Dvakrát měř, jednou řež...
Sirotčinec Sv. Justuse...
Robertovi už bylo deset let, ale svůj postoj k víře nebo k ostatním stále nezměnil. Sestra Marie už to přestala řešit, Julian měl dojem, že nad hochem zlomila hůl, ale on sám to vzdát nechtěl. Navíc doposud nemohl zapomenout na slova tajemného cizince z oné noci.
I on sám si čím dál víc uvědomoval, že Robert je něčím vyjimečný. Rychle se učil, by vyspělejší než ostatní děti v jeho věku, chápal podstatu věcí, kterým občas nerozuměli ani dospělí, a když se s ním Julian bavil, protože byl jediný, který z něho dostal víc než jen jednu větu, pokaždé ho něčím překvapil.
Otec si povzdechl a odložil papíry, které si pročítal. Poslední dobou se na nic nemohl soustředit. Ve vzduchu cítil napětí, nějakou vzdálenou hrozbu, která se plížila ve stínech a jen čekala na to, až bude vhodná příležitost zatnout své drápy.
Rozhodl se, že se vydá do kostela, aby se trochu uklidnil. Robert měl totiž v jedné věci pravdu. Byl tam klid a dobře se tam přemýšlelo.
Ani ho nepřekvapilo, když ho v první lavici opět zahlédl sedět. Trávil v kostele spoustu času, i když se to zdálo velmi podivné.
„Na to, že nechceš přijmou víru tu trávíš docela dost času," řek tiše Julian, když si sedal vedle Roberta.
„Jen přemýšlím..." pokrčil rameny Robert.
„Můžu se na něco zeptat?" přerušil po chvilce ticho Otec Julian.
Už dlouho se chtěl zeptat na jednu otázku, které ho trápila od chvíle, kdy tu Roberta viděl sedět poprvé.
Robert pokývl hlavou na znamení souhlasu.
„Nechceš přijmout víru, ale přesto pořád sedíš tady. Já vím, že přemýšlíš, ale i tak je to zvláštní. Proč?"
Robert několik minut mlčel a Julian už už začínal mít dojem, že ani neodpoví.
Jenže pak se na něj otočil a upřel na něj ty své temně modré oči, ve kterých se odráželo víc, než by se na desetiletého kluka slušelo.
„Víte, Otče, pořád mi říkáte, že mám věřit, ale proč? Podívejte se kolem sebe. Tohle všechno," rozmáchl se, aby poukázal na celý kostel, „jste zasvětili do víry. Do víry k Němu. A není to jen tenhle kostel, jsou to i všechny ostatní. Lidé se modlí, věří, i když jim to přináší bolest a utrpení a co z toho mají? Poděkoval vám někdy ten váš Bůh? Dal vám nějaké znamení, že je šťastný a vděčný za to, jakou lásku a úctu mu prokazujete? Udělal někdy něco, aby vám ukázal svou náklonost? Ne! A to je to, co mi vadí! Lidé se modlí, věří, ale nic z toho nemají! Tak proč bych se měl snažit, když se nesnaží ani On? Proč bych se měl pokoušet mu porozumět, když On se nesnaží porozumět mě? Proč bych Mu měl věřit, když On nevěří ve mě? Lidem to kolikrát přináší trápení a On se stejně chová, jakoby se ho to netýkalo. A netvrďte mi, že tohle celé je Jeho záměr, a že se vám všechna ta snaha oplatí v Ráji," ušklíbl se Robert.
Julian se na něj chvilku překvapeně díval, protože nevěděl, co na tohle odpovědět. Dokonale ho zaskočil.
„Vidíte? Ani vy mi neumíte odpovědět. No, to je jedno. Myslím, že už půjdu spát. Dobrou noc, Otče," řekl po chvilce ticha Robert a zvedl se.
„Roberte, počkej..." zvolal Julian, když se vzpamatoval, ale Robert se nezastavil.
„Můj pane, vím, že bych tě neměl žádat o mnoho, ale pomož mi s tím hochem. Nevím, co mám dělat, chci mu pomoci, pane, ale bojím se..." sklonil hlavu Otec v tiché modlitbě.
„Obávám se, že ten, kterého voláš ti skutečně nepomůže, ale neboj, chlapec se časem změní a přijme svůj osud i víru, i když se to teď zdá nepravděpodobné," ozval se vedle Juliana tichý hlas.
Otec sebou škubnul, ale tentokrát zůstal sedět, jen se na neznámého podíval.
Ten si sedl vedle něj na Robertovo místo.
„Můžu se zeptat, co vlastně chcete?"
„Nejsem nepřítel, jestli se ptáš na tohle. Jen sleduju věci z povzdálí a čekám až nastane správný okamžik."
„Nerozumím..."
„To nevadí. Neboj, brzo všemu porozumíš, jen tě znovu žádám, nespouštěj z chlapce oči."
„Kdo jste?" zeptal se Otec na otázku, která mu vrtala v hlavě už od jejich prvního setkání.
„Hmm... Těžká otázka. Spíš by bylo lepší zeptat se, kdo jsem býval. Víš, v jedné věci má ten hoch pravdu. Stále se modlíte a věříte, i když se vám nedostává odpovědí. To mě na vás vždycky fascinovalo. Ta važe houževnatost a oddanost, snaha nevzdávat se, i když je naděje v nedohlednu. Možná proto někteří mí bratři..." řekl muž tiše, ale pak se zarazil, jakoby si uvědomil, že toho řekl až příliš.
„Já..."
„Jak jsem řekl. Porozumíš až nastane ten správný okamžik," řekl muž a zvedl se.
Než se mohl Julian zeptat na něco dalšího cizinec opět zmizel.
O tři roky později, Sociální úřad...
Doktor Fellin položil telefon kouknul na hodinky. Bylo něco málo po třetí hodině a právě volal své ženě, že se opozdí, protože se mu nahromadili nějaké papíry, které musel nutně vyřídit. Sáhl po peru, aby se znovu dal do papírování, a uviděl, že není sám.
„Proboha!" vydechl a ohromeně se zaklonil v křesle.
Před jeho stolem stál muž. Vypadal starší, ale byl vysoký, výrazný, a ačkoliv měl na sobě oblek, Fellin viděl, že je v dobré fyzické kondici.
„Jak jste se sem dostal?" zeptal se nervózně.
Muž jen stál a zíral na desku stolu. Zdálo se, že ho zajímají doktorovy papíry.
„Můžu vám nějak pomoct, pane...?"
Cizinec neřekl ani slovo a dál hleděl na stůl. Ale pak zvedl hlavu a podíval se na doktora. Jistým zvláštně odtažitým způsobem byl přitažlivý.
Ale jeho oči byly podivné.
Něco s nimi nebylo v pořádku. Doktor si vybavil oči vycpané sovy, kterou měla jeho žena v jejich chatě nad krbem. Tmavé panenky se zlatým ohraničením.
„Camael," odvětil neznámý mocným hlasem.
„Jsem Camael, a přišel jsem, abych našel dítě."
Camael zaklonil hlavu a nasál vzduch.
„Bylo tady,“ promluvil znovu a pomalu se otáčel kolem. „Kdysi dávno, ale bylo."
Přiblížil se ke stolu a ucítil kyselý pach lidského strachu smíšený se silným pachem té bytosti. Byl to mužský pach.
„Nechci dítěti ublížit, ale je nezbytné, abych ho našel."
Lékař si stoupnul a bouchl zlostně masitýma rukama o pracovní desku.
„Poslyšte," řekl, „nemám ani potuchy, o čem to mluvíte."
Byl chlap jako hora, kdysi býval i silný, ale léta se na něm podepsala a tělo sešlo. Ukázal ale hranatým prstem autoritativně ke dveřím.
„Budu vás musel požádat, abyste odešel."
Jako na zavolanou se dveře do ordinace pomalu otevřely a Camael zavrčel, když do místnosti vešli dva další muži.
Oba si ho okamžitě všimli a z úst jim vyšlo hadí zasyčení.
„Zrádce," odplivl si ten s havraními vlasy a přikrčil se, připravený na útok.
Byly to již tisíce let, co jedné z Jeho jednotek Camael velel, ale měl za to, že se tenhle jmenuje Nathaniel.
„Co se tady sakra děje?" vztekal se člověk.
„Okamžitě opusťte mou kancelář, nebo..."
„Ticho, ty podvraťáku!" varoval ho druhý anděl.
Jeho jménem si byl Camael naprosto jistý. Byl to Castiel, jeden ze Samuelových nejzákeřnějších pomocníků.
„Radím vám, doktore, abyste se schoval," pronesl Camael.
Nespouštěl z nepřátel oči a cítil, jak do něj proudí zvláštní klid před bitvou.
„Tenhle podvraťák teď zavolá policii," odsekl rozrušený psychiatr a natáhl se po telefonu na stole.
Castielův pohyb byl lidským okem téměř nepostřehnutelný. Jeho ruka vystřelila a z konečků prstů zablesklo palčivé bílé světlo.
„Říkal jsem, abys mlčel."
Doktor vykřikl bolestí a jeho tělo se vznítilo mocným plamenem. Dopadl zády na stěnu a zhroutil se na podlahu. Oheň ho zcela pohltil. V strašlivém tanci smrti sebou škubal a mlátil a vše, čeho se dotkl, začalo také hořet.
Camael využil chvilkové nepozornosti k úderu. Představil si zbraň, kterou chtěl, a v ruce se mu objevil meč z nebeského ohně. Zaútočil, máchl mečem po Nathanielovi, který byl zjevně plně zaujatý psychiatrovým smrtelným zápasem. Ale anděl reagoval rychle, vytáhl svou zbraň a postavil se mečem úderu, jenž by ho dozajista připravil o hlavu. Čepele se srazily, zaznělo to jako dunění hromu.
„Velký Camael," utahoval si z něj Nathaniel, když ho tlačil od sebe a udělal výpad žhnoucím mečem.
„Jeden z našich nejmocnějších, který zběhl, kvůli nějakému nesmyslu."
Camael ustoupil, aby se výpadu vyhnul, a sehnul svou zbraň. Rozsekl tak zostra útočníkův meč napůl.
„Moc mluvíš, Nathanieli, si pořád ještě štěně, které nedokáže pořádně bojovat," řekl, přikročil blíž a rozmáchl se. Meč udeřil vojáka do spánku, takže se zhroutil na kolena. Camael zaslechl šepot další zbraně, jak prořízla vzduch. Roztáhl křídla a vzlétl, a Castielův meč tak prosvištěl neškodně pod ním.
„Jak se cítiš, Camaeli?" zeptal se Castiel, když také opustil zem a máchl křídly, aby se dostal k němu. Camael odvrátil jeho další úder a přiblížil se. Vrazil andělovi prudce koleno do žaludku.
„Velmi dobře. Mám svou misi, kterou hodlám splnit, i kdybych vás měl pobít tisíce," řekl a čelem udeřil anděla do obličeje.
Castiel se zřítil na podlahu. Ordinace byla v jednom ohni a vzduch se plnil hustým černým dýmem.
„Bratři tebou opovrhují a ti, jež jsi kdysi ničil, se tě bojí." Castielovi se podařilo vstát.
„Nemusíš se o mě tak bát,," odpověděl Camael posměšně a snesl se za andělem s vytaseným mečem. „
„Ale zeptej se sám sebe, co když měli pravdu? Co když je skutečně tím, kterého stvořili? Co pak?"
Castiel zařval a znovu zaútočil.
„To nic nezmění na zradě, které se dopustili!" zaječel.
V ruce se mu objevila dýka, kterou máchl proti Camaelovi a odehnal ho.
„Zrada je pořád zrada!"
Camael ucuknul ráně Castielova nože, zaklonil se a kopnul patou anděla do hrudníku. Castiela odhodila síla úderu dozadu a škobrtnul o židli před stolem. Dým zhoustl a Camael věděl, že to nebude dlouho trvat a ordinaci zcela pohltí oheň. Musel zjistit totožnost toho chlapce.
Hoch začínal sílit, i když si to možná sám neuvědomoval a místa, které kdysi navštívil, tak teď svítili do dálky jako maják.
Připravil se a čekal, až Castiel vstane, a mozek mu přitom pracoval na plné obrátky. Vykřikl nenadálou bolestí a zlobou, když mu zezadu probodl rameno Nathanielův meč. Byla to od něj nedbalost. Nechal se rozptýlit myšlenkami a nevšiml si druhého Samuelova vojáka, který se vynořil z hustého kouře s novou zbraní v ruce.
„Dodělej ho," poručil Castiel a sbíral se uprostřed plamenů ze země.
Nathaniel se znovu rozmáchl rukou se zbraní, ale tentokrát byl Camael připravený. Vyskočil do vzduchu, křídla roztažená. Také se vybavil novými zbraněmi, krátkými mečíky, z arzenálu svojí představivosti a držel každý pevně v jedné ruce.
Nathanielův výpad prošel pod ním, a než mohl anděl zareagovat, Camael mávnul jedním mečíkem zákeřně dolů a rozštípl mu lebku.
„Ne!" zaječel Castiel a vrhl se na Camaela, aby pomstil svého mrtvého druha.
„Samuelovi vojáci zlenivěli," podotkl posměšně Camael. Vytáhl meč z andělovy lebky, aby se mohl bránit Castielovu výpadu. Druhým mečem bodl vzhůru a zasáhl soupeřovu hruď.
Castiel naříkal a zmítal se, křídla mu zběsile vířila a nakonec spadl na podlahu, kde si zoufale držel krvácející ránu.
Camael došel skrze kouř a oheň ke svému padlému nepříteli.
„Co všechno Samuel o tom chlapci ví? Když mi to řekneš, nechám tě žít."
Castiel se s námahou postavil a opíral se přitom o zeď.
„Necháš mě žít? Slyšíš se, Camaeli? Myslel jsem, že jsi opustil Samuela, protože tě unavovalo násilí a všechno to zabíjení." Položil si třesoucí se ruku na otevřenou ránu.
Hmátl do ohně u zdi a vytáhl zčernalou, stále žhnoucí psychiatrovu lebku a mrštil ji po Camaelovi.
Camael rozsekl letící lebku napůl. Castiel té chvíle využil, roztáhl křídla a vrhl se přes pokoj k hořícím záclonám. Pronikl planoucí tkaninou a s ohlušujícím třeskem uprchl skrz okno. Oheň se rozhořel jasněji a silněji, nasycen náhlou dávkou kyslíku.
Identita chlapce byla podstatnější než pronásledování, Camael proto spěchal ke stolu.
Papíry rozházené na jeho ploše už začaly pomalu doutnat a kroutit se.
Očima projížděl popsané listy a hledal něco, cokoliv, co by mu prozradilo, kdo ten chlapec je.
Na stole ovšem nic nenašel, jenže než se dostal ke skříním, kde byly uložené starší dokumenty, bylo už pozdě.
Něco nad ním zaskřípělo a on stačil jen tak tak uhnout, než se v jemné spršce planoucí suti zřítila část stropu. Zdálky bylo slyšet truchlivé kvílení hasičských aut. Zamračil se protože chybělo jen tak málo. Jenže byl tu i další problém. Až se Samuel dozví, co udělal, rozpoutá samotné peklo.
O rok později někde jinde...
Zahalený muž vstoupil do ztichlého kostela a sedl si do přední lavice.
Z hlavy sundal kapuci a své jasně zelené oči upřel na sochu archanděla Rafaela, která se před ním tyčila do výše.
„Zase ztracen ve vzpomínkách?" uslyšel syčivý hlas a z pod pláště vykoukla dračí hlava jeho společníka.
Byl to malý ohnivý dráček, kterého používal na výzvědy, jediný jeho přítel, a taky jediný, kterého si odnesl sebou na Zemi.
„Co je na vzpomínkách špatného? Vždycky jsem-" muž nedopověděl, protože najednou ztuhl a jeho dráček zasyčel a začal bojovně švihat ocasem.
„Tak to byla rychlost," zabručel muž a vstal.
Cítil je.
Byli blízko.
Obklíčili ho.
Podlaha kostela se začala třást, ze stropu pršely kameny, prach a kusy dřeva, stěny začaly praskat. Schoval dráčka na prsa, aby ho chránil před snášející se sutí. Budovou otřásl hřmotný zlostný výbuch, okolní stěny odlétly a objevily se nejen vzdálené hory, ale i ti, kteří ho očekávali.
Bylo jich alespoň dvacet, vznášeli se a křídly bušili do vzduchu a v rukou drželi ohnivé zbraně. Muž couvl a přitiskl si dráčka ještě pevněji k sobě. Nespouštěl z nich zrak. Neměl strach.
Když se po nich díval, někteří sklonili hlavu, neboť se pamatovali na dobu, kdy mu prokazovali úctu. To však bylo před mnoha a mnoha lety.
„Zvedněte hlavu," poručil vzteklý hlas.
Rozestoupili se a dopředu nakráčel jejich velitel.
„Čas, kdy jste si ho měli vážit, skončil, když byl vyvolán první konflikt."
Muž znal ten hlas, patřil rozhněvanému andělovi, který býval kdysi jeho přítelem. Jmenoval se Samuel a jeho tvář byla stejně pořád krásná, jakou jsi ji pamatoval, i když teď byla stažená hvěvem.
„Přišli jsme si pro tebe, synu jitra," promluvil k němu Samuel a namířil na něj mečem, který žhnul jako nitro samotného pekla.
Jakoby na povel se vojáci přiblížili a útočně zvedli své zbraně.
„Tvůj čas vypršel," řekl Samuel a v hlubokých očích jako noc se zablýsklo.
„Nečekejte ode mne žádný odpor," odvětil muž a těkal pohledem z vojáků, kteří se hrozivě přibližovali, na Samuela, který zůstal stát na místě a propaloval ho zlým pohledem.
„Chopte se ho!" zařval Samuel a v hlase mu znělo šílenství.
A pak se na něj slétli. Muž jednal tak, jak si myslel, že musí. Z dlaní mu nevyšlehly žádné ohnivé zbraně ani se neobjevila silná křídla, jež by ho odnesla pryč. Na zápěstích cvakla pouta z lesklého kovu, který byl tomuto světu neznámý. Na nich byla vyrytá slova mocného zaříkávadla a muž okamžitě pocítil jejich vnitřní kouzlo. Někteří z vojáků, i když ne všichni, se na něj vrhli, bili ho a tloukli křídly, ačkoliv se nijak nebránil. Chápal jejich nenávist a nesnažil se ponižování zastavit.
„Dost!" zahřímal Samuel a andělští vojáci odstoupili od postavy ležící na zbytcích kostelní podlahy.
Vůdce došel až k němu a vězeň vzhlédl do jeho studených nemilosrdných očí.
„Tak rozzlobený“' zašeptal a zkoumal dál krutý výraz vypálený na velitelově tváři.
„Tak plný slepé nenávisti. Ten pohled jsem už viděl. Znám ho až moc dobře."
Samuel zatnul ruce v pěst a pokynul svým mužům, aby ho zvedli.
On ale dál studoval hrozivé rysy vůdcova obličeje.
„Vídal jsem ho pokaždé, když jsem se podíval do zrcadla," řekl.
Jeho slova uhodila na citlivou strunu. Samuelova tvář se naplnila nekontrolovaným vztekem, skočil dopředu k muži a v ruce se mu utvořila nová plamenná zbraň.
Ostří meče začalo tlačit muži na hrdlo a on se velmi zblízka zadíval do očí svého bývalého přítele.
Spatřil v nich hněv a touhu zabíjet, ale i záblesk něčeho, co tam být asi nemělo.
Samuel si to možná uvědomil taky, protože se najednou zarazil, zavrčel a poodstoupil. Pak se rozmáchl a uděřil muže plochou stranou meče do spánku.
Rána to byla tak silná, že okamžitě upadl do bezvědomí a protože ho vojáci pustili, zhroutil se na podlahu...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je tu další kapitolka. Samuel zase řádí, objevuje se nám další postava. Kdo je Camael? A proč Roberta hledá?