Nicolas
I když jsem Remyho neměl moc v lásce, skutečně jsem jel za ním.
Už několikrát se mi zdálo, že po mě pokukuje, a když jsme spolu pekli, jeho doteky byly občas až příliš důvěrné.
Myslel jsem si napřed, že je to jen má představivost, ale když jsem přijel k němu domů a vyvztekal se, jeho objetí bylo jako balzám na mou ublíženou duši.
A jeho chuť byla příjemná.
Chtěl jsem s ním chvilku pobýt, a pak jet za Giannim, zjistit, jestli se vzpamatoval, jenže pak mi zavolal Adrian.
Proč vůbec musím skákat, jak on píská?
Přesto jsem Remyho popadl a navrhl mu, že si zajedeme na oběd. Nebránil se. Vyšli jsme ven v momentě, kdy jsem uviděl přijíždět Adrianovo auto.
Ten polibek jsem si mohl odpustit, ale nedalo mi to.
Jen, ať se dobře dívá!
Nakonec jsem strávil s Remym celý den a musel uznat, že to není až tak špatný kluk, a možná jsem se v něm i spletl.
Odvezl jsem ho domů, rozloučil se s ním polibkem a řekl, že je všechno v pořádku, když začal mít pochybnosti ohledně Gianniho.
Domů jsem dorazil, když už byla tma. To, co jsem ale viděl, když jsem vešel, mi vyrazilo dech.
„Kurva! Zasraný spratek!" zařval jsem, když jsem viděl ten bordel, a pak si všiml vzkazu na stole.
Vztekle jsem ho roztrhal.
Seru na to! Ať si ten zmetek dělá, co chce. A, až ho potkám, zabiju ho. Seru i na Adriana a jeho plán!
Vztekle jsem zafuněl a poslal Remymu vzkaz, že se vracím zpátky k němu, protože doma nemůžu být.
Chtěl jsem napsat i Giannimu, aby si dělal, co chce, ale všiml jsem si jeho rozbitého mobilu.
Tak jsem jen lhostejně pokrčil rameny a zase vyšel ven.
Gianni
Nechal jsem se odvézt do místa, odkud jsem byl donucen před několika lety odejít.
Bydlel jsem tu s mámou spokojený život, měli jsme dobré sousedy, ale ve chvíli, kdy máma umřela, se mi zhroutil svět. Asi stejně jako teď…
Byl jsem zase sám…
Chtěl jsem zaplatit taxikáři, ale nemohl jsem najít peněženku, a pak jsem si vzpomněl, že jsem s ní mrsknul vzteky v Adrianově autě. Požádal jsem, aby chvilku počkal, že půjdu jen ke dveřím. Sice se mu to moc nelíbilo, ale nechal jsem u něj tašku, tak se trochu uklidnil.
Vyběhl jsem k domovním zvonkům a několikrát zazvonil na jeden konkrétní a v duchu se modlil, aby byl doma.
A byl…
Po chvilce vyšel ven muž středních let, který se za tu dobu vůbec nezměnil. Jen mu na spáncích v jeho černých vlasech přibylo pár šedivých pramenů. Jeho italský původ byl vidět z jeho podoby, z jeho chování i vystupování.
Na nic se neptal. Zašel se mnou k taxíku, zaplatil, vzal mou tašku, chytl mě za loket, a táhl dovnitř do svého bytu v druhém patře.
A teprve, když za námi zavřel dveře, a položil mou tašku na zem, tak mě popadl a sevřel v silném objetí.
A v tu chvíli jsem se rozbrečel.
„Bude dobře… Šššt… Vybreč se, uklidníš se, a pak mi povíš, co se stalo, ano?“ hladil mě po vlasech a po zádech.
„Pro-promiň, Manueli, nevěděl jsem, kam mám jít… Promiň… omlouvám se…“ vzlykal jsem a nebyl jsem schopný se zastavit.
Snad až po dalších deseti minutách jsme se usadili v jeho obýváku na prostorné sedačce. Uvařil mi kávu, k tomu postavil skleničku s whisky, i když jsem vrtěl hlavou, že nechci.
A když jsem to na třetí vyzvání kopnul do sebe, začal jsem mluvit.
Řekl jsem mu všechno. I to, že jsem se vyspal s Adrianem, jak toho lituji, i to, co mi všechno Adrian říkal, i to, jak jsem viděl Nicolase s Remym.
Nevím, kolik bylo hodin. Stolek se plnil prázdnými plechovkami od piva, láhev whisky byla z poloviny vypitá, byly tu prázdné talíře od večeře, kterou Manuel udělal.
A mě se tak motal jazyk, že jsem už nebyl schopen souvisle mluvit.
Manuel mi zul boty, hodil mi nohy nahoru, stáhl mi kalhoty a pak mě přikryl tou nejhrubší peřinou, aby mi nebyla zima.
„Ráno můžeme pokračovat…“
Pozhasínal a šel se osprchovat. Ale já stejně hned neusnul. Pořád jsem myslel na to, co jsem viděl, i na to, jak moc Nicolase miluji, a přál jsem si, aby to byl jen špatný sen. Myslel jsem i na Adriana a jeho poslední slova, když odcházel.
Když Manuel vyšel z koupelny a přešel ke mně, aby mě zkontroloval, dělal jsem, že spím.
Spokojeně se odebral do své ložnice, kde však nechal pootevřené dveře, aby mě mohl kontrolovat.
A tak jsem se rozhodl usnout.
Ale než jsem úplně zatuhnul, zaslechl jsem, jak s někým telefonuje. Mluvil sice tiše, ale pár slov jsem zachytil, než jsem úplně odpadl.
„Rogere… můžeš mi to vysvětlit… co se děje… proč… víš, že máš… dobře… budu ti věřit… ale nevím, co teď s ním… nemůže tu zůstat… zjistili by to…“
Adrian
Vážně mi dával zabrat. Když jsem od něj odešel, zajel jsem si do svého oblíbeného baru, protože jsem se potřeboval nějak vzpružit.
Byl tam můj oblíbený klouček, jenže, jakmile jsme se konečně k něčemu dostali, vzpomněl jsem si na Gianniho.
Proč ho mám, do prdele, plnou hlavu?
Asi proto, že mě pěkně dostal.
Byl snad první, kdo mi hned nepodlehl, a o koho jsem musel skutečně bojovat.
Na jednu stranu jsem to chtěl vzdát, na tu druhou stranu mě cosi pořád hnalo dál.
Nakonec jsem zaplatil účet, i klukovi za to, že nic nebylo, nasedl jsem do auta, odjel do hotelu, rozdal jsem úkoly, posbíral si pár věcí, a pak se přes celé město vrátil do svého domu.
Osprchoval jsem se, udělal si lehkou večeři, otevřel si flašku, pustil si film, a někdy nad ránem usnul.
Sotva jsem se vzbudil popadl jsem mobil, ale od Gianniho mi nepřišla žádná zpráva.
Chvilku jsem přemýšlel, co s tím, než jsem se rozhodl jít si provětrat hlavu.
Umyl jsem se, převlékl a vyšel ven si zaběhat.
Trochu to pomohlo, ale ne moc.
Doma jsem přešel do pracovny, abych vyřídil nějaké papíry, zkusil zavolat Nicolasovi, který mi to ale opět nebral, a po poledni si udělal něco na jídlo.
Můj pohled pořád zalétal k mobilu, až jsem to nakonec nevydržel.
'Vím, že bys mi to nejspíš nezvedl, ale bojím se o tebe. Jsi v pořádku? Napiš mi. Aspoň to chci vědět. A jestli bys chtěl, jako tvůj přítel bych ti rád nabídl pomoc. Mám dům na konci města. Můžeš se tam nastěhovat. Stejně jsem pořád v hotelu, takže bys mě nemusel potkávat. Rozhodni se a napiš, prosím. Vážně mám o tebe strach.'
Jo, to by šlo.
Spokojený sám ze sebou jsem zprávu odeslal a doufal, že aspoň na tohle mi odpoví.
Gianni
I když jsem byl na mol opilý, přesto se mi špatně spalo. Měl jsem sny, které se mi vůbec nelíbily, a doplňovaly ty nejhorší představy, které jsem měl už za střízliva.
S občasným buzením, jsem nakonec prospal několik hodin, a úplně se probral až někdy před polednem.
Byl jsem úplně na hadry. Hlava mě bolela, jako by mi v ní kutalo tucet permoníků, a od žaludku mi bylo tak všelijak. Když jsem vstal, zavrávoral jsem, a kdyby nepřiskočil Manuel a nechytil mě, nejspíš bych se zřítil na jeho stolek, který je jeho chloubou.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, ale chystám se do práce. Za hodinu musím jít,“ omluvně se na mě podíval. „Zajdi se osprchovat, nachystám ti vývar, už jsem ho uvařil, a udělám ti kafe.“
Manuel pracoval v jednom Strip clubu jako vyhazovač, a proto začínal většinou odpoledne nebo chodil na noc. A i proto jsem se včera modlil, abych ho zastihl doma, ale nejspíš měl včera volno.
Dotáhl mě do jeho malé koupelny, strčil mě dovnitř a zavřel.
„Zbytečně si nepouštěj moc horkou vodu, nebo ti bude blbě,“ ještě mě upozornil z poza dveří, a pak se vrátil do kuchyně.
Pomalu jsem se svlékl a vlezl do sprchy. Pustil jsem si horkou vodu, i přesto, že mě Manuel varoval, a stál jsem pod tou horkou sprchou, dokud se mi nezačala točit hlava. Bylo mi to jedno. Prostě jsem byl, jako by mě někdo vypnul.
Když už to bylo na hraně, a hrozilo, že se vyvrátím, zastavil jsem vodu, a aniž bych se umyl mýdlem, prostě jsem vylezl, utřel se, a tak jak jsem byl, jsem zamířil do obýváku, kde byla moje kabela, abych si vytáhl čisté oblečení.
„Změnil ses. Zesílil jsi, už nevypadáš jako střízlík,“ pousmál se Manuel, když se na mě díval, jak se oblékám. „Sice jsi moc nevyrostl, ale to nevadí.“
Jo, nevyrostl. On taky ne, ale za to byl korba. Prostě udělaný maník, a proto měl jako vyhazovač vždy respekt. Nikdy neměl s nikým problém.
„V kuchyni máš nachystané jídlo. Oběd je v lednici, tak si ho potom ohřej v mikrovlnce, Pokud bys chtěl zvracet, tak do záchoda. A neudělej mi tu bordel a nic mi tu nerozbíjej. Doufám, že tě ty tvé záchvaty vzteku opustily. No, i když včera jsi spíš vypadal jako holka, když si brečel. Nevím, co s tebou, Ale ono se to všechno urovná, uvidíš. Pokud někam budeš chtít jít, tu máš klíče,“ ukázal mi na stůl. „Hlavně je neztrať a nevoď mi sem nikoho. Tak já jdu…“
Manuel ke mně ještě přistoupil, a přátelsky mě objal a poplácal po zádech.
„Uvidíš, že se to vyřeší a všechno bude fajn…“
Za dalších deset vteřin klaply dveře a já zůstal sám.
Došel jsem ke stolu a chtěl se najíst, ale došlo mi, že nechtěl, abych mu tu dělal bordel. Tak jsem se vrátil ke své tašce, abych pouklízel věci, které jsem vyházel ven, než jsem se oblékl. A ve chvíli, kdy jsem je skládal zpátky, moje prsty zavadily o něco tvrdého.
Sáhl jsem do tašky a zíral na Adrianův mobil. Nechtěl jsem s ním mluvit. Ale…
Napsal mi, a včera řekl, že on by mi neublížil. Možná… třeba je to blbost…
Rozklikl jsem zprávu a přečetl si ji. Dalších pět minut jsem převracel mobil v ruce, a pak jsem ho položil na stůl vedle talíře a začal jsem jíst, Celou dobu jsem se na něho díval a přemýšlel.
Vzal jsem ho do ruky a znovu jsem ho dalších pět minut drtil v ruce. A nakonec jsem se rozhodl.
„Pokud mi nabízíš pomoc jako přítel, přijmu ji, jinak ne a tenhle mobil ti vrátím…“
Ještě jsem mu napsal, kde jsem, a pokud chce opravdu pomoct bez nějakých podmínek, může pro mne přijet.
Adrian
Celou dobu jsem mobil doslova hypnotizoval. A když se rozezvučel, skoro jsem po něm skočil.
Kdybych mohl, zatančím oslavný tanec.
Sice ještě nebylo zdaleka vyhráno, ale aspoň o kousek jsme se posunuli dopředu.
Navíc, když jsem tak nad tím uvažoval, chtěl jsem ho u sebe i ze dvou dobrých důvodů.
Jednak jsem neměl přehled o tom, co dělá a s kým se stýká, a taky jsem netušil, jestli by Nicolasovi nehráblo, a ještě mu něco neudělal.
'Děkuji, že jsi napsal. Proč bych si měl klást podmínky? Chci ti skutečně pomoct, protože se cítím zodpovědný za to všechno, a trápí mě to. Za čtvrt hodiny jsem u tebe.'
Pouklízel jsem nádobí, prošel celý dům, jestli tu není něco, co by ukázalo na Nicolasovu přítomnost nebo na to, kým jsem, a pak jen v kraťasích a nátělníku skočil do auta.
Teprve teď jsem si všiml Gianniho peněženky, která ležela na podlaze. Zvedl jsem ji a hodil na sedadlo spolujezdce.
Spěchal jsem, jak se dalo. Byl jsem nervózní, aby si to náhodou nerozmyslel, nebo mě neposlal do háje, a tak když jsem zastavoval před byty, skoro jsem ani nedýchal.
Vystoupil jsem, a v té chvíli se otevřely jedny dveře.
Mé oči se střetly s těmi jeho, a já v okamžiku překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi, a strhl ho do náruče.
"Bože, měl jsem strašný strach. Připravil jsi mě tak o dvacet let života. Vážně jsem se moc bál," vydechl jsem do jeho vlasů.
Pak jsem se zarazil, pustil ho a kousek poodstoupil.
„Promiň. Promiň, já… Vážně jsem měl o tebe starost," podrbal jsem se rozpačitě ve vlasech, a pak mu vzal tašku.
„Jestli sis to nerozmyslel, tak pojedeme, ano? Jo, a mám tvou peněženku. Jen… Mám teď volno, ale jestli nebudeš chtít být se mnou, přestěhuju se do hotelu. Stačí mi, když budu vědět, že jsi v bezpečí."
Usmál jsem se na něj, zvedl ruku, abych ho pohladil, ale v polovině se zarazil, nechal ji zase klesnout, ukázal hlavou k autu a naznačil, že můžeme jít.
Gianni
Na odpověď jsem nečekal dlouho. Měl jsem pocit, jako by Adrian prostě seděl u telefonu a čekal na moji odpověď. Ale byl jsem na jednu stranu rád, že mi napsal.
Nechtěl jsem Manuela obtěžovat víc, než bylo nutné. Jeho byt není moc velký, a já mu narušoval soukromí.
Napsal jsem mu lístek, že jsem si našel prozatímní bydlení, a klíče bude mít ve schránce. Napsal jsem mu číslo na sebe, a uklidil jsem, aby po mně nezůstal nepořádek. Sbalil jsem si své věci, které jsem měl odhozené v koupelně, a pak jsem za sebou už jen zabouchnul dveře, zamknul, a klíče mu hodil do schránky.
Když jsem vyšel ven, Adrianovo auto už tam stálo a on také. Hned ke mně přiběhl a stáhl mě k sobě do náruče. Na moment jsem pocítil úlevu v tom jeho medvědím objetí, ale nějak jsem neměl moc náladu mluvit.
„Já… promiň za ten včerejšek. Omlouvám se. Nemusíš se nikam stěhovat. Je to tvůj dům,“ zamířil jsem do auta.
Kabelu jsem hodil do kufru, a pak si sedl na místo spolujezdce.
Adrian také nastoupil, a pak už jsme se rozjeli k němu domů.
Díval jsem se sice ven, ale cestu jsem nějak nevnímal. Jen jsem prostě neměl teď náladu mluvit. Ale možná se to spraví.
Jenže kdy? Za jak dlouho? Nicolas je můj život a on…
Mám, co jsem si zasloužil. Kdybych ho nepodvedl, možná by se to nestalo.
Ať už jsem byl na něho naštvaný, vzteklý, jako moc jsem chtěl, přesto to nezměnilo fakt, že mi po něm bylo smutno. Několikrát jsem měl chuť vytáhnout telefon a zavolat mu. Ale neudělal jsem to.
Musím vychladnout, a až na tom budu lépe, pak si s ním promluvím v klidu.
Máma mě učila být v klidu, že mám krotit tu svou přirozenou náturu, jinak budu mít problém s lidmi, protože se mnou nebude nikdo chtít být.
Naučil jsem se být klidný, ale tohle… Tentokrát jsem to opravdu nezvládl.
Adrian
Cesta probíhala mlčky, a mě moc nepotěšil Gianniho skleslý výraz.
To Nicolase tak moc miloval?
Vycítil jsem, že si to dává za vinu, a to jsem mu musel rozmluvit.
Dojeli jsme před dům, který jsem před třemi lety odkoupil. Byla to spíš taková menší vilka a moc času jsem tu netrávil, ale měl jsem aspoň místo sám pro sebe, když jsem potřeboval od všeho vypadnout a odpočinout si.
Zajel jsem do garáže, a odtud Gianniho odvedl do druhého patra, do jednoho z pokojů pro hosty.
Položil jsem kabelu na zem a kousek od něj poodstoupil.
„No…" přešlápl jsem a rozpačitě se poškrábal ve vlasech. „Promiň jen… koupil jsem tenhle dům před třemi lety, a je to poprvé, co tu někdo bude se mnou, takže..."
Zasmál jsem se a potřásl hlavou.
„Moje ložnice je na konci chodby nalevo. Pracovnu mám napravo. Tam trávím nejvíc času, takže kdybys něco potřeboval, najdeš mě nejspíš tam. Můžeš si dům projít, i okolí, je tu moc pěkně. Jen tě prosím, když půjdeš ven, řekni mi to, ať se o tebe nebojím, ano?"
Prosebně jsem se na něj zadíval, a pak se otočil k odchodu. U dveří jsem se ale ještě otočil a podíval se na Gianniho.
„Budu teď v pracovně, ale kdyby sis chtěl třeba popovídat, kdykoliv přijď. Kolem šesté pak půjdu dělat večeři a rád bych, kdyby sis dal se mnou. Jinak, jak jsem říkal, mám volno, ale pokud by ti tu má přítomnost vadila, nebo ti bylo se mnou nepříjemně, řekni, odstěhuju se na hotel a nechám tě tu samotného. Hlavně, když budu vědět, že jsi v bezpečí."
Vůbec jsem netušil, že tohle v sobě mám. Vážně bych mohl z fleku hrát v nějakém dramatickém filmu.
Už jsem chtěl vyjít, ale vzpomněl jsem si ještě na něco. Znovu jsem se otočil, a zase za sebou zavřel dveře. Kousek jsem popošel a zadíval se Giannimu do očí.
„Chtěl bych ti ještě něco říct. Možná mě po tomhle budeš nenávidět, ale jsem upřímný člověk, a za svůj život už viděl mnohé, a nechci, aby ses trápil. Jen… Rád bych, abys o něčem popřemýšlel. To s tvým přítelem, dáváš si to za vinu, že? Říkáš si, že kdyby ses se mnou nevyspal, nestalo by se to, že? Ale… zkus o tom chvilku přemýšlet. Skutečně si myslíš, že to mezi nimi trvá jen jeden den? Sám jsi říkal, že se poslední dobou zdržoval, kdykoliv jel do města. Podívej se zpětně na chování svého přítele a možná dostaneš odpověď. Možná, že kdybys jel hned po té výstavě domů, nedozvěděl by ses to takhle, ale při jiné příležitosti o pár dnů, možná týdnů později. Možná té výstavy sám tvůj přítel využil, protože nevěděl, jak jinak ti to dát najevo. A…" popošel jsem až k němu a tentokrát neváhal.
Položil jsem svou dlaň na místo, kde jsem cítil tlukot jeho srdce, a druhou rukou mu přidržel bradu, aby neuhnul mému pohledu.
„Zeptej se svého srdce. Nahlédni do hloubky a zeptej se sám sebe. Kdybys neměl o Nicolasovi pochybnosti, kdybys nepochyboval o tom, že se něco děje, vyspal by ses se mnou? Pokud bys ho skutečně a vroucně miloval? Vím, měl jsem to zarazit, neměl jsem dopustit, aby se to stalo, takže na vině jsem já, ale… Jsem sobec. Nebudu se omlouvat. Nebudu se omlouvat za to, že mi s tebou bylo a je moc dobře. Že jsi, po velmi dlouhé době, první člověk, se kterým si rozumím a můžu si s ním popovídat o čemkoliv. Nelituju té noci a nikdy na ni nezapomenu. Jen mě mrzí, co se stalo… Víš, proč jsem nechtěl za tvým přítelem jet, když odjel s tím druhým? Protože bych ho zabil. Zabil bych oba dva za to, že ti tak ublížili."
Pustil jsem ho, odstoupil od něj a pokrčil rameny.
„Ale… Já o tom zase nic moc nemůžu vědět, protože mě nikdo nemiloval a já… Po dlouhé době jsem se zamiloval. Věřil bys tomu? Doopravdy zamiloval. Jenže ten, koho miluji… ten mě nejspíš nenávidí…" podíval jsem se na něj smutně, a pak zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se, za všechny ta řeči. No, kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najdeš."
Tentokrát jsem nahodil povzbudivý úsměv, a konečně z pokoje vypadl.
Zašel jsem ho ložnice, nátělník jen vyměnil za triko, a pak šel do pracovny.
Netušil jsem, jak Gianni vezme má slova. Buď jsem trefil hřebíček na hlavičku nebo se zase rozzuří a uteče.
Pokud to udělá, asi už nebudu mít na výběr. Mám svých starostí dost, než abych po městě naháněl zabouchnutého kluka.
Gianni
Jindy bych si asi řekl, že je to krásný dům a pro jednoho člověka moc velký. Ale teď jsem neměl náladu se kolem sebe ani rozhlížet.
Nechal jsem se odvést nahoru do jednoho z pokojů. Myslel jsem, že se Adrian vzdálí, ale on se vrátil a začal na mě mluvit.
Poslouchal jsem, co říká, ale neodpověděl mu ani na jednu zmínku. Prostě jsem nevěděl, jak dál. Měl v jedné věci pravdu, a to mě zasáhlo víc než cokoliv jiného.
Nicolas nevěděl, co se v hotelu stalo, a přitom byl s Remym. Zdálo se mi už předtím, že občas je trošku jiný, jinak voní, ale přičítal jsem to jeho únavě a taky tomu, jak mi to vždycky vysvětlil. Bezmezně jsem mu věřil…
Dosedl jsem na postel a pod tíhou toho všeho jsem se rozbrečel. Jen jsem prostě seděl a řval jak malé děcko a nedokázal se zastavit. Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem se natáhl pro krabici kapesníků, a zatímco jich ubývalo, pode mnou se zvětšovala hromada těch použitých.
V jednu chvíli jsem popadl telefon s úmyslem Nicolasovi zavolat. I když jsem neměl svoji simku, jeho číslo znám nazpaměť… Ale při vyťukávání, jsem se nakonec zastavil. Říkal jsem přece, že se musím uklidnit. Ale i přesto jsem mu napsal zprávu:
MILUJEŠ MĚ? Gi.
Dlouho jsem přemýšlel, dlouho jsem brečel. Když už mě oči pálily od pláče, a nedokázal jsem už přijít na něco, co by tenhle neutěšený stav zvrátilo, vstal jsem. Zašel jsem do koupelny a ve studené vodě si pořádně opláchl obličej.
Když jsem se na sebe podíval do zrcadla, viděl jsem ubohého ztroskotance se zarudlýma napuchlýma očima a červeným nosem.
Sáhl jsem do kapsy, část vlasů jsem si stáhl do gumičky, zbytek prohrábl prsty, a pak jsem se vrátil do pokoje. Prohrabal jsem tašku, našel si volnější oblečení na doma a převlékl se.
Prostě musím začít fungovat.
Sešel jsem dolů a maje na paměti, že je Adrian v pracovně, a já ho nechtěl rušit, zašel jsem do kuchyně. Bylo něco kolem druhé, vlastně jsem jen snídal vývar a můj žaludek se už uklidnil a já začínal mít hlad. A taky… Vařením se uklidním.
Prošel jsem lednici i komoru, a rozhodl se udělat lehký oběd. Ale když jsem zahlédl i jiné suroviny, bylo rozhodnuto.
Upeču dort. Potřebuji sladké. Potřebuji do sebe dostat nějaký cukr a uklidnit se.
A tak jsem začal kuchtit a velmi brzy jsem zapomněl na okolní svět…
Adrian
V pracovně jsem nechal pootevřené dveře, abych případně nějak zareagoval, kdyby se Gianni přece jen nasral a zdrhl.
Ale ať jsem napínal uši, jak jsem chtěl, žádné rozbíjení nábytku a třískání dveří se neozývalo.
Spokojeně jsem mlaskl a pustil se do papírování, nasadil jsem si brýle, které jsem používal jen při téhle práci a vzpomněl si, jak se mi Nicolas vždycky posmíval, že vypadám jako nějaký učitel nebo vysloužilý spisovatel.
Nakonec jsem se do toho papírování tak zahrabal, že jsem ztratil pojem o čase i okolí.
Navíc jsem byl vážně zvyklý tady bývat sám, když nepočítám občasné sexuální návštěvy, takže jsem i na Gianniho brzo zapomněl.
Ani nevím, jaká doba uběhla, ale najednou bylo něco jinak.
Můj nos natáhl tu vůni a já se div neposlintal.
Jako ve snách jsem sešel dolů a zamířil si to rovnou do kuchyně. Postavil jsem se před troubu, kterou jsem měl zabudovanou ve výšce pasu a fascinovaně sledoval, jak se ten piškot peče.
Obrátil jsem se na Gianniho a zamračeně se na něj podíval přes obroučky brýlí.
„Měl bys odpočívat. Měl jsi za mnou přijít, něco bych uvařil," řekl jsem naoko přísně, ale pak se usmál jako sluníčko.
„Ale ty dorty udělej klidně dva. Pokud mi teda dovolíš, abych si taky dal," prosebně jsem se na něj podíval, a pak se natáhl a pocuchal mu vlasy.
„Ehm...promiň..." zarazil jsem se, protože jsem netušil, jak bude na mé doteky reagovat. „No, nebudu tě dál rušit. Jestli budeš chtít mou společnost, až to doděláš, přijdeš pro mě? Budu v pracovně."
S těmi slovy jsem zase vyšel z kuchyně a zamířil do pracovny.
Papíry jsem vlastně měl už dodělané, stačilo jen podepsat a uklidit.
Chtěl jsem ale Giannimu nechat prostor a jak ze mě část nervů odpadla, pocítil jsem trochu únavu.
Natáhl jsem se v pracovně na gauči a za chvilku nevěděl o světě.
Nicolas
Ten den mě Remy přijal bez protestů. Celou noc jsme strávili klábosením a přebíráním, co bude dál.
Remy byl velmi příjemný společník a já s ním zapomněl na všechno trápení.
Měl starosti o Gianniho, o to, jak to bude dál s pekárnou, ale na to jsem mu zatím odpovědět nedokázal.
Šli jsme spát někdy za svítání, a i když jsme leželi vedle sebe v posteli, i když bych si rád dal říct a Remy by se nejspíš vůbec nebránil, mě v tom něco bránilo.
Netušil jsem proč.
Nikdy jsem neměl problém se s kýmkoliv vyspat. Bylo mi to jedno a neřešil jsem to.
Ale teď, i když jsem měl chuť i povolné tělo vedle sebe, nějak jsem se nedokázal dokopat k tomu, aby něco bylo.
Druhý den jsme vstali kolem poledne.
S Remym jsme se zastavili u nás doma, s tím, že si třeba promluvíme, ale když jsem viděl, že se od včerejška nic nezměnilo, sbalil jsem si pár věcí a rozhodl se na pár dní k Remymu nastěhovat.
Na dveře pekárny jsem napsal, že si bereme týden dovolenou, a pak zase s Remym odjel.
Zrovna jsme chystali oběd a domlouvali se, co s načatým odpolednem, když mi přišla zpráva.
Bylo to neznámé číslo, ze kterého mi psal Gianni.
Zamračil jsem se nad těmi dvěma slovy a mobil zase odložil.
Po chvilce jsem na to úplně zapomněl, protože Remyho společnost byla více než příjemná.
Gianni
Docela jsem se lekl, když se v kuchyni objevil Adrian. Tak jsem se zabral do toho pečení, že jsem úplně zapomněl, že tohle není moje kuchyň.
Chtěl jsem se omluvit, že jsem mu tu hrabal bez dovolení, ale nestihl jsem to. On mi místo výčitek pochválil moje pečení. Oběd byl hotový za chvíli po tom, co Adrian odešel.
Ještě jsem dodělal krém na dort a uložil ho do lednice, než vychladne korpus, abych ho potom mohl dodělat. Jen jsem nenašel nic na zdobení, ale nedivil jsem se. Byl už div, že tu vůbec v lednici něco měl, z čeho jsem mohl upéct. Přeci jen tu bydlí sám, tak nepotřebuje mít velké zásoby.
Pootvíral jsem skříňky, prohlédl si, kde, co má, a potom jsem konečně nachystal na stůl.
Jen jsem doufal, že tohle bude Adrian jíst. Vlastně jsem se ani nezeptal, co má rád, nebo co nejí, a začal jsem automaticky vařit podle toho, co mám rád já.
Když byl stůl prostřený, rozhlédl jsem se kolem sebe, jako bych tu někde Adriana čekal.
Pak jsem si uvědomil, že říkal něco o pracovně, jen jsem nevěděl, které dveře to jsou.
Prošel jsem přízemí, postupně jsem pootvíral všechny dveře, a i když jsem tu Adriana nenašel, už jsem měl aspoň představu, co kde je.
Vyšel jsem do patra. Tam jsem věděl, které dveře jsou moje, a které patří Adrianově ložnici. To bylo na konci chodby. Tak jsem si vydedukoval, že jeho pracovna bude jeden z pokojů hned vedle ložnice a zamířil tam.
Už když jsem přicházel, viděl jsem, že jedny dveře jsou pootevřené. Opatrně jsem do nich drcnul a nahlédl. Hned, jen co jsem strčil hlavu dovnitř, jsem zaslechl lehké pochrupování. Víc jsem nakoukl dovnitř a Adriana jsem uviděl ležet poskládaného na sedačce, kterou tu měl.
Přemýšlel jsem, jestli ho nechat vyspat, nebo ho vzbudit. Ale nejspíš by ho mrzelo, kdybych se pustil do oběda sám. A já sám obědvat nechtěl.
Došel jsem k němu a dotkl se jeho ramene.
„Adriane, oběd je hotový,“ trochu jsem s ním zatřásl, aby mě vnímal. „Adriane… oběd…“
Adrian
Vážně jsem docela tvrdě usnul.
Podvědomě jsem cítil, jak se mnou někdo třese, ale jen jsem se ohnal rukou.
Pak jsem zaslechl ten sladký hlásek a povzdechl si.
„Gianni… mrzí mě to… nechtěl jsem ti ublížit," zamumlal jsem rozespale, s tím, že znovu zaberu, ale to příjemné teplo, které se dotýkalo mého ramene nechtělo ustoupit.
Chytil jsem ten zdroj a přitiskl si ho na tvář a rty.
Spokojeně jsem zamručel a chtěl si to teplo přitáhnout ještě blíž, když mi došlo, že je něco jinak.
Zprudka jsem se posadil na pohovce, až mi brýle sklouzly po nose a nechápavě zíral a Gianniho, který přede mnou dřepěl, a já svíral jeho ruku.
Trvalo pár vteřin, než mi to všechno docvaklo.
„Ježíš, promiň, doufám, že jsem tě nevyděsil," usmál jsem se omluvně, ruku mu pustil a sundal si brýle. „Celou noc jsem nespal, měl jsem o tebe starost, takže jsem neplánovaně usnul teď."
Vstal jsem, protáhl se a zazíval na celé kolo.
„Půjdu se opláchnout. Pokud jsi mě teda vzbudil na oběd, za což jsem rád."
O chvilku později jsem si už pochutnával na výborném jídle, které mě více než překvapilo.
Když pak vyndal z lednice dort na stůl, rozhodl jsem se zariskovat znovu.
Vyskočil jsem na nohy, až židle s rachotem dopadla na zem a napjal jsem všechny svaly.
„Kretén!" zařval jsem na celou kuchyň. „To je tak nebetyčný kretén! Zabiju ho. Rozhodl jsem se. Teď hned půjdu a zabiju ho."
Cedil jsem skrz zuby a vyběhl z kuchyně. Zaběhl jsem do pracovny, natáhl na sebe mikinu a ze sejfu vzal zbraň. Znovu jsem seběhl dolů a srazil se s Giannim ve dveřích kuchyně.
„Zabiju ho, protože je to nebetyčný kretén. To, co ti udělal je neodpustitelný hřích. Ublížit tak úžasnému stvoření jako jsi ty. To nemůžu nechat jen tak. Zabiju ho. A je mi jedno, jestli při tom sám zařvu, nebo mě zatknou. Ale už nesnesu to pomyšlení, že se kvůli němu tak trápíš."
Vrčel jsem Giannimu do obličeje, zrychleně oddechoval a v ruce pevně svíral pažbu pistole.
Byl jsem zvědavý, jak zareaguje. Jestli mě zastaví, kvůli sobě, kvůli Nicolasovi nebo kvůli mně, či mě nechá jít.
Gianni
Lekl jsem se, když Adrian vyskočil. Sevřel mi zápěstí, až mě to zabolelo. Ale vzápětí se mi začal omlouvat.
„V pohodě…“ zamumlal jsem jen a díval se, jak si odkládá brýle.
Když se vrhnul potom na oběd, konečně jsem se usmál. Byl jsem rád, že mu chutnalo.
Byl to takový tichý, ale pohodový oběd, a já se aspoň trochu uklidnil. Už při vaření a pečení jsem se snažil na Nicolase nemyslet, a sice těžko, ale dařilo se aspoň trochu. Ale když jsem vytáhl dort, a Adrian najednou vyletěl, úplně jsem se zděsil. Najednou vyběhl do patra… Rychle jsem odsunul dort a chtěl vyběhnout za ním, ale srazil jsem se s ním ve dveřích. Jeho výraz byl děsivější snad víc než můj, když jsem byl včera mimo sebe.
Dostal jsem i trochu strach, protože jsem nevěděl, jestli tu zlost nepřenese na mě. Ale když mi před obličejem zamával pistolí…
„Zapomeň na to!“ zakřičel jsem mu do obličeje a popadl ho za zápěstí ruky, ve které držel zbraň. „Zapomeň na to, nebo odsud okamžitě odejdu! Nechci být pod jednou střechou s vrahem někoho, kdo za to ani nestojí! Slyšíš?! Nechci, aby sis kvůli mně, nebo jemu zkazil celý život! Okamžitě to polož, nebo odejdu! Nechci to tak. Stačí mi, že jsi mě přijal, že se o mě staráš, nechci, abys dělal něco takového! Slyšíš?!“ pustil jsem jeho ruku a položil mu obě ruce na tváře, aby se uklidnil.
Musel jsem ruce zvednout nahoru, abych na něj dosáhl, ale i kdybych měl stát na špičkách, bylo by mi to jedno.
„Nechci, abys někomu takhle ublížil. Ty nejsi takový… Nechci to… prosím…“
Měl jsem strach, měl jsem tendenci se dívat po zbrani, ale snažil jsem se to vydržet a dívat se Adrianovi přímo do očí. Třásl jsem se, protože mě opravdu vyděsil. Ale hodně toho pro mne udělal. Pomohl mi už několikrát…
„Nechci, aby ses trápil něčím takovým. Já si to vyřeším, a budu v pohodě, Jen potřebuji chvilku čas. Nedělej to prosím. Odlož tu zbraň a pojď si dát kousek dortu, ano?“ promluvil jsem už o něco tišeji a pohladil jsem ho po tváři.
Adrian
Gianniho reakce mě více než mile překvapila.
Netušil jsem, že mu na mě až tak záleží.
Trochu jsem sebou škubnul, když na mě zakřičel, ale pak se trochu uvolnil, když položil své ruce na mou tvář.
Byly tak hřejivé a jemné.
Málem jsem se rozesmál, když řekl, že já takový nejsem, ale udržel jsem kamennou tvář.
Když mě znovu zaprosil, jen jsem si povzdechl, pustil zbraň, která se zaduněním dopadla na podlahu, a pak ho sevřel v náruči.
„Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vyděsit. Vím, že si to dokážeš vyřešit sám. Vím, že potřebuješ čas, jen… Trápí mě, když vidím, jak někdo ubližuje někomu, na kom mi moc záleží," zašeptal jsem mu do vlasů.
Pak jsem se odtáhl, vzal jednu jeho ruku do své a políbil ho do dlaně.
„Neudělám to, protože nechci, abys odsud odešel. Ale pořád jsem na něho naštvaný," zabručel jsem, a ještě jednou ho objal.
Pak jsem se sehl, abych znovu zvedl zbraň.
„Půjdu to odnést zpátky a hned se vrátím, ano? Pro tvůj dort cokoliv," usmál jsem se povzbudivě, pustil ho a vyběhl zase nahoru.
Schoval jsem zbraň do sejfu, svlékl si mikinu a vrátil se dolů do kuchyně.
Když přede mě Gianni postavil kousek dortu, rázem jsem na všechno zapomněl a skoro chrochtal blahem, když jsem se začal cpát. Skoro s každým soustem jsem mu ho chválil a napětí ze mě zcela opadlo.
„Večeři připravím já, ano? Ne, že bych si na tvém obědě nepochutnal, ale rád to pro tebe udělám. Ale jestli chceš můžeš mi pomoct. A taky nevím, co máš v plánu po zbytek dne, ale můžeme se jít projít nebo se podívat na nějaký film. Nebo tě nechám být, jestli chceš být sám. Stačí si jen říct."
Promluvil jsem, když jsem do sebe ládoval další kousek.
Gianni
Jsme v Americe, kde snad každý pátý má nějakou zbraň. Možná už i někteří kojenci. Ale nikdy mi s ní nikdo nemával před obličejem.
Opravdu mě to vyděsilo, a tak jsem byl rád, když se Adrian vzpamatoval a pustil ji.
Stále jsem se třásl, když mě objal a snažil se mi omluvit. Ale oddechl jsem si. Nebezpečí zažehnáno…
Když mě pustil a sehnul se pro zbraň, bezděčně jsem couvnul, ale nechal jsem ho jít. Pro jistotu jsem se však podíval, jestli opravdu jde nahoru… Až teprve potom jsem se vrátil ke kuchyňské lince, abych nakrojil dort. Málem jsem se říznul, jak se mi ruce pořád třásly, a tak měl Adrian ne kousek, ale pořádný kus dortu…
Ale i tak mu to nestačilo, a ještě si přidal.
„Pomůžu ti s večeří, a upeču ještě jeden dort. Nebo nějaký lehký koláč,“ díval jsem se, jak to do sebe láduje. „No, ale… Mohli bychom jít ven, ale rád bych se zastavil do obchodu s cukrářskými potřebami. Chtěl jsem dort nazdobit a nic moc jsem tu nenašel. Teda, nezlobím se nebo tak, nejsi cukrář ani pekař a žiješ tu evidentně sám, takže takové věci nepotřebuješ. Ale já mám všechno u… Mám všechno v práci, a teď se mi tam zrovna nechce.“
Když Adrian souhlasil, byl jsem rád. Můžeme procházku spojit s něčím užitečným a určitě nám to oběma prospěje. On vychladne, strávíme jídlo, a aspoň nepřibereme. Pokud se takhle bude cpát mými zákusky pokaždé, bude za chvíli tlustý…
Když jsme dojedli, a já si přitom sepsal seznam, co bych potřeboval koupit, zaběhl jsem nahoru do svého pokoje, abych se převlékl. A v momentě, kdy jsem se přiblížil ke stolku, viděl jsem, že mi bliká telefon.
Došla zpráva. Číslo od Nicolase…
S bušícím srdcem jsem ji rozklikl, a vzápětí po přečtení jsem myslel, že telefon prohodím oknem.
Zavřel jsem na týden pekárnu, protože i já potřebuji čas. Jsem s Remym, protože on mi rozumí, a já nechci být sám v rozházeném a prázdném bytě.
Neodpověděl mi na otázku, jestli mě miluje…
Takže mě nepotřebuje, a dokonce zavřel i pekárnu na týden jen proto, aby mohl být s Remym. Kvůli mně zavřel pekárnu jen jednou, a to teď, když jsem šel na ten Gastro festival. Ale jen na pár hodin, kdy jsme to připravovali, a druhý den už zase měl otevřeno a zákazníky obsluhoval Remy…
Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem na krajíčku, chtěl jsem zuřit. Chtěl jsem něco rozmlátit…
Ale s vědomím, že by Adrian nakonec svou hrozbu mohl splnit, jsem jen stál a drtil telefon do chvíle, než se Adrian z chodby ozval, jestli už jsem hotový.
Ignoroval jsem Nicolasovu zprávu, nereagoval jsem na nic z toho, co napsal. Rychle jsem mu ale odepsal znovu svou otázku a telefon pak hodil na postel, aniž bych si počkal na odpověď. Rychle jsem se oblékl, potáhl si gumičku z vlasů a pročísl si je.
Nemůžu Adrianovi nic říct. Nechci, aby se kvůli mně do něčeho takového zamotal…
Sešel jsem dolů a společně jsme pak vyšli ven, nasedli do auta a vyjeli do města. Sice to byla poloviční procházka, ale obchody, kde jsem chtěl nakoupit, byly ve středu města, a on měl dům na okraji. Trvalo by nám půl dne, než bychom tam došli.