Gianni
Seděl jsem na verandě za domem, popíjel jsem machiato a užíval si polední pauzu.
Cítil jsem se trochu unavený, ale nebylo to prací. Už pár dní mi hlavu zabírala myšlenka na Nikolase.
Pořád jsem na něho vzpomínal, ale teď už to nebylo tak hrozné, jako ze začátku, kdy jsem si myslel, že se ze všeho opravdu zblázním a skončím někde v ústavu.
Znovu se mi vracely vzpomínky na ten osudný večer.
Znovu jsem před sebou viděl umírajícího Nicolase, slyšel jeho slova. Slyšel jsem i svá slova, které jsem potom pronesl k Adrianovi.
Stále jsem měl před očima to, jak vyběhl zpoza stromu s rozhodnutím mě zabít vlastníma rukama.
Nedokázal snést ten pocit, že bych mu vzal to potěšení a zabil se sám. Už tenkrát jsem to věděl. Ne pomsta za to, co moje máma a táta udělali, ale to potěšení, to zvrácené potěšení z toho, že mě mohl tak trápit a pak se dívat, jak se hroutím, až mi všechno řekne a zabije mě. To bylo přesně to, po čem celou tu dobu toužil.
A já mu to vzal…
Jenže… Tenkrát jsem byl rozhodnutý se zabít. Neměl jsem opravdu důvod žít.
Ale někdo další byl jiného názoru.
Stále slyším ty výstřely a před očima se mi promítá obrázek toho, jak Adrian přede mnou klesá k zemi, a i v okamžiku svého posledního vydechnutí má na tváři vzteklý výraz, že se mu nepovedlo to, co si tak dlouho plánoval.
Stále slyším ty Remyho slova ať se vzpamatuji, když mě držel silně za ruku a bránil mi vystřelit si mozek z hlavy.
Nechtěl jsem žít. Chtěl jsem umřít spolu s nimi.
Ale nedovolil mi to, nedovolil mi to ani Manuel. Udrželi mě při životě, na sílu mě odtáhli z toho nešťastného místa zpátky k restauraci.
Během chvíle se kolem všechno rozblikalo modrými světly a mě našli zhrouceného, schopného jen ze sebe vyblekotat další lež.
Nicolas zaútočil na Adriana ze žárlivosti. A pak se mezi nimi strhla hádka a následná přestřelka, kterou bohužel, ani jeden z nich nepřežil.
Nevím, jestli to bylo tak uvěřitelné, nebo někdo z familie měl podplacenou policii, ale vím, že dlouho se v tom nikdo nevrtal. Případ byl uzavřený jako milenecká hádka s následnou střelbou.
Druhá verze, pro mafii, byla jiná.
Ale paradoxně zachránila život nejen mě, ale i Remymu. Tahle druhá verze zněla… Nicolas zaútočil na Adriana a on ho zabil. A já využil právo vendety a zabil jsem Adriana, jako pomstu za své rodiče.
Nikdo nepátral po tom, kdo vlastně zmáčkl spoušť.
Nějakou dobu na to, jsem byl prakticky nepoužitelný. Nebyl jsem schopný nic udělat. Chodil jsem jako tělo bez duše, každou chvíli jsem brečel a uvažoval, že si nakonec nějakou zbraň opatřím a zabiju se.
Ale Manuel si mě nastěhoval k sobě a hlídal mě každou minutu.
Nejhorší pro mne bylo, jít do hotelu. Naštěstí o tom už všichni věděli a uvěřili verzi pro policii.
Byl jsem na zhroucení, kdy všichni nadávali na Nicolase, a litovali mě, když jsem tam jen seděl a brečel.
Mé slzy byly upřímné, jenže nikdo z nich už nevěděl, že nebyly prolity pro Adriana, ale za Nicolase… Ne, nesmím si to tak brát. Je to už dávno pryč. Je to už tři roky, co jsem se s Remym přestěhoval do Evropy a žiju nový život.
Ale i když je to takovou dobu za námi, přesto v těchto dnech, kdy se blíží výročí Nicolasovy smrti, bývám skleslejší než obvykle. Ne snad proto, že bych Nicolase pořád miloval. Ale proto, že si stále vyčítám jeho smrt.
S povzdechem jsem vzal do ruky telefon, abych mohl vyřídit jeden mezinárodní hovor.
Letenky jsem měl už zajištěny, a tak jsem si chtěl ještě potvrdit, že hotel v Provu mám také zarezervovaný…
Jo, nejspíš jsem masochista, ale každý rok, když tam s Remym letíme, ubytováváme se právě v tom hotelu, kde to všechno začalo…
Remy
Douklízel jsem poslední nádobí a nachystal všechno na to, abysme mohli po odpolední pauze zase otevřít.
Spolu s Giannim jsme vlastnili malou cukrárnu a kavárnu na předměstí městečka Alghera, krásném historickém městě ležícím na severozápadním pobřeží Sardinie.
Ze začátku měl Gianni trochu problém se domluvit, protože se zde mluvilo spíš katalánsky, ale já tady vyrostl, takže jsem ho během roku to nejzákladnější naučil.
Nastěhovali jsme se do domu po mých rodičích, který jsme postupně přestavěli, a ze spodního patra udělali cukrárnu a kavárnu.
Ze států jsme odjeli téměř hned po té tragédii.
Bylo mi těžko, když jsem viděl Gianniho ve stavu, v jakém byl, a bál se, že z toho všeho ještě zešílí.
Nakonec jsme se domluvili, že se přestěhujeme a zkusíme začít od začátku někde jinde.
Napřed jsem byl s Giannim jen jako jeho podpora, ale před dvěma lety jsem to už nedokázal vydržet a vyznal se mu.
Svěřil jsem se mu, že se mi líbil už od začátku, ale nemohl jsem cokoliv naznačit. Že je mi moc líto, jak jsem mu ublížil, když mě viděl z Nicolasem, ale nešlo to jinak. A že jsem čekal tak dlouho, protože jsem nevěděl, jestli mě nenávidí.
Tehdy to bylo asi mých nejdelších několik minut v životě, než mi Gianni odpověděl.
A po jeho odpovědi jsem nedokázal skrýt svou radost.
Chápal jsem Nicolase. Chápal jsem, jak se mohl do Gianniho zamilovat.
Ze začátku jsem Nicolase neměl rád. Práci v pekárně jsem vzal, abych Gianniho hlídal, a pokaždé, když jsem viděl, jak Nicolas Gianniho oblbuje svými lži, bylo mi na zvracení a měl jsem co dělat, abych se udržel a něco mu neřekl.
Můj názor na něj se ovšem začal měnit v okamžiku, kdy se mi pak se vším svěřil.
Pořád jsem ho nenáviděl, za to, jak Giannimu ublížil, ale na jednu stranu jsem ho v tu chvíli i chápal.
Měli jsme něco společného.
Oba jsme milovali muže, kterého jsme nemohli mít.
Věděl jsem, jakou bolest ze ztráty zažívá a tehdy poprvé uvěřil každému jeho slovu.
Navíc… I přesto, že věděl, co ho čeká, co všechno ztratí, když se vzepře rozkazům, neváhal.
A neváhal ani tehdy, když skočil Adrianovi do cesty.
Na moment jsem se opřel o pult a zavřel oči.
Málem jsem tehdy přišel pozdě. Vlastně… přišel jsem pozdě... Jen díky Nicolasovi Gianni ještě žil.
Kdyby nebylo jeho...
Zavrtěl jsem hlavou, abych vyhnal ty nepříjemné myšlenky, odhodil zástěru a vydal se k zadnímu vchodu.
„Věděl jsem, že budeš tady," dřepl jsem si před Gianniho a natáhl ruku, abych ho mohl pohladit po tváři. „Měl by sis jít odpočinout. Zítra brzo ráno vstáváme. Odpoledne to zvládnu v cukrárně i sám, a zavřu o něco dřív."
Podíval jsem se Giannimu do jeho krásných očí a usmál se na něj.
Lidé ze širokého okolí si ho zamilovali téměř okamžitě, co jsme se nastěhovali.
Až jsem musel kolikrát některé otravné mužské od něj odhánět. Právě to jsem si na něm zamiloval nejspíš stejně jako Nicolas.
Jeho upřímnost, laskavost a dobré srdce, i přesto všechno, co si prožil.
A proto jsem se rozhodl udělat jeden důležitý krok.
Ale to všechno, až budeme zpátky v Provu. Všechno jsem měl už zamluvené a domluvené, Manuel zařizoval zbytek, jen jsem doufal, že mě Gianni nekopne do zadku.
Trochu jsem se předklonil, Gianniho políbil, a vzal mu trochu kávové chuti.
„Miluju tě," políbil jsem ho na špičku nosu, a pak vstal. „Půjdu si asi zabalit, ať to pak nedělám večer. Ještě mám půl hodiny, než se zase otevře, takže to stihnu."
Gianni
V hotelu mi potvrdili rezervaci jednoho z nejlepších pokojů. Nikdy jsem za něj nemusel platit. Pokaždé říkali, že to je na účet hotelu už jen proto, kým jsem pro Adriana byl, a proto, že mě tam měli rádi. Jediné, co jsem vyžadoval, bylo, aby pokoj nebyl ve stejném patře, kde míval pokoj a pracovnu Adrian. Nechtěl jsem ho ani vidět…
Pokaždé jsem si udělal čas a zastavil se v kuchyni, a jeden celý den jsem věnoval pečení hostům.
Říkali tomu Den mistra Gianniho Rivery, a ten den měli v restauraci většinou nabito a rezervace už několik měsíců dopředu.
Jo, Giovanni Rivera…
Nechal jsem si vrátit příjmení po otci. Ne, že bych mámu nemiloval. Spíš naopak, stále mi chybí, pořád ji budu milovat, ale přijmout jméno rodiny Simeone jsem odmítal, a příjmení Goméz vlastně bylo jen mámino krytí mé existence.
Právě jsem dotelefonoval, když se přede mnou objevil Remy.
Jeho pravé jméno Roger má sice oficiálně v dokladech, ale já mu nepřestal říkat Remy, protože tohle jméno mi k němu pasovalo víc, a Remyho jsem si zamiloval.
Trvalo to, to jo… Ale nakonec jsme skončili spolu. A tentokrát to nebyla jen vděčnost za to, jak moc mi pomohl. Byl trpělivý skoro rok, než se mi vyznal. A já už tenkrát věděl, že k němu něco cítím.
Ale i tak jsem ho trošku potrápil, než jsem mu dal svou odpověď.
Odložil jsem telefon, vstal z křesla a zamířil za Remym do domu.
„Pomůžu ti s balením,“ vystoupal jsem schody za ním, nahoru do ložnice.
„Ale tohle se mi na tobě líbí,“ na moment jsem ho objal, pak jsem chytl jeho triko za lem a začal mu ho svlékat.
„A kalhoty taky,“ rozepl jsem mu opasek a škrtl zipem. „Takže to taky sbalíme, ano?“
Kalhoty mu sjely ke kotníkům a moje ruce do jeho prádla. Políbil jsem ho na hrudi a v ruce promnul jeho penis.
„Miluji tě, víš? Je mi jedno, v čem pojedeš, protože se mi stejně nejvíc líbíš, když na sobě nic nemáš…“ zašeptal jsem do kůže na jeho krku, kde jsem mu udělal hned i značku.
„Máme ještě půl hodiny do otevření. Chci se s tebou milovat… Stihneme to?“ znovu jsem promnul jeho penis a otřel se o něj svým tvrdnoucím rozkrokem.
Remy
„Chtěl jsem si sbalit věci… ne tebe…" zabručel jsem, když mě Gianni téměř v momentě zbavil oblečení a začal mi masírovat penis.
Chytil jsem ho za zadeček a přitiskl k sobě.
„Já to stihnu. Ty ne, protože budeš mít plný zadeček mé dobroty," vpil jsem se Giannimu do rtů nasměroval ho k posteli, a po cestě z něj skoro strhával oblečení.
Jo, vždycky mě dokázal během chvilky vzrušit.
I když jsem neměl na sex náladu, byl unavený, nebo mě nenapadlo, že bysme se zrovna v tu danou chvíli mohli milovat, přesně jako teď, stačil Gianniho pohled, jeho šikovné ruce a jazyk, a rázem jsem zapomněl na všechny důvody, proč ne.
Byl jsem tak nedočkavý, že jsem se zamotal do vlastních kalhot a málem zahučel na zem, což Gianniho rozesmálo, a já se za to na něj vrhl a povalil ho na postel.
Smích se brzy změnil ve sténání, když jsem mu pod pupíkem zanechal značku vedle té, která už se skoro ztrácela.
Jazykem jsem vyjel výš, polaskal jeho bradavky, dokud hrdě netrčely, a pak se překulil, takže jsem ležel na zádech a Gianni mi seděl na klíně.
Hladil jsem ho po stehnech a hrudi, a jen se díval.
Rád jsem se na něj díval. Bylo totiž na co, se dívat.
Nádherná souměrná postava, štíhlý, šlachovitý, pěkně kulatý zadeček, pevné stehna, dlouhé štíhlé prsty, ploché bříško.
Nebyl jediný kousíček jeho těla, který bych za ty dva roky neměl zmapovaný a neznal ho zpaměti.
Když jsem se vynadíval, hmátl jsem do šuplíku nočního stolku a vytáhl gel.
Tak, jak jsem se rád díval na Gianniho, líbilo se mi, když se Gianni díval, jak mu to dělám.
A nejraději, když jsem ho protahoval prsty.
Pokrčil jsem kolena a zatlačil Giannimu na hruď, aby se o ně opřel zády. Na břicho jsem si položil malý polštářek, podložil tak Gianniho zadeček a pořádně mu roztáhl nohy.
Věděl jsem, že máme málo času, ale tohle prostě nešlo uspěchat.
Jednou rukou jsem hladil Gianniho po vnitřní straně stehna, a prsty druhé ruky neomylně nasměroval k dírce.
Velice pomalu jsem pak dovnitř nasunul napřed jeden, a pak hned druhý prst, oba nechal chvilku uvnitř, a jen zahýbal špičkami.
„Tobě to taky nejvíc sluší, když na sobě nic nemáš. Vlastně… úplně nejvíc ti to sluší, když máš mě v sobě," zachraptěl jsem, olízl si rty a začal pohybovat prsty.
Gianni
Nevím, čím to je, ale Remy mě skoro nikdy neodmítne. A stejně tomu bylo i teď.
Milování jsem s ním opravdu miloval.
Nikdy mě ani nenapadlo ho srovnávat s Nicolasem nebo Adrianem. Remy byl prostě jiný, a ti dva už byli minulost. Byl jsem vzrušený během chvilky, stejně jako Remy, ale přesto jsem se neubránil zasmání, když jsem viděl, jak se zamotal do kalhot.
Některé věci prostě neomrzí…
Po chvíli, kdy mě kompletně vydráždil tím, že navštívil všechna má citlivá místa, jsem na něm seděl, vzrušeně oddechoval a prohlížel jsem si jeho dokonalé tělo.
Byl prostě krásný nejen v obličeji a svou povahou, ale měl i nádherné tělo.
A kolikrát mě musel uklidňovat, když jsem viděl, jak ho někdo obletuje, ať už ženská nebo chlap, a já svou žárlivost nedokázal udržet na uzdě.
Ale teď… Teď je jen můj, a já miluji jeho prsty, které se pomalu zasouvaly do mého zadečku.
Díval jsem se na ně, jak ve mně mizí, a to mě vzrušovalo ještě víc.
A když s nimi pak zahýbal, otřel se o mé stěny a podráždil prostatu, prudce jsem zavzdychal, opřel se o jeho nohy a s pohledem jsem ke stropu vyslal i své hlasité zasténání.
Ještě víc jsem se zapřel o jeho nohy a nadzvedl svůj zadek, abych se mohl pohnout proti jeho prstům a víc se na ně nasunout.
Začal jsem pohybovat boky proti němu, chtěl jsem víc, chtěl jsem cítit to správné vzrušení, které člověka srazí na kolena.
„Remy…“ zavzdychal jsem a donutil se konečně sklonit hlavu, abych se na něj mohl podívat.
„Remy... chci tě…“ víc jsem se nasunul na jeho prsty a jednou rukou stiskl svůj penis u kořene, aby ještě chvilku vydržel.
Chtěl jsem se udělat s jeho penisem v sobě, protože tak jsem to nejvíc miloval. Tu plnost, ty důrazné přírazy, to jeho vlhko…
„Vem si… mě…“ zachraptěl jsem a znovu se na jeho prsty narazil a hlasitě zasténal.
Remy
Miloval jsem, když se Gianni vzrušil, když jsem to byl já, kdo ho vzrušil, a on mi pak sám vycházel vstříc, nebo mě žádal o to, ať si ho vezmu.
A nejinak tomu bylo i teď.
I kdybych nepohyboval prsty, Gianni by to udělal za mě.
Cítil jsem, jak mě vtahuje do sebe, jako by mě ani nechtěl pustit, poslouchal jeho sténání a díval se, jak se sám pohybuje proti mým prstům.
Když sevřel u kořene svůj penis, věděl jsem, že chybí už jen kousek k tomu kýženému vrcholu, a já chtěl, aby se udělal, až v něm budu až po kořen nasunutý, užívat si jeho sevření a stahování, až to na něj přijde.
"Gianni…" doprovodil jsem jeho zasténání svým, vytáhl prsty, a pak se zvedl do sedu.
Současně jsem odchodil polštářek bokem a objal Gianniho kolem pasu. Jeho nohy jsem si omotal kolem svých boků, vpil se mu do rtů a nasměroval si jeho zadeček proti svému penisu.
„Miluju tě…"
S těmi slovy, zašeptanými do jeho rtů, jsem ho na sebe posadil a na jeden příraz do něj zajel až po kořen.
Už dávno jsem poznal, že Gianni není žádná květinka, co se rozpadne, když zafouká silnější vítr, a i když jsem nebyl zastáncem nějak tvrdého sexu, občas jsem si nějakou tu důraznost neodpustil.
Stejně jako teď…
Nechal jsem Giannimu chvilku, během které jsem jazykem laskal jeho krk, a pak se začal pohybovat.
Napřed pomalu, dlouhými přírazy, ale čím víc to na mě přicházelo, a čím víc jsem vnímal Gianniho vzrušení, pomalost přešla v rychlost, a dlouhé přírazy se změnily na krátké a důrazné.
Tiskl jsem ho na sebe, takže jsem na břiše cítil jeho tvrdost, mačkal jeho půlky a líbal ho na rty, ucho, krk nebo ramena, prostě všude, kam jsem dosáhl.
Stačilo jen málo, když jsem pocítil známé stahy, které znamenaly jen jediné. S táhlým zasténáním jsem Gianniho povalil na záda, zalehl ho vlastním tělem, a každou další várku, kterou jsem plnil jeho zadeček, jsem doprovodil tvrdším přírazem.
Gianni
Remy vyslechl mé prosby. A bylo to na poslední chvíli, protože už jsem sám měl tendenci vyhodit ten polštářek a nasednout na něj.
Můj výkřik, když si mě na sebe nabodnul, musel být slyšet až dolů do kavárny, ale bylo mi to jedno.
Teď jsem to byl jen já a Remy.
Držel jsem se pevně kolem jeho krku a své steny jsem věnoval jeho ústům. Byly hlasitější s každým jeho přírazem. I ten pocit přicházejícího orgasmu se zesiloval každou vteřinou, a já byl za chvilku mimo sebe. Vnímal jsem jen to úžasné, to skvělé, co mi sex s Remym přinášel.
Vyhekl jsem, když mě povalil na záda, ale věděl jsem, že teď přijde to nejlepší.
Občas se do toho Remy položil víc než obvykle, a nejinak tomu bylo i teď. Měl jsem pocit, jako by se do mě chtěl vecpat celý, jak důrazné jeho přírazy byly. Pevně jsem ho objal nohama a prohnul se proti němu ve chvíli, kdy on začal plnit můj zadeček, a já cítil, že i má vytoužená chvilka tu bude každým okamžikem.
Znovu jsem ho pevně chytil a zakousnul se mu do ramene, když to na mě přišlo. Tělo se mi roztřáslo, a mé hlasité výkřiky a steny se o něco ztišily, když jsem málem v mdlobách prožíval to nejhezčí, co mi Remy dokázal dát.
Moje vlhko se roztíralo mezi našimi břichy, jeho vlhko plnilo můj zadeček, a ta trocha, co se přeci jen dostala ven, se roztírala mezi mýma půlkama a mých stehnech.
„Remy…“ zasténal jsem skoro plačtivě, když to bylo nejsilnější. „Remy… miluji tě…“
Miluji ho, opravdově a bez jakýchkoliv lží. Miluji ho a milovat budu.
Stáhl jsem si ho na sebe tak těsně, jak jen to bylo možné. Znovu jsem ho pevně sevřel svými stehny a zabránil mu v dalších pohybech. Chtěl jsem si užít ten slastný pocit, kdy mě vyplňuje a mé tělo je ještě roztřeseno prožitím orgasmem.
„Kašleme na kavárnu… Dneska už nebudeme otvírat…“ vydechl jsem ještě prosebně, i když jsem věděl, že to zamítne.
Ale tohle jen víc nabudilo mou touhu po dalším sexu. Ale měli jsme před sebou spoustu společných let, a já je hodlal využít naplno…
Remy
Slyšet tyhle slova z Gianniho úst byla pro mě tou největší odměnou.
On si zasloužil opravdovou lásku, bez přetvářky a lží, a já mu ji hodlal dopřát.
Miloval jsem ho tělem i duší a klidně bych pro něj zemřel.
Pro něj bych udělal cokoliv na světě. Byl mi vším, a já mu chtěl ukázat, a dokázat mu, že může poznat a zažít i pravou a skutečnou lásku.
Zasténal jsem, když se mi zakousl do ramene, pevně mě sevřel svými stehny, narazil si mě tak ještě víc na sebe, a jeho uspokojení jsem ucítil na svém břiše.
Políbil jsem ho, abych mu předal to, co se slovy nedalo říct, a pak se mu zadíval do očí.
Díval jsem se na jeho prosebný kukuč a chtěl jeho žádost zamítnout, ale pak jsem jen pokrčil rameny a uchechtl se.
„A víš co? Nebudeme otevírat. Stejně se musíme připravit na cestu, a kromě toho jsem si kvůli někomu nestihl sbalit věci," rafnul jsem ho lehce do brady.
Zasmál se nad jeho výrazem a neubránil se další provokaci, díky čemuž jsme skončili válením se po posteli, škádlením jeden druhého, a za chvilku jsem od smíchu sotva popadal dech.
„Skočím jen dolů hodit ceduli na dveře, vyberu z kasy peníze, a ty zatím zahřívej postel," políbil jsem Gianniho, když jsem se trochu uklidnil, vylezl z postele, natáhl na sebe triko a tepláky a rychle seběhl dolů.
Celou dobu jsem se žulil jako idiot, protože jsem byl opravdu šťastný.
Lepšího partnera a přítele jsem si nemohl přát. A chtěl jsem s Giannim strávit zbytek života.
Vyměnil jsem cedulku na dveřích z obědové pauzy na „Zavřeno z důvodu dovolené“, vybral peníze z kasy, ujistil se, že je všechno pozavírané, pozamykané a vypnuté, a vyběhl zase rychle nahoru.
Peníze jsem uložil do trezoru v naší pracovně a zamířil do ložnice.
„Doufám, že jsi mi nevychladl," svlékl jsem se, hupsnul na postel a s smíchem kousl Gianniho do zadku.
Gianni
Překvapeně jsem zamrkal, když zásadový Remy řekl, že dneska už neotevřeme.
Ale byl jsem šťastný.
Spokojeně jsem se protáhl na posteli, když Remy seběhl dolů, aby udělal, co říkal.
Přivřel jsem oči a zavzpomínal jsem na naše začátky. Na náš první sex, na to, jak jsme sem přijeli, jak mě tu všichni srdečně uvítali. I na ty nervy, kdy jsme celý tenhle dům přestavovali, abychom mohli otevřít cukrárnu, která vždycky byla mým snem.
Jediné, co jsem nezvládl, byla škola.
Ředitel mě přemlouval, abych se vrátil, že i když jsem tam byl jen chvíli, přesto jsem byl jeden z nejnadějnějších studentů a mohl jsem to dotáhnout hodně daleko. Ale já věděl, že bych to nezvládl už jen proto, že jsem byl na pokraji zhroucení.
A tak, když jsme otevřeli cukrárnu a kavárnu tady v Algheře, Remy si vzal na starost veškeré oficiality, papírování a účetnictví, a já se staral o to, aby zákazníci byli spokojení a rádi se k nám vraceli.
„Tady má někdo hlad. Udělám něco k jídlu,“ spokojeně jsem se prohnul, když jsem ucítil Remyho zuby na svém zadku.
Rád mě často okusoval jako flákotu. Prostě ho to vzrušovalo, a i když to dělával celkem často, nikdy nezašel tak daleko, aby mi ublížil, a vždycky věděl, kde a jak moc kousnout, aby to vzrušilo i mě.
Stejně jako teď, když Remy zamítl oběd s tím, že ten nejchutnější kousek má teď před sebou…
Z postele jsme se nehli snad další dvě hodiny. Balení se muselo potom zrychlit, abychom se vůbec aspoň trochu vyspali a stihli jsme náš odlet.
Na letiště jsme se nechali odvézt sousedem, který nám slíbil, že nám dům ohlídá, než se vrátíme. A my mu za to dali všechny zákusky, které nám z předešlého dne zbyly, aby je vzal domů a případně rozdal po sousedech.
A už od božího rána, kdy jsme vstali a chystali se k odchodu, i po cestě na letiště a pak i v letadle, jsem byl ze všeho nervózní.
Neměl jsem moc rád cestování letadlem, ale nebylo vyhnutí. A tak jsem se skoro celou dobu držel Remyho za ruku. Když jsme šli na přistání, kašlal jsem na nějaké instrukce a znovu ho za ruku chytil. Doslova jsem mu ji drtil, dokud letadlo nedosedlo na zem, a já si konečně oddychl. A možná i on, protože měl prsty úplně červené.
Na letišti nás už čekalo auto z hotelu. Takže hned po odbavení jsme mohli nasednout a jet…
Pořád ten hotel vlastnila rodina Simeone, ke které jsem se odmítal hlásit. Čekal jsem, kdy se někdo z nich ozve, že v tom hotelu nemám co dělat, a už vůbec ne pořádat nějaké své cukrářské dny.
Ale bylo ticho po pěšině. A já jsem byl rád.
Vždycky jsem se těšil na lidi, kteří tam zůstali. Hlavně na Biancu. Vážně jsem je měl rád, a často jsem s nimi i telefonoval, i když jsem byl na druhém konci světa.
Remy
Byl jsem nervózní snad víc než Gianni už od chvíle, co jsme vstali, ale snažil jsem se to nedávat najevo.
Hned ráno mi volal Manuel, že je všechno připravené, díky časovému posunu byly v Provu čtyři hodiny, když jsme konečně dorazili před hotel.
Věděl jsem, že i přesto všechno, co se stalo, měl Gianni lidi z hotelu rád, a díky tomu jsem se s nimi seznámil i já.
Proto jsem Biancu, Mika a ostatní, kteří z Giannim tehdy pracovali na ranní směně, požádal o jistou laskavost, takže i přesto, že nás během těch tří let pokaždé v hotelu vítala, i když neměla směnu, dnes tam nebyla.
„Vím, že jsi unavený z cesty, a nejspíš máš i hlad, ale mohl bys se mnou, prosím, někam zajít? Zítra zajdeme na hřbitov, ale dneska bych rád vyřídil ještě něco," prosebně jsem se na Gianniho zadíval, když jsme si vybalili těch pár věcí a nervozitou se mi třásly ruce.
Mrkl jsem na hodiny. Zbývalo něco málo přes půl hodiny.
Když Gianni přikývl, narychlo jsem se převlékl do košile a saka, před umyvadlem v koupelně se několikrát plácl po tvářích, a po cestě na recepci nám zavolal taxi.
Nechal jsem nás odvést do centra s tím, že zbytek dojdeme pěšky.
Vybral sice delší trasu, ale nechtěl jsem jít kolem bývalé pekárny, kterou kdysi Gianni s Nicolasem vlastnil. Věděl jsem, že je to pro něj pořád čerstvé a příliš bolestné.
Pomalu jsme ruku v ruce došli až ke kostelíku, kam jsem s Giannim chodíval.
Místní farář byl kupodivu velmi svolný k mému požadavku, což mi usnadnilo práci.
Nový zákon mi taky usnadnil práci, protože v celých Státech bylo už naprosto legální uzavírat homosexuální sňatky.
Nervózně jsem se na Gianniho usmál, a s tlukoucím srdcem, takže to musel slyšet i on, jsme vešli dovnitř.
Byli tam všichni. Manuel, Bianka, i ostatní ze směny, pár lidí ze sousedství, které jsem s Giannim znal.
Všichni seděli v prvních lavicích, a když nás viděli vcházet stoupli a začali tleskat.
Odvedl jsem Gianniho k menšímu oltáři, za kterým stál farář a culil se od ucha k uchu, což u něj vypadalo docela děsivě.
Postavil jsem se čelem k Giannimu, poklekl na jedno koleno, a z vnitřní kapsy saka vytáhl malou krabičku, ve které, v bílém sametu, trůnily dva zlaté prstýnky.
Nebylo to nic honosného, byly to vcelku obyčejné kroužky, s našimi jmény vyrytými po vnějším obvodu, ale i tak jsem na ně byl pyšný.
„Já… ehm…" zamumlal jsem nervózně a koutkem oka zahlédl, jak Manuel protočil očima.
Jo, se vším ostatním jsem byl hned hotový, neměl jsem problém někomu nakopat zadek, nebo ho seřvat, ale v tomhle jsem byl úplně bezradný.
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, a podíval se Giannimu do očí.
„Vezmi si mě…" vyhrkl jsem, a Manuel s Mikem tentokrát pronesli něco, co znělo jako: 'udělej to pořádně, idiote'.
„Ehmm… Giovanni Rivero, vezmeš si mě?" zkusil jsem to znovu s třesoucím se hlasem.