Co tě nezabije, to tě posílí...
Ležel jsem na zádech na špinavé zemi a z nebe se valily proudy vody. Vypadalo to, jakoby všichni andělé plakali. A možná to tak i bylo, ale určitě ne kvůli mě. Podvědomě jsem slyšel zvuky boje, které se ozývaly ze všech stran kolem mě, ale byl jsem na tom tak bídně, že jsem nebyl schopný pohnout prstem, natož, abych se podíval, co se děje a jak to vypadá. Vždycky jsem si myslel, že smrt bolí mnohem víc, ale já vlasně ani nic necítil. Kapky vody, které dopadaly na mé tělo ještě víc chladily mou kůži až jsem měl dojem, že jestli takhle zůstanu ležet ještě chvilku, tak zákonitě umrznu. Ale vlastně bylo to už jedno. Stejně nebude trvat dlouho a dodýchám, takže by mi mělo fuk, co se s mým tělem stane. Stejně to byla jen schránka pro to, co bylo uvnitř. Slyšel jsem jak zvuky slábnou, ale nebylo to tím, že by se boj vzdaloval, to se jen víc přiblížil můj konec. Oči se mi začaly zavírat a já se začal pomalu vydávat na setkání se smrtí...
A jak k tomu vlastně došlo? Proč ležím na téhle zatracené zemi a umírám? Vedu dlouhé proslovy a snažím se smířit s nevyhnutelným? Popravdě, ani sám nevím. Kdy to vlastně všechno začalo? Když mi bylo 15 let a poprvé se projevila má síla a já si uvědomil, že nejsem tak úplně normální? Nebo až v 18 letech, kdy jsem potkal zvláštního muže, který mi odvyprávěl nesmyslný příběh a řekl mi, že v podsatě nejsem člověk a celý život jsem žil ve lži? Nebo to bylo ještě dřív? Když mi bylo 5 let a moji rodiče, o kterých jsem se pak dozvěděl, že vlastně mí rodiče nebyli, zemřeli při autonehodě a já skončil v sirotčinci Sv. Justuse, kde se mě Otec Julian snažil přivést k víře, ale já tvrdohlavě odmítal? Nebo to začalo už mým narozením? Či mnohem dříve, někde uplně jinde, kdy se dvě rozdílné bytosti rozhodly, že stvoří něco, co může zachránit jejich zadky? Mohlo by to v tom případě začít ještě mnohem dříve? V době, kdy se z malicherných věcí začaly stávat důvody k válkám? Nebo ještě mnohem dříve?
Nevím...
Ale když už jsem to všechno přijal a začal si hrát na zachránce světa, proč tu teď ležím a za chvilku chcípnu jako zatoulaný pes?!
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Myslím, že já už to asi nezjistím...
Před 13 lety, sirotčinec Sv. Justuse
„Otče, přivezli toho chlapce," řekla starší Sestra tiše, když po zaklepání vešla do malé pracovny Otce Juliana, který měl na starost jak sirotčinec, tak kostel, který k němu přiléhal.
„Jistě, Sestro Marie, hned tam přijdu," odpověděl Julian a začal hledat potřebné papíry, které mu předevčírem poslali z úřadů.
„Děje se něco?" otočil se ke dvěřím, když zjistil, že Sestra Marie tam pořád stojí a tváří se poněkud vystrašeně.
„Otče já... Myslím, že bysme toho chlapce neměli přijímat. Cítím... Nepřinese to nic dobrého..." zašeptala Marie a v očích se jí zračil nefalšovaný strach.
Julian chvilku stál na místě a zamyšleně si Marii prohlížel. Ne, že by měl pocit, že si z něj dělá srandu. Marie měla něco, co by se dalo nazvat šestým smyslem a vždy poznala blížící se nebezpečí, ale ještě nikdy, za celých 25 let, co spolu pracovali, ji neviděl tak vyděšenou.
„Sestro Marie. Pokud se to dítě dostalo k nám, je naší povinností mu pomoci. Pán to tak zjevně chtěl. Jeho cesty jsou nevyzpytatelné a je jen a jen na nás, jak se svým osudem naložíme," odpověděl po chvilce ticha Julian.
Sestra chtěla ještě něco říct, ale pak si to zjevně rozmyslela, uklonila se a tiše odešla.
Otec si povzdechl, sebral potřebné papíry a vydal se do přízemí, kde na něj čekala nová ovečka v doprovodu mladé ženy.
Když bylo všechno vyřízeno a Julian s chlapcem osaměl, měl konečně příležitost si ho pořádně prohlédnout.
První, co ho zarazilo, byl chlapcův skoro až lhostejný postoj k tomu, co se kolem něj dělo. Jakoby před několika dny nezažil tragédii, díky které zůstal uplně sám.
Druhá věc, co ho doslovala přimrazila na místě, byly oči toho chlapce. Hluboké, jakoby se v nich ukrývala dávná pravda, jakoby si prošel něčím, co žádný člověk nemohl vysvětlit. Cítil z něj podivnou auru, která ho obklopovala, i když nemohl říct, jestli byla dobrá nebo zlá. Z chlapce šel strach, ale ne takový, který cítite, když se díváte na horor nebo když jdete v noci prázdnou temnou uličkou.
„Jsem Otec Julian a jsem strávcem tohoto Svatého místa. Rád tě u nás vítám a doufám, že spolu budeme vycházet dobře. Tady budeš v bezpečí, nikdo ti tu neublíží," přerušil ticho Julian a poklekl k chlapci.
Ten se na něj chvilku díval, než stočil pohled k velké soše, která stála na samém konci místnosti naproti dveřím.
„Kdo je to?" zeptal se a ukázal prstem.
„To je náš patron, Archanděl Michael. Jemu je tento kostel zasvěcen. Chrání nás od všeho zlého a dává nám pocit bezpečí," usmál se Otec, když se podíval, kam chlapec ukazuje.
„Jak nás může chránit něco, co neexistuje?"
„Víra nás ochrání, chlapče. Když věříš, pak se ti dostane ochrany."
„Opravdu? Takže když nevěřím, tak zemřu? Jako mí rodiče?" zeptal se chlapec a upřel své temně modré oči na Juliana.
„To... Takhle to samozřejmě není..." odkašlal si Julian.
Chlapcova slova s ním doslova otřásla.
Za své působení tady zažil už mnoho dětí, které k němu přiváděli z důvodu toho, že ztratili své příbuzné, ať už to byla nehoda, sebevražda nebo vražda.
Viděl v očích dětí smutek, strach, prázdnotu, obavy.
Slyšel jejich pláč, jejich nářky, prosby.
Někteří byli apatičtí, jiní bojovali, aby se dostali pryč.
Ale tenhle hoch byl úplně jiný.
Vypadalo to, že ho nic nezajímá, že smrt jeho rodičů je stejná, jako když sfouknete svíčku, taky byl na pětileté dítě až moc vyspělý a navíc ty jeho oči...
„Tady nemusíš mít strach. A tví rodiče jsou už na lepším místě a teď se na tebe s úsměvem dívají a přejí ti to nejlepší," řekl Otec.
„Já nemám strach. Z čeho? Nejsem malé dítě abych se bál bubáků ve skříni. A smrt je smrt. Jednou nás to potká všechny. Nevím, proč se kolem toho dělá takový povyk, když stejně všichni ví, že jednou zemřou. A nevěřím na nebe, Otče, takže si tyhle řeči můžete odpustit."
Julian byl tak šokovaný tím, co právě slyšel, že chvilku nebyl schopen slova.
„Jsem unavený a rád bych se vyspal. Určitě tu je i jiná místost než tahle, nebo tu budeme stát věčnost?" zeptal se chlapec.
„Jistě. Promiň, ukážu ti tvůj pokoj. Večer si pro tebe přijdu," odpověděl stále šokovaný Otec a vstal.
Celou cestu k pokojům pak přemýšlel, jestli Sestra Marie neměla pravdu...
O dva roky později...
„Otče, takhle to dál nejde. Ten chlapec se nedá zvládnout. Odmítá všechno a ostatní děti se mu vyhýbají," bědovala Sestra Marie pozdě večer v Julianově pracově.
„Sestro Marie. Musíme mít trpělivost. Ten chlapec není zlý. Nikomu nic nedělá, jen..." povzdechl si Julian. Tyhle hovory vedli poslední dobou často.
„Jen je jiný..."
„Ano, jiný, ale ne zlý. Prostě se špatně přizpůsobuje."
„Otče, já vím, že naše víra říká..."
„Sestro Marie. Já věřím, že Robert je tu z nějakého důvodu. Možná vyšší Boží záměr. Tahle to cítím já a nehodlám přestat v něj věřit. Říká se přece, že naděje umírá poslední, ne? Věřte, Sestro Marie. Věřte," řekl Julian rozhodně.
„Můžete jít, Sestro, mám ještě nějakou práci," řekl Julian možná odměřeněji než měl v úmyslu, když Marie stále zůstávala stát v pokoji.
O hodinu pozděj se Julian vydal do kostela, protože vždy před půlnocí zamykal dveře.
Překvapilo ho, když viděl, že uvnitř svítí několik svící. Takhle pozdě, by tam už nikdo rozhodně být neměl.
Šel hlavní uličkou a díval se do každé lavice, jestli někoho nespatří. Sice bylo jeho povinností pomáhat lidem, ale neměl tolik místa a sil, aby u sebe ubytoval každého tuláka, který sem zabloudil. Jaké však bylo jeho překvapení, když v první lavici zahlédl známou tvář.
„Měl bys už spát," řekl tiše, když si sedl vedle Roberta.
„Nechce se mi. Je tu klid a dá se tu přemýšlet," odpověděl Robert, ale na Juliana se nepodíval.
„A nad čím přemýšlíš?"
„Tak, nad vším," pokrčil rameny Robert.
Chvilku seděli v tichosti, oba ponořeni do vlastních myšlenek.
„Roberte, je tu něco, na co se tě chci zeptat. Nelíbí se ti tu? Chtěl bys jít do jiného sirotčince? Ublížil ti tu někdo? Chová se tu k tobě někdo zle?"
„Proč?" zeptal se nechápavě Robert.
„No, s nikým se tu nebavíš, vyhýbáš se všemu a všem, nevěříš, nechceš přijmou víru..."
„Prostě nechci z nikým mluvit. Není to tak, že by mi někdo vadil, jen chci být sám. A nemůžu přijmout něco, v co nevěřím," odpověděl Robert.
„Tak proč sem chodíš?"
„Jak jsem řekl, je tu klid, nemá to nic společného s vírou."
„Ale..."
„Jsem ospalý otče, asi si přece jen půjdu lehnout. Omlouvám se za potíže," přerušil Robert Juliana, pak se zvedl a pomalu odcházel.
Julian se díval na jeho záda a uvažoval nad tím, co má tahle zkouška znamenat.
Robert rostl rychleji než ostatní děti, v sedmi letech byl na úrovní patnáctiletého, i když některé jeho slova dalece přesahovaly i tento věk.
Ztratil se v myšlenkách a čase, takže si vůbec nevšiml postavy, která se pomalu blížila k němu.
„Musíš toho chlapce opatrovat. Je důležitější než si myslíš, a brzo si pro něj přijdou. Nesmí zemřít," pronesla postava zahalená do pláště, která se náhle vedle Otce zjevila.
„Pane Bože!" vyskočil Otec a o krok ucouvl.
„Těsně vedle, ale to nevadí. Nepřišel jsem s nepřátelskými úmysly, jen tě chci varovat. Sleduju tvou snahu chránit ty, jenž přišli o vše a doufám, že v tom budeš pokračovat i nadále. Jen tě žádám, abys na chlapce dával dobrý pozor, než si pro něj přijdeme..."
„Kdo, co..." snažil se zjistit Otec, ale zjistil, že už mluví sám ze sebou.
Postava zmizela...
O několik tisíc kilometrů dál a několik dní později...
Samael ležel na posteli zavrtaný v prostěradlech z nejjemnějšího hedvábí a spal. Podle lidských měřítek se to za opravdový spánek považovat nedalo, ale dokázal tak zapomenout na ten neskutečně drahocenný čas, čas před tím, než se to všechno pokazilo.
Převalil se na záda a otevřel oči do nového dne. Nepotřeboval se dívat na budík, aby zjistil, kolik je hodin.
Věděl přesně, že je osm, protože to byla hodina, kdy si přál vstát. Tiše ležel a poslouchal venkovní zvuky města, zvuky kdesi daleko pod jeho luxusním střešním bytem. Kdyby se mu zachtělo, mohl by odposlouchávat rozhovory obyvatelů během jejich nemilosrdně krátkých životů. Dnes ho však nezajímaly.
Vstal z postele a nahý přešel po mahagonové podlaze k obrovským oknům, jež sahala od podlahy až ke stropu a poskytovala výhled na celé město. Za svůj dlouhý život na této planetě bydlel na spoustě míst, ale žádné ho neuspokojovalo tolik jako tohle.
Přitiskl čelo na tlusté sklo a chladil se o něj. Obnažená pokožka zareagovala nepříjemnou husí kůží. I když mu lidská existence byla příjemná, každý den toužil po tom, co kdysi míval a o co přišel, když se během toho incidentu musel vzdát všeho a utéct.
Ano, dychtil po své bývalé slávě, ale tohle místo, tenhle skvostný pohled ho každý den sváděly svou živelností. Bylo to rozptýlení, jež mu občas pomáhalo přijmout svůj osud. Občas.
Vklouzl do černého hedvábného županu a jeho bledé tělo podobné antické soše se slastně zachvělo. V tu chvíli se rozvřeštěl telefon. Sam se vydal z obýváku do kuchyně obložené kachličkami a nechal hovor, aby se přepnul na záznamník.
„Dobré ráno, pane. Tady Lina," promluvil ženský hlas.
Sam si na její zdraví přihnul z lahve.
Chvilku poslouchal, co všechno se odehrálo minulou noc v jeho klubu.
Když už to vypadalo, že skončila, vyšel s lahví v ruce z kuchyně směrem do koupelny. Začala ale znovu mluvit, tak se zastavil a poslouchal.
„A ještě něco, v kanceláři se ráno objevil váš starý přítel, pan Samuel. Řekl, že se ve městě zdrží jen chvíli, a rád by se s vámi sešel."
Láhev mu vyklouzla z rukou, roztříštila se o černobílé dlaždičky a její luxusní obsah se zvolna rozléval po podlaze.
„Prý se ozve," dodala Lina. "Ještě mám pár věcí, ale ty můžeme probrat, až dorazíte. Přeji dobré ráno, pane."
Linka oněměla, ale on se ani nepohnul.
Samuel.
Sam se rozběhl do ložnice a rychle otevřel dveře těžkého dřevěného šatníku. Shodil ze sebe župan a vytáhl oblečení. Na sprchu dnes nebude čas a do kanceláře se nedostane. Musí opustit město. Je to úplně jednoduché. Jestli ho Samuel objevil, pak se věci daly do pohybu.
Zapnul si bavlněnou košili a zastrčil si ji do kalhot. Okolo pasu obtočil hnědý kožený pásek.
Napadlo ho, že se ozve ostatním a bude je varovat ale pak to zavrhl, stejně už je nejspíš příliš pozdě.
Pojede kamkoliv.
„Chystáš se ven, Same?" ozval se hlas odněkud z pokoje.
Sam překvapeně upustil telefon a otočil se za hlasem.
„To je ale zklamání," pokračoval muž v šedém nepromokavém plášti, stojící v obýváku před třicetipalcovou plazmovou televizí, "po tom, co jsme se tě tolik nahledali."
„Co chceš?" zeptal se Sam, když muž došel až k němu.
Samuelovi tmavé oči přejížděly po drahém vybavení a zaznamenávaly každičký extravagantní detail.
„Myslel sis, že se tímhle přede mnou schováš?" ukázal na několik tajemných symbolů namalovaných na zdech. Lidskému zraku mohly připadat jako dekorace, ale ve skutečnosti znamenaly mnohem víc.
„Skrývací kouzlo nejspíš vyprchalo, za to určitě můžou ty nedávné změny," prohodil Samuel.
„Žiješ si jako král mezi zvířaty," ucedil bledý muž a nepřestával Sama sledovat svýma bezednýma očima. "Pro tohle jsi opustil ráj?"
Jeho slova šlehla jako osten na konci biče.
„Samueli, víš, že to není pravda. Odešel jsem, protože jsem se nechtěl přidat k té vaší nesmylsné válce. Miloval jsem Jitřenku a miloval jsem také všechny svoje bratry, ale musel jsem taky ochránit v to, co věřili ostatní. Myslel jsem, že útěk je jediné řešení." Sam sklonil hlavu, zahanben tím přiznáním. I po všech těch letech se za svůj čin styděl.
„Zbabělec, a doznává se sám," utrousil s úšklebkem Samuel a přistoupil ještě blíž. "Kdyby jen všichni byli tak upřímní."
Znovu se ozval telefon a Sam sledoval, jak se Samuelův zájem přesouvá k přístroji, nahrávané zprávě na záznamníku a Lininému hlasu.
„Tady je ještě jednou Lina, pane. Právě volal pan Goren z výboru a ptal se, zda by mohl přesunout pondělní schůzku na...“
Ze Samuelovy dlaně naráz vytryskl plamen bílého světla, který roztavil telefon na pouhou prskající černou plastovou hroudu.
„Zvuk jejich hlasů," promluvil znovu Samuel a ukazoval si pravou rukou k uchu, "je jako vřeštění zvířat. Nezměrně mě rozčiluje." Přiblížil se k němu nadosah. "Jak to můžeš vydržet?"
Sam zatnul ruce v pěst. Tělem mu projel záchvěv vzteku, jaký nikdy v životě nepocítil. Možná že opravdu strávil příliš mnoho času mezi lidmi, pomyslel si. Jejich vášnivé emoce ho zjevně trochu nakazily.
„Zeptám se tě ještě jednou, proč jsi tady?"
Samuel potřásl hlavou na jednu stranu.
„Copak to není jasné, bratře? Neočekával jsi mě snad již od svého odchodu? "
„Ano," zašeptal, "ale to už jsou roky, tisíce let."
Samuel pokrčil rameny a lhostejně odpověděl.
„Vteřina, hodina, tisíciletí. Zlomky času, jež pro nás neznamenají nic. Zhřešil jsi proti Otci a čas na tom nic nezmění."
Sam začal couvat.
„Copak jsem už netrpěl dost?" zeptal se. "Můj dobrovolný exil na Zemi mě naučil, že -"
Samuelova ruka vystřelila do vzduchu, aby ho umlčela.
„Nech toho kňourání, nechci to poslouchat."
Samuel ukázal na okna za Samovými zády.
„Zníš jako jeden z nich," pronesl s odporem v hlase.
Sam věděl, že je to nejspíš zbytečné, ale jestli se od lidí něco naučil, tak to, že za pokus nic nedáš. „Ale nestačí už to, že jsem přišel o všechno, že moje podoba je pouze matným odrazem dřívější slávy? To se nepočítá?"
Dotkl se hrudi a pokračoval.
„Možná tomu nebudeš věřit, ale trpěl jsem."
Samuel se opět rozhlédl po skvostném zařízení. Jeho pohled Sama přimrazil k zemi, na tvář se mu začal vkrádat krutý úsměv.
„Trpěl jsi? Vážně? Tak to sis měl dobře rozmyslet, co děláš. Víš, že to, co se stalo je odporný zločin. Všichni z vás to věděli, přesto jste se rozhodli, že budete slepě následovat něco nesmyslného místo toho, abyste se postavili na naši stranu. Trpěl jsi?" zeptal se a pomalu roztahoval paže. "Tvé utrpení ještě ani zdaleka nezačalo."
Při pohledu na obrovská křídla rostoucí ze Samuelových zad pocítil Sam podivnou směs hrdosti a čiré hrůzy.
Také jsem kdysi měl stejně mocná křídla...
Pomyslel si s nezměrným smutkem. Křídla, která by ho mohla odsud odnést pryč a dovolila mu uniknout Samuelovu soudu. Ale to bylo dávno, hrozně dávno. Z toho, co bylo kdysi mocné, nezůstalo nic..
Samuel začal rytmicky mávat křídly a pokoj se najednou naplnil větrem silným jako tropická bouře.
„Samueli, prosím," hlesl Sam těsně předtím, než ho do obličeje trefil skleněný popelník. Nad pravým okem se mu otevřela hluboká rána.
Samovo tělo zmalátnělo a on na okamžik přestal bojovat se vzdušnými víry. Silný vítr ho uchvátil a mrštil s ním na okna. Při dopadu uslyšel cosi praskat a napadlo ho, jestli to je tabulka skla pod ním, nebo jeho kosti. Samuelova křídla bušila bezohledně do vzduchu a jejich zuřivý pohyb se změnil na pouhou rozmazanou čáru.
„To, co jsi udělal, je neodpustitelné, Same!" zvolal Samuel přes proudící vzduch. "Nadešel tvůj čas, stejně tak jako všech, kteří udělali stejnou chybu a postavili se proti nám, jen kvůli jedné hlouposti!"
Sam se pokusil odplazit od okna, ale síla větru ho přemohla. Chtěl promluvit, volat, že hluboce lituje svých hříchů, ale krev z rány na čele se mu valila do úst a umlčovala ho. Nikdy v životě svou krev ani neviděl, a teď mu svou mdlou chutí plnila ústa. Na prst tlusté sklo za ním začalo praskat a jeho povrch se pokryl pavučinami. Okna, jež byla budována, aby vydržela mocné bouře se se Samuelovou silou nemohla měřit.
Sam se znovu pokusil něco říct.
„Samueli..." podařilo se mu přehlušit bratrova nemilosrdná křídla.
Samuel ale pokračoval, křídla se třepotala stále rychleji.
„Neslyším tě," zavolal.
Sam ještě zvýšil hlas.
„Řekni jim, řekni jim, že je mi to líto."
Viděl zhnusení na Samuelově tváři, a tak poznal, že se k němu jeho slova pokání donesla.
Těžká chromovaná židle se odsunula od stolu, a jako by šlo jen o plechovou hračku, byla vržena přímo na něj.
Sam musel zavřít oči - pohled na Samuela zmocňujícího se povětří byl příliš strašný. Jeho čas se naplnil, tím si byl jist. To, čeho se od svého útěku na
Zem bál nejvíc, si ho konečně našlo.
Samael, dříve známý jako Samael, Strážce brány z andělského sboru, se zatoulal myšlenkami jinam, k časům před válkou, před bezvýchodnými volbami, časům před útěkem.
Chromovaný projektil ho přímo nezasáhl, ale proletěl oknem nalevo od něj. Sklo se roztříštilo a proměnilo se v hračku Samuelových mocných křídel. Ve spršce ostrého cinkajícího skla a sutě se Sam začal propadat...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: A je tu další nová věc, ano, už jich mám rozepsaných tolik, že nevím, co dokončit jako první, ale strašně se mi zastesklo po mých začátcích, takže jsem musel napsat tohle. Jinak jakmile bude mít Kanji po zkouškách plánujeme dodělat Touhu a Nic není II, takže se těšte... A o co tady půjde? No, zase problémy, zase trošku jiný příběh a hlavně zase jinak postavené role.