Tento krátký příběh se odehrál v momentě, kdy Stanley a Samuru byli u Eikichiho v kanceláři. Co se tam dělo, víte všichni, kdo jste si přečetli čtvrtou kapitolu. Miaki je zahleděný do Stanleyho, a tohle je následek toho všeho, co se právě ve čtvrté kapitole odehrálo... autor - topka
MIAKI
Šel jsem za šéfem na domluvenou schůzku. Potřebovali jsme připravit nové smlouvy, pro lidi, kteří nám chtěli odejít. Někdo se nám naboural do systému a začal našim klientům nabízet „výhodnější“ podmínky a přetahovat je pryč. Zatím jsme nepřišli na to, kdo to je, protože údajná firma byla fiktivní. Spíš to vypadalo na to, že se někdo snaží zrušit firmu Torres.
Nesl jsem všechny podklady, které jsem měl připravit. Vystoupil jsem z výtahu a málem mi složky vypadly z ruky. Civěl jsem na Stanleyho, jak vychází z kanceláře pana Tua, polonahý, jen v kalhotách a s košilí v ruce. Prej si ji polil kávou. Zvedl mi ji před obličej, abych si dobře všiml fleku, který opravdu přehlídnout nešel. Jenže můj citlivý nos dobře zaregistroval vůni nejen kávy.
To tím jako chtěl zamaskovat? Neměl mi s tím mávat před nosem. Kdysi jsem dělal ochutnávače a moje chuťové a čichové buňky jsou na vysoké úrovni. A k tomu pohled na jeho tělo… Nad tím bych slintal klidně celý den i noc… klidně si nemusí novou košili oblíkat. Prosím ne… zůstaň tak jak jsi…
Nakonec jsem jen odevzdaně přikývl, jako že rozumím a s vlastními závěry jsem šel k němu do kanceláře, abychom mohli začít. Torres se ještě zašel upravit do koupelny, ale jestli si myslel, že to tou trochou vody zamaskuje, tak to byl na omylu. Musel bych si dát kolíček na nos.
Nepracovali jsme snad ani deset minut, když se do kanceláře, jako velká voda, přiřítil vyšší štíhlý kluk s rudými vlasy. Vyskočil Torresovi na klín a to co předvedl, mi doplnilo do sta těch pět procent pochybností, které jsem ještě měl.
Jasné. Polil se kávou… a nejspíš s pěkně hustou smetanou…
Dostal jsem zprda… No co, měl jsem pravdu… Ale raději jsem měl držet jazyk za zuby. Vypadá to, že ten mladý Tua Torrese pěkně nasral.
Šel jsem tedy za asistentkou, jak mi řekl a mám si zatím dát něco k pití. Prej se hned vrátí.
No to určitě. Podle toho, jak mu z očí metaly blesky, tohle bude nejspíš na dýl.
Už jsem měl tu čest zažít jeho amok, když ho naštval kolega. Měl tenkrát štěstí, že ho nevyhodil. Ale na druhou stranu, pak uznal jeho práci a dokonce mu zvýšil plat.
Proč já někdy Torrese nezkusil pořádně nasrat? Nejspíš jsem zbabělec. Mohl bych mu akorát tak nabídnout zadek. Ale nejspíš nejsem jeho typ.
Omluvil jsem se jeho asistentce, že si zajdu na toaletu. Jen se usmála a zabořila hlavu do papírů. Taky toho má chuděra dost. Starat se o dva rozmazlence. Jako by nemohli mít každý svoji sekretářku.
Procházel jsem kolem Tuovy kanceláře, když jsem se zarazil. Můj perfektní sluch zachytil něco zvláštního. Jako by někdo s někým bouchnul o dveře. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Využil jsem situace a rychle přitiskl ucho na dveře.
To se dělá, takhle šmírovat? No, nejspíš ne, ale když já si prostě nemůžu pomoct. Torres mi strašně imponuje a jeho postava… Představa, jak mačká můj zadek v těch svých tlapách, roztáhne mi půlky od sebe a jeden prst by stačil na to, abych si myslel, že v konečníku nemůže být víc plno…
Tak tohle teď zaměstnávalo mou hlavu, když jsem poslouchal, co se děje v třinácté komnatě.
Do prdele… Tak to fakt ne…
Rukou jsem sjel do rozkroku, když jsem zaslechl mladýho hlas…
Nejspíš se mu to moc nelíbí, ale rozhodně dokážu v jeho vzteklém hlase rozeznat vzrušení a touhu, kterou se snaží všemožně skrýt. Že by to byl zajíček a ještě nepoužitý?
Krucinál. Tohle se mi může jen zdát. Pár jich mám za sebou, ale já bych raději Torrese. Kolikrát se dívám na jeho rýsující se výbavu v kalhotách a v těch svých, mám pak zatraceně těsno a půlky se mi stahují vzrušením. Asi jako teď…
„Vytáhni ho““ slyšel jsem dostatečně jasně.
Ne! Nevytahuj… Chci ho tam! Vevnitř! Krucinál! Jseš blbej? Víš jak je to úžasné, když tě něco tak vyplní? To tření, dráždění uvnitř, pocit plnosti, zvlášť když máš v sobě něco takového? Takového samce? Nech ho tam!
Moje druhá ruka se opřela o desku dveří a nehty jsem zoufale táhl po dřevě až dolů. A ještě jednou. Škrábal jsem na ně, jako kočka, která se snaží dostat do baráku.
Proč? Proč na druhé straně nejsem já?
S tichým zaskučením jsem se odlepil od dveří a rychle, avšak s divným krokem, jsem odkráčel na toalety, abych se nestřetl s Torresem, který se chystal právě otevřít.
Bylo to natěsno. Vpadl jsem do kabinky, zabouchnul za sebou a než jsem se po umakartové desce svezl k zemi, měl jsem už rozepnutý poklopec a mého kámoše jsem přivítal na vzduchu a dopřál mu trochu volnosti. Spíš trochu toho tělocviku navíc. Mačkal jsem ho, a pumpoval, jako bych ho za to šmírování chtěl ztrestat.
To se dělá poslouchat za dveřmi? A Torrese? Toho neskutečně sexy chlapa, kterým by se nechaly ojet všechny ženský ve firmě ale i většina chlapů?
„Sakra!“ ulevil jsem si nahlas.
Okamžitě mě pohltila představa, jak do mě cpe toho svýho nadržence. Jak s ním vyplňuje každou mou skulinku a otírá se s ním o mé místečko a přidává na rychlosti a razanci, až mě skoro zbaví vědomí… A já přitom vzdychám a sténám jak nadržená děvka…
„Do prdele!“ vykřikl jsem.
První sprška dopadla na zem mezi mé nohy. Málem jsem dostal orgasmový infarkt, jak mi srdce chtělo odejít na obhlídku toalety.
Deska dveří zaduněla, když jsem o ni prudce zapřel hlavu. Se zavřenýma očima, hlasitým oddechováním, co spíš připomínalo syčení hada a rukou, která snad byla perpetum mobile, protože se pořád hýbala a nechtěla přestat, jsem posílal další a další bílé potvory na zem, aby dělaly společnost těm předešlým.
Jen z posledních sil, jsem přemluvil ruku, aby mýho kámoše víc netrápila, že už nemá, co by víc ze sebe vydal.
Zásoby došly. Aspoň pro teď.
Měl jsem v zápěstí křeč a nemohl od sebe roztáhnout prsty.
Ztěžka jsem oddechoval a snažil svůj rozum dopravit na normální vlnu fungování, protože mozek opravdu potřebuji na schůzku s Torresem.
Do prdele Torres!
Okamžitě jsem stál na nohách, roztřesených jako batoleti, co se učí chodit, a doufal jsem, že mě unesou a já se nezřítím na zem někde uprostřed chodby.
I když padnout do náruče právě šéfovi, by nebylo k zahození.
Namotal jsem na ruku pořádný kus toaleťáku. Otřel jsem si svýho prcka a schoval ho do kalhot.
„Tam budeš v bezpečí, kamaráde. I když s malým Stanleym, by ses rád seznámil, co? No, možná jednou…“
Setřel jsem to bílé svinstvo, které tu někdo zanechal na zemi. Málem jsem si rozbil hubu, jak jsem na tom uklouzl.
To po sobě lidi nemůžou uklízet?
Opláchl jsem si pořádně ruce, aby ze mě nebylo nic cítit a pomalu už s jistějším krokem se vrátil k Torresovi do kanceláře.
A kurva!
Hned ve dveřích jsem se zarazil a s obavami se na něj díval. Jeho výraz jasně říkal, že to nedopadlo dobře.
Chudák, nejspíš si nevrzl. Měl dojít na záchod za mnou. Pomohl bych mu.
Ale ten pohled, který na mě hodil.
Raději se budu tvářit, jako že jsem hlupák a budu mlčet. Budu malý… malinký… a budu doufat, že si mne jeho penis někdy přece jen všimne.