Gianni
Usnul jsem opravdu tvrdě. Ani nevím za jak dlouho po tom, co si mě k sobě Adrian přivinul a přikryl nás. Ale vzbudily mě tělesné pochody, které se prostě nedaly ignorovat.
Otevřel jsem oči a chvilku nechápavě hleděl na tu tvář, která byla tak blízko mé.
Klidně a pravidelně oddechoval. Vypadal spokojeně, i když sem tam stáhl obočí, jak se mu zřejmě něco zdálo.
Proč jsem to vlastně udělal? Proč jsem tu zůstal? Měl jsem v noci jet domů. Kdybych si zavolal našeho taxikáře, kdybych se tu nezdržel na té večeři… Nic z toho by se nestalo.
Opakovala se historie…
Nicolas mě tenkrát zachránil před přepadením, začal mi nadbíhat, a já se pak do něj zamiloval.
Adrian mě zachránil před únosci a já… Skončil jsem s ním v posteli.
Chovám se jako děvka, která roztáhne nohy každému, kdo se na mě hezky usměje a podá pomocnou ruku.
Stiskl jsem zuby k sobě, až mi zaskřípaly. Opatrně jsem se vymanil z Adrianova objetí a zamířil jsem do koupelny, kde jsem si po cestě ještě posbíral své věci.
Zamkl jsem, zašel si na záchod, a pak se pořádně osprchoval a vydrbal, jako kdybych měl lepru. Nechtěl jsem, aby na mě z Adriana cokoliv zůstalo. Ani náznak, ani kapka jeho sperma… Moje očista byla opravdu důkladná.
Měl jsem špatné svědomí, že jsem se nedokázal ovládnout. Už nikdy nebudu pit tvrdý alkohol, už nikdy se nenechám k ničemu přemluvit. Měl jsem raději jít hned na policii nahlásit přepadení, a nic z toho by se nestalo.
Vlasy jsem měl svázané do drdolu, aby mi nenavlhly, a já nešel domů s mokrou hlavou. A když jsem byl utřený, jen jsem si je znovu rozpustil a rozčesal. Ještě jsem se prohlédl v zrcadle, ale naštěstí na mě Adrian nezanechal žádnou značku.
Když jsem se oblékal, všiml jsem si, že mám košili od Adrianovy krve, ale neměl jsem tu svoji kabelu, abych se mohl převléci. Tak jsem zahnul rukávy a trochu se to skrylo.
Velmi opatrně a potichu jsem vyšel z koupelny.
Adrian ještě spal a nevypadal, že bych ho svým šramocením vzbudil. Zatáhl jsem závěsy, aby se neprobudil, jen co bych zavřel dveře, ještě mu věnoval poslední pohled, a pak už potichounku vypadl z pokoje ven a na jeho dveře jsem zavěsil ceduli NERUŠIT.
Seběhl jsem schody, mávl na recepční, a vypadl jsem z hotelu ven, abych byl co nejdříve odsud co nejdál.
Šel jsem pěšky. Byl to pořádný kus cesty, ale potřeboval jsem provětrat hlavu. Utíkal jsem z hotelu jako zbabělec, ale měl jsem dobrý důvod.
Podvedl jsem Nicolase, a já nevím, jak se tomu mám postavit.
Nevěděl jsem, co říct, nebo jak se tvářit, kdybych zůstal s Adrianem, až by vstal.
Měl jsem celou cestu na přemýšlení…
A teprve, když jsem byl v polovině cesty, mávl jsem na taxi, které právě projíždělo, a nechal se odvézt k naší pekárně…
Adrian
Probudil jsem se s pocitem, že je něco jinak.
A stačil mi jeden pohled, abych pochopil.
„Kurva!" vyletěl jsem z postele a plesknul sebou na zem, jak se mi zamotaly nohy do peřiny.
Vztekem jsem ji málem rozerval, a pak rozrazil dveře od koupelny, abych se ujistil, že se mi to nezdálo.
A nezdálo.
Ten malý...
Zbabělec!
Zaskřípal jsem zuby a funěl jako rozzuřený býk.
Došel jsem ke stolku a chmátl po mobilu.
Tak tohle ne!
Jenže buď zvonění neslyšel, nebo to odmítal zvednout.
Potřeboval jsem se hodit do klidu, tak jsem zaběhl do sprchy, pustil na sebe studenou vodu a rychle se opláchl. Když jsem vylezl, znovu jsem Giannimu zavolal, ale znovu bez úspěchu.
Klidně si pro něj dojedu!
Zaklel jsem a oblékl se. Pak jsem zkusil zase zavolat, ale opět mi to nezvedl.
Musel jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout, abych se uklidnil, a napsal mu textovku.
'Kde jsi? Jsi v pořádku? Proč jsi mě nevzbudil? Mám o tebe starost! Prosím, napiš mi aspoň, že jsi v pořádku! Nebudu se omlouvat za to, co se stalo večer, nelituju toho, protože to bylo úžasné, ale mrzí mě, že jsi odešel takhle. Jestli se na mě zlobíš, tak to chápu, i když bych tě rád viděl znovu. Napiš aspoň, že jsi v pořádku. Prosím.'
Hodil jsem mobil na postel a zavolal hotelové obsluze, ať mi donesou snídani na pokoj, protože teď jsem opravdu neměl na nikoho náladu.
Nicolas
Tu noc jsem skoro nespal.
Vlastně jsem ani nevěděl proč, a sám na sebe jsem byl nasraný.
Když mi přišla od Adriana zpráva, že Gianni zůstává přes noc s ním, bylo mi jasné, k čemu došlo.
Adrianovi nešlo odolat, když chtěl někoho dostat. A já s tímhle plánem souhlasil. Měl se s ním vyspat, a pak ho tím vydírat, dokud by se Gianni nezcvoknul.
A křehká dušička, jako je on, by to dlouho nevydržela.
Tak proč...
Proč, kurva, cítím ten tlak na hrudi? Proč jsem z toho tak rozladěný? Proč mě to tak sere?
Já...žárlím?
Ta myšlenka mě tak zasáhla, že jsem se na posteli zvedl do sedu a vytřeštěně zíral před sebe.
Blbost!
Gianniho nemiluju!
Jenže ten tlak, ani ten malý hajzlík v mé hlavě, co mi našeptával něco jiného, nechtěli zmizet.
Zaskřípal jsem zuby, odhodil peřinu a přešel k baru.
Nalil jsem si sklenici whisky a kopl ji do sebe.
Na chvilku jsem si přece jen zdříml v křesle, ale noční můry o tom, jak spolu Adrian a Gianni šukají, mě nenechaly dlouho spát.
Začínalo svítat, když jsem přešel do kuchyně a začal dělat snídani.
Zavolal jsem Remymu, že má v pondělí a úterý zůstat doma, že budeme mít zavřeno, a pak se mu ozvu, co a jak dál.
Snídani jsem měl už hotovou, kafe vypité, a přecházel po kuchyni jako lev v kleci.
Kdy hodlá přijet? Přiveze ho Adrian? Budou se na sebe usmívat jako dvě hrdličky? Budou se objímat? Líbilo se to Giannimu, když to s ním Adrian dělal? Sténal, jako když ho ojíždím já? Prosil ho?
„Kurva!" zařval jsem vztekle a ze stolu smetl talíř se snídaní pro Gianniho.
Chvilku jsem nad tou spouští stál, prudce oddechoval, zatínal ruce v pěst a mračil se.
Tohle jsem nebyl já!
Nakonec jsem se sehnul a s lhostejným výrazem začal bordel uklízet.
Zrovna jsem dochystal novou snídani, když jsem uslyšel otvírání dveří na chodbě.
Přišel sám? Že by tu jeho krásnou dušičku tížilo svědomí?
Zašklebil jsem se a šel mu do předsíně naproti.
„Ahoj," pozdravil jsem ho nenuceně, líbnul ho do vlasů a odstoupil od něj. „Volal jsem do hotelu, a říkali, že jsi odešel, takže jsem ti nachystal snídani. Včera jsem šel na chvilku s klukama na pivo a nějak se zasekl z Remym. Vůbec jsem netušil, že to ten kluk v sobě má. No, a pak jsem usnul jak dřevo, takže jsem si ani nevšiml, že nejsi doma, dokud jsem se ráno nevzbudil. Došlo mi, že si asi zůstal v hotelu, tak jsem tam zavolal, že bych pro tebe přijel, ale řekli mi, že už jsi odešel."
Po těch slovech jsem přešel do kuchyně a vzal do ruky hrnek s kávou, abych někam přenesl ten třes.
I když se to nejspíš snažil zamaskovat, byl Adrianem cítit na sto honů.
Já jsem to poznal líp než kdokoliv jiný.
„Jo, a Remy je nemocný, takže bude pár dní doma. V pondělí a v úterý necháme zavřeno, pak se uvidí. Jestli jsi unavený, jdi si lehnout, včera to muselo být náročné, ty fotky vypadaly moc dobře, a musíš mi to všechno povykládat, ale ještě musím zajet za Remym. A nevím, jak dlouho se u něj zdržím," pokrčil jsem rameny a snažil se tvářit neutrálně.
V tu chvíli mu zavibroval mobil, když mu přišla textovka, a já málem rozmáčkl hrnek v ruce.
Takže, teď si hrdličky píšou, jo?!
„Jedu za Remym. Ty zůstaň doma a počkej, dokud nepřijedu," zvedl jsem se od stolu, a i když jsem se snažil, aby to vyznělo neutrálně, nepodařilo se mi zcela zamaskovat rozkazovačný tón.
Gianni
Vystoupil jsem z taxíku, zaplatil a hned spěchal nahoru.
Spíš jsem se po těch schodech ploužil.
Pořád jsem nevěděl, jak zareaguji, až uvidím Nicolase. Bylo mi líto, co jsem udělal. Měl jsem výčitky svědomí, protože Nicolase miluji.
A to, co jsem udělal, je prostě neodpustitelné.
Mám mu to říct, nebo to mám zatajit?
Jak se bude chovat Adrian? Nechá mě být, nebo přijede a všechno vyzradí? Vlastně ani nevím, co se mu pořádně honí hlavou, jestli to nebyly jen takové řečičky, aby mě dostal do postele.
Nakonec jsem vstoupil do bytu s tím, že to Nicolasovi řeknu.
Šel jsem zadním vchodem, abych se dostal nahoru a nemusel zvonit, protože jsem v hotelu nechal i tašku s klíči od domu.
Přivítal se se mnou polibkem do vlasů, a já myslel, že bude zlý, protože jsem nepřišel tak, jak jsem slíbil. Zdržel jsem se dýl než pár minut. Zdržel jsem se tentokrát několik hodin, přišel jsem domů až ráno a nedal mu vědět…
Nechyběl jsem mu?
Nikdy se nestalo, že by si nevšiml, že vedle něj ležím. I když byl třeba mírně přiopilý, vždycky se přesvědčil, jestli jsem vedle něj v posteli.
Možná je naštvaný a tohle je nový způsob, jak mi to dát najevo.
„Promiň,“ špitnul jsem. „Chtěl jsem vážně přijet, ale přepadli mě venku, když měl přijet taxík. Chtěli mě odtáhnout a prodat nějakému pasákovi, mysleli si, že jsem šlapka a pan Green je můj zákazník. Já… strašně jsem se bál… opravdu… Ale pan Green mě zachránil, zranili ho kvůli mně. A já se pak opil. Byl jsem mimo sebe… Já… pan Green… Adrian byl…“ už jsem měl na jazyku, že to přeci jen řeknu, ale v tu chvíli mi došlo, jakým tónem se mnou Nicolas mluvil, a že zmínil Remyho.
Nikdy k němu nechodil, tak proč teď? Chce mi oplatit, že jsem přišel až ráno?
„Proč… proč jdeš za Remym?“ zeptal jsem se tiše.
Nicolas
Buď si té textovky nevšiml, nebo dělal, že ji neslyší.
Že by hrdličky měly problémy v ráji?
Srát na to, teď jsem prostě potřeboval vypadnout.
„Neomlouvej se. Nejsem naštvaný. Vždyť jsi přece tu nabídku na přespání v hotelu měl, takže o nic nejde. Ale jsem rád, že se ti nic nestalo. Hajzlové. Věděl jsem, že si v dobrých rukách. Pak Green je určitě skvělý člověk, doufám, že jste si dobře rozuměli. Nepohádali jste se, nebo tak něco, že ne? Tak nějak jsem počítal, že tě přiveze domů."
Neodpustil jsem si malé rýpnutí, a snažil se s znít nenuceně.
Díval jsem se na něho, jak tam tak zkroušeně sedí, snídaně se ani nedotkl, a nevěděl kam s pohledem.
Takže ho tížilo černé svědomí.
No, chlapečku, jen si to pěkně vyžer.
Když se zeptal na Remyho, otočil jsem se zády k němu, aby neviděl můj škleb, který mi přeběhl po tváři, když mě něco napadlo.
Když můžeš ty, tak já taky.
Spokojeně jsem mlaskl, a pak se na něj otočil se zářivým úsměvem.
„Ale… Chapské záležitosti, s tím si nedělej hlavu. Včera jsme po baru zašli na chvilku sem, a on si tu zapomněl věci, tak mu je chci odvést," mrkl jsem na něj, a když jsem kolem něj procházel, pocuchal jsem mu vlasy.
„Zůstaň doma a odpočívej! Vrátím se, jak to půjde!" houkl jsem z předsíně, a pak za sebou zabouchl dveře.
Gianni
Byl jsem tak nervózní, že jsem se na Nicolase ani neusmál, když mi pocuchal vlasy. A když za sebou zabouchnul dveře, úplně jsem nadskočil.
Nevím, co mě žralo víc, jestli špatné svědomí, nebo to, co řekl o Remym.
Byl tady a nechal si tu nějaké věci?
Co tu dělali?
Najednou jsem vyskočil.
Jestli tu byli a popíjeli, tak je to v pohodě. Dvěma kroky jsem byl u linky a otevřel myčku.
Prázdná…
Zašel jsem k baru a otevřel ho.
Lahve s pitím byly stejně plné tak, jak když jsem odcházel. Ani v koši nebylo žádné sklo.
Rozbušilo se mi srdce…
Dostal jsem strach, že Nico a Remy… To proto mu ani nevadilo, že jsem nepřijel na noc domů? Byl rád, že jsem tu nebyl?
Proč mi to tak vadí, když já sám jsem ho podvedl?
Otočil jsem se ke stolu a zadíval se na snídani, kterou mi nachystal.
Snídaně vypadala dobře, ale byly tam věci, které moc nemusím, a Nico to ví. Chtěl mě tím vytrestat, nebo ta snídaně nebyla původně pro mne?
Opřel jsem se dlaněmi o desku stolu a začal jsem překotně dýchat. Snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Ten divný pocit ve mně vzrůstal s každou vteřinou, a já to přestával zvládat.
Jedním prudkým tahem jsem smetl celou snídani ze stolu. Rozletěla se po zemi a talíř se rozbil na několik kusů.
Se vztekem jsem se na to díval… A ten vztek pomalu přerůstal v něco jiného. Na hřbet ruky začaly dopadat slzy…
Všechno se pokazilo… Úplně všechno! Zatracený Adrian! Proč jsem vlastně svolil k tomu, abych na ten festival šel? Proč jsem tam vůbec zůstal? Nic z toho by se nestalo. Přišel bych normálně domů, a teď bych si s Nicolasem užíval volný den, tak jak si ho užíváme vždycky.
Několikrát jsem pěstí třísknul do stolu, až se kousek posunul, a já si odřel klouby na ruce.
Bylo mi to jedno. Nejspíš jsem si to zasloužil.
Ale v tuhle chvíli je to jasné…
My dva si nemáme co vyčítat. Chtěl jsem mu to říct, ale kdo byl ten první, co podvedl?
Kdo?
Ještě dlouho jsem stál u toho stolu, brečel jsem i zuřil zároveň. Ještě několikrát jsem si do něho praštil, až jsem za desce zanechal krvavou šmouhu od rozbitých kloubů.
Ne… To, musí přestat. Nicolase miluji a nenechám ho nikomu jinému. Co se stalo, stalo se. Přiznám se a budu doufat, že mi Nico odpustí.
Vytáhl jsem telefon, že mu hned zavolám a zastavím ho, aby nešel k Remymu a vrátil se zpátky ke mně. Že si s ním musím nutně promluvit. Ale zůstal jsem zírat na ty nepřijaté hovory a jednu zprávu.
Nepřijaté hovory jsem okamžitě vymazal. Vím, komu to číslo patří, ale já s ním nechci mluvit.
Otevřel jsem textovku a přečetl si ji.
Ne! Nic nebude! Nebudu mu psát, nebudu mu volat.
Rychle jsem zprávu smazal, ale když mi telefon znovu zavibroval v ruce, škubnul jsem sebou. Znovu on…
Nebude mi psát! Nebude mi volat! Všechno se kvůli němu pokazilo!
Vztekle jsem mrsknul telefonem proti zdi. Narazil na ni, a pak dopadl na zem v několika kusech.
Ne! Nechci, aby se pokazilo to hezké, co jsem s Nicolasem měl!
Omluvím se mu, poprosím ho o odpuštění, a budu věřit tomu, že nechá Remyho na pokoji. On je přece můj!
Jo, připravím mu dobrý oběd, to, co má nejraději. Jo, udělám to, a budu tu na něj čekat.
Ale nejdříve se musím dát do pořádku.
Zaběhl jsem do sprchy, strhal ze sebe hadry a hned je narval do pračky, kterou jsem taky hned zapnul. Pořádně jsem se osprchoval, umyl jsem si vlasy, a když jsem byl konečně spokojený, vrátil jsem se do ložnice.
Dokonce i postel už byla ustlaná, jako by tím chtěl Nico zamaskovat, že tu někdo spal… Vztekle jsem popadl peřiny a rozházel je po celé ložnici. Ztěžka jsem pak dosedl na holou postel a žmoulal v ruce ručník, kterým jsem si chtěl utřít vlasy.
Znovu jsem začal brečet. Dolehl jsem na matraci, skrčil se do klubíčka a přitiskl si Nicův polštář k tváři… Slzel jsem, protože jsem měl strach, že všechno skončilo.
Brečel jsem až do chvíle, kdy jsem ze samého pláče se unavil a tvrdě usnul.
Adrian
Nedostal jsem odpověď ani na textovku, a když jsem znovu zavolal v polovině to začalo hlásit, že účastník je nedostupný.
A znovu už jsem se nedovolal.
Takže si nejspíš mobil vypnul.
Nebo se něco stalo?
Zamračil jsem se nad tou myšlenkou.
Proč bych se měl starat o to, jestli se mu něco stalo?
Napsal jsem i Nicolasovi, ale ten mi odepsal, že není doma, a je mu jedno, co s Giannim je.
Ta zpráva mě trochu zaskočila, ale když jsem mu zavolal, nezvedl mi to ani on.
Co to, kurva, se všema je?!
Vztekl jsem zasyčel, hodil do sebe přinesenou snídani, a rozhodl se to vyřešit po svém. Ještě jsem ale musel zajít do haly, abych se ujistil, že úklidové práce probíhají v pořádku, a hala se opět mění do svého původního stavu. A když jsem zalétl pohledem ke stolu, kde včera vystavoval Gianni, praštilo mě to jako, když kráva kopne koně.
Rychle jsem přešel k jeho stolu a zadíval se na věci.
ANO!
Tak tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval.
Vzal jsem jeho kabelu, kterou tu nechal a prohledal ji.
Když mé prsty zavadily o klíče, vítězoslavně jsem se usmál.
Věděl jsem, že bych mu mohl dopřát klid, ale já nechtěl. Chtěl jsem do něj jít tak, aby si mě pamatoval, a aby tu noc nebral jen jako povyražení.
„Pan Gómez už odešel. Naložte ty krabice do dodávky a odvezte," poručil jsem poslíčkům a nadiktoval jim adresu.
Sám jsem popadl Gianniho kabelu, houkl na svého zástupce, že budu nějakou chvilku pryč a nevím, kdy se vrátím.
Když jsem dojel k pekařství všude byl klid. Odemkl jsem dveře, ukázal poslíčkům, kam mají vyskládat bedny, a pak je poslal zpátky.
Zamknul jsem za sebou a vydal se po schodech nahoru. U dveří jsem se na okamžik zarazil, a pak pokrčil rameny. Zazvonil jsem. Jednou, dvakrát, a chvilku čekal. Když se nic nedělo, odemkl jsem si a vešel dovnitř. Šel jsem rovnou do kuchyně, a když jsem viděl tu spoušť, zamračil jsem se.
Tohle nebylo dobré.
Tohle vůbec nebylo dobré.
Tušil jsem, že bude mít výčitky svědomí, a počítal jsem s tím, ale tady to vypadalo, jako po boji.
Prošel jsem byt, a nakonec Gianniho našel.
Povzdechl jsem si, podíval se na tu spoušť v ložnici, a pak na schouleného Gianniho, který se lehce třásl, protože byl jen zpola přikrytý ručníkem.
„Gianni, musíš vstát. Takhle tu nemůžeš ležet… Měl jsem o tebe strach, neodpovídal jsi…" řekl jsem tiše, když jsem došel až k posteli, sedl si na kraj a položil ruku na jeho rameno.
Trochu jsem s ním zatřásl a znovu na něj promluvil.
Gianni
Byl jsem ze všeho tak strašně moc unavený, opravdu strašně, že i když jsem cítil, že je mi chladno, nechtěl jsem vstát a obléct se, nebo se přikrýt. Jen jsem víc sevřel Nicolasův polštář a spal dál.
Bylo mi jedno, jestli se nachladím, zasloužil bych si nějaký trest…
Dokonce ani ve spánku jsem neměl klid.
Zdálo se mi, jak Nico ode mne odchází ruku v ruce s Remym. Jen se na mě usmáli, Remy mi ukázal fakáče, Nico si brnknul prsty o bradu s výmluvným gestem. Pak se otočili a šli ode mne pryč…
Adrian se najednou objevil vedle mne a jen se šklebil, jako by měl radost z toho, že se mu povedlo rozbít náš vztah.
Jeho hlas mi zněl v uších, a já se ho nedokázal zbavit.
Proč mi nedá pokoj? Proč?
Až teprve ve chvíli, kdy se mnou někdo zatřásl, a znovu jsem uslyšel jeho hlas, jsem se probral.
Lekl jsem se. Opravdu hodně jsem se lekl, že jsem zpátky v tom hotelovém pokoji, vedle něj.
Začal jsem se divoce rozhánět rukama, abych odehnal ten špatný sen, a když jsem do něčeho vší silou narazil těmi svými odřenými klouby, zaskučel jsem, chytl se za ruku, a konečně otevřel oči.
„Co! Co tu děláš!“ zařval jsem na něho, jak jsem byl v ráži.
To on všechno pokazil! To on… Proč jsem mu vůbec podlehl! Jsem ale takový idiot!
„Vypadni! Tady nemáš co dělat! Vypadni! Nechci tě ani vidět! Chtěl jsem být tvůj přítel, nic víc! Do konce života si budu vyčítat, že jsem vůbec do toho hotelu lezl! Vypadni!“ zařval jsem a vyskočil na nohy.
„Vypadni! Nepiš mi, nevolej mi! Myslel jsem, že jsi přítel a ty… Ty… Proč?! Proč jsi to udělal? Měl jsi mě nechat být!“ rozmáchl jsem se proti němu, ale moje ruka se na poslední chvíli zastavila.
„Kdo tě sem pustil? Přišel jsi, abys mi všechno zničil? Jak ses tu dostal?!“ moje hysterie neustupovala.
Rozhlédl jsem se, a pak hned vyběhl do obýváku a do kuchyně.
Byt byl úplně prázdný…
A ve chvíli, kdy jsem probíhal předsíní, jsem zaslechl jedno zazvonění domácího telefonu.
Někdo nám poslal zprávu…
Zvedl jsem rychle sluchátko, vyťukal kód a poslechl si to. Automat mi svým nezúčastněným hlasem přeříkal zprávu od Nicolase.
Psal jsem ti na mobil, ale zřejmě ho máš vypnutý. Jen jsem ti chtěl říct, že se zdržím, tak na mě nečekej s obědem. Nico
Sluchátko mi vypadlo z ruky.
To už jsem nedával. Svezl jsem se podél zdi na zem a rozbrečel se.
„Běž pryč… Vypadni! Kdybych tě nepoznal… Všechno se pokazilo! Nico mě už nechce! Našel si někoho jiného! Už o mě nestojí! Šel… šel za ním… Proto ho přijal jako pomocníka… nemiluje mě… našel si náhradu…“ schoval jsem si hlavu pod rukama a nekontrolovatelně se rozbrečel ještě víc.
Adrian
Kdyby mi za to nestál, jednu bych mu flákl a nechal ho být.
Možná bych ho rovnou zabil.
Ale připomínka toho, co bylo v noci mě držela zpátky.
Sykl jsem, když začal šermovat rukama a několikrát mě praštil.
A pak na mě začal ječet. Překvapil mě. Teda… Vlastně ani ne, vzhledem k jeho původu. No, aspoň se uměl rozohnit, a to se mi na jednu stranu líbilo, pokud jsem cílem jeho útoku nebyl sám.
Fajn, jen klid, Adriane, jen klid. Má výčitky svědomí, uklidni se a dýchej zhluboka.
Zatímco já se uklidňoval, Gianni běhal nahý po bytě jako nějaký šílenec.
Pak se ozval jejich domácí telefon, a potom, co si poslechl zprávu, se svezl podél zdi a rozbrečel se.
Zamračil jsem se nad jeho slovy.
Co, kurva, Nicolas plánuje? Co má za lubem?
To ale vyřeším až potom. Teď jsem se musím postarat o Gianniho.
Přišel jsem k němu, chytl ho za paže a vytáhl na nohy.
Lehce jsem s ním zatřásl, aby mě vnímal, a trochu jsem se zamračil.
„Gianni, vzpamatuj se! Kdybys mě nepoznal? Chceš říct, že je to všechno moje vina? Že je moje vina, že máš talent od Boha? Že máš na víc? Že jsem chtěl, abys ukázal, jak moc dobrý jsi? Je snad moje vina, že jsi tak krásný? Je snad moje vina, že tě přepadli? Je snad moje vina, že jsem tě zachránil? Jediné, čím jsem vinen je, že jsem ti podlehl! Protože jsi prostě úžasný, a já chci, abys byl můj přítel! Mrzí mě, že se to stalo takhle, ale já té noci nelituju. A…"
Chytl jsem jeho tvář do dlaní, aby se na mě podíval, posmutněl jsem a povzdechl si.
„Jestli se mezi tebou a tvým přítelem stalo, za to nemůžu. Sám ti přece říkal, ať zůstaneš v hotelu. Sám ti to nabídl. Uvažuj… Nerad to říkám, ale myslíš, že se z minuty na minutu rozhodl, že půjde za někým jiným?"
Dal jsem mu chvilku, a pak ho jemně sevřel v náruči.
„Myslíš, že kdybych tě nebral jako přítele, že kdybych tě chtěl jen využít, tak bych tu teď stál? Bál jsem se o tebe. Odešel jsi a ani nic neřekl. Měl jsem strach, jestli ti někdo zase neublížil. Přivezl jsem ti věci, co sis nechal na hotelu. Zvonil jsem, ale tys neotvíral, a já měl vážně starost," hladil jsem ho po zádech, tvářil se zkroušeně, a v hlase jsem měl smutek.
Kousek jsem ho od sebe odtáhl a setřel mu slzy.
„Mrzí mě to. Nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle. Nechci, aby ses trápil. Já… Asi jsem vážně idiot. Myslel jsem si, že ty…" zavrtěl jsem hlavou a pustil ho.
Svěsil jsem ramena a zvedl k němu oči plné smutku.
„Myslel jsem si, že bych mohl být tvůj přítel. Chtěl jsem jen skutečného přítele. Ne někoho, kdo vidí jen mé prachy a postavení. Chtěl jsem…"
Prohrábl jsem si vlasy a krátce se zasmál.
„No, to je jedno. Jsem jen starý hlupák, co si zase jen něco namluvil, a ty mě teď nenávidíš. Mrzí mě to. Opravdu."
Pohladil jsem ho po vlasech, chvilku se na něj díval, než jsem ho znovu objal a pevně ho k sobě přitiskl.
„Nemůžu tě nechat být! Nemůžu tě tu nechat v takovém stavu! Copak nechápeš, jak mi to trhá srdce? Jak mě to bolí?" zavyl jsem plačtivě, svezl se i s ním do sedu a nepřestával ho hladit.
Gianni
Byl jsem úplně v koncích. Nico se nikdy nikde nezdržel, než bylo nutné. Dokonce, i když šel s chlapama do hospody, vrátil se většinou během dvou hodin. Nikdy nebyl nikde tak dlouho…
Nikdy…
Nemohl jsem přestat brečet. Nešlo to…
Nico mě asi už nemiluje.
Tomu se říká karma. Já ho podvedl, a on má někoho jiného. Jak dlouho to trvá?
Když ke mně přistoupil Adrian, měl jsem chuť ho praštit. Ale neměl jsem už na to sílu.
Jen jsem poslouchal, co říká, ale snad jen polovina z toho mi docházela, a druhou polovinu jsem si zas přetvořil k obrazu svému.
„Ne… určitě někoho má! Občas se mi zdálo, jako by… jakoby voněl jinak… ale… řík-říkal, že na něm zkoušeli… v obch-chodě nějaké parfémy… nebo že… byly fronty… nebo, že se… zdrž…zdržel s dodavateli… Nemilu-je mě… má někoho jin-jiného…“vzlykal jsem do Adrianovy košile, kterou jsem křečovitě držel, že mu málem praskaly knoflíčky.
„Ne ty… já jsem na vině… já to nem-neměl dovolit… promiň, že… že jsem na tebe… křičel… Jdu to… napravit…“
Vymanil jsem se z Adriho objetí, vstal jsem a šel do ložnice. Hodil jsem na sebe kalhoty, a ani se neobtěžoval s trenkama. Natáhl jsem si první triko, co jsem našel. Popadl jsem peněženku, nazul tenisky na holé nohy a vyrazil ven z bytu.
„Jestli jsi přítel, jestli chceš být můj přítel, tak mě odvezeš za ním. Chci vědět, co dělá, chci vědět, jestli je u Remyho,“ řekl jsem důrazně a zamířil jsem ven před barák, kde jsem tušil Adrianovo auto.
Ještě dole pod schody jsem se otočil.
„Přítel by mi pomohl, tak se rozhodni. Klidně půjdu pěšky!“ zavolal jsem nahoru, vyšel jsem před dům, a tam se na chvilku zastavil.
Utíral jsem si zaslzené oči a bylo mi jedno, že jsem nechal cizího člověka v našem bytě.
Usmyslel jsem si, že jestli do minuty nepřijde, půjdu sám. Není to zas tak daleko, do patnácti minut tam budu.
Sledoval jsem ručičku na pouličních hodinách. Jamile skočí na sedmičku a Adrian tu nebude, jdu…
Adrian
Když se omluvil a řekl že je to jeho vina, myslel jsem, že mám vyhráno. Ale pak...
Mysli na tu společnou noc. Mysli na tu noc, Adriane. Jen klid. Zachovej klid a mysli na tu noc.
Moje rozumnější část se snažila uklidnit tu druhou, která zuřila vzteky a máchala kolem sebe bouchačkou.
Zabiju ho!
Ne! Vzpomeň si, co bylo!
Ustřelím mu hlavu!
Jen klid! Tohle zvládneš! Tohle přece pro tebe není problém!
Snažil jsem se uklidnit a skoro mi unikla slova, které mi řekl, než odešel.
Kurva!
Zasyčel jsem a zavolal Nicolasovi.
Doufal jsem, že to zvedne, a pro jeho vlastní dobro to udělal.
„Co chc-"
„Nevím, jakou hru to hraješ, ty pitomče. Ale kluk si myslí, že chrápeš s tím svým poskokem, a jede k němu! Zařiď se podle toho!" štěkl jsem po něm, aniž bych ho nechal domluvit, a hned zavěsil, protože se zespodu ozval Gianniho hlas.
„Počkej, už jdu! Samozřejmě, že ti pomůžu! Jen se musím obout a zamknout!" křikl jsem na něj z vrchu.
Seběhl jsem dolů a chytl ho za paži.
„Gianni…" pokusil jsem se mu to rozmluvit, ale pak jen zavrtěl hlavou.
„Nastup a nadiktuj mi adresu," otevřel jsem mu dveře, a pak si sám nasedl.
Nebylo to moc daleko a doufal jsem, že se Nicolas stačil nějak zařídit.
Naštěstí byl docela hustý provoz, a ten Remy bydlel u centra, takže nám čas hrál do karet.
Zastavil jsem naproti Remyho domu a zadíval se na Gianniho.
„Nemyslím-"
Ani jsem nedořekl, když v ten moment vyšel ze dveří ten poslíček, kterého mí kluci prověřovali, něčemu se smál, a k mému překvapení hned za ním vyšel Nicolas.
I on se smál, a hned, co zavřeli dveře, objal ho kolem pasu a vlepil mu pusu na tvář.
Přešli k Nicolasovu autu, kde se zastavili, teď už o dost vášnivěji políbili, nasedli do auta a odjeli.
Zíral jsem z okna a mračil se. Ovšem nejspíš z úplně jiného důvodu než Gianni.
Pohmatu jsem našel jeho ruku a sevřel ji ve své.
Gianni
Adrian k mému překvapení nakonec vyšel. Už jsem měl nakročeno, že půjdu, ale ozval se za mnou, a já bez řečí nastoupil do auta.
Nadiktoval jsem mu adresu, a pak celou cestu mlčel, jen jsem drtil peněženku v ruce. Několikrát jsem se už nahýbal k Adrianovu volantu, že zatroubím na ty slimáky před námi, ale nakonec jsem se vždy raději vrátil zpátky na své místo. Měl jsem pocit, jako by všichni dělali všechno proto, aby mě zdrželi.
Na můj vkus to trvalo dlouho, než jsme konečně zastavili kousek od Remyho domu. Chtěl jsem říct, ať Adrian popojede blíže, ale on něco řekl, a pak se zasekl s pohledem upřeným před sebe.
Otočil jsem se…
To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech.
Zprvu jsem myslel, že se mi to jen zdá. Občas si dáme pusu na tvář i s někým z přátel. Ale ve chvíli, kdy se k sobě přitiskli a začali se líbat…
V ten moment jsem měl před očima černo.
Začal jsem vztekle funět, zprudka jsem otevřel dveře a chtěl vystoupit. Pás se mnou trhnul zpátky, a já se akorát praštil do hlavy. Začal jsem vztekle s tím pásem rvát ve snaze se dostat ven a rozmlátit Remymu ciferník… Tohle neměl dělat! To ne!
Dobře ví, že Nicolas je můj!
„Nech mě!“ zařval jsem na Adriana, když jsem viděl, jak ti dva odjíždí.
Nestihl jsem to. Odjeli spolu!
„Jeď za nimi! Zabiju ho!“ zakřičel jsem a vztekle jsem mrsknul peněženkou proti čelnímu sklu.
„Dej mi telefon! Jestli si přítel, tak mi dáš telefon! Potřebuji si zavolat. Buď telefon, nebo pojedeš za nimi! Krucinál, Adriane! Tak mi pomoz, dělej něco!“
Znovu jsem začínal nabírat na čím dal větší hysterii, když jsem viděl, jak nám Nicolasovo auto mizí v provozu mezi ostatními auty.
Adrian
Gianni se mi vyškubnul a začal zase běsnit.
„Jsem tvůj přítel, a právě proto něco udělám," povzdechl jsem si, nastartoval, ale nejel jsem za Nicolasem, ale zpátky k nim domů.
Přehodil jsem si zuřícího Gianniho přes rameno, vyšel s ním nahoru a přešel do ložnice, kde jsem ho postavil na zem.
Sevřel jsem jeho ruce, aby mě nepraštil, a trochu s ním zatřepal.
„Vzpamatuj se, Gianni!" křikl jsem na něj, počkal, až se trochu uklidní, začne mě vnímat, a pak ho pustil.
„Mrzí mě to. Mrzí mě, že jsi to musel viděl, ale nikomu z vás neprospěje, když teď půjdeš za ním. Vychladni, a vyříkejte si to doma mezi čtyřma očima. Já… chci být tvůj přítel, ale ne takhle. Udělal bych pro tebe cokoliv, ale ne tohle. Nebudu se dívat, jak se ničíš. Nech si to všechno projít hlavou. Uvažuj. Moc mi na tobě záleží, ale… Nevím, co s tebou mám teď dělat. Nenávidíš mě, a teď jsi mě jen využil. Přiznej si to. A to já nedokážu snést. Nechám ti tu svůj náhradní mobil. Je na něm uloženo jen mé číslo. Až si budeš chtít promluvit, skutečně promluvit jako přítel, zavolej mi."
I když jsem zrovna tohle neplánoval, nemohl jsem už s ním dýl zůstat. Nejspíš by to dopadlo jako předchozí noc, a obával jsem se, že by se to tím jen zhoršilo.
To by mě musel chtít on sám. On sám by se mi tu musel nabídnout, ale věděl jsem, že na to je moc velký zbabělec, a pocit viny mu v tom zabrání.
Přešel jsem ke dveřím ložnice a na moment se otočil.
„Je to pitomec. Já bych ti takhle nikdy neublížil. Nikdy."
Gianni
Byl jsem vzteky bez sebe.
Ano, podvedl jsem Nicolase, ale tohle…
To moje byl úlet na jednu noc.
Ale Nicolas…
Kdo ví, co všechno spolu dělali, když já byl v krámě a oni spolu v pekárně. To proto jsme v pracovní dny skoro nikdy neměli sex? Ne proto, že by byl unavený, ale proto, že prostě nemohl, když spal s ním?
Myslel jsem, že Adrian pojede za nimi. Ale on otočil auto a zamířil k nám domů. Zuřil jsem. Nadával jsem, ale neposlouchal mě. Prostě mě popadl, vytáhl z auta a odnesl nahoru jako pytel brambor. Proti jeho síle jsem prostě nic nezmohl.
A nahoře… Vzdal jsem to? Nevím.
Jediné, co vím, bylo, že mě postavil doprostřed pokoje, zatřepal se mnou a něco mi říkal. Položil telefon na stůl a odcházel.
Jo, nikdy by mi neublížil… On možná ne, ale Nicolas ano… Lhal, když mi říkal, že mě miluje, a já blázen mu tak věřil. Chtěl jsem se přiznat k nevěře a poprosit o odpuštění.
Ale takhle?
Když jsem osaměl, stál jsem ještě nějakou dobu tak, jak mě tam Adrian nechal.
A až teprve když jsem zaslechl z venku kravál od popelářů, jsem se vzpamatoval.
Ne! Tady už nemůžu být! Musím pryč! Miluji Nicolase tak moc, že bych nebyl schopen s ním teď mluvit. Nebyl bych schopen nic… Nevím, jak bych zareagoval, kdyby se tu teď ukázal…
Zaběhl jsem ke skříni, vytáhl jsem tu největší kabelu a začal si do ní házet věci.
Rozházel jsem přitom celou skříň i s Nicolasovými věcmi, ale bylo mi to jedno.
Málem jsem urval zip, jak vztekle jsem se snažil zavřít kabelu. Ale popadl jsem ji a vyrazil ven.
Nevím, co budu dělat. Nevím… Kdyby přišel a řekl, že mě miluje, kdyby se přiznal... Zuřil bych, zmlátil bych ho, a on mě nejspíš taky, ale…
Odpustil bych mu…
V kuchyni jsem nechal na stole lístek se vzkazem: Budu nějakou chvíli pryč. Potřebuji pro sebe klid a čas. Jen pro sebe…
Adrianův telefon jsem hodil do tašky, a pak jsem vyběhl ven. Nedíval jsem se nalevo ani napravo. Prostě jsem běžel pryč. Mávl jsem na nejbližší taxi a hned nastoupil. Nadiktoval jsem mu adresu, a pak se už schoulil na sedačku, aby nebylo vidět, jak brečím. Ale stejně to řidič musel slyšet, protože se ustaraně podíval do zpětného zrcátka. Jen jsem zavrtěl hlavou, a on mě nechal být…
Potřebuji být sám. Sám s někým, kdo mě pochopí, komu se můžu vybrečet na rameni. S někým, kdo není zaujatý…