Samuru
Chvíli to zvonilo a potom byl telefon hluchý. Pořádně jsem si ho prohlédl a zjistil, že se seknul.
Tak super, tak vážná situace a on se sekne?
Naštvaně jsem ho vypnul a vytáhl baterii, aby se vzpamatoval a znovu jej složil. Zapnul jsem jej a vyčkával, než se nastartuje. Konečně jsem z něj mohl znovu telefonovat. Znovu jsem vytočil Stanovo číslo a čekal, než se ozve na druhé straně mikrofónu.
Najednou jsem uslyšel, jak se za dveřmi někdo pohybuje a stiskl jsem pevně zbraň v ruce. Edie mě zatáhl víc za postel a donutil, abych se za ní celý schoval. Namířil zbraň na dveře a vyčkával, než se otevřou, připraven kdykoliv vystřelit.
„Kdyby bylo nejhůř, tak vylez oknem, Samuru! Jasný?"
„Nenechám tě tu! Zbláznil ses?" naštvaně jsem do něj drcnul.
„Jsi důležitý člen rodiny, musíš přežít!" odpověděl a povzdechl si nad touhle chvílí.
„Jak je možný, že jich je tady tolik? Tohle muselo být plánované. Vždy si kontrolujeme lidi, které přijímáme, nechce se mi věřit, že by tvůj otec udělal takovou chybu," říkal Edie a ukazováček se mu nebezpečně tiskl k výstřelu.
Konečně jsem uslyšel, že se na druhé straně telefonu něco ozývá.
„Stane! Stane! Jsem u Ediho v pokoji a jsou tu nějací zabijáci, zrovna k nám míří... Edie... Edie..."
Asi tři výstřely padly a muž, který otevřel dveře se zřítil k zemi. Edie se zvedl ze země a pomalu došel ke dveřím, aby zkontroloval chodbu. Zatím tam nikdo nebyl a on se v rychlosti šel obléknout, aby mohl zjistit, co se to tu dělo.
„Počkáš tady Samuru!"
„Ne, půjdu s tebou!"
Naštvaně mi stiskl ruku a pomalu vedl ven z místnosti.
Stanley
Zajeli jsme až dozadu, kde mají Tuovi obrovskou garáž.
„Zůstaňte tady,“ zavelel jeden z mužů. Všichni vystoupili. Jeden zůstal u auta a sledoval okolí a další dva opatrně prošli garáž a zkontrolovali, zda je všechno v pořádku.
Začal mi zvonit telefon.
Samuru ny mě vyhrknul pár slov a než jsem stihl zareagovat, ozvaly se výstřely. Telefon ztichnul. V tu chvíli ve mně zatrnulo. Otevřel jsem dveře a chtěl vyskočit z auta a rozběhnout se do domu, když ten co byl se mnou, mě strhnul zpátky.
„Nikam nechoďte!“ zabouchnul dveře. Napjatě sledoval okolí a čekal.
„Už toho mám dost! Ani tady si není člověk ničím jistý!“ zanadával jsem se a vytrhnul se mu ze sevření. Znovu jsem vytáhl telefon a okamžitě vytáčel číslo na Sugimota.
„Je mi jedno, jestli si vyřizujete účty nebo ne, nebo jestli se to týká nás, ale už toho mám vážně dost,“ vrčel jsem vztekle, když mi ten chlapík chtěl vyrvat telefon z ruky.
V momentě, kdy se ozval Sugimoto, hned jsem s velkými omluvami na něj vybalil co se děje. S ujištěním, že tam hned posílá své lidi, zavěsil.
Odložil jsem věci bokem, sundal sako a vytáhl zbraň z pouzdra. Zaznamenal jsem jen jeho udivený pohled, když jsem ji ještě kontroloval.
„Zkuste mě zastavit,“ podíval jsem se na jeho ruku, která se už po mně natahovala.
Nebudu tu sedět jak vystrašené děcko. Potřebuji vědět co se děje. Jestli jsou všichni v pořádku. A hlavně…
Nevím, co bych dělal, kdyby se Samuru něco stalo. Ta chvíle, co jsme spolu zatím prožili, je moc krátká. Chci se s ním smát, hádat se, vyčítat si nesmysly, hladit ho a milovat se s ním… Chci s ním dělat ještě spoustu dalších věcí a pěkně dlouho a rozhodně si to nenechám vzít.
Vystoupil jsem z auta za tichého ndávání mého společníka. Opatrně jsme se plížili k těm dalším dvěma, co už otvírali spojovací dveře do domu.
Samuru
Překročil jsem mrtvolu, která se vytřeštěnýma očima dívala do stropu, a musel jsem odklonit zrak na druhou stranu, jak se mi zvednul z toho pohledu žaludek. Edie mě přitiskl na stěnu pokoje a rychle vykoukl ven, aby zjistil, jak moc veliké nebezpečí nás dva ohrožuje, ale nikdo tam nebyl.
Pomalu jsme se vyplížili ven a zamířili za otcem do jeho kanceláře. Měl jsem podivný pocit, že tu neslyším matku a ani otce a poslední místo, kam šel, když jsme přijeli s Ediem byla právě pracovna. Skoro neslyšně jsme vyšli schody a pokaždé zkontrolovali terén, jestli nás někdo nesleduje. Konečně jsme došli ke dveřím, které byly pootevřené. Bylo slyšet, jak otec s někým mluví a moji matku, jak tiší jeho hněv.
Edie pevněji sevřel zbraň a vyčkával, dokud podle poslechu neodhadne, kolik je tam lidí.
„Samuru, dobře poslouchej, běž po schodech dolů a ven... Nebudeš tu! Nevím, kolik je tam lidí a nechci, aby se ti něco stalo, zavolej pomoc! Dělej! Tímhle mi nejvíc pomůžeš... Mazej!"
Cítil jsem, že má pravdu, ale něco mě nutilo zůstat. Všechno mě bolelo z toho, jak se nedokážu rozhodnout, ale Edie mi nedal čas a strčil do mě tak, až jsem zakolísal a spadl na zadek.
„Běž! Aspoň jednou udělej něco správně!"
Naštvaně jsem stiskl zbraň a pomalu šel ke schodišti. Byl jsem zhnusen z toho, že ho tam nechávám, ale měl pravdu, pokud budu rychlý, tak pomoc v tuhle chvíli bude to nejlepší.
Stanley
Opatrně jsme vešli dovnitř. Měl jsem pocit, že by mě nejraději někde zamkli, abych se jim nepletl pod nohy. K mému překvapení bylo všude ticho. Jako by byli všichni někde zalezlí. Co se to tu pro boha děje?
Prošli jsme chodbou, která se napojovala na obytnou část Tuových. Já automaticky, aniž bych se podíval, zamířil za roh k Samurově pokoji.
Trhnutí za opasek a následná rána, která odstřelila kus omítky z rohu, mě srazila k zemi. Do prdele. Tak tady to fakt nevypadá dobře. Strach, co se se všemi děje, mě skoro ochromil. Neviděl jsem a neslyšel jsem nikoho.
„Jde se zpátky, okamžitě vád odsud odvezem,“ řekl tiše ten, co velel mé ochrance.
„Nikam nepůjdu!“ zavrčel jsem a můj pud sebezáchovy byl okamžitě pryč. Klidně se tu nechám odstřelit, ale potřebuji vědět, že je Samuru v pořádku. Zapřel jsem se zády o stěnu a nehnul se ani o krok.
„Kurva! Řekl jsem do auta!“
Chytli mě dva, každý z jedné strany, bez ohledu na to, že držím v ruce zbraň a táhli mě i s mými protesty zpět do garáže. Když jsme míjeli jedny schody, zapřel jsem se patama a všechny nás zabrzdil.
„Samuru!“ křikl jsem, když jsem viděl mihnout se postavu a zmizet ji hned za rohem. Ale to oblečení jsem hned poznal.
Samuru
Málem se mi zastavilo srdce, když někdo vykřikl mé jméno a já věděl, že ten hlas velmi dobře znám. Natiskl jsem se na stěnu a pomalu se plížil k okraji, abych se podíval, kdo to je. Uchopil jsem deštník, který visel na věšáku u dveří a pomalu ho vystrkoval ven, abych zjistil, zda po mě někdo nebude střílet, když bylo vše v pořádku a rána nezazněla, jsem vystrčil hlavu i já.
„Stane? Pojďte sem! Dělejte! Jste tam jak na ráně."
Mluvil jsem tišeji a ukazoval rukou k sobě, aby šli ke mě. Poslechli, ale dva muži zůstali pod schody a dva i se Stanem došli ke mě.
Vrhnul jsem se mu do náruče a pevně ho sevřel.
„Co tady děláš? Co kdyby... Co kdyby... Miluji tě!"
Znovu jsem ho přitiskl na své tělo, ale hned jsem se vzdálil, abych se podíval na otcovi muže.
„Edie je nahoře u otcovy pracovny a není jisté, kolik lidí drží otce a matku v zajetí. Prosím, pomozte mu."
Cítil jsem, jak se mi podlamují nohy slabostí a musel jsem se opřít o stěnu, abych se nesesunul k zemi. Byl jsem z toho všeho opravdu vystrašený a srdce mi bilo tak šíleně, že každý nádech bolel. Měl jsem strach o rodiče, o Ediho a hlavně o Stana... Muselo to už skončit a jen jsem doufal, že po tomhle odjedeme opravdu daleko.
Stanley
Byl jsem tak rád, když jsem držel Samuru v náruči. Tiskl jsem ho k sobě a v tuhle chvíli mě nezajímalo co se děje s ostatními. Ale v momentě, kdy zmínil své rodiče, zpozorněl jsem. Avšak zmínka o Ediem už mě tak šťastným nenechala.
„Edie tě nechá potulovat samotného po chodbě? Idiot!“ zavrčel jsem.
Vážně není normální. Kdekoliv a kdokoliv mohl být někde schovaný. Klidně by nám tady všem teď mohli ustřelit palice, zvlášť když nevíme kdo a kolik jich vlastně je. Přijde mi, že celá rodina i ochranka by potřebovala nový výcvik. A to že pořádný.
„Samuru jdeme,“ chytl jsem ho za paži a táhl za sebou zpátky do garáže. Chlapi šli vedle nás a já jen sledoval zbraň v Samurově ruce. Věřím, že umí střílet, podle toho, co o své výchově říkal, ale byl bych rád, kdyby ji neměl. Ozbrojený se jako první stává terčem.
„Nevíme ani kde je Jeff a Eikichi,“ řekl jsem tiše, když jsme zastavili u dveří do garáže. Chlapi je otevřeli, zjistili situaci a pak nás vtáhli dovnitř a rovnou k autu.
Ještě jsme ani nezabouchli dveře, a už jsem z venku zaslechl policejní vozy.
„Tak nevím, jestli tvůj otec bude mít radost, ale zavolal jsem pomoc“ i přes vážnost situace jsem se na Samuru usmál a pak se obrátil na řidiče. „Otevřete jim bránu a měl by je někdo informovat o situaci…“
Konečně jsem zajistil zbraň a zasunul ji zpátky do pouzdra.
„Jsem rád, že se ti nic nestalo,“ objal jsem Samuru a přitáhl si ho k sobě blíž. „Zítra odlétáme do Anglie. Všichni. I tvůj brácha a Jeff.“
Samuru
Sedl jsem si do auta a pevně se na Stana natiskl, jak kdyby byl to jediné, co mě v tuhle chvíli může udržet na životě. Zajistil jsem zbraň a položil jí vedle sebe. Znovu jsem se otočil na Stana.
„Kde může být Jeff? Mám o Ei strach a podle toho, co se tu děje, jsou opravdu všude. A Edie mě musel nechat samotného, protože šel dovnitř zachránit otce a matku. Nechtěl riskovat, že se mi něco stane a tou cestou jsme šli nahoru. Umím střílet, nemusíš se bát, pokud bych musel, zabil bych."
Ta představa se mi hnusila, proto jsem se schovával u počítačů celý svůj život, ale kdybych musel, udělal bych to.
„Stane... Ať jsou všichni v pořádku, tohle už musí skončit a doufám, že Madoka v tom vězení shnije a upadne mu penis. Sráč jeden... Sakra... Jednou se do něj Ei zamiloval a on zničil život nejen jemu, ale i nám."
Stanley
„Jo, ať mu uhnije,“ pronesl jsem polohlasně a víc Samuru k sobě přitiskl.
Poslouchal jsem, jak se houkání sirén přibližuje. Dva policejní vozy najely před garáž a hned vyběhla parta ozbrojenců a s Tuovýma chlapama vešli dovnitř. V tuhle chvíli jsem si o něco oddechl. Byla šance, že se nikomu nic nestane, ale ve skrytu duše jsem jen doufal, že v zápalu nepostřelí někoho z našich.
Rozhlédl jsem se přes okénko po garáži. Dva policajti hlídkovali venku a podle jejich gest, které k nám vyslali, by mělo být venku čisto.
„Myslím, že bychom odsud měli vypadnout,“ otevřel jsem dveře a vystoupil. Rozhlížel jsem se kolem sebe po všech těch luxusních autech a můj pohled padl na jedno, které jsem si chtěl vždycky vyzkoušet.
„Pojď, pojedem,“ nahnul jsem se k Samuru a pak jsemse vydal přímo k tomu autu.
Mercedes-Benz S Coupe…
Paráda. Při pohledu dovnitř jsem zjistil, že pan Tua zřejmě věří svým lidem natolik, aby nechal klíčky v autě. Ohlédl jsem se po Samuru a když jsem viděl, že jde za mnou, už jsem neváhal a nastoupil jsem.
Otočil jsem klíčkem. Motor se jemně rozvrčel a já byl jak v jiném světě. Je to paráda. Okamžitě mě pohltilo nadšení a zapomněl jsem na všechno, co se děje uvnitř baráku.
„Tak jedem!“ křikl jsem ještě na Samuru, když se mi zdálo, že jde moc pomalu.
Samuru
Chvíli jsem zaváhal, ale nakonec jsem nastoupil za Stanem do auta. Pořád se mi svíralo hrdlo a srdce mi divoce bilo z toho, že jsem nevěděl, jak jsou na tom moji rodiče a Edie. Tohle nebylo zrovna dobré východisko, ale zase... Co jsme mohli dělat? Nejsme supermani, aby se od nás kulky odráželi a už tu byla policie, která snad tohle všechno zastaví.
„Budou v pořádku, že ano?" řekl jsem váhavě a čekal, až se auto rozjede a my vypadneme hodně daleko od tohohle všeho.
Stanley
„Určitě budou,“ ujistil jsem Samuru i sebe.
Nebudu říkat, že mám celou dobu nutkání vběhnout dovnitř a najít Jeffa. Přeci jen za něj cítím jakousi zodpovědnost a je jako můj brácha. Taky telefon mě tlačí v kapse a mám co dělat, abych ho nevytáhnul a nevolal mu. Jenže co by to v tuto chvíli pomohlo? Nic. Ani nevím, kde a s kým Jeff je. Můžu jen doufat, že on a ostatní jsou v pořádku.
Naklonil jsem se k Samuru a políbil ho na tvář.
„Jak to půjde, tak jim hned zavoláme. Ale teď jdeme odsud. Nerad bych použil zbraň a nerad bych, aby ses stal terčem pro někoho, jako je Madoka,“ lehce jsem se při vyslovení jeho jména zamračil. Jak jsem se mohl někdy nechat překecat a něco s ním mít. Kdybych věděl, jaký je to grázl, nejspíš bych ho daroval známým, vyznavačům tvrdého BDSM. To by si užil a nejspíš by domů už nedošel.
„Sugimoto mě bude informovat, až to tu bude zajištěno. A měli bychom odjet taky ve vlastním zájmu, protože jak tvůj otec zjistí, kdo zavolal policajty a kdo si půjčil jeho auto, tak mě nejspíš on vlastnoručně přijde zabít,“ ještě jednou jsem Samuru políbil a pak konečně vyjel z parkovacího místa.
Projeli jsme zadní bránou, kde stál další policejní vůz. Po ujištění, že jsme to my a že jsme v pořádku nás pustili.
Jel jsem rovnou ke mně domů. I přes ty nervy jsem si tak trochu tu jízdu užíval. Myslím, že se přeci jen ten adrenalin a nervozita projevily a já měl plyn přimáčknutý až na podlaze.
Když jsme dojížděli k mému domu, už zdálky jsem viděl policejní auto. Paráda. Takže hlídají i naše domy. Musím Sugimotovi poděkovat a takhle mám aspoň jistotu, že nebudeme mít nevítaného návštěvníka.
Samuru
Nějak jsem přestal mít pojem o čase, protože se vše kolem mě odehrávalo jako špatný film. Možná jsem byl v šoku a nevěděl jsem, jak správně jednat. Cokoliv bych v tuhle chvíli udělal, by bylo nesmyslné a jen bych ohrozil další lidi. Bál jsem se... Poprvé jsem se bál o svou rodinu a všechno zapříčinil jeden člověk... Byl to vůbec člověk?
Nenávidím Madoku a tohle mu ještě nechám vyžrat, i kdybych to měl zařídit sám a poslat na něj otcovy lidi. Potřeboval jsem vše vyřešit... Konečně si oddechnout, nebo se spíš nadechnout. Tolik se nám toho stalo a já cítil, že bych potřeboval vypnout, abych se z toho konečně dostal.
Kdybych neměl Stana, co by se dělo? Byl bych v tomhle sám a utápěl se v sebelítosti? Mít někoho, kdo mi pomohl na nohy je mnohem víc, než být bohatý. Bohatým se člověk stává, ale milovaným se rodí.
Když jsem se konečně probral, tak jsme byli u Stana doma. Vylezl jsem z auta a zcela vážně se na Stana podíval.
„Máš doma panáka? Potřeboval bych jednoho."
Stanley
Samuru za celou cestu neřekl ani slovo. Jen po očku jsem ho občas sledoval. Jeho bledá tvář výrazně kontrastovala s jeho rudými vlasy.
Když jsme vystoupili, policajt si nás zkontroloval a s ujištěním, že můj dům je hlídaný nás pustil dovnitř.
Tak to vypadá, že v tom blbým Madokovi je nejspíš něco víc, když je kolem toho takový fofr. A nejen to, že utekl z vězení, no spíš se do něj ani nedostal, podle toho, co jsem slyšel. Ale ty drogy, napojení na mafii, která s Tuovic Yakuzou ani nemá nic společného… Celkově mi to připadá jako vyřizování účtů a my se do toho svými horkými hlavami s Jeffem připletli tím, že on se zamiloval do Eiho. Tím se to nejspíš všechno spustilo…
„Mám plný bar,“ přikývl jsem. Chytl jsem Samuru kolem pasu a vedl si ho do přímo do obýváku. „Napiju se s tebou. Jsem pro. Myslím, že se klidně i ožeru.“
V kombinaci s léky na mé zranění, to nejspíš bude sranda.
Ještě po cestě domem jsem vytáhl telefon a požádal asistentku, která už také byla v klidu doma, aby nám na druhý den zabookala čtyři jednosměrné letenky. Tak nějak jsem věřil, že Jeff a Eikichi jsou v pořádku a myslím si, že oni dva nebudou proti, když do Anglie poletí s námi.
Otevřel jsem bar a ukázal rukou.
„Tak si vyber, je tam všechno kromě čaje a kávy,“ usmál jsem se a doufal, že se i Samuru trochu uklidní. Ještě jsem protáhl prsty jeho vlasama a přitáhl si ho pro polibek.
„Já si dám klasiku, skotskou,“ ukázal jsem na láhev s nejkvalitnějším obsahem a šel do kuchyně pro led.
Samuru
Ještě chvíli jsem chtěl vnímat ten jeho polibek, který mě i přes nevoli mého mozku, vracel na zem. Odcházel do kuchyně pro led a já si svlékl mikinu, kterou jsem přehodil přes opěradlo gauče, na který jsem si vzápětí sedl. Čekal jsem až se vrátí a jen pozoroval, jak kostky ledu dopadají na dno dvou nachystaných skleniček. Vybroušené sklo se lesklo v odrazu světla, které na něj dopadalo s lustru.
„Nalij mi co chceš. Nevyznám se v tom a v tuhle chvíli mi to je jedno. Prostě to potřebuji a taky potřebuji položit hlavu na tvou hruď... Nic víc a nic míň."
Pokoušel jsem se usmát, ale nic... Prostě jsem se bál.
Málem jsem vyskočil z kůže, když mi zazvonil telefon v kapse a já si uvědomil, že mám stále ten Ediho, který jsem ve spěchu uschoval v kalhotách. Rychle jsem ho vytáhl a přijal hovor. Bylo mi jedno, kdo volá, důležité bylo, že se na druhé straně ozval hlas. I kdyby to byl sám Edie... Jen jsem chtěl vědět, jak na tom všichni jsou.
„Co? Ano?"
Konečně... Srdce se mi šťastně roztlouklo a já se jen se slzami v očích podíval na Stana.
„Ano Ei... Jo... Jsem u Stana a jsem v pořádku. Co? Aha..."
Hltal jsem další informace, co se na mě valily a pomalu se začal usmívat. Když náš rozhovor skončil, zavěsil jsem.
„Jsou v pořádku. Všichni. Ei s Jeffem byli u něho v domě. Tam je hlídala ochranka a ta pravá. Prý už na začátku zjistili, že tam měli jednoho zrádce a proto se snažili co nejdřív dostat za námi, ale pozdě. Prý dorazili právě ve chvíli, když odváželi mrtvá těla asi dvou mužů a otec s Ediem vycházeli ven z domu. Takže je to v pořádku. Prý ti zavolá Jeff a vše ti řekne."
Lehnul jsem si na gauč a nohy hodil přes opěradlo tak, že se mi skoro dotýkaly země. Byl jsem tak rád, že jsou všichni naživu.
Stanley
Usadili jsme se na sedačce a já nalil do obou skleniček. Jednu jsem podal Samuru a díval se na něj, jak si pohodlně leží.
„Snad už bude klid. Ale zítra večer odlétáme. Ještě budeme muset zařídit některé věci do práce a sbalit si. I když moc toho na balení asi nebude. Nevím, jestli by byl dobrý nápad jet teď k vám domů,“ podíval jsem se přes okno na příjezdovou cestu. Policejní vůz stál hned za bránou a kousek od něj Tuovic mercedes. „Nebude se otec zlobit, že jsem mu vzal auto, co?“ přiťukl jsem si k jeho skleničce a svůj obsah hodil do sebe na ex.
„Potřebuji zkontrolovat šití. Nevím, jak to vypadá, když jsem se s tím hajzlem pral,“ promnul jsem si rameno. Postavil jsem skleničku na stolek a sundal si sako a rozepnul košili.
„Podíváš se mi na to?“ poprosil jsem Samuru a znovu si nalil do skleničky.
Než se zvedl, zazvonil mi telefon. Tak jo, teď je řada na mě. Mluvil jsem s Jeffem asi pět minut. Ujistil jsem ho, že opravdu poletí s Eim do Anglie, a moc jsem ho přemlouvat nemusel, protože z povzdálí jsem slyšel přísný hlas pana Tua, jak – snad poprvé – se mnou souhlasí a pronesl něco o tom, že pokud neodletí, tak on sám své syny dokope do letadla klidně i bez nás.
Oddychl jsem si. Hlavně že jsou všichni v pořádku a nikomu se nic vážného nestalo.
A hlavně tomu mému ajťákovi.
Naklonil jsem se nad Samuru. Prohrábl jsem mu vlasy, stáhl mu je z čela a políbil ho.
„Bál jsem se o tebe,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil.
Ať už jsem vypadal celou dobu, jako že se mě to netýká, opravdu jsem se bál. A teprve teď, jako obvykle se zpožděním, to na mě začíná padat. Rychle jsem do sebe kopnul druhého panáka, postavil skleničku na stůl a stáhl si košili, aby se mi na to zranění mohl Samuru podívat.
Samuru
Už jsem mu to chtěl ošetřit, když mu zavolal Jeff a já jen dál, v leže, pozoroval, jak s ním mluví. Opravdu jsem byl z toho všeho unavený a tak jsem zapnul televizi a ani nevěděl co, ale něco jsem poslouchal. Asi aby mě nenapadaly hloupé myšlenky.
Když konečně domluvil, pohladil mě po tváři a já se instinktivně na jeho dlaň na moment natiskl, abych mohl cítit jeho teplo.
Potom jsem se posadil a strhl mu náplast, která halila jeho zranění. Bylo vidět, že to dostalo záhul, protože místy i prosákla krev, ale stehy díky bohu nepopraskaly. Oddechl jsem si a zašel do koupelny pro lékárničku, kterou jsem tam nejednou uviděl. Došel jsem zpět s obvazy a náplastí, dezinfekcí a chladivým gelovým obkladem. Opatrně jsem mu to vyčistil a zalepil, aby se mu do toho nic nedostalo. Dal jsem mu přes to chladivý obklad a začal ho jen jemně na rameni a šíji líbat.
„Taky jsem měl strach, nejvíc, že tě už neuvidím. Miluji tě..."
Sedl jsem si zpět na gauč a na ex do sebe hodil panáka.
„Blééé... To je fakt hnus."
Málem jsem to vyhodil ven, ale zase mě to příjemně zahřálo. Jenže ta chuť... Fuj.
Stanley
Už jsem měl na jazyku nějakou hnusnou nadávku, když mi Samuru strhnul náplast, ale raději jsem ji spolknul. Když mě ošetřil a věnoval mi pár polibků, uvolnil jsem se už dokonale a začal se cítit víc v pohodě. I přesto, že mi v hlavě běželo, co všechno musíme s Jeffem zařídit, nechtělo se mi už nic dělat. Bylo pozdní odpoledne. Pomalu se schylovalo k večeru a já si uvědomil, že jsme ani pořádně neobědvali. Však ani nebyl čas. Chtěl jsem navrhnout, že bychom si něco uvařili, ale najednou se mi vážně nechtělo vůbec nic. Nalil jsem si dalšího panáka a jen se musel usmát, když se Samuru po tom svém zašklebil a otřepal.
Mě samotnému začalo být teplo a příjemný uvolňující pocit, se rozléval po těle. Myslím, že jsem ty tři skleničky vypil moc rychle…
Začal jsem Samuru vykládat o svých sestrách, zatím co jsem mu kontroloval ještě ruku, zda ji má v pořádku. Stehy se můžou vytáhnout až v Anglii.
Lahev se postupně začala vyprazdňovat. Nevím, kolik jsem toho vypil já a kolik Samuru, ale bylo mi to jedno. Jazyk se mi začal motat a myslím, že jsem se ksichtil jak debil, když jsem vyprávěl, jak mi mladší sestra přebarvila vlasy na fialovo, a já nemohl týden do školy.
Samuru
Nevím proč, ale tohle byl tak uklidňující a uvolňující večer. Jen jsme seděli a popíjeli. Já teda jen ucucával, protože to bylo silné pití a já začal velmi rychle cítit tu otupělost. Pomalu padal večer a my si ho ani nevšimli. Neměl jsem hlad, nechtělo se mi nic dělat a tak jsem jen poslouchal Stanovo vyprávění a smál se různým zážitkům, které celkem živě popisoval. Nakonec jsem se svalil do jeho klína a usnul.
Bylo mi po dlouhé době dobře. Byl jsem s tím, koho miluji, měl jsem odjet do Anglie a ještě se seznámit s jeho rodinou a jeho s dědečkem. Prostě mi to připadalo, jako bysme byli oficiálně pár. Spalo se mi klidně a nic mě netrápilo, snad poprvé od těch hrozných událostí, co na nás spadly jako lavina.
Stanley
Ani nevím, jak dlouho jsme tak seděli, popíjeli a já mlel jednu kravinu za druhou. Po celé té peripetii jsem konečně viděl, že se Samuru také usmál a i když jsem už potom motal jedno přes druhé, usmíval se a poslouchal. Když mi nakonec usnul na klíně, uznal jsem, že je čas jít spát.
Chtěl jsem ho vzít do náruče a odnést do ložnice, ale jaksi mě neposlouchala ani jedna končetina. Ruce jsem měl slabé a nohy jak z gumy. Když jsem skončil na kolenou a Samurovi hlavou v rozkroku, vzdal jsem to. Jen jsem ho odžduchal se smíchem na konec sedačky, a lehl si vedle něj. Vážně jsem se smál. Přišlo mi to vtipné, jak jsem ho postrkoval po sedačce a on jen něco mumlal a ani jednou se přitom nevzbudil. Mohl bych ho klidně teď ojet, jak bych chtěl, a on by to celé prospal.
Svlékl jsem si jen kalhoty a po delším boji i Samovi. Málem jsem mu stáhl i trenky, jak jsem s tím oblečením bojoval. Nechal jsem mu je na půl žerdi a lehl si vedle něj. Přikryl jsem nás dekou a ruku položil na jeho poodhalený zadeček a víc si ho k sobě přitáhl.
Doufám, že mě ráno Jeff vzbudí, pomyslel jsem si ještě, než jsem se odebral do říše snů, stejně jako Samuru.