Adrian
Vývar už se dal skoro krájet, tak jsem ho musel zředit a znovu postavit. Přecedil jsem rozvařenou zeleninu a nakrájel novou.
Aspoň tak jsem si vybil svou zlost.
Když se Gianni objevil v kuchyni, přitáhl jsem se ho do náruče a opřel se zády o linku.
„Moc se mi nechce, ale musím. Rád bych tě vzal s sebou, ale je to tři hodiny cesty autem, a to nechci riskovat. Máš podle doktora odpočívat, a během zítřka se nejspíš nedáš do kupy natolik, abys zvládl tak dlouhou cestu," povzdechl jsem si a smutně se na Gianniho podíval.
Sklonil jsem se, abych ho znovu políbil a mé ruce sjely k jeho zadečku.
„Pak ti to ale všechno vynahradím. Vezmeme si volno ze začátku týdne a aspoň pořádně naplánujeme tu dovolenou ve Francii. Teď šup, mazej zpátky do postele," jemně jsem ho plácl po zadečku, a pak ho od sebe kousek odtáhl.
Spíš než proto, aby si odpočinul, jsem ho potřeboval dostat od sebe.
Měl jsem na něj strašnou chuť, ale nerad bych, aby se mi pozvracel uprostřed čísla.
Nejspíš budu muset vážně zajet za Nicolasem. Nebo si ho večer vyhoním a budu doufat, že mi to bude stačit.
Dovařil jsem vývar, obral do něj trochu masa, nalil do dvou misek, naložil na tác, přidal pečivo, a pak s tím vyšel zase do ložnice.
Gianni seděl na posteli, tak jsem mu tác položil na klín a svou misku si přendal na stolek.
„Zvládneš to? Kdyžtak tě budu krmit," zeptal jsem se a přisedl si k němu.
Gianni
V duchu jsem si oddechl, když mi Adrian řekl, že mě s sebou nevezme. Nejspíš nějaké rodinné záležitosti, které nesměl odřeknout, protože obchodní schůzku by neřešil v neděli, a navíc by ji klidně i zrušil. Nebylo by to poprvé.
Na moment jsem ho chytil kolem pasu, když mě objal a přitiskl jsem se na něho. Pak jsem se zatvářil provinile, když mě pohladil po zadku, jako že je mi to líto, že teď nic nebude.
Ale ten můj protáhlý obličej jsem ze sebe nutit až tak moc nemusel. Nedělalo mi dobře se takhle přetvařovat. Nebyl jsem na to zvyklý. A taky jsem měl stále tendenci mu utíkat, protože jsem tu jeho zradu prostě nedokázal překousnout.
„Zvládnu to sám,“ začal jsem jist polévku.
Pečivo jsem odložil a jedl jsem jen vývar. Neměl jsem chuť zatěžovat žaludek houskou.
„Natáhl bych se na zadní sedadlo. Nevadilo by mi jet tak dlouho autem,“ pokračoval jsem ve své komedii, z které se mi fakt dělalo špatně. „Bude se mi stýskat. Vážně bych s tebou rád jel. Musíš mi slíbit, že mi budeš psát aspoň zprávy, abych věděl, že jsi v pořádku. Jestli se mi neozveš, pojedu za tebou. Nechám si zjistit, kde jsi a rozjedu se tam. Vážně to udělám.“
Na potvrzení svých slov jsem se na Adriana zamračil, že se mi fakt nelíbí, že mě tu nechá tak dlouho samotného. Ale v duchu už jsem si dělal body, co všechno za tu neděli budu muset stihnout a u čeho nebo u koho vlastně začnu.
„Vývar je silný,“ nakonec jsem se lehce usmál, abych odlehčil atmosféru. „Ale je moc dobrý. Doneseš mi prosím tě prášky? Nebo ne. Seď. Zajdu si pro ně. Nemusíš kolem mě pořád běhat. Taky by sis měl odpočinout, hlavně když pozítří pojedeš tak daleko. Nechci, abys usnul za volantem a naboural se.“
Odložil jsem prázdnou misku na stolek a vylezl jsem z postele.
„Mám strašnou chuť na kafe,“ posteskl jsem si. „Vím, že bych neměl, ale udělám si malé a slabounké, Chceš taky?“
Raději jsem něco chtěl dělat, než aby mě Adrian pořád obskakoval. Když jsem něco dělal, cítil jsem se o něco volněji, ne tak svázaný jeho dohledem.
Adrian
Musel jsem Giannimu slíbit, že se budu průběžně ozývat, a že si odpočinu, abych za volantem neusnul.
Nevím, jestli mi to sežral, protože v neděli většinou schůzky nemívám, ale vypadalo to, že to nijak neřeší. Taky jsem ho znovu ujistil, že bych moc rád, kdyby jel se mnou, ale nechci riskovat jeho zdraví.
Byl tak sladký ve své nevědomosti.
Nakonec jsem si po kávě zalezli do obyváku a pustili si film.
Večer jsem do Gianniho nacpal ještě jednu misku vývaru, a pak spolu usnuli, aniž bych se o něco pokusil.
V sobotu vypadal už o něco lépe, strávil v posteli jen půl dne, a taky zvládl sníst víc než jen vývar.
I přesto jsem znovu rázně zamítl jeho žádost jet se mnou.
Večer jsme se pak spolu osprchovali, ale kromě letmých doteků, jsem si nic nedovolil.
Za to v neděli ráno, už jsem to nedokázal vydržet. Chtěl jsem, aby na mě Gianni během neděle nezapomněl, navíc ranní erekce je mrcha, takže i když ještě spal, vklouznul jsem pod peřinu a dopřál si aspoň tohle.
Tentokrát jsem se ani nesnažil o tom, abych ho nevzbudil, takže jsem ho párkrát potáhl v puse, načež jsem se vrhl na jeho bradavky, dírku a jeho rty.
„Když nemůžu dovnitř, tak aspoň takhle…" zachrčel jsem mu do rtů. „Aby se mi líp řídilo."
Pak jsem znovu sjel dolů, pohrál si s jeho pupíkem, a o chvilku později si vychutnával jeho chuť.
To, že více méně ležel jen jako prkno jsem přičítal jeho stavu, a doufal, že to brzo odezní, protože jen s tímhle si rozhodně nevystačím.
„Děkuju za snídani. Teď půjdu nějakou připravit tobě a rovnou ti uvařím něco na oběd, aby ses nemusel namáhat," usmál jsem se na Gianniho, políbil ho, a pak se vyštrachal z postele, abych se umyl, nachystal si věci a sešel do kuchyně.
Gianni
Víkend, vlastně sobota, probíhala celkem v poklidu. Ne jednu stranu jsem za tu otravu jídlem byl i rád, měl jsem tak aspoň výmluvu, proč jsem k ničemu, a Adrian byl aspoň v tomhle ohleduplný a nevynucoval si nic násilně. Ale kdykoliv měl tendenci se mě dotýkat, zavíral jsem oči, abych se na něj nemusel dívat, a snažil se poslouchat jen jeho hlas.
Ne, to, co říkal, ale pouze jeho hlas, protože s tím jsem to měl o něco lehčí.
V sobotu v noci, když jsem se probudil a on tvrdě spal, vylezl jsem z postele a seděl jsem v křesle. Chvíli jsem se procházel i po domě, jen abych nemusel být vedle něho. Zastavil jsem se i v jeho pracovně a přemýšlel vážně nad tím, že si vezmu jeho zbraň a prostě to půjdu ukončit. Tak velkou chuť jsem k tomu měl. Ale zpátky mě drželo jen to, že bych tím riskoval vězení a za vraždu jsem mohl dostat i doživotí. Nikde bych se nedovolal spravedlnosti, nebyl nikdo, kdo by mi potvrdil, že on je mafián a já jeho oběť. A měl bych na krku i mafii, takže ani ve vězení bych dlouho nezůstal na živu.
Nakonec jsem se uklidnil a před svítáním se vrátil zpátky do postele.
Ukolébala mě únava i vědomí, že Adrian po mně ani teď nebude vyžadovat sex, když mi není dobře.
Jenže to poslední byla velká mýlka.
Trhnul jsem sebou a otevřel do široka oči, když jsem ucítil ty známé doteky. Začal jsem rychle dýchat a měl tendenci ho ze sebe shodit.
Jenže… Nemohl jsem.
Jen jsem se v duchu modlil, aby to nezašlo dál.
I přesto, jak jsem se tomu bránil, on věděl jak na mě. Dráždil mé citlivé místa, měl mě přečteného jako knihu, a já se nedokázal nakonec ubránit tomu, abych nevydal ze sebe to, po čem on tak toužil.
„Snad ti chutnalo,“ vydoloval jsem nakonec ze sebe, když mě přestal líbat. „Hned jak mi bude lépe, vynahradím ti to.“
Snažil jsem se tvářit zkroušeně, že jsem se opravdu na víc nezmohl, a že je mi to strašně líto. Ještě jsem si klekl na postel a natáhl se k němu, abych si vyžádal ještě jeden krátký polibek, ale pak jsem se hned zase uložil a pořádně se zamotal do peřiny, jako bych se před ním chtěl schovat, aby na mě už nesahal.
„Budu ještě chvíli spát. Opovaž se odejít a nevzbudit mě,“ přikázal jsem mu ještě, a pak už jsem zavřel oči.
Adrian
Docela jsem se zdržel a měl jen něco málo kolem dvou hodin, abych stihl udělat snídani, oběd a obléct se. Naštěstí jsem nemusel vařit nic složitého, protože mi bylo jasné, že Gianni toho do sebe moc nedostane a nechtěl jsem se vrátit a mít poblitý celý barák.
Na snídani jsem mu nachystal akorát tousty s vysokoprocentní šunkou a kvalitním sýrem, a na oběd lehký těstovinový salát.
Do konvice jsem ještě uvařil čaj a snídani i s konvicí hodil na tác.
Sobě jsem si uvařil ještě kávu a během pití přemýšlel, co mi dnešek přinese.
Otec si schůzku s mou budoucí manželkou opravdu nemohl vybrat lépe.
Už jen to, že tam musím být, že musím být po jejím boku a tvářit se společensky mi otvíralo kudlu v kapse.
No, nakonec stejně budem manželé jen na papíru, a kromě toho, nehody se stávají, že?
Zachechtal jsem se nad tou myšlenkou, hodil do sebe zbytek kávy, a už s lepším pocitem vyšel do ložnice.
Odložil jsem tác na stolek, převlékl se, a pak si přisedl k Giannimu.
„Musím už jet. Tady máš snídani a v kuchyni máš udělaný salát. Buď hodný, nezlob, a kdyby cokoliv, okamžitě volej, ano?" posadil jsem si Gianniho na chvilku na klín, když jsem ho probudil a políbil ho.
„Vůbec se mi od tebe nechce," povzdechl jsem si a zabořil nos do jeho vlasů.
Chvilku jsem jen tak seděl, vdechoval jeho vůni a hladil ho po pažích. Nakonec jsem se s povzdechem odtáhl, ještě jednou ho políbil a vstal.
„Půjdeš mě doprovodit?"
Ruku v ruce jsme pak sešli dolů, kde jsem se obul, vzal si klíče a peněženku, a naposledy se otočil k Giannimu.
„Nejpozději do osmi budu doma. Možná se mi podaří utéct dřív. Ale obávám se, že dříve, jak v pět hodin doma stejně nebudu," zatvářil jsem se zkroušeně, přitáhl si Gianniho do náruče a znovu se přitiskl na jeho rty v hlubokém polibku.
Gianni
Věděl jsem, že to bude trvat tak dvě hodiny, než se Adrian vypraví a odjede. Chtěl jsem být trpělivý, ale nervozita ve mně začínala pomalu vzrůstat.
Když jsem měl jistotu, že je v kuchyni a nemůže odejít od sporáku, vzal jsem do ruky mobil, rychle naťukal Manuelovi zprávu, že se s ním chci sejít o půl desáté, kdy jsem měl jistotu, že Adrian už bude za městem. Pak jsem ještě napsal Nicolasovi, že se s ním dneska sejdu, ať čeká na zprávu, která to upřesní. A hned jsem znovu obě textovky smazal.
Spokojeně jsem pak odložil mobil a uvelebil se v posteli. Moje nervozita o něco malinko ustoupila, ale i tak jsem doslova očima posunoval ručičku na hodinách, aby už bylo osm a Adrian odjel.
Když si ke mně už oblečený přisedl, jen jsem ho objal a opřel se o něj. Viděl jsem, že je už po osmé a každé zdržení mě ještě víc znervózňovalo.
„Dávej na sebe pozor. Určitě mi napiš a odpočiň si během cesty,“ konečně jsem promluvil, když jsem se s ním dole loučil. „Myslím to vážně. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo. Jen kvůli tobě jsem se dostal tam, kde jsem teď. Ani nevíš, jak moc jsem ti za to všechno vděčný. Ukázal jsi mi, jaký je život. Do teď jsem se hrabal v něčem, co nemělo budoucnost. Miluji tě…“
Až na poslední větu, všechno, co jsem říkal, byla pravda. Teprve on mi ukázal, že ze mě něco může být. On mi dodal to správné sebevědomí. On a Nicolas mi ukázali, jaký svět je. Plný lží a přetvářek a nenávisti.
„Vážně ti děkuji,“ zvedl jsem hlavu a stoupl si na špičky, abych ho mohl políbit ještě jednou na rozloučenou.
Možná to je poslední polibek. Možná se vrátí a já tu nebudu. Nebo tu budu, on se vrátí a zabije mě.
Dnešek je pro nás oba rozhodující…
Ale já se bez boje rozhodně nedám.
Nicolas
Byl jsem jak na trní. Zbytek pátku a celou sobotu se Gianni neozval.
Nevyšlo to? Měl bych zkusit něco jiného?
Ani Adrian se mi neozval.
Rozhodl jsem se, že počkám ještě jeden den, a pak zjistím, co a jak.
V noci jsem usnul spíš vyčerpáním a skoro vyletěl do stropu, když se ozvalo zvonění mobilu.
Málem jsem se rozbrečel, když jsem si přečetl zprávu od Gianniho.
Teď se věci daly do pohybu. Nastával rozhodující okamžik. Pokud se zjistí, že schůzka byla jen nastražená past, jak dostat Adriana z domu, zabije mě.
Tentokrát jsem se neovládl.
'Jsem rád, že to vyšlo. Víc jsem zařídit nedokázal. Budu čekat na zprávu.'
Textovku jsem odeslal, a pak se znovu svalil do peřin.
Bude těžké Gianniho přesvědčit, ale je to chytrý kluk. Navíc…
Vstal jsem a přešel do pracovny. Ze spodního šuplíku jsem vytáhl malé album.
Hlavně kvůli tomuhle jsem nechtěl, aby Gianni bez mého dovolení do pracovny chodil.
Posadil jsem se do křesla a album otevřel.
Byly to vzpomínky, kterých jsem se nechtěl zbavit.
Prohlížel jsem si fotografie, a nad některými jsem se musel pousmát. Přemýšlel jsem, kdy se to všechno tak strašně pokazilo.
Vždycky jsem měl Rebeccu rád. I když mi mohla být mámou, považoval jsem ji za starší sestru. A když se rozhodlo, že si vezme bratra, byl jsem štěstím bez sebe.
S povzdechem jsem album zaklapl a vrátil ho do šuplíku.
Na schůzku ho vezmu s sebou.
Vyšel jsem z pracovny a zamířil do kuchyně, abych si udělal snídani a pořádně silnou kávu.
Gianni
Když Adrian zamkl dveře, připadal jsem si tu jako ve vězení. Opřel jsem se o dveře a čekal, až uslyším odjíždět jeho auto. Teprve potom jsem vyběhl nahoru do ložnice, abych se převlékl, ale zahlédl jsem, že mi bliká mobil.
Že by Adrian už psal?
Rozklikl jsem zprávu a v duchu jsem zaklel. Ještě že si toho Adrian nevšiml. Raději jsem zprávu hned smazal a šel se obléknout. Peněženku a telefon jsem narval do kapsy a chtěl seběhnout dolů, když jsem se zarazil. Pohlédl jsem na hodinky. Měl jsem ještě chvilku čas, tak moje rozmýšlení netrvalo dlouho.
Vešel jsem do Adrianovy ložnice a zamířil rovnou k trezoru. Věděl jsem kód, v jedné chvíli si nedával pozor a zadával ho přede mnou. Otevřel jsem ho a natáhl se po zbrani. Matně jsem si vybavoval, jak se s ní zachází. Ale i tak jsem si s tím musel trochu pohrát, než se mi podařilo vytáhnout zásobník.
Jak jsem si myslel. Byl plný.
Rychle jsem z něj vytáhl všechny náboje, schoval je do kapsy, a v zásobníku nechal jen jeden. Zasunul jsem ho zpátky a zbraň vrátil na její místo.
Budu doufat, že si toho Adrian nevšimne, a při jednom náboji je větší šance, že mě nemusí zabít.
Když jsem odemykal potom dveře, pro jistotu jsem opatrně vykouknul ven. Ale když jsem měl jistotu, že je čistý vzduch, vyšel jsem z domu a dveře za sebou zase zamknul.
Hned jsem po cestě žhavil telefon, abych si do vedlejší ulice zavolal taxi.
Měl jsem přibližně půl hodiny na to, abych dojel k Manuelovi, a potom hned napíšu Nicolasovi.
Manuel mě už čekal, i když jsem přijel asi o deset minut dříve. A nechyběl ani Remy. Mě se prostě k němu víc líbí Remy než Roger, tak mu tak budu i říkat, ať se mu to líbí nebo ne.
Posadili jsme se v obýváku na gauč a začali probírat všechno, co kdo ví. Já toho, na rozdíl od nich, moc nevěděl. Vlastně skoro nic.
Ale to, co mi potom řekli oni…
Měl jsem co dělat, abych nezačal znovu zvracet. Takový šok jsem z toho všeho měl.
Potvrdilo se to, co mi už naznačili předtím, a doplnili to nějakými dalšími informacemi.
Adrian je můj strýc a má se stát hlavou rodiny. Moje máma si měla vzít Nicolsova bratra, který šéfuje druhé familii. Jenže Rivero, můj otec, porušil jeden ze zákonů Cosa Nostry a začal mé mámě nadbíhat. Zamilovali se do sebe a ona v tu chvíli odmítla stát se ženou Nicolasova bratra.
A verdikt byl jasný. Porušení jakéhokoliv zákona mafie se trestá smrtí.
I když se jim povedlo utéct a schovávat se, přesto je našli. A jako první šel na smrt můj táta.
„Nechce se mi tomu ani věřit,“ hlesl jsem se nešťastně, když mi nakonec řekli všechno, co věděli.
Manuel nebyl jen tak nějaký vyhazovač. Bylo to jeho civilní zaměstnání, v mafii byl soldier, stejně jako Remy. Patřili do familie mého táty, i když každý jinak dlouhou dobu.
„Nicolas mi to sám potvrdil. Byl jsem u vás, a potom s ním i proto, abych zjistil co nejvíce věcí. Nejspíš ho dohnalo svědomí, nebo se do tebe vážně zamiloval. Ale hodně tím riskuje. Ví, že je to pro něho rozsudek smrti. Jakmile dostane příkaz, musí ho splnit, i kdyby šlo o jeho vlastního syna nebo otce,“ poplácal mě Remy po ruce.
„Pravda je taková, že jsi, kromě Adriana, jediný mužský potomek obou rodin. Adrian se má stát hlavou rodiny, ale musí se zbavit té „hanby“, kterou způsobili tví rodiče. To znamená i tebe,“ vstal Manuel, o kterém jsem se dozvěděl, že po celou dobu, co tu bydlel, nás vlastně hlídal. Jen, boužel, nesměl zasahovat.
„Jenže tvoje máma nechtěla, aby ses do něčeho takového připletl. Nikde není psáno, že když se narodíš v mafiánské rodině, že se mafiánem musíš nutně stát. A ona i tvůj táta tomu chtěli zabránit. Proto ti nikdy nic neřekli.“
Manuel přešel ke stolu, otevřel šuplík a vytáhl zbraň. Dobře si ji zkontroloval, a pak si ji zasunul do pouzdra.
„Od teď ti budu za zády,“ podíval se na mě. „A bez debat. Sice nebudu s tebou moct být pořád, ale zkusím, co nejvíc to půjde. Zavolej Nicolasovi a dej mu hodinu a místo, kde se setkáte. A já zatím připravím něco rychlého k snědku. Musíš se najíst aspoň trochu, aby ti zase nebylo špatně.“
Chvíli jsem přemýšlel, kde bych se měl s Nicolasem sejít. A nemohl jsem to moc protahovat, protože Adrian říkal, že se pokusí vrátit dříve. Takže jsem musel počítat s tím, že do pěti hodin musím být zpátky doma.
„Sejdeme se za hodinu v parku,“ řekl jsem Nicolasovi, jen co zvedl telefon.
Ještě jsem mu řekl, v kterém parku a pak jsem zavěsil.
Vybral jsem ho schválně. Byl pěšky asi patnáct minut od Adrianova domu, a byla tam místa, kde by se Manuel a Remy mohli schovat. Budu jen doufat, že mě Nicolas nevylákal na schůzku jen proto, aby mě on sám na místě zastřelil.
Nicolas
Když mi Gianni potvrdil místo a čas schůzky, nemohl jsem se dočkat.
Konečně to všechno skončí.
I když jsem nevěděl, jak se z toho sám dostanu, bylo mi to jedno. Hlavně, když bude v bezpečí Gianni.
Na schůzku jsem dorazil asi o půl hodiny dříve.
A když se objevil Gianni, vyskočil jsem na nohy a natáhl se, jako bych ho chtěl obejmout.
„Ahoj," ustoupil jsem nakonec a rozpačitě se usmál.
Ukázal jsem na lavičku a sám si sedl vedle něj.
Rozhlédl jsem se kolem, ale kromě nás tam nikdo nebyl, a vybral jsem i místo, které bylo ze strany chodníku kryté stromy, takže nás nikdo nemohl vidět.
„Jsem vážně rád, že jsi přišel. Já..." usmál jsem se, a pak zvážněl.
Sklopil jsem pohled k zemi a sepjal ruce.
„Je toho tolik, co ti chci říct a ani nevím, kde začít. Ale…" s těmi slovy jsem hrábl do vnitřní strany lehké mikiny, vytáhl album a podal ho Giannimu.
Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se mu do očí.
„Mě pravé jméno je Nicolas Genovese. Patřím do rodiny, která ovládá celý východ pobřeží Států. Adrian se nejmenuje Green, ale Simeone, a patří do rodiny, co ovládá západ. Tvůj otec byl hlavou rodiny Rivera a měl pod palcem střed. My tři jsme byli ti, co ovládali celé území států od Kanady po Mexiko. A i když jak rodina Genovese, tak Rivera, byly v podstatě podřízené rodině Simeone, dokázali jsme se vždy na všem domluvit. Jenže pak se něco zkazilo…" povzdechl jsem si a na okamžik se zahleděl někam za Gianniho rameno.
„Měl jsem tvoji mámu, Rebeccu, vážně moc rád," pokračoval jsem tiše. „I když mě samému mohla dělat mámu, bral jsem ji jako svou sestru, a byl nesmírně rád, když se rozhodlo, že si vezme mého bratra, aby se upevnily vztahy mezi rodinou Simeone a Genovese. Tvoje máma se jmenuje Rebecca Simeone a byla Adrianovou starší sestrou. Nejsou si na sebe vůbec podobní, že?"
Na chvilku jsem se zase odmlčel a povzdechl si.
„Jenže tvoje máma se rozhodla postavit se zákonům mafie. Vždycky měla svoji hlavu. V tom jsi ji podobný. Šla za hlasem svého srdce a tajně se vdala za Franca Riveru, tvého otce a hlavy rodiny Rivera. Způsobilo to obrovský poprask. Adrianův otec, v té době ještě oficiálně hlava rodiny Simeone, nařídil vyhlazení rodiny Rivera a vypsal odměnu na hlavu tvé matky, otce a později i tebe. Já…" vstal jsem, prohrábl si nohy a postavil se přímo před Gianniho.
„Cítil jsem se zrazen. Cítil jsem smutek a bolest. Cítil jsem potupu a hanbu. A tak, když Adrian přišel jednoho dne s tím, že se mu podařilo najít a zabít tvého otce, později matku a zjistil, kde žiješ, okamžitě jsem souhlasil s plánem na tvé… odstranění," rozhodil jsem bezradně rukama. „Pochop, zákony rodiny jsou pevně dané, a já se cítil zrazen. Adrian všechno naplánoval. Naše seznámení, tvou účast v hotelu na festivalu, to, že se rozejdeš se mnou a začneš žít s ním, že ti dá všechno, po čem toužíš, aby ti to pak mohl vzít. Jenže já… Já se do tebe doopravdy zamiloval. A už chápu, jak se tvá máma cítila, a proč to udělala. Právě teď jsem ve stejné pozici jako ona. Porušil jsem zákon, a pokud to někdo zjistí, zabijí mě. Jenže… Raději skončím mrtvý, než aby se něco stalo tobě," přiklekl jsem k Giannimu a sevřel jeho ruce ve svých. „Prosím, Gi, věř mi. Všechno, co jsem ti řekl je pravda. Už ti nechci lhát. Vím, že mi nejspíš nikdy neodpustíš, a tvou lásku si nezasloužím, ale chci hlavně, abys byl v bezpečí. Odejdi od Adriana. Pomůžu ti utéct, schovám tě, ochráním tě, ale tady ve státech má Adrian příliš dlouhé prsty. Musíš pryč ze země. Prosím, Gi."
Prosebně jsem se na něj zadíval, pak jsem ho pustil, vstal a zadíval se na nebe.
„S Remym jsem nikdy nic neměl. A práce v pekárně mě skutečně bavila. Ale… měl bys vědět, že s Adrianem jsme byli milenci ještě, než ses objevil ty. Je mi to všechno moc líto, Gi. Opravdu. Pokud chceš, zeptej se, na co chceš, odpovím ti," sklopil jsem pohled a zadíval se Giannimu do očí.
Gianni
Manuel mi uvařil polévku a k tomu mi dal suchou housku. Prý to bude lepší než se cpát něčím jiným. Že už tak budu mít dost nervů a mohl bych se znovu pozvracet, pokud bych měl něco těžšího.
Ani nevím proč, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na těstovinový salát, který mi Adrian nachystal, a já začal tu polévku solit vlastními slzami.
Prostě jsem to nechápal. Stará se o mně, jako by mě opravdu miloval, a přitom…
Manuel i Remy se jen na mě podívali a nechali mě být. Jen mi jeden z nich podal kapesníky, abych si nesoplil do polévky.
I přesto, že jsem měl stažený žaludek, něco málo jsem do sebe nacpal. A jakmile nastal čas, vyjeli jsme. Vysadili mě nedaleko od parku a sami zajeli na druhou stranu. Šel jsem pomalu, aby měli čas zaparkovat a schovat se v parku, kde by na nás dobře viděli a mohli případně zasáhnout. Ale pokud se mě Nicolas rozhodne zastřelit, nebudou stíhat ani tak.
Když jsem vcházel do parku, uviděl jsem ho, Už na mě čekal na lavičce. Ale když mě viděl, okamžitě vyskočil na nohy a vykročil ke mně. Mírně jsem couvnul, když ke mně došel, ale on se hned stáhl zpátky a ukázal na jednu z laviček.
Posadili jsme se, Nico mi položil na klín nějaké album a začal mluvit.
Věděl jsem o všem, co mi říkal. Ale přesto se to těžko poslouchalo. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do korun stromů, a po chvíli mi po tváři tekly slzy.
Tak je to pravda… Všechno, co mi řekli Manuel s Remym, je stoprocentní pravda, a já se s tím jen těžko smiřoval.
Vlastně jsem se s tím nechtěl smířit vůbec.
Začínal jsem cítit tak obrovskou nenávist, jakou jsem v životě ještě nepocítil.
Když Nicolas domluvil, sklonil jsem hlavu a otřel si slzy. Otevřel jsem album a zadíval se na fotky, které v něm byly. A i když jsem už nechtěl brečet, tak v tuhle chvíli, kdy jsem viděl mámu a zbytek její rodiny, kdy jsem viděl Adriana a Nicolase v mladším provedení, kdy jsem viděl, jak jsou všichni šťastní a spokojení, řekl jsem si…
„Proč?“ vyslovil jsem nahlas otázku.
Zavřel jsem album a vrátil ho Nicolasovi. Otřel jsem si znovu oči, a pak jsem se na něho podíval.
„Proč mi to říkáš? Chceš mě dostat od Adriana jen proto, že mě miluješ? Varoval mě, že se o to možná pokusíš. Že žárlíš a prostě nedokážeš překousnout, že jsem s ním. Že nesneseš to, že jsem do něho zamilovaný a on miluje mě. Chceš rozbít náš vztah? To všechno, co jsi mi řekl může být je lež. Jen něco, co by mě dostalo od Adriana pryč, abys mě měl jen pro sebe. Proč bych ti měl věřit? Víš, jak mi je, když tohle všechno slyším? Víš, jak jsem se cítil, když táta odešel, máma zemřela při autonehodě, a potom slyším, že to vlastně byla naplánovaná vražda?“
Po mých slovech jsem vstal a otočil se k sedícímu Nicolasovi.
Věděl jsem, že mluví pravdu. A i kdybych váhal, stačilo by se na něho podívat. Měl pohled zoufalého člověka… Zoufalého ze situace, která nastala.
„Co když mě chceš zabít ty sám, a proto jsi mě vylákal na schůzku?“
Po téhle otázce jsem se odmlčel a pozorně jsem se na něho zadíval. Potřeboval jsem mít jistotu, že to, co říkal, myslí smrtelně vážně, a proto padly mé další otázky.
„Jestli ti mám uvěřit, chci, abys mi odpověděl… Kolik času mám, než se mě Adrian rozhodne zabít? Udělá to on, nebo to máš udělat ty? Kde je nějaký důkaz, že táta neodešel, ale že ho Adrian zabil? Jak vysoká odměna je na mě vypsaná, a kdo má moc toto rozhodnutí zrušit?“
Nicolas
Když mi Gianni vrátil album a promluvil, všechno se ve mě sevřelo. Měl jsem chuť vyskočit a zatřepat s ním, aby se probral. Nakonec jsem si jen povzdechl a zatřepal hlavou.
Když však začal pokládat další otázky neudržel jsem se.
Jakmile domluvil, vyskočil jsem na nohy.
„Neublížil bych ti!" vykřikl jsem, ale pak pusu zase zavřel a posadil se.
„Promiň, nemám právo tohle říkat, potom, co jsem udělal, ale ne. Nevytáhl jsem tě sem, abych tě zabil. Nedokázal bych to, víš? I kdyby mě k tomu Adrian nutil, raději bych si prohnal kulku hlavou sám. Víš, na tomhle všem mě mrzí jedna věc. Že jsem si tohle všechno uvědomil, až když jsem o tebe přišel," hořce jsem se zasmál a z tváře si setřel slzu.
„Nedělám to, abych tě od Adriana dostal. I když vím, že bych s tebou nemohl být, chci jen, abys byl šťastný. Ale to s Adrianem nebudeš. Umí to hrál líp než já. Umí se víc přetvařovat. Vždyť během tří let oblafnul celé město! Myslíš, že někdo z hotelu tuší, co je zač? Nikdo! Jen jeho poradce ví, kdo ve skutečnosti je, protože je to jeho člověk. Mám jen své slovo. Nemám skutečný důkaz, na to je Adrian příliš opatrný. Jsou tu jen ti, kteří byli přítomni smrti tvého otce, i tvé matky, a ti samozřejmě nikdy nepromluví," pokrčil jsem rameny a zadíval se na své ruce.
Pak jsem se znovu zadíval na Gianniho.
Zdálo se mi, to bere až moc v klidu, ale možná ho to tak šokovalo, že nemá ani sílu na to se bránit.
„Kolik času přesně ti zbývá nedokážu říct. Adrian se mnou ještě neprobral detaily. Nedostal se k tomu, protože jsem se ho snažil přesvědčit, aby tě nechal být. Udělal bych cokoliv, abych tě zachránil. Ale co vím, plánuje to skončit nejpozději do čtrnácti dnů. Rozhodně to nebude dřív, než budeš zase úplně zdravý. V tomhle je detailista. A ne, už od začátku se rozhodlo, že to bude on, kdo ukončí tvůj život, takže mě by nic takového nesvěřil," sevřel jsem rty a odmlčel se.
Úplně jsem se na moment ztratil v myšlenkách, takže musel Gianni zopakovat poslední dvě otázky.
„Gi…" smutně se na něj podíval, ale pak si povzdechl, když jsem viděl jeho pohled. „Vážně jsi jako tvoje máma. Odměna na tvoji hlavu byla zrušena. Adrian nechce, aby se do toho pletl někdo jiný. Když tě… zabije… získá oficiálně post hlavy rodiny. To je jeho odměna. A v tomhle případě zrušit rozhodnutí může pouze Adrian nebo můj bratr. Ale ani u toho neuspěješ. Je zahořklý ještě víc než Adrian. A vlastně díky němu jsem tady. Je to záležitost dvou rodin, tak se rozhodlo, že z každé rodiny se vybere jeden člen. Adrian se nabídl okamžitě, a tím veškerá práva rozhodovat přešla na něj. Mě bylo slíbeno, že se stanu bratrovým pomocníkem, což v podstatě druhý nejdůležitější post v rodině. Souhlasil jsem," pokrčil jsem rameny a omluvně se podíval na Gianniho. „Chápej, byl jsi pro mě v té době nepřítel. Někdo, kdo pošpinil obě rodiny. Kdykoliv jsem se ti podíval do očí, viděl jsem Rebečinu zradu."
Zavrtěl jsem hlavou a zadíval se na zem.
„Byl jsem hlupák. Teď už všechno chápu a můžu tě jen prosit o odpuštění," znovu jsem zvedl hlavu a ptal se sám sebe, jestli je z toho cesta ven.
Pak mě něco napadlo. Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Vyskočil jsem na nohy a párkrát přešel z jedné strany lavičky na druhou.
„Ale… možná by tu byla šance, jak to ukončit. Tím, že to Adrian vzal všechno na sebe, se paradoxně nejvíc ohrozil," zamumlal jsem. „Promiň. Jen jsem přemýšlel nahlas."
Znovu jsem si sedl a čekal, jak Gianni zareaguje, jestli mi uvěří nebo ne.
Gianni
Když Nicolas po mých slovech vyskočil a rozkřičel se na mě, v první moment jsem ze strachu couvnul.
Jo, neublížil by mi? Kdyby se o to pokusil, kdyby mě zranil, nebo třeba i zabil, neušel by ani dva kroky a měl by kulku v hlavě.
Naštěstí se vzpamatoval a paradoxně si tím zachránil život.
Adrian je detailista. Jde si tvrdohlavě za svým, co si usmyslí, toho taky docílí. To už dávno vím. Měl jsem tu čest to poznat v mnoha případech. A pokud se rozhodl, že on bude ten, kdo ukončí můj život, podepsal si tím nejspíš rozsudek smrti. Věděl jsem, že po téhle informaci s ním nebude mít Manuel slitování, i kdyby ho to mělo stát život.
Připadal jsem si divně. Do této doby jsem o mafii slyšel jen v souvislosti s filmy a knihami. Nikdy by mě nenapadlo, že je to skutečnost, která se mě navíc velmi úzce dotýká. Vyslechl jsem si u Manuela všech deset zákonů Cosa Nostry, abych věděl, na co si mám dávat pozor, a abych proti sobě nikoho z nich zbytečně nepoštval, i když nejsem právoplatný člen. Na to všechno jsem myslel, když jsem tu tak seděl s Nicolasem. Hned od první minuty jsem věděl, že on si nad sebou opravdu podepsal rozsudek smrti.
„Miloval jsem tě, víš?“ promluvil jsem do toho ticha, které tu chvíli panovalo. „Strašně moc jsem tě miloval, a to, co jsi udělal, to, že jsi mě nechal myslet si, že spíš s Remym… To mi strašně tenkrát ublížilo. Chtěl jsem tě zabít. Oba dva jsem vás chtěl zabít. Měl jsem výčitky, když jsem se vyspal s Adrianem. Strašně mě to tížilo, nebyl jsem schopný se s tím srovnat, a neměl jsem ani odvahu se před tebou ukázat. Chtělo se mi umřít. Ale teď mám čisté svědomí. Dohnali jste mě k tomu, naplánovali jste to, stejně jako obě mé přepadení. A já tě přitom tolik miloval…“ v tu chvíli se mi zadrhl hlas.
Najednou jsem nevěděl, jak pokračovat. Co mu mám říct, jestli s ním ještě mám vůbec mluvit.
Nenávidím ho, nenávidím Adriana, ale stále mám v paměti ty krásné vzpomínky, které na chvíli udělaly můj život hezčím.
„Strašně moc jsem tě miloval…“ zašeptal jsem znovu, jako by se tenhle cit k Nicolasovi znovu probudil.
„Je zrada to, že někoho miluješ? Takhle to vidíte? Jak se mám srovnat s tím vším, co jsi mi tu řekl?“ nasadil jsem mírně hysterický tón v hlase, a o něco jsem couvnul, když jsem měl pocit, že Nicolas chce ke mně jít.
„I teď mám chuť ti rozmlátit ksicht, Nicolasi. Za všechnu tu lež, protože mé city k tobě byly opravdové!“
V tu samou chvíli mi v kapse zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho, přečetl si zprávu od Adriana, a hned jsem mu i odepsal, jak se mi po něm stýská, a že už se moc těším na jeho návrat.
Bylo skoro půl čtvrté, a tudíž nejvyšší čas to tu rozlousknout, nebo se vrátit k Adrianovi a vymyslet nový plán. Jen jsem doufal, že aspoň jeden z kluků všechno slyšel. Jenže to by museli být blízko, a to by je zas viděl Nicolas.
„Proč se Adrian nejvíc ohrozil?“
Podle toho, jak odpoví na tuhle mou otázku, rozhodnu se, zda mu i já řeknu pravdu nebo ne.
Nicolas
Když Gianni promluvil o svých citech, sevřelo se mi srdce. Nedokázal jsem se už ovládnout. Bylo mi jedno, jak to vypadá, nebo mi jedno jestli mě bude mít Gianni za slabocha.
Potom, co se mě zeptal na Adriana, klesl jsem na kolena a do trávy pode mnou začaly dopadat mě slzy.
„Omlouvám se. Strašně moc se omlouvám," vzlykl jsem tiše. „Vím, jak moc jsem ti ublížil. Teď už to vím. A věř mi, že si nikdy neodpustím. A není zrada, když někoho miluješ. Kdybych mohl, vrátím čas, kdybych mohl…"
Zarazil jsem se uprostřed slova. Jo, byla tu šance, jak to ukončit. Otřel jsem si oči, vstal a zadíval se na Gianniho.
Přešel jsem až těsně k němu, chytl ho rychle za ruku a znovu sáhl do mikiny. Vytáhl jsem zbraň a vložil ji Giannimu do rukou. Pak jsem si před ním klekl a hlaveň si zapřel o čelo.
„Máš na to plné právo. Nikdo tě z ničeho neobviní, nikdo po tobě nepůjde, protože jsi zabil zrádce, a ty sám budeš mít klid. Miluju tě. Teď už to vím. Teď už jsou mé city skutečné. A jediné, co pro tebe můžu udělat, je obětovat za tebe život, protože já si narozdíl od tebe nezasloužím žít. Ty se ve světě neztratíš. Jsi úžasný, chytrý a laskavý. Lidé tě miluj. Taky já si tě pro tohle zamiloval. A co se týče Adriana, máme v rodině jeden zákon 'oko za oko', pokud ho zabiješ, jako pomstu za svého otce, který patřil do jiné familie než Simeone, nikdo jiný na tebe nevztáhne ruku a hlavy rodiny tě budou muset uznat jako právoplatného dědice rodiny Rivera."
Celou dobu jsem se mu díval do očí a držel jeho ruku, ve které držel zbraň.
Gianni
Nevím proč, ale vzpomněl jsem si teď na mámu. Vždycky mi vštěpovala, že se nemám nechávat unést svým hněvem, a než udělám nějaké rozhodnutí, mám se zastavit, promyslet to s chladnou hlavou, a pak teprve jednat.
Snažil jsem se o to celou dobu při rozhovoru s Nicolasem. Ale ve chvíli, kdy jsem ho viděl plakat, a i potom, kdy mě náhle chytil za ruku a vložil mi do ní zbraň, moje rozumné uvažování bylo pryč.
„Idiote!“ zařval jsem na něho a zbraň jsem odhodil bokem. „Jak jsi mohl, idiote! Ani netušíš, jako moc to bolelo! Netušíš, jak moc se to ve mně pere, abych ti opravdu neprohnal kulku hlavou! Netušíš, jak moc mě to stojí, abych byl schopný ještě chvíli rozumně uvažovat! Nesnáším tě za všechny ty lži! Nesnáším tě, Nicolasi! Ale nikdy bych tě nedokázal zabít, i když jsem ti v duchu snad milionkrát vyhrožoval smrtí!“
Tentokrát jsem já klesl na kolena. Ruce se mi silně třásly, a z očí mi tekly slzy snad proudem.
Nenáviděl jsem ho, a přesto jsem ho stále miloval. Byl součástí mého života hodně dlouho na to, abych ho s klidným srdcem mohl zabít. Nedokázal bych to.
„Zamiloval jsem se do Adriana, ale tebe jsem nikdy nedokázal vytlačit ze srdce pryč. Jenže už je pozdě na to, abych se k tobě vrátil, nebo abych s tebou utekl. Nemohl bych s tebou odejít už jen proto, co všechno jste mi udělali. Viděl jsem vás… tebe a Adriana. V pátek u něho doma. Viděl jsem, co jste spolu dělali. Slyšel jsem, co Adrian říkal. Vím o všem, a proto vím, že mi říkáš pravdu,“ vztekal jsem se a zároveň jsem i brečel.
Nevěděl jsem co víc. Oči jsem měl zaslzené, neustále jsem si je utíral do rukávu, a bylo mi naprosto jedno, že se na to dívá Manuel s Remym. Že nás může kdokoliv jiný vidět a myslet si, že jsme dva pošuci. Bylo mi to jedno.
I přesto všechno jsem nakonec zvedl ruku a pohladil Nicolase po tváři, a dal jsem lehké políbení na rty.
„Vždycky jsem tě miloval. Vždycky, a nedovolil bych, ani tenkrát a ani teď, aby ti někdo ublížil.“
Musel jsem se zapřít o jeho ramena, abych byl schopný vstát.
„Manueli! Rogere!“ otočil jsem se dokola a zavolal na ty dva.
Nejdříve se nic nedělo, mohlo to vypadat, že jsem se zbláznil, a jen tak si tu křičím do větru. Ale po chvilce se kousek od nás na cestičce objevil Remy a z druhé strany z křoví vystoupil Manuel.
Počkal jsem, až dojdou k nám, a pak jsem se znovu otočil k Nicolasovi.
„Nechci, aby se Nicovi něco stalo, Můžete to zařídit?“
Manuel se zastavil vedle mě a z vrchu se díval na Nicolase, jako na nějaký odporný hmyz. Nelíbilo se mi to, bolelo mě, jak se na něho díval. Ale nechal jsem ho být, protože Manuel už takový je. Pro něj jsou všichni hmyzem, který by nejraději zašlápl do prachu.
„Nezabil tvé rodiče, není důvod ho zabíjet. Nepodíval se na jinou ženu nikoho z jiné familie nebo i ze své. Jediné, čím se provinil bylo, že ti o všem řekl, a to není naše starost. Takže za nás ne… Nemáme důvod ho zabíjet.“
Chtěl jsem k tomu něco říct, ale v tu chvíli mi znovu zavibroval mobil. Vytáhl jsem ho z kapsy, přečetl si zprávu, rychle odepsal, a pak ho zase schoval zpátky.
„Musím se vrátit, Adrianovi se to podařilo ukončit dříve a je na cestě domů. Bude to do hodiny…“
Nicolas
Když Gianni vyletěl, nechal jsem ho.
Měl právo se zlobit. Přesto se ve mě něco zlomilo, když řekl, že by se mnou už nemohl být, a ani se mnou neuteče. Došlo mi, že jsem právě navždy ztratil člověka, kterého jsem skutečně miloval.
Pak jsem překvapeně zamrkal, když řekl, že mě viděl s Adrianem, a že už všechno ví.
Když se objevili ti dva, zažil jsem další šok. S povzdechem jsem vstal a zadíval se na Remyho.
Ten jen zakroutil hlavou, a já se uchechtl.
„Měl jsem od začátku tušení, že je u tebe něco jinak. Pak, když se Gianni… když se to stalo, nějak jsem to hodil za hlavu. Předpokládám, že oba patříte k původní rodině Rivera."
Když oba přikývli, pokrčil jsem rameny.
„Vím, že nemám právo o nic žádat, ale postarejte se, prosím, o Gianniho. A taky," obrátil jsem se přímo na Gianniho, „Adrian nesmí nic zjistit. Pokud přijde jen náznakem na to, že všechno víš, ve vteřině tě zabije. Teď už má všechno, co chtěl. Teď už tvou smrt oddaluje jen z vlastní potěchy. Nepodceňuj toho muže. Je to dravec, který nikdy svou kořist nenechá uniknout. Myslel jsem si… ze začátku jsem si myslel, že bych ho mohl milovat, ale… pak jsem přišel na to, že to, co k němu cítím není láska, ale strach. V ten pátek jsem u něj byl a snažil se ho přesvědčit, aby tě nechal jít. Bohužel to dopadlo jinak. Nejsem na to pyšný. Nejsem pyšný na nic z toho, co jsem za poslední tři roky udělal. Ale jedné věci nikdy nebudu litovat. A to toho, že jsem tě poznal. Aspoň na malý okamžik jsem pochopil, co znamená skutečná láska, i když už bylo hodně pozdě. Pokud si rozmyslíš mou nabídku na odstranění Adriana, víš, kde mě najdeš. Ale měl by ses rozhodnout brzo. Pokud zjistím, jak a kdy to s tebou bude chtít skoncovat, dám ti vědět. Pokusím se s ním sejít a vyzjistit, co nejvíc, ale nevím, jestli to klapne. Bude si tě teď hlídat víc než kdy před tím."
Přešel jsem k místu, kde ležela má zbraň, zvedl ji a schoval zase pod mikinu. Pak jsem se vrátil k Giannimu a tentokrát se neudržel. Na okamžik jsem ho sevřel v náruči a viděl, jak tomu staršímu muži cukla ruka, ale Remy, nebo kdo to vlastně byl, jen zavrtěl hlavou.
„Vždycky tě budu milovat. Nikdy si neodpustím, co jsem ti udělal," zašeptal jsem mu do vlasů, pak se sklonil, políbil ho na čelo a pustil.
Chtěl jsem ještě něco říct, ale nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a vydal se na druhý konec parku, abych se mohl vrátit domů.
Nejspíš, až to všechno skončí, tak se odstěhuju někam hodně daleko. Nemůžu zůstat někde, kde mi to až příliš připomíná Gianniho, a k rodině se nejspíš už taky nevrátím.
Stane se ze mě vyhnanec, ale nejspíš jsem si to zasloužil.
Gianni
Někde v hloubi duše jsem si oddechl, když mi Manuel potvrdil, že nemá důvod ho zabíjet.
Chtěl jsem Nicolasovi ještě něco říct, ale to, co potom udělal, mi vzalo všechny slova z úst.
„Můžete někoho poslat, aby na něj dával pozor?“ zeptal jsem se tiše, když Nicolas odcházel.
Jeho polibek mě stále pálil na čele, jako by mi tam přiložil žhavé železo. Bezděčně jsem si po něm přejel prsty, ale v tu chvíli jsem byl úplně v koncích. Doslova jsem se sesypal.
Nedokázal jsem už déle držet tu masku nedostupného…
Někde v hloubi duše jsem pořád Nicolase miloval, ale bylo to, jak jsem říkal, nemohl bych s ním už být po vší té zradě. Nedokázal bych se na něj už dívat stejnýma očima jako předtím, než se to všechno posralo.
Manuel mě zachytil, když viděl, jak se mi podlamují kolena, a posadil mě na lavičku. Viděl jsem, jak se nadechuje, že mě seřve, ale když jsem k němu zvedl uslzené oči, nakonec jen mávl rukou, otočil se ke mně zády a pozoroval okolí.
„Rozmysli se, co teď uděláš. Buď hned teď od Adriana odejdeš, ale musel bys udělat to, co říkal Nicolas. Musel bys okamžitě zmizet ze země, a to někam hodně daleko. Anebo se vrátíš a dotáhneme to do konce a budeme doufat, že Adrian nebude rychlejší,“ promluvil na mě Remy a položil mi ruku na rameno, aby mě uklidnil.
A já teprve po notné chvíli zvedl hlavu a podíval se na něho.
„Vrátím se zpátky. Máte ten telefon, co jsem chtěl?“
Manuel se ke mně otočil, vrazil ruku pod kabát a pak mi podal jeden starší, obyčejný tlačítkový mobil i s nabíječkou.
„Je tam neregistrovaná simka. Žádné čísla si neukládej. Já ho znám Roger ho zná taky. Ale důležité je, že tento telefon se nedá jen tak lehce vystopovat. To by musel Adrian požádat provozovatele telefonních služeb, a k tomu by potřeboval svolení. Není polda, takže smolík. Jedině, že by někoho podplatil. Nemá vibrace, takže když vypneš vyzvánění, telefon jen krátce zabliká.“
Prohlédl jsem si rychle ten předpotopní telefon, a pak ho i s nabíječkou strčil do kapsy. A když už jsem měl ruku v kapse…
„Na,“ natáhl jsem Manuelovi dlaň a hodil jsem mu do ní náboje, které jsem vytáhl z Adrianovy zbraně. „Musím jít. Mám nejvyšší čas…“
Když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem, že bude už půl páté. Musel jsem hned zpátky, mohlo se stát, že se Adrian vrátí ještě dříve. A tak mě Manuel i s Remym naložili do auta a hodili mě skoro až k baráku. Oběhl jsem jen dva domy a byl jsem u Adrianova domu.
Na moment jsem zaváhal, když jsem ho viděl. Nevěděl jsem, jestli se tam vůbec chci vrátit.
Mám strach, bojím se. Ale na druhou stranu…
Moje temná stránka začínala vyplouvat na povrch. To, co mě máma naučila zvládat, se teď dralo ven, jako dravá šelma. Cítil jsem zuřivost, zlost, i přesto, že jsem se bál. Cítil jsem, že mám chuť se pomstít, i když jsem nevěděl jak.
A to jediné mě popohnalo, abych se vrátil, abych za sebou zamknul, jako bych ani nebyl venku.
To mě teď hnalo k tomu, abych rychle proletěl kuchyň a snědl na rychlo polovinu toho salátu, co Adrian připravil.
To všechno mě hnalo k tomu, abych se rychle svlékl, uklidil věci tak, jak byly, schoval druhý telefon, abych se rychle osprchoval a zabalil do županu. To všechno dospělo k tomu, že jsem ležel v posteli, zelený jak stěna.
Bylo mi špatně… Z rychle snězeného jídla, z nervozity, ze vzteku, ze strachu…
Ležel jsem s Adrianovým telefonem v ruce a čekal, až se ukáže mezi dveřmi.
Adrian
Nakonec se mi přece jen podařilo vypadnout dřív.
Otec sice nebyl nadšen, ale když jsem řekl, že mám důležitou práci, nakonec mě nechal být.
Takže jsem poobědval, prohodil pár zdvořilostních frází, snažil se tvářit nenuceně, a za necelé tři hodiny už sedal zase do auta a ujížděl zpátky k Provu.
Podle zpráv, co jsem od Gianniho dostal, to vypadalo, že se hnul z postele maximálně, aby se najedl, vzal si léky nebo si uvařil čaj.
Byl jsem sám sebou spokojený, jak jsem si ho vycvičil, aby odpovídal hned, když mu napíšu nebo zavolám.
Věděl jsem, že už dnes ani zítra nikam nepojedu, tak jsem rovnou zajel do garáže.
V kuchyni jsem s potěšením zjistil, že Gianni si přece jen dal salát, a když jsem stoupal do ložnice, sundal jsem si sako, povolil kravatu a rozepl knoflíčky u košile.
Gianni ležel v posteli, a i když byl pořád bílý, vypadal mnohem líp než ráno.
„Ahoj. Tak jsem konečně tady," hodil jsem sako a kravatu na křeslo, posadil se na postel a sklonil se, abych Gianniho pořádně políbil, jako bych ho snad neviděl týden.
Přejel jsem nosem po jeho krku a lehce ho kousnul do brady.
„Chyběl jsi mi. Byla to vážně strašná nuda. A taky jsem se bál tě tu nechávat dlouho samotného, takže jsem se nakonec vymluvil a rychle zmizel," jemnými polibky jsem zasypával jeho horkou kůži na ramenou a krku.
Dlaní jedné ruky ho lehce hladil po stehně až k zadečku.
„Jak ti vůbec je?" zeptal jsem se, když jsem ho přestal obírat a položil mu ruku na čelo.
Gianni
Uběhlo asi patnáct minut a já už slyšel Adrianovo auto. Ještě víc jsem se zkroutil, když mě z toho rozbolel žaludek.
Po celou tu dobu, co jsem ležel a čekal na něho, se mi v hlavě honila sousta myšlenek.
A na tu hlavní jsem stále neměl odpověď.
Jak z toho ven…
S Manuelem a Rogerem jsme si nestihli nic domluvit, a já mohl jen doufat, že na něco přijdou a dají mi vědět. A taky jsem myslel na Nicolase. Zlobil jsem se na něho, nenáviděl jsem ho za všechny ty lži, ale vážně jsem nechtěl, aby se mu něco stalo. Proto jsem byl skleslý, když mi Manuel řekl, že nemůžou nikoho poslat, aby ho hlídal. Museli by to vysvětlovat, a to by znamenalo velké riziko nejen pro Nicolase, ale i pro ně dva. A taky hrozilo, že by se to dozvěděl Adrian…
Když se Adrian objevil ve dveřích, měl jsem co dělat, abych uklidnil žaludek, jak se mi udělalo zle.
Jen horko těžko jsem snášel jeho péči. Musel jsem zatnout zuby a dělat, jak moc se mi po něm stýskalo, a jak moc jsem rád, že ho vidím.
„Není mi ještě dobře. Dal jsem si ten salát, ale mám pocit, jako by se chtěl vrátit zpátky. Ale daří se mi ho přemlouvat, aby zůstal tam, kde je. Jsem rád, že jsi dojel v pořádku. Co to vlastně bylo za schůzku? Stejně nechápu ty obchodníky, že musí otravovat i o víkendu, to nemají svůj vlastní život?“
Posadil jsem se a zadíval se na Adriana, jak se převléká.
„Udělám ti kávu, ano? Ty se zatím můžeš osprchovat. Měl jsi dlouhou cestu, a to tě určitě osvěží…“
Bylo mi jedno, jestli padne za vlast, nebo jestli se utopí ve vaně. Já prostě od něj potřeboval být co nejdál.
„Jen se ale necítím na to, abych šel zítra do práce. Budu tady v posteli, tak klidně jeď do hotelu, nechci tě zdržovat od práce,“ dodal jsem ještě, když jsem si obouval papuče a zavazoval župan. „Jen mě budeš muset omluvit u Biancy. Nebo ji zavolám, ať tě s tím neotravuji.“
Proč se musím tak přetvařovat? Jak to on a Nicolas mohli tak dlouho vydržet? Já to prostě nedám.
Zastavil jsem se na chodbě a zadíval se na dveře Adrianovy pracovny.
Jak málo by stačilo. Zajít tam, vytáhnout zbraň a přiložit mu ji k hlavě a stisknout spoušť.
Proč to prostě neudělám? Proč to nedokážu, když ho tak nenávidím?
Jak se mohla láska tak najednou zvrhnout v čistou nenávist?