Adrian
Nakonec se začal smát i Gianni, a jeho smích byl vážně uvolňující a uklidňující.
Trochu jsem se zarazil nad jeho slovy o výpalném, ale nedal to na sobě znát.
Když mě pak chytil za hlavu a políbil mě, jen jsem překvapením vydechl a zamrkal. Než jsem však stačil cokoliv říct nebo udělat, Gianni byl pryč.
Chjo. Ten kluk dřív zabije mě než já jeho.
Na okamžik jsem zauvažoval, jestli by něco nemohl tušit, ale nakonec jsem to zavrhl. Byl jsem víc než opatrný, takže šlo nejspíš jen o náhodu.
O půl hodiny později jsem zaklepal na dveře jeho pokoje, že můžeme vyrazit.
Když otevřel, prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě a neodolal, abych si ho nepřitáhl, a tentokrát já jemu vlepil krátkou pusu.
„Moc ti to sluší," pochválil jsem ho, a pak už nebránilo nic tomu, abysme vyrazili.
V hotelu jsem ho zavedl rovnou do kuchyně a nechal si zavolat vedoucí ranní směny.
„Tohle je Marko. Je tu šéfkuchařem pro obě směny, takže kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, můžeš jít za ním. Tohle je Bianca. Má na starost dezerty a celkově sladké věci. A tohle je Mika. je šéfem ranní směny a druhým šéfkuchařem. S odpolední směnou tě seznámím zítra. Tohle je Gianni. Bude tu teď chvilku pracovat, aby získal zkušenosti. Pomůžete mu se vším, co bude potřebovat, ano? Bude zatím pracovat jen na ranní směnu, takže ho máte na starost,“ seznámil jsem je a vysvětlil co a jak.
„Šéfe, není to ten kluk s těma božíma rukama?" ozval se Mika, který byl tak trochu trdlo a ztřeštěnec, ale svou práci odváděl znamenitě.
„Miko, co jsem říkal o tom vyjadřování, ale jinak ano, je to on," povzdechl jsem si a omluvně se na Gianniho usmál.
„Boží, to musím hned napsat bráchovi. Pukne závistí," hvízdl Mika a vytáhl mobil.
„Jeho bratr Greg pracuje na odpolední směně," vysvětlil jsem tiše Giannimu a usmál se na něj.
„Schovej ten mobil. Nikdo tu pukat nebude,“ otočil jsem se na Miku a nasadil přísný výraz.
„Jasnačka, šéfe!" zasalutoval Mika a já jen protočil očima.
„Bianco, proveď tu Gianniho a řekni mu, co a jak. Jeho zaměření bude hlavně na cukrárenské a pekařské výrobky, takže bude hlavně u tebe," obrátil jsem se na ženu ve středních letech, kterou jsem si za tu dobu docela i oblíbil.
„Spolehněte se, šéfe," přikývla.
„Tak… Já tě tu teď nechám. Něco si vyřídím, a pak se na tebe přijdu podívat, ano?" otočil jsem se na Gianniho, a nehledě na ty tři ho pohladil po tváři.
„A kdyby něco, hned volej," mrkl jsem ještě na něj, a pak už je nechal samotné.
Gianni
Dotkl jsem se prsty rtů, když mi Adri dal pusu. Bylo to jiné, než když jsem ho políbil já dole v kuchyni.
Ale neměl jsem čas nad tím přemýšlet.
Netrvalo dlouho, a my parkovali na vyhrazeném parkovišti u hotelu.
A rovnou mě vedl do kuchyně.
Najednou jsem měl pocit, že je to jen sen. Že tohle ani nemůže být pravda. Ale v momentě, kdy mi začal představovat některé ze zaměstnanců, došlo mi, že je to skutečnost.
Všichni mi byli docela sympatičtí. I ten mladej, který hned něco drmolil o božích rukách a vytahoval mobil, že napíše bráchovi. Já nevěděl, kam s očima a rudý jsem musel být snad až na zadku.
A když mě Adrian pohladil, jen jsem se po očku podíval, jak na to zareagují ostatní. Ale všichni se chovali, jako by to bylo normální.
Na jednu stranu, jsem pocítil bezradnost, když mě tu Adrian nechal, na druhou stranu jsem si však i oddechl. Mohl jsem se tak se všemi lépe seznámit a spřátelit. Aspoň jsem v to doufal.
Bianka mě hned chytla a vedla do šaten zaměstnanců, ke kterým se šlo dlouhou chodbou až na samý konec. Cestou jsme se zastavili u jednoho z okének, kde se mě další paní zeptala na míry, a za chvilku jsem měl plnou náruč bílých hader, včetně čepice, která nesměla nikdy chybět.
„Měl by sis svázat vlasy, nesmí ti nic čouhat ani padat. Kdyby přišla kontrola, měli bychom problém, a to my šéfovi udělat nechceme,“ usmála se Bianca, když mi dala klíček od skříňky, a pak mě strčila do pánské šatny, abych se převlékl.
Byl jsem tak nervózní, že jsem se málem netrefil ani do nohavic. Ale když jsem pak konečně vylezl, Bianca na mě obdivně koukala a spokojeně pokyvovala hlavou.
„Jo, ty bys měl pracovat v otevřené kuchyni, tak by hostům chutnalo ještě víc.“
Ještě mi poupravila vlasy, a pak už jsme kráčeli zpátky, a už cestou vysvětlovala, jak co funguje, kde, co najdu, že pauza na oběd rozhodně nebude ve dvanáct, protože to mají zrovna nejvíc práce.
Prošli jsme spolu celou kuchyni, znovu jsem se musel zastavit u Mika, který měl plno otázek, až ho musela Bianca okřiknout, aby si dělal svoji práci.
„Tak, tady budeme spolu válčit,“ nakonec se Bianca zastavila v oddělené části, kde to nevonělo klasickým jídlem, ale spíš sladce.
„Tak jdeme na to, ukaž mi, co zvládneš. Udělej dezerty pro deset lidí, třeba si představ, že rodina přišla oslavit maturitu své dcery a vnučky. Tak do toho…“
Netušil jsem, že mě hned bude zkoušet, ale jen jsem přikývl, prošel lednice, sklady, abych viděl, co všechno můžu použít. Hodně receptů jsem měl v hlavě, tak jsem měl vybrány hned tři určitě. Zeptal jsem se, jestli je někdo na něco alergický, a pak už se podle instrukcí, co kdo nemůže, pustil do práce tak, aby měli všichni stejný dezert a vyhovoval všem…
Adrian
Věděl jsem, že tam můžu Gianniho v klidu nechat. Nikdo o mém pravém původu nevěděl, navíc jsem se snažil se všema vycházet dobře, abych měl pojistku. No, a ti, co měli někdy něco proti už nikdy nepromluví.
Odešel jsem do své pracovny v prvním patře a svalil se do křesla. Bylo to náročnější, než jsem čekal, ale zatím to vycházelo. S lehkým úsměvem jsem mrkl do pošty na svém počítači, jestli není něco nového, ale v tu chvíli mi zazvonil mobil.
Docela překvapeně jsem se podíval na jméno volajícího, a nakonec to zvedl.
„Začalo se ti stýskat, nebo co?" řekl jsem posměšně do telefonu, aniž bych pozdravil.
"Můžeš mi říct, co to na mě zkoušíš? Jakou hru to hraješ? Nastěhoval se k tobě? Dal výpověď? Tak mluv, kurva, Adriane!" vyštěkl po mě Nicolas.
„Takhle se mnou, kurva, jednat nebudeš! Máš štěstí, že ti nemůžu dát přes telefon do držky. Co já plánuju? To, co bylo domluvené od začátku, ty kreténe! To ty sis postavil hlavu a chováš se jako zastydla puberťačka! Zavolej mi, až dostaneš rozum. Do té doby se ke klukovi ani nepřiblížíš!" zavrčel jsem na něj a položil to, aniž bych čekal na odpověď.
Málem jsem vyhodil mobil z okna, jak jsem byl nasraný. Raději jsem se proto věnoval práci, ale po chvilce mě to přestalo bavit. Nebo spíš, neměl jsem náladu.
Aniž bych nad tím nějak uvažoval, zvedl jsem se a vyšel z pracovny. Až když jsem se zastavil před kuchyní, překvapeně jsem zamrkal.
Nakonec jsem jen pokrčil rameny a vešel dovnitř. Prošel jsem hlavní kuchyni a zamířil do zadní části. Gianni stál u velkého stolu, zády ke mně, a něco tvořil.
Najednou mě špatná nálada přešla, já se usmál a mrkl na dvě pomocnice, aby byli zticha.
Pomalu jsem se přikradl k Giannimu, objal ho kolem pasu, a přes jeho rameno se natáhl pro jeden z dortíků.
„To vypadá dobře," zasmál jsem se nad jeho výrazem.
„Šéfe!" ozvala se zpoza rohu Bianca, a když vyšla mračila se jako samotný ďábel.
„Ups," uchechtl jsem se, a pak si dortík strčil do pusy.
„Tohle mi budeš muset upéct doma," rozplýval jsem se nad tou dobrotou a mírně se k němu naklonil. „A moc ti to sluší."
„Šéfe! Huš, nerozptylujte mi ho! Mazejte!" zatvářila se naoko přísně Bianca, a já zvedl ruce na znamení toho, že se vzdávám.
S příslibem, že se ještě na Gianniho přijdu podívat, jsem se otočil k odchodu.
Než jsem však prošel dveřma zaslechl jsem Biancin hlas.
„Nevím, jak se ti to povedlo, ale tohle je poprvé, co vidím, že se šéf směje. Vždycky to byl zamlklý samotář, a i když je to vcelku hodný šéf, mysleli jsme si, že už se snad nikdy neusměje. Ale jsem ráda, že se to konečně někomu povedlo. Jsem moc ráda, že je šťastný. Zaslouží si to. A teď-"
Víc jsem neslyšel, protože za mnou zapadly dveře, ale moje sebevědomí vyletělo až někde do vesmíru.
Spokojeně jsem mlaskl a vyběhl zase do kanceláře.
Zcela jsem vypustil Nicolase z hlavy a vzal do ruky mobil, abych mohl zavolat do školy.
Gianni
Zabral jsem se do práce. Dezerty sice moc nedělám, protože v pekárně se tyhle věci neprodávají, ale i tak už jsem měl v hlavě, jak to bude vypadat, a co všechno do toho dám.
Nebylo jednoduché vymyslet něco pro rodinu tří generací, a mít ještě omezené ingredience vzhledem k tomu, co kdo může a nemůže, i vzhledem k věku, kdy například straší člověk nemůže to, co sedmnáctiletá holka.
Nakonec se mi podařilo vytvořit deset bohatých, ale přitom lehkých pohárů a malých zákusků, u kterých, jak jsem doufal, by to mohlo být v pohodě.
Už jsem byl skoro hotový, když mě najednou někdo popadl kolem pasu.
Hned jsem ho poznal už jen podle toho doteku. Ani nemusel promluvit. V břiše mi to zašimralo takovým tím zvláštním pocitem, a já se hned začal usmívat, když jsem viděl jeho ruku, jak se natahuje po jednom z dortíků.
Stačil jsem jen přikývnout, že mu ho určitě upeču, ale to on už byl vyhnán z kuchyně ven.
Rychle jsem dodělal těch devět, protože desátý slupnul Adrian, a pak už jsem čekal na verdikt. Připadal jsem si jako u zkoušek na vysoké. Nervózně jsem mačkal utěrku v ruce a díval se, jak všichni ti kuchaři a cukráři, co tu byli, ochutnávali můj výrobek. Dokonce přizvali i Mikeho, jako zástupce mladé generace, který měl představovat maturantku. Ochutnávali, ptali se…
A pak, když řekli svůj závěr, byl jsem štěstím bez sebe. Všichni si to pochvalovali a byli úplně unešení, že jsem dokázal tak perfektně zkombinovat ingredience.
„Tak jo, Gianni, vítáme tě v našem týmu,“ usmála se zeširoka Biance a sevřela mě ve svém maminkovském objetí.
Nevím proč, ale v tu chvíli jsem začal slzet. Nejen proto, že jsem byl šťastný, ale… Zastesklo se mi po mámě. Chyběla mi, a ona mi to tímhle svým přístupem připomněla.
„No, no,“ poplácala mě starostlivě po zádech. „Snad jsem neřekla něco špatného.“
Zavrtěl jsem hlavou, že ne, že jsem v pohodě, jen že mě to prostě dojalo. Jsem prostě měkkota…
Nakonec Bianca všechny, kdo tam neměl co dělat, vyhnala z kuchyně, a vzala si mě pod své křídlo.
Musela se pustit do práce, protože byl nejvyšší čas dodělat zákusky a dezerty na dnešní den. A já jim pomáhal, díval jsem se, jak se, co dělá, ptal jsem se, co se, jak používá.
Bylo tu hodně moderních věcí, přístrojů, o kterých jsem neměl ani tušení, jak fungují. Vždycky jsem měl přístup jen k troubě, šlehači a dalším běžným věcem, které se používají v normální domácnosti.
Ten den utekl strašně rychle. Asi tak půl hodiny předtím, než se měla ranní směna střídat s odpolední, jsem byl nakonec vyhnán, abych se šel převléct, že už mám padla. Ale ráno, ať jsem nastoupený přesně na čas.
Se všema jsem se rozloučil a šel do šatny, která tentokrát už nebyla prázdná. Převlékali se tu kuchaři, cukráři a pomocníci na odpolední směnu. Jeden z nich mi hodně připomínal Mikeho, a podle toho jsem usoudil, že je to ten jeho brácha.
Jen jsem pozdravil, oni odpověděli, ale jinak jsme spolu moc nemluvili. Nebyl ani čas. Jen na mě občas někdo z nich nenápadně kouknul.
Nekomentoval jsem to, a pokud se s někým můj pohled střetl usmál jsem se.
Ani jsem nevěděl, co bych jim měl říct. Navíc jsem měl plnou hlavu toho, co jsem dneska dělal, a taky… Adriana.
Pořád jsem myslel na to, co Bianca říkala o tom, že se předtím Adrian vůbec neusmíval. Že se teď změnil, a můžu za to já. Že je vidět, jak se rozzáří, když mě vidí, nebo když může být vedle mne.
Je to vážně tak, jak říkal? Opravdu jsem to já, do koho se zamiloval?
Najednou jsem na Adriana začínal pohlížet jinak než před pár dny.
Vzal jsem krabičku s dezertem, který jsem pro něj připravil, vyšel ze šatny, a v recepci se nechal nasměrovat do jeho kanceláře, kde jsem tušil, že by mohl být.
Nejspíš o mě už věděl veškerý personál hotelu, protože se ani neptali, co po něm chci, a poslíček mě dovedl do chodby, kde na jejím konci byla Adrianova kancelář.
Těšil jsem se na něho, opravdu jsem se těšil…
Adrian
Do školy jsem se nakonec nedovolal, protože měli schůzi, a to jsem zase nechtěl rušit.
Odložil jsem to s tím, že zavolám později. Jenže pak jsem se nakonec zahrabal do práce.
A nejen do věci kolem hotelu. Ale do toho, co byly skutečně mými povinnostmi.
Neměl jsem sekretářku, pouze pobočníka, který všechno vesměs vyřizoval z domu, a do hotelu jezdil jen dvakrát do týdne. Mohl jsem se na něj spolehnout, navíc on byl jediný v Utahu, kdo kromě Nicolase věděl, že vedu dvojí život.
Naštěstí se zdálo, že všechno klape, jak má, obchody vzkvétaly, a mé hotely a kasina si taky nevedly špatně.
Pokud to takhle půjde dál, jméno mé rodiny se protáhne celou Amerikou.
Spokojeně jsem mlaskl, vyřídil poslední papíry, a pak s hrůzou zjistil, že už bude Giannimu končit směna.
Rychle jsem všechno povypínal, pozamykal a zamířil ke dveřím. Než jsem je ale otevřel, začal mi zvonit mobil.
„Nazdar Adame!" pozdravil jsem ředitele vysoké školy, se kterým jsem se přátelil, protože školy, zvláště vysoké, byly vždy perfektní zdroj příjmů.
„Slyšel jsem, žes mi volal," ozvalo se na druhém konci, a já si mobil u ucha musel přidržet ramenem, abych mohl otevřít dveře, a pak za sebou zamknout.
„Jo, prosím tě, mohl by sis na mě v týdnu udělat čas? Rád bych ti někoho představil. Chtěl bych, abys ho zapsal na svou školu. Má talent je chytrý, laskavý, hodný a neměl to v životě zrovna jednoduché, takže mu chci dát šanci. Zaslouží si ji," vykládal jsem a lovil ve svazku ten správný klíček.
„Mám ho zapsat rovnou?"
„Ne, ne, nechci, abys ho dostal na školu jen kvůli tomu, že se my dva známe, a já se za něj u tebe přimluvil. Myslím, že by se to nelíbilo ani Giannimu. Rád bych, abys mu dal šanci ukázat, co v něm je," v duchu jsem zajásal, když jsem konečně našel správný klíč a strčil ho do zámku.
„Hmmm… Zamiloval ses?" po jeho bezprostřední otázce jsem málem klíč zalomil v zámku.
„Hej, to je trochu osobní otázka, nemyslíš? Máš štěstí, že jsi můj přítel. Ale…" povzdechl jsem si, zamkl a čelem se opřel o dveře. „Nejspíš ano. Je úžasný a laskavý. Hodný, krásný, chytrý, a hlavně nechce mé prachy. Jen…"
Povzdechl jsem si a zatřepal hlavou.
„Okolnosti nám nejsou zrovna nakloněny, a víš, že já nikdy v lásce neměl štěstí. Ale bude mi stačit, když budu vědět, že je šťastný," pousmál jsem se a otočil s tím, že půjdu pro Gianniho.
Jenže jsem se místo toho zastavil na místě a zíral právě na toho, o kom jsem se teď bavil, jak stojí naproti mně.
Zabručel jsem a skoro přeslechl Adama, který souhlasil se schůzkou.
„Dobře. Budeme tam. Díky moc."
Zavěsil jsem a přešel k Giannimu.
„Ahoj, akorát jsem pro tebe šel. Mluvil jsem s ředitelem školy a souhlasil se schůzkou. Ve středu v deset, pokud sis to ještě nerozmyslel." usmál jsem se a prsty ho pohladil po tváři.
Gianni
Usmál jsem se, když jsem viděl Adriana vycházet z kanceláře a přidal do kroku.
Ale on právě telefonoval a měl plné ruce práce s lovením klíčů a nevšiml si mě.
Tak jsem zase zpomalil a zastavil jsem se tak, aby měl soukromí pro svůj hovor.
Přesto mi však neunikla jeho slova, protože na chodbě bylo ticho a Adrianův hluboký hlas prostě nejde přeslechnout.
A když se pak ke mně otočil a řekl, že mluvil s ředitelem školy a domlouval schůzku, tak jsem nejspíš zčervenal, protože mi došlo, že ta slova byla o něm a o mně. Nevěděl jsem, jak mám hned zareagovat. Jestli k tomu mám něco říct, nebo to přejít mlčením a dělat, že jsem nic neslyšel.
A zvolil jsem druhou variantu.
„Promiň, nechtěl jsem tě rušit, ale už jsem skončil a Bianca mi dovolila pro tebe něco připravit. Dáme si to doma, ano?“
Zvedl jsem ruku s krabičkou, kde byl pro něj dezert, a zadíval se mu do očí s nevyslovenou otázkou.
Vážně je do mě zamilovaný?
„Moc rád na tu schůzku půjdu. Budu rád, když budu moct dodělat školu. Nejspíš budu muset složit nějaké zkoušky, protože jsem už tři roky nestudoval, ale to nevadí. Doučím se to…“
Zvedl jsem se na špičky, jednou rukou se zahákl Adrianovi kolem krku, aby se kousek sehnul.
„Děkuji. Moc si vážím toho, co pro mne děláš,“ políbil jsem ho.
Byla to sice obyčejná pusa, ale tentokrát jsem se na jeho rtech zdržel o něco malinko déle.
Po chvilce jsem odstoupil a ukázal za sebe.
„Tak půjdeme? Obědval jsi vůbec? Jestli ne, tak já uvařím něco rychlého. Určitě jsi měl hodně práce, když jsem tě tak teď zdržoval a jsi nejspíš dost unavený. Dneska se o tebe postarám, ano? Chci to,“ dodal jsem ještě a znovu se usmál.
Opravdu jsem chtěl pro Adriana něco udělat, protože on si to rozhodně zaslouží. A pokud mu uvařím, tak je to, to nejmenší proti tomu, co pro mne dělá on.
Ale jedno bylo jisté. Od dnešního dne, po tom, co říkala Bianca, i po tom, co jsem teď náhodou zaslechl, jsem měl o čem přemýšlet. A Adrian se mi naprosto usadil v hlavě a odmítal uvolnit místo komukoliv dalšímu…
Adrian
Netušil jsem, co všechno slyšel a jak dlouho na chodbě stál, ale děkoval jsem otcovu výcviku a svým zkušenostem být za každou cenu obezřetný.
Když mě sám políbil, jen jsem vydechl a přivřel oči. Nespokojeně jsem zabručel, když odstoupil, ale nechal ho.
„Ještě jsem neobědval. Nějak jsem se zahrabal do práce, takže budu rád, když něco uděláš," usmál jsem se, a mrkl na krabici.
„A už se těším na zákusek. A vůbec jsi mě nezdržoval. Už jsem řekl, že to pro tebe dělám rád," tentokrát jsem se sehnul já a lehce ho políbil.
„Tak pojď. Už se těším," vzal jsem ho kolem pasu a sešli jsme dolů do haly.
Ještě jsem houknul na Biancu, která akorát předávala směnu, ať počítá s tím, že ve středu Gianni bude mít volno, a pak už nebránilo nic tomu, abysme nasedli do auta a odfrčeli domů.
Cestou jsem se vyptával Gianniho na jeho první dojmy a poslouchal, jak s nadšením všechno líčil a popisoval.
„Jsem moc rád, že se ti tam tak líbilo. Je to fajn parta, i když mají občas své mouchy, ale jsou to dříči," otočil jsem se ještě v autě k Giannimu, když jsem zaparkoval v garáži.
Byl tak krásný, když se usmíval. Vypadal zase jako ten první den, kdy jsem ho potkal.
„Omlouvám se. Já… Nemůžu…" zašeptal jsem, sklonil se k němu a přitiskl se na jeho rty.
Tentokrát to ale nebyl jen letmý polibek. Špičkou jazyka jsem naťuknul jeho rty a vydechl.
Z dalšího pokračování mě vytrhlo zvonění mobilu a já sebou trhl.
„Promiň," zašeptal jsem a vylovil mobil z kapsy.
Volali z hotelu ohledně montáže kvalitnějších kamer, které jsem objednal po útoku na Gianniho.
Když jsem to vyřídil, mrkl jsem na Gianniho, a pak už jsme vystoupili a vešli do domu.
Gianni
Nemohl jsem si přát nic lepšího než to, co mě teď potkalo. Jako by se mi Adrian snažil vykompenzovat Nicolasovu ztrátu. A vůbec mi to nevadilo, už jen proto, že na mě netlačil.
Občasné objetí, letmé doteky, či malý polibek… To bylo prostě hezké, milé, příjemné, a já zjistil, že se ráno budím s tím, že se těším na další den s Adrianem.
Už jsem se necítil tak ztracený, nejistý a zlomený. Adrian má na mě prostě neskutečný vliv.
Dokonce i večer před schůzkou s ředitelem školy, jsem se přistihl, že na něho hledím, a v mysli se mi hned i vybavily vzpomínky na naši první a zatím i poslední společnou noc.
A taky mě potěšilo, že nezůstával spát v hotelu, jak původně plánoval, když mě sem přivezl, ale že je prostě se mnou.
Opravdu jsem měl rád jeho společnost, a druhý den se dokonce už nemohl ani dočkat, až mi skončí směna, a já za ním budu moct jít. Měl plno práce, a tak se ten den ukázal v kuchyni jen na pět minut, a pak zase musel na nějakou schůzku.
Trošku jsem měl výčitky svědomí, že kvůli mně jezdí denně tam a zpátky, že by klidně mohl spát na hotelu, ale on mou námitku rázně odmítl s tím, že by mě nemohl nechat samotného. Že se mu lépe spí, když ví, že jsem hned vedle.
Ve středu jsem byl nervózní, jak už dlouho ne. Záleželo mi na tom, aby mě na školu přijali. Pamatoval jsem si hodně věcí, ale nevěděl jsem, co po mně budou chtít.
Několikrát jsem se převlékl, a nejraději bych si vzal oblek, ale žádný jsem neměl, tak jsem si musel vystačit kromě jiného jen s košilí a jednoduchou kravatou.
Snad tím nikoho neurazím.
V autě jsem skoro nemluvil, i když se mě Adrian snažil přinutit k řeči. Ale nakonec jen řekl, že se nemám čeho bát a stiskl mi ruku.
Adrian
Ve středu dopoledne, když jsme jeli do školy, bylo na Giannim vidět, jak je nervózní. Několikrát jsem ho ujistil, že mu to moc sluší, i když jsem mu zapomněl jaksi koupit oblek.
Doufal jsem jen, že se nebude bát vylézt z auta, až zjistí, že ho vlastně vezu do jedné z nejprestižnějších škol v okolí.
„Bude to v pořádku, neboj. Jsem s tebou," stiskl jsem mu ruku a zastavil na vyhrazeném parkovišti v areálu školy.
Skoro jsem ho musel z auta vytáhnout a celou cestu jsem jeho ruku nepustil, protože jsem se bál, že mi uteče. Prošli jsme vstupní halou, kde na nás recepční jen mávl, protože mě znal, a zamířili jsme dlouhou chodbou ke kanceláři ředitele.
„Neboj," ještě jednou jsem povzbudil Gianniho, políbil ho do vlasů, a pak zaklepal na dveře.
Po vyzvání jsme vešli, a jakmile mě Adam uviděl, ihned vstal od stolu a šel se se mnou přivítat.
„Tohle je Gianni Gómez. Gianni, tohle je Adam Maxwell, ředitel školy," představil jsem je, a když si potřásli rukou, Adam nás vyzval, ať si sedneme na sedačku ke konferenčnímu stolku.
Ihned zavolal sekretářku, já nabídku odmítl a Gianni si dal džus.
„No, musím říct, že jsi mě překvapil," začal Adam, když si i on sedl do křesla naproti nám, a pak se obrátil na Gianniho. „Nevím, jak jste to dokázal, mladý muži, ale Adrian, chci říct pan Green, o vás mluvil jen v tom nejlepším a hodně vám věří. Víte, je to starý mrzout, a hned tak někdo se mu pod kůži nedostane."
Zasmál se a já se na něho zamračil, což ho rozesmálo ještě víc.
„Naše škola s hotelem spolupracuje už několik let. Musím ale říct, že o skutečné spolupráci se mohlo začít mluvit až v době, kdy Adrian hotel odkoupil. Je to sice bručoun a tvrdohlavý mezek, ale je čestný, upřímný a hlavně, co slíbí, to dodrží, a toho si všichni vážíme a ceníme."
Adam na mě pěl samou chválu ještě asi pět minut, a i když jsem se v duchu tetelil radostí, navenek jsem se mračil a brblal.
„Jak říkám, starý bručoun," zasmál se znovu Adam, když jsem něco zabrblal.
Pak ale zvážněl, vstal, přešel k pracovnímu stolu a sebral jednu ze složek, co tam ležely.
„Upřímně říkám, že kdyby to byl kdokoliv jiný, tak žádost okamžitě zamítnu. Jsme v půlce semestru, a v takovém případě nikdy nové studenty nepřijímáme. Ale…!" zamával Adam složkou, a pak si zase sedl.
„Už jen to, že vás doporučil Adrian mi stačí k tomu, abych o tom uvažoval a vypracoval speciální program. Na jeho žádost, protože má nejspíš ve vás velkou důvěru, se budete muset zúčastnit zkoušek, a podle výsledků vás pošleme do ročníku, který vám bude nejvíce vyhovovat. Nebude to jako klasické přijímačky. Tohle bude trochu jiné. Tady jsem vám vypracoval podklady. Jak budou zkoušky probíhat, z čeho se budou skládat, čím vším naše škola disponuje, jaké tituly zde můžete získat, jak daleko to můžete dotáhnout, a co všechno naše škola svým studentům nabízí, aby jim ulehčila učení a podpořila je v růstu. V klidu si to doma projděte, promyslete to, a řekněme za týden, zase ve středu v deset hodin se tady sejdeme, a vy mi to buď hodíte na hlavu, nebo podepíšete, ano?"
O půl hodiny později, se složkou a úsměvem na rtech, jsme nastoupili do auta, a o dalších dvacet minut parkoval v garáži.
Gianni byl zamlklý, a já nevěděl, jestli je to tím, že radostí nemá co říct, nebo se zalekl.
„Tak… co říkáš?" zeptal jsem se opatrně, když položil v kuchyni složku na stůl a já se opřel zády o linku.
Gianni
Setkání s ředitelem bylo překvapující. Myslel jsem, že potkám nějakého staršího, přísně vypadajícího pána s akademickým titulem. On sice tituly měl, ale jinak to byl skvělý a sympatický muž. A hlavně moc hezky mluvil o Adrianovi.
Byl jsem nejprve nadšený z toho, jak hezky o něm mluvil. Bylo vidět, že se dobře znají, a já tak nějak začínal mít Adriana rád ještě víc. Všechno napovídalo tomu, že je to opravdu hodný člověk.
Ale… Už když mi ředitel říkal, co všechno mi můžou nabídnout, jsem měl celkem jasno. Ale zmínka o zkouškách bylo něco, čeho jsem se opravdu bál.
Byl jsem z toho hodně nervózní.
Rozloučili jsme se asi po půl hodině a jeli domů. Po celou cestu jsem přemýšlel, jestli to zvládnu, nebo to mám raději odpískat a zůstat jen u plotny.
A potom, když mi Adrian položil tu otázku, chvíli jsem mlčel a jen pokrčil rameny.
„Mám strach, že ty zkoušky nezvládnu, a já… já ti nechci udělat ostudu. Mají tě rádi, je vidět, že se jim s tebou dobře spolupracuje a… prostě, líbí se mi, jak pomáháš škole. Mám strach, že by mohli říct, že jsi jim přivedl někoho úplně neschopného, že jsi ho chtěl jen protlačit proto, že ho znáš. Nechci pokazit tvou reputaci,“ přistoupil jsem k Adrianovi a pohladil ho po hrudi. „Vážně by mě mrzelo, kdyby se něco takového stalo. Nezasloužíš si ostudu, kde by byl na vině někdo jiný. Nesnesl bych to, na to tě mám moc rád…“
Opřel jsem se o něj čelem a povzdechl si.
Je to, jako by se někdo z rodiny postaral o ostudu někoho jiného. Tohle by mě mrzelo hodně. Můj italský původ mi to prostě přikazuje brát vážně…
Adrian
Už jsem se bál, že mi neodpoví, ale nakonec ke mně přistoupil, řekl, co ho trápí, a opřel se o mou hruď čelem.
„Gianni Gómezi, zvedni hlavu," řekl jsem přísně, a když to udělal, chytil jsem ho pod zadkem, zvedl si ho do náruče, popošel pár kroků, a pak ho posadil na jídelní stůl.
„Teď mě dobře poslouchej, protože to řeknu jen jednou. Na ostatních mi nezáleží. Záleží mi na tobě. Já ti chtěl dát tu příležitost, tak jsem ti ji dal. Kdybys ty zkoušky neudělal, myslíš, že se svět zboří? Tak to zkusíme znovu, zkusíme jinou školu, najmeme ti domácího učitele, nebo přinejhorším zůstaneš Biance na krku, a učit tě budu já," uvolnil jsem svůj přísný výraz a usmál se.
„Podívej, Gi, nevím, jak to vysvětlit, na nějaké osudové setkání nebo lásku na první pohled jsem nikdy nevěřil. A i když vím, že naše seznámení a sbližování nebylo za příznivých okolností, jsem moc rád, že jsem tě poznal, a chci, pro tebe něco udělat, protože si to podle mě zasloužíš. Zkus být na chvíli sobec a myslet jen na sebe. Poslechni své srdce a udělej, co ti říká. Chceš se pokusit školu udělat? Tak to udělej. Neohlížej se a udělej to pro sebe. Nutit tě ale samozřejmě nemůžu. Záleží na tobě. Jen tě prosím o jedno, pokud od toho odstoupíš, tak hlavně ne kvůli mně nebo kvůli něčemu podobnému."
Pocuchal jsem mu vlasy, a pak ho sundal ze stolu. Natočil jsem ho ke dveřím a plácl po zadku.
„Mazej se převléknout, já zatím udělám oběd. Vidím, jak jsi rozrušený, a nerad bych v jídle žvýkal kus tebe, nebo měl místo obědu uhlí," zasmál jsem se, a pak se otočil k lednici, abych se mohl mrknout, co tam máme, a co bych mohl udělat.
Gianni
Myslel jsem, že mě Adrian seřve, nebo tak něco, že nemám být zbabělec a mám se tomu postavit čele. Ale on se zachoval moc hezky. Překvapilo mě, když mě chytl a posadil na stůl, jako by to byla jedna z těch věcí, které děláme denně. A pak když mě plácl po zadku, a na to se otočil a začal chystat oběd…
To už jsem byl opravdu v koncích.
Díval jsem se na ty jeho široká záda a nebyl schopen přijít na to, co se vlastně děje. Proč jsem tak najednou mimo, neodpovím mu ani to, co bude, když pokazím zkoušky, nebo jen třeba, co s obědem. Sledoval jsem ho, jak vytahuje věci z lednice, pokládá je na linku. Jak vytahuje těma svýma velkýma rukama hrnce a přemýšlí, který by byl nejlepší…
Najednou mě to prostě zasáhlo jako kopanec do hlavy.
Zamiloval jsem se.
Prudce jsem vydechl, když jsem si to uvědomil, a mírně jsem se roztřásl.
Já…
Já…
Vážně jsem se zamiloval.
Najednou jsem tu vzdálenost mezi námi překonal za vteřinu, prudce jsem se opřel o jeho záda a rukama ho objal kolem pasu.
Opíral jsem se o něj hlavou a dost zřetelně slyšel, jak mu bije srdce, jak dýchá…
Najednou jsem prostě chtěl být s ním, v jeho objetí, v jeho náruči, ale ne tak, jako před týdnem, včera, nebo před pár minutami.
Chtěl jsem s ním být jako jeho opravdový přítel a milenec….
Svíral jsem ho pevně kolem pasu a zrychleně dýchal, jak jsem z toho poznání byl úplně mimo. Chtěl jsem mu toho tolik říct, ale nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Prostě jsem jen stál, objímal ho, opíral se o něj.
A do toho jsem vložil všechno, co jsem k němu cítil…
Adrian
Úplně jsem se do té přípravy tak zažral, že jsem na Gianniho zapomněl.
Překvapeně jsem vyhekl, když se najednou nalepil na mé záda a pevně mě objal.
Myslel jsem si, že mi prostě jen děkuje, jako vždy, ale jeho zrychlené dýchání a lehký třes těla… Došlo mi, že je něco jinak.
Hlavou mi proletěla jedna myšlenka, ale zase jsem ji hned rychle zaplašil.
Že bych měl až takové štěstí?
Chytl jsem Gianniho za ruce, kterými svíral můj pas, otočil se, a protože se mě pořád držel jako klíště, prostě jsem ho vzal do náruče a vynesl do jeho pokoje.
Teprve tam jsem se vymanil z jeho sevření a posadil ho na postel.
„Stalo se něco? Řekl jsem něco, co jsem neměl? Docela mě děsíš, Gi. Je ti špatně? nebo tak něco? Zůstanu tady s tebou, dokud se nepřevlečeš, nebo jestli jsi ze všeho rozrušený, tak si lehni, na chvilku si odpočiň, a oběd si dáme třeba později. Nespěchá to. Zavolám na hotel, že si bereme čtvrtek a pátek volno, aby sis mohl tu nabídku školy pořádně promyslet, a ty se zbytečně nestresoval, ano?"
Starostlivě jsem na něj hleděl a svíral jeho třesoucí se ruce ve svých. Pak jsem je zdvihl ke rtům a začal se o ně jemně otírat rty.
„Úplně se třeseš. Omlouvám se, asi toho na tebe bylo moc, a já na tebe moc tlačím. Klidně zavolám Adamovi, ať ti dá trochu víc času," mumlal jsem do jeho kůže a zadíval se do jeho očí.
Gianni
Chytl jsem Adriana kolem krku, když mě zvedl do náruče, a nechal se odnést nahoru.
Byl jsem z toho poznání tak mimo, že bych nahoru nejspíš ani nedošel, jak mi slábly nohy.
„Bud-budu v pohodě…“ vydechl jsem, když se mi otíral o rty, a ještě víc to zhoršoval.
Ještě chvilku a zcela mu podlehnu…
Jenže… Co když si bude myslet, že je to jen proto, že jsem dlouho nikoho neměl?
Nebo proto, že mu tak chci projevit vděčnost za to, že mi tolik pomohl?
Nebo proto, že prostě hledám jen náhradu za Nicolase?
„Vážně budu v pohodě, jen to tak na mě padlo. Zvládnu to, už jsem zažil hodně, tak tohle mě nesloží, a na ty zkoušky určitě půjdu. Najmu si učitele, abych tě nezdržoval od práce,“ rychle jsem lží začal vysvětlovat moji nervozitu.
„Děkuji, že se o mně tak staráš, Adri,“ lehce jsem ho políbil, a pak už jsem raději vymanil ruce z jeho držení.
Jeho blízkost na mě teď působila intenzívněji než kdy jindy.
Je to snad proto, že jsem se do něho zamiloval? Proto se vždy těším na ráno, až ho zase uvidím?
„Osprchuji se a přijdu. Nemusíš si dělat starosti, opravdu jsem v pohodě,“ usmál jsem se, pohladil ho po tváři, a pak už jsem vstal, abych se převlékl do pohodlnějšího oblečení.
„A s obědem ti pomůžu, pokud ti to teda nevadí.“
Adrian
Jo, tak takové štěstí jsem neměl.
Ale zklamání jsem na sobě nedal znát, jen si chvilku Gianniho prohlížel, a pak vstal, když se vymanil z mého sevření.
Zbytek dne proběhl v klidu, v podstatě jsme po obědě skončili u toho, že jsme si procházeli složku, kterou nám Adam nechal, a já hledal na internetu učitele a obvolával dostupné možnosti.
Spát jsme šli zase každý sám a po snídani odjeli do hotelu.
Musel jsem uznat, že Gianni se skutečně snaží a omotal si v hotelu prakticky každého okamžitě kolem prstu.
Kdykoliv jsem měl možnost, šel jsem ho navštívit, ale kromě objetí si k němu zase víc nedovolil.
V pátek jsme po práci museli zajet nakoupit, protože nám docházely zásoby, a tak se domů dostali až někdy k večeru.
„Co chceš dělat o víkendu? Nezajdeme si někam? Můžeme zajet klidně mimo město na nějaký výlet, jestli chceš," navrhl jsem Giannimu po večeři, kterou jsem tentokrát nechal na něm.
„Nebo můžeme lenošit doma," usmál jsem se a pomohl mu uklidit nádobí, abych taky něco udělal.
Gianni
Ještě že na mě Adrian nic nepoznal. Nevěděl bych, jak se z toho vymluvit.
Ano, zamiloval jsem se, ale byly tady pochybnosti o tom, jak by to bral on.
Byly tady otázky, které jsem si kladl kdykoliv jsem ucítil to podivné píchnutí u srdce a šimrání kolem žaludku, když se na mě podíval, nebo když jsme byli blízko sebe…
Měl jsem ho opravdu plnou hlavu. Ale potřeboval jsem se soustředit i na to ostatní. Chtěl jsem pracovat v hotelu, chtěl jsem udělat zkoušky, a na to jsem potřeboval být co nejvíc v klidu. Věděl jsem, že na schůzce s ředitelem školy mu řeknu, co jsem si vybral a co chci dělat, ale ještě jsem nevěděl termín zkoušek. Jen jsem doufal, že to nebude hned vzápětí, abych se stihl aspoň trochu připravit.
I práce v hotelu byla každým dnem lepší. Když jsem ve čtvrtek dorazil, vítali mě, jako by mě neviděli týden, a přitom jsem tam nebyl jen jeden den.
Ale potěšilo mě to. Měl jsem ty lidi opravdu rád.
A v jedné chvíli, kdy jsme si s Biancou dávali svačinu v jídelně pro zaměstnance, znovu navedla řeč na Adriana. A to, co jsem uslyšel, mě docela šokovalo.
„Vážně má narozeniny už v sobotu?“
No, byla to ostuda. Žiju s ním už nějakých pár dní, jsem do něho udělaný a vůbec nevím, že bude mít narozeniny. Ale musel jsem to nějak zamaskovat.
„No,“ zatvářil jsem se zkroušeně. „Mám teď plnou hlavu zkoušek, budu dělat pohovor na jednu školu a jsem z toho strašně nervózní, a tak jsem úplně zapomněl.“
„Přemýšleli jsme, že bychom mu udělali malou oslavu tady v hotelu, v banketce. Už jsme to domluvili se šéfem restaurace. Zkoušeli jsme to už vloni, ale Adrian nám utekl, jak se to dozvěděl. Prostě je to bručoun,“ povzdechla si Bianca.
„Víš, co? Zařídím to. V sobotu na oběd budeme tady. Určitě… Teda uděláme to jinak. Přijedeme ráno s tím, že musím pomoct připravit nějaké dorty na objednávku klienta. Já mu upeču dort, a vy můžete připravit banketku. A pak ho tam přitáhnu na oběd, to zvládnu. Tak co?“ natáhl jsem k Biance ruku,
Široce se na mě usmála a stiskla mi ruku tak, že mi málem polámala prsty.
A udělali jsme, jak jsme se dohodli. Biance rozjela ten tajný plán v kuchyni, ale o mně neřekla ani slovo, protože Mike by to mohl nějak i bezděčně prozradit, že v tom mám prsty.
A já se už připravoval na to, jak Adriana dotáhnu do hotelu.
A tak, když se mě v pátek zeptal, co budeme o víkendu dělat, zatvářil jsem se zkroušeně.
„Promiň, zapomněl jsem ti to říct, ale musím v sobotu ráno do práce. Jeden z hostů si objednal velký dort, a vyžádal si prý přímo mě. Teda korpusy už mám napečené z dneška, ale musím dodělat krémy a zdobení. Ten host prý byl na tom Gastro festivalu a moc mu moje výrobky chutnaly a líbily se. Tak proto chtěl, abych ho udělal celý sám…“
Došel jsem k Adrianovi a pohladil ho po tváři. A pak jsem zase ustoupil, abych na něho zbytečně nějak nevyvíjel nátlak.
„Ale můžeš si pospat. Vezmu si taxi, a jak budu hotový, nechám se zas odvézt zpátky domů, ano? Budu spěchat, abych byl brzy doma…“
Věděl jsem, že Adrian nebude s taxíkem souhlasit…