Gianni
Tak rád jsem ten hotel viděl. Byl jsem z letu unavený, spíš z té nervozity, která mě vždycky při tomhle cestování provází. Myslel jsem si, že se se všemi přivítám, a pak si půjdu na chvíli odpočinout, než půjdeme na hřbitov.
Ale Remy byl jiného názoru. Docela mě překvapil, když řekl, že by chtěl jet hned, ale ještě něco předtím zařídit.
Nakonec jsem souhlasil, a když jsem viděl, jak se Remy oblékl, tak jsem raději dal na sebe oblek, stejně jako on, abych mu případně nedělal ostudu.
Když pro nás přijelo taxi, bez řeči jsem nastoupil. Ale celou dobu jsem sledoval cestu, protože jsem začínal být zvědavý, kam vlastně Remy chce jet.
A moje nervozita byla zpátky, když jsme projížděli známými ulicemi, a když jsme pak došli ke kostelu, kam jsem tenkrát chodíval, už jsem otvíral pusu, abych se zeptal, co se děje.
Ale Remy mě bez řečí táhl dovnitř, aniž by něco řekl.
Můj šok, když jsem viděl všechny sedět v kostele, a vítat nás s potleskem jako nějaké celebrity, by se snad ani nedal popsat. A začínal jsem mít tušení, že Remy má něco za lubem. Něco, co zásadně změní náš život. A když jsem uviděl i faráře, který na nás čekal, už se mi tak třásly ruce i nohy, že jsem sotva byl schopen dolézt k tomu oltáři.
Šokovaně jsem hleděl na klečícího Remyho a na ty prsteny. Chvíli mi nedocházelo, co mi vlastně říká.
A až po výmluvném Manuelově odkašlání, abych se kruci konečně vyjádřil, přičemž se za své klení omluvně podíval na faráře a pokřižoval se… až teprve tehdy jsem se konečně nadechl.
„Remy! Chceš mě zabít?“ přiložil jsem si dlaň na hruď a přemlouval srdce, aby přestalo bláznit, protože ho ještě nějaký ten rok budu potřebovat.
Pak ale moje nohy nakonec vypověděly službu, a já klesl na kolena před Remyho. Vzal jsem jeho tvář do dlaní a usmál se na něho.
„Strašně moc tě miluji, víš to? Miloval bych tě, i kdybys mě o ruku nepožádal… Ale…“ zhluboka jsem se nadechl a udělal dramatickou pomlku.
Pohlédl jsem na šklebícího se faráře, podíval jsem se po ostatních, kteří mi posunky dávali najevo, abych se už vyjádřil, a Manuel, který mi snad… hrozil smrtí? Viděl jsem správně?
Vrátil jsem se pohledem k Remymu a znovu se zhluboka nadechl, než jsem promluvil.
„Ano, vezmu si tě, Rogere Warene…“
Remy
Ve chvíli, kdy se Gianni zeptal, jestli ho chci zabít, se mi srdce málem zastavilo.
A ta jeho dramatická pomlka.
Vždycky byl v určitých ohledech hrozná herečka a rád dramatizoval. Ale i kvůli tomuhle jsem ho miloval.
A po jeho 'ano', mi spadl obrovský šutr ze srdce.
Zavýskl jsem, nevnímal jásání a tleskání ostatních, vyskočil na nohy, popadl Gianniho, vyhoupl si ho na klín, několikrát se s ním zatočil dokola, a přitom se smál jako blázen, až mi tekly slzy, a pak Gianniho dlouze a vroucně políbil.
Teprve až farářovo zakašlání mě vrátilo zpátky na zem, kam jsem postavil i Gianniho, a otočil se čelem k faráři, aby nás mohl náležitě oddat.
„Miluju tě, Giovanni Rivero, od teď až navždy, v dobrém i ve zlém," řekl jsem vážně a nasadil Giannimu prsten.
O půl hodiny později jsem vycházeli i s ostatními z kostela, za jejich bouřlivého potlesku a povzbuzování. Všichni nám gratulovali, ženské brečely, Manuel se zase tvářil jak největší drsňák, ale viděl jsem, jak se i jemu lesknou oči.
„Nenecháme hřbitov na zítra? Ještě si musíme užít svatební noc," zašeptal jsem Giannimu do ucha, když se všichni rozjížděli domů.
Oslavy měly proběhnout zítra navečer, pak tu byl den Gianniho pečení, takže jsme si tentokrát výlet prodloužili na celý týden a vracet jsme se měli až v pátek v poledne, takže jsme nikam nemuseli chvátat.
Gianni
Málem jsem ten infarkt vážně dostal, když najednou Remy vyskočil a bylo ho slyšet po celém kostele.
Ale měl jsem radost. Byl jsem šťastný, že můžu udělat šťastným někoho, na kom mi opravdu moc záleží.
Celý obřad, Remyho slib a potom i můj, kdy ani nevím, co jsem ze sebe vyblekotal, nasazení prstenů a první manželský polibek, blahopřání mých přátel a bývalých sousedů, to všechno jsem prožíval jako ve snách.
Když jsem se poprvé podepsal: Giovanni Rivera Warren, byl jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
Celou dobu jsem se usmíval, a nedokázal jsem zabránit ani slzám štěstí.
Byl jsem jak na obláčku…
A možná ani pak mi ještě dlouho nedocházelo, že jsem se vlastně oženil s tím nejlepším a nejlaskavějším člověkem na světě.
Na jeho žádost jsem přikývl. Nejspíš bych to už na ten hřbitov ani nedal. Přes všechno to vzrušení, jsem cítil, jak mě zmáhá únava, a já si chtěl aspoň trochu odpočinout, abych mohl v noci splnit své manželské povinnosti.
Nebo je třeba splním hned, jakmile budeme na pokoji.
Bylo mi to jedno, a klidně bych u toho i usnul, hlavně že budu s Remym, s mým manželem…
„Strašně moc tě miluji. Byl to vážně šok, a já měl pocit, že po nás Manuel skočí, když se mu to zdálo moc dlouhé,“ uchechtl jsem se, když jsem se pak v taxíku přitulil k Remymu.
Chytl jsem ho za ruku, chvilku sem si prohlížel ten prsten s mým jménem, který se mu leskl na prstě, a pak jsem si ho přiložil ke rtům a políbil.
Když jsme dojeli do hotelu, holky na recepci se usmívaly, a hned nám gratulovaly.
Jo, zprávy se šíří hodně rychle…
Ale to největší překvapení nastalo, když jsme otevřeli dveře do našeho pokoje.
V úžasu jsem tam stál a hleděl na to, jak nádherně nám to vyzdobili. A nechyběly ani okvětní lístky růží, občerstvení a láhev šampaňského…
Remy
Ten pocit, že teď za Gianniho jméno patří to moje, byl úžasný.
To, že souhlasil bylo úžasné.
A i kdyby ne, milovat bych ho stejně nepřestal.
„Manuel je starý mrzout, ale taky mě slzy v očích, toho jsem si všiml," zasmál jsem se, když jsme vcházeli do hotelu, kde nás i ostatní přivítali a gratulovali nám.
Ve dveřích do našeho pokoje jsem se zastavil a otočil si užaslého Gianniho k sobě.
„Strašně jsem se bál, že se budeš zlobit, nebo že se ti to nebude líbit. Pokaždé, když jsem něco z toho tajně zařizoval, měl jsem srdce až v kalhotách, jak jsem se bál, abys na to nepřišel. Jinak, z větší části je to práce Biancy a Mika, řekl bych, že ti dva se do toho nějak až moc vžili,“ zasmál jsem se a zvedl Gianniho do náruče.
„A teď je čas přenést nevěstu přes práh."
Vešel jsem pomalu dovnitř, zakopl za námi dveře a nesl Gianniho k posteli, na kterou jsem ho něžně položil.
„Miluju tě, Giovanni Rivero Warrene," zašeptal jsem, políbil Gianniho na prsten, a pak se sklonil k jeho rtům.
Myslím, že jsem to byl tentokrát já, kdo byl vzrušený jako první.
Snažil jsem se být něžný, pomalý, a vychutnávat si to se vším všudy, ale Gianni byl tak nádherný, že jsem se prostě neudržel.
Jeho košile, stejně jako ta moje přišla o knoflíčky, saka, kalhoty, prádlo, boty i ponožky skončily po celém pokoji, a my dva s Giannim zaklesnutí do sebe.
Nebylo to jen jednou. Nebylo to ani dvakrát, a myslím, že tuhle noc si dobře zapamatují, kromě nás, i hoteloví hosté.
Gianniho rozechvělé tělo zdobily další mé značky a kousance, stejně jako já jsem byl pokrytý škrábanci. Už jsem ani nepotřeboval gel, když jsem znovu najížděl do Gianniho zadečku, protože už byl krásně promazaný, a taky tam měl docela plno.
Pot mi stékal po zádech, a z ramen se vsákl do konečků vlasů, a občas nějaká kapka dopadla na Gianniho hruď.
„Jsi… nejkrásnější… manžel na… světě…" zachrčel jsem, zatímco jsem plenil Gianniho zadeček a nehty mu zarýval do boků, jak jsem si ho pevně přidržoval, aby se mi neposunul ani o milimetr.
Těsně před koncem jsem na Gianniho nalehl, tak jak to měl rád, vpil se mu do úst, a jeho nohy si omotal kolem pasu.
Mé přírazy se s uvolněním staly nekoordinovanými, přesto jsem nepřestal důrazně přirážet, dokud i Gianni nedosáhl svého vrcholu.
Gianni
Moje únava byla rázem pryč ve chvíli, kdy mě Remy zvedl do náruče a pak položil na postel.
Jo, myslel jsem si to…
Ale neprotestoval jsem. Miloval jsem Remyho snad ještě víc. Možná to už ani víc nešlo, a tak jsem mu svou lásku dával najevo vším, čím jsem mohl.
Nebylo chvíle, kterou bychom spolu nestrávili v posteli. I večeři jsme si nechali donést na pokoj, a že se opravdu hodila, protože nám po tom všem docela vyhládlo.
Ale ani po večeři jsme si nedali moc dlouho oddech.
Byli jsme nenasytní. Jako sarančata, která se rozhodla sežrat veškerou úrodu.
Pevně jsem tiskl Remyho mezi mými stehny, když znovu a znovu plnil můj zadeček svou nadílkou. Postel byla už kvalitně naškrobená od našeho několikerého uspokojení, a co jsem už nedokázal pojmout, stékalo po mých stehnech, když jsme pak ruku v ruce kráčeli do koupelny, abychom pokračovali v té prostorné vaně…
Jo, i tohle se změnilo. Remy dokázal odhadnout, kdy, co ještě může, a tak pro nás nebyl problém ani sex ve vaně nebo ve sprše…
Myslím, že ale jedna věc se nezměnila. Byl jsem tak utahaný, vyčerpaný a dokonale uspokojený, že jsem nakonec v té vaně usnul.
A tak, když jsem se ráno probudil, usmál jsem se, když pode mnou ležela zmuchlaná osuška, jak mě do ní Remy nejspíš zabalil, a on si spokojeně vedle mě pochrupoval.
Jo… To je můj manžel. Nejlepší člověk, kterého jsem ve svém životě mohl potkat.
A tentokrát jsem to byl já, kdo si ho pod nadzvednutou peřinou prohlížel tak dlouho, až jsem se nakonec zasoukal pod ní a mlsně se vrhl na jeho ranní erekci, s úmyslem ho probudit tím nejlepším způsobem, jaký jsem znal.
Remy
To ranní probuzení bylo to nejlepší, co jsem si mohl přát.
A samozřejmě nezůstalo jen u toho.
Nakonec jsme museli znovu do vany, a z pokoje se na snídani, nebo spíš už oběd vyhrabali až kolem poledne.
A svou láskou k Giannimu se netajil ani mimo pokoj. Neustále jsem ho objímal nebo líbal, když byla příležitost, a občasné znechucené pohledy od některých ignoroval.
Jo, pitomci, nevíte, o co přicházíte.
Oběd proběhl v poklidu a mezitím nám uklidili i pokoj, což mě rozesmálo, protože jsem si představil ty pokojské, jak vynáší ven naše prostěradlo, které nejspíš perfektně stálo a nedalo se ani složit.
Převlékli jsme se do obleku, já objednal taxi, a pak, už jsme vyrazili na hřbitov.
Po cestě jsme se ještě zastavili pro květiny a svíčky, jak pro Nicolase, tak pro Gianniho mámu.
Pokaždé, když jsme se ocitli před Nicolasovým hrobem, jsme se oba ponořili do vzpomínek, a stejně jako pokaždé, i teď jsem pevně Gianniho objímal a líbal ho do vlasů.
U Nicolasova hrobu jsme strávili asi půl hodinky, vyhodili uschlé květiny, očistili náhrobní desku od nepořádku, a pak jsme přešli o kus dál, kde byla pochovaná Gianniho máma.
Její hrob byl perfektně uklizený a květiny čerstvé, jako by zrovna před chvílí odsud někdo odešel.
Přidali jsem naše květiny, zapálili svíčky, a Gianni právě začal vykládat svůj včerejší zážitek, když jsem zpozorněl a napjal se.
Ochranitelsky jsem se postavil před Gianniho, a zamračeně se díval na starého muže v obleku a o holi, který k nám mířil po boku dvou chlapů, kteří by hravě do kapsy strčili i Ramba.
Znal jsem toho muže, i když tohle bylo poprvé, co jsem mu stanul tváří v tvář.
„Pokud řeknu uteč, tak budeš utíkat," přikázal jsem Giannimu nesmlouvavě.
„Nejsem tady, abych vám působil potíže, mladý muži," promluvil stařík, a jeho hlas zněl rázně a pevně.
Pokynul svým dvěma gorilám, které se zastavily, a on tak došel těch pár kroků k nám, sám.
„Nechceme potíže. Nemáme s vámi už nic společného," zavrčel jsem na starce.
„Za mých mladých let, bys za tuhle drzost už zaplatil životem, mladíku. Mohl bys nás představit?" poklepal mě holí po stehně a naznačil, abych ustoupil bokem.
Nechtělo se mi, ale kdyby nás chtěl zabít, nejspíš by to už udělal. Přesto jsem se jen otočil bokem a pevně Gianniho sevřel.
„Gianni, tohle je Roberto Carlo Simeone," ukázal jsem nejprve na starého muže, a pak na Gianniho. „A tohle je Giovanni Rivera Warren. Můj manžel."
Poslední slovo jsem zdůraznil, a pocítil jsem jisté zadostiučinění, protože starý muž na okamžik vypadal překvapeně.
„Gratuluji," pousmál se, a pak zvážněl. „Nepřišel jsem bojovat. Nepřišel jsem vám vyhlásit válku nebo vás nějak ohrožovat. Jak vidíte jsem už starý. Zdraví mi neslouží a mládí zpátky nezískám. Ztratil jsem obě své děti z hloupého a pošetilého rozmaru. Ale… i já jsem byl hloupý a pošetilý hlupák. A kvůli tomu jsem tady. I přesto, že se tvá matka vzepřela zákonům rodiny, i přesto, že jsem se snažil vymazat ji ze své paměti, na sklonku života mi došlo, že je to nemožné. Pořád bude mou dcerou, a ty… Ty, Giovanni Rivero… Warrene, jsi pořád Simeone, ať se ti to líbí nebo ne. Máš stejně tak krev matky, jako svého otce, a stejně jako nosíš jméno Rivera, ti náleží i jméno Simeone. Důvod, proč tu stojím a všechno ti to vykládám, je prostý. Chci, aby si přijal i jméno své matky. Aby jsi přijal rodinu Simeone a vrátil se jako jediný právoplatný dědic rodiny. Po smrti Adriana se mnohé změnilo. Rodina Simeone slábne, a já už jí nedokážu udržet při životě. Ty jsi prokázal svou odvahu. Svou kuráž a svou sílu. Právem ti náleží jméno Simeone. Nemusíš se rozhodovat hned. Ale byl bych rád, kdybys o tom aspoň přemýšlel. Až se rozhodneš, myslím, že tady tvůj manžel ví, kde a jak nás najít. Těšilo mě…"
S těmi slovy, během kterých jsem na něj jen nevěřícně zíral, se otočil a odcházel.
Gianni
Remy se choval opravdu úžasně. Vážně jako novomanžel a dával to všem i najevo. A já se mu to snažil oplácet stejně. Byl jsem šťastný, ale přesto, když jsme dorazili na hřbitov, můj úsměv posmutněl.
Vždycky mě rozesmutní, když vidím, že se o Nicolasův hrob snad ani nikdo nestará. Ani jeho vlastní rodina. Jako by pro ně vůbec neexistoval, a to přitom svého bratra tak miloval.
Strávili jsme u něj nějaký čas, v duchu jsem mu řekl, že mám vedle sebe toho nejlepšího muže, s kterým jsme od včerejška manželé, ale že ani na něho nikdy nezapomenu. Ač to bylo zpočátku jiné, ke konci toho pro mne udělal strašně moc.
U mámina hrobu jsem se zarazil. Byl upravený, čistý a byly na něm čerstvé květiny. Ale byl jsem rád. Možná někdo ze sousedů, nebo z rodiny Riverů… Co jsem se později dozvěděl, moc ji měli rádi, tak bych se ani nedivil.
Ale vysvětlení přišlo vzápětí…
Všiml jsem si, jak se Remy napjal a sevřel ruce v pěst. Dokonce i jeho bezděčný pohyb pod sako, ale pak si uvědomil, že nemá zbraň. Otočil jsem se a zadíval se na toho muže, který se k nám blížil.
Mlčky jsem ho poslouchal, a jen Remymu víc sevřel ruku.
Několikrát jsem si opakoval, že jsme na hřbitově, že se mám uklidnit.
Ale i tak to ve mně vřelo, že se mi málem dělaly puchýře.
A když se potom ten muž otočil a odcházel, ten pověstný přetlakový ventil vystřelil.
„Jak si můžete něco takového dovolit!“ zasyčel jsem a vytrhl se Remymu z držení.
Rychle jsem udělal těch pár kroků, předešel jsem toho muže a zastoupil mu cestu.
Když jsem zahlédl, že jeho gorily se okamžitě pohnuly směrem ke mně, prudce jsem se na ně otočil.
„Vy se mě ani nedotknete!“ křikl jsem na ně a otočil jsem se zpátky na staříka.
„Jak si vůbec můžete dovolit mi něco takového nabídnout? Kde jste byl, když mě máma porodila? Kde jste byl, když máma umřela jen pro takovou hloupost? Už jsem se jednou ptal Nicolase a teď se ptám vás. Je zrada to, když člověk někoho miluje? Není! Jen hlupák si to může myslet a nějaké vaše pošahané zákony! Neměli jste právo! Vzali jste mi tátu i mámu! Její bratr ji zabil, můj vlastní strýc mě zneužíval a chtěl mě zabít! Jak si vůbec můžete dovolit mi říkat, že mám právo přijmout jméno někoho takového?!“ zatnul jsem ruce v pěst a několikrát se nadechl, abych z toho rozčílení nezkolaboval.
Podíval jsem se na Remyho a zavrtěl jsem hlavou, ať se do toho neplete. Ne teď, když mám toho tolik co říct.
„Proč to po mně chcete? Jen proto, že jsem syn vaší dcery, a vy nemáte komu předat nástupnictví? Jen proto, že nechcete, aby rodina Simeone ztratila svůj vliv? Nemusím to přijmout a ani k tomu nemám chuť. Jediné, na co mám chuť, je zabít vás! Právo vendety se vztahuje i na vás! Celá pokrevní linie, a kromě mě, vy jste poslední, kdo zůstal. Kdybych to udělal, tak ani tihle by nic nezmohli!“ máchl jsem rukou za sebe na ty dvě gorily.
Byl jsem úplně v nervu, ale tohle, co řekl, co mi nabídl, mě doslova nadzvedlo ze židle, kdybych na nějaké seděl. Nevěděl jsem, kde se ve mně bere ta odvaha, ta síla, se mu postavit. Vím jen, že jsem v jednu chvíli začal mluvit italsky, a bylo mi jedno, jestli mi rozumí nebo ne. Ve velkém rozčílení vždycky přejdu na italštinu, to už je můj zlozvyk.
„Vím, že nemám právo o něco takového žádat. Byla to nabídka, návrh, abys přijal jméno rodiny své matky. Miloval jsem ji, miloval jsem i syna. Je to má vina, že to takhle dopadlo. Možná to nechceš slyšet, ale omlouvám se. Z hloubi svého srdce…“
„Ano,“ přerušil jsem ho. „Nemáte právo mě o něco takového žádat. A mě se neomlouvejte. To jim byste se měl omluvit. Ale k životu to nikoho z nich nevrátí. Moji mámu jsem vždycky ctil. Vzhlížel jsem k ní, protože i přesto, jak hnusně jste se k ní zachovali, ona o svých rodičích i bratrovi mluvila vždycky moc hezky. Nikdy sice neřekla vaše jména, aby mě před tím uchránila, ale nikdy na vás neřekla křivého slova. Než se rozhodnu přijmout jméno vaší rodiny, nejdříve byste měli přijmout vy mě. Bez podmínek. Je to můj život, budu si ho žít, jak já uznám za vhodné. Nebudu nikoho poslouchat, nebudu se nikomu klanět, nebudu se nikomu zpovídat, a nikdo za mě nebude rozhodovat. Je na vás, zda mě přijmete takového, jaký jsem, nebo pro vás nebudu vhodný, a teprve potom se rozhodnu já. A to vaše rozhodnutí mi můžete přijít říct zítra odpoledne do hotelu.“
Víc jsem už ze sebe nedokázal dostat, i když jsem toho měl na jazyku ještě spousty. Ale ještě chvíli bych to tady tak ze sebe chrlil, a asi bych se složil.
„Půjdeme, ano?“ obešel jsem staříka, a aspoň na moment jsem se přitiskl k Remymu, abych někam přenesl svůj třes.
„Promiň, ale prostě… neudržel jsem se“ zašeptal jsem, aby to slyšel jen on. „Omlouvám se, jestli jsem to nějak podělal.“
Remy
Nevěděl jsem, na koho se dřív dívat. Jestli hlídat gorily nebo Gianniho, aby se mi nesložil.
Bylo vidět, že ho to vážně naštvalo, ale to mě taky. On byl jen rychlejší a horká hlava, takže starého Simeone seřval jako malého fracka.
Když se pak ke mně vrátil, pevně jsem ho objal a políbil do vlasů.
„Měl jste si vybrat jiné místo a jiný čas. Rány jsou pořád příliš čerstvé, a kdyby nebylo Nicolase Genovese, nebyl by tu ani váš vnuk. Nemůžu se rozhodovat za svého manžela, ale pokud přijme vaši nabídku, zůstanu mu po boku, ať se vám to líbí nebo ne. Můj muž je příliš laskavý a hodný, není to žádný zabiják, a já rozhodně nedovolím, aby se z něj stalo bezcitné zvíře, co jen manipuluje ostatníma jako loutky. A ne. Nedovolím, abyste zítra přišel do hotelu pro odpověď. Jsme tu na dovolené, máme líbánky, a já nechci, aby si můj manžel zatěžoval hlavu s něčím takovým. Pokud nás chcete oba přijmout se všemi podmínkami, buď nás osobně navštivte v Algheře, nebo nás požádejte oficiální cestou o rodinné setkání. To je vše."
Popravdě jsem netušil, kde se to ve mě bere. Nikdy před tím, bych si s jakoukoliv hlavou rodiny nedovolil takhle mluvit. Ale Gianniho chvějící se tělo a připomínka toho, co se v tomhle městě odehrálo před třemi lety, dostala do varu i mě.
„Půjdeme," zašeptal jsem Giannimu, a pak mlčícího starce obešel.
Celou cestu taxíkem jsem Gianniho nepustil z objetí, a když za námi zapadly dveře pokoje znovu jsem ho pevně objal.
„Jsi v pořádku? Jestli chceš, tak tu dnešní oslavu zrušíme," políbil jsem Gianniho na čelo, a pak se mu zadíval do očí.
Gianni
Byl jsem rád, že jsme ze hřbitova konečně odešli, a hlavně živí a zdraví. Bylo to vážně o hubu se takhle pustit do hlavy jedné z rodin, a je jedno, jestli je to můj děda nebo ne. Jen mě mrzelo, že jsem u mámy nemohl strávit trochu víc času, ale ještě se nevracíme, a já za ní určitě zajdu.
Celou cestu, i potom, co jsme vystoupili z taxíku, jsem se pořád třásl. Došlo mi, co jsem vlastně udělal, ale hlavně mě víc rozčílilo to, že si vůbec dovolil mi něco takového nabídnout.
Mohl to udělat kdykoliv během těch tří let. Mohl přiletět do Alghery, nebo někoho poslat. Ale on ne. On si vybere právě den, kdy umřel Nicolas.
Vlastně… Opravdu to mohla být náhoda, že jsme se tam setkali. Výročí smrti nemá jen Nicolas, ale i Adrian, a on mohl jít právě na jeho hrob. Věděl jsem, že hrobka Simeonů leží na druhé straně hřbitova, a mohl nás vidět přicházet. Ale já k té hrobce nikdy nešel. Neměl jsem důvod, protože se ani nestarali, kde je máma pochovaná. Nepomohli mi, když jsem za poslední peníze, a pomoci Manuela a několika sousedů vypravil mámě pohřeb a zařídil hrob.
Byla spousta věcí, na které jsem myslel od chvíle, kdy jsme vyšli ze hřbitova. A byl jsem moc rád, když jsme za sebou konečně zavřeli dveře hotelového pokoje.
„Děkuji, že ses mě zastal,“ přitiskl jsem se k Remymu a také ho pevně objal. „Měl jsem strach, vážně jsem se bál. Ale musel jsem to udělat. Musel jsem mu prostě říct, jakou křivdu napáchal on a jeho syn. Možná si to uvědomil, možná toho teď lituje, ale musel vědět, že je tu pořád někdo, komu to hodně ublížilo. Teprve potom může žádat o odpuštění…“
Políbil jsem Remyho, a pak se vymanil z jeho držení. Svlékl jsem si sako i kalhoty, abych se mohl obléct do něčeho pohodlnějšího.
„Ještě jednou moc děkuji a neboj, budu v pohodě,“ přistoupil jsem k němu, ještě když jsem si rozepínal košili. „A nechci odpočívat. Sice se mi ještě pořád klepou ruce, ale jsou jen dvě věci, které mě dokážou uklidnit. První… Milování s mým úžasným manželem. A druhá… pečení. A v tuhle chvíli, i kdybych rád s tebou strávil zbytek dovolené v posteli, musím do kuchyně, abych napekl korpusy a připravil některé věci na zítřejší akci.“
Přešel jsem ke skříni, kde jsem měl kufr, a vytáhl jsem si z něj oblečení do kuchyně.
„Půjdeš mi pomoct, nebo budeš odpočívat? Víš, moc rád bych tě měl vedle sebe. Opravdu jsem za tebe moc rád. Za to, jak ses mě na tom hřbitově zastal. Cítím se vedle tebe bezpečně. Miluji tak moc, že se to nedá ani vyslovit…“
Remy
Uvolnil jsem se, když jsem viděl, že Gianni je na tom mnohem líp.
„To je můj úžasný kluk. A proti milování bych nic neměl…" zatvářil jsem se nevinně, a pak se zasmál a jen tak, tak, chytil zástěru, kterou po mě Gianni hodil.
Samozřejmě, že jsem s ním do kuchyně šel. Kromě toho, pracoval jsem tři roky v pekárně, takže jsem nebyl úplné nemehlo, a spolu nám to šlo mnohem líp, takže jsme všechno zvládli v poměrně dobrém čase.
Dokonce dobrém natolik, že když jsme se šli spolu vysprchovat před večerní slávou, stihli jsme i to milování.
Musel jsem uznat, že s oslavou si dali skutečně velkou práci.
Obrovský sál byl přeplněn balónky, dárky, stoly se prohýbaly pod jídlem, takže jsem hned poznamenal, že tohle bysme nesnědli ani za rok, a všemu tomu vévodil obrovský dort na kterém stály dvě postavičky z marcipánu, znázorňující mě a Gianniho.
Bylo to úžasné, až jsem se bál, že nás se všemi těmi dárky nepustí ze země, protože toho bylo opravdu hodně.
Pogratulovat nám přišli nejen téměř všichni zaměstnanci hotelu, ale i někteří hoteloví hosté, zvláště ti, kteří tu byli na zítřejší Gianniho den.
Přišlo i pár místních lidí, ti, co byli v kostele, i ti, co žili v sousedství pekárny, takže za chvilku byl i ten velký sál malý.
Musel jsem si s Giannim zatančit, ale moc mi to nešlo, tak mě nakonec Binaca vyhodila, abych Gianniho nezašlapal, a sama s ním zbytek písničky dotančila.
Kromě téhle jediné chvilky jsem nespustil Gianniho z rukou. Dotýkal jsem se ho, jakkoliv to bylo možné, občas políbil, a hlavně se pořád usmíval. Byl jsem opravdu šťastný.
Šťastný za to, že jsem Gianniho potkal, a že se rozhodl žít právě se mnou.
Cesta k naší lásce byla trnitá, bolestivá a plná překážek a nepříjemných situací, a nejspíš nás ještě pár těžkých chvil čekalo, ale věděl jsem, že spolu to zvládnem.
Měl jsem silného a laskavého muže, kterému jsem věnoval svůj život.
Oslava nakonec skončila někdy po půlnoci, někteří zůstali, aby uklidili, ale my byli vyhnáni, protože Gianniho čekal náročný den.
Stejně jsme hned po příchodu do pokoje neusnuli, protože manželské povinnosti jsou manželské povinnosti.
Gianni
Nakonec šel Remy se mnou do kuchyně a jeho pomoc jsem opravdu přivítal.
Rozhodl jsem se totiž trochu změnit plány na druhý den, a některé kousky, které jsem udělal, jsem dal jako inspiraci pro svatební hostiny.
Samotná naše oslava byla doslova královská. Moje veškerá nervozita ustoupila už při pečení, ale pak na oslavě jsem na ni už úplně zapomněl.
Užíval jsem si to. A hlavně i proto, že jsem byl s lidmi, které jsem měl rád. Z jejich dárků jsem byl úplně na větvi, nepočítal jsem s tím, že by tohle až tak naplánovali. Ale největší radost jsem měl nakonec z toho nádherného dortu. Dozvěděl jsem se, že ho pekla sama Bianca a nikoho k tomu nepustila. A rozhodně si na něm dala záležet, a proto jsem ji pak věnoval další tanec hned po tom, který se mnou dokončila za mého úžasného manžela, který se rozhodl mi rozšlapat nohy.
Ale vůbec mi to nevadilo, protože ten správný tanec s ním jsem si potom dal v pokoji, když jsme se pak konečně z oslavy mohli urvat, a to jen proto, abych se vyspal na druhý den.
Ráno nás pro jistotu budila hotelová služba. Neměl jsem ani čas se pomazlit se svým manželem. Musel jsem co nejdříve dolů, abych dodělal veškeré pečení, nazdobil dorty a zákusky, a připravil další dezerty. Bylo toho opravdu hodně, a když se to začínalo nosit do menšího sálu, který byl na to upraven, včetně vitrín, kuchařského pultu, stolů a židlí, protože nikdo z hostů nestál, všichni měli povinně místo u stolu, a proto ty rezervace.
Já uprostřed toho sálu připravoval další a další zákusky a dezerty, procházel jsem mezi stoly a mluvil s hosty. A byl to jeden z těch dnů, kdy jsem si říkal, že všechno to trápení mi za tohle a za mého manžela rozhodně stálo.
Stín přes čelo mi však přeletěl v momentě, kdy se mezi dveřmi objevil Roberto Carlo Simeone se svými gorilami. Na moment jsem dostal strach, že se něco semele, nebo že mi přišel i přes Remyho zákaz říct své rozhodnutí.
A tak jsem k němu poslal Remyho se vzkazem, že pokud tu chce zůstat, tak pouze jako host, a jeho gorily na něho počkají venku. Rodinné záležitost probírat nebudu, protože svého manžela poslechnu, tak jak to má být.
Po chvíli se k mému překvapení Simeone posadil k jednomu ze stolů, kde, jak jsem později zjistil měl rezervaci. A jeho gorily se zamračeně odebraly ze sálu ven, kde však postávali u dveří a hlídali si svého pána.
Já osobně jsem mu věnoval pouhých deset minut, a všechno, o čem jsme mluvili, se týkalo výhradně mé práce cukráře. Odmítl jsem se s ním bavit na jakékoli jiné téma.
Zcela jsem si ale oddychl, když se pak po nějaké době zvedl, a s kývnutím se se mnou na dálku rozloučil a odešel. V ten moment jsem si musel na chvíli sednout, jak se mi roztřásly nohy úlevou, že se to obešlo bez nějakých problémů.
Zbytek dne pak už probíhal v poklidu a uteklo to jako voda. Ani jsem se nenadál, a už mě vyháněli nahoru do pokoje, že už jsme skončili. To, co zůstalo, co se nesnědlo, si hned rozebrali zaměstnanci hotelu, kteří se na to vrhli jako kobylky.
Ale byl jsem rád, takhle jsem aspoň věděl, že jim chutnalo.
A tím skončily mé povinnosti, a já si konečně hodlal užít zbytek dovolené ve městě, které jsem měl tak moc rád… A taky že jsme si ty dny s Remym náležitě užili, až se mi nakonec ani nechtělo odlétat zpátky domů.
Remy
Byly to úžasné dny plné pohody a štěstí, které jen malinko ze začátku narušil příchod Simeoneho na Gianniho den pečení. Ale i to se obešlo bez problémů, a aniž by si Simeone dovolil, zase v klidu odešel.
Celou dobu jsem nedokázal z Gianniho spustit oči.
Byl tak nádherný, a já se celou dobu naparoval jako pyšný páv, že ten úžasný muž patří ke mně.
Nakonec jsme Biance a ostatním museli slíbit, že přijedeme i dříve než za rok, a že s nimi pak hlavně musíme oslavit naše výročí svatby.
Z Prova jsme si nakonec místo dvou kufrů odváželi čtyři, kdy jsme museli ještě dva velké dokoupit, abysme do nich naskládali všechny dárky, a i když se na letišti při odbavení netvářili moc nadšeně, nakonec nás pustili.
Přišli se s námi rozloučit snad všichni, co mohli, takže letištní hala byla téměř přeplněná, a naplněna veselím, ale i slzami.
V letadle jsem si na chvilku zdříml, ale Gianniho ruku ani na chvilku nepustil.
Věděl jsem, že mu létání nedělá dobře, a tak jsem chtěl, aby věděl, že jsem tu pro něj.
Zpátky domů z letiště nás odvezl znovu soused, který nám z celého srdce gratuloval, a museli jsme mu slíbit, že zajdeme některý den na oběd, abysme to mohli oslavit.
A i když v Algheře nebyli našemu sňatku tak nakloněni jako v Provu, přesto byli tací z řad našich stálých zákazníků, co nám během týdne, kdy jsme po našem návratu otevřeli, nosili dárky a gratulovali nám.
Uběhl zhruba měsíc a já Giannimu navrhl, jestli bysme neodjeli ještě někam na svatební cestu.
O peníze jsme neměli nouzi a odpočinek jsme si taky zasloužili.
Ale ve chvíli, kdy jsme chtěli začít něco plánovat, přišel dopis z Washingtonu.
Pozvání od rodiny Simeone…
„Ať se rozhodneš jakkoliv, budu stát po tvém boku. Tohle je něco, co si musíš rozhodnout sám. Pravdou je, že bych byl raději, kdybys to nechal být a zůstali jsme tady. Prostě si tě nedokážu představit jako mafiána. Ale… Je to tvoje rodina, když to tak musím říct, a tvoje vlastní právo," zadíval jsem se na Gianniho, když jsme leželi spolu v posteli, a on v ruce muchlal ten dopis.
Hladil jsem ho po zádech a dlaň druhé ruky mu položil na tvář.
„Slíbil jsem ti, že při tobě budu stát v dobrém i ve zlém. A to hodlám dodržet. Jsi pro mě vším, a chci, abys ve mě měl oporu. Takže, ať už se rozhodneš jakkoliv, nikdy, ať se stane cokoliv, nikdy ti nic nebudu vyčítat. Na to tě moc miluju."
Usmál jsem se, políbil ho na čelo, které trochu krčil, jak přemýšlel, a pak mu vzal zmuchlaný papír z ruky a zahodil ho někam na zem.
Převrátil jsem Gianniho na záda, začal ho škádlit, kousat, lechtat, a občas, jako by mimochodem, se dotkl některého z jeho citlivých místeček.
„A než si to rozmyslíš, zapracujeme na manželských povinnostech, které jsi v poslední době maličko zanedbával," zasmál jsem se a vrhl se na jeho ústa.
Jo, miluju ho takového, jaký je.
Laskavého, hodného, upřímného, tvrdohlavého s horkou hlavinkou. Zamiloval jsem se do něj na první pohled, a nikdy, ani ve snu, by mě tehdy nenapadlo, že skončím po jeho boku.
O to víc jsem každý den s Giannim prožíval naplno, a i když jsme měli občas krušné dny, věděl jsem, že lepšího partnera pro život bych nezískal…
Gianni
Návrat domů byl trochu problematičtější z několika důvodů.
Nechtělo se mi loučit s lidmi, které mám rád. A oni mi to ani neusnadnili, když se sešli v letištní hale, aby se s námi rozloučili.
A také všechny ty kufry, co jsme s sebou vezli. Museli jsme dokonce i připlatit, protože jsme nesplňovali váhový limit ani náhodou.
Ale, i když při loučení ukáplo pár slz, slíbili jsme, že se ukážeme co nejdříve. A navíc, Manuel s Biancou dostali pozvání k nám do Alghery, aby jakožto naší svědci viděli, kde bydlíme a jak tu žijeme.
Návrat byl celkem poklidný. Chvíli jsem cítil jakési prázdno, když jsem musel opustit lidi, co mám opravdu rád, ale hned druhý den jsme otevřeli cukrárnu a kavárnu, a já byl zase v jednom kole, a neměl jsem čas propadat depresivním myšlenkám.
A taky mě mile překvapili někteří naši stálí hosté, kterým nevadilo, že cukrárnu vedou dva gayové, kteří se dokonce i vzali. Z jejich gratulací a dárků jsem měl velkou radost.
Při jednom z večerů, kdy jsme konečně zavřeli a užívali si klid, jsme chtěli naplánovat svatební cestu, kterou jsme zatím odkládali.
Ale ten dopis, který mi potom předal pošťák, s očima navrch hlavy, protože měl dokonce pečeť, nám veškeré plány zhatil.
Vlastně ani ne. Nemuseli jsme tam jet. Mohli jsme to odmítnout. Ale Remy mi to ani trochu neusnadnil. Řekl si k tomu své, a prý: rozhodni se sám.
Jak se mám kruci rozhodnout? Ublížili mi, ale přesto cítím, že mě tam táhnou rodinné vazby.
Remy se narodil tady, ale rodiče už nežijí a sourozence nemá. Ale já se narodil tam. Mám tam přátele, lidi, které mám rád.
Ale co je důležité pro nás oba, nejen pro mne…
Tam bychom měli víc volnosti. Větší možnosti. Nebyli bychom tak svázání předsudky, jako tady v této zemi, kde sice jsou tolerantní lidé, ale rozhodně ne většina. A to mě docela často trápilo…
A moje rodina? Vlastně rodina Simeone? Dal jsem jim jasně najevo, jak se věci mají. A pokud přijmu jméno Simeone, tak rodina Riverů se ji ujme. Chci znovu obnovit rodinu mého táty… A ani si nepřeji, aby rodina Simeonů zanikla. Ale nechci se ji plně podřídit.
„Víš, ještě nevím,“ vysvětlil jsem Remymu všechno, na co jsem myslel, když se mi ho aspoň na chvíli podařilo zastavit v jeho řádění. „Jestli ti to nebude vadit, pojedeme na to rodinné setkání. Není nikde psáno, že se musím závazně rozhodnout okamžitě. A pak bychom viděli. Nechci je úplně zatratit, ale nechci ani, aby řídili můj život…“
Podíval jsem se na zmačkaný dopis na zemi, a pak pevně Remyho objal kolem krku.
„Poletíme na to setkání a rozhodneme se pak společně, ano?“ přitiskl jsem se na jeho rty, abych mu mohl věnovat ten nevášnivější polibek, když už podle jeho slov, zanedbávám manželské povinnosti.
Vím, že si dělal legraci. Staráme se jeden o druhého, milujeme se, kdykoliv je to možné, protože jeden druhého stále nemáme dost.
A ať už se rozhodnu jakkoliv, jedna věc zůstane tak, jak je, a nikdy, ani z donucení, ji nebudu měnit.
Remy je můj manžel. Je člověk, bez kterého bych tu dneska nebyl. Remy je člověk, kterého miluji víc jak svůj život. Klidně bych pro něho i umřel.
Neudělám nikdy nic, co by mu mohlo ublížit, a i proto tohle rozhodnutí bude na nás obou.
Nikdy ho neopustím, protože on je ten, komu jsem svou lásku slíbil před Bohem.
V dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí…