Adrian
Zbytek dne, a vlastně i následující den proběhl v poklidu. Gianni se ještě dával dohromady, jednou jsme spolu šli na procházku, podívali se spolu na film, probrali cestu do Francie, pomilovali se, a já si užíval ty báječné dny a počítal v duchu hodiny, kdy už to všechno skončí.
Přesto všechno, jsem ale cítil jistou změnu v Gianniho chování. Můj instinkt mě varoval, a na ten jsem dal.
Nikdy jsem nebyl paranoidní. Spíš opatrný.
A tak, když jsem ve čtvrtek brzo ráno vstal, a ujistil se, že Gianni nejspíš hned tak nevstane, protože jsem ho v noci moc nešetřil, přešel jsem do pracovny a cestou z nočního stolku vzal jeho mobil.
Kromě mého čísla, Biancy a několik lidí z práce tam nic jiného nebylo. Překlikl jsem na textovky a zamračil se.
To číslo jsem moc dobře znal.
Rozklikl jsem zprávu a opřel se v křesle.
Co to mělo, kurva, znamenat?
Proč má Nicolas s Giannim naplánovanou na dnešek schůzku? Že by ho chtěl Nicolas oddělat sám a slíznout smetanu?
Už jsem se natahoval po svém mobilu, že mu zavolám, když jsem se zarazil. Zpětně jsem si přehrál chování těch dvou, a to obrovské podezření, které jsem pojal, mě skoro převálcovalo.
Z náhlého popudu jsem místo Nicolasovi zavolal na taxi službu. Po drobné výhružce a čekání asi dvaceti minut jsem se dozvěděl, co jsem potřeboval.
Prudce jsem vstal z křesla a málem rozdrtil oba telefony v ruce. Přešel jsem k trezoru, zadal kód a vytáhl zbraň.
„To si snad ze mě dělá prdel! Ten malý šmejd!" zasyčel jsem, protože kromě jedné kulky v zásobníku a jedné v hlavni byly všechny ostatní pryč.
Víc jsem toho doma neměl. Všechno ostatní bylo v hotelu.
Měl jsem chuť odejít do ložnice a vpálit mu ty dvě kulky rovnou mezi oči.
Zajímalo by mě ale, jak na to přišel. Buď nás tehdy s Nicolasem načapal, anebo mu Nicolas všechno řekl. Anebo má ve městě někoho z bývalé rodiny Rivera.
Ať to bylo, jak chtělo, stejně už bylo pozdě. Rozhodně to dotáhnu do konce, ať už to ví nebo ne.
Teď jsem to jen musel vyřešit nějak s Nicolasem.
Znovu jsem vzal do ruky Gianniho mobil a odepsal, že mě Adrian hlídá a nejspíš nebudu moct odejit z domu, takže ať mi kdyžtak poví, co ví.
Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho.
Fajn. Takže si budu muset jet do hotelu pro zbraň, protože zabiju i Nicolase. Jak to, kurva, mohl udělat?!
Teď jsem jen musel Gianniho udržet doma.
Schoval jsem zbraň a z jednoho šuplíku vyndal malou lahvičku.
Byl v ní extrakt z lociky jedovaté, která fungovala jako uspávadlo. Používal jsem ji běžně do čaje nebo kávy, když jsem potřeboval někoho na pár hodin uspat. Fungoval téměř okamžitě a její účinky odeznívaly jen velmi pomalu.
Sešel jsem do kuchyně, uvařil čaj a do Giannyho hrnku odkapal pár kapek lociky.
S mnohem lepším pocitem jsem vyšel nahoru, položil mobil zase na noční stolek, a opatrně a láskyplně probudil Gianniho, a podal mu hrnek s čajem.
Počkal jsem, dokud ho nevypil a nechal jsem ho, když se zvedl s tím, že půjde do koupelny.
Věděl jsem, že nedojde ani ke dveřím koupelny, a to se mi potvrdilo, když se v polovině cesty skácel.
„Gianni, miláčku, jsi v pořádku?" vykřikl jsem starostlivě a sebral ho ze země.
Gianni
Bylo to peklo na zemi. Aspoň pro mne. Nebyl jsem schopný se vždycky uhlídat, a pak když jsem viděl Adrianovo mírně stažení obočí, rychle jsem se vzpamatoval.
Nesmím nic pokazit. Ne teď, když se to blíží ke konci. V neděli půjdeme ven, donutím ho jít se mnou na procházku za město a tam… Bude konec.
A Adrian se mě rozhodl vůbec nešetřit, jako by tušil, že se blíží konec všeho. Nebo to měl naplánované, že to tak bude, že si ještě užije, než mi prožene kulku hlavou.
I přes odpor jsem se snažil nepolevit ani v sexu. Dával jsem Adrianovi najevo svou nehynoucí lásku, když jsem pro něj dělal i nemožné.
A on toho plně využíval…
Strašně moc jsem se už těšil na den, kdy tohle všechno skončí, a to jakkoliv, protože tohle jsem nebyl schopen dlouho vydržet. Připadal jsem si jak prodejná děvka. Jediný rozdíl mezi mnou a kurvou byl ten, že já nebral peníze, ale získával jsem čas, abych mohl žít. Platil jsem tím nejcennějším, co jsem měl. Svým životem.
A v noci ze středy na čtvrtek jsem měl pocit, že je tohle snad i náš poslední sex, protože mě Adrian vůbec nešetřil. Zopakoval něco podobného jako tenkrát, když mi bránil se udělat. A tak jsem všechnu svou frustraci vypustil ze sebe nadávkami největšího kalibru, které Adrian přičítal tomu, jak moc jsem to prožíval, a jak moc jsem se chtěl udělat. Ale někdy hodně po půlnoci jsem nakonec odpadl, a on mě už konečně nechal spát.
Když mě ráno probudil, myslel jsem, že ho na místě zabiju. Byl jsem celý rozlámaný a znechucený sám sebou. A hlavně nedospaný. Byl jsem tak utahaný, že jsem vůbec nad ničím nepřemýšlel a poslušně vypil i ten čaj, co mi donesl. Jo, žízeň jsem měl, tak se to hodilo.
Ale stejně jsem musel z postele vstát, když se ozval můj močový měchýř…
Udělal jsem pár kroků, když se mi zatočila hlava, Moje ruka hrábla na prázdno a já se kácel k zemi.
„Nev… nevím…“ pronesl jsem zcela vyčerpaný. „Potřebuji… na... záchod…“
Adrian se na mě starostlivě podíval, ale pak mě odnesl na záchod, posadil mě na něho a počkal, až si ulevím, protože ve stoje bych to vážně nedal, jak jsem měl slabé nohy. I tak, když jsem seděl na té míse, usínal jsem u toho.
„Musíš… mě… nechat… pořádně… vysp…“ poslední slovo jsem nedořekl.
Chtěl jsem vstát, ale nohy mi úplně vypověděly službu. Hlava mi padla na prsa a já se z mísy sunul na zem.
Adrian
Odnesl jsem Gianniho na záchod a sledoval, jak opium začíná fungovat. A když zahuhlal, že ho mám nechat vyspat, a pak se mi skácel z hajzlu, zasmál jsem se.
"Jo, hochu, brzo se vyspíš víc než dost," řekl jsem nahlas, protože jsem věděl, že mě už nevnímá, zvedl jsem ho země, přehodil si ho přes rameno, a pak ho hodil na postel.
S přikrýváním jsem se neobtěžoval na to bude času dost. Počítal jsem, že při množství, co jsem mu dal, bude spát tak do dvou hodin odpoledne. Akorát čas na to, abych zajistil vše potřebné a rozhodl se.
Ne o víkendu, ale hned zítra ho zabiju.
A, ne doma, ale pěkně si to vychutnám po vydatné večeři v té nejdražší restauraci, co tu je.
Hned jsem tam taky zavolal a rezervoval stůl na sedmou večer.
Zároveň jsem zavolal svým lidem, ať zjistí, jestli se ve městě neukrývá někdo z bývalých členů rodiny Rivera, a ať najdou toho, co si říká Remy.
Byl jediný, s kým se tu Gianni víc stýkal, a už od začátku měl Nicolas ohledně něj jisté podezření.
Nicolas…
Měl bych to nahlásit jeho rodině. Zrada se trestá smrtí. Ale tu jsem mohl vykonat dost dobře i sám.
I když jsem se hodně přemáhal, abych udržel svůj hlas klidný, zavolal jsem mu a řekl přesný čas, kdy má ke mně v sobotu přijít.
No, myslím, že chlapec bude překvapen. Neměli si se mnou zahrávat.
Pak jsem si v klidu zašel udělat snídani a uvařit oběd, vrátil se do ložnice, prohrabal Gianniho věci, našel druhý mobil, ke byla uložena dvě neznámá čísla, která jsem ihned poslal na prověření, a pak teprve urovnal Gianniho na posteli a přikryl ho.
Sám jsem si sedl do křesla u postele, nohy si opřel o její okraj a čekal, až se Gianni milostivě probudí.
Gianni
Adrian se na mě díval a stále mi dokola opakoval: Miluji tě… Jeho krásné oči však náhle potemněly, a mohl bych přísahat, že jsem v nich viděl pekelné ohně. Natáhl se ke mně a jednou rukou sevřel můj krk. Chytl jsem ho za zápěstí a snažil se ho servat dolů, ale jen jsem chrčel a kopal nohama, když mě zvedl ze země do vzduchu, jako bych nic nevážil.
Chrčel jsem, vyhledal jsem očima Nicolase, a pohledem ho prosil o pomoc. Ale on jen stál s rukama založenýma na prsou a usmíval se.
„Nejsi nic… jsi jen bláto na mých botách, které se musí vyčistit… Bude lepší, když chcípneš hned teď…“ chraplavě se začal Adrian smát.
„Pros… prosím… Adriane… Adriane!“ vykřikl jsem náhle, a sám sebe jsem tím probudil.
Vyděšeně jsem zíral před sebe na prázdnou polovinu postele. Položil jsem na ni ruku, abych se přesvědčil, že tohle je skutečnost a tamto jen špatný sen. Položil jsem ruku na hruď, abych se přesvědčil, že moje srdce stále bije.
Bilo rychle, tlouklo jak na poplach.
„Adriane!“ vykřikl jsem, když mi konečně došlo, že tu není.
Prudce jsem se posadil a musel se na moment předklonit, jak se mi navalila krev do hlavy a ta se mi zatočila. Chytl jsem se za žaludek a snažil se zhluboka dýchat.
„Je… mi nějak… divně…“ zamručel jsem spíš pro sebe, a oči mi zvlhly, když jsem si vzpomněl na to, co se mi zdálo.
Ale vzápětí jsem sebou trhnul, když jsem vedle sebe zaregistroval pohyb.
„Vystrašil jsi mě. Měl jsem špatný sen, zdálo se mi, že jsi mě tu nechal, žes mě opustil.“
Teď, z toho šoku, co se mi zdálo, a z uvědomění si, že sen vlastně promítal skutečnost, jsem se rozbrečel naplno.
„Vážně… jsem se… bál…“ vrhnul jsem se Adrianovi kolem krku, že jsem málem sletěl i z postele.
Jo, brečel jsem upřímně. Nebyly to falešné slzy. Ale tekly pro něco jiného… Pro ten obrovský strach, že se to nepovede, a můj konec přijde dřív, než bych čekal.
Prostě takový nepříjemný pocit, špatné tušení jsem z toho snu měl.
Chvíli trvalo, než jsem se uklidnil. I přesto se mi ještě nějakou dobu točila hlava, a vůbec jsem měl pocit, že jsem na kolotoči, a když jsem scházel dolů do kuchyně, musel jsem se přidržovat stěny.
Oběd, který Adrian uvařil, vypadal lákavě, ale dostal jsem do sebe sotva pár soust.
Ne… tohle opravdu už dlouho nevydržím. Jsem na pokraji zhroucení…
A i když jsem se snažil, nedokázal jsem už tentokrát svoje rozpoložení moc skrývat.
Vymluvil jsem se na ten sen, že to byla opravdu děsivá noční můra.
A taky že byla…
Ale nakonec jsme spolu uvařili večeři, a na Adrianovo přání jsem upekl ovocný koláč, který měl tak moc rád.
Jo, ať si ho vychutná, protože ten je nejspíš poslední, co ode mne dostal.
Adrian
Když se mi s tím svým hysterickým záchvatem vrhl kolem krku, měl jsem co dělat, abych se udržel a neprohodil ho oknem.
To, že nejspíš už věděl všechno, mi trochu zkazilo radost, protože jsem přišel o tu zábavu vidět to překvapení, až bych mu to všechno vpálil do ksichtu. Ale tahle hra na kočku a myš nebyla taky špatná.
A zdálo se, že to Gianni snáší hůř a hůř, takže jsem cítil jakési zadostiučinění.
Zbytek dne proběhl v poklidu, večer jsem Gianniho nechal spát, ale ráno ho nekompromisně probudil, abych si ho zase vzal.
Poslední sex s ním, a bavil mě o to víc, když jsem viděl, jak se musí přemáhat a hrát to divadýlko.
Můj původní plán zajet do hotelu vzal za své, protože teď jsem chtěl s Giannim strávit každou vteřinu, abych mu to ani o malinko neulehčil.
A co, vystačím si i s dvěma kulkama.
Když Gianni po mém ranním protáhnutí zase odpadl, obtelefonoval jsem si, co jsem potřeboval, ale nikdo pro mě neměl zatím nic konkrétního.
No, stejně se na tom nic nezmění.
Zalezl jsem si ještě na chvilku k Giannimu do postele a přitáhl si ho na hruď.
„Dobré ráno, podruhé," políbil jsem Gianniho na rty, když se později probudil.
Nechal jsem ho ať se trochu probere a odešel s ním do koupelny, abysme se spolu osprchovali.
„Dnes večer máme zamluvený stůl v restauraci Casablanka. Už dlouho jsme nikde nebyli, tak ať si aspoň odpočineme od vaření, co říkáš?" zadíval jsem se na Gianniho, když jsem mu splachoval mýdlo z hrudi.
Gianni
Měl bych jít do kostela ke zpovědi, i když budu riskovat, že mě tam už víckrát nepustí.
Tohle, co jsem dělal, mě tížilo tak moc, že i další noc jsem měl nepříjemné sny a vzbudil jsem se celý zpocený.
Adrian mě nenechal ani chvilku o samotě. I v noci, když jsem se vzbudil, ležel vedle mne s otevřenýma očima a pozoroval mě, až na mě z toho šla hrůza. Prý nemůže spát, když vedle něho leží něco tak úžasného…
Dokonce i když šel na záchod, nechával si dveře otevřené, a já tak nemohl ani k telefonu, abych aspoň někomu dal vědět, jak na tom jsem.
Ale věřil jsem tomu, že se Manuel s Remym zařídí, když ode mne neměli delší dobu zprávu.
V pátek ráno mě vzbudil se svou nadržeností. Ani pořádně nepočkal, až se proberu a prostě mě ojel.
Zcela jsem se vzpamatoval až ve chvíli, kdy byly jeho přírazy víc než důrazné, a docela drsně protahoval v ruce můj penis.
Ne… tohle vážně už dlouho nevydržím…
Už jen dva dny. Dva dny a bude po všem, a to jakkoliv. Je mi to jedno. Je mi to opravdu jedno, protože jsem měl už i slabou chvilku, kdy jsem se zadíval na Adrianovu pracovnu a pohrával si s myšlenkou, že tu zbraň přeci jen vytáhnu a ukončím ten zbytečný život.
Ne jeho… Ale můj…
Byl jsem opravdu na samé hranici zdravého rozumu.
Když jsem se pak podruhé probral, už mě nechal být, a navíc mi oznámil, že pojedeme na večeři do Casablanky.
Aspoň na chvilku si budu moct oddychnout, když budu mezi lidma.
Kupodivu mě Adrian až do večera už nechal být, kromě nějakých polibků a doteků, ale to se dalo snést.
A když jsme se chystali na večeři, snažil jsem se obléct co nejlépe, abych dobře vypadal, když jdeme do tak drahé restaurace. Ale tentokrát jsem si neoblékl bílou košili. Vzal jsem si šedý oblek a černou košili. Chtěl jsem si vzít s sebou i ten druhý mobil, abych mohl dát klukům vědět. Musel jsem počkat, až Adrian zaleze do koupelny, a pak jsem rychle zahrabal ve skříni a telefon narval co nejrychleji do kapsy u kalhot. I tak jsem se celou dobu nervózně otáčel, jestli už Adrian nejde, nebo jestli nevykukuje z koupelny.
Sám jsem se pak do koupelny ještě zašel upravit, vlasy jsem si stáhl do culíku, a stříknul na sebe trochu parfému, který mi kdysi koupil Nicolas.
„Můžeme jít?“ usmál jsem se na Adriana, a pak jsem k němu přistoupil a pohladil ho po klopách saka. „Moc ti to sluší, víš? Asi budu žárlit na všechny, kdo se na tebe podívá…“
Adrian
Docela se mi ta hra i zamlouvala, a nebýt toho, že už jsem to chtěl mít z krku, asi bych to ještě o pár týdnů prodloužil. Možná bych docílil toho, že by se Gianni sám odpráskl, což by taky nebylo špatné.
Zbytek dne jsem mu nechal určitou volnost, ale stejně z něho nespustil oči.
„Tobě to moc sluší, ne mě," přitáhl jsem si Gianniho a vpil se do jeho rtů.
„Tak jdeme, ať to stihneme," plácl jsem Gianniho přes zadek a postrčil ho ke dveřím.
Noc před tím, jsem si do přihrádky v autě strčil zbraň i s tlumičem, aby přes sako nebylo nic poznat.
Casablanku jsem vybral záměrně nejen proto, že byla nejdražší, ale i díky své poloze.
Stála trochu bokem, a z jedné strany ji obklopoval velký parčík.
Navíc to byla čtvrť smetánky, a ti se po večer bavili jinak, než aby chodili na procházky.
Zaparkoval jsem kousek od vchodu, a pak ruku v ruce společně s Giannim vešel dovnitř.
Stůl jsme měli skoro na konci, v soukromí, odkud nebylo vidět na východ, takže se mi to hodilo.
Sotva jsem objednal, znovu jsem se zvedl a omluvil se, že si musím odskočit.
Místo na záchod, jsem však vyšel znovu ven, a pod sako schoval zbraň z auta tak, že na první pohled nebyla patrná.
„Rád bych připil na naši lásku," řekl jsem, když jsem se vrátil, sedl si a pozvedl sklenku s vínem.
Gianni
Tím pohlazením a přitulením jsem se ujistil, že Adrian u sebe nemá zbraň.
Ale byl jsem strašně nervózní, že přijde na to, že mám u sebe druhý telefon. Naštěstí si ničeho nevšiml. Po celou dobu jsem však byl jako na trní. I cestou do restaurace, i potom, když jsme vystoupili a vycházeli nahoru po schodech.
Snažil jsem se uklidnit, ale i tak se mi ruka mírně chvěla.
„Jsem z toho úplně vedle. Nikdy jsem v takovém podniku nebyl. Jsem z toho strašně nervózní,“ zamluvil jsem svoji nervozitu a rozhlédl jsem se kolem sebe.
Vážně to tu bylo hezké, noblesa tu na člověka dýchala z každého koutu, a v duchu jsem si blahopřál, že jsem si vzal oblek. I když by mě nejspíš na to Adrian upozornil, ale takhle jsem nebyl aspoň za nýmanda, který neví nic o světě.
Obsluha nás usadila u stolu, který byl hodně v soukromí, ale tady jsem strach neměl. Dokud jsme byli tady, věděl jsem, že si Adrian nic nedovolí.
Nechal jsem na něm, ať vybere jídlo. Bylo mi jedno, co budu jíst, protože jsem byl nervózní tak, že nejspíš mi bude chutnat všechno jako bych žvýkal plast.
A když Adrian odešel s tím, že musí na toaletu, na chvilku jsem se uvolnil. Ale hned po dalších pěti vteřinách mi došlo, že mám možnost napsat klukům.
Rychle jsem vytáhl mobil a napsal Nicolasovi omluvnou zprávu, že jsem nemohl dorazit, protože mě Adrian nechtěl nikam pustit a stále mě hlídal. A ať mi teď určitě nepíše, protože jsme v Casablance na večeři, a on by to viděl, že se mu pak ozvu hned jak to půjde.
Zprávu jsem rychle smazal, a telefon schoval zpátky do saka. Z kalhot jsem pak vytáhl druhý mobil, a rovnou jsem vytočil číslo.
Manuel mi to zvedl hned po druhém zazvonění a hned spustil litanie, že měl o mně strach, když jsem se takovou dobu neozval.
„Manueli, nemám čas. Nemůžu dlouho mluvit. Ale psal jsem Nicolasovi. Jsme v Casab…. Musím končit, ozvu se…“ rychle jsem ještě zašeptal do telefonu, když jsem zahlédl Adrianovu postavu u dveří. Telefon jsem rychle vypnul, a ještě rychleji ho narval do kapsy.
Popadl jsem sklenici s vodou a napil se, abych se trochu uklidnil, protože mi srdce bilo jak šílené.
Nasadil jsem úsměv a sledoval Adriana, jak si sedá a zvedá sklenici s vínem k přípitku.
Nechtěl jsem. Nechtěl už proto, že jsem věděl, že mě nemiluje a všechno tohle je jen jedna velká lež.
Ale… Udělal jsem to.
„Na nás a na naši lásku. Miluji tě, Adriane Greene. Vážně tě miluji,“ zvedl jsem se a naklonil se přes stůl, abych mu mohl dát aspoň malý polibek.
Pak jsem si sedl zptáky, přiťuknul si s ním a napil se vína.
Jo, další večer plný lží. Ale asi se opiju, a kdyby náhodou po mně Adrian zas vyžadoval večer sex, tak budu aspoň mimo a nebude mě to tak štvát…
Adrian
Vážně byl dobrý herec, ale stejně na něm bylo vidět, že už je na hraně a dlouho to nevydrží.
Protahoval jsem večeři, jak se dalo. Jedl jsem pomalu, vychutnával si to a zároveň bránil Giannimu se opít, protože se k tomu nejspíš chystal.
Objednal jsem i dezert, plánoval naši dovolenou, otevření jeho restaurace, dokončení školy, a sledoval přitom Gianniho reakce. Celou dobu jsem mu samozřejmě mezi řečí několikrát řekl, jak ho miluju, a jak si užijeme víkend, několikrát se naklonil, abych ho políbil, nebo jen držel jeho ruce ve svých.
Vážně mě to bavilo, ale nešlo to protahovat do nekonečna, takže jsem nakonec o čtyři hodiny později zaplatil a zvedli jsme se k odchodu.
"Počkej, Gi… Víš, tuhle restauraci jsem vybral záměrně. Přemýšlel jsem a napadlo mě, že bysme se mohli přestěhovat do něčeho menšího a blíž k práci a ke škole. Vyhlédl jsem menší domek kousek odsud, a i když už je pozdě večer, není to daleko, tak se podíváme, ano?"
Políbil jsem Gianniho, chytl ho kolem pasu a táhl ho směrem dál od restaurace přes park.
Byl jsem vzrušený, protože už jsem počítal jen vteřiny, jen pár kroků mě dělilo od toho, abych tu šarádku konečně ukončil.
A pak jsem to nevydržel.
Hlasitě jsem se zasmál, když jsme došli k místu, které bylo obklopené pěkně vzrostlými stromy. Bylo tam dost místa, ale zároveň to bylo perfektně kryté.
„Víš, Gianni, nejsi moc dobrý lhář. Ještě se máš, co učit," řekl jsem chladně, krutě se zasmál, a pak s ním smýkl před sebe.
„Ts, měl jsem ti říct, ať si oblečeš něco jiného, toho obleku je škoda," zašklebil jsem se a vytáhl zbraň.
Gianni
Adrian nespěchal. A já za to byl rád. O to déle jsem se nemusel stále otáčet a čekat, kdy mě chytne pod krk a zardousí. Jo, i tohohle by byl schopný…
Ale i tak jsem měl z večera divný pocit. Špatné tušení… Chtěl jsem ještě Manuelovi napsat, ale už jsem neměl šanci.
Jako by Adrian věděl, že mám v úmyslu se opít, docela úspěšně mi v tom bránil.
Byl jsem z toho rozladěný, protože takhle se nebudu moct ze sexu vymluvit. A on, jak ho znám, ho určitě bude vyžadovat, protože je to věčně nadržené hovado.
Jo, už i takové nadávky jsem mu v duchu věnoval snad milionkrát. Nic jiného si nezasloužil. Kdyby aspoň přišel a řekl pravdu, kdybychom se třeba mohli nějak rozumně domluvit, vysvětlit si to…
Ale on tím žije už nějakou dobu, to ho drží při náladě, on by snad ani nepotřeboval jídlo…
Ta doba strávená v restauraci se nakonec ukázala jako docela únavná. Místy jsem měl už chuť skočit Adrianovi do úsměvu a všechno mu pěkně od plic vyřvat do ksichtu. Ale držel jsem se. Sice z posledních sil, ale držel.
Když jsme pak vyšli ven na čerstvý vzduch, zhluboka jsem se nadechl. Jo, opravdu je hezká noc. Ale pak jsem na Adriana udiveně pohlédl, když zmínil koupi domu někde tady poblíž.
Jak moc si musí ještě vymýšlet, lhát, aby to pro něho bylo uspokojivé? Kam vlastně až chce zajít? Jen jsem přikývl a nechal jsem se vést. Byl jsem zvědavý, jak a kam až chce dotáhnout ty své lži.
Ale v momentě, kdy jsme vkročili do parku, zatrnulo mi.
Jeho sevření o něco víc zesílilo, jako by se chtěl ujistit, že mu neuteču. A pak mi došla další věc.
Od chvíle, kdy jsme byli v restauraci, mě ani jednou neobjal.
V ten moment jsem začal zpomalovat, a otočil se zpátky ve snaze najít únikovou cestu.
Měl jsem tušení… Hodně špatné tušení…
A bylo správné.
Klopýtl jsem, když se mnou smýkl. Vyrovnal jsem to, ale vzápětí jsem začal couvat, když Adrian se svým hrozivým úšklebkem vytáhl z pod saka zbraň.
Okamžitě jsem se roztřásl. Pochopil jsem…
Pochopil jsem nejen to, že mě chce zabít už teď, ale i to, že ví, že já vím…
Musím se z toho nějak dostat. Nechci zemřít!
„Já… nevím, o čem mluvíš… Nechápu tě, Adriane… Co to má znamenat? Proč ta zbraň? Co jsem udělal? Miluji tě a ty mně taky. Říkal jsi to… Adriane, co se děje?“ couvnul jsem o pár dalších kroků a stále se díval na tu věc v jeho ruce.
Adrian
Stiskl jsem zuby a vydal ze sebe něco mezi zavrčením a zasyčením.
„Můžeš toho divadla, kurva, nechat? Nedělej ze mě idiota nebo se vážně naseru!" vyštěkl jsem na Gianniho.
Pak jsem se zhluboka nadechl a vydechl.
Musím se uklidnit, nemůžu teď udělat chybu. Teď, když jsem tak blízko k tomu, aby to všechno skončilo.
Zadíval jsem se na Gianniho a mimoděk si vzpomněl na Nicolasova slova.
Ne. Láska je jen pro slabochy. A já nejsem slaboch. Nepodlehnu tak snadno jako Nicolas.
Zamračil jsem se a sledoval Gianniho, jak přede mnou couvá a snaží se tvářit nechápavě.
„Krásná noc, nemyslíš? No, chtěl jsem to sice původně jinak, ale aspoň to nemusím protahovat. Nicolas byl vždycky velká citlivka, nikdy se moc nehodil na mafiána. Víš, co mi jednou řekl? Že je velice snadné se do tebe zamilovat. Mělo mě už tehdy napadnout, že se pokusí o nějakou kravinu. Ten idiot se do tebe vážně zabouchnul. Dokonce se mě několikrát snažil přesvědčit, abych tě nechal jít. Dokonce se mě pokoušel uplatit i svým tělem. Kretén. No, v posteli válel a budu za něj jen těžko hledat náhradu. Jeho totiž zabiju hned zítra," usmál jsem se a namířil zbraň na Gianniho. „Jo, mimochodem, lásko, když už chceš někomu zmařit jeho plány, tak se, kurva, příště aspoň snaž. Nejspíš ses snažil vytáhnout všechny kulky s tím, že jsi počítal, že bych s jednou minul, že? Ach, je mi tě tak líto. To jsi nevěděl, že v hlavni je ještě jedna kulka? Smůla. Pro tebe."
Díval jsem se z vrchu na Gianniho a užíval si ten pocit vítězství.
„Konečně ta hanba skončí. Měl jsi chcípnout spolu s tou děvkou. Stejně stojíš za hovno jako ona. Jediné, co umíš dobře, je roztahovat nohy. Jako ona. Konečně tahle noční můra skončí. Sbohem..." řekl jsem chladně a dvakrát vystřelil...
Nicolas
Nebyl jsem moc nadšený z toho, že Adrian tak Gianniho hlídá. Potřebovali jsme vymyslet nějaký plán, ale takhle to skončí ještě dřív, než to začne.
Od toho úterý jsem byl jako na trní a čím víc se blížil víkend, tím se to zhoršovalo.
Pokoušel jsem se dovolat Remymu, ale ten mi to nezvedal. Buď nemohl, nebo nechtěl.
Chápal jsem to. Chápal jsem i to, proč mě Gianni nechce. Jen...
Ta bolest byla obrovská. Takovou, jakou jsem ještě nezažil. A myšlenka na to, že bych mohl o Gianniho přijít, mě ničila.
Věděl jsem, že u něj nejspíš už nikdy nebudu mít šanci, nikdy mi neodpustí, ale chtěl jsem aspoň, aby byl v bezpečí a šťastný.
Přemýšlel jsem, proč se to vlastně takhle posralo. Proč jsem své srdce neposlechl už dříve?
Celou středu jsem strávil přemýšlením a utápěním se v sebelítosti.
Co na tom, že si proti sobě poštvu obě rodiny, pokud Adriana zabiju, a někdo se dozví o mé zradě? Co na to, že přijdu o svého učitele, rádce, milence?
Bylo mi to všechno jedno. Nechtěl jsem nic z toho. Raději bych se vzdal úplně všeho, jen aby se na mě Gianni zase znovu usmál. Miloval jsem jeho smích. Miloval jsem jeho upřímné oči.
Padla na mě ještě větší deprese. Věděl jsem, že se musím sebrat, protože ve čtvrtek jsem měl s Giannim schůzku, ale stejně jsem celou noc nebyl schopný usnout.
Když mi ve čtvrtek napsal, že ho Adrian hlídá a nemůže přijít, znervózněl jsem. Byl jsem jak na trní a sáhl znovu po flašce.
Usnul jsem snad vyčerpáním až někdy v pátek ráno, a probudil se večer.
Odšoural jsem se do koupelny a vlezl si do vany, abych ze sebe dostal ten smrad a trochu se probral a znovu jsem tam na chvilku zadřímnul.
Bylo asi půl desáté, když jsem se konečně vyhrabal ven, schopný natolik, abych vypadal jako člověk, a hned si všiml, že mi bliká mobil na nočním stolku.
Okamžitě jsem po něm skočil, a pak se mi hrůzou málem zastavilo srdce.
Trvalo mi jen pár vteřin, než jsem zapl unavený mozek a pochopil.
Ve čtvrtek mi nepsal Gianni, ale Adrian, který to všechno zjistil. A pokud jsou na večeři, znamenalo to jen jediné...
Nikdy jsem nebyl rychleji oblečený a v autě, jako teď.
Kolik času ještě mám? Stihnu to? Slíbil jsem, že ho ochráním!
Cestou jsem porušil několik předpisů, ale bylo mi to jedno. Snad poprvé v životě jsem se dokonce modlil, abych to stihl včas.
Znovu jsem se pokoušel zavolat Remymu, ale bezúspěšně. Možná nemohl hovor vzít? Tak jsem aspoň rychle napsal zprávu, že Adrian všechno ví, a jsou v Casablance.
Víc nebylo třeba.
Zastavil jsem kousek od restaurace zrovna ve chvíli, kdy jsem viděl, jak Adrian táhne Gianniho do parku.
Zrovna, když jsem se rozbíhal, začal mi zvonit mobil, ale já už neměl čas se vracet. Nasadil jsem sprint a dorazil ve chvíli, kdy Adrian říkal své 'sbohem'...
Musím říct, že ta bolest nebyla tak strašná.
Jedna kulka se mi zaryla do hrudi a druhá kousek níž. Slyšel jsem Adrianovo vzteklé zařvání, když jsem se složil před Gianniho na zem.
Pootočil jsem hlavu a zahlédl, jak se Adrian blíží. I v tomhle stavu jsem dokázal ještě rozumně uvažovat. Vytáhl jsem svou zbraň a vypálil čtyři rány.
Při té první Adrian podklesl, ale před dalšími se schoval za strom.
„Tady… vezmi… si ji… Remy… vědí… že jsi… tady…" zachrčel jsem a otočil hlavu k Giannimu. „Tohle… je to nejmenší… co pro tebe… můžu udělat… mrzí mě to… miluju tě… chci… abys žil… a byl šťastný… navždy… tě… budu… chrá… ni-"
S posledními slovy jsem se rozkašlal, a cítil, jak mi tělo začíná otupovat a zrak se mi rozmlžuje.
Z posledních sil jsem zvedl ruku a bříšky prstů se dotkl Gianniho tváře…
Gianni
Otevřel jsem pusu, že něco řeknu, ale Adrian mě dalšími svými slovy umlčel. Zděšeně jsem se na něho díval a nevěděl jsem, co říct.
Ten strach mě doslova paralyzoval, a já jen hleděl do ústí hlavně s myšlenkou, že tohle je můj konec.
Nechtěl jsem zemřít. Ne takhle…
Snad jen automaticky, a přitom nesmyslně, jsem zvedl ruce k obraně. V duchu jsem si stihl pomyslet, že to všechno mělo být zbytečné, že jsem měl utéct, jak chtěl Nicolas.
A pak zaznělo jeho sbohem…
Všechno, co se stalo potom se seběhlo strašně rychle. Kolem nás se mihnul stín a já setrvačností udělal dva kroky zpátky, když mě něčí ruce prudce odstrčily.
„Nikolasi!“ zakřičel jsem.
Zděšeně jsme se díval na to, jak se přede mnou kácí k zemi. Další výstřely mě sice málem ohlušily, ale probraly z mého šoku.
Klesl jsem vedle něho na kolena a roztřesenou rukou zachytil tu jeho, kterou mě chtěl pohladit. Nedokázal jsem ani brečet. Jen jsem se na něho díval…
Cítil jsem snad všechno, co moje tělo v tuhle chvíli dokázalo snést. Bolest, zradu, smutek, zoufalství…
A pak něco, co se snad ani nedalo nazvat vztekem. Snad zuřivost?
Ne, ani tohle nebylo to správné slovo.
Najednou jsem se přestal třást. Jako by mě někdo vypnul.
Pohladil jsem Nicolase po vlasech, a pak jsem sevřel v ruce jeho zbraň. Zvedl jsem hlavu, když jsem zaslechl před sebou šustot.
„Chceš svou pomstu, Adriane?“ promluvil jsem do toho děsivého nočního ticha.
Tahle noc už nebyla tak hezká, jak jsem si myslel ještě před chvílí. Byla děsivá…
Nevěděl jsem, jestli Nicolas Adriana trefil, jestli ho zranil. Ale viděl jsem jeho velkou postavu, jak opatrně vyhlíží zpoza stromu.
„Celé sis to plánoval tak dlouho. Tolik času jsi tomu věnoval,“ pokračoval jsem chladným tónem v hlase. „Tobě nešlo jen o pomstu. Ty jsi tím žil. Jsi sadista největšího kalibru. Máš potěšení z toho, že jsi mě mohl tak dlouho pronásledovat, trápit, jsem tvá kořist. Věnoval jsi tomu tolik času a peněz jen proto, abys to mohl vystupňovat a vychutnat si ten konec tak, abys z toho cítil potěšení. Ale já ti to potěšení nedopřeju. Ten pocit vítězství mít nebudeš. Nenávidím tě z celého srdce. Nenávidím tě tak strašně moc, že tě chci zabít. Ale neudělám to. Chtěl jsi mě šokovat. Chtěl jsi mě vidět plazit se po zemi a žebrat o můj život. Jenže to se nestane. Kdo myslíš, že je větší lhář? Jak dlouho si myslíš, že o tom všem vím?“
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Něco se ve mně zlomilo. Mluvil jsem chladně, jako ten nejlépe vycvičený zabiják. Jako by pro mne lhaní bylo samozřejmostí. Lhal jsem i v této chvíli… Narovnal jsem se v kleku a namířil jsem zbraň na svůj spánek. Zadíval jsem se do tmy, k tomu stromu, kde Adrian stál, a dobře jsem viděl, jak se jeho tělo naplo.
„Všechno přijde nazmar. Ukončím to. Nemám proč žít, nemám nikoho, a je mi jedno, že zemřu, ale ty… Nebudeš mít ten pocit, na který jsi tak dlouho čekal. Budeš cítit jen prázdno, neuspokojení z toho, že jsi nedosáhl svého, do konce života budeš žít s pocitem, že ti něco chybí a nemůžeš to dokončit. Budeš zuřit, ale nebudeš mít už možnost naplnit tu svoji zvrácenou touhu. S tou prázdnotou budeš žít do konce života. Zemřu, Adriane, ale stojí mi to za to. Dostal jsem tě…“
Adrian
Všechno se posralo! Všechno!
Jak mohl?!
Zařval jsem, když se mé kulky zaryly do Nicolasova těla, který se tam najednou objevil, a ve vzteku po něm mrsknul zbraň, která ale zůstala někde na půli cesty.
Byl jsem rozzuřený a odhodlaný zakroutit jim krkem.
Vrhl jsem se vpřed, jenže Nicolas vytáhl svou zbraň a několikrát vystřelil.
Jedna kulka mě škrábla po stehně, a co víc, rány se nesly nočním tichem a já věděl, že to přitáhne pozornost.
Schoval jsem se za nejbližší strom a poslouchal ty Nicolasovy bláboly.
Ránu na stehně jsem si ovázal rukávem od košile, který jsem urval, abych zastavil krvácení a nezanechal po sobě stopy.
Zpátky mě přivedl až Gianniho hlas, který zněl najednou úplně jinak.
Chladně, jako dobře vycvičený mafián, někdo, kdo rozhoduje o životě druhých každou hodinu.
Když se měl zeptal, jak dlouho, si myslím, že o tom ví, na moment jsem se zarazil.
Ne. Není možné, aby mě nějaký bastard, co mu ještě teče mléko po bradě, přelstil.
Přesto...
Jeho slova mě na okamžik nahlodala a vyhodila mě z koncentrace.
„Ne!" zařval jsem, když si Gianni přiložil zbraň k hlavě.
Někdo jako on je schopný to udělat. Někdo jako on to udělá!
Tahle myšlenka mi bleskla hlavou asi o setinu vteřiny později, než zareagovalo mé tělo, když jsem se vrhl vpřed.
Byl jsem odhodlaný zakroutit mu krkem.
„Ty malá svině, myslíš, že jsi lepší než já?! Že tě nechám zničit všechno, co jsem tak dlouho plánoval?!" zařval jsem a můj hlas se roznesl nočním tichem.
Bylo mi už jedno, jestli mě někdo uslyší. Přestal jsem rozumně uvažovat, přestal jsem dávat pozor.
Chtěl jsem to ukončit za každou cenu.
A to se mi stalo osudným.
Byl jsem už skoro na dva kroky před Giannim, když se za ním najednou objevil stín, prudce mu strhl ruku ze zbraní stranou a vzápětí jsem uslyšel dvě lupnutí.
V první moment jsem nedokázal pochopit, co se vlastně stalo.
Nevěřícně jsem pohlédl na svou hruď, kde jsem i v té tmě viděl, jak se na bílé košili rozlévá moje krev.
„Ty…hajzle…" zachrčel jsem a klesl na kolena.
Přesto všechno jsem ale sebral ještě poslední zbytky sil a pokoušel se vrhnout s řevem na Gianniho.
Jen konečky prstů jsem se dotkl jeho nohy, když jsem ucítil šílenou bolest v hlavě, a pak vše zčernalo...