Adrian
Gianni nakonec souhlasil s procházkou s tím, že si potřebuje něco nakoupit na pečení. Moc jsem tomu nerozuměl, já vlastně nikdy nepekl, pouze jsem vařil, a byl docela zázrak, že z toho mála, co jsem tam měl, dokázal něco upéct, takže jsem souhlasně přikývl.
Byl jsem i potěšen tím, že se mnou bude chtít vařit večeři.
Budu ho mít aspoň na očích.
Zaběhli jsme se převléknout, ale zdálo se mi, že to Giannimu docela trvá, a dokonce na něj musel i zavolat.
Když sešel dolů, bylo vidět, že ho něco zase rozrušilo, ale nemluvil o tom, a já se ptát nehodlal.
Až bude chtít, řekne mi o tom sám.
Sedli jsme do auta a podle instrukcí sjel k obchodnímu centru.
„Platím já," řekl jsem rezolutně, když vzal peněženku.
Skoro jsem mu ji vytrhl z ruky a hodil ji do přihrádky.
„Stejně jím za dva, tak to nebudeš platit," usmál jsem se, a pak vystoupil.
Procházeli jsme spolu obchody, nakupovali i to, co jsme snad nepotřebovali a atmosféra se pomalu uvolňovala.
Dokonce se mi podařilo Gianniho i rozesmát, když jsme šli kolem malého pekařství, a já neodolal, koupil si koláček, a pak se tvářil, jako bych žvýkal piliny.
Vykládal jsem mu o své práci, o svém pobytu tady ve městě a docela příjemně to utíkalo.
Zašli jsme si do kavárny na kávu, a když jsme se pak s docela narvanými taškami vraceli k autu, neodolal jsem a objal Gianniho kolem pasu.
Pak mě něco napadlo.
Sice už jsme měli nakoupeno dost, ale byl tu jeden krámek s cukrářskými a pekařskými potřebami, který byl dál od centra a spíše pro speciální zákazníky, protože tam měli věci, které se v obchodě prostě nedali koupit.
„Teď jsem si vzpomněl. Rád bych tě někam ještě zavezl. Myslím, že by se ti tam mohlo líbit," usmál jsem se na Gianniho, když jsme seděli v autě, a když neprotestoval, rozjel se.
Cesta trvala asi čtvrt hodiny, než jsem nakonec zastavil před větším rodinným domkem.
Vystoupil jsem, otevřel dveře Giannimu a přešel k domovním dveřím, na které jsem zazvonil.
Otevřela nám baculatá dáma ve středních letech, která mi okamžitě vlepila pusu na tváře, a vypadala potěšeně, že mě vidí.
Jo, seznámit se s lidmi z města, a udělat na ně dojem, byla dobrá strategie.
Představil jsem ji Gianniho, a už nás vedla do zadní části domu, kde měli velký sklep a garáž předělané na velkou halu s různými potřebami a surovinami, z nichž některé jsem ani já neznal.
„Vyber si, co chceš. Klidně si to tu prohlédni. Ber to jako můj dárek pro tebe," usmál jsem se na Gianniho a políbil ho do vlasů.
Gianni
Nakonec se ta výprava do města ukázala jako dobrý nápad.
I když jsem se často vracel myšlenkami k Nicolasovi, a dokonce mi i došla jedna zásadní věc, že se vlastně ani nezajímal o to, proč jsem odešel, i tak jsem si to odpoledne začal užívat.
Znovu se mi potvrdilo, že Adrian je opravdu dobrý společník, a že je mi v jeho společnosti dobře.
Prostě na mě tak působil, a uklidňovalo mě to ve chvílích, kdy jsem na Nicolase pomyslel víc, než jsem si chtěl připustit.
Brzy jsme měli ruce plné tašek všeho možného, a i když jsem si to chtěl zaplatit sám, ustoupil jsem nakonec i v tom. No, nebylo zbytí, když mi Adrian doslova vyrval peněženku z ruky a hodil ji do přihrádky.
I to posezení v kavárně bylo milé. Adrian je vážně milý člověk a opravdu se snažil mi ten den udělat hezký.
Myslel jsem si, že potom už pojedeme domů, ale překvapil mě, když se rozjel jiným směrem. A ještě víc jsem byl překvapený, když jsme vešli do jednoho domu, kde nás velmi srdečně přivítala nějaká paní a hned nás zavedla dozadu.
Mohl jsem oči nechat na všech těch věcech. S úsměvem jsem se podíval na Adriana, protože tím mi vážně udělal radost.
„Jsem ráda, že si u mě něco vyberete. Zkoušela jsem vaše výrobky na Gastro festivalu a musím říct, že byly jedinečné. Budu ráda, když u mě budete kupovat pravidelně, a když naše věci budou u toho, jak budete tvořit ty vaše úžasné dorty a zákusky,“ prováděla mě po hale a jen se usmívala, když viděla, že nevím, co si dříve vybrat.
„Vy jste tam byla?“ udiveně jsem k ní stočil pohled. „Omlouvám se, ale nevzpomínám si.“
„Ale samozřejmě, drahoušku,“ pohladila mě po tváři. „A neomlouvejte se. Bylo tam hodně lidí, a vy jste měl ruce plné práce. Nemůžete si pamatovat každého, kdo kolem vás prošel. Ale nechali jsme vám vizitku, takže můžete kdykoliv přijít. Jsem opravdu ráda, že Vás Adrian přivezl. Přemýšlel jste o tom, co vám říkal můj muž? Že byste měl prodávat pod svou vlastní značkou?“
V tu chvíli mi to docvaklo. Vzpomněl jsem si. Jasně, že jsem tam s někým takovým o tomhle mluvil.
„No, zatím ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Měl jsem hodně starostí a musím nejdříve vyřešit pár osobních věcí. Pak teprve můžu o něčem takovém uvažovat…“
„Neměl byste otálet. Vašeho talentu je vážně škoda, když ho neukážete světu,“ znovu mě pohladila, a pak už jsme pokračovali v prohlídce a nakupování.
xxxxxxxxxxxxxxxx
Adrian
Se zamručením jsem se probudil a trochu nechápavě napřed zíral na strop pokoje, který rozhodně nebyl můj. Stačilo ale otočit hlavu a všechno mi to docvaklo, když se o můj bok opíral Gianni, a já ho k sobě jednou rukou tiskl.
Znovu jsem se zadíval do stropu a ztratil se ve vzpomínkách.
Byl pátek.
Uběhlo už šest dní od doby, kdy jsem si Gianniho přitáhl domů. Během těch šesti dnů se toho událo poměrně dost. Sbližovali jsme se, poznávali se navzájem, chodili spolu na procházky, vařili spolu, dívali se na filmy, nebo jen tak odpočívali. Netlačil jsem na Gianniho a ani si k němu nic nedovoloval. Jen občasný dotek, pohlazení nebo obejmutí. Noci jsme trávili každý sám, a já se během těch pěti dní sám sebe několikrát zeptal, kdo koho si vlastně omotává kolem prstu.
Jak jsem zjistil, Gianni, i když to o sobě nejspíš neví, v sobě mafiána nezapřel a stal se z něj malý vyděrač.
Ale během těch pěti dnů se začal víc uvolňovat a vypadalo to, že se pomalu smiřuje s tím, že se na něj Nicolas vysral.
Včera ovšem nastal zlom. A to byl i důvod, proč jsem teď ležel vedle Gianniho. Ne, teda, že by k něčemu v noci došlo. Oba jsme byli oblečení a Gianni usnul dřív, než jsem ho stačil aspoň políbit na dobrou noc. Včera se ale po pěti dnech Giannimu konečně ozval Nicolas. Ukázal mi jeho předchozí textovku a i tu, co napsal včera.
Nevím, jestli tě miluju. Myslím, že bude lepší, když se na čas rozejdeme. Jsi skvělý přítel a úžasný partner, ale možná jsme to všechno až moc uspěchali. Promiň, ale zůstávám s Remym. Ohledně pekárny ti v pondělí zavolám. Odjíždíme na víkend mimo město. Nicolas.
No, popravdě jsem netušil, kdo z nás dvou má na něj větší vztek. Gianni chvilku řádil a vztekal se, než se s brekem schoulil do klubíčka.
Zůstal jsem u něj. A tentokrát ho neoblboval sladkými řečičkami, protože mi došlo, že bych to mohl ještě zhoršit. Tak jsem u něj jen seděl, držel ho v náručí, zanadával jsem si, jaký je Nicolas idiot, a pak Gianniho nakonec uložil do postele a lehl si k němu.
Když jsem se ráno probral, chtěl jsem napřed vstát, ale pak mi došla jedna věc, kterou mi Nicolas kdysi řekl. A to, že skoro nikdy s Giannim nevstával.
No, když to zkusím, nic za to nedám.
Tak jsem zůstal ležet, hladil jsem Gianniho po zádech a zíral do stropu.
Jenže jak jsem od včerejšího oběda nic nejedl, můj žaludek rázně zaprotestoval a kopl.
To kručení muselo být slyšet až na konci města.
„Ups," zasmál jsem se potichu, ale Gianniho to stejně probralo.
Gianni
Kdyby nebylo toho, co se dělo s Nicolasem, řekl bych, že ten nakupovací den byla jeden z nejlepších. Opravdu jsem si to přese všechno užil a na vteřinu zapomněl i na starosti.
Ty se ale vrátily pokaždé, když jsem zůstal na chvíli sám.
Adrian se mnou nemohl být každou vteřinu, a já bych to ani nesnesl, aspoň ze začátku. Musel taky občas odejít do práce, a v noci jsme spali každý ve svém pokoji. Byl jsem rád, že na mě netlačil, a že se opravdu choval jako přítel.
Začínal jsem si ho vážit ještě víc, a moje sympatie k němu o něco víc vzrostly.
Ale jakmile se za ním zavřely dveře, nebo jsme šli spát, všechno to na mě padlo. Nejhorší to bylo ty první dva dny. Nespal jsem celou noc a jen brečel. Držel jsem telefon v ruce a stále čekal, že se rozbliká, že zazvoní, že se Nicolas ozve. Ale jak ubíhaly hodiny a dny, moje naděje pomalu umírala. Začínal jsem chápat, že to mezi námi nejspíš skončilo.
I když jsem to tušil, pořád byla někde malá jiskřička naděje. A proto, když mi od něj došla textovka, kompletně se mi zhroutil svět.
Tentokrát jsem to byl já, kdo chtěl jeho nebo Remyho jít zabít. Adrian mě musel zastavit, když jsem zuřil a vehementně se dožadoval jeho zbraně. A když odmítl, popadl jsem první nůž… Ale naštěstí mě Adrian zastavil a zopakoval mi podobná slova jako tenkrát já jemu. Dokonce jsem v jednu chvíli zapomněl i na angličtinu, a v italštině proklínal Nicolase i Remyho, posílal je do horoucích pekel, a tolik nadávek v italštině jsem nejspíš neřekl za celý život než v tu danou chvíli.
Zuřivost střídala hysterii, pak smutek a zoufalství. Tenhle kolotoč se několikrát zopakoval, dokud jsem nakonec s pláčem neusnul v Adrianově náruči.
Když jsem se v noci probudil, v první chvíli jsem si myslel, že jsem u Nicolase. Ale to velké tělo vedle mě mi okamžitě připomnělo, kde jsem a u koho jsem.
I přes zavřené oči mi znovu tekly slzy, ale snažil jsem se být ticho, abych Adriana nevzbudil.
A začal jsem nad tím vším uvažovat.
Adrian je člověk, který mi už tolikrát pomohl, proč by se vlastně staral o někoho, jako jsem já? Neměl se mnou nic společného, dokud se se mnou nevyspal. Mohl mě potom nechat být, mohl se na mě vykašlat a dělat, že mě nezná…
Ale on se o mně postaral a dával mi najevo, že je mu má společnost příjemná.
O kom to vlastně mluvil, když říkal, že se do někoho zamiloval?
Začínal jsem si dávat dvě a dvě dohromady, než jsem znovu únavou usnul.
Podruhé mě probudil nepatrný pohyb a nějaký zvuk. Teda nějaký. Věděl jsem, co to je, a nejdříve si myslel, že to můj žaludek se hlásí o slovo. Ale Adrianovo hups, mě vyvedlo z omylu.
„Dobré ráno,“ podíval jsem se na něj. „Udělám něco k snídani, jen se osprchuji. Promiň, mi ten včerejšek. Omlouvám se…“
Pohladil jsem ho po tváři, a pak jsem se zapřel o matraci, abych mohl vstát. Můj pohled se znovu střetl s jeho, a já si okamžitě vybavil myšlenky z noci, kdy jsem nemohl spát.
A po pár vteřinách jsem si uvědomil, že na něho zírám, a tak jsem se rychle sesunul z postele dolů, abych se mohl vysvléct a osprchovat.
„A děkuji za všechno, Adri,“ řekl jsem ještě tiše, když jsem se otočil k němu zády a začínal si rozepínat košili.
Adrian
Gianni se nakonec probudil, a i když už nebrečel, bylo vidět, že měl nejspíš těžkou noc.
Jeho pohled byl zvláštní. Jako by o něčem přemýšlel, a já se na moment zalekl, že jsem něco udělal špatně a bude chtít odejít.
„Dobré ráno. A… neomlouvej se. Není to třeba. Jsem přece tvůj přítel a chci ti pomoct," zabručel jsem.
„I když bych byl rád víc," povzdechl jsem si potichu spíš pro sebe, a pak fascinovaně zíral na Gianniho, který se začal svlékat.
Už týden jsem sušil a tohle bylo…
Vybavila se mi jeho jemná pokožka a krásné tělo, a okamžitě se mi vzbouřila krev v těle. Málem jsem se i poslintal. Nakonec jsem neodolal, vstal, položil své ruce na jeho ramena a současně s tím, jak mu stahoval košili, ho i pohladil po zádech.
„Nemusíš děkovat. Udělal bych pro tebe cokoliv. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo," zamumlal jsem do jeho kůže, když jsem neodolal, sklonil se a začal jeho ramena pokrývat drobnými polibky.
Už, už jsem ho málem popadl a hodil do postele, když se mi v hlavě ozvala má vlastní slova, kdy jsem si usmyslel, že chci, aby za mnou Gianni přišel sám.
Jen na sílu jsem se odtrhl a pustil ho. Předešel jsem ho a políbil ho na čelo.
„Omlouvám se. Promiň," pousmál jsem se a přešel ke dveřím. „Umyju se a převleču, a nasnídáme se ano?"
Jako na povel mi zakručelo v žaludku, až jsem se zkroutil.
„Budeš muset nachystat aspoň trojitou porci, podle toho, jak nadává," zasmál jsem se, a pak už zmizel za dveřma a chodbou se vydal ke své ložnici.
Gianni
Zarazil jsem se a moje prsty drtily poslední knoflíček, který jsem se právě protáhl dírkou, když ke mně Adrian přistoupil.
Myslel jsem, že mě zase jen obejme, ale tentokrát bylo něco jinak. Neuvědomil jsem si, že bych se neměl před ním svlékat. Byli jsme týden prakticky skoro pořád spolu, každou chvíli, jak to šlo. Dokonce mě jednou i kontroloval, když jsem dlouho nevyšel z koupelny a spícího mě pak vytáhl z vany a odnesl do postele.
Ale tentokrát…
Jako by se zapomněl. Jako by mi chtěl připomenout svá slova, která jsem konečně v noci pochopil.
Neodstrčil jsem ho, jen jsem přivřel oči a čekal, jestli bude pokračovat, nebo mi nechá trochu víc času.
Ale on se s omluvou a polibkem na čelo vzdálil a zamířil do svého pokoje.
Na moment jsem zapřemýšlel, co bych dělal, kdyby se nezastavil. Pořád jsem se cítil takový nervózní a špatný z toho, co se stalo, unavený, ale hlavně prázdný… osamocený…
Potřeboval jsem s někým být, abych neměl pocit, že jsem na světě úplně sám.
Zauvažoval jsem, že bych za Adrianem šel, ale nebylo by to vhodné. Vysvětlil by si to jinak, než jsem já myslel.
Já chtěl jen to objetí, které mi dal včera. Možná jednou… Někdy…
Zavrtěl jsem hlavou, abych přestal myslet na kraviny, svlékl jsem se a šel se osprchovat. Oblékl jsem se do čistých věcí, v kterých jsem po snídani chtěl ale jít ven, abych se pak znovu nemusel převlíkat.
Zaběhl jsem do kuchyně a pustil se do přípravy snídaně. Udělal jsem nám silnou kávu, protože tu jsme potřebovali oba, a všechno naskládal na stůl. Sedl jsem si a čekal na Adriana, abychom mohli posnídat společně.
Když přišel dolů, vypadal o něco svěžeji a uvolněněji. Usadil se, a my se tak konečně pustili do jídla.
„Adriane,“ začal jsem po snídani skládat nádobí do myčky. „Chci si jít pro své věci. Moc toho nemám, ale nic u něho nechci nechat. Není to jen oblečení, ale mám tam i své soukromé věci, jako dokumenty, fotografie a tak… Mohl bys mě odvézt? Nebo ne…“ raději jsem to sám hned zamítl.
Nechtěl jsem Adriana vystavovat tomu, že by se tam s ním potkal a mohlo by se stát něco nepředloženého.
„Zavolám si taxi. Jen si sbalím věci a hned z tama vypadnu. Slibuji. Už s ním nechci být. Ty jsi člověk, s kterým mi je dobře. Určitě se vrátím…“
Adrian
Nakonec jsem se ve sprše zdržel trochu dýl, protože jsem musel aspoň nějak ze sebe dostat to napětí.
Věděl jsem ale, že jen s pomocnou rukou si moc dlouho nevystačím.
Snídaně byla jako vždy vynikající a silná káva mě ještě víc vzpružila.
Pozoroval jsem Gianniho, jak uklízí a přemýšlel, co dneska podnikneme.
Pak ale řekl, že si chce jet pro věci, a jestli bych nejel s ním. Vzápětí to ale zamítl, až jsem se zamračil, ale pak mi vyskočilo ego hodně vysoko, když řekl, že je mu se mnou dobře.
Vstal jsem, přešel k němu, sevřel ho v náručí, a zády zabouchnul myčku, když jsem se o ní opřel.
„Zapomeň, že tě nechám jet samotného. Pojedeme spolu. Nechci riskovat, že se ti něco stane, i když psal, že odjíždí na víkend, takže bys tam na něj nejspíš nenarazil. Kromě toho…" položil jsem mu dlaně na tvář a zvedl mu hlavu, aby se mi podíval do očí. „Není to pro tebe lehké. A ještě horší to bude, až přijedeš na místo, kde jste strávili nějakou dobu spolu. Potřebuješ někoho, o koho se můžeš opřít, a já ti chci nabídnou svou náruč. Znovu a znovu a znovu, kolikrát budeš potřebovat. Můžeš nadávat, brečet, vztekat se, cokoliv budeš chtít, a já ti vždy otevřu svou náruč, protože to pro tebe chci udělat. Chci tu být pro tebe, ano? Ať už budeš chtít nebo potřebovat cokoliv, prostě za mnou přijď. Nikdy tě neodbydu a nepošlu do háje."
Páni, jsem fakt borec.
Usmál jsem se na Gianniho, znovu ho políbil na čelo, a pak ho pustil.
„Pojedeme tam, pobereš si, co potřebuješ, pak si uvaříme dobrý oběd a zalezeme třeba pod deku a pustíme si film. Stejně to vypadá, že začne každou chvilku pršet. A taky bys mohl něco dobrého zase upéct. Co říkáš?"
Gianni
Trochu mě znovu zaskočilo, když mě Adri popadl do náruče, ale na druhou stranu mě potěšilo, že zamítl, abych si pro věci jel sám. Díval jsem se na něho, když tak hezky mluvil, ale i když mě pak pustil, zůstal jsem stát a jen se mu díval do očí.
„Budu rád, když se mnou pojedeš. Ale musíš mi slíbit, že kdybychom tam náhodou na něho narazili, nebo na Remyho, tak budeš v klidu, ano? Nechci už žádné divadlo. Už jsem se vyvztekal dost, a prostě chci z tama odejít. Pokud mi to neslíbíš, nic neupeču, a právě mě napadl nový recept,“ pozvedl jsem obočí, a když jsem viděl, jak se zatvářil, zasmál jsem se a pak si opřel čelo o jeho hruď.
„Vážně budu rád, když pojedeš se mnou,“ zamumlal jsem do jeho trika, a pak už jsem odstoupil.
„Jen bych asi potřeboval půjčit nějakou tašku, Já si jdu vyprázdnit tu svoji, abych si ji mohl vzít s sebou, ale asi mi stačit nebude na oblečení. Na papíry tam mám krabici, tak to by mohlo být v pohodě.“
Stoupl jsem si na špičky a lehce ho políbil na bradu, a pak už jsem odběhl do pokoje, abych si vyprázdnil kabelu a mohli jsme jet. Netrvalo dlouho, a už jsme seděli v autě, vzadu tři prázdné tašky a klíče od NIcolasova bytu v ruce.
Byl jsem nervózní. Hodně nervózní. Ani ne tak z toho, že si jdu balit, ale spíš z toho, že bych tam mohl potkat Nicolase. Nevím, co bych dělal. Opravdu nevím…
Nechci se už na něj vázat, nechci s ním už být, ale někde ve skrytu duše ho možná ještě miluji.
Prostě, Nico je moje první láska, a to se jen tak nezapomíná…
Adrian
Byl jsem rád, že Gianni neprotestoval. Nechtěl jsem, aby jel sám z dobrých důvodů.
Jednak by tam mohl na někoho narazit, a taky by si to třeba mohl rozmyslet. A mě už by se ho asi nechtělo přemlouvat znovu.
Musel jsem mu ale slíbit, že pokud někoho z těch dvou potkáme, budu se držet zpátky, jinak nic neupeče.
Vyděrač malý!
Usmál jsem se, když se nakonec opřel čelem o mou hruď, a bylo na něm vidět, že začíná pomalu roztávat.
Jen jsem zabručel, když mě líbnul na bradu, a pak jsem se šel převléct a podívat se po nějakých taškách, do kterých by si uložil věci.
Bylo něco málo po deváté, když jsme odjížděli od domu, takže provoz nebyl nijak velký, ale přesto jsem nespěchal. Chtěl jsem dát Giannimu čas.
Ale zase jsem nemohl jet jak slimák, takže asi po dvaceti minutách jsme zastavili před pekárnou.
Než jsme vystoupili, otočil jsem se na Gianniho položil dlaň na jeho tvář, a pak se k němu sehnul.
„Jsem tu s tebou, ano?" usmál jsem se na něj, políbil ho do vlasů, a pak se sklonil a jen lehce své rty otřel o ty jeho.
Pak jsem ho pustil, abysme mohli vystoupit.
„Udělám to," zašeptal jsem, když jsme stanuli přede dveřmi, a já viděl, jak se Giannimu trochu zachvěla ruka.
Vzal jsem od něj klíče, odemkl, vešli jsme, zase jsem zamknul, a pak se po schodech vydali k bytu.
Gianni
Začínal jsem být o něco víc nervózní, když jsme se blížili k pekárně. A potom, když jsem měl odemknout, málem mi spadly klíče. Skoro jako tenkrát, když jsem tu byl s Adrianem poprvé. Jenže teď to bylo jiné… Teď jsem byl nervózní z Nicolase, a byl jsem rád, že tu se mnou Adrian je.
Když jsme vešli dovnitř, bylo všude ticho. Dokonce bylo i uklizeno.
Vešel jsem do ložnice… Myslel jsem, že moje věci budou někde v pytlích, ale on je nechal ve skříni, a ještě i uklidil. To mě trochu zaskočilo. Myslel jsem si, že je vážně vystěhuje, aby se na ně nemusel dívat.
S povzdechem jsem otevřel obě skříně a začal si balit. Adrian mi pomáhal, a tak netrvalo dlouho a všechno oblečení i boty jsem měl nacpané v kabelách. Zbývaly ještě moje osobní věci.
V koupelně jsem si vzal jen svoji kosmetiku a zubní kartáček jsem hodil do koše. Nepotřeboval jsem ho už, měl jsem u Adriana nový.
V ložnici jsem otevřel noční stolek, a v tu chvíli jsem se zarazil…
Díval jsem se na ty pomůcky, které mi Nicolas koupil k našemu třetímu výročí, a já si tenkrát říkal, jak je úžasný…
Znovu mě to zabolelo, znovu mi bylo do pláče z toho, že se to tak pokazilo. Ale opět jsem si uvědomil, s kým je a co asi dělají…
Popadl jsem ty věci, zašel s nimi na záchod a všechny je tam hodil.
Ať se mu klidně ucpou trubky. Je mi to jedno.
Vrátil jsem se do ložnice, vysunul jsem šuplík z pod postele a vytáhl si z něj všechny své alba a papíry, které jsem tam měl.
Ale když jsem je ukládal do krabice, uvědomil jsem si jednu věc. Psal mi, že mi v pondělí zavolá ohledně pekárny. Jenže já tu už nemám co dělat.
Poprvé jsem porušil jeho pravidlo a vůbec mi to nevadilo. Už nejsme spolu, nemusím dodržovat jeho pravidla. Vešel jsem do pracovny, rozhrnul závěsy, aby dovnitř šlo dost světla a rozhlédl se. Měl tu počítač, trezor, klasický psací stroj, plno šanonů, desek, papírů, na pracovním stole nějaké poznámky…
Chvilku jsem se rozhlížel, než jsem se rozhodl. Došel jsem ke stolku s psacím strojem, sedl si k němu a strčil do něj papír. Naťukal jsem do něj svoji výpověď, vytáhl ho, a ještě ho s dnešním datem podepsal. Položil jsem mu ho na pracovní stůl, na jeho notebook, aby ho nepřehlédl.
Nakonec jsem ještě vytrhl čistý papír z jeho poznámkového sešitu a načmáral na něj vzkaz.
„S pekárnou si dělej, co chceš, je tvoje, nemusíš mi kvůli tomu volat. Nemůžu být u někoho, komu nevěřím. Vím, co jsi zač, vím, co děláš, a vím, o co ti jde… Neptal ses, proč jsem potřeboval být sám… nezjišťoval jsi, kde jsem, a to mě ranilo snad víc než tvoje odpověď, že nevíš, jestli mě miluješ. Já to vím… Já vím, co k tobě cítím…
Poslední větu jsem rychle přeškrtal a opravil:
…co jsem k tobě cítil. Ale už je konec. Jsem u někoho, komu na mě opravdu záleží a nehraje na mě žádné divadlo o lásce. Všechny své věci jsem si vzal a moji výpověď máš na stole. Svoje klíče od bytu a pekárny hledej v kanále před domem. Gi.
Položil jsem papír hned vedle mé výpovědi, a teprve potom vyšel z pracovny. Bylo mi jedno, že jsem nechal všechno pootvírané. Bylo mi to jedno. Já si vzal jen to, s čím jsem tu přišel. Nic víc…
S Adrianem jsme posbírali tašky a krabici, a ještě sešli dolů do pekárny, kde jsem si vzal svých pár drobností a své cukrářské věci.
Smutně jsem se rozhlédl po prodejně, pohladil jsem pult, za kterým jsem tři roky prodával. Opravdu těžko se mi odsud odchází. Měl jsem to tu vážně rád.
Mám to tu rád, i lidi, co k nám chodili nakupovat… Ale nemůžu tu být, když za mými zády by byly dveře, za kterými je Nicolas…
„Jdeme,“ řekl jsem jen a polkl jsem slzy.
Musel jsem okamžitě pryč, protože hrozilo, že se tu sesypu. Všechno jsem poctivě pozamykal, naložili jsme věci do auta, a než jsem nastoupil, zastavil jsem se nad kanálem před pekárnou.
„Sbohem, Nicolasi,“ zašeptal jsem tiše a pustil klíče, které s několikerým cinknutím zapadly do kanálu.
Adrian
Bylo na Giannim vidět, jak těžce to nese. Nejspíš Nicolase, bohužel, pořád miloval, i když to vypadalo, že už by to mohlo být na dobré cestě. Ale o těchto věcech já toho moc nevěděl, protože jsem to nikdy nezažil, a popravdě, ani nechtěl zažít. Láska svazovala. Byla překážkou a dělala ze silných lidí slabochy. A já nechtěl být jedním z nich.
Pomáhal jsem Giannimu sbalit a překvapeně vytáhl obočí, když z jednoho šuplíku vyndal náruč erotických pomůcek a šel je spláchnout do záchodu.
No, nechtěl bych být v Nicolasově kůži. Nakonec jsem počkal, dokud Gianni v pracovně nenapsal výpověď, sešli jsme dolů, aby si i v pekárně mohl pobrat své věci, a pak to všechno naskládali do auta.
Klíčky v kanálu už byly jen třešnička na dortu.
Cesta zpátky proběhla mlčky. Tentokrát jsem jel rychle, nezdržoval jsem. A sotva za námi klaply dveře, položil jsem tašky na zem a strhl Gianniho do náruče.
„Klidně se vyplakej," zašeptal jsem do jeho vlasů.
Nakonec jsme na té chodbě strávili asi půl hodiny, než se Gianni vzpamatoval a mohli jsme jít do jeho pokoje a uložit tam věci.
Počkal jsem, dokud se v koupelně nedal do kupy, a ani na vteřinu ho nepustil z očí. A teprve, až když jsme spolu začali vařit oběd, a já mu začal vykládat historky z hotelu, trochu se uvolnil.
„Víš, jen mě tak napadlo. Nechci po tobě hned odpověď, jen třeba kdybys o tom chtěl přemýšlet, tak abys věděl, že by tu ta možnost byla. Napadlo mě, kdybys chtěl, že bych ti mohl u mě v hotelu zařídit cukrárnu a kavárnu. Jak jsi viděl, máme tam jen restaurací a bar a já bych to rád rozšířil, jen jsem nenašel zatím nikoho, komu bych to svěřil," promluvil jsem po obědě, když jsme uklízeli nádobí, a Gianni si chystal věci na pečení.
Gianni
Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil. Ale ve chvíli, kdy jsme vešli do Adrianova domu, a on si mě přitáhl na své silné tělo a já pocítil to bezpečí, ten jeho upřímný zájem, už jsem to nedokázal v sobě déle držet.
Znovu jsem se rozbrečel, i když jsem si říkal, že už to neudělám. Že nebudu plakat kvůli nikomu, kdo mi tak ublížil.
Držel jsem se pevně Adriana, dokud jsem se aspoň trochu neuklidnil. Cítil jsem se u něj vážně dobře, vysílal ke mně takové zvláštní teplo, které mě uklidňovalo…
Postupně jsme potom pouklízeli moje věci do skříní, abych to nemusel pořád lovit z tašky, a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem se vlastně k němu nastěhoval, aniž bych se ho zeptal, jestli můžu.
A pak mi ještě navrhl moji cukrárnu a kavárnu u něj v hotelu…
To už na mě bylo moc.
Vypnul jsem šlehač a užasle na něj zíral. Málem jsem si do metliček strčil prsty. Na poslední chvíli jsem s nimi uhnul, když jsem nervózně mačkal šlehač a zapnul ho na nejvyšší otáčky. Okamžitě všude bylo plno prskanců od krému, a já s panikou to hned vypínal, a snažil se ten nepořádek uklidit.
„Promiň!“ vyhrkl jsem a začal mu papírovými utěrkami stírat krém z tváře a z trika. „Promiň…“
Vážně jsem nevěděl, co mu mám na to říct.
Jasně že je to můj sen. Ale na druhou stranu nechci být nikomu zavázaný víc, než je potřeba. Jednou mi to stačilo. Potřebuji se postavit na vlastní nohy.
Když jsem to trochu pouklízel, vrátil jsem se k práci, abych dodělal koláč, který jsem si vymyslel.
Všechno jsem si zapisoval, abych nezapomněl, co jsem tam dal, a pak když jsem konečně plech strčil do trouby, umyl jsem si ruce, opřel jsem se zády o linku a zadíval se na Adriana.
„To by se mi moc líbilo,“ odpověděl jsem upřímně. „Ale nemám moc zkušeností s vedením něčeho takového. Kvůli mámině smrti jsem nemohl dokončit školu, takže jsem úplně blbý na tyhle věci. Moc si tvé nabídky cením, ale pro začátek by mi stačilo, kdybych třeba mohl pracovat v hotelu v kuchyni, třeba jako pomocný kuchař. Vařit umím a zákusky a dezerty k obědům tam taky děláte. To bych mohl dělat, než se trochu otrkám…“
Adrian
Nejspíš jsem ho tou žádosti zaskočil.
Trochu jsem se napjal, když část krému skončila na mě, a on se mi pak s tím svým rozkošnými výrazem omlouval.
Když strčil plech do trouby a otočil se na mě, nechal jsem ho domluvit, a pak k němu přišel blíž.
„Podívej, Gi. Nevím, s kým vším jsi se doteď potkal a s kým jsi jednal. Já nemluvím jen tak do větru nebo proto, abych ti mazal med kolem pusy. Kdybych nechtěl, nenastěhuju si tě sem, i kdybys měl sebevětší potíže. Nejsem samaritán, ale když vím, že se má pomoc hodí, a ten druhý toho nezneužije a nevyužije, tak to moc rád udělám. A pro tebe to chci udělat obzvlášť. A co se týče mé nabídky práce. Nechci, aby ses schovával někde v kuchyni. Klidně ti do začátku s vedením pomůžu. Ukážu ti, co a jak, naučím tě, co budeš potřebovat, a jediné, co za to chci, je vidět, jak rosteš a jsi šťastný," mluvil jsem tiše, za to velmi vážně, a celou dobu se mu díval do očí.
Pak jsem se usmál a pohladil ho po tváři.
„Pokud budeš šťastný, bude to pro mě největší odměna," zašeptal jsem a na okamžik se přestal ovládat.
Přistoupil jsem těsně k němu, jednou rukou ho objal kolem pasu a sklonil se k jeho rtům.
V momentě, kdy jsem se svými otřel o ty jeho, jsem vydechl, trochu se napjal a uvědomil si svou chybu.
„Promiň. Omlouvám se. Jen… prostě jsi úžasný," odstoupil jsem od Gianniho a pokrčil rameny.
„Než se koláč upeče, co kdybychom spolu vybrali nějaký film?" ukázal jsem na šoupací dveře do obýváku, který sousedil s kuchyní, a prohrábl Giannimu vlasy.
Gianni
Nevěděl jsem, co na to mám Adrianovi říct. Opravdu by mi stačilo pracovat někde v kuchyni, a teprve potom se pouště do něčeho většího. Ale z jeho pohledu i způsobu, jakým mi to říkal, jsem vycítil, že to myslí naprosto vážně.
Když mě chytil a skoro políbil, přivřel jsem oči a tiše jsem vydechl.
Vím, že jeho polibek chutná skvěle, a já možná tak trochu po něm zatoužil.
Jen jsem nevěděl, jestli pro to, abych zaplnil tu prázdnotu po Nicolasovi, nebo pro to, že je mi s Adrianem tak dobře.
Když odstoupil, mrknul jsem do trouby, a pak šel za ním do obýváku, abychom vybrali nějaký film.
„Víš,“ sledoval jsem, jak listuje v nabídce filmů a ani nevnímal, co všechno tam je. „Chtěl bych si dodělat školu. Nechci být jako nějaký nýmand, který umí jen upéct dort. Nevím, jestli bych to zvládl, když bych se měl starat o celý provoz cukrárny a kavárny. A taky nevím, jestli bych měl vůbec tím pádem čas na pečení. Svému bývalému zaměstnavateli jsem v pečení vlastně jen vypomáhal. Většinu práce udělal on se svým pomocníkem. Já se staral o obchod, a i to mi zabralo docela dost času. Tak proto bych chtěl tak nějak začít od podlahy. Možná by mi stačilo nejdříve péct pro vaše hosty, nebo tak něco, když mě nechceš strčit do kuchyně. Nechci se prostě zahrabat někde za stolem v papírech…“
Když jsme konečně vybrali film, nějakou krimi komedii, usadil jsem se vedle Adriana a lehce se o něj opřel. Bylo mi s ním vážně dobře. Ale sotva začal film, vyskočil jsem na nohy a letěl do kuchyně, protože jsem zapomněl na koláč. Ještě že má Adrian moderní kuchyň, a trouba se vypla po určených minutách. Ale i tak jsem koláč potřeboval vytáhnout, aby v té horké troubě už nebyl, protože hrozilo, že by se nakonec mohl ještě lehce připálit.
„Budu o tom uvažovat! Jen to dodělám a budu u tebe!“ zavolal jsem na Adriho z kuchyně a začal na koláč skládat broskve nakrájené na měsíčky, abych to potom mohl zalít želatinou a dozdobit…
Adrian
Gianniho myšlenka mě docela nadchla.
Bylo vidět, že uvažuje, že něco v té hlavě má, a není jen hloupá slepice, co klofne první zrno.
Vážně mi bylo na jednu stranu i docela líto, že to bude muset skončit, protože jinak si myslím, že by mezi námi fungovala skvělá spolupráce.
Když se vrátil i s koláčem, neodolal jsem, a ještě teplý ho začal zobat, než jsem dostal přes prsty.
Nakonec jsme zbytek dne strávili v pohodě čučením na filmy, povídáním si nebo jen odpočíváním.
Neděle proběhla ve stejném duchu, jen s tím rozdílem, že jsme se šli projít.
Za ty dva dny jsem si k Giannimu už nic nedovolil. Kromě objetí k ničemu nedošlo.
Během nedělní noci mě ale něco napadlo, a hned v pondělí ráno po snídani, když Gianni uklízel, jsem ho zastavil a vynutil si jeho pozornost.
„Víš, napadlo mě, s tou školou to určitě není špatný nápad a začít od začátku taky ne… Přemýšlel jsem nad tím celou noc, a můj hotel spolupracuje s jednou vysokou školou. Co kdybysme zajeli do té školy a zeptali se, co a jak? A pokud budeš chtít, co zajet do hotelu a zkusit si tam práci? Získáš aspoň přehled, jak co funguje a můžeš si to osahat. Do hotelu můžeme jet klidně rovnou, a pokud chceš, do školy zavolám a můžeme si domluvit schůzku. S ředitelem se znám, takže si myslím, že by neměl být problém. Co myslíš?"
Zadíval jsem se na něj, aby pochopil, že to myslím vážně, a přitáhl si ho blíž k sobě.
„Jo, ale až začneš pracovat, tak z toho chci taky něco mít. Takže mi budeš platit půlku nájmu, a až si zařídíš tu kavárnu, půlka veškerých tvých příjmů půjde ke mně," řekl jsem smrtelně vážně, ale když jsem uviděl jeho výraz, nevydržel jsem to a začal se nahlas smát. „Hlupáčku. Dělám si srandu. Nic po tobě chtít nebudu. Jak jsem řekl, kdybych nechtěl, tak to neudělám. Kromě toho, tebe by prostě bylo škoda, kdyby ses někde zahrabal, a já chci, abys ukázal lidem, co v tobě je, a chci, abys byl šťastný, ano?"
Ještě chvilku jsem se pochechtával, pak ho políbil do vlasů a trochu zvážněl.
„Tak co říkáš na tu nabídku? Jedeme do hotelu? Mám zavolat do školy?"
Gianni
Za další dva dny jsem se úplně uklidnil. Občas se mi sice stáhnul žaludek, když jsem si vzpomněl na Nicolase, jednou jsem si v noci i pobrečel, ale když na mě zaklepal Adrian, jestli jsem v pohodě, rychle jsem polkl slzy a odpověděl jsem, že jo. Ale i přesto to bylo o mnoho lepší.
Už jsem si uvolněněji užíval Adrianovy společnosti. Dneska jsem i vstal dříve, abych mu připravil snídani. Abych mu aspoň nějak kompenzoval to, že jsem se k němu nastěhoval.
Věděl jsem, že má jít do práce, tak jsem mu aspoň takhle chtěl zpříjemnit ráno.
Docela mě šokoval s tím svým návrhem. Myslel jsem, že na to zapomněl, a on přitom…
Tenhle nápad se mi docela líbil. Mohl jsem dostudovat, měl bych z čeho zaplatit školu. Ale když řekl o té polovině příjmu… Jako nájem platit, to jo, sice nevím, kolik by to v tomhle baráku stálo, ale snad bych to zvládl. Ale polovinu svého příjmu? Vážně? Zarazil jsem se, ale on se vzápětí začal smát.
„Krucinál Adri!“ křikl jsem na něho a bouchnul ho pěstí do hrudi.
Ale pak jsem se nakonec taky začal smát. Vážně mě dostal, to se mu opravdu povedlo. Jako ve starých mariánských filmech.
„A platit za ochranu taky mám?“ smál jsem se, protože i jeho smích byl nakažlivý. „Nebo bych ti měl platit výpalné?“
Otíral jsem si oči, jak mi od smíchu zaslzely.
„Půj… půjdu se převléct,“ snažil jsem se uklidnit. „Nechci ti dělat ostudu. Rád s tebou pojedu, a podívám se a osahám si to…“
Přikročil jsem k němu ještě blíž, pohladil jsem ho po tváři, pak ho za ní oběma rukama chytl, aby se sklonil, a pak po menším zaváhání jsem mu dal polibek na rty.
Jo, v mafiánských filmech takhle kmotři označovali někoho, koho měli oddělat. Nebo to bylo jinak? Nevím, proč jsem si vzpomněl zrovna na tyhle staré filmy.
„Tak já se jdu převléct…“ odstoupil jsem a celý červený jsem raději rychle šel do svého pokoje, abych se dal do pucu.