Stanley
Nechápavě jsem se na ně díval. Teprve když se představili, jsem se víc zaměřil na obličej ženy, která se představila jako paní Tua a pak jsem pohlédl na Samuru. Podoba se vážně nedala popřít. Už je mi jasné, po kom má Samuru tak prořízlou pusu.
Zaměřil jsem se na jejich konverzaci. Ta nesnášenlivost se prostě nedala přeslechnout.
„Rád vás poznávám,“ mírně sklonil hlavu a nabídl panu Tua naší vizitku, jak je v Japonsku zvykem. Překvapilo mě, když mi sám nabídl ruku. Ale zřejmě je na to zvyklý, když si sám vzal Evropanku a navíc je tohle sešlost mezinárodní. Tak s tím nejspíš tak nějak počítal.
Jenže jeho stisk nebyl zrovna Japonský. Když už musí, podání ruky je spíš formální, lehké, ale on mi drtil ruku jak ve svěráku.
„Pan Tua je tu na pozvání naší firmy,“ lehce jsem pokynul rukou směrem k Samuru. Nebyl jsem si jistý, zda ho oslovit jménem, abych nevyvolal nějaký nechtěný rozruch.
Číšníci začali roznášet jídlo a já byl celkem rád.
„Přijměte, prosím, pozvání do naší firmy. Velice rád bych si s vámi a s mým společníkem vypil čaj. Bohužel pan Hunt je vážně nemocný a nemůže se zúčastnit tohoto setkání.“
Položil jsem si ubrousek na klín a vzal do ruky příbor.
„Tak pan Hunt, ano?“ ozval se Tua starší, když právě vkládal své první sousto do úst.
Tón, jakým to řekl, se mi vůbec nelíbil. Jako by Jeffa chtěl zabít a to ho ještě nezná.
„Ano, Jefferson Hunt, prezident naší firmy a můj společník.“
Pomalu jsem jedl a sledoval každý jeho pohyb. Byl jako šelma na lovu a čekal na jakoukoli chybu, kterou by mohl využít ve svůj prospěch. Jenže… ještě neví s kým má tu čest. Takových lidí, byť se tváří sebeděsivěji, se já nebojím.
Samuru
„Na pozvání vaší firmy?" zeptal se svým drsným hlasem otec.
„Ano otče, pracuji u firmy Torres, jako technická podpora. Vadí ti to? Pokud vím tak ty se o to, co dělám, nezajímáš už léta."
„Kdybys někdy přišel na večeři, třeba bych se mohl zajímat."
„Byl jsem tam, když jsem přiletěl a potom s Ei a to byla večeře, tak co?" zvýšil jsem hlas.
„No a taky jste velmi statečně utekli," to už i otec začal doutnat.
„Co tě víc štve, to že ti Ei proklouzl mezi prsty, nebo to, že tu sedím s mužem? Nevíš, co si máš o mě myslet, že? Jak nechutné syny to máš. Kdyby ses jen trochu zajímal, tak..."
Otcova silná rána dopadla na mou tvář.
„Začni se chovat jako dospělý, Samuru," naštvaně řekla matka.
„Hlavně, že vy se tak chováte? Koho na Ei máte nasazeného? Nevěřím tomu, že je tohle jen náhoda."
„Samuru, cti svého otce."
Věta, která mě provázela celým dětstvím. Tak krutá věta, která mě okamžitě zarazila do židle a já jak cvičený pes stáhl uši.
„Omlouvám se," jen jsem tiše špitl.
Začal jsem jíst, protože to je to jediné, co mi pomůže. Zajíst tuhle hořkost… To jsem potřeboval. Přímo jsem se vším cpal, kašlal jsem na etiketu, tu ať si oba srolují a narvou do zadku.
Když jsem dojedl, musel jsem na záchod, protože se mi neudělalo zrovna dobře.
„Omluvte mě, odcházím na toalety."
Když jsem procházel kolem otce, jen jsem se k němu sehnul a tiše mu zašeptal do ucha: „Asi si ho tam vyhoním a poprosím Stana, aby mě pěkně protáhl."
Otec málem zlomil vidličku, jak naštvaně jí drtil.
Stanley
Mlčky jsem jedl a sledoval jejich slovní výměnu. Nepříslušelo mi, se do toho míchat. Ale postupně jsem si dělal na vše svůj obrázek. Myslím, že o tomhle před Jeffem zatím pomlčím.
Když Samuru dostal facku, jen jsem sebou škubnul a pevně sevřel příbor v ruce, abych jeho otci nevypálil zpátky. Ať je silný jak chce, po mojí ráně by nejspíš skončil na zemi.
Samuru se náhle zvedl s omluvou, že musí na toaletu, ale ještě stihl otci něco pošeptat.
Podle toho, jak se na mě podíval a jak se vidlička v jeho ruce ohla, to asi bylo něco, pořádně nervy drásajícího. Hlavně, když jsem měl sám tu čest se s jeho průpovídkami už setkat.
„Omluvte našeho syna. Je nevychovaný. V Anglii pochytil spoustu nevhodných manýrů,“ podívala se na mě jeho matka se svým neupřímným úsměvem, ze kterého se mi nedělalo moc dobře.
Odložil jsem příbor a postavil jsem se.
„Ctím vaše tradice,“ pohlédl jsem na pana Tua. „Vím, co pro vás znamená rodina. Ale ještě jednou tohle uděláte, tak věřte, že vám tu ruku zlomím. Tak jak chcete, aby váš syn ctil své rodiče, stejně byste měli ctít jeho. Je to vaše dítě. Vaše krev,“ otřel jsem si ústa do ubrousku a odložil ho na židli, což znamenalo, že se již k tomuto stolu nevrátím. Ještě jednou jsem se na oba podíval. „Myslím, že mé pozvání již neplatí. Teď mě prosím omluvte. Sedět u tohoto stolu mi vážně nedělá dobře. Jsem Angličan a zřejmě jsem doma pochytil nějaké nevhodné manýry,“ převrátil jsem jmenovku s mým jménem na stůl a s lehkým úklonem hlavy jsem se vzdálil.
Tak a teď najít Samuru. Říkal, že jde na toaletu, tak jsem zamířil rovnou tam.
Vešel jsem dovnitř. Byla prázdná, jen v malé předsíňce se zrcadly a umyvadly stála obsluha, která se mi hned při vstupu poklonila.
„Samuru?“ zavolal jsem a postavil se do uličky mezi kabinky.
Samuru
Zamířil jsem k toaletám, ale nedošel jsem tam. Něčí silná ruka, mě stáhla na bok a donutila zastavit mě v chůzi.
„Samuru, jsi to opravdu ty?"
Ten hlas... Opravdu to byl on? Už mnohem příjemnější bylo setkání s rodiči, než setkání s ním.
„Pusť mě! Nemáš štěkat mému otci u nohy? Nemám s tebou o čem mluvit," snažil jsem se vyrvat zápěstí z jeho sevření, ale nešlo to. Už jako dítě byl silnější než já. „Řekl jsem, aby se mě pustil, Botane."
Jeho jméno ve mně rozpoutalo staré křivdy, které nelze zapomenout.
„Je to už tak dlouho, co jsem tě neviděl, Samuru."
„Co potřebuješ? Zase mi chceš něco ukrást a chvástat se před mým otcem, že jsi to vymyslel ty? Víš, jak mi bylo, když mně radil nejlepší přítel, kterému jsem tolik věřil? Jak ti šlape VČELA?" zvýšil jsem na něj hlas a znovu se snažil od něj dostat.
Jeho ruka se mi posunula k loktu a on si mě přitáhl na chlup k obličeji.
„A jak ti je, když tvůj bratr spí s Jeffem Huntem a ty nejspíš uspokojuješ Stana Torrese?"
„Ty jsi ta zmije?" vyhrkl jsem na něj.
„Správně a ty mi vymyslíš systém, jak udržet VČELU v chodu! Jinak ti pana Torrese zničím."
Stanley
„Promiňte, pane,“ přistoupil chlápek z obsluhy ke mně blíž a znova se mi poklonil. „Ale nikdo tady není. Nevešel sem nikdo dobrých patnáct minut.“
„Děkuji a omlouvám se za rozruch,“ tak jsem se mírně poklonil. Už mě z toho jejich klanění začíná bolet za krkem.
Vyšel jsem z toalety ven a začal se rozhlížet kolem sebe. Pomalu jsem se vracel směrem k sálu a stále se rozhlížel, jestli Samuru někde neuvidím. Když jsem míjel jednu vedlejší chodbu směrem ke kuchyni, zarazil jsem se. Samuru tam stál zády ke mně a před ním nějaký chlápek. Ten rozhovor se mi podle jejich gestikulace vůbec nezdál přátelský. A navíc…
Rozčílil jsem se.
Rychlým krokem jsem k nim došel a přes Samurovo rameno chytil zápěstí toho parchanta, který ho držel za ruku a evidentně ho nechtěl pustit.
„Pokud je mi známo, tak Japonci moc neholdují tělesným kontaktům. Mám pocit, že se v tomhle začínám trochu ztrácet,“ zavrčel jsem a podíval se mu do očí. Stiskl jsem jeho ruku tak pevně, že byl nucen Samuru pustit. Obešel jsem ho a postavil se mezi ně.
„Je mi jedno, kdo jsi, ale ještě jednou na něj sáhneš, tak tě zabiju! To si zapamatuj!“ naklonil jsem se až k němu a vzteky mu vrčel do obličeje. Přiblížil jsem se k němu na tolik, že byl nucen couvnout o dva kroky. Chtěl se mi vyškubnout, ale já ho nepustil.
„Rozuměl jsi mi?!“
Samuru
V šoku jsem pozoroval Stanova široká záda, která mě chránila před Botanem. Měl jsem chuť mu vrazit pusu, protože tohle pro mě ještě nikdy nikdo neudělal.
Cítil jsem se chtěný a chráněný. Sakra... Já... Asi... Ho... Opravdu... Miluji.
Obmotal jsem ruce kolem jeho pasu a natiskl se na něj.
„Nechej ho prosím. Nešpiň si s někým takovým ruce, nestojí za to. Půjdeme domů? Prosím."
Dvakrát jsem ho poprosil, během rozhovoru, což je u mě výkon. Ale já to myslel vážně, chci pryč.
„Ale pokud tu potřebuješ navázat kontakty, zůstanu tu s tebou."
Mluvil jsem, jako kdyby tu Botan nebyl. Ten se vyškubl Stanovi ze sevření a poodstoupil do bezpečné vzdálenosti.
„Dobře si to rozmysli Samuru, nikdo tě dlouho neochrání. VČELA se bortí, chceš všechno svoje úsilí zničit?"
„To tys ho zničil, když si mi jí ukradl. Však vím, jak funguje ne? Ale… To tys jí stvořil, ne? Pro mě bude důležitější, když ten systém vymyslím a dám firmě Torres, to já zničím tebe."
„To se ještě uvidí, Samuru," řekl Botan a v rychlosti odešel pryč.
Jen jsem se zapřel víc do Stana a prudce si oddechl. Z tohohle mi bylo opravdu zle a nohy se mi málem podlomily.
„Omlouvám se, že jsem vám zkazil obchod s mojí rodinou, a omlouvám se za jejich chování."
Sám jsem cítil, jak mě to všechno mrzí.
Stanley
Překvapilo mně, když mě Samuru objal. Vyvedlo mě to natolik z míry, že jsem povolil sevření a ten hajzl se mi vyškubnul.
Ještě jsem se díval, jak mizí, ale po jeho slovech jsem se zamyslel. Zřejmě mezi nimi něco proběhlo v minulosti. Jo, každý máme něco v minulosti, na co by člověk nejraději zapomněl.
Chytl jsem Samuru za ruce, rozpojil jsem je a otočil se k němu.
„To já se to omlouvám. Nevěděl jsem, že vaše vztahy v rodině jsou takové a nevěděl jsem, kdo všechno tady bude. Jinak bych tě sem nebral,“ ještě chvilku jsem držel jeho ruce a pozoroval jeho obličej.
„Jestli chceš jít domů, odvezu tě, ale já tu musím ještě chvilku zůstat. Mám domluvené setkání s představitelem jedné firmy,“ pustil jsem mu ruce. „Oběd už skončil, všichni se přesouvají na banket. Nemusím tu být celý den, ale měl bych tu zůstat ještě asi hodinu. Chceš teda odvézt domů?“ zadíval jsem se mu do očí.
Opravdu nevypadal, že by to tu zvládal. S klientem se mám setkat asi za půl hodiny a za tu dobu v pohodě Samuru stihnu odvézt.
Samuru
„Ty za nic nemůžeš. Nevíš, jak to mám se svojí rodinou a tohle byl vlastně celkem příjemný rozhovor. Bývá to mnohem horší. To, že je otec Japonec neznamená, že na něj moje matka nepůsobí."
Zadíval jsem se do jeho očí a trochu se uklidnil.
„Zůstanu tady. Nemyslím si, že by mě ještě někdo otravoval, když jsem tu s tebou," usmál jsem se a dal mu letmou pusu na tvář. „Ty můj zachránče."
Ještě víc jsem se pousmál a konečně se mi ulevilo, že je tu se mnou. Tak dlouho se tomuto všemu snažím vyhnout, ale nikdy mě nenapadlo, že když Ei odmítne dědictví, že ho někdo bude muset převzít a jediný jsem tu já.
Mám z toho čím dál větší strach. Otec tu bude se svou povahou do sta let, ale i tak. Možná jsem před tímhle vším utíkal do Anglie. Ale pomohlo to?
„Dal bych si něco k pití."
Stanley
Samuru mě začíná vyvádět z míry čím dál víc. Jeho objetí a letmý polibek jsou pro mne horší, než ty jeho nadávky a úlety. Jsem z toho trochu vedle. Nějak si prostě nedokážu připustit, že by se našel někdo, a ještě navíc takový jako Samuru, kdo by se ke mně takhle choval.
Jsem velký a jen tak se něčeho nezaleknu, přesto některé věci snáším hůř. A jedno zklamání mi bohatě stačilo. Proto jsem se pak už k nikomu nevázal a raději jsem preferoval krátké známosti tak na jednu noc.
I když se mi teď v hlavě honila spousta těchto myšlenek, choval jsem se, jako by se nic nestalo. Zašli jsme se Samuru do druhého sálu, kde se už lidé začali po obědě scházet.
„Co si dáš k pití?“ došli jsme k baru.
Při pohledu na hodinky jsem se ujistil, že mám ještě dvacet minut čas. Ale musím si to pohlídat. Japonci nesnáší nedochvilnost. Lidé by se od nich vážně měli učit.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a pozoroval všechny okolo. Některé jsem znal, někteří byli pro mne velkou neznámou. Ale taky nemůžu znát všechny.
„Vážně tu chceš zůstat?“ položil jsem Samurovi ruku na koleno, když stále mlčel a jen se díval před sebe.
Samuru
Nevím proč, ale stále mi to všechno leželo v žaludku. Já jen dělám, že jsem silný, ale uvnitř mě je celkem malá a slabá duše.
Vždy se radši skryju za počítače, než bych řešil něco s city. Ale poprvé mám pocit, že to řešit chci. I když mám v Ei obrovskou podporu tohle je jiné. Stan je jiná osoba a já...
Podíval jsem se na něj a pořádně si ho prohlédl, než jsem byl schopen mu odpovědět. Srdce se mi otřepalo a jako kdyby mě polil studený pot.
V žaludku se mi všechno sevřelo a jediná myšlenka se uvelebila v hlavě.
Asi je to pravda a já se zamiloval. Tohle bude sakra bolet. A nejhorší je, že před tím nemám kam utéct.
„Je to v pohodě. Budu tu. Víš, mám potřebu ti to vysvětlit, jen je to opravdu složité a já tě nechci zatěžovat tím, jak se máme s rodiči rádi a proč nežiju v luxusu. Ei je to jediné, co mám. Vlastně... Asi jsem nám pokazil rande, že?"
Bolelo to. Jen jsem nevěděl co víc? Prostě vždycky zklamu ty, na kterých mi záleží. Jsem chodící pohroma.
Dal jsem ruku na jeho a pevně ji stiskl, abych cítil podporu.
Sakra... Opravdu jsem z něho v prdeli a to není dobré.
Stanley
Jeho ruka na mé. Jen tak, aniž by měl snahu zlomit mi prsty. To je divné. Pořádně jsem se na něj zadíval.
„Nemusíš mi to říkat. Aspoň ne teď. Později na to bude víc času,“ měl jsem opravdu pocit, že tohle téma je pro něj hodně těžké. „Jen, když už jsi tady, chci tě požádat o jednu věc,“ upil jsem ze skleničky, a zase ji postavil na pult. Nesmím moc pít, protože musím mít čerstvou hlavu. „Za chvíli se přesunu do malého salonku v druhém patře. Rád bych, kdybys šel se mnou. Nemusíš nic říkat, jen prostě budeš poslouchat a uděláš si své závěry, které mi po skončení schůzky potom řekneš. Budu mluvit já, protože vím, o co jde, ale mohlo by mi něco uniknout. Vždycky to tak s Jeffem děláme, že jeden schůzku vede a druhý jen pozoruje. Můžeš to pro mne udělat? Za deset minut tam máme být, takže bych se měl už pomalu přesunout.“
Sevřel jsem Samurovy prsty a čekal na jeho odpověď. Pokud odmítne, nebudu se zlobit. Nebude to poprvé, co budu na schůzce sám.
„Jedná se o firmu zaměřenou na dovoz a vývoz výpočetní techniky a ty tomu rozumíš aspoň po technické stránce,“ usmál jsem se na něj a ještě dodal: „A neboj, rande si nepokazil. Náhodou si ho užívám."
Samuru
On mě o něco žádá? V jeho případě mě to až překvapuje.
„Můžu, nevadí mi to a pokud ti to pomůž... Teda... Pokud to pomůže firmě, udělám to."
Bude mi trvat, než si konečně přiznám, že jsem z něho zmatený, ale musím myslet a taky fungovat.
„Jen nevím, jestli ti pomůžu tak, jako tvůj drahý Jeff."
Musel jsem si rejpnout, protože on o něm pořád mluví tak nadšeně a jeho rodina to není. Beztak by se mu chtěl dostat do zadku jako polovině chlapů tady.
Měl bych si konečně uvědomit, s kým mám tu čest a že podle toho, jak si mě bere, nebude zrovna věrná povaha. To jsem bohužel jen já a taky jen já, za to budu trpět.
Větší odstup, Samuru! Odstup!
„Prosím, jeden pomerančový džus," objednal jsem si, když se objevil číšník.
„Prosím, pane," podával mi příjemný mladík sklenici s džusem a mrkl na mě. Když pokládal sklenici a já si jí chtěl vzít, jen letmo mi přejel po prstech.
Co? Upil jsem a pousmál se nad tím, že možná i já, někoho zajímám a ten číšník nebyl špatný.
Když jsem dopil pití, už byl čas jít.
Stanley
Samuru souhlasil. Byl jsem rád. Aspoň jsem na schůzku nemusel sám a můžeme pak spolu i jet ke mně domů.
Už zase myslím na… Pohledem jsem sjel krátce Samurovi do rozkroku, ale hned na to jsem zvedl hlavu a zamračil se, když jsem viděl, jak se číšníkovy prsty otřely o Samurovy, a ten jeho úsměv bych mu nejraději zarazil do krku i se zubama.
„Dobře tak jdeme,“ podíval jsem se na hodinky a ještě jednou i na číšníka, který se pořád pohyboval poblíž a pokukoval po Samurovi, jako by tu nebylo dost jiných hostů.
Došli jsme k výtahu a vyjeli do druhého patra. Obsluha nás uvedla do salonku, kde vzápětí došli i naší potencionální obchodní partneři. Po nezbytném představení a předání vizitek, jsme se usadili a my začalo jednání.
Měl jsem pocit, že všechno probíhá hladce. Občas jsem mrknul na Samuru, který tiše poslouchal, ale neušlo mi, jako by chtěl občas něco říct. Nevěděl jsem, zda ho mám nechat promluvit nebo ne. Nakonec jsem to celé ujednal sám s tím, že jsem domluvil další schůzku na firmě, kde budou připravené podklady pro další spolupráci.
Rozloučili jsme se a vyšli ven.
„Tak můžeme jet,“ otočil jsem se na Samuru, když jsme čekali na výtah. „Jak ti přišli? Co k tomu máš?“ nastoupili jsme do výtahu a já se k němu mírně natiskl. „Byl jsi skvělý, Samuru,“ chytl jsem ho pod bradou a vtiskl mu krátký polibek. Krátký tolik, než výtah zastavil v přízemí.
Samuru
Jednání proběhlo v klidu a jejich klidný a přímý přístup je u Japonců běžný. Je to dobrá firma, otec s nimi často obchodoval a ještě místy ujedná nějaké zakázky.
Když jsem byl na brigádě u něj ve firmě, dost jsem se přiučil. Byla to jediná chvíle, kdy jsem si od nich vzal peníze. Ale to, co dali Botanovi za mou...
Sakra... Zase jsem se naštval, protože to, co jsem od téhle firmy slyšel, bylo až moc.
Oni mě opravdu potřebují a je jen jejich štěstí, že si vybrali firmu Torres.
Když se Stan natiskl na mé tělo a výtah se začal pohybovat, málem se mi zastavilo srdce. Přijímal jsem jeho dlouhý polibek a sám jsem ho prohluboval, co to šlo.
Jazykem jsem se otíral o jeho a proplétal se s ním, jako kdyby to nikdy nemělo skončit.
Proč mám vždy pocit, že ke mně něco cítí, když mě líbá. Vždyť polibek není bez citů, ne? Je to až moc intimní.
Sakra... Je to špatné... Ten kdo se zamiluje první, vždy prohraje.
Dveře výtahu klaply a my se od sebe odtrhli. Mírně jsem zasténal, jak se mi nechtělo opustit jeho ústa, ale následoval jsem jej do auta. Nasedl jsem a podíval se na něj.
„Co si o nich myslím? Je to skvělá firma a jejich vybavení a zaměstnanci, jsou jedni z nejlepších, ale mají veliký problém. Proto se chtějí nejspíš spojit. Chybí jim peníze. Jak to vím? Používají můj systém VČELA."
Nadechl jsem se a promnul si prsty.
„Ten muž, co mě odchytil na chodbě, byl můj nejlepší kamarád z dětství. Ale když jsem byl na té brigádě, vymýšlel jsem systém VČELA, jeden z nejlíp sestavených systémů, který propojuje tisíce serverů a získává o všem informace a další věci… No je to složité. Důležité je to, že mi to Botan ukradl a vydával za svůj. Otec ho zaměstnal a já odjel do Anglie. Nechtěl jsem se na to dívat. Jenže..."
Zvážněl jsem tón hlasu, protože tohle je důležité.
„Nikdy nebyla VČELA dokončena. Ukradl mi ji před koncem a to on neví. Je navrhnuta tak, že funguje jen dva roky. Potom celá zkolabuje. Takže jejich práce bude nenávratně ztracena. Už nyní s ní musí mít veliké problémy."
Stanley
„Takže podrazák, jo? Ty mám tak nejradši,“ zatl jsem ruce v pěst.
Vzápětí jsem si uvědomil, co dělám, povolil jsem ruce, nastartoval auto a vyjel od hotelu pryč. Myslím, že mi to pro dnešek stačilo. I když mám rád skotskou, stejně si ji raději dám doma.
„Předpokládám, že všechno co se týká včely, pořád máš, co? Tak to rozjeď a budeš jeden ze společníků, co s touhle firmou uzavře smlouvu. Můžeš klidně Botanovi vytřít zrak,“ pootočil jsem hlavu a krátce jsem mrknul na Samuru, jak na tom je. Pořád byl podmračený. Nejspíš ho to všechno pořádně žralo. A co se divit. Dvě taková setkání za jeden den.
Bylo už pozdní odpoledne. Ne schůzce jsme se celkem zdrželi a stejně se mi nechtělo vracet na banket. Zahlédl jsem tam tu černovlasou mrchu. Neutušil jsem, že pojede až do Japonska na tohle setkání. Raději jsem se mu vyhýbal, protože při setkání s ním, bych mu nejspíš urazil palici.
„Mám tě odvézt domů, nebo pojedeš ke mně?“ zeptal jsem se Samuru, když bylo v autě delší dobu ticho. Chtěl jsem se zařadit do jízdního pruhu na odbočce, když mi začal zvonit telefon. Zapnul jsem handsfree, ale než jsem cokoli stihl Jeffovi říct, vyletěl jako někdo, kdo je v absolutně zoufalé situaci.
„Je mi jedno, jestli máš u někoho ruce v kalhotách nebo svýho ptáka v něčím zadku. Ekichimu se něco stalo. Byl doma, a když jsem s ním telefonoval, někdo ho napadl. Jedu tam a ty tam přijeď taky! Nutně Tě potřebuji!“
A bylo ticho.
Jen jsme na sebe se Samuru pohlédli a bylo zbytečné cokoli říkat. Okamžitě jsem otočil auto přes plnou čáru a vyrazil rovnou k Ekichimu bytu.
Samuru
„Všechno mám a dokonce jsem pracoval na jejich rozšíření, zbývá jen pár úprav, ale… Bojím se toho, že tímhle jdu proti otci. Ať je jakýkoliv, jeho firma je opravdu na úrovni a je… Mám k nim úctu. Ať je to jakkoliv, jsem jejich syn.”
Ani nevím, jak jsem mu chtěl odpovědět, ale spíš jen mlčet, aby mě vzal k sobě.
Proč jsem chtěl být dneska s ním?
Proč ho potřebuji mít blízko sebe?
Najednou se mu rozezněl telefon a on to dal na hlasitý odposlech.
Vše se ve mě sevřelo, protože se mi Jeffův hlas nezdál zrovna v pohodě. Přepadl mě hrozný strach o Ei a podíval jsem se na Stana s pohledem, který říkal: Jeď co nejrychleji!
Klepal jsem prsty o palubovku a nedokázal se zbavit pocitu, že s Ei něco je. Srdce se mi svíralo, jak kdyby ho někdo drtil a po zádech se mi převalovala husí kůže.
Snad jsem to auto popoháněl i očima, abychom tam byli co nejdřív. Hned, co jsme dojeli k Eiho bytu, vyběhl jsem z auta a vlítl do bytu jak vichřice.
Ihned jsem zamířil do pokoje a uviděl na zemi krev… Jeho krev… Ještě čerstvou krev a v jeho fotce na nočním stolku zabodnutý nůž.
Vzal jsem ji do ruky a nohy se mi podlomily, jak jsem byl najednou slabý. Co když…
Pevně jsem ji sevřel, až jsem si rukojeť toho nože zaryl do dlaně. Měl jsem o něj hrozný strach… Tak strašný, že jsem nedokázal ani mluvit.
Jen jsem klečel na zemi a zíral na tu krev před sebou.
Stanley
Samuru hysterčil, jen co vletěl do bytu. Ani jsem ho nestihl zastavit. Ale když jsem se podíval na Jeffa a pak na tu fotku a krev na zemi, bylo jasné, že je zle.
Jeff jen ztěžka dosedl na postel. Vyřkl podezření, že to mohl být Madoka.
Pohlédl jsem na Samuru. Z dnešního banketu je mi jasné, že oni dva nejsou jen tak obyčejní kluci. Ale pořád je tu něco, co jsem nevěděl. Něco co dohnalo Madoku k tomuhle činu. Co skrývají?
„Samuru vstaň,“ přešel jsem k němu. Chytl jsem ho za paže a donutil ho stoupnout.
„Teď se uklidni a řekni nám, proč by Madoka chtěl udělat něco takového. To není jen tak. Určitě to není jen proto, že Jeff tvýho bráchu ojíždí.“
Pohled, který po těch slovech na mě hodili, by zabíjel. Ale ať už to, co jsem řekl, se jim líbilo nebo ne, teď nebyl čas na nějaké osobní pocity. Vrazit mi můžou potom. Čas je proti nám.
„Tak mluv, Samuru!“ řekl jsem o něco ostřejším tónem, aby se vzpamatoval.
Samuru
Stál jsem naproti Stanovi a stále byl v šoku z toho, v jakém stavu jsem tenhle byt našel.
Proč se tohle děje zrovna nám? Copak jsme se všeho nevzdali, abychom měli mít od mafie klid?
Já moc dobře vím, že nikdy na odchod stačit nebudu. Vždy budeme nástupci a jednou, se budeme muset vrátit, jak je v rodinách zvykem. Ale proč?
Pravdu? On chce tuhle pravdu? Je zkažená stejně, jako Madoka sám.
„Ei a já jsme syny Dai Tua, toho, co s vámi měl obchodovat. Ei se před osmi lety přiznal, že je gay a otec ho vyhnal. Ei se proto rozhodl, že se vzdá dědictví a nechce mít s rodiči nic společného. Jenže otec mu přesto zanechal velmi drahé pozemky, které mu patří. Tohle bude asi to, co Madoka ví. Nic jiného mě nenapadá. Jenže jediný, kdo nám může pomoci, je můj otec."
Vše se ve mě sevřelo, protože po dnešním výstupu, bych ho měl znovu vidět? Je to jak kdybych šel proti tisíci palných zbraní a představoval si, že je to lán květin.
„Jedem,“ zavelel Jeff.
„Kam chceš jet?“ snažil jsem se ho zastavit, protože neví, s kým bude mít tu čest.
„Za tvými rodiči. Podle toho, co jsi říkal, mohli by pomoci.“
Sakra... Neměl jsem mu na to co říct. Měl pravdu a já to věděl. Jen jsem ho následoval k autu a tiše pozoroval cestu do pekla, která ubíhala jak zpomalený film.
Notebook jsem měl na klíně a hledal Madokův signál. Už jsem ho skoro měl, když jsme vjížděli do sídla.
Když se vrata doširoka otvíraly a u vchodových dveří, se objevil sluha, začalo mi být jako ptáčkovi, kterého zavírají do klece. Jenže nemohl jsem v tuhle chvíli myslet jen na sebe. Ei je v nebezpečí a jakékoliv zaváhání bude znamenat konec. Bál jsem se o něj, nedokázal jsem ani v klidu dýchat, jak moc jsem měl sevřené hrdlo, a vše ve mě bouchalo strachy. Ale musel jsem... Musel.
Vešli jsme dovnitř a po chvilce do obývacího pokoje vstoupil i otec. Stále jsem svíral notebook, abych neztratil důležité informace. Jak moje poslední krabička záchrany.
„Mohl bys mi vysvětlit, co se děje?“
Už se mi začalo dělat špatně, protože k němu musím být milý a potom, co jsem mu v tom hotelu pošeptal, si na mě pěkně smlsne.
„Promiň, tati, ale máme podezření, že…“
Jeho pohled, který zamířil k mým rukám, mnou projel jak pěkně ostrá dýka.
„Mohl bys aspoň odložit ten notebook, když se mnou mluvíš?“
Tak a je to tu nanovo.
„Ale potřebujeme zjistit…“
„Samuru! Něco jsem řekl!“
„Ale tati..“
„Poslechni svého otce!“
Sakra, on se prostě ani v téhle situaci neumí chovat jako rodič, který má zájem o své děti? Může mě peskovat potom.
Stanley
Když Samuru nebyl ochoten jet za rodiči, udělal Jeff jejich dohadování rázný konec. Zakázal jsem mu zakázal jet svým autem, protože sotva lezl, jak byl dobitý. Samuru měl celou cestu notebook na klíně a snažil se vystopovat Madokův telefon. Jen doufám, že mu nedojde baterka. Když jsme vjížděli do sídla rodiny Tua, hned jsem si všiml, jak se Samuru přikrčil. Jako by čekal ránu.
Ale maje na paměti to, co se stalo na banketu, jsem se mu ani nedivil.
Jen co jsme vešli do domu, objevil se jeho otec. Než se rozkřikl na Samuru, hodil po mně jeden ze svých vražedných pohledů. Já i Samuru jsme byli stále v oblecích, zatím co on byl již v neformálním oblečení. Zřejmě se na banketu dlouho nezdrželi.
Jen tiše jsem zatím sledoval jeho rozhovor se Samuru. Ale po chvíli, kdy mi bylo jasné, že jeho ego je větší než moje, mi došla trpělivost.
Musí, kurva, za každou cenu ukazovat, jaký je nepřekonatelný boss? Teď na to není ta pravá chvíle!
„Tak to by stačilo!“ vyskočil jsem na nohy, než stihl Samuru odpovědět na otcovo typické: Cti svého otce. „Je mi jedno, jak bohatí jste, jaký máte přístup ke svým synům! Ale teď je situace vážná! Samuru se snaží najít Madokův telefon! Máme podezření, že unesl Eikichiho!“ výhružně jsem se před něj postavil.
Už se nadechoval, že něco řekne, když se ozval od dveří pro mne nepříjemný ženský hlas. Všechny chlupy se mi postavily na těle, ale pro tentokrát jsem to musel překousnout.
„Co se stalo mému drahému Eimu!“ zůstala ve dveřích stát jejich matka.
Než jsme stihli zareagovat, Jeff k ní popošel a to co předvedl, mi vyrazilo dech. Takhle se snížit a s úklonou žádat o pomoc. Tohle nikdy nedělal. Teď už není pochyb, jak moc Eikichiho miluje. Jen jsem lítal pohledem po všech přítomných a najednou jsem nevěděl, co říct.
Samuru
„Co se stalo mému drahému Eimu!“
Fuj... Chce se mi zvracet. Opravdu měla být herečka, protože tohle jí snad každý musí sežrat. Kdyby to aspoň byla pravda a ne jen hnusná přetvářka.
Jen jsem pozoroval Jeffa, jak se před mými rodiči ponižuje a dokazuje, jak moc mého bratra miluje.
Jenže k nim žádné city nedojdou. Jak dvě sochy stály naproti němu a jen se dívali na to, co ještě řekne, nebo předvede.
On se jim uklonil. Poprosil je o pomoc... Je... Uklonil se... Zničí tě... Jak jim dáš šanci, Jeffe, sežerou tě.
Najednou se na počítači rozsvítila ikonka Madokova telefonu a ta se přesně pohybovala po mapce. Zastavila se na jednom opuštěném místě, až za městem.
„Mám ho, hajzla!“ vykřikl jsem a hned všem ukazoval jeho pozici.
„Samuru, vychování!“
No jasně, strč si ho do svého nabubřelého zadku. Jsem rád, že jsem ho našel.
„Ale to je… To jsou nemovitosti, které se nám snažil prodat. Jenže jsou bezcenné a byly by to vyhozené peníze. Ani jako pozemek pro výstavbu se nehodí,“ díval se otec na mapku, kterou jsem jim ukazoval.
Jeff nelenil a ihned zamířil ke dveřím. Otec také nezůstal pozadu, ale ještě se ke mně shýbl a tiše mi zašeptal do ucha:“Doufám, že se mi pak omluvíš."
Mít u sebe kyblík, tak už zvracím, jak špatně se mi udělalo. Beztak narážel na to, co jsem řekl. Mám z něj strach a vždy jsem měl, je to můj otec.
„Čtyři chlapi, jedem tady…“ ukázal do mapy ochrance, která se přiřítila hned na první zavolání. „Připravte si pro jistotu zbraně. Eikichimu se nesmí nic stát,“ rozkřikl se náhle po místnosti a odcházel s nimi ven k autům.
Nastoupil jsem ke Stanovi, protože to bylo to nejbezpečnější místo.
Stanley
Byl jsem rád, že Samuru našel Madoku. Nevím, jak dlouho bych tohle ještě snášel. Vidět Jeffa tak zoufale poníženě prosit… A pan Tua nad ním stál se svým povýšeneckým výrazem, jako by říkal: Dostal jsem tě na kolena. Jako by snad ani nemyslel na Eiho, ale jen na své ego…
Aniž bych stihl Jeffa zastavit, nacpal se do auta k Tuovi staršímu. Jen se za nimi zavřely dveře, okamžitě vyrazili a za nimi další auto s ochrankou. Hm… opravdu jak mafie.
Nedivím se, že Eiki a Samuru se svojí citlivou povahou tohle těžko snášejí.
Nastoupil jsem a se mnou i Samuru. Vyrazil jsem za nimi, aby se mi neztratili. Věděl jsem, kam jedeme, ale tak nějak, když oni jeli před námi, měli jsme nějakým záhadným způsobem volnou cestu. Jako by každý uhýbal, aby Tuovo auto s doprovodem mohlo v klidu projet. Dělalo se mi z toho všelijak a to jsem na ledacos zvyklý.
Samuru seděl bez řečí, s notebookem na klíně, a stále sledoval Madokův signál. Ten se již nepohnul, ale v momentě, když jsme dojeli na místo, zaskřípal jsem zubama. Plno polorozpadlých budov na velkém prostoru. Jak ho v tomhle budeme hledat? Místo určení signálu nás zavedlo sem, ale už neukazuje přesné určení. Zastavili jsme u prvních budov. Bylo tu ticho a prázdno, dokonce ani Madokovo auto tu nikde nebylo vidět. Ale ono může být schované kdekoliv. Než ho najdeme, on zatím může druhou stranou odjet.
Pohlédl jsem na Samuru. Stále seděl a jen nervózně v ruce drtil okraje notebooku.
„To bude dobrý. Určitě bráchu najdeme včas, neboj se,“ objal jsem ho kolem ramen.
Byl opravdu hodně nervózní. Bylo vidět, jak moc svého bratra miluje. Snad víc než kohokoli jiného.
Chytl jsem ho pod bradou a natočil k sobě.
„Dobře to dopadne, Samuru,“ řekl jsem tiše a políbil ho na rty. Bylo mi jedno, kolik lidí je venku a jestli se na nás někdo dívá. Prostě jsem to chtěl udělat. Ani nevím proč…
Samuru
Jeho silné ruce a pevná náruč, která mi poskytuje bezpečí. Tak moc jsem to v tuhle chvíli potřeboval a on mi to dal.
Jako kdyby tušil, že jedno mocné sevření mého těla v objetí, mi dá sílu pokračovat v tomhle dni.
Prostě jsem se bál. Bál jsem se o Ei a toho, co mu Madoka udělá. Bál jsem se, že otec za tuhle službu bude chtít Eiho návrat. Bál jsem se, že se jim všem něco stane. A hlavně jsem měl největší strach z toho, že mě Stan pustí z hřejivé náruče.
Chtěl jsem takhle zůstat ještě chvilku, když mi ten krásný pocit prohloubil ještě silnější polibek.
Jak kdyby nikdy neměl skončit. Tišící, vášnivý, takový, jaký má být.
Natiskl jsem se ještě víc na jeho tělo a ruce mu dal kolem pasu. Jenže jsem otevřel oči, a jaký pěkný pohled jsem to měl?
Můj otec stál u okénka a naštvaně se díval na nás, ještě víc jsem stiskl Stana a moje oči se musely šibalsky smát.
Jenže… Nechci, aby Stanovi ublížil a že on to umí. Špinit ruce si nebude, ale jeho gorily, to rády vezmou za něj.
Ještě jednou jsem prohloubil polibek a potom se trošku odtáhl. Položil jsem notebook na zadní sedačku a stiskl Stanovi ruce.
„Děkuji… Ale… Pojďme s nimi. Já musím jít, nevím jak ty, ale já ho tam nenechám. Jeff je raněný a nelíbí se mi, že by do toho šel jen s mým otcem.”
Stanley
Samuru se ke mně přitiskl, jako by u mě hledal útočiště. Překvapilo mě to, ale na druhou stranu jsem to v tuhle chvíli chápal.
Když se pak sám zapojil do polibku, byl jsem z toho mírně vedle. Než jsem však stihl cokoli říct, odtáhl se a odložil notebook.
Vystoupil jsem a málem se srazil s jeho otcem. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil. Stál vedle mého auta a díval se na mě, jako by mě chtěl přinejmenším sprovodit ze světa.
Tak myslím, že nám tady vyvstává nový problém.
Jenže teď nebyl na takové myšlenky čas. Jen jsem ho zamračené obešel a dal si záležet na tom, abych se o něj ani trochu neotřel, i když jsem neměl moc prostoru na průchod.
Všichni jsme se zastavili u jednoho auta. Na kapotě byla rozložený podrobný plán tohoto místa a rozmístění všech budov.
Hleděl jsem do mapy a málem jsem si začal zoufat. Tak jestli v tomhle Madoku najdeme, tak to bude zázrak. Je to takové malé neobydlené městečko. Budeme to muset vzít systematicky.
Tua starší už stál a velmi zvučným a přísným hlasem rozděloval úkoly. Všichni jen tiše stáli a přikyvovali.
„Samuru půjde se mnou,“ otočil se najednou ke mně. „Nesvěřím ho nikomu takovému. Stačí jedna štěnice…“
Najednou to ve mně bouchlo.
Popošel jsem k němu a s hrozivým pohledem jsem se před ním vztyčil do své maximální výšky. Jako kobra, která se právě chystá zaútočit.
„Štěnice?“ zatl jsem ruce v pěst. „Ještě jednou něco takového uslyším, a splním hrozbu, kterou jsem vám dal na banketu. Myslím, že si to dobře pamatujete! A zatím ještě máte možnost se uklidnit. Až vám přestanu vykat, tak už bude pozdě na cokoli!“
Všichni náhle ztichli a s obavami se na nás dívali.
„Chcete si hrát na pana velkého? To já umím taky. Myslím, že si zajdu na čaj s Koji Sugimoto…“
zmínil jsem jen tak mimochodem jméno policejního prezidenta a odmlčel jsem se.
Jeho výraz ve tváři zmrznul.
„Nevím, co proti nám máte. Já i jeff tvrdě pracujeme a na vašem místě bych byl opatrný. Ještě budete prosit, abyste s námi mohl spolupracovat. A bude jen na Jeffovi, jestli na to přistoupí…“ rozhlédl jsem se, abych viděl co na to Jeff.
Nebyl tu. Nebyl mezi chlapama, nebyl v autě a nebyl ani nikde poblíž…
„Jeffe!“ zařval jsem a začal se rozhlížet.
Ten idiot, kam zase šel… Jestli to přežije, nejspíš ho vážně už zabiju!