsem opravdu nedokázal svůj vztek ovládat.
„Já tě sakra nemiluji a je mi jedno, jak tenká čára mezi tím je. Ty jsi prostě..."
To už jsem se zastavil a díval na Ei, jak vyplašeně mluví do Skypu.
Něco se stalo s Jeffem a mně se v hlavě objevily jen dvě myšlenky, ani jedna nebylo dobrá. Jedna byla na Madoku a to by bylo ještě dobré a ta druhá na otce a ta nebylo dobré.
Jestli otec zjistil s kým Ei je, tak by mohl udělat to co vždy, nechat ho zmizet. Divil jsem se, že Madoku mu toleroval, nebo spíš čekal, jak to dopadne.
Když jsem se zeptal, jestli si Ei myslí, že v tom je Madoka, okamžitě mi potvrdil to, že i on myslí na otce.
To nebylo dobrý a hlavně pro Jeffa. Chtěl jsem ho uklidnit a tak jsem spustil jinou debatu.
„To si nemyslím, k něčemu takovému by se nesnížil a on ví, že tě nemá cenu přesvědčovat. Já sám jsem pro ně byl oříšek a celkem si oddechli, když si mě vychovával ty. On v tom prsty nemá. Ale je pravda, že se tu asi něco děje," říkal jsem klidněji, ale i já sám jsem tomu nevěřil.
On by se snížil ke všem hnusným praktikám, aby Ei donutil se vrátit.
Stan jen konstatoval, že to Jeff nezvedá a mě celkem zatrnulo. V jeho tváři se odrážela nervozita a nevypadal, že se mu to líbí.
„Ei podezřívá i našeho tátu. Oni jsou totiž vlastníky firmy Tua Computer. Takže jsme vlastně pracháči. Proto mě rodiče nevychovávali. Oni uznávali jen kariéru. Jenže já si nemyslím, že jsou v tom," říkal jsem směrem ke Stanovi.
Jenže jsem tomu opět nevěřil. Tohle ve mně vzbuzovalo strach, že Ei bude muset za otcem a ať je můj vztah s nimi jakýkoliv, jejich s Ei dobrý není. Spíš spolu nevydrží v místnosti ani pět minut.
Stanley
Poslouchal jsem je a vůbec se mi nelíbilo, o čem mluví. Oni jsou synové majitele firmy Tua Computer? Kdo by to byl řekl. Lidí se stejným příjmením je v Japonsku spousta, a když jsme viděli, jakým způsobem Eiki žije, ani nás nenapadlo pátrat po jeho původu. A navíc… Nejsme zas takoví, abychom se šťourali v něčí rodině až do pátého kolena.
„Myslím si, že v tom má pracky Madoka a mám o Jeffa strach,” řekl Eiki roztřeseným hlasem.
Tak dost. Tohle jméno mi už pěkně pije krev. Měl jsem mu tu prdel pořádně natrhnout, aby dal pokoj. Hajzl…
„Jedeme za tebou,” ozval jsem se nekompromisně a zaklapl jsem notebook, aniž bych počkal na Eiho odpověď.
Hned jsem vstal, v chodbě jsem si jen oblékl lehkou bundu a nazul boty. Popadl jsem klíče od auta a rázoval si to rovnou k autu. Ani mě nenapadlo, něco říkat Samurovi. Myslím, že nebylo třeba. Musíme být u Jeffa co nejdříve.
Nasedli jsme do auta a během chvíle jsme byli na místě. Eiki nám otevřel, jen co se Samurův prst dotkl zvonku. Nevím, proč zvoní, když mám klíče. No jo… tohle on asi neví. A vědět nemusí.
Samuru
Ani mi Stan nemusel říkat, že mám jít s ním. Bylo vidět, jak moc nervózní a naštvaný je, nemusel jsem ho ještě víc naštvat. Radši jsem nemluvil a rovnou sedl do auta. Cesta byla rychle za námi a jeho ťukání prsty do volantu, mě celkem rušilo.
Chápal jsem, že je asi z toho, co se Jeffovi může stát, nervní. Ale jsou to jen kamarádi ne? Nebo je tam něco víc?
No tak dost! Už se chovám jak nějaký žárlivec a to přece nejsem. Nebo jo? Sakra... Nemysli na hovadiny Samuru a buď k něčemu.
Když jsme se dostali s Jeffově bytu, jen jsem zazvonil a čekal, až Ei otevře. Vypadal hrozně a ještě na něm byla znát horečka a únava, která sálala z každého póru jeho těla.
Měl jsem chuť ho obejmout a taky jsem to udělal, abych se dostal dovnitř bytu. Jeho ruce se kolem mého pasu obmotaly a na chvíli mě stiskly.
Je to můj bratr a někdy objetí mluví víc, než slova.
Po chvíli jsem ho pustil a okamžitě zamířil k Jeffově počítači u něho v pracovně. Stejně budu těm dvěma k něčemu.
Pustil jsem se do vyhledání Jeffova telefonu. V téhle době, má v sobě každý dotykový telefon malé sledovací zařízení, aby ho mohl každý najít. Polovina lidí o tom neví, ale copak se jim občas nezdá divné, že když ho položí k rádiu nebo televizi, že jim to ruší signál? Copak si myslí, že to je?
Všichni jsme sledováni, je jen na nás, zda se toho dokážeme zbavit. Už dávno mám telefon zabezpečený proti těmto věcem a jen já si ho dokážu najít, ale Jeff si to díky bohu nevypnul.
Našel jsem ho, ale to místo, kde jsem ho našel, bylo Madokovo fitko. Asi dvakrát jsem tam byl a nemyslel jsem si, že pokud tam byl Madoka, že se s Jeffem nechytl.
Podíval jsem se na Ei a jen řekl místo, kde ho najdou. Ale to co Ei udělal, mě stáhlo všechny vnitřnosti prudce do těla.
Vzal si můj telefon a zavolal jediné osobě, která mu ráda zničí život - náš otec.
Poslušně poslouchal, co mu říká do telefonu a ještě se vším souhlasil, aby dostal jeho gorily. Tohle bylo zlý, hodně zlý.
Nedělej to Ei! Nedělej!
Když se podíval na Stana a požádal ho o odvoz, jen vyděšeně jsem na něj koukal. Ne Stane, nevoz ho tam, říkal jsem mu očima.
Jestli pojede do fitka, musí splnit to, co otci slíbil. Pojede do pekla a on sám o tom ví moc dobře.
Stanley
Samuru našel Jeffův telefon celkem rychle. Ale podle toho, že zvonil a nikdo ho nezvedal, bylo jasné, že tam není. V hlavě se mi začaly honit nejrůznější představy a žádná z nich nebyla růžová. Když jsem viděl, jak Eiki telefonuje se svým otcem a následně mě žádá o odvoz, neváhal jsem. Samuru zjistil adresu, ve kterém fitku by měl Jeff být, a já bych tam jel, i kdyby oni dva nechtěli.
Nasedli jsme do auta nakonec všichni tři a vyrazili jsme. Byl jsem opravdu hodně nervózní a každé zdržení na křižovatce mě strašně rozčilovalo. Jen jsem doufal, že se nestalo něco hodně špatného a že si tam Jeff jen zapomněl telefon.
Naivní představa, pokud se jedná o Jeffa a Madokovo fitko.
Když jsme dojeli na místo, stálo tam už auto a u něho tři velcí chlápci. Myslím, že jsem větší Japonce snad ani neviděl, když nepočítám Samuru. Ale ten je vysoký a hubený. Ale tohle byly doslova a do písmene gorily.
To co jsem viděl a slyšel následně, když jsme vystoupili, mi málem vyrazilo dech. Nevěřícně jsem sledoval Eikichiho, jak dává rozkazy a chová se jako pravý boss.
Když ti tři vešli dovnitř, on jen za nimi zabouchnul dveře a vyčerpaně se o ně opřel.
Postavil jsem se těsně za Samuru.
„Tohle je vážně tvůj brácha?“
Nevypadal na to, že mi chce odpovědět, podle toho, jak podmračeně sledoval svého bratra.
Samuru
Ta cesta do fitka byla hrozná, dlouhá a ubíjející. Viděl jsem, jak si Ei mne ruce a vypadá nervózně. Ano, i já se necítil zrovna dobře a proč taky.
Když jsme vystoupili a já viděl otcovy muže, vše se mi vrátilo. Vše... To jak otec Eiho nutil dělat věci, které se mu příčily. Dělat ze sebe něco, čím není. Někoho, kým on sám pohrdá.
Nechtěl jsem, aby se do toho vracel. Aby byl zase tím, z koho se mu dělalo špatně, a každý večer zvracel, aby ze sebe dostal tu pachuť špíny.
Aby nebylo dovoleno mít city... Musel se stát naším otcem. Sochou bez známek emocí a to Ei není. Nikdy jím nebyl.
Kdybych ho celé dětství neměl u sebe, byl bych jako oni. Jen prázdná honosná skořápka, co má citů, asi jako had nohou.
Ei se postavil před ně a začal s rozkazy. Najednou tu stál někdo jiný, zase ten člověk, kterého neznám. Ten, kvůli kterému se Ei vzdal dědictví a vzal si mě k sobě.
Udělalo se mi zle a já jen v šoku koukal na Eiho záda. Jako kdyby tam stál otec... Bože, jsou si tolik podobní, tolik, až jsem se ho bál.
Jen matně jsem zaslechl Stanovy slova.
„Ani nevíš, co ho to bude stát. Tohle totiž není Ei, který má city," řekl jsem s pohledem upřeným dál na Eiho, který se opíral o dveře.
Nešlo přeslechnout ten kravál, co tam muži dělali a dokonce nárazy těl o stěny. Přehazování posilovacích zařízení a nejspíš stěhování nábytku, podle zvuku šoupání po zemi, ale taky mohli vytírat s jejich těly podlahu.
Fuj, zase to všechno, před čím jsme utekli, a doufal jsem, že dost daleko. Ale asi ne tak moc, aby na nás otcovi pracky nedosáhly.
Po chvíli vše utichlo a Ei otevřel dveře. Jak se dalo čekat, vše vzhůru nohama, jak jinak, skvělá práce.
Jenže zmínka o krvi na konci chodby, poslala Ei k zemi. Došel jsem rychle k němu a pomohl mu vstát. Pohladil jsem jeho roztřesená záda a pokusil se ho klidnit.
„To bude dobrý, neboj Ei."
Jen jsem se podíval na tu krev a na Stana. Co se tu sakra dělo?