Gianni
Když ráno zazvonil budík, myslel jsem, že ho prohodím oknem. Popadl jsem ho a na moment přemýšlel, kterým směrem poletí. V tu nestřeženou chvíli se málem projevil můj zděděný temperament, a já si to uvědomil hned, jak jsem už napřahoval ruku a připravoval budík k rannímu letu. Tak jsem ho jen vztekle sevřel v ruce, a pak ho nakonec, už o něco klidnější, postavil zpátky na stolek.
Nicolas tu už nebyl. Bylo to tak vždycky, když byl pracovní den. Vstával o hodně dříve, aby stihl napéct, a já přišel potom později, abych nachystal a otevřel obchod.
Když už jsem se vždycky dorval do obchodu, nakonec to bylo fajn. Tyhle rána, kdy to všude krásně vonělo čerstvým pečivem, jsem měl rád.
Už včera jsme měli fofr, když Remy s Nicolasem napekli, a k tomu přidělávali ještě pár dalších vzorků, protože ty, co jsme měli nachystané zmizely během dopoledne. Remy nám donesl ochutnat i ty svoje koláčky a oběma nám chutnalo. Tak jsme se domluvili, že je přidáme do nabídky hned další týden.
Na druhou stranu jsme museli něco z nabídky vyhodit, protože by kluci jinak nestíhali péct. Ale podle toho, co se, jak prodávalo, to zas nebylo tak těžké rozhodování.
První pracovní den jsme byli komplet vyprodaní ještě před zavřením obchodu. Ale tomu tak bylo pokaždé. A proto musel Nicolas dneska opravdu brzy vstát a hned jít péct, abychom měli co dát do výkladu a do regálů.
Po ranní sprše a po snídani, jsem se oblékl, ještě jsem uklidil nádobí, a pak už jsem sešel dolů, abych mohl připravit obchod na otevření.
I dneska to tu krásně vonělo, a v bednách už bylo připraveno pečivo, abych ho naskládal tam, kam je potřeba.
A tak jsem se pustil do práce, a když jsem byl konečně po necelé hodině hotový, uvařil jsem si kávu, postavil si ji na pult vedle kasy a šel odemknout obchod…
Nicolas
Ráno jsem vstal ještě před svítáním. Měl jsem hodně práce, i když Remy den před tím slíbil, že přijde taky dřív.
Dneska jsme dávali do prodeje novinky, které jsme včera rozdávali jako vzorky, a k mému potěšení zachutnaly. I Remyho koláčky byly dobré, a ty přijdou na řadu hned dneska.
Jako první jsem zadělal těsta na klasické běžné pečivo jako tmavý a světlý chleba, housky a tmavé pečivo. A sotva jsem začal s přípravou na sladké pečivo, dorazil Remy.
Nechal jsem mu na starost to běžné, a sám pokračoval v rozdělané práci. Postupně se nám začaly plnit bedýnky, které jsem nosil do přední části, kde už si je Gianni vystaví podle sebe.
To jsem nechával pouze na něm, mě zajímal prodej a to, že měl čisto, pořádek a neodrazoval zákazníky.
Když v šest sešel dolů, krátce jsem se s ním přivítal, a pak už ho nechal, aby si mohl vyhrát s nabídkou a v sedm otevřít.
Měli jsme otevřené od sedmi ráno do pěti odpoledne, i když hodně lidí se ozývalo, jestli nechceme otevírat už v šest nebo před šestou. Jenže to bych musel najmout nejspíš dalšího pomocníka, protože takhle ve třech bysme to nezvládli.
Ten den jsme měli opravdu plno práce, a místo pauzy na oběd jsem musel zadělávat nová a nová těsta, protože zákazníků neubývalo.
Nakonec bylo asi půl paté, když jsme měli úplně vyprodané, a já se rozhodl, že zavřeme, protože už to nemělo smysl.
Ještě před tím jsem ale poslal textovku, že by měl přijít, a to dřív, než bude pozdě, poslal Remyho domů, a přešel k Giannimu, který vypadal unaveně, ale spokojeně.
Stáhl jsem si ho do náruče a políbil na rty.
„Když už končíme dřív, zajedu rychle na nákupy. Spousta věcí, které nebereme od dodavatelů, už nám došla, nebo dochází, jak se zákazníci jen hrnou, a chci stihnout otvíračku v tom velkém obchoďáku. Zvládneš to tady? Pokud budeš moc unavený, pošli mi textovku, a já nám koupím po cestě něco na jídlo, abys nemusel vařit, ano?"
Ještě jednou jsem ho políbil, usmál se na něj, a pak rychle vypadl, než přijde Adrian.
Adrian
Už když mi tehdy v posteli řekl, že to chce urychlit, nebyl jsem z toho nadšený.
Neměl jsem rád, když se věci nedržely plánu, a co víc, nesnášel jsem, když na mě někdo chvátal.
Zrovna jako teď.
Měl jsem chuť s mobilem třísknout o zem, když mi přišla zpráva, ať pohnu tím svým zadkem a dovalím ho do jejich pekařství, pokud chci kluka ještě stihnout, než zavře.
Chvilku jsem uvažoval, že to odpískám, ale při vzpomínce na Nicolasův zadek jsem na svůj černý rolák hodil sako ve stejné barvě a nasedl do svého Mustangu.
Cesta mi trvala necelých deset minut, a když jsem parkoval před pekařstvím, nejedna hlava se po mě otočila.
Vystoupil jsem a rovnou vešel do krámu. Instinktivně jsem sklonil hlavu, když jsem procházel dveřmi, a pak se zase narovnal a rozhlédl se.
Ten kluk stál přímo přede mnou a nejspíš se právě chystal zavřít.
Konečně jsem měl možnost si ho v klidu pořádně prohlédnout z blízka, a v duchu jsem musel uznat, že by nejspíš opravdu nebylo těžké se do něj zamilovat.
Během vteřiny jsem však nasadil překvapenou masku a zamrkal.
„Ty? Tady? Kdybych věděl, že to ty jsi majitel toho pekařství, které je tak věhlasné široko daleko, asi bych tomu křupanovi, co tě napadl zakroutil krkem," můj hluboký hlas se rozlehl místností, a já udělal ještě jeden krok vpřed.
„Ach, omlouvám se. Asi není slušné někomu hned začít tykat," poškrábal jsem se rozpačitě v delších černých vlasech a natáhl ke klukovi ruku.
„Adrian Green," představil jsem se pod falešným jménem a zlehka se usmál. „Mám pro vás jistou nabídku. Ostatně, kvůli tomu jsem tady. Měl byste na mě chvilku čas, prosím?"
Kurva! Za svůj herecký výkon chci Oskara!
Tohle bude Nicolase stát víc než jen prdel.
Stiskl jsem jeho jemnou a drobnou ruku, a ovládl touhu si ho přitáhnout k sobě a pevně ho sevřít.
Gianni
Blížilo se k zavíračce, a nechápal jsem, že opět máme vyprodáno. Jako by s nastupujícím jarem měli všichni větší hlad. Nebo, že po zimě potřebují doplnit energii. Fakt jsem netušil, čím to je, ale byl jsem za to rád. Vedlo se nám, a to bylo dobře.
Možná navrhnu Nicolasovi, aby přijal ještě nějakého dalšího pomocníka. Nejen proto, abychom mohli prodávat déle, ale i proto, aby měl na mě víc času. Takhle, když brzy vstával, chodil i brzy spát, a přes ten týden, i když jsme spolu bydleli, jsme se vlastně viděli jen v pekárně nebo doma při večeři, a to většinou byl Nico tak unavený, a někdy i já, že jsme spolu sotva promluvili a hned šli spát.
A, i když jsem se těšil na naše volné dny, rád bych si jeho společnost užíval častěji než jen o víkendu.
Když přišel, právě jsem počítal kasu. Neměl jsem už z pečiva co prodávat, maximálně nějaké drobnosti, kterými jsem doplňoval sortiment, aby to nebylo tak fádní, jako například pití a podobně.
A tak, když mi řekl, že mu mám dát vědět, jestli má koupit něco k jídlu, jen jsem přikývl, opětoval mu polibek, a znovu sklonil hlavu ke kase.
Když jsem měl hotovo, bylo už skoro pět. Nepřišel už nikdo ani proto, aby si třeba objednal něco na nějakou oslavu. I to jsme dělávali, ale znamenalo to pro nás víc práce.
A tak když velká ručička dosáhla dvanáctky, obešel jsem pult, abych mohl zavřít, uklidit a konečně se dohrabat domů.
Jaké bylo moje překvapení, když se náhle dveře otevřely a skoro celý prostor zastínila velká postava.
Okamžitě jsem ho poznal. Byl jsem tak překvapený, že jsem se nevzmohl ani na: Dobrý den.
Až teprve, když mi stiskl ruku, jsem se vzpamatoval.
Ta jeho byla pořádná tlapa, a už jsem se nedivil tomu, že tenkrát ten chlap před ním raději utekl. Nemusel mít ani zbraň, a i tak z něho šel respekt.
„Promiňte, dobrý… den…“ vykoktal jsem nakonec ze sebe. „A děkuji že jste … mě… zachránil… V tom kostele…“
Odstoupil jsem od něj a trochu si ho prohlédl. Byl to vážně kus chlapa a v obličeji moc hezký. Určitě o ženy nemá nouzi. A když jsem pak uviděl přes výklad to auto, kterým zřejmě dojel, došlo mi, že je nejen krásný, ale zřejmě i bohatý.
„Jmenuji se Gianni Gómez, ale nejsem majitel pekárny. Ten před chvílí odešel, ale když vydržíte chvilinku, zavolám mu. Nebo chcete nějakou objednávku? Protože vám už nemám co prodat. Jsme už vyjezení,“ zatvářil jsem se zkroušeně, a ukázal rukou za sebe na prázdné regály.
Opravdu bych mu rád klidně i něco dal, jako poděkování za to, že se mě zastal. Vlastně můžu…
„Jestli by vás to neobtěžovalo, a mohl byste se zítra zastavit, budu pro vás mít něco připravené, jako poděkování za záchranu. Ne…“ zarazil jsem ho, když jsem viděl, že vrtí hlavou. „Určitě si přijďte… Je to to nejmenší, co můžu udělat. Vážně jsem vám vděčný a budu moc rád, když to přijmete.“
Adrian
Bylo na něm vidět, jak je nervózní, a jak jsem ho zaskočil.
Jeho hlas byl stejně jemný jako jeho vzhled, a já si okamžitě představil, jak asi zní, když sténá.
Okamžitě jsem to ale zaplašil a raději se soustředil na to, co říká. Když pak zmínil poděkování za záchranu, měl jsem co dělat, abych si udržel masku hodného zachránce.
I když jsem od Nicolase zhruba věděl, jaký je, i když jsem měl nespočet jeho fotek, když ho mí hoši sledovali, vidět ho takhle zblízka, slyšet ho a sledovat jeho pohyby, bylo něco úplně jiného.
A já se rozhodl.
Chci ho. A já vždycky dostanu, co chci.
„Zadržte," zvedl jsem ruku a usmál se. „Ne, že bych nechtěl nic z vašeho pečiva, určitě si rád přijdu nějaké koupit, ale..."
Na chvilku jsem se odmlčel a z kapsy saka vytáhl přeloženou brožuru.
„Rád bych vás pozval na Gastro festival, který pořádám za tři dny na svém hotelu. Slyšel jsem na vás samou chválu a chtěl bych tam jen to nejlepší. Nemusíte to připravovat tam. Stačí, když si přivezete pár věcí buď vy nebo pro vás přijedu. Klidně to můžete probrat s majitelem, jestli vás pustí, pokud mi nemůžete dát odpověď hned. Můžete klidně jet oba. Zařídím ubytování zdarma, protože se to nejspíš protáhne do noci, a výdělek samozřejmě bude patřit vám. Mohli byste si třeba rozšířit klientelu. Troufám si říct, že s takovým věhlasem, jaký máte, se vám na setkání milovníků dobrého jídla nabídky jen pohrnou."
Podal jsem mu brožurku a v duchu už spřádal plány, jak z celé věci Nicolase vyšachovat, abych s ním na tom hotelovém pokoji nakonec strávil noc já.
„Nemusíte odpovídat hned. Dám vám vizitku, ale musíte mi slíbit, že mi zítra zavoláte, abych pro vás rezervoval kdyžtak místo, ano? Vážně moc by mě potěšilo, kdybyste přijal," usmál jsem se a podal mu i vizitku, kterou jsem vytáhl z peněženky.
Letmo jsem ho pohladil po prstech, když se naše ruce setkaly, a sledoval jeho tvář i jemné zachvění řas.
Gianni
Lekl jsem se, že jsem ho mou nabídkou urazil. Ale spíš on potom šokoval mně, když mi řekl svůj návrh.
„Gas…Gastro festival?“ zíral jsem překvapeně na tu brožuru a nevěděl, co si o tom mám myslet.
Dělá si ze mně srandu? Nebo to myslí vážně? Co z toho? Vždyť ani od nás nic neochutnal, a navíc…
„Ale… teda ne, že bych si vaší nabídky necenil, to jo, jenže… Já jen prodávám. Hlavní pekař je sám majitel. Je pravda, že některé recepty jsou ode mne, ale spíš jemu byste to měl navrhnout.“
Zadíval jsem se na něho, a ten jeho pohled černých očí mě okamžitě svázal. Nebyl jsem chvíli schopný se dívat jinam. Až teprve jeho mírné naklonění hlavy a stáhnutí obočí, mě probralo.
Měl jsem pocit, jako by mě skenoval, jako by si chtěl můj souhlas vyžádat za každou cenu. Že opravdu stojí o to, abych jeho návrh přijal.
Vážně se o mně povídají takové věci?
Podle toho, jak jsem ve tvářích cítil teplo, musel jsem se nejspíš pod tou chválou začervenat. Ale i přesto…
„Nezlobte se, nechtěl jsem vás urazit, ale vážně byste si měl promluvit s majitelem. Mám pro vás nabídku. Dám vám odpověď, když si pro ni přijdete zítra osobně a převezmete si mé poděkování. Co máte rád? Teda, spíš mi řekněte, co nejíte. Myslím jako třeba čokoládu, kokos, nebo nějaké ovoce… Připravím vám skvělý dort.“
Najednou jsem se rozmluvil. Ta chvála mi opravdu rozvázala jazyk, a já si byl hned jistější v tom, že to, co mu upeču, mu bude určitě chutnat. I Nicolas mi chválil mé výtvory, tak tenhle pán by mohl být taky spokojený…
Adrian
Očividně jsem ho víc, než překvapil.
Když se zadíval do mých očí, trpělivě jsem mu pohled oplácel, ale když to trvalo až příliš dlouho, trochu jsem stáhl obočí.
Věděl jsem, že na něj nesmím tlačit, neměl jsem rád nerozhodnost, ale tady jsem musel zatnout zuby.
Nakonec mi však nabídl řešení, a já překvapeně povytáhl obočí.
Krátce jsem se zasmál a pokrčil rameny.
„No, zřejmě vaši nabídku nedokážu odmítnout. Sladké miluju a dám si cokoliv, co uděláte. Nechám to na vás. Věřím, že budu více než spokojen. A jestli si můžu vybírat, prosil bych bez ořechů."
Vážně bych si toho Oskara zasloužil. Byl jsem zdvořilý, až se mi samotnému kroutily palce u nohou, ale nebylo to poprvé, co jsem se takhle musel chovat.
Navíc, za tu odměnu mi to rozhodně stálo.
Podal jsem mu ruku na rozloučení, a podržel tu jeho o něco déle.
„Jen," přivřel jsem oči, trochu víc se sklonil a zadíval se do jeho očí, „kdybyste mou nabídku zítra odmítl, mohl bych vás pozvat aspoň na oběd?"
I jeho vůně byla omamná, a já se vážně nedivil, že mu Nicolas tak propadl, a vůbec bych se nedivil, kdyby se do něj zamiloval.
Gianni
Oddechl jsem si. Aspoň jsem mu vážně mohl poděkovat. Máma mi vždycky říkala, že dobré skutky se mají oplácet.
„Dobře, tak bez ořechů,“ taky jsem stiskl jeho ruku.
Jeho nabídku společného oběda jsem přešel. Asi by to nebylo vhodné, když mám přítele, a taky jsem ho nechtěl urazit.
Byl jsem rád, že jsme se aspoň na něčem domluvili. Když jsme se rozloučili, zamkl jsem dveře, a ještě se podíval přes výklad ven. Opravdu nastupoval do toho bouráku, a já se podivil, že se tam vůbec vešel. Byl to opravdu obrovský chlap.
Promnul jsem si prsty, kde jsem stále cítil ten dotek jeho ruky. I když velký, přesto se zdál být jemný…
S úsměvem jsem se pak konečně pustil do úklidu. Trvalo mi to necelou hodinu, už jsem měl zaběhnutý postup, tak to šlo rychle. A když jsem byl hotový, sedl jsem si na vysokou stoličku za pultem, ze šuplíku vytáhl svůj receptář a začal v něm listovat a hledat, co dobrého bych mu mohl upéct. Vzhledem k tomu, že jsem brzy vstával, muselo to být něco rychlého, ale hlavně dobrého, co by mu opravdu chutnalo.
Úplně jsem zapomněl na čas, a tak, když v zámku zarachotily klíče a cinknul zvonek nad dveřmi, udiveně jsem zvedl hlavu a hleděl na Nicolase.
„Promiň,“ vyhrkl jsem a rychle mrknul, kolik je hodin. „Zapomněl jsem ti napsat, abys něco koupil. Ale já něco uvařím, a než se osprchuješ, bude večeře hotová, ano?“ vstal jsem, obešel jsem pult a políbil ho.
„Víš, byl tu jeden pán, kde to mám…“ začal jsem rychle přehrabovat kapsy a hledat, kam jsem strčil jeho vizitku. „No, prý pořádá nějaký gastro festival, nebo svátek, nebo co, a přišel se zeptat, jestli bychom tam mohli vystavovat. No, říkal jsem mu, že nejsem majitel. A že pečeš ty, ale byl neodbytný, a prý si zítra přijde pro odpověď. A víš co? Byl to ten pán, co mi pomohl v tom kostele. Zítra přijde, tak si s ním můžeš o tom festivalu promluvit. Budu mu péct dort jako poděkování za záchranu, tak si pro něho přijde…“
Mlel jsem jedno přes druhé, jak jsem mu chtěl všechno říct, a nejlépe najednou. A během toho jsem se vrátil za kasu, vzal peníze, předal je Nicolasovi, který je ukládal u sebe v pracovně do trezoru, než je pak odnesl do banky.
„Tak půjdeme? Ať můžu udělat tu večeři. Co by sis dal?“
Nicolas
Tušil jsem, že Gianni bude z Adriana celý paf.
Často tak na lidi působil. Nejen svým vzhledem, ale i chováním.
Snažil jsem se pobrat všechno, co mi říkal, tvářit se překvapeně i zamračeně, a přebral si od něj peníze, vizitku i brožuru.
„Udělej něco lehkého, nechci, aby ses zbytečně přepínal, a po večeři si promluvíme, ano?"
Líbnul jsem ho do vlasů, všude jsme pozhasínali, a pak už společně vyšli nahoru.
V ložnici jsem ze sebe sundal hadry, prachy uložil v pracovně do trezoru, brožuru i vizitku položil na stůl, a v krátkosti napsal Adrianovi textovku.
Osprchoval jsem se, natáhl na sebe spodky a nátělník, a pak vešel do kuchyně.
Stáhl jsem si Gianniho do náruče, chvilku se s ním líbal, než jsem ho pustil a sedl si za stůl, kde už čekala večeře v podobě lehkého těstovinového salátu.
„Je to vážně moc dobré. Ty snad nikdy nic nezkazíš," pěl jsem chválu mezi sousty, a usmál se na něj.
Po jídle jsme sklidili nádobí, já uvařil čaj, a skočil jsem do pracovny pro vizitku i brožuru.
„Trochu jsem v koupelně nad tím uvažoval. Napřed jsem si myslel, že si z tebe vystřelil, když ti udělal takovou nabídku, ale matně si vzpomínám, že jsem o tom svátku nebo, co to je, už slyšel od nějakých zákazníků. A ten Green je něco jako super podnikatel. Vlastní několik hotelů, a je údajně špičkou ve svém oboru. Někdo jako on by si z tebe neutahoval, takže to musel myslet smrtelně vážně. Zítra se s ním o tom pobavím, navíc mu musím poděkovat za to, že zachránil mého kluka."
Posadil jsem si Gianniho na klín a objal ho kolem pasu.
Tyhle ty věci jsem po těch třech letech dělal už naprosto automaticky, a nic mi na tom nepřišlo divného. Stejně jako polibek na dobrou noc nebo dobré ráno, přitisknutí se k němu, kdykoliv byla příležitost, či ho pohladit po vlasech, zádech nebo ruce.
V hlavě mi ovšem znovu zazněla Adrianova slova, a já se na moment zamračil.
Jakmile se mi však Gianni zavrtěl na klíně, ihned jsem se vzpamatoval.
„Co se týče přímo té nabídky, záleží to taky na tobě. Asi bych nebyl proti. Pravda je, že by nám to mohlo rozšířit klientelu, ale..." přitáhl jsem si brožuru, na oko se zarazil, a zachmuřil se. „Obávám se, že pokud se rozhodneš pro ano, budeš tam muset jít sám. Pozítří má přijít opravář na ty trubky, a já to nemůžu zrušit."
Zatvářil jsem se zkroušeně, a skoro psíma očima se podíval na Gianniho.
Gianni
Zatím, co Nicolas uklízel věci a šel se osprchovat a převléct, já jsem na sebe rychle hodil domácí oblečení a pustil se do přípravy večeře. Přitom jsem hned chystal i věci na upečení dortu.
A než Nico dorazil do kuchyně, večeře byla hotová, a v lednici se už chladil krém. Stačilo jen upéct korpus a pak to dodělat.
Usadil jsem se Nicovi na klíně, a pohladil ho po tváři. Bylo vidět, že je unavený a zralý tak akorát na postel.
„Vidíš, Bůh mi ho poslal do cesty. Určitě ano, protože to není náhoda, že mi v tom kostele pomohl a potom jsem se s ním znovu viděl,“ políbil jsem Nicolase, a pak se zase narovnal.
„A jestli to je, jak říkáš, tak to asi bude dobrý člověk. Určitě ano, jinak by jen tak nepomohl, a jen tak by nepřišel s takovou nabídkou do malého pekařství, když jsou tu dvě velkovýrobny. A víš co?“ zatvářil jsem se mírně tajemně.
Znovu jsem se na jeho klíně zavrtěl, znovu jsem ho políbil, než jsem se odvážil mu to říct. Už to jednou odmítl, ale takhle, když to sám zmínil…
„Pokud ti to nebude vadit, půjdu tam. Sice budu nervózní, protože jsem nic takového ještě nedělal, a bez tebe tam budu ztracený, protože nemám tvoje charisma. Ale chci pro tvou pekárnu něco udělat. Opravdu. Přál bych si, aby se klientela rozšířila, ale… Pokud se mi zadaří, tak bych chtěl, abys přijal dalšího pomocníka, protože ve dvou už to stíháte tak, tak. Kdyby ne, tak bychom to nechali tak, jak to je, abys všechno v pohodě stíhal, odmítl bych tu nabídku, a zůstal bych doma a raději bych vymýšlel recepty pro tvůj obchod.“
Stiskl jsem nervózně jeho ruce, a trochu se strachem jsem čekal na jeho odpověď.
Nicolas
Málem jsem vyprskl smíchy, když Gianni řekl, že Adrian je dobrý člověk.
Jo, je dobrý v zabíjení lidí, v sexu a v podvádění.
Dokázal jsem se ale ovládnout a povytáhl mírně obočí, když se Gianni začal ošívat.
Už jsem chtěl zajásat, když promluvil, ale pak…
Ten malý vyděrač!
Jak mám asi teď reagovat?!
Kdybych nebyl tak unavený, abys bych mu ty nesmysly vyšukal z hlavy, ale to teď nebylo reálné.
Místo toho jsem stiskl rty a zamračil se.
Postavil mě do bezvýchodné situace.
Pokud odmítnu, Adrian mě zabije. Pokud přijmu, další pomocník bude znamenat větší riziko v našem plánu.
Rozčíleně jsem mlaskl, ale když jsem viděl, jak se Gianni tváří, nakonec jsem povolil a povzdechl si.
„Vůbec mi to neulehčuješ. Ale… Pravda je, že pokud by se povedlo rozšířit klientelu, asi bych to s Remym sám nezvládl. A víš co? Taky pro mě něco uděláš. Pokud se to povede, co takhle rozšířit naši pekárnu i o cukrárnu a kavárnu? Vím, jak moc sis to vždycky přál, a jak moc rád pečeš dorty. A pokud bych už měl přijmout jednoho pomocníka, tak se asi nezblázním, když přijmu dalšího. Popřemýšlej o tom."
Samozřejmě jsem věděl, že takhle daleko to nikdy nezajde, ale menší navnadění neuškodilo ničemu.
„Musíš mi ale slíbit, že budeš opatrný, a pokud se ti tam nebude líbit, nebo ti tam bude nepříjemně, okamžitě zavoláš, a já pro tebe přijedu, ano? A vůbec se nebojím, že budeš ztracený. Myslím, že jakmile tě uvidí, půjdou všichni jen k tobě," usmál jsem se na něj a přitáhl si ho k sobě pro polibek.
Gianni
S napětím jsem čekal Nicolasovu odpověď. A když souhlasil, byl jsem rád. A když přidal k tomu, že bychom to mohli rozšířit o cukrárnu, byl jsem úplně v sedmém nebi.
Opravdu jsem byl šťastný, skoro jsem lítal na obláčku. Musel jsem mít pusu od ucha k uchu, když Nico domluvil.
Cítil jsem, jsem se mi zrychlil tep tím dobrým pocitem. Opravdu jsem byl šťastný…
„Určitě ti zavolám, když mi tam bude nepříjemně. Ale nevím, proč by všichni měli chtít jít ke mně. Kdybys tam byl ty…“ naklonil jsem se a věnoval jsem Nicovi polibek, „tak to bychom potom měli problém, protože bych nic neprodal, jak bych si tě musel pořád hlídat. A musel bys přijmout tak dalších deset pomocníků, protože bychom to nezvládali už vůbec. Moc… moc… děkuji… A víš…“
Mírně jsem se zarděl a políbil jsem Nicolase tentokrát na krk.
„Rád bych ti nějak poděkoval. Nic nedělej, nech to všechno na mě, vím, že jsi unavený, a já ti chci udělat dobře, aby se ti lépe spalo…“
Jo, dort počká, ale moje poděkování Nicovi ne.
Ještě několikrát jsem ho políbil na ústa a na krk, a pak jsem z jeho klína sklouznul do kleku mezi jeho nohy. Vyhrnul jsem mu nátělník a políbil ho na jeho pevném břiše, které jsem pak pohladil a skončil u gumy jeho trenek. Potáhl jsem je, a když se trochu nadzvedl, stáhl jsem mu je dolů.
Znovu jsem ho políbil na břiše, pohrál si s jeho jemnými chloupky, a polibky jsem se pak přesunul k jeho penisu, kde to začínalo ožívat.
„Jsem jen tvůj, Nico… tohle je jen pro tebe…“ na moment jsem ještě zvedl hlavu, zadíval se mu do očí, a pak jsem se sklonil, abych si ho vzal do úst, a on mohl jít spát s dobrým pocitem.
Nicolas
Táhle jsem vydechl, když Gianni skončil na zemi mezi mýma nohama.
Had jeden. Ví přesně, jak na mě.
Okamžitě jsem na všechno zapomněl, a nakonec si přetáhl přes hlavu i nátělník.
Zahrábl jsem mu prsty do vlasů a zavzdychal, když mě vzal do úst.
I když jsem byl unavený, tak když tohle udělal, byl jsem v momentě tvrdý.
Navíc, málokdy jsme se milovali, když jsme neměli volno, protože buď já nebo Gianni jsme byli hodně unavení z práce.
Občas jsem si to v takových případech udělal sám ve sprše, ale Gianniho pusince se nic nevyrovnalo.
„Gi…" zachrčel jsem a začal sám do jeho pusy přirážet, když se ty příjemné pocity rozlévaly celým mým tělem.
Chtěl jsem to nechat jen na něm, ale nakonec mi to nedalo.
„Miluju tě… zatraceně…" zaklel jsem, když se činil snad víc než kdykoliv jindy, a zaklonil jsem hlavu, abych do stropu mohl vyslat pár hlasitých vzdechů.
Netrvalo dlouho a já pocítil ty známé stahy.
„Gianni!" vykřikl jsem, když to na mě přišlo, přirazil si jeho hlavu do klína a zkroutil jsem se v křeči tak, že jsem na něj málem přepadl.
Když nejsilnější nápor povolil, zhroutil jsem se na židli a povolil své sevření. Nechal jsem Gianniho ať mě očistí, a pak ho vytáhl na nohy a políbil.
„Jsi úžasný, víš to?" zachrčel jsem.
Ještě chvilku jsem se s ním líbal, než jsem ho vzal do náruče, po cestě pozhasínal, a odnesl si ho do ložnice.
Tam, i přes únavu, jsem mu oplatil stejnou péči, i když bych rád do něj najel, ale nebyl jsem ve stavu, kdybych ze sebe ještě něco dostal, a pak už jsme oba odpadli.
Ráno jsem vstal zase brzo, abych stihl přípravu na pečení, rychle zaběhl do kuchyně udělat aspoň tousty, uvařil kýbl kávy, a pak už se přesunul do pekárny, abych mohl začít pracovat.
Gianni
Byl to jeden z těch skvělých dnů. Nejen že jsme měli už druhý den vyprodáno, ale pak ta nabídka, Nicolasův souhlas, a pak večer…
Nechtěl jsem to po něm, ale ve chvíli, kdy mě popadl do náruče, a udělal mi to samé, co já jemu v kuchyni, byl jsem velmi mile překvapený, a hlavně šťastný.
Jo, šťastný…
Tohle slovo se teď u mě zabydlelo natrvalo, protože to tak bylo. S Nicolasem se všechno změnilo k lepšímu a já si přitom ani ve snu nepředstavoval, že tomu tak jednou bude.
Spokojeně s úsměvem jsem se pak ještě chvíli díval na Nicovu spící tvář, která byla tak nádherná. Naklonil jsem se k němu a chtěl ho políbit, ale zastavil jsem se, abych ho tím nevzbudil. Ale i přesto jsem si k němu přivoněl. Opravdu krásně voněl. Začínal jsem uvažovat, co za vůni použil v koupeli, když mi najednou do hlavy naskočilo, že jsem neudělal ten dort.
Kdybych mohl, okamžitě bych vyskočil, takhle jsem se musel opatrně vysoukat z postele, abych svého milého nevzbudil, a tak jak jsem byl, jsem zamířil hned do kuchyně. Hodil jsem na sebe jen zástěru a pustil se do pečení korpusu.
Než potom vychladl, nachystal jsem si ještě krabici, vytáhl krém a nachystal zdobení. Uklidil jsem nádobí, abych tu po sobě nenechal binec, a Nico se ráno nezlobil.
Někdy kolem půlnoci jsem pak s dobrým pocitem, konečně zalehl, a byl jsem tak unavený, že jsem zapomněl i na tu zástěru.
Ráno, když mě zase vzbudil ten otravný budík, tak tentokrát opravdu letěl na druhý konec pokoje. Ale pak jsem se zvedl s myšlenkou, že dneska bude fajn den, a já si ho nějakou uřvanou technikou nenechám zkazit. Sice jsem zíval na celé kolo, protože jsem byl nedospaný, ale za necelou hodinu už jsem byl dole v obchodě, dort jsem uložil do chladničky, a začal chystat ochod.
Od samého otevření jsem nedočkavě vykukoval ven a pokukoval po dveřích, kdy dojde ten Adrian, a já mu můžu předat ten dort, který se mi vážně povedl. Dal jsem si na něm opravdu záležet…
A tak dopoledne uteklo strašně rychle, i když nepřišel. Ale neřekli jsme si hodinu, tak mohl přijít až později.
Vešel jsem dozadu do pekárny, otevřel jsem dveře a zavolal na Nicolase, že nám dovezli oběd, tak ať přijde dopředu a najíme se spolu.
Neobjednával jsem nám oběd často, raději jsem ho dělal. Ale tentokrát jsem to prostě večer nestihl nachystat. A měli jsme jednu oblíbenou restauraci, kde vařili výborná jídla, a už jsme byli i jejich stálí zákazníci…
Adrian
Málem jsem zapomněl.
A kupodivu to nebylo ani schválně.
Když jsem se ráno chystal do toho pekařství, zavolali mi z hotelu kvůli nějakým komplikacím ohledně festivalu.
Komplikace se nakonec protáhla na nudný oběd se sponzory a pozděj ještě nudnější schůzku s majitelkou nejlepší restaurace ve městě, která se mě už půl roku snažila uhnat.
A tak, když jsem konečně ve čtyři odpoledne dosáhl toho, že snad pochopila, že u mě nemá šanci a kolem půl paté dorazil vyšťavený domů, zapřemýšlel jsem, že zavolám Nicovi, aby mě přišel povzbudit, a v ten moment mi to došlo.
Zaklel jsem a zase rychle vypadl. Prohnal jsem se ulicemi v rekordním čase a se skřípěním brzd zastavil před krámkem.
Ani nevím, co mě tak hnalo dopředu.
Málem jsem dveře vyrval z pantů, jak jsem je prudce otevřel, vletěl dovnitř, a zastavil se až těsně před tím klukem.
Snad automaticky jsem zvedl ruku, prsty jemně přejel po jeho tváři, pak chytl jeho ruku do své, sklonil se a políbil ho na prsty.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, zdrželi mě," zvedl jsem k němu oči, ale jeho ruku ze svého sevření nepouštěl.
Teprve až zakašlání, které se ozvalo někde za jeho zády mě přimělo ho pustit a odstoupit.
Nicolasovi to v těch bílých hadrech moc slušelo, a v duchu jsem si udělal poznámku, že si nejspíš brzo zahrajeme na doktory.
„Omlouvám se, že jsem tu tak vpadl, ale už jsem myslel, že vás nestihnu. Adrian Green, vy budete nejspíš majitel," otočil jsem se na Nicolase a potřásl mu rukou.
Neunikl mi lehký tázavý výraz, a ani to, jak kluka objal kolem pasu a majetnicky si ho přitáhl k sobě.
„Jsem tady kvůli té nabídce. Jak jste se rozhodli?"
Nicolas
Celý den byl zase fofr, i když dnes se nám podařilo zboží udržet více méně skoro až do zavíračky.
A, i když jsem si to nechtěl přiznat, musel jsem dát Giannimu za pravdu, že ve třech už prostě provoz nezvládneme, pokud to takhle bude pokračovat dál.
Po obědě, který jsme si tentokrát objednali, a já se na Gianniho nezlobil, že nic neuvařil, jsem pozorně poslouchal všechny zvuky z prodejny, kdyby se objevil Adrian.
Jenže blížila se zavíračka, a on nikde.
Docela mě to překvapilo, a na moment mě napadlo, jestli se mu něco nestalo.
Bylo skoro tři čtvrtě na pět, když jsem přešel dopředu, abych posbíral to málo z pečiva, co se nám nepodařilo vyprodat a podíval se na Gianniho. I když se snažil tvářit vesele, neuniklo mi, že ho mrzí to, že Adrian nepřišel.
„Je mi to líto, myslel jsem si, že by to mohlo vyjít," odložil jsem košík, stáhl Gianniho do náruče, pevně ho objal a políbil do vlasů.
Chvilku jsem stál a držel ho v náručí, než jsem nakonec odstoupil, a ještě ho políbil na rty.
„Půjdu tohle uklidit, a pak se vrátím. Uděláme si pěkný večer, a ten dort klidně sním sám," usmál jsem se na něj, ještě ho políbil na čelo, a pak odešel.
Poslal jsem Remyho domů, a když odešel, vytáhl jsem telefon odhodlaný Adrianovi zavolat.
Jenže v ten moment jsem uslyšel z krámku ránu, a pak jsem uslyšel jeho hluboký hlas.
Trochu jsem se zamračil, když jsem uviděl, jak na Gianniho sahá, ale nakonec jsem pokrčil rameny a vešel.
Potřásl jsem mu rukou a představil se.
Přitáhl jsem si Gianniho k sobě a neuniklo mi lehké Adrianovo pozvednutí obočí.
„Co se týče vaší nabídky, je to víc než překvapující. Včera jsme to probírali, a… No, já se z technických důvodů nemůžu, bohužel, zúčastnit, ale Gianni nakonec souhlasil, že půjde sám. Jen mi musíte slíbit, že na něj dáte pozor," pohladil jsem Gianniho po vlasech a usmál se na něj.
Cítil jsem z Adriana napětí, i když jsem netušil, co je příčinou.
Já, Gianni, nebo oba?
Pak jsem Gianniho pustil a zamyslel se.
„Myslím, že pro vás má nějaký dárek. Tak co kdybys pána pozval nahoru na kávu a probrali spolu detaily. Já to tady zatím uklidím, hm?" obrátil jsem se na Gianniho.
Gianni
Ani přes oběd se neukázal. I když jsem objednal to nejlepší, co se dalo, nakonec mi ani moc nechutnalo. Byl jsem trochu zklamaný, že nedorazil. A nepřišel ani potom později odpoledne.
Nakonec jsem si zklamaně pomyslel, že si ze mně přeci jen udělal dobrý den.
A já ten den měl tak trochu zkažený.
Když mi Nicolas odsouhlasil, že by přijal někoho dalšího, a navíc bychom to rozšířili o cukrárnu a kavárnu, byl jsem opravdu šťastný, a už jsme se na to i těšil. Ale s takovou… Když pan Green nedorazil, moje představy začínaly brát za své.
Ve tři čtvrtě na pět přišel zezadu Nicolas s tím, že zavřeme a dort si sníme doma. A moje zklamání bylo ještě větší a začínal jsem propadat špatné náladě. Jen jsem se na Nica usmál a nechal ho jít.
Myslím, že nemám na ten dort ani chuť.
Dodělal jsem základní úklid košů na pečivo a regálů, a chtěl jsem spočítat kasu. Bylo asi za tři minuty pět, když jsem vzal klíče ze šuplíku, že půjdu zavřít, abych mohl v klidu spočítat peníze, když se náhle dveře rozletěly s takovou razancí, až jsem leknutím poskočil.
Chtěl jsem si přiložit ruku na hruď a uklidnit své poplašené srdce, ale to už jsem ji měl v sevření té velké tlapy, a na tváři jsem stále cítil jeho prsty, kterými mě pohladil.
Bylo to zvláštní, jako kdyby si mě namlouval…
Nedůvěřivě jsem se na něho podíval. Možná se mi to zdálo, ale raději si budu držet odstup. A ze zamyšlení mě vytrhlo výmluvné Nicovo zakašlání.
Když si mě Nico přitáhl k sobě, cítil jsem se o něco lépe. Při Greenově pohledu jsem se cítil svázaný, bylo v něm něco zvláštního, co člověka stále nutilo se na něho dívat, a když promluvil, tak jeho hlas mi rezonoval v hlavě ještě pěkně dlouho.
Věřil bych tomu, kdyby mi někdo řekl, že na něho ženské stojí fronty.
Trochu jsem se v Nicově blízkosti cítil o něco lépe, ale když řekl, že mám s Greenem jít nahoru k nám, málem jsem se zalkl, jak rychle jsem polkl. Šokovaně jsem se na Nica otočil, jestli to myslí vážně.
„Já… já nevím… jestli…" začal jsem blekotat a bylo mi jedno, jak to vypadá.
Prostě mě tím šokoval, a být sám v našem bytě a s cizím chlapem…
Ale když jsem viděl Nicův pohled, zmlkl jsem. Chtěl jsem namítnout, že ještě nemám spočítanou kasu, že nemám uklizeno, že to můžeme vyřešit tady dole a nemusíme chodit nahoru, ale zřejmě takovým obchodním jednáním nerozumím tak jako on.
„Dobře," hlesl jsem jen. „Jen moment, zajdu pro ten dort dozadu. Hned jsem zpátky."
zašel jsem dozadu, kde jsme měli velkou chladničku, abych vytáhl dort. Na chvilku jsem se o lednici musel opřít a několikrát se zhluboka nadechnout, jak jsem byl nervózní. A až teprve potom jsem dort vytáhl a vrátil se zpátky.
„Tak, jestli vám to nevadí, můžeme jít," zamířil jsem ke dveřím, vedoucím do chodby našeho domu.
Po cestě jsem ještě nervózně líbnul Nicolase na tvář a pak už se hrnul ven. Vyšel jsem po schodech nahoru a ani se nedíval za sebe. Slyšel jsem jeho kroky, a to mi stačilo. A, až teprve, když jsem se zastavil přede dveřmi a chtěl odemknout, ještě víc jsem znejistěl. Zahrabal jsem v kapse a vytáhl klíče. Ale ruce se mi tak třásly, že klíče spadly na zem, a já nad nimi bezradně stál a přemýšlel co dál. Jestli je zvednout a riskovat že mi dort spadne, nebo požádat Greena, aby je zvedl, nebo mu strčit dort do ruky…
Nakonec jsem se opatrně sehnul, a s dortem, který mi balancoval na jedné ruce, jsem se snažil ty klíče vylovit ze země.
Adrian
Šel jsem za ním nahoru a cestou se musel hodně držet, abych neprohmatal ten jeho pěkně kulatý zadeček. Rád bych zjistil, jak těsný je, jestli ho Nicolas tvrdě projíždí nebo ho jen hýčká, a co s tou svou prdelkou všechno dokáže.
Jenže když mu spadly u dveří klíče a on se pro ně sehnul, zamračil jsem se.
Musel jsem se hodně ovládat, abych po něm neskočil. Nakonec jsem si povzdechl a sehnul se k němu, abych vzal klíče, postavil se, odemkl a nechal ho vejít.
Přešel jsem s ním až do kuchyně, kde na stůl postavil dort a přešel k lince, aby vytáhl hrnky.
Stoupl jsem si vedle něj, a rukou ho zarazil.
Všiml jsem si, jak se třese, a taky jsem viděl ten jeho částečně odmítavý postoj tam dole. A nejspíš nechtěl se mnou být sám, podle toho, jak se snažil odporovat Nicolasovi.
Nevadí. Zkusíme to jinak.
„Nemusíte to dělat. Nejspíš jste na mě naštvaný, a ani moje přítomnost vám není příjemná. Nezlobím se," pokrčil jsem rameny a smutně se usmál. „Jsem na to zvyklý. Jsem zvyklý na to být sám. Lidé prostě vidí obrovského chlapa a automaticky se mi klidí z cesty. A mě už unavuje je pořád dokola přesvědčovat, že netrhám dětičkám hlavičky a ani po nocích nedrancuju a neznásilňuju osamocené ženy."
Přešel jsem ke stolu a mrkl do krabice na dort.
„Je vážně krásný a určitě bude moc dobrý. Sice ho sám celý asi nesním, ale přemůžu se, už kvůli tomu, že jste si s tím dal takovou práci. Vašemu majiteli a… nejspíš příteli, můžeme říct, že jsme se domluvili, aby jste neměl nějaké problémy. A zítra vám zavolám, pokud mi na sebe dáte číslo. Anebo zavolejte vy mě, až vám bude lépe. Vážně vás chci na tom festivalu. Co jsem řekl, myslím upřímně. Pokud se mě bojíte a budete se mi chtít vyhýbat, nebudu vám to mít za zlé, ani vás do ničeho nutit. Jak jsem řekl, na samotu jsem zvyklý."
Znovu jsem se zadíval na dort, a nedalo mi to, abych do něho přece jen nerýpl prstem.
Odloupl jsem kousek piškotu u krému a vložil si ho do pusy.
Tak toho kluka bude vážně škoda, protože ten dort byl kurevsky dobrý.
To, že miluju sladké, byla pravda, a byl jsem hodně, hodně vybíravý.
Ale tohle...
Tohle předčilo všechna moje očekávání.
„Zatraceně…" zamumlal jsem a se soustředěným výrazem do něj znovu rýpl. „To je tak zatraceně dobré. Nic lepšího jsem nejedl. Všichni věhlasní cukráři se můžou jít zahrabat."
Olízal jsem si prsty a spokojeně vyfoukl, když jsem snědl další kousek, a pak raději krabici zavřel.
„Máte velmi vzácný dar přímo od Boha, pane Gómezi. Rád bych toho ochutnal více, ale," smutně jsem se usmál a popadl krabici, „jak jsem řekl, nebudu vás nutit se znovu se mnou vidět. Pokud se rozhodnete jít na festival, pošlu pro vás svého zástupce."
Svěsil jsem ramena, nasadil smutný pohled a zatvářil se zkroušeně.
„Rád jsem vás poznal," zadíval jsem se mu do očí, mírně se pousmál, a pak se otočil, abych mohl odejít.
Gianni
Byl jsem z něj vážně nervózní. Byl to opravdu hezký chlap, a určitě i vážený a hodný, ale budil šílený respekt už jen tím, jak vypadal. A on to na mě zřejmě poznal. Nedokážu tyhle věci skrývat, aspoň jsem se to zatím nenaučil.
Když okusil dort a vypadal přitom náramně spokojeně, oddychl jsem si. A když řekl, že mám dar od Boha, byl jsem úplně mimo sebe.
„Já…“ vyhrkl jsem, když zamířil ke dveřím. „Já… nechtěl jsem vás urazit, nebo se nějak dotknout. Jen… nejsem zvyklý být v našem bytě sám s někým cizím. Vážně se omlouvám…“
Popošel jsem k němu o pár kroků, abych ho uklidnil, že si o něm nemyslím opravdu nic zlého. A rozhodně bych nerad, aby se cítil sám. Můžu mu aspoň na chvilku dělat společnost.
„Zůstaňte aspoň chvíli, uvařím vám kávu, a k tomu si můžete dát ten dort,“ ukázal jsem mu na židli a zatvářil se zkroušeně, protože mi ho opravdu bylo líto, jestli tak o něm lidé smýšlejí.
„Víte, nikdo by se neměl posuzovat podle toho, jak vypadá, a nikdo by kvůli tomu neměl být sám. Zažil jsem to, když mám umřela. Nikoho jsem neměl, byla to špatná doba…“
Znovu jsem mu ukázal na židli, a pak jsem přeběhl k lince. Začal jsem chystat kávu do kávovaru a přisunul si hrnky, které vytáhl.
„Máte rád silnější nebo slabší kávu? A víte, rád bych vám dal odpověď hned, když už jste si dal tu práci a dojel i sem, i když jste tak vytížený…“
Adrian
Ještě, že na těch dveřích neměli zrcadlo, protože by jinak viděl můj spokojený škleb.
A mám ho v hrsti, ptáčka.
Otočil jsem se, když na mě promluvil a nasadil omluvný výraz.
„Vlastně… Já bych se měl omluvit, že jsem narušil vaše soukromí," přešel jsem ke stolu, položil na něj dort, a pak se usadil.
Sundal jsem si sako, pověsil ho na židli a rukávy roláku vyhrnul k loktům.
„Promiňte, že se ptám, ale kolik je vám let? Dvacet, dvaadvacet? Nechci vyzvídat, jen mě překvapuje, jak jste na svůj věk vyspělý. Uvažujete úplně jinak než, promiňte mi ten výraz, spratci ve vašem věku. Ti si pořádně ani neumí vytřít zadky," ušklíbl jsem se a gumičkou, kterou jsem měl na zápěstí si stáhl vlasy do culíku, aby mi nevadili při jídle.
„Mám rád silnější. Pomůžu vám," s těmi slovy jsem vstal a přešel k němu.
Postavil jsem se vedle něj a vyndal malé talířky, když otevřel skříňku nad svou hlavou.
Tím jsem se o něj mírně otřel a nasál vůni jeho šamponu.
Položil jsem talířky na linku a sklonil k němu mírně hlavu.
„Jste velmi výjimečný mladý muž, Gianni. Můžu vám říkat jménem? Cítím se ve vaší blízkosti jako… člověk… ne, jako monstrum," usmál jsem se na něj, pokrčil rameny a krátce se zasmál. „Ale asi je nevhodné něco takového říkat."
Vzal jsem kávu a přenesl ji na stůl. Dort jsem vybalil z krabice, vzal od kluka nůž a sám ho nakrojil.
„Festival začíná v pátek ve dvě hodiny odpoledne," přešel jsem k věci a spokojeně zabručel, když jsem si vidličkou nabral kus dortu a vychutnal si jeho chuť. „Bylo by ale dobré přijet už tak na desátou hodinu, abyste si to mohl nachystat a připravit se. Konec je pak plánovaný na devátou hodinu, ale z předchozích zkušeností vím, že se to protáhne až někdy do půlnoci. Samozřejmě vám zařídím ubytování zdarma, abyste v noci nemusel nikam jezdit. Pokud souhlasíte. A, pokud by vám to nevadilo, rád bych vám během toho dělal společnost, Gianni. Bude to pro vás nové prostředí, a já nechci, abyste se cítil nesvůj, nebo, aby vám někdo působil potíže. Bohužel, i když bych moc rád, nikdy se tomu nevyhnu. Lidé jsou zvláštní, a vždy se najde nějaký blbec, kterému všechno vadí. Sám jste to viděl v to kostele."
Během řeči jsem slupnul celý klínek dortu a nakrojil si další.
Spokojeně jsem upil kávu a znovu mu dort pochválil.
Gianni
Oddechl jsem si, když se Green vrátil. Když se pak postavil vedle mne a natáhl se pro talířky, musel jsem zaklonit hlavu, abych ho viděl celého. Vlastně, on se ani natahovat nemusel, prostě do té linky hrábnul, jako kdybych já lezl třeba do lednice. Prostě, výška pro něj není žádný problém.
A navíc… Moc krásně voněl. Toho jsem si vlastně všiml hned včera, když přišel, ale teď, když si sundal sako a postavil se tak blízko mě…
Otočil jsem se, když si šel sednout ke stolu. V tom roláku se ještě víc zvýraznila jeho mohutnost, jeho svaly. Měl opravdu široká ramena, a žena, které patří, se u něj musí určitě cítit moc dobře, v bezpečí…
Ale já mám Nicolase, miluji ho, a i když není tak velký jako tenhle, pořád je dost silný, a já sem za jeho objetí rád. Cítím se u něj dobře.
Jen… Kdyby tak už přišel… Cítil bych se o mnohem lépe.
Posadil jsem se taky ke stolu a nabral si kousek dortu.
Vážně se mi povedl, to jo…
Zatvářil jsem se spokojeně nad svým výtvorem, a ještě spokojeněji, když jsem viděl, jak panu Greenovi chutná.
Ale když začal mluvit o festivalu, došlo mi, že vlastně už i počítá s tím, že půjdu. Co kdybych ho nakonec odmítl?
Ale to já vlastně nechtěl, Sice jsem byl z toho nervózní, ale už jsem se rozhodl.
„Je mi dva a dvacet…“ odpověděl jsem jen tak mimochodem na jeho otázku o věku.
„Nicolas… Vlastně můj přítel a majitel pekárny, souhlasil s tím, abych šel. Mluvili jsme o tom, že bychom pekárnu rozšířili o cukrárnu a kavárnu, a to bych moc rád. Je to můj sen,“ zasnil jsem se na okamžik. „A, tak ano… přijímám vaši nabídku. Ale nevím, jestli zůstanu spát v hotelu. Nerad spím někde jinde bez svého přítele. Vlastně, promiňte. Asi je vám to nepříjemné, když mluvím o svém partnerovi. Ne každý to snese, však jste to v tom kostele viděl sám. Ale, abych se vrátil k vaší nabídce… Budu muset tím pádem požádat Nicolase o volno na ten pátek. Míváme normálně otevřeno, ale neměl by v obchodě kdo prodávat. Takže, ještě nevím, jak to udělat…“
Během toho, co jsem vysvětloval Greenovi, co všechno musím zařídit, abych mohl jít, a co všechno plánuji vystavit, jsem postupně dojedl svou porci dortu a skoro vypil kafe. Položil jsem si spokojeně ruce na stůl a jen v nich přetáčel hrnek. Nějak jsem se nakonec přeci jen uvolnil a rozmluvil.
On ten chlapík zas nebude tak špatný, jak o něm lidé vykládají. Myslím si, že je hodný. Určitě je.
Má hezké oči, hezkou tvář… Někdo takový by nemohl být zlý…