Samuru
Kretén jeden, ani jednou se na mě nepodíval a dělal, že tu nejsem. Ne, že by mi to vadilo, ale vlastně vadilo…. Potom, co mi udělal a co za pocity ve mně vzbudil, si mě prostě nevšímá.
Jak kdyby řekl, že si mně jen zkoušel a dál nic… Nezájem… Vypadni!
Aaaaaaa… Nemohl jsem dál myslet, práci jsem měl už tak hodinu hotovou a nechápal, proč tam jak idiot sedím dál.
To mě jako jeden polibek změní v tupého hňupa, který tu chce být jen s ním?
Co? S ním? Chci tu být s ním? Já? Nikdy…
Prudce jsem vstal a odešel ke dveřím. Bylo už celkem pozdě a já potřeboval zmizet z jeho dosahu.
„Práci mám hotovou, jdu domů.”
Nečekal jsem na odpověď a odešel k Ei do kanceláře, abych si vzal bundu. Snad hodinu trvala cesta domů, protože hromadná doprava je hrozná. Nesnáším to, když se na mě pořád někdo mačká a smrdí potem. Nebo se dotýká mého těla, jako že padá, nebo něco podobného…
Vždy mám husí kůži a jen se modlím, abych už byl doma.
Konečně jsem dorazil domů a spokojeně otevřel ledničku, abych něco snědl. Po jídle jsem se vykoupal a okamžitě zalezl do postele. Potřeboval jsem všechno zaspat a přestat myslet na toho hnusáka.
Jenže… Nemohl jsem spát a neustále se na posteli vrtěl jak kdyby mě pokousalo hejno komárů. Když přišel Ei, dělal jsem, že spím a čekal, až dojde do postele.
Ale on si lehl na gauč a spal tam. Takhle se běžně nechová. Ani se pořádně neumyl, nebo se nenajedl. Něco tu bylo špatně a já ho v tuhle chvíli nechtěl rušit, čekal jsem, až o tom bude chtít mluvit sám.
Mám ho rád a on mi vždy pomáhal, ale tohle je něco, co mu ubližuje a on ve své ješitnosti mi nic neřekne. Nezbývalo mi než čekat, až mi to vyklopí.
Po chvíli jsem konečně usnul a spal až do ranních hodin, než mě Ei vzbudil. Vypadal hrozně. Jeho kruhy pod očima a mrtvolně bílá barva ve tváři. Tohe bylo snad poprvé, kdy jsem ho viděl v tomhle stavu.
Ať byl večer kdekoliv, tak se muselo stát něco, co mu ublížilo, ale co?
Stanley
Jen jsem sledoval, jak se Samuru zvedá a odchází. Už delší dobu jsem si všímal toho, že tempo jeho práce polevilo. Jako by to už dávno měl hotové, ale přitom zůstával. Opravdu jsem se na něj snažil nedívat. V duchu jsem si totiž představoval, jak bychom ten čas mohli využít a při pohledu na něj, bych to nejspíš udělal.
Rozloučil se bez nějakých svých dalších průpovídek, které bych od něj čekal.
Copak se stalo?
Nemohl jsem se ubránit úsměvu, když zmizel za dveřmi. Že by mu došla řeč?
Také já konečně všechno sbalil a jel domů. Dnešek se Samurou a s tou veškerou prací kolem pokažených smluv, mě zcela vyčerpal. Ani nevím, jak jsem se dostal do postele.
Jenže… Spal jsem snad tři hodiny, když mě vzbudil telefon. Ani se mi ho nechtělo brát, ale zarazil mě volající - Puraibashī. Vždyť tam dneska jel Jeff s Eikichim.
„Prosím?“ ozval jsem se.
„Promiňte, že vás rušíme takhle v noci, ale váš přítel má problémy…“
Poslouchal jsem, co mi majitel podniku říká, a nevěřil jsem vlastním uším. Ujistil jsem ho, že tam budu za chvilku a dám to do pořádku.
Jen jsem se rychle oblékl a vyrazil jsem za Jeffem. Pořád se mi tomu nechtělo věřit, ale v momentě, kdy jsem si nasadil masku a vešel dovnitř, mi bylo jasné, že to všechno, co jsem slyšel, byla pravda. Jeff ležel na stole, totálně mimo sebe, a odmítal se kamkoli přesunout.
„Pojď, odvezu tě domů,“ chytl jsem ho za ruku, aby vstal.
„Běž do prdele!“ odstrčil mě. „Nikam nejdu. Nevěřil jsem šéfovi, když mi volal, jak na tom jsi. Nedělej hovadiny a pojď,“ pevně jsem ho chytil a vytáhl na nohy.
„Už je mi všechno jedno. On… Udělal jsem chybu… Utekl…“ začal si sundávat masku. Jasně jsem viděl ty slzy, pod kterými mu vlhla maska.
„Co děláš, kreténe… Počkej, až budeš venku!“ zastavil jsem ho, aby si ji nesundal
„Hlavně mi nepozvracej auto,“ nastartoval jsem, když jsme ho s barmanem uložili na zadní sedadlo, a zamířil k němu domů.
Byla to těžká noc. Dotáhnout Jeffa do postele a stáhnout z něj hadry mi dalo celkem zabrat.
Neměl jsem už ani sílu jet zpátky domů. Zalezl jsem do pokoje pro hosty a padl jak podťatý.
Ráno mu to dám pěkně sežrat.
„Jseš pěkný kretén,“ bylo moje pozdravení pro Jeffa, když jsem pak ráno vstoupil do jeho ložnice, abych ho vzbudil a otevřel okno, abych vyvětral ten jeho opilecký smrad.
Samuru
Ráno u snídaně Ei ani nepromluvil, jen se neustále koukal na hodinky a připadal mi mimo sebe. Byl jsem z toho opravdu naštvaný a cítil se, že mě nechce nic říct.
Jak kdyby se bál toho, co mu na to řeknu. Ale proč? Proč mi to nechce říct?
Však pokud ho vyslechnu, třeba mu pomůžu i blbé bratrské obětí by mu mělo ulevit, ale on prostě mlčel. Jak kdyby to opět v sobě všechno dusil. Dělá to vždycky a mě to ničí.
Nemám rád, když se Ei trápí, je to tíživé a je to můj bráška.
I přesto jsem se na nic nezeptal a jen zakroutil hlavou, abych se uklidnil.
Zvedli jsme se a odjeli do práce. Celou cestu, i v kanceláři, bylo až děsivé ticho. Bylo vidět, že se Ei k něčemu chystá a byl nesoustředěný. Klepání prsty o stůl a neustálé otáčení na židli mě přímo vytáčelo.
Chtěl jsem mu už něco říct, ale on se najednou zvedl a odešel ke Stanovi do kanceláře. Natiskl jsem se na stěnu, a i kdybych neměl, poslouchal jsem jejich rozhovor.
Nemohl jsem uvěřit tomu, k čemu se Ei snížil. Proč? Co ho donutilo k tomu, se před někým ponížit a pokleknout? Ani náš otec ho k tomu nikdy nedonutil a to na něj zrovna hodný nebyl.
Poprvé jsem si uvědomil hloubku Eiho citů, která se odrážela v jeho chování. Chtěl jsem mu pomoci, ale jak?
Než jsem stihl vůbec nějak zareagovat, odešli ze Stanleyho kanceláře a zmizeli z budovy. Nedokázal jsem se uklidnit a přecházel celou dobu po Eiho kanceláři sem a tam a čekal, až se vrátí.
V ruce jsem drtil sluchátka a nemohl se zastavit v tom, že jsem měl z tohohle špatný pocit. Bál jsem se toho, že to Ei zničí a Jeff mu ublíží. Třeba to on není a Ei se jen ztrapní, a pak ho to bude bolet mnohem víc a zničí mu to víru.
Kdybych pil, asi bych se ožral.
Stanley
Mám u Jeffa své věci, protože občas u něho přespávám. Tak jsem se taky osprchoval a převlékl.
Celkem dlouho trvalo, než se byl Jeff schopný probrat a oblíct. Zatím jsem mu připravil snídani a kafe, aby aspoň něco dostal do žaludku. Ale než se dal do pořádku, bylo skoro poledne.
Celou dobu jsem ho pozoroval. Byl jak mátoha a myšlenkama úplně někde jinde. Když jsme konečně nastoupili do auta, vezl jsem ho rovnou do kanceláře naproti Eikichiho bytu.
„Vypadáš děsně. Měl by ses dát dohromady a konečně s tím tvým miláčkem něco udělat.“
Nejspíš jsem trefil do černého, protože se na mě hned rozkřikl, abych se do toho nesral.
Jak to mám sakra udělat, když mě do toho zatáhl od samého začátku. To já se musel sejít s Madokou a trpět jeho společnost. No i když trpět… Jen do určité míry.
Ale stejně mě Jeff naštval. Křičet na mě nemusel. Tahám ho z bryndy a on takhle?
„Tak dost!“ křikl jsem na něj, až sebou cuknul. „Uvědom si, jak se chováš. Jak debilně ses do všeho zamotal. Nepamatuji si, že bys kdy takhle vypadal! Vlastně jo. Jednou… Ale to byla jiná situace. Ale teď je to jen na tobě. Tak s tím, kurva, něco udělej, protože takhle nemůžeš pracovat! Dneska máme obchodní schůzku s novým partnerem a já tě tam potřebuji čerstvého! Tak se, kurva, seber! Tohle prostě nejsi ty!“
Vysadil jsem ho a naštvaně odjel. Ať se stará. Nebudu mu dělat chůvu.
Ale v tomhle jsem se spletl. Jen jsem dorazil do kanceláře, ani jsem pořádně nezačal pracovat a vtrhl ke mně Eikichi. A to co předvedl on…
Už toho mám sakra dost. Ať si to vyříkají mezi sebou. Záleží mi na Jeffovi, ale nemůžu jim do toho mluvit. Je to jen mezi nimi. A nemůžu Eikichimu říct, jaká je pravda. Tohle by mi Jeff nikdy neodpustil.
„Okamžitě vstaňte! Nejsem Japonec a tohle mi vadí. Přede mne si klekne jen ten, koho k tomu donutím já sám.“ řekl jsem přísně a sám jsem se zvedl z křesla a přešel k němu.
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si představil někoho s červenými vlasy, jak přede mnou klečí a… Raději jsem tu představu hned zahnal zpátky.
„To co mi říkáte je trochu zmatené, ale nejspíš jsem pochopil souvislosti,“ opřel jsem se o stůl a čekal jsem až se Eikichi zvedne. Viděl jsem, že je opravdu zoufalý, protože tohle by nejspíš jinak neudělal. „Teď mi ještě jednou řekněte, co po mně vlastně chcete,“ ukázal jsem na pohovku, kde už na stolku byla připravená voda a můj čaj. „A pěkně v klidu…“
Když mi vysvětlil, co po mně chce, zamračil jsem se. Opravdu nejsem ten, který by mu měl něco vysvětlovat. Dal jsem mu však jeden návrh. Nasedli jsme do mého auta a já ho odvezl před jeho dům.
„Není na mě, abych vám cokoli vysvětloval,“ otočil jsem se na něj, když seděl a nechápavě se rozhlížel kolem sebe. „Nahnul jsem se přes něj a ukázal nahoru do oken. „Tam najdete pana Huntera. Ale jedno musíte vědět, to všechno dělal pro vás z nějakého důvodu.“
Eikichi se chvilku rozmýšlel, pak ale vystoupil a zamířil do Jeffovy kanceláře.
Ještě chvilku jsem se za ním díval, ale pak jsem se konečně rozjel zpátky k sobě.
Poslední dny mě neustále něco zdržuje od práce a prachy utíkají. S takovou zbankrotujeme a navíc mě odpoledne čeká důležitá schůzka. Potřeboval bych se uklidnit a vypustit páru. Jen nebyl zrovna nikdo poblíž…
Vystoupil jsem z výtahu a zamířil k sobě. Míjel jsem dveře Eiho kanceláře, když mi to prostě nedalo a nahlédl jsem dovnitř. Samuru seděl na pohovce a v ruce drtil svá sluchátka. Byl duchem mimo a bylo vidět, že nad něčím usilovně přemýšlí.
Že nikdo není poblíž? Usmál jsem se, když jsem zahlédl červené vlasy a vzpomněl si na svoji představu, jak přede mnou klečí.
Samuru
Asi po půlhodině přecházení sem a tam, jsem si konečně sednul a byl mrtvý z tak velkého fyzického vypětí. Asi trošku posilování by mi občas neuškodilo, ono jenom klikat na myš, mi samozřejmě neudělá svaly.
Sedl jsem si na gauč a podložil si jednou rukou hlavu. Její loket, jsem zapřel o opěradlo a koukal nepřítomně na Eiho počítač. Takhle nervózní jsem dlouho nebyl.
Pořád mě nutí, abych mu o sobě vše říkal a on? Proč mi nic neřekne? Takhle ho to položí, místo toho aby mi řekl, co ho trápí.
Už bych mu měl vysvětlit, že dítě nejsem a dospělácký rozhovory zvládám. Beztak mě vidí jako desetiletého kluka, kterýmu musí mazat med kolem huby.
Ale jak ho donutit, aby mi alespoň něco řekl?
Nebavilo mě neustále čekat na jeho zkolabování, protože ho tohle cosi ničilo víc, než si on přiznával.
Z mé zamyšlenosti mě probralo zaskřípání dveří a našedlá hlava na namakané postavě, která mě šmírovala od dveří.
Okamžitě jsem zpozorněl a zvedl se z gauče.
„Kde je Ei? A je v pořádku? Mohl bych tě pop... Popr... Popro... Do prdele... Mohl bych tě popro... Já to neřeknu. Tobě to říct nejde. Prosím... Mohl bys mě odvést domů?"
Tak tímhle jsem se ve svém nitru ponížil na maximum, protože jeho poprosit, to mě stálo pět let života.
Příčilo se to ve mně, abych vyslovil to slovo, ale pro Ei to udělám. Počkám na něj doma, až se vrátí a promluvím si s ním. Ale jet s ním autem? Sakra...
Vše se ve mě sevřelo při pomyšlení, co všechno mi ten parchant může za jízdy udělat. Ale já tak potřeboval být brzo doma. Musím si udělat řidičák, takhle jsem k ničemu. Aspoň na scooter.
Stanley
Tak po tomhle se moje představa klečícího Samuru stála málem hmatatelnou. Můj úsměv se bezděčně víc rozšířil. Popošel jsem blíž k němu. Chytl jsem ho pod bradou a zadíval se mu do očí.
„Hm, nějak moc tě to nezměnilo. Netuším, proč je takový problém mě o něco požádat,“ znovu jsem se usmál a pustil ho. „Měl jsem sice v plánu něco jiného, ale co bych pro tebe neudělal.“
Bojí se o svého bratra a já se mu nedivím. Jeff i Eikichi by potřebovali někam zamknout na tak dlouho, dokud by si to nevyříkali a neujasnili.
Vyšel jsem z jejich kanceláře, nakoukl ke své asistentce, aby mi připravila podklady pro odpolední schůzku, s tím, že se za chvíli vrátím. Došel jsem k výtahu a zmáčkl tlačítko. Dojel do patra a dveře se otevřely. Nastrčil jsem ruku, aby se nezavřel. I tady jsem si vzpomněl na to, jak jsem jel se Samurou do suterénu naposledy. Hm… Podíval jsem se na ruku, která se dotýkala jeho penisu. Nebylo by od věcí si to zopakovat.
„Tak jedeme?“ zavolal jsem směrem k jeho kanceláři a čekal, až se Samuru uráčí dojít.
Samuru
Chytil jsem se za bradu, kde se mně před chvílí dotýkaly jeho prsty, a cítil jsem, jak se mi znovu do tváří spouští horko.
Proč? Proč mi tohle dělá? Nechci být jeho hračka a další v řadě, kterého ojede a nechá na ulici. Proč bych to měl dopustit?
Všechno pocity se ve mně míchaly. Zmatek z toho, že se takhle cítím v jeho přítomnosti a nepříjemný pocit z Ei, že se něco pěkně sere.
Ale co právě převládalo, jsem nedokázal určit. Tohle je poprvé, kdy se mnou někdo tolik mává jako on a já mám chuť ho zničit ještě víc.
Vzal jsem si bundu a vyšel na chodbu za ním. Jeho významné gesto a ruka ve výtahu mě upozorňovaly na to, že lezu šelmě do chřtánu.
Ale... Ei...
S přemáháním jsem vstoupil do výtahu a opřel se až vzádu o stěnu.
Rychle... Jeď!
Když se zavíraly dveře, málem mi vyskočilo srdce z hrudi, protože jsem cítil strašné sevření žaludku. Měl jsem pocit, že jsem vstoupil na nebezpečnou půdu a já šel přitom dobrovolně. Jak dobytek na porážku… Ale já se nedám.
Pozoroval jsem, jak se rozsvěcují poschodí, a my klesáme do podzemí.
Jak se propadat do pekla a hlavní pekelník stál přímo naproti mě.
Stanley
Samuru se natlačil až na druhý konec výtahu a já měl pocit, že se snaží projít tou nerezovou stěnou, jak se na ní tlačil. Postavil jsem se doprostřed, přímo před něj a celou dobu, než jsme sjeli dolů, jsem ho upřeně pozoroval. Skenoval jsem jeho postavu několikrát od hlavy až k patě. Na moment jsem se zastavil na jeho rozkroku a znovu pokračoval k jeho obličeji. Zabodl jsem pohled do jeho očí a snažil se přijít na to, co se mu tak asi honí hlavou.
Jeho vzdorovitý pohled mi dával jasně najevo, že jen tak zadarmo nic nedaruje. Hm… To se mi líbí.
Usmál jsem se a udělal krok k němu, ale v tu chvíli výtah cinkl a dveře se otevřely. Byli jsme v garáži.
„Tak jdeme,“ otočil jsem se a šel na druhý konec garáže, kde jsme měli svá rezervovaná místa.
Samuru mlčel a jen zvuk jeho kroků napovídal, že jde za mnou. Došel jsem k autu a odemkl ho. Když jsem viděl, že chce nastoupit do zadu, zastavil jsem ho. Chytl jsem ho za ruku a otočil k sobě. Natlačil jsem ho na auto a zapřel se o něj.
„Budeš sedět vepředu,“ naklonil jsem se až k jeho obličeji. „Jinak tě nikam nevezu. Vzadu vozím jen mrtvoly nebo ožralého Jeffa. Moje auto, moje pravidla.“
Samuru
Kurva... Poprvé jsem se cítil jak pod drobnohledem. Jeho oči mě propalovaly a sledovaly každý můj pohyb. Jako kdyby se mě dotýkal...
Mrazilo mě celé tělo a já cítil, jak mi na těle naskakuje husí kůže, když mě pozoroval. Jsem s ním stále jak ve vězení, nedokážu mu utéct, či si jen vzpomenout na své jméno. Jeho oči jsou tak hluboké, že se v nich ztrácí mé vzdorování.
Nechci ho u sebe... Nechci sebe u něj...
Konečně klaply dveře výtahu a prudce se otevřely. Záchrana v podobě dlouhého parkoviště a až na samém konci bylo jeho auto. Instinktivně jsem chtěl nasednout na zadní sedadlo, ale nepovedlo se.
Takže jeho pravidla? Myslí si, že ho budu poslouchat? Že mě něco nakáže a já poběžím? Protože jsem ho jednou požádal, dává mu to právo věřit tomu, že ho budu poslouchat neustále? Nikdy.
„Opovaž se na mě sáhnout! To jsou má pravidla," říkal jsem rozklepaným hlasem a ani já sám sobě nevěřil jediné slovo. Vše ve mně vzdorovalo a zároveň se mé tělo chvělo, jak kdyby chtělo jeho doteky. Proč?
Odstrčil jsem ho od sebe vši silou, kterou jsem měl a nastoupil na přední sedačku. Přímo před nosem jsem mu zavřel dveře a už jsem se díval jen před sebe, aby neviděl moje rozpaky.
Do prdele, ten člověk mě tak strašně vytáčí... Chcípni Stane!
Proč tohle dělám? Proč jsem ho prosil o od odvoz? Proč? Asi mi totálně hráblo a vymazal se mi mozek.
Stanley
Takže vzdor… To se mi líbí.
Usmál jsem se, když mě odstrčil a rychle nastoupil a zabouchl mi dveře před nosem. V klidu jsem obešel auto a nastoupil také. Nastartoval jsem a chtěl vyjet. Ale když jsem otočil hlavu, abych mohl vycouvat, zůstal jsem na něm viset pohledem.
Vypl jsem motor a pootočil se k němu. Nahnul jsem se tak, že jen pár milimetrů chybělo, abych se ho dotkl. Byl jsem tak blízko, že jsem cítil jeho teplo a nervozitu. Jako ve zpomaleném filmu jsem se přes něj nahnul, chytl do ruky sponu bezpečnostního pásu a ještě pomaleji ho táhl přes něj. Zacvakl jsem ji, aniž bych se ho jedinkrát dotkl. Jen opravdu mili-mili-milimetry chyběly, aby pocítil můj dotek na svém těle. Celou dobu jsem se usmíval a upřeně se mu díval do očí. Znovu jsem se k němu naklonil a svým obličejem se přiblížil těsně k jeho.
„Bezpečnost nade vše, Samuru,“ promluvil jsem tiše a mé rty se skoro dotýkaly těch jeho. „To jsou další má pravidla,“ vydechl jsem a pak se narovnal a s velkým úsměvem nastartoval auto.
Teď už jsem bez problému vyjel z garáže. Vždycky když jsem řadil rychlost, dával jsem si záležet na tom, abych jeho nohu minul jen těsně.
Samuru
Aaaa… Málem jsem se propálil do té sedačky, když se nahl přese mne pro pás. Jak pomalu ho zapínal, nejraději bych mu ten jeho usměv rozplácl o palubovku, ale on by stejně vyhrál.
Proč musí být silnější než já? Větší než já?
Jeho horký dech se uvelebil na mých ústech, jak přes ně přejel a já přivřel oči, jak jsem čekal polibek, ale nic.
Cítil jsem se trapně, když jsem si uvědomil, že jsem našpulil rty.
Co? Já… našpulil… rty? Haaa? Chcípni, Stane! Co to tu dělám? Co on to tu se mnou dělá?
Každé skoro otření o mou nohu ve mně vzbuzovalo zvláštní elektrizující mrazení, které proudilo mým tělem. Měl jsem chuť chytit jeho ruku a dát si jí na nohu, abych ho cítil.
Všechno se ve mně vařilo a srdce mi bilo tak silně, že i nádechy se zrychlovaly. Seděl jsem jak zkamenělý a jen pozoroval cestu před námi. Kdybych se podíval na něj, nejspíš bych se ztratil a to jsem rozhodně nepotřeboval. Ne pro teď.
Ne! Jsem jak puberťačka na pvním rande a co si budeme povídat, dát mu to, co by chtěl, už nikdy ho neuvidím.
Ale já ho vidět nechci! Nechci ho mít u sebe! Sakra chci ven a utéct od něj.
Auto zastavilo a já rychle hmátl po klice, abych zdrhnul co nejdřív, ale zapomněl jsem na pásy. Okamžitě jsem se vrátil do sedačky a snažil se rozklepanými prsty zmáčknout to pitomé otvírání, ale jak naschvál mi to nešlo.
„Sakra… I to auto je asi starší model, co? Co ho někde nechat sešrotovat? Všechno rozbité a prošlé zárukou, asi špatné ovladače.”
Stanley
Málem jsem chytil nerva, když jsem viděl, jak Samuru cloumá s bezpečnostním pásem. Nenechám si zničit skoro nové auto sakra!
I když jsem se ho dle jeho příkazů nesměl dotknout, přesto jsem ho nečekaně chytl za ruku a stáhl ji do svého klína.
„Tenhle ovladač je plně funkční… A funkcí má víc než dost, klidně ti to předvedu,“ přitlačil jsem jeho ruku na můj penis a dvakrát s ní přes něj přejel. Pak jsem mu ruku přesunul na bezpečnostní pás a s jeho prstem namířil na odepínání. Zatlačil jsem, pás se vycvaknul a s vrčivým zvukem se začal navíjet.
„Myslím, že spíš ty bys potřeboval vyměnit některé součástky,“ pustil jsem jeho ruku. „Anebo pořádně promazat,“ pohlédl jsem významně do jeho klína. „Jsem ti kdykoliv k dispozici… Stačí zavolat. Teď mě omluv, musím zpátky. Můj čas je drahý a já se musím připravit na obchodní schůzku.“
Narovnal jsem se a čekal, až Samuru vystoupí.
Samuru
Ježíši, to je kretén a to bez pochyb. Já ho fakt praštím třeba zrovna tím pásem, nebo si zuju botu a umlátím ho smradem z ní.
„Mě nikdo promazávat nebude a vůbec ne suchar jako ty. Asi by se mi zadřely součástky, protože tobě mazivo chybí nejvíc, už asi před rokem muselo vyschnout. No a tohle?”
Podíval jsem se do jeho rozkroku a zatajil se mi dech, jak jsem si vzpomněl na tu vybouleninu, přes kterou jsem před chvílí přejel prsty. Sakra… To i se mnou udělalo divy.
„Žádnej zázrak, ale co čekám, když se to schovává v obalu, že? Ono by se to mohlo ofouknout. Jak jinak, staré součástky jsou častokrát křehké a málo výkonné.”
Při posledních slovech jsem už byl venku z auta a rychle zavřel dveře, abych mohl zdrhnout do baráku.
Otevřel jsem dveře a rychle je za sebou zavřel. Jupííí… Zachráněn… Ale na jak dlouho?
Srdce mi splašeně bilo a jen vzpomínka na jeho teplo, které ke mně doléhalo, mi dávalo do těla intenzivní pocit vášně, která se nedala jen tak uspokojit.
Stále nechápu, proč se mi tohle stává jen s ním a ne i s jiným chlapem, proč? Jsem z něho tak mimo?
Přejel jsem si po rtech a z konečků prstů cítil jeho vůni, která na nich ulpěla. Sakra…
V podbřišku se mi všechno stáhlo a mírně se mi nadzvedly kalhoty, jak se projevila erekce.
Snažil jsem se to rozdýchat a šel pomalu po schodech nahoru k bytu.
Snad mi pohyb pomůže.
Stanley
Líbilo se mi, jak byl Samuru rozhozenej a snažil se to zamaskovat těmi svými průpovídkami. Stačilo by pět minut rozhovoru s Jeffem a ten by mi hned řekl, jaký je a co na něho platí. No jenže Jeff je teď absolutně nepoužitelný.
Ještě jsem pohlédl do oken Jeffovy kanceláře a doufal, že se co nejdříve vzpamatuje. Takhle se nikdy nechoval. Eikichi Tua mu pěkně a totálně zasral celou hlavu a on teď nemyslí na nic jiného.
Nastartoval jsem a vrátil se do sídla firmy, abych se připravil na odpolední schůzku.
Uběhlo jen něco málo času, když do kanceláře vtrhla naše asistentka a s docela překvapeným výrazem na mě vybalila, že si Jeff zabookoval na sobotu letenku do Anglie. A prý ji chce a bez dalších otázek.
On se snad posral, ne?
Okamžitě jsem mu volal zpátky, ale nebral mi telefon.
Krucinál! Co si s Tuou řekli? Ta rodina je pro nás jedna velká pohroma. S takovou to tu můžeme zabalit a opravdu se vrátit, protože od doby, co se Jeff začal angažovat a zatáhl do toho i mne, všechno sere. Už toho mám tak akorát dost.
Ještě několikrát jsem mu zkoušel volat, ale bezvýsledně. Nakonec jsem posbíral věci a jel za ním do kanceláře a doufal, že ho tam najdu, abych mu mohl vyrazit zuby.
Vtrhl jsem k němu a měl štěstí, že vypadal jako by ho přejel parní válec. Jinak bych ho domlátil sám. Donutil jsem ho převlíct si košili a vyrazili jsme na schůzku. Za celou dobu neřekl ani slovo, jen všechno tiše sledoval.
Jen najednou přerušil naší debatu slovy: „Ještě si to promyslím, ale vaše podmínky se mi vůbec nelíbí,“ rozloučil jsem se a šel pryč.
Omluvil jsem se, posbíral své věci a s tím, že se ještě ozveme, jsem vyběhl za ním.
Nadával jsem mu celou cestu k němu domů. Nemělo cenu ho vézt do práce, když byl nepoužitelný. Ani mi neodpověděl, jestli to myslí s tou Anglií vážně. Jen přikyvoval, nebo nesouhlasně kroutil hlavou.
Uvařil jsem nám čaj, i když se mu to nelíbilo, protože pro něj je hlavní kafe. Sedl jsem si na gauč v obýváku a sledoval ho, jak přechází sem a tam a usilovně přemýšlí. Najednou si ke mně přisedl a položil mi hlavu do klína.
Vzalo mě to u srdce. Ať už jsem se na něj zlobil, jak moc jsem chtěl, viděl jsem, že je ze všeho úplně odrovnaný. Oba dva jsme mlčeli. Já se probíral jeho vlasama, protože tohle měl vždy rád a uklidňovalo ho to. Za chvíli začal pravidelně oddechovat. Opatrně jsem se z něj vysunul a nechal ho ležet. Jen jsem mu nechal na stolku lístek se vzkazem, přikryl jsem ho a odjel.
Tohle se bude muset vážně co nejdříve vyřešit, jinak se z toho zblázní…
Samuru
No dobře, těch pár poschodí mi pomohlo k tomu, aby erekce klesla, ale tlak vystoupl na maximum. Doplazil jsem se na poslední schod a div nechcípnul.
Nesnáším toho snoba, normálně si koupit šlehačkové dorty a hodinu mu je vrážet do obličeje. Jéééé… To by byla paráda.
Došel jsem domů a prohledal celý byt, jestli tam někde není Ei, ale nebyl. Bylo to divné a já cítil strach, že se něco děje. Jenže jsem musel počkat, než se vrátí a já se konečně dozvím pravdu.
Musím se něčím zabavit, nebo z toho zešílím.
Jediné, co mě napadlo, bylo ihned usednout za počítač. Musel jsem přijít na to, jak pana dokonalého dostat na dno. Jestli mu ještě povolím víc, než už dostal, tak bude v mé prdeli, a to rozhodně nechci připustit.
Zabral jsem se tak do práce, že jsem si nevšiml, že je Ei doma. Až když jsem se chtěl opláchnout a musel jsem vyrazit dveře do koupelny, málem jsem spadl do umyvadla z toho šoku, co leželo ve vaně, jsem zjistil, že je tam vlastně celou dobu.
Sáhl jsem na něj a když jsem pochopil, že se už nějakou dobu nakládá do ledové vody, polil mě strach.
Okamžitě jsem ho začal propleskávat a změnil vodu na teplejší. Bylo mi jasné, že se ten hňup podchladil a musí se zahřát.
Nechtěl se probrat, a až asi po deseti minutách ustavičného třepání s jeho tělem, otevřel oči.
Nadával jsem mu, jak mě ovládal strach a pocit nevědomosti o tom, co se mu stalo, ale táhlo to z něj jak ze sudu s chlastem.
Co se sakra tak hrozného stalo, že se opil pod obraz? Nikdy nepije. Možná ho ten alkohol zachránil před sebevraždou.
Vytáhl jsem ho, strhal z něj to ledové oblečení, které bylo nasáklé tou vodou. Aspoň tričko jsem na něj navlíkl a trenky. Nacpal jsem ho do postele a hodil přes něj dvě peřiny a i sám sebe.
Potřebuje teplo a profackovat ho můžu později. Sakra… byl jsem opravdu vyděšený a nechápal, proč to udělal.
Stanley
Moc dobře jsem se nevyspal. Celou noc jsem se převaloval a kontroloval telefon, jestli náhodou nevolá Jeff. Kdybych se měl aspoň jak uvolnit z toho napětí. Sakra…
Jen jsem promnul svou ranní erekci a pak odevzdaně vešel do sprchy a pustil si na sebe studenou vodu, která mě dokonale probrala.
Oblékl jsem se, nasnídal a udělal si hodně silný čaj. Budu potřebovat hodně energie, protože musím ještě Jeffovi nějak vymluvit ten odlet do Anglie a jak ho znám, bude to těžký boj.
Máme tady hodně rozdělané práce a nemůžeme to jen tak ukončit. A já sám to nezvládnu.
Vyjel jsem výtahem do našeho patra a hned zamířil k sobě do kanceláře. Musím udělat co nejvíce práce, než Jeff dorazí a já s ním pak hodím řeč. Beztak mi to zabere spoustu času.
Jeff přišel jen chvíli po mně, ale zatím jsem ho nechal být. Ať něco udělá, když se chystá odjet. A když neodletí, tak to bude aspoň hotovo.
Samuru
Celou noc jsem se o Eiho staral a ráno mu připravil snídani s teplým čajem. Stejně vstane nejdřív kolem dopoledního. Musel jsem místo něj do práce, ale nechtělo se mi ho nechávat doma ve stavu, ve kterém jsem ho včera našel.
Vypadal zničeně, a když jsem mu měřil teplotu, měl ji víc než zvýšenou. Dal jsem mu léky, které byly doma, a rozhodl jsem se, že ho ještě odpoledne přijdu zkontrolovat a pokud se to nezlepší, dokopu ho k doktorovi.
Moc dobře jsem věděl, že za něj do práce jít musím, protože Ei by mě zabil, kdybych nešel. Na práci mu vždy hodně záleželo a byl schopen do ní jít, i kdyby se plazil po čtyřech a ve čtyřicítkách horečky.
Dorazil jsem autobusem před tu nebezpečně noblesní budovu a s odporem vešel dovnitř.
Proč je všechno tak vysoké a moc pater? Aby někdo ukázal, kolik má peněz? Tuhle hodnotu jsem nikdy neuznával a to proto, že já sám jsem z něčeho takového pocházel.
Došel jsem do kanceláře a zasedl k laptopu. Už od včerejška jsem pracoval na tom, abych toho hackera, který ničí život i Ei našel a musel být opravdu dobrý, jinak by to tak dlouho netrvalo. Konečně mi pípla zpráva a na obrazovce se vyrojila spousta čísel a různých IP adres, serverů, všemožných internetových odkazů, správně seřazených virů a já vtom našel systém, který má každý hacker jako svůj otisk, který po sobě zanechává.
Vlastně mi dal svůj otisk prstů. I já mám svůj, jenže já mám chaos a v tom se kolikrát nevyznám ani já. Zazářily mi oči z údivu, koho jsem to dostal.
Můj hacker byl jeden z nejlepších a ještě k tomu, můj skvělý kamarád. Vyšel jsem z kanceláře a houknul u dveří na Stana.
„Mám ho a je to můj kamarád, dojdu s telefonem, jo a asi v tom má prsty Madoka,” otočil jsem se a zašel pro telefon.
Ihned jsem vytočil jeho číslo a chtěl jít ke Stanovi, jenže jsem uslyšel hlasy z Jeffovy kanceláře. Šel jsem tedy tam. V tu chvíli jsem se pohledem střetl i s Jeffem.
Naštvaně jsem kolem něj prošel a položil telefon na stůl. Začal jsem mluvit anglicky, protože Píp je Angličan tělem i duší, což by vysvětlovalo, proč je tak strohý.
Jen by mě zajímalo, proč mám kolem sebe tolik Angličanů a oni se mi serou do života. Udělal jsem něco, že je musím mít za prdelí?
Stanley
Zabral jsem se tak do práce, že jsem zapomněl na Jeffa i na čaj, který mi chladl na stole. Když mě začalo bolet za krkem, naznal jsem, že je čas vstát od stolu a jít vyřídit nevyhnutelné. Jít si to vyříkat s Jeffem, jak to vlastně myslí s tou Anglií. Přece nemůže všeho nechat a jen si tak odjet. Ať už má mizernou náladu jak chce, pořád tu má nějakou zodpovědnost. Nejen za sebe a za chod jeho firmy. Ale i za lidi, které zaměstnává a za lidi, se kterými podepsal smlouvu. Nebudu to celé tahat sám. To bych vážně nezvládl a taky bych se pak klidně mohl sebrat a odjet.
Při tom všem jsem zcela zapomněl i na Samuru, i když jsem si při práci na něj občas vzpomněl, když jsem očima zabloudil na jeho iniciály napsané na mém stole. Ale on se mi připomněl sám. Najednou nakouknul mezi dveře.
Sdělil mi, že škoditele našel a dojde hned i s telefonem, abychom to mohli vyřídit.
Okamžitě jsem zamířil k Jeffovi do kanceláře.
„Našli jsme toho hackera,“ vešel jsem dovnitř. „A nebudeš věřit tomu, kdo v tom má prsty…“
Samuru
„Čau Pípe. Mám na tebe otázku, dělám pro firmu Torres a nějak mi tu zavazí jeden hacker. Nevíš o tom něco? Jak by se ti líbilo, kdybych ti zas strhl celou síť a nechal ti po obrazovce chodit nahýho chlapa, co ti ukazuje zadek?”
Byl to čistej heterák, a asi by radši chcípnul.
Nahá prdel… Hmmm… No, věděl bych o někom, kdo se chce nejspíš dostat do té mé a to nikdy. Položím mu před nohy past na medvědy, aby se mu ta šance zmenšila.
„Co? Sakra, jak to, že jsi zpátky? Hele, jo, je to má práce. Kdybych věděl, že jsi to ty, vysral bych se na to. Ale dostal jsem zaplaceno od nějakýho Madoky. Byl pěkně vlezlej. Sprav si to, ty to dáš. Tak čus,” zaklapl telefon.
Zaklapl telefon. Super, jedna věc z krku, ale moje napětí v páteři, s kterou jsem si teď pěkně zakřupal, nepolevilo.
„Jeff, že? Nebo Hide? No, to je jedno. Jsem mladší než Ei, ale mám mozek. Ještě jednou dostaneš bráchu do tohodle stavu, tak ti rozmlátím ciferník. Nikdy jsem ho neviděl takhle v prdeli.
Jestli nebude mít zápal plic, tak nikdy. Našel jsem ho ležet ve vaně a on se sprchoval studenou vodou, asi tak tři hodiny a to nemluvím o flašce vína, kterou stáhnul. Víš, on nikdy nepije a nebo jen skleničku. Takhle zničený nikdy nebyl, ani když ho rodiče nakopali do zadku. Ani když ho ten hňup opustil. Oba jsme idioti, ale tobě to může být ukradené, že? A třeba i to, že celou noc křičel ze spaní tvé jméno a Hide to nebylo.”
Prošel jsem kolem něj a ještě do něj drcnul.
Třeba mu moje slova dojdou, ale on vypadá stejně tupě, jako Stan. Bez citů a bez možnosti toho, aby k nim něco dolehlo. Proč mám chuť mu za Eiho stav rozbít hubu? A proč mám pocit, že i Stanovi?
Stanley
Jen jsme na sebe s Jeffem pohlédli. Tak Madoka. To jsme si mohli myslet. Jen by mě zajímalo, jak dlouho se nám ten Píp rýpal v souborech. Už jsem se nadechoval, že se Samuru zeptám, když najednou on přešel k Jeffovi a spustil. Jen jsem valil oči. Samuru se snad ani nenadechl. Tak dlouhý monolog… Tolik slov pohromadě jsem snad u něj ještě neslyšel. Muselo ho to zřejmě dost vyčerpat.
Když konečně skončil, vystřelil naštvaně ven a zamířil do Eiho kanceláře.
Chtěl jsem Jeffovi říct, že by vážně s tím měl něco udělat, ale nebyl jsem dostatečně rychlý. On okamžitě vyrazil za Samuru. A podle toho, jak se tvářil, nejspíš půjde o život.
Rozběhl jsem se za nimi, ale bylo už pozdě. Jeff držel Samuru pod krkem. Zaslechl jsem už jen jeho poslední slova: „A teď mi dej klíče od bytu. Okamžitě! Nebo se neznám!“
„Jeffe! Pusť ho! Zabiju ho sám, ale nejdříve pro nás udělá tu práci!" přiskočil jsem k nim a chytl Jeffa za ruku. „A ty mu dej ty klíče!" otočil jsem se na Samuru.
Velmi neochotně ho Jeff pustil a Samuru mu s dalšími kecy hodil klíče na zem k nohám.
Tak to posral. A taky že jo. Jeff se pro ně sehnul, ale cestou zpátky hned Samurovi jednu vrazil. Ten se jen svezl po sedačce. Jeff ho znovu chytil pod krkem, něco mu výhružně zavrčel do obličeje a pak ho pustil a otočil se na mně.
„Je tvůj Stane, dělej si s ním, co chceš,“ řekl se zadostiučiněním a rychle vyšel z kanceláře. Jen jsem ještě zaslechl cinknutí výtahu a bylo ticho.
Tak tenhle povel rád poslechnu. Na tváři se mi rozlil nebezpečný úsměv. Přešel jsem ke kanceláři Luci a sdělil jí, že má pro dnešek volno, že Ei nedojde. Zavřel jsem dveře a zamknul. Klíč jsem schoval do kapsy a pak se pomalým krokem vracel k Samurovi.
Jeff to řekl jasně. Dělej si s ním, co chceš… A já ho rád poslechnu…