Adrian
Sledoval jsem každý jeho výraz, každý jeho pohyb, a toužil jsem po něm čím dál víc.
Byl stejně sladký jako ten dort, a já sladké miluju.
Když si strkal do pusy vidličku, jen jsem přivřel oči a představil si úplně něco jiného.
Musel jsem se ale rychle vzpamatovat, protože na mě mluvil, a já ho vnímal jen napůl.
Dopil jsem kávu, dojedl zbytek dortu a vstal, abych po sobě uklidil.
Neměl jsem rád nepořádek.
Pak jsem se otočil a zadíval se na Gianniho.
„Váš přítel má neuvěřitelné štěstí, že vás má. Trochu mu závidím. mě už ta samota pomalu ubíjí, ale zatím se nenašel vhodný protějšek, který by mě bral takového, jaký jsem, a neviděl jen mé peníze nebo se mnou byl jen ze strachu," povzdechl jsem si a na okamžik se zatvářil unaveně.
„No, ale tím vás nebudu zatěžovat. A ne, nevadí mi, že mluvíte o svém příteli. Ostatně, i já jsem gay. A co se týče toho přespání, záleží na vás. No… myslím, že jsem vás zdržel víc než dost, takže asi půjdu. Za dort děkuji, opravdu je moc výborný. A byl bych rád, kdybyste mi zítra zavolal, ať se můžeme domluvit, kdy bych vás vyzvedl."
S těmi slovy jsem přešel až k němu.
Aniž bych to možná plánoval, prsty jsem přejel po jeho tváři a sklonil se až těsně k němu.
Jeho rysy jiho-evropana byly nádherné, jeho jemná kůže mě lákala k doteku, a jeho oči byly tak upřímné.
„Jste velmi laskavý a krásný, Gianni," zašeptal jsem a mé rty se skoro dotkly těch jeho.
Na poslední chvíli jsem se ale vzpamatoval a odtáhl se.
„Omlouvám se," zamumlal jsem, přešel k židli, na které viselo mé sako, a oblékl se.
„Vážně moc děkuju za příjemný večer. Ani nevíte, jak moc mě to povzbudilo. Nemusíte mě doprovázet, určitě jste hodně unavený, a po cestě stejně nejspíš potkám vašeho přítele. Těšilo mě, Gianni… A doufám, že se v pátek uvidíme," věnoval jsem mu jeden ze svých širokých úsměvů, popadl krabici s dortem a rychle vypadl.
Další vteřina strávená po jeho boku by nedopadla dobře.
Teda… Záleží na úhlu pohledu.
Gianni
Nakonec jsme spolu strávili skoro hodinu u dortu a u kávy. A mluvil jsem hlavně já. Ale nějak mi nakonec nevadilo mu dělat společnost. Za chvíli jsem se i víc uvolnil, a bavil jsem se s ním tak nějak přirozeněji.
Ale když řekl, že je taky gay, udiveně jsem na něho pohleděl.
Nějak mi nedocházelo, že tak obrovský chlap je na kluky. Tipoval jsem ho na heteráka a celkem i náruživého. A on přitom…
A když mi pochválil dort, úplně jsem se i zapomněl červenat, jak mi hlavou běžela informace o tom, že je gay. Vážně mě tím dostal. A nejen tím…
Když jsme sklízeli nádobí ze stolu, najednou byl tak blízko, že jsem zapomněl i dýchat.
Cítil jsem jeho dech prosycený čokoládou a kávou, a cítil jsem znovu tu jeho příjemnou vůni, která byla tak intenzivní, že se mi z toho málem zatočila hlava, a já ani nebyl schopen na tu jeho blízkost nijak zareagovat.
Probral jsem se až ve chvíli, kdy se narovnal a šel si obléct sako.
„J-jo… Zavolám vám zítra. Stejně se zítra musíme už domluvit, co a jak, protože už bude vlastně čtvrtek… jo… dneska je středa… A v pátek už to musí být nachystané… Ozvu se…“
Byl jsem z něho fakt mimo. A stihl jsem jen meknout: „Na shledanou,“ a on už byl pryč.
Ještě chvilku jsem tam tak stál a zíral na ty dveře.
Zvedl jsem ruku a bezděčně se prsty dotkl tváře, kde jsem stále cítil jeho dotek, jeho prsty. Sice ruce velké, ale jemné. Bylo to opravdu zvláštní.
Jednou, jak si někoho najde, tak ten člověk bude hodně šťastný…
Když jsem se konečně vzpamatoval, podíval jsem se na hodiny.
Nico už tu měl být, ale zřejmě se zpozdil s mojí prací. Mě to jde rychle, protože už vím, co a jak, ale jemu to jde asi trochu pomaleji, a ještě musí spočítat kasu.
Připravím mu aspoň dobrou večeři.
S hlavou plnou myšlenek na to, co se stalo, a co mě ještě čeká, jsem se nakonec pustil do vaření. Přitom jsem už vytáhl všechny své receptáře a začal vybírat, co bych mohl na ten festival připravit. Musí to být rychlé a hlavně dobré, protože nemám moc času na přípravu. A až přijde Nico, tak ho poprosím, aby mi pomohl s výběrem a řekl, co bude chtít vystavit z naší nabídky v pekárně.
Adrian
Byl jsem na sebe vážně pyšný. Takový herecký výkon jsem snad v životě nepodal.
Ale...
Ne všechno byla lež a přetvářka.
To, že uměl péct, byla pravda, to že byl krásný a jeho oči upřímné, v tom jsem nekecal. A kupodivu jsem ani nekecal v tom, že je mi jeho blízkost příjemná. Teda v jistém slova smyslu, když jsem opomenul všechny okolnosti a jeho původ.
Vzpomněl jsem si na Nicolasova slova a dal mu za pravdu.
Za normálních okolností by bylo snadné se do Gianniho zamilovat.
Vážně ho bude škoda.
A jak jsem předpokládal, pod schody jsem se srazil s Nicolasem.
Nedokázal jsem odolat. Byl jsem tak vydrážděný a jeho přítomnost nabízela aspoň nějakou útěchu.
V momentě jsem byl u něj, jednou rukou ho objal kolem pasu, natiskl ho na sebe a vecpal mu jazyk do pusy.
Spokojeně jsem zabručel, když mi polibek opětoval a pozpátku ho natiskl na stůl. Odložil jsem zbytek dortu, abych ho mohl pořádně chytnout a promačkat jeho prdelku.
Zamračil jsem se, když se ode mě odtrhl.
Vymanil se z mého sevření a ustoupil bokem.
„Zařiď, aby v pátek přespal na hotelu. Je mi jedno, jak to uděláš, ale donuť ho."
S těmi slovy jsem přešel ke dveřím, odemkl a práskl za sebou.
Nicolas
Strávili spolu docela dlouhou dobu, ale v podstatě i můj úklid se protáhl.
Když však Adrian sešel dolů, ani jsem se nestačil nadechnout, a už jsem ho měl plnou pusu.
Ne, že bych si nedal říct, ale Gianni mohl kdykoliv sejít dolů, aby se podíval, jak na tom jsem.
Ustoupil jsem i za cenu jeho vzteklého pohledu, a ani mu nestačil odpovědět, když nakvašeně odkráčel.
Povzdechl jsem si, zavrtěl hlavou a šel zamknout. Pozhasínal jsem a vyšel nahoru do bytu.
V bytě už to krásně vonělo, a vlastně až teď mi došlo, jaký mám hlad. Zaběhl jsem do koupelny, abych se dal do pucu, hodil na sebe tepláky a přešel do kuchyně.
„Krásně to voní," natiskl jsem se na Gianniho záda, políbil ho na krk, a pak si sedl za stůl.
„Pan Green si tě velice chválil. Vážně máme štěstí. Ty máš štěstí. nestává se často, aby nějaký zbohatlík věnoval čas někomu tak obyčejnému, jako jsme my. Určitě se to povede. I když bych tam byl moc rád s tebou, věřím mu, a věřím, že s ním budeš v bezpečí. Jen… Pokud se to protáhne, jak mi říkal, asi bude možná lepší, když opravdu na tom hotelu přespíš, když ti to nabídl. Asi pro tebe nebudu moc zajet a nechci, aby tě odvážel někdo cizí," zatvářil jsem se ztrápeně.
„Chtěl bych v pátek normálně otevřít. Remy bude prodávat, má s tím zkušenosti, a já bych pekl. Napečeme jen tak polovinu věcí, ale i tak si myslím, že budeme dost utahaní," pokračoval jsem, když Gianni postavil na stůl jídlo.
„Ale budu na tebe myslet," usmál jsem se na něj, a pak už se vrhl na jídlo, protože jsem byl hladový jak vlčák.
Gianni
Akorát jsem dokončoval večeři, když se konečně objevil Nicolas.
Rychle jsem nachystal na stůl a ze sporáku sundal maso s omáčkou. Když už jsem si nevychutnal oběd, tak si pochutnám aspoň na večeři.
Odložil jsem své receptáře bokem a posadil se s Nicolasem k večeři.
„Já nevím. Nechci spát v nějakém hotelu a navíc sám. Necítil bych se tam dobře. Vezmu si taxi na zpáteční cestu. Nemusíš se bát. Víš, že jeden z taxikářů je náš stálý zákazník, poprosím ho,“ nabral jsem Nicovi na talíř, pak i sobě, a pustili jsme se do jídla.
„Nebo mě tu nechceš? Jestli máš něco v plánu, tak mi to řekni,“ nenápadně jsem se na něho podíval.
Možná si chce s chlapama, které znal ze sousedství, zahrát karty, nebo zajít na pivo, ale když je se mnou, tak skoro nikam nechodí. A já mu v tom nechci bránit.
„Jestli mě tu nechceš, tak řekni, zůstanu v hotelu,“ zatvářil jsem se nešťastně, protože jsem tam opravdu nechtěl přespávat. Byla by to první noc úplně bez něj a v cizím pokoji.
„Bude mi po tobě smutno. Bude se mi stýskat a bude se mi špatně spát. Už teď vím, že neusnu a ráno budu jako mátoha. A když se mám někde vzbudit, tak raději vedle tebe, v naši posteli, Nico…“ podíval jsem se na něj prosebně.
Doufal jsem, že nebude proti, abych se vrátil. Věděl jsem, že bude nejspíš večer unavený a nechtěl jsem ho tahat přes půlku města. Ale opravdu bych s ním ten večer rád byl, zvlášť, když máme druhý den volno, a můžeme si užívat a oslavit ten gastro festival…
Nicolas
Nenávidím Adriana! Jak ho mám asi přesvědčit, když na mě háže ty své kukuče?!
Vyděrač malý!
Povzdechl jsem si, přešel k Giannimu a klekl si před něj.
„Promiň. Omlouvám se, že jsem ti to navrhl. Samozřejmě, že tě tu chci. Chci se ráno probudit a mít tě tady, ne, abych se strachoval o to, kde jsi. Dobře. Zavolám tomu taxikáři a domluvím se s ním, ano?"
Políbil jsem Gianniho na ruce, pak vstal, pomohl mu uklidit ze stolu a v koupelně, kam se později přesunul, a já za ním vlezl mu i přes únavu ukázat, jak vážně moc chci, aby zůstal.
Následující den byl ve znamení velkých příprav. Domluvili jsme se, že zavřeme o dvě hodiny dřív, aby se Gianni mohl pořádně připravit, a já mu pomohl s výběrem receptů a s pečením těch dobrot, které vezme s sebou.
Adrianovi jsme pak zavolali spolu, a nakonec se domluvili, že pro něj přijede svým autem, a přijede i jeho zástupce, který v dodávce poveze jídlo.
Já sám jsem Gianniho odvézt nemohl, a rezolutně zamítl, aby tam jen taxíkem.
Za ten den jsem byl unavený jako nikdy. Dokonce jsem si nedal ani večeři, jen se rychle opláchl, a sotva se má hlava dotkla polštáře, byl jsem v pánu.
V pátek ráno jsem vstal s předstihem, protože dnešek pro mě znamenal ještě náročnější den, nachystal snídani a na papírek napsal vzkaz, že mu přeju hodně štěstí, a kdyby cokoliv, ať volá.
Věděl jsem, že se nejspíš za mnou stejně zastaví, ale moc času na sebe mít nebudeme, a chtěl jsem ho povzbudit.
Adrianovi jsem napsal textovku, že se mi Gianniho nepodařilo přesvědčit, aby přespal v hotelu, a byl trochu rozladěn, když mi přišla odpověď: Zbabělče.
Jakmile jsem se však pustil do práce, všechno ostatní jsem hodil za hlavu, a když došel Remy, už jsem měl napečené aspoň něco, a poslal ho nachystat krám, abysme mohli otevřít podle plánu.
Gianni
Byl jsem rád, když nakonec Nicolas souhlasil. Ne, jen, že jsem nechtěl spát v hotelu, ale nechtěl jsem ani Nicolase nechávat samotného. Strachoval bych se, co právě dělá. Prostě ve mně hlodala malá žárlivost, hlavně když chtěl, abych v tom hotelu přespal.
A tak jsem ho spokojeně políbil, a už pak spokojeně šel uklidit kuchyň.
Další den byl celkem náročný. Jen co jsme vybrali recepty, celý zbytek dne jsem zkoušel, pekl a připravoval. A když jsem byl spokojený, pustil jsem se do toho naostro. Nicolas pak vybral pečivo, kterým chtěl reprezentovat pekárnu, a tak musel jít v pátek brzy ráno dolů do pekárny, aby napekl, co vybral, a k tomu ještě pečivo na prodej.
Bylo toho opravdu hodně. Všechno už bylo nachystané dole, tak jsem se ráno nasnídal dobré snídaně od Nicolase, osprchoval se a hezky se oblékl, abych mu tam nedělal ostudu. Musel jsem si s sebou vzít i zástěru a čepici na hlavu, ale vždycky mi říkal, že mi to v tom sluší, tak mi to ani tak nevadilo.
Seběhl jsem ještě dolů do pekárny, pozdravil se s Remym, ukázal mu, co má špatně uloženo, a on to bez problémů upravil. Já pak zamířil dozadu na Nicem, abych se s ním rozloučil.
„Určitě neponocuj, a opravářům řekni, aby to udělali co nejdříve, abys je nemusel celý den hlídat, ano? Taky se potřebuješ vyspat. Jak přijedu, nebudu tě budit. Budu tichý, jak myška,“ usmál jsem se na něj a pohladil ho po tváři, kde měl šmouhu od mouky.
Právě jsem se chystal mu věnovat další svůj polibek, kterých jsem mu to ráno dal snad tisíc, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukl Remy s tím, že pan Green je tady.
„Tak já jdu,“ zhluboka jsem se nadechl. „Vrátím se co nejdříve.“
Políbil jsem Nicolase, vzal si svoji kabelu s kuchařským a cukrářským náčiním a oblečením, a pak už jsem se s mávnutím rozloučil.
„Dobrý den,“ usmál jsem se na pana Greena, který už přešlapoval v krámku a čekal na mě. „Musíme naložit věci, je toho víc, ale Remy nám pomůže. Kam to máme naložit?“ ukázal jsem na bedny a krabice s dorty a zákusky, které jsme vytáhli z chladničky, a bylo potřeba to co nejdříve převézt a uložit do chladu, aby se nezkazily.
Adrian
Ráno jsem přijel přesně na čas, jak jsme se domluvili den před tím.
Byl jsem sice trochu rozladěný, že se Nicolasovi nepodařilo Gianniho přesvědčit na noc v hotelu, ale měl jsem záložní plán.
Prostě se s ním dneska vyspím, ať to stojí, co to stojí.
Počkal jsem, až dojede jeden z poslíčků z hotelu s chladící dodávkou, a pak vešel do krámu.
„Dobrý den, Gianni," usmál jsem se a prohlédl si ho od hlavy až k patě.
Když ukázal na všechny ty krabice, ukázal jsem dodávku, ze které už vylézal poslíček.
Společně jsme pak všechno naložili, a o pár minut později jsem už otvíral dveře svého auta Giannimu, aby mohl nasednout.
„Moc vám to sluší," šeptl jsem mu do ucha, než jsem za ním zabouchl dveře.
Sám jsem auto obešel, sedl si za volant, počkal až odjede dodávka, a pak se rozjel.
Cesta utíkala poměrně příjemně, přistihl jsem se, že se mi líbí zvuk jeho hlasu, který byl jemný stejně jako jeho pokožka.
Když jsem zaparkoval před hotelem na vyhrazeném místě, na okamžik jsem se otočil k Giannimu a stiskl mu ruku.
„Dobře to dopadne," usmál jsem se na něj, abych zaplašil jeho nervozitu, a pak vystoupil.
Odvedl jsem ho dovnitř, ukázal mu sál, kde už stálo bezpočet stolů, které se plnily nejrůznějšími věcmi, a všude kolem byl frmol.
Zavedl jsem ho k jeho místu, které bylo na konci sálu přímo naproti dveřím, a přidělil mu k ruce dva hotelové pomocníky.
„Musím ještě odběhnout, ale hned jak to půjde, přijdu za vámi ano? A… No, když už dnešní den strávíme téměř celý spolu, co kdybysme si tykali? Promyslete to."
Letmo jsem ho pohladil po ruce, a pak odešel, abych vyřídil záležitosti kolem organizace, a mohlo se začít přesně na čas.
Gianni
Pan Green myslel opravdu na všechno. I když mi stále nebylo jasné, proč mi věnuje tolik péče, když jsem neznámá osoba, a na festivalu určitě bude spousta věhlasných cukrářů, kuchařů, a já nevím koho ještě. Ale nakonec jsem si řekl, že se tak možná chová ke všem, prostě bere svou práci vážně.
Cítil jsem se zvláštně, když jsem nastupoval do toho jeho bouráku, a on mi ještě otevřel dveře, a pak je zamnou zavřel. Zapomněl jsem se i podívat k pekárně, jestli neuvidím Nicolase, jak jsem byl nervózní.
A co teprve, když jsme dojeli do hotelu.
Měl jsem oči navrch hlavy a nechápavě se rozhlížel kolem sebe.
Bylo to tak velké a noblesní, luxus, na který jsem vůbec nebyl zvyklý. Procházeli jsme kolem stolů, které už byly v přípravě, a jen obdivoval některé výrobky, které už tam byly vystaveny.
A když mi pak Green ukázal ten můj stůl, jen jsem vydechl překvapením. Myslel jsem, že to bude dřevěný stůl tak metr na metr… Ale… tohle…
Velký, dlouhý a široký stůl, na každé straně chladící vitríny, do kterých jsem měl uložit dorty a zákusky, a byly tak prostorné, že se mi tam vešlo opravdu všechno a úplně v pohodě. Prostory na uložení pečiva, a jedna prosklená lednice, ve které už byly vody, minerálky, džusy. U stěny pak stál další stůl, kde byl moderní kávovar a všechno na přípravu kávy a čaje. Dokonce jsem tu měl i servis a příbory, prostě všechno, na co jsem si jen mohl vzpomenout. Na stěně dokonce visela velká tabule, kde bylo nádherně vytvořeno jméno naší pekárny.
Byl jsem opravdu jak u vytržení.
Jen jsem něco breptnul, když Green odešel, jak jsem z toho byl mimo. Ale hned na to, jsem se pustil s pomocníky do přípravy…
Nanosili jsme všechno z auta dovnitř a začali to aranžovat. A když jsme skončili, byl jsem docela unavený, ale šťastný. Musel jsem to celé vyfotit a hned jsem to poslal Nicolasovi na mobil, aby se podíval, a k tomu přidal zprávu, že bych byl moc rád, kdyby se přijel podívat aspoň na chvilku.
Bylo už hodně pozdě odpoledne, když jsem si uvědomil, že kromě snídaně jsem vlastně nic nejedl. Zeptal jsem se pomocníka, kde se můžu najíst, a když mě poslal do hotelové restaurace, zarazil jsem se.
Tak to si vážně nemůžu dovolit…
A tak, s úmyslem, že si zajdu koupit něco jen tak do obchodu, jsem ho poprosil, aby to pohlídal. Ujistil mě, že je to samozřejmost, služba hotelu a festivalu, a zůstane tady, dokud se nevrátím. A tak jsem vyrazil ven, abych si mohl koupit něco k snědku. Ale i tak jsem se cestou ještě zastavoval a prohlížel si i ostatní, a byl úplně u vytržení.
Adrian
I když už bylo všechno zařízené, vždy se našly nějaké komplikace, zvláště u tak velké akce.
Někde vypadly pojistky a hrozilo, že se jídlo zkazí, nebylo dost místa, někdo zapomněl své věci doma, někdo přijel pozdě, někomu se nelíbilo místo, jiný chtěl lepší prezentaci, prostě všechny ty věci, které mě vždy nesmírně unavily.
I když jsem takové akce pořádal často, vždy mě to úplně vyšťavilo, a to, to pořádně ani nezačalo.
Doufal jsem, že si Gianni vede dobře a zamračil se nad tím, jak často jsem se k němu v myšlenkách vracel.
A nebylo to jen tím, že jsem se těšil na společný večer.
Kolem poledne jsem zaběhl do svého pokoje se převléknout, protože jsem se v obleku potil, a kvůli problému venku, který jsem musel jít vyřešit, jsem se nechtěl zašpinit.
Akce začínala až za dvě hodiny, a i když jsem byl organizátor, bylo mi jedno, co si lidi pomyslí o tom, co mám na sobě, než to celé propukne.
Oblekl jsem si volné černé kalhoty a bílý nátělník a seběhl zase rychle dolů.
Problém vlastně ani nebyl problémem, a já rozladěný a vážně už unavený ze všech těch nesmyslů se vracel zase zpátky.
Mrkl jsem na hodinky.
Od rána jsem nic nejedl a nejspíš ani Gianni.
Na okamžik jsem se zarazil, ale pak jen zavrtěl hlavou a vydal se k sálu, abych ho vytáhl na jídlo. K mému překvapení mi ale skoro skočil do náruče, když jsem otevřel dveře a on akorát vycházel ven.
Na moment jsem se k němu přitiskl, pak ho kousek od sebe odtáhl a sklonil hlavu.
„Právě jsem šel pro tebe, abych tě pozval na oběd. určitě musíš mít hlad," přešel jsem automaticky k tykání, a znovu jsem neodolal a pohladil ho po tváři. „Pojď. V restauraci se najde volný stůl, kde budeme mít klid. Tady bys byl všem na očích a byl bys nervózní ještě víc."
Sevřel jsem jeho ruku ve své a vedl ho za sebou.
Restaurace byla v tuto dobu plná, ale VIP salonek byl prázdný a bylo tam ticho.
Svalil jsem se na židli a promnul si tvář. Zakroužil jsem rameny, abych je uvolnil, a pak Giannimu podal jídelní lístek.
„Tohle mě jednou zabije. Netušíš kolik lidí si dokáže navymýšlet blbosti. A vlastně… Promiň, nevadí, že ti tykám?"
Gianni
Už jsem byl skoro venku, když jsem za dveřmi narazil na Greena. Nestihl jsem prakticky nic. Hned mě popadl a táhl do restaurace. Chtěl jsem namítnout, že si to nemůžu dovolit, ale pak mi naskočila do hlavy jeho slova, že mě zve.
Necítil jsem se zrovna nejlépe, ale on vypadal unaveně, a přitom spokojeně, že s někým může obědvat. A navíc jsem mu byl vděčný za tuhle nabídku, tak jsem si nakonec řekl, že to pro jednou přetrpím.
Usadili nás v salonku, a já se jen nervózně rozhlížel kolem sebe. Když mi strčil do ruky MENU, otevřel jsem ho a díval se na ty jídla. Spoustu z nich jsem ani neznal, měly divné názvy, a tak jsem si nakonec vybral jen lehký salát a k tomu pití.
„Ne, nevadí mi tykání, jen nevím… Je mi to blbé vám říkat příjmením a tykat vám,“ pak jsem se zadíval, jak si znovu promnul ramena. „Musí to být unavující, něco tak velkého zařizovat.“
Pravda byla, že i já byl unavený, ale bylo to i hodně stresem, jak moc jsem chtěl, aby to všechno dobře dopadlo a já neudělal Nicolasovi ostudu. A taky těmi přípravami z předchozích dvou dnů.
„Já bych tohle asi nezvládl. Máte… máš toho asi hodně, ale je to nádhera. Nikdy jsem nic takového neviděl a ani nezažil,“ rozmáchl jsem rukou kolem sebe, jako bych skrz ty stěny chtěl ukázat na halu, kde se ta sláva konala.
Chvilku jsme čekali, než nám donesou oběd, a já se několikrát podíval na hodinky, jak jsem měl strach, že dorazím pozdě. Už teď jsem věděl, že oběd do sebe rychle nahážu a vrátím se zpátky na své místo co nejdříve, abych byl připravený. Že ještě všechno několikrát zkontroluji a upravím. Že si ještě několikrát upravím vlasy a srovnám oblečení.
A tak, když přinesli jídlo, popřál jsem mu dobrou chuť a hned se do toho pustil. Padalo to do mě jako do studny, a ni jsem nepřemýšlel, jak to vypadá. Prostě jsem měl hlad…
Adrian
Bylo na Giannim vidět, jak je nesvůj. Ale doufal jsem, že oběd ho trochu uklidní.
„Nemusí ti to být blbé. A mimochodem, jsem Adrian," usmál jsem se mezi sousty, když nám přinesli oběd a já viděl, jak to do něj padá.
Sám jsem měl taky velký hlad, takže jsem se svým steakem, zeleninovou přílohou a pečenými brambory na másle s bylinkovou omáčkou, za ním nezůstával pozadu.
Spokojeně jsem mlaskl, když servírka odnášela prázdné talíře a usrkl kávy, kterou jsem nám ještě objednal.
„Měl sis dát něco sytějšího. Po salátu budeš mít hlad. Ale pokud nebudeš mít nic proti, až se v devět oficiálně skončí, zajdeme spolu na večeři, a jídlo budu vybírat tentokrát já, ano? Vím, že na tebe možná naléhám, vím, že na nic z toho nejspíš nejsi zvyklý, ale… Je mi ve tvé společnosti moc dobře. Jak jsem řekl, cítím se s tebou jako člověk. Tak jestli by ti nevadilo dělat starému dědkovi společnost, moc by mě to potěšilo."
Zasmál jsem se, vzal jeho ruce do svých, jemně pohladil jeho prsty, a pak se mu zadíval do očí.
Jsem masochista.
Protože jestli tohle budu dělat, tak nevydržím ani do večera, a prostě ho někde přehnu přes stůl a ojedu ho.
Toužil jsem po něm jako po nikom. Ani vlastně nevím proč.
Možná proto, že byl tím, kým byl?
Nebo proto, že jsem prostě chtěl vědět s kým Nicolas chrápe?
Mírně jsem se zamračil nad svými myšlenkami, ale pak se rychle ovládl, pustil mu ruce a vstal.
„Máme ještě chvilku času, než to začne, tak jestli dovolíš, rád bych ti to tady ukázal a seznámil tě s pár lidma, které byste později mohli využít jako své kontakty," mrkl jsem na hodinky, znovu ho chytl za ruku a vytáhl na nohy.
„A děkuju, že se ti tu líbí. To jsem moc rád. Je to náročné a hodně únavné, ale až se to rozjede, pak to stojí za to. Sám uvidíš. Sice se vždycky najde nějaký blbec, na to si asi nikdy nezvyknu, ale sledovat všechny ty lidi a vidět, jak jsou spokojení a šťastní, že mají příležitost se ukázat světu, to mi za to stojí," přede dveřmi do sálu jsem se na něj s úsměvem obrátil, sklonil se a políbil ho na čelo.
„To je pro štěstí. A moc ti to sluší, budeš středem pozornosti, a já od tebe budu muset asi odhánět potenciální nápadníky," pohladil jsem ho po tváři, automaticky ho objal kolem pasu, přivinul k sobě, a bok po boku spolu vešli do sálu.
Cestou k jeho stolku jsem ho seznámil s pár lidmi, vysvětlil mu, jak to chodí, a ukazoval mu jednotlivé kuchaře, cukráře a pekaře, kteří se tu sešli.
Dovedl jsem ho k jeho stolu, a teprve tam ho pustil.
„Musím se jít převléknout, ať na zahájení nevypadám jak buran. Neboj se. Zvládneš to. Jsi velice šikovný a laskavý. Hned si získáš srdce všech přítomných. Já pak za tebou zase přijdu, jak to bude možné, ano?" znovu, tak nějak zcela automaticky, jsem se k němu sklonil a políbil ho do vlasů.
Cestou zpátky jsem se pozdravil ještě s pár lidma, a i když jsem byl unavený, byl jsem sám ze sebou nesmírně spokojený.
Gianni
Dokonce i Adrian měl svou porci brzy snězenou. Chvilku jsem zapřemýšlel, že jsem si mohl dát to, co on, protože to vypadalo moc dobře. A měl pravdu. Za chvíli budu mít hlad.
Ale když jsem po mámině smrti zůstal sám, vydržel jsem být hlady i několik dní, tak tohle odpoledne to zvládnu.
Procházeli jsme zpátky kolem lidí, s kterými mě seznamoval. Některé jen pozdravil a ani se u nich nezastavoval, jako by tím chtěl říct, že ho nezajímají. Ale těch pár, s kterými jsem se seznámil, byli fajn lidi, a vypadalo to, že se s Adrianem i dobře znají.
Nikdo z nich se ani nepozastavoval nad tím, že mě celou dobu drží, jako by měl strach, že mu uteču.
A já utéct opravdu chtěl, protože jsme se styděl, jakou pozornost mi věnuje, když tu má spoustu známých.
Ale pamatoval jsem na to, co mi řekl večer u nás, a taky na to, že je mu v mé společnosti dobře, a nechtěl jsem ho zklamat. Byla to prostě vděčnost za to, že nám dal takovou příležitost.
A nechtěl jsem ani zklamat Nicolase, kdybych Adrianovu společnost rezolutně odmítl, a nám se pak pokazily kšefty. Prostě jsem myslel hlavně na dobro a dobré jméno pekárny.
Když mě opustil, oddechl jsem si. Nebyl špatný, ale prostě jsem na takovou pozornost nebyl zvyklý. A on se choval víc než přátelsky. Jako by měl v sobě geny Italů, takové to typické přivítání a loučení… Byl jsem na to zvyklý od mámy a od jejich přátel, tak mi to ani nepřišlo. Jen za tu ruku mě nemusel držet. To už bylo moc… no, osobní.
Rychle jsem ještě poupravil to, co bylo potřeba a brzy na Adriana zapomněl, jak jsem se pustil do práce. Několikrát jsem se upravil, řekl jsem pomocníkovi, který se mnou zůstal, co všechno má dělat, a pak už jen čekal nervózně, až se otevřou dveře a dovnitř vejdou lidi.
Počítal jsem s tím, že sem nepřijdou obyčejní lidé z ulice. A měl jsem pravdu. Vážně to byla střední třída a k tomu městská smetánka, z kterých bylo vidět, že jsou při penězích. Ale našlo se mezi nimi i pár, kteří byli dobře situovaní, ale normální.
Chodili kolem, rozhlíželi se, ale zatím nikdo z nich nic neochutnal. Byl jsem z toho nervózní, že je něco špatně, ale po chvíli jsem pochopil proč.
Najednou se veškerá pozornost soustředila ke dveřím. Taky jsem se tam podíval… Zatajil se mi dech, když jsem viděl vstoupit dovnitř Adriana.
Strašně moc mu to slušelo, a já na něm mohl oči nechat. Byl opravdu… no... Nenacházel jsem slov.
Přešel k hlavnímu stolu, kde už byly nachystány skleničky a šampaňské, a vyžádal si pozornost, i když vlastně ani nemusel.
Všechny přivítal, měl krátký proslov, a pak pozvedl skleničku na přípitek hezkého večera…
Dokonce i já jednu dostal. Adrian si se všemi přiťukával, prohodil pár slov, a zas se přesunul k někomu dalšímu.
A když byl festival oficiálně zahájený, během chvilky se atmosféra změnila.
Teď už mi bylo jasné, že všichni čekali jen na tohle, aby se mohli pustit do ochutnávání. Odložil jsem skleničku, z které jsem ani neupil, nasadil jsem úsměv, a už jsem se věnoval prvním hostům, kteří k mému stolu zavítali…
Adrian
S Giannim jsem se zdržel trochu déle, než jsem původně chtěl.
Rychle jsem vpadl do pokoje a nachystal si věci.
Tmavě modrý oblek, bílou košili, vestičku a kravatu.
Spokojeně jsem se usmíval a v hlavě si znovu vybavoval události posledních dnů, a hlavně společně strávené chvíle s Giannim. Někde v polovině jsem se ale zasekl a zamračil.
Naklonil jsem hlavu na stranu, jako bych někoho poslouchal a znovu si přehrál v hlavě mé setkání s ním.
Rozčileně jsem mlaskl a zamračil se, když mi došla jedna věc.
Sice se mé přítomnosti nebránil, ale když jsem si to všechno zpětně vybavil, spíš to vypadalo, že to dělá jen proto, aby mi byl vděčný. Ne, proto, že bych na něj nějak zapůsobil, a on chtěl být se mnou ze své vůle.
To se musí změnit.
Musel jsem to ale vytěsnit z hlavy, protože bylo potřeba zahájit festival.
Lidí přišlo mnohem víc, než jsem očekával, a za chvilku to v sále vypadalo jako v obrovském mraveništi.
A jak jsem si myslel, Gianni hned upoutal pozornost.
Nebyla minutka, kdy by u něj někdo nestál. Všiml jsem si, jak mu asi tři lidé podali své vizitky, prohodili s ním několik slov, a pak spokojeně odcházeli.
Když se mé oči střetly s těma jeho, pozvedl jsem skleničku a povzbudivě se na něj usmál.
Pak jsem se ale musel věnovat zase dalším. I přesto jsem ho pořád po očku sledoval, a kdykoliv to šlo, navázal jsem s ním oční kontakt.
Bylo asi šest hodin, když dav konečně trochu zřídl, a já mohl přijít k Giannimu.
Zrovna u něj stál jeden obchodník s cukrovinkami, a málem se tam rozplynul.
„Je to, to nejlepší z dnešního festivalu. Můžu jen doporučit," ozval jsem se za jeho zády.
„Adriane! Ty starý lišáku!" vykřikl se smíchem, když se otočil.
Krátce jsme se objali, a já ho pak natočil znovu směrem k Giannimu.
„Tohle je moje chlouba. Seznamte se, Gianni Gómez, Madox Farlan," představil jsem je.
„Kde jsi, prosím tě, takový skvost našel? Pan Gómez má neuvěřitelný talent!" rozplýval se Madox, a já jen kýval hlavou.
„Taky proto jsem moc rád, že přijal mé pozvání. Opravdu má dar od Boha," usmál jsem se na Gianniho.
Byla na něm vidět únava, ale bylo vidět, že je i nesmírně spokojený, a jak jsem doufal, i šťastný.
„Právě jsem chtěl panu Gómezi navrhnout, že bych byl rád jeho hlavním dodavatelem cukrárenských potřeb a potravin. Vše samozřejmě za velmi výhodnou cenu. Bude mi totiž ctí reprezentovat něco tak úžasného."
Ještě chvilku jsme se nad Giannim rozplývali, než Madox spokojeně odešel, protože si od něj Gianni vzal vizitku.
„Doufám, že se ti tu líbí, a že nelituješ toho, že jsi pozvání přijal," usmál jsem se na něj a prohlédl si téměř prázdné lednice i stůl.
„No, očividně budeš jediný, kdo tu kdy trhl rekord. Ještě se nestalo, aby měl někdo ještě před ukončením úplně vymeteno. Ale jsem za to rád. A všichni si tě vychvalují, co jsem se s nimi bavil," pěl jsem na něj chválu a tvářil se spokojeně.
Pak jsem ale zvážněl a zadíval se mu do očí.
„Víš, přemýšlel jsem a… no…" pokrčil jsem rameny, povzdechl si a zatvářil se ztrápeně. „Mám pocit… Mám pocit, že se mnou nechceš být. Že ti má společnost není příjemná. Že jsi se mnou jen proto, abys mi vyjádřil vděk za to, že jsem tě sem vzal. To já nechci. Nechci, abys mi byl vděčný. Kdybych nechtěl, kdybych v tobě neviděl potenciál, nikdy bych tě tu nezval. Podívej se kolem sebe. Podívej, kolik je tu talentovaných lidí. Polovina z nich začínala stejně jako ty, od nuly. Neměli nic, ale vypracovali se až na vrchol. A právě proto tohle dělám. Abych dal šanci těm, co si to skutečně zaslouží. A ty jsi jeden z nich. Nedělám to kvůli tvé hezké tvářičce, dělám to proto, že máš obrovský talent. A zaujal jsi mě i celkově, proto chci s tebou strávit aspoň pár chvil. Ale prosím, žádám tě, nedělej to jen proto, abys mi byl vděčný. To by mě hodně ranilo. Jak jsem ti slíbil už v poledne, chci tě v devět pozvat na večeři. Můžeš si do té doby rozmyslet, jestli se mnou půjdeš nebo ne. Chci ale, abys se mnou šel ze své vlastní vůle, ne proto, že mi chceš vyjádřit vděčnost, ano? Pokud odmítneš, zlobit se nebudu. Pořád lepší dostat košem, než strávit večer s někým proti jeho vůli," po posledních slovech jsem se na něj usmál, od číšníka, který akorát procházel kolem, jsem vzal dvě skleničky s vínem a jednu podal Giannimu.
„Připijeme si na to, ano? Připijeme si na slib, že o tom budeš přemýšlet, a až pro tebe přijdu, dáš mi odpověď," pozvedl jsem skleničku, přiťukl si s ním a upil.
„Musím jít, zase asi nějaký problém," povzdechl jsem si, mrkl na Gianniho, a kývl hlavou směrem k poslíčkovi, který stál u nouzových dveří a snažil se máváním upoutat mou pozornost.
Ještě jednou jsem se na Gianniho usmál, pozvedl sklenku, a pak ho konečně opustil.
Gianni
Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít takový úspěch. Opravdu jsem se nezastavil, a nakonec jsem musel požádat ještě o jednoho pomocníka, protože mě zaměstnávali hosté, a já ani neměl čas servírovat. Procházel jsem i kolem malých stolků, které tu měli, a u kterých si vychutnávali mé a Nicolasovy výrobky, popíjeli kávu, a já jim odpovídal na jejich otázky. Měl jsem dobrou paměť a pamatoval jsem si všechny recepty, tak nebyl problém jim říct, co konkrétně který výrobek obsahuje. Ale samozřejmě že jsem si množství a některé přísady nechával pro sebe.
Dokonce se mě jeden pán zeptal, zda neuvažuji o prodeji pod svou vlastní značkou.
Bylo to něco, o čem jsem opravdu musel začít přemýšlet. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl mít takový úspěch. Opravdu nikdy. A můžu za to děkovat jedinému muži. Že si mě vůbec všiml, že mi dal tu šanci…
Ve chvilkách, kdy jsem mohl, jsem se rozhlédl kolem sebe a očima ho hledal. Sem tam se stávalo, že i on se otočil, usmál se na mě, a pak se zase věnoval hostům. A já, tím, jak jsem byl nadšený z toho, jak to tu probíhalo, z toho, že mi dal tu šanci se ukázat, pomalu roztával. Už jsem vůči němu necítil tak velký odmítavý postoj.
Pořád mu budu vděčný za jeho zájem, ochotu pomoct, protože to jinak ani nejde. Ale čím déle jsem se na něho díval, a pozoroval jeho chování a reakce lidí na něj, začínal mi být sympatičtější, a já už věděl, že tento člověk by mohl být jednou mým dobrým přítelem, s kterým bych si mohl popovídat o čemkoliv.
A tak, když potom ke mně přistoupil, byl jsem překvapený tím, co říkal. Netušil jsem, že na mě bylo až tolik vidět, jaký jsem měl k němu postoj, a vážně mě to vůči němu zamrzelo. Nechtěl jsem, aby si to myslel, chtěl jsem…
Co vlastně jsem chtěl? Nevím… Prostě ten člověk na mě působí dobře, a já se chovám jako nevděčník.
Když odešel, měl jsem už jasno, Chtěl jsem mu odpovědět hned, ale nestihl jsem to.
A tak si na mou odpověď musel počkat až do večera, kdy se akce ukončila, hala se vyprázdnila, a já začal sklízet své věci. Vlastně šlo už jen o prázdné bedny a moje osobní věci.
Sice nás to stálo finance, ale na druhou stranu, nemuseli jsme platit za výstavní místo, měl jsem pomocníky, a hlavně – nové a vážené klienty. A byl jsem moc spokojený a chtěl jsem tu dobrou náladu předat dál člověku, který to všechno zařídil.
Když jsem měl všechno sbaleno, ještě jsem si zaběhl na toaletu, a když jsem se pak umýval, pohlédl jsem na sebe do zrcadla. Byl jsem unavený, ale spokojený. Opláchl jsem se a oblékl si čistou košili, sundal jsem gumičku z vlasů a protáhl si je vlhkými prsty, aby mi nelítaly. Chtěl jsem vypadat dobře, hlavně abych Adrianovi nedělal ostudu. Nakonec jsem se na to setkání i docela těšil.
Vrátil jsem se zpátky ke svému místu, použitou košili hodil do kabely, a už nedočkavě vyhlížel, až dorazí. Stihl jsem však ještě napsat Nicolasovi, že budu doma nejpozději do půlnoci, protože jsem se opravdu zas nechtěl zdržovat přes noc, a já doufal, že to Andrian pochopí.
Když vešel, byl snad ještě hezčí než dopoledne. Převlékl se, a i když bylo vidět, že je unavený, jeho pohled byl svěží. Zřejmě byl rád, že to všechno dobře dopadlo a zdárně skončilo.
Adrian
Nechal jsem Giannimu čas, ať si to projde hlavou.
Odešel jsem pryč, a celou dobu až do devíti se v hale neukazoval.
Těsně před schůzkou jsem zaběhl do pokoje, abych se převlékl. I když byly obleky mou nedílnou součástí, připadal jsem si v nich jako v kazajce. A protože už bylo po všem, a já se chtěl uvolnit, oblékl jsem si triko s krátkým rukávem a volné kalhoty na šňůrku.
Vlasy jsem stáhl do culíku, opláchl se, a pak už spokojeně vyšel ven.
Po cestě jsem dostal textovku od Nicolase, že mu Gianni psal, že bude do půlnoci doma.
To mě rozladilo, protože to vypadalo, že se prostě pořád nechce nechat přesvědčit.
I to mě k němu lákalo o to víc. Ještě jsem nezažil, aby mi někdo tak dlouho odolával. A i když to bylo náročnější, o to víc to bylo zábavnější.
Chvilku jsem uvažoval, co s tím, než jsem dostal nápad a ušklíbl se.
Chtěl jsem se pojistit, když zůstane na večeři.
Zaběhl jsem znovu do pokoje, abych nebyl zbytečně na očích, a vytočil známé číslo.
Hlas na druhém konci byl nevrlý, ale když mě uslyšel okamžitě otočil.
„V jedenáct přijede taxi na boční parkoviště k mému hotelu vyzvednout kluka s jižanskými rysy. Rozkošný, sexy. Toho nepřehlédneš. Přepadněte ho, a aby to vypadalo věrohodně. Potřebuju se ukázat jako rytíř na bílém koni, co zachraňuje princeznu v nesnázích. Zaplatím dvojnásobek než obvykle. Jen to neposerte, jasné? Pokud z toho sejde a nezůstane až do jedenácti, ozvu se a akci prozatím zruším."
Po ujištění, že všechno proběhne hladce, jsem spokojeně mlaskl a mrkl na hodinky.
Zaklel jsem, protože byl akorát čas a rychle vystřelil. Seběhl jsem dolů a jakmile jsem otevřel dveře, můj pohled se okamžitě střetl s jeho.
Převlékl se, stáhl si vlasy, a i když únavu nezamaskoval, vypadal zatraceně dobře.
Nahodil jsem unavený výraz a přešel až k němu. Zvedl jsem ruku, abych se ho dotkl, ale nakonec jsem se v půlce cesty zarazil.
„Promiň. Zjistil jsem, že když se tě dotknu, uklidňuje mě to, ale… Vlastně ani nevím, jak ses rozhodl. Jestli mi dáš košem, nebo zůstaneš. Aspoň na večeři, když už tě nepřesvědčím na přespání."
Smutně jsem se na Gianniho zadíval a nechal ruku zase klesnout.
Napjatě jsem očekával jeho odpověď, a už v duchu přemýšlel nad variantou, co dělat, kdyby odmítl.
Gianni
Byl jsem rád, že došel. Už jen proto, že jsem měl strach, že jsem ho svým chováním snad urazil.
A z blízka mu to slušelo ještě víc. Když byl u mě, musel jsem znovu zaklonit hlavu, abych na něho viděl.
Lehce jsem pocítil teplo ve tváři, když se mně dotkl.
Nevím, co to se mnou je. Je to jen cizí chlap, a já mám přítele.
Ale když řekl, že ho uklidňuji, měl jsem dobrý pocit, že to snad bude v pohodě, a že tak na někoho působím. Líbilo se mi i to, že se stáhnul a netlačil na mě.
„Půjdu s tebou na večeři, ale pak chci jet domů. Nechci tě urazit, nechci, abys to tak bral, ale nejraději spím ve své posteli vedle svého přítele. S tebou je mi taky dobře. Dobře se mi s tebou povídá, a mrzelo by mě, kdybys to bral jako urážku, nebo že ti chci dát košem. Není to tak. Ale můžeme být přáteli, a určitě si budeš rozumět i s Nicolasem. Klidně ti budeme dělat společnost, pokud by to šlo. Nicolas je také velmi vstřícný. Vážně s tebou rád povečeřím bez jakýchkoliv závazků či projevů vděčnosti. Prostě přátelské posezení. Bereš to?“
Ano, budu rád v jeho společnosti, ale chtěl jsem nastavit jasné hranice. Začínal jsem ho mít docela rád, hodně toho pro mne udělal, a vážně mi je v jeho společnosti dobře.
„Tak pokud to tak může být, tak můžeme jít na večeři, ano?“ dotkl jsem se jeho lokte a čekal na jeho odpověď.
Pro mne nebyl problém mu za všechno poděkovat a okamžitě odejít, pokud by se mnou nesouhlasil.
Adrian
Tak dělat mi společnost?
Jenže, milý hochu, já chci jinou společnost. Ne si povídat.
„Samozřejmě, že to chápu. Nemusíš mi nic vysvětlovat, ani se omlouvat. Přece jsem ti řekl, že tě nebudu do ničeho nutit," řekl jsem nahlas a sevřel jeho ruku, kterou položil na můj loket.
Jeho ruce byly tak jemné, drobné a hřejivé.
Dokázal jsem si živě představit, že v nich drží něco úplně jiného než můj loket, a musel jsem přešlápnout, jak mě ta představa vzala, a já jen se štěstím udržel kamennou tvář.
„Povečeříme, popovídáme si, a pak ti teda zavolám hotelové taxi, ano? Řekl bych ti, že tě sám odvezu, ale pil jsem a nikomu z poslíčků bych tě nesvěřil," usmál jsem se na něj, chytl ho za ruku a vyvedl ho ven ze sálu.
Vedl jsem ho do restaurace ve druhém patře, kde byla terasa, a z ní bylo vidět krásně osvětlené město. Rezervoval jsem ji celou jen pro nás, takže jsem měl klid a jistotu, že kromě obsluhy nás nikdo rušit nebude. Zašoupl jsem za námi prosklené dveře, když jsem udělal rovnou i objednávku, a ukázal na jedno z proutěných křesel s poduškou.
Sám jsem si stoupl vedle něj, opřel se o dřevěné hrazení terasy a zadíval se na město.
Jarní večerní a svěží vánek mi uvolňoval vlasy z culíku, ale nevadilo mi to.
„Miluju tohle město. Je tu klid a krásně," řekl jsem spíš sám pro sebe.
Pak jsem se otočil a sedl si za stůl naproti Giannimu.
„Jsem opravdu moc rád, že jsi přijal pozvání a rozhodl ses mi dělat společnost. Rád bych… Rád bych tě ještě někdy navštívil. Rád bych si s tebou povídal. Tak trochu žárlím na tvého přítele, protože má něco, co já nikdy mít nebudu."
S těmi slovy jsem se znovu zadíval na město a posmutněl.
„Ale už dost těchto řečí, připijeme si, ano?" znovu jsem se na něj zadíval a usmál se.
Servírka přinesla láhev šampaňského, předkrm, a po první skleničce jsem vyzval Gianniho ať mi povykládá něco o sobě.
Hlavní chod jsem vybral tentokrát já, a celou dobu z něj skoro nespustil oči.
Povídali jsme si spolu, smáli se, občas jsem se ho dotkl, a celkově ten čas uběhl až moc rychle.
Bylo něco málo po jedenácté, když se Gianni rozhodl jet domů.
Doprovodil jsem ho na boční parkoviště u hotelu, zavolal mu taxi a slíbil mu, že se zítra zastavím.
„No, asi nezbývá, než ti popřát dobrou noc. Ještě jednou děkuju za to, že jsi zůstal," pohladil jsem ho po tváři, a pak se sklonil k jeho rtům.
Na chviličku jsem zaváhal, než jsem neodolal, a jen lehce se o ty jeho otřel.
„Promiň, ale…" zamumlal jsem a s povzdechem se odtáhl, „nemohl jsem odolat."
Omluvně jsem se usmál, ještě jednou mu popřál dobrou noc, na okamžik si ho ještě přitáhl do náruče a krátce objal.
„Pane Greene! Máme nějaký problém vzadu s technikou!" vyrušil nás jeden poslíček s očima navrch hlavy.
Nespokojeně jsem mlaskl a Gianniho pustil.
„Promiň, budu muset jít. Taxi tu bude každou chviličku, tak tu počkej, ano? A tvoje věci ti pak někdo od nás ráno přiveze, aby ses s tím nemusel tahat teď," ještě jednou jsem ho pohladil, a pak vešel zpátky do hotelu.
Koutkem oka jsem zaregistroval dvě postavy krčící se u rohu hotelu, a sám pro sebe se usmál.
Gianni
Sice mě zase Adrian chytl za ruku a vedl do druhého patra na terasu, ale nějak jsem tentokrát neprotestoval.
Byl z tama opravdu krásný výhled. Tak nějak jsem se konečně a úplně uvolnil. Dobře jsem se najedl, měl jsem dobrý pocit z dnešního dne, a měl jsem skvělou společnost. Adrian mě vyzval, abych povykládal něco o sobě, ale moc jsem toho neměl co povídat. Když se zeptal na rodinu, bylo těch informací jen pár. Moc jsem toho o rodině nevěděl, a máma zemřela při autonehodě. Moc jsem nechtěl mluvit o tom, co bylo, nebo jak jsem se potom cítil, a tak jsem se začal ptát i já, abych se o něm něco dozvěděl.
Za ten večer jsem dobře pojedl, dobře si popovídal a Adrian mi hned byl o hodně bližší, když jsem ho poznal trochu víc. Když se umíval, nějak mě to nutilo se usmívat také, protože on měl krásný úsměv.
A jeho oči byly tak hřejivé, i když tmavé. I přesto jsem měl pocit, že za nimi něco skrývá, jako by byl z něčeho nešťastný, smutný. Neuměl jsem to pořádně popsat. A tak jsem se ho snažil rozveselit, a i když se zatvářil nešťastně, že jsem se už zvedl, abych mohl jít domů, stiskl jsem jeho ruce a znovu ho ujistil, že může kdykoliv přijít, aby se necítil sám.
Když mě odváděl na parkoviště, byl jsem jemně přiopilý, ale nebylo to nic strašného. Byl jsem sám sebou a kontroloval jsem se, jen jsem měl o něco usměvavější náladu. A když se pak se mnou rozloučil objetím, jen jsem tiše vydechl, když jsem se ocitl v té jeho medvědí náruči.
A jeho rty… To teplo, které ke mně vysílal… Cítil jsem se opravdu dobře, spokojeně.
Nestačil jsem mu ani poděkovat za pěkný večer, když ho odvolala obsluha hotelu.
Jen jsem stihl mávnout rukou, ale to on už zmizel za dveřmi.
Zůstal jsem sám stát na potemnělém parkovišti. Sice tu bylo pár světel, ale ty neosvětlovaly celou plochu. Trochu mě zamrazilo z toho, že jsem tu tak sám, hlídač ode dveří odešel s Adrianem. Přejel jsem si rukama po pažích a na moment zapřemýšlel, že bych se vrátil počkat na taxi dovnitř. Jenže telefon jsem měl v tašce, a Adrian neřekl, za jak dlouho má taxi dojet… A tak, když jsem z pravé strany zahlédl světla, vykročil jsem odvážně tím směrem, protože jsem měl za to, že je to právě můj odvoz.
Znovu to auto na mě bliklo, a já si už byl jistý. Přidal jsem do kroku, prošel jsem kolem stěny a chtěl vykročit na druhý konec parkoviště, když jsem v tom tichu náhle zaslechl jakýsi zvuk.
Prudce jsem se otočil, ale v tu chvíli mě někdo popadl zezadu. Sevřel mě předloktím kolem krku, a druhou rukou mi zacpal pusu a zatáhl mě za roh do tmy. Nestihl jsem ani pípnout a jen jsem se zděšeně díval na dalšího, který se objevil přede mnou.
„Co to tu máme za kurvičku? Za kolik jdeš?“
Začal jsem se vzpírat, že mě ten druhý musel chytit ještě silněji. Divoce jsem se snažil vrtět hlavou, že se neprodávám.
„Hele, viděl jsem ho… Je prachatý? Zaplatil ti hodně?“ přistoupil blíž a začal mi šacovat kapsy. Ale nenašel u mě nic.
Snažil jsem se ho odstrčit, ale ten druhý mě ještě víc přiškrtil, a já ho musel chytit za ruku, aby mě neudusil.
„Takže nic… Nevadí. Zajistíme ti kšeft… Vlastně ne. Nejdříve si užijeme s tvojí prdelkou, a pak tě předhodíme pasákovi… Neboj, vyděláš si dost. Ukaž, co umíš…“ chytl mě za rozkrok a nepříjemně mě stiskl.
Povedlo se mi ho aspoň nakopnout do kolene, a on byl donucen kousek odstoupit.
„Takže kousat a škrábat budeš, jo? Divoké kočky se dají zkrotit. Berem ho s sebou,“ mávl rukou k autu, které předtím blikalo, a ten druhý mě začal táhnout tím směrem.
Byl jsem úplně v háji. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, srdce mi valilo strachy jak šílené…
Měl jsem odjet hned. Neměl jsem tu zůstávat. Nebo jsem měl počkat vevnitř. Chci domů… Prosím… Do očí se mi už tlačily slzy, když mě táhl pár metrů k autu, a já už viděl všechno v těch nejčernějších barvách.
Opravdu jsem se strašně bál a jen pohledem hledal nějakou pomoc…