Někde na Zemi o pět let později...
Před oltářem klečely v tiché modlitbě čtyři postavy zahalené v těžkých vlněných řízách.
Kněží svaté víry.
Oltář byl postaven v bunkru, který byl využíván za Druhé Světové války při obléhání, ale teď byl zapomenut, takže andělé, kteří utekli a chtěli se skrýt měli jistotu, že je zde jen tak někdo nenajde.
Oltář byl malý, místnost byla zařízena poskrovnu, pouze na přední stěně naproti vchodu, nad oltářem, byla přes celou stěnu kresba, znázorňující spojení dvou Svatých bytostí a nad nimi se vznášelo dítě.
Když Samuel se svými noschledy vrthl dovnitř, kněží nedávali nijak najevo, že o něm ví.
„Svatokrádež!" zahřímal Samuel a dunivý hlas se odrážel od železobetonových stěn.
Jedna z postav se zarazila v žehnání, cosi zašeptala a uklonila se před svatyní. Ostatní pokračovali v tichém vzývání.
„Vítej na našem posvátném místě," promluvil muž.
„Zklamal jsi mě, Azraeli," odpověděl Samuel, zatímco se na něj muž od oltáře pomalu obracel. „Když jsi zběhnul, dalo se to ještě nějak překousnout, ale tohle..." máchnul rukou ke svatyni.
„Uráží to Všemohoucího až k samotné podstatě jeho bytí."
Azrael se smutně usmál a došel blíž, ruce sepjaté před sebou.
„Opravdu, Samueli? Může Ho víra v proroctví, jež zvěstuje shledání Boha a jeho padlých dětí, opravdu urážet?" zahalený anděl se před nimi zastavil.
„Anebo prostě uráží tebe?" dodal tiše a znovu se usmál.
„Co se to s tebou stalo, Azraeli?" zeptal se Samuel.
„Byl jsi jeden z mých nejlepších vojáků. Co způsobilo, že jsi odpadl tak daleko od Jeho milosti?"
Anděl schoval ruce do rukávů svého roucha a tiše se uchechtnul.
„Na tohle se obvykle ptáš, než nás zabiješ?"
Samuel se ušklíbnul a ohrnul ret.
„Snažím se jen pochopit, jak ses mohl odvrátit od svaté povinnosti vůči Stvořiteli všech věcí."
„Musíš tyhle věci vědět, než nás odsoudíš k smrti?" zeptal se Azrael a upřeně Samuela pozoroval.
„Ano, než budete popraveni za své zločiny," odpověděl velitel. "Je to možnost zbavit se viny, než přijde nevyhnutelné."
„Chápu," odpověděl zamyšleně kněz. „Zodpovídal se Camael ze svých zločinů?"
Samuel ani nehlesl, ale uvnitř jeho srdce to vřelo vztekem.
Kněz se usmál, ticho ho zjevně potěšilo.
„To je dobře. Dokud žije, je zde naděje, že..."
„Je jen otázkou času, než se zrádce setká se svým tolik zaslouženým osudem," přerušil ho Samuel a z hlasu mu prýštila zloba.
„Cítil jsi to, Samueli?" zeptal se anděl a rukou se zlehka dotkl čela.
„Není to tak dlouho, co se poprvé probudila jeho síla. Sice jen na kratičký okamžik, ale taky jsi to cítil, že?"
„Necítil jsem nic," zalhal Samuel.
Byl právě na cestě sem, do Německa, když ucítil v duši neklid. Stopoval míšence stovky tisíc let, a ještě nikdy nepocítil probuzení síly tak silně. Rozrušilo ho to.
„A i kdyby ano, co jiného by to mohlo být než projev dalšího pošpinění Jím stvořeného světa? Něčeho, co je třeba ulovit a odstranit, než by to mělo možnost dále urážet."
Ostatní u oltáře nyní stáli čelem k nim a sledovali jejich rozhovor. Všichni měli stejně pokojný výraz a Samuel se nemohl dočkat, až jim ho vypálí z tváře.
„V tvém hlase je znát zoufalství, Samueli. Cítil jsi to stejně silně jako my," řekl Azrael ve shodě se svými druhy.
„A máš strach, že se proroctví naplňuje."
Samuel zavrčel, rozepjal křídla a smetl Azraela v oblaku prachu na zem vedle oltáře.
„Kdo, u všech Svatých použil tak silnou černou magii, že tolik z vás zkazil? Řekni mi to, abych toho, kdo používá takové zhoubné zlo, dal vymazat z povrchu země."
„Ty vždycky trochu přeháníš, Samueli," odpověděl Azrael a s obtížemi se zvedal.
„O žádné čáry ani temná kouzla, co kazí, tu nešlo. Byla to pouze snaha o ukončení násilí."
V Samuelově ruce se objevil ohnivý meč. Větší částečky prachu a špíny ve vzduchu jiskřily, jakmile se k božskému plameni přiblížily. Podle jeho vzoru si ostatní vojáci přichystali zářící zbraně.
„A co vám tahle idylická vize zatím přinesla?" zeptal se velitel.
„Ukrýváte se v zákrytech stvořených těmi zvířaty a popíráte své právoplatné místo. Je to snad nějaký druh trestu, Azraeli? Myslíte si, že tenhle míšenec, o němž si myslíte, že přežije, si vás proto bude vážit?" pronesl Samuel.
„Směšné."
„Tohle místo a tahle díra nám připomíná, co jsme byli a čím jsme se stali," vysvětlil Azrael.
„Kdysi jsme byli naplněni Jeho svatou dobrotou a naším cílem bylo vymýcení zla. Ale pošpinila nás krutost i zpupnost, jež tvrdila, že jednáme v Jeho jménu."
„Všechno, co dělám, dělám pro Něj," odsekl Samuel.
Jeho ostří zářilo čím dál víc a vydávalo silné horko.
„Věříš, že je to pravda," řekl Azrael. „Ale je zde ještě jiná cesta - bez smrti, taková, která ukončí naše vyhnanství a přinese vykoupení."
Anděl zvedl ruku a ukázal Samuelovi oltář.
„Tohle je ta cesta, Samueli. Tohle je naše budoucnost."
Samuel zavrtěl hlavou.
„Ne, to je rouhání."
Pokynul vojákům za sebou.
„Odveďte je od oltáře," poručil.
Vojáci vzlétli do vzduchu a křídly vířily dusivé mraky jemného, několik desítek let usazeného prachu.
„Budeme bojovat, Samueli!" vykřikl Azrael a v ruce mu vyrostla ohnivá zbraň. V rukou jeho spoluvěřících se zjevily tytéž, ale ve srovnání s meči vojáků vypadaly uboze. Na zádech jim vyrostla slaboučká křídla.
„Jen se na sebe podívejte," pronesl Samuel a pomalu se blížil ke svatyni.
„Tahle nesmyslná víra vás proměnila v pouhé stíny vaší dřívější slávy. Jak smutné."
„Naše minulé hříchy nás takhle změnily," zakřičel rozzlobeně Azrael. Vrhl se na Samuela, meč vysoko nad hlavou. Samuelova elitní stráž ho ale ihned prudce zastavila a silou ho přitiskla k zemi. Samuel pobaveně sledoval, jak jsou kněží odváděni od svatostánku.
„Tohle je ta budoucnost, říkáš?" zeptal se a těkal pohledem z postav na svíčky před primitivní malbou. Kněží se útočníkům bránili, ale vojáci je drželi pevně.
„S námi to neskončí," zasyčel Azrael.
„Ten, který přinese mír, se pomalu probouzí a ty to nijak neovlivníš!"
Samuel se zadíval na oltář a v hrudi mu žhnulo rozhořčení.
„Já zde žádnou budoucnost nevidím," vzkřikl a mávnul křídly. Silné poryvy vzduchu zhasly svíčky. „Jediné, co vidím, je konec."
Samuel se zlomyslně zašklebil, otočil se ke kněžím, ale vítězství na jeho tváři se rychle změnilo ve zmatek, když uviděl jejich vážný výraz.
„Tohle zdaleka není konec, Samueli," promluvil znovu Azrael.
„Přesvědč se sám," dodal a kývnul hlavou směrem k oltáři.
Velitel se otočil a s hrůzou sledoval, jak se svíčky jedna po druhé postupně zapalují. V záchvatu zuřivosti rozevřel křídla a vrhl se na usmívajícího se kněze, kdysi dávno vojáka v jeho službách. Nelítostně mu zabodl planoucí čepel do prsou a s potěšením sledoval, jak se osvícený úsměv mění v nesnesitelnou bolest. Azraelovi kněží naráz zalapali po dechu.
„Prosím," zanaříkal jeden z nich.
Samael se naklonil blíž a pozoroval, jak se maso na tváři andělského renegáta škvíří a propaluje zevnitř.
„Prosí o milost, ale jejich slova mluví k hluchým uším."
Azrael se sesul k zemi, v těle mu stále vězel Samuelův meč a jeho roucho začalo pomalu hořet. „A... jak jsou přijímána tvoje slova, Samueli?" zašeptal a pozvedl hlavu.
Na zaprášené podlaze bublala louže rozteklého masa.
„Co říká Nejvyšší, když k němu mluvíš ty?"
Samuel vytáhl andělovi meč z hrudi.
„Pán a já... mezi námi slov netřeba."
Azrael se hrozivě usmál, ze zubů mu zbyly jen ohořelé pahýly trčící z rozteklé černé dásně.
„To jsem si myslel."
Samuel cítil, jak v něm kypí vztek.
„To ti připadá zábavné, Azraeli? Tváří v tvář neodvratné smrti se směješ tomu, že nepromlouvám s Nebeským otcem?"
Knězovo tělo se vzňalo v plameni, ale on přesto pomalu zvedl své kostlivé zčernalé ruce tam, kde kdysi bývaly uši.
„Hluché... uši," zašeptal.
„Hluché uši."
A pak se začal smát.
Ten zvuk Samuela rozzuřil. Napřáhl ruku s mečem a nechal jej dopadnout na hořícího kněze. Jednou, dvakrát, třikrát, dokud z hříšníka nezbyl jen popel. Pak se od dýmajících ostatků obrátil ke svým vězňům.
„Tohle vám přineslo rouhání vaší víry," plamenný meč zmizel a Samuel odkráčel směrem ke dveřím, jež vedly pryč z bunkru.
„Zabijte je," řekl bezvýrazně zády k nim.
„Chci zapomenout, že kdy existovali."
Opouštěl místnost provázen výkřiky umírajících kněží a v hlavě mu horečnatě vířila zlověstná slova dávného proroctví.
Sirotčinec Sv. Justuse...
Robertovi se už zase zdál ten sen. Ale jako by to ani nebyl sen. Od chvíle, kdy se před více než třemi měsíci noční výjevy objevily, nabývaly na intenzitě, až téměř ožívaly. Byly takřka skutečné.
Robertovi bylo právě před třemi měsíci pátnáct let a od té doby se všechno změnilo.
Jakoby procházel nějakou změnou, které on sám ale nerozuměl.
Ještě víc se uzavřel do sebe, což trápilo Otce, ale on mu nemohl, ne, bál se říct, že s ním není něco v pořádku. Co kdyby ho označil za blázna? Co kdyby se ho chtěl zbavit?
To nemohl riskovat.
Ve svých snech Robert vždy procházel skrz starodávné primitivní město vybudované z hnědých cihel, bláta a slámy. Lidé v něm byli vyděšení, protože cosi ohrožovalo jejich domovy. V panice pobíhali kolem a chladnou nocí rezonovaly výkřiky plné strachu. Vzduch byl prosycen zvuky násilí, ostří mečů zvonících v soubojích, skučení raněných a bylo tam ještě něco, co nedokázal zcela zařadit, podivný zvuk v dálce, jenž se ale blížil.
Poprvé se pokoušel vyplašené obyvatele zastavit, zachytit jejich pozornost, zeptat se, co se děje, ale zjevně ho neslyšeli ani neviděli. Byl pro ně vzduch. Manželé ve zmatku klopýtali přes pískem pokryté ulice a i s děckem, které měli mezi sebou, se zoufale snažíli najít nějaký úkryt. Znovu slyšel vyděšené hlasy. Nerozuměl jejich jazyku, ale smysl byl jasný. Šlo o život jim i jejich dětem.
Už několikrát tohle místo v noci navštívil, viděl nebohou vesnici a přihlížel bázni obyvatel. Ale ani jednou neviděl příčinu jejich strachu.
Běžel křivolakými uličkami snového místa a pod bosýma nohama cítil drsnost pouštního písku. Každou noc se mu toto místo v obležení zdálo skutečnější a dnes vnímal jejich děs, jako kdyby patřil i jemu. A znovu se ptal sám sebe, čeho se děsí? Kdo jsou ti, co mohou tak vystrašit tyhle prosté lidi?
Na trhu se zpod plachty přikrývající hromadu žlutého dýňovitého ovoce vyřítil chlapec v otrhaných šatech, o málo starší než on. Díval se, jak kluk nenápadně mizí opuštěným tržištěm, drží se ve stínu a nervózně pokukuje nahoru na nebe. Bylo zvláštní, že ho tak zneklidňovalo. Na kraji tržiště se zastavil a plížil se noční temnotou. Toužebně se zadíval přes ohromnou otevřenou plochu na další tmavý pás. Na klukově snědé tváři se zrcadlil neutuchající strach, oči měl bílé a doširoka otevřené.
Čeho se tak bojí?
Robert se sám podíval nahoru a viděl jen noc, samet ozdobený třpytivými drahokamy. Nebylo se tu čeho bát, člověk mohl jen obdivovat krásu. Chlapec vystřelil ze svého úkrytu přes otevřený prostor. V polovině cesty se zvedl vítr. Náhlé, mocné poryvy z neznáma, valící se písek, špína a prach. Chlapec se zastavil a chránil si tvář proti palčivým částečkám. Byl oslepen a ztrácel směr. Robert by na něj rád zavolal a pomohl mu ze záhadné pouštní bouře, ale věděl, že by jeho pokusy byly zbytečné, že je jen pozorovatel. A najednou tu byl ten zvuk. Neuměl ho přesně zařadit, ale věděl, že je mu povědomý. Něco bylo nahoře na nebi, tlouklo do vzduchu, probouzelo vítr a náhlou bouři. Chlapec začal ječet. Jeho zpocené tělo bylo pokryté jemným prachem a pouštním pískem, takže se zdálo téměř bílé. Zvuky byly silnější a blížily se.
Co to je?
Odpověď ležela těsně za hranicí jeho chápání. Znovu se podíval na nebe. Kolem stále poletoval písek, zvířený větrem. Bodal ho do obličeje a očí, ale on se musí podívat. Musel vidět to, co způsobovalo ty zvláštní údery, co dokázalo vytvořit poryvy větru natolik silné, aby rozhýbaly písek a kusy kamení. Musel znát zdroj toho nezměrného strachu v obyvatelích města ze snů, i uvnitř toho chlapce. A pak je skrze oblak jemné prsti spatřil. Poprvé je spatřil. Měli na sobě brnění. Zlaté brnění blyštící se ve světle, jež vrhaly roztančené plameny jejich zbraní. Chlapec se k němu rozběhl, zdálo se, že najednou Roberta vidí. Natáhl k němu ruce a v jazyce svého lidu poprosil o pomoc. Tentokrát Robert rozuměl každému slovu. Pokoušel se odpovědět, ale nocí se rozezněli ohlušující skřeky, vzrušené výkřiky predátorů, co objevili svou kořist. Chlapec se dal na útěk, ale bylo jich příliš mnoho. Robert nemohl dělat nic jiného než sledovat, jak se ptákům podobná stvoření snášejí z oblaků a vrhají se na chlapce, jehož ustrašené naříkání se záhy utopilo v tlukotu jejich mocných křídel.
Andělských křídel.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tentokrát trochu kratší, ale snad mi to odpustíte...