Adrian
Jak jsem předpokládal. Než jsem se vyrachotil z koupelny, byl Nicolas pryč. Zůstala po něm pouze slabá vůně. V rychlosti jsem ještě převlékl postel, a pak už spokojeně sešel dolů, nastoupil do auta a odjel do hotelu.
Automaticky jsem zamířil do kuchyně.
Gianniho jsem nikde neviděl, nejspíš šel asi na svačinu. Ale na kuchyňce taky nebyl.
„Marco, kde je Gianni," odchytil jsem šéfa odpolední směny.
„Šéfe?" zeptal se trochu překvapeně. „Gianni odešel už dávno domů. Bylo mu špatně, tak ho Bianca vyhodila. Děje se něco?"
Zamračil jsem se nad jeho odpovědi a zarazil.
Odjel domů? Ne, domů nedorazil. Tím jsem si jistý. Uslyšel bych ho, nehledě na to, že kdyby nás s Nicolasem chytil spolu, asi by vyletěl, jak jsem ho znal.
Takže nejspíš se stalo něco po cestě.
Rozčileně jsem mlask a vytáhl mobil. Ozvalo se ale jen strohé hlášení, že účastník je nedostupný.
Možná už je doma a my se jen minuli?
Rychle jsem zase z hotelu vypadl, ale doma Gianni nebyl. A to už jsem začal být docela nervní. Ne snad proto, že bych se o něj bál, ale proto, že jen já jsem měl právo na to, mu ublížit. A pokud to udělá někdo jiný, zabiju ho.
Další půl hodinu jsem strávil obvoláváním policie, pohotovosti, Gianniho doktora a nemocnic. Až v posledním případě jsem měl štěstí.
Přivezl ho nějaký muž, který Gianniho našel v parku. Podle všeho měl otravu z jídla.
Znovu jsem nasedl do auta a rozjel se do nemocnice. Nehleděl jsem na nějaké předpisy, a potom ignoroval i sestru, co se mě pokoušela zastavit, a vletěl do Gianniho pokoje.
Vypadal strašně, ale naštěstí byl při vědomí.
„Gianni! Víš, jaký jsem měl o tebe strach?! Proč, jsi mi, kruci, nezavolal, abych pro tebe dojel?" vykřikl jsem starostlivě, sedl si na postel a pohladil ho po tváři.
„Jak ti je? Moc jsem se o tebe bál," řekl jsem už tišeji a ztrápené se na Gianniho podíval.
Gianni
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem spal. Probudila mě až sestra, když mi přišla zkontrolovat kapačku.
Myslel jsem, že mě už vykopnou, a já ani nevěděl, kam bych šel, protože k Adrianovi domů jsem se vrátit nechtěl.
Ale sestra mi napíchla ještě jeden pytlík s tím, že do hodiny by to mělo vykapat, ale v nemocnici zůstanu minimálně ještě další den. A pak se uvidí, jak na tom budu, jestli mě pustí nebo ne. Musel jsem jim ještě říct, co jsem jedl a kde, aby tam mohli poslat kontrolu. Přiznal jsem jen tu bagetu ze školního automatu, protože to, co jsem jedl doma, jsem měl jistotu, že bylo v pohodě.
Celou dobu jsem sestře odpovídal tichým hlasem. Měl jsem strach promluvit o něco hlasitěji. Takhle jsem se držel, abych se znovu nerozbrečel.
Ale v momentě, když za ní zapadly dveře, přehrada se protrhla a já znovu řval jak malé děcko.
Vzlykal jsem do polštáře a volnou rukou jsem si stále utíral oči a nos. Nebyl jsem schopný to pobrat v klidu. Tak obrovskou bolest ze zrady jsem necítil ani tenkrát, když jsem si myslel, že mě Nicolas podvádí s Remym.
Teď to bylo několikanásobně větší a umocňovaly to i další fakta.
Adrian a Nicolas jsou z mafiánských rodin.
Mafie zabila mé rodiče.
Adrian a Nicolas spolu spí.
A chystají se zabít mně.
A navíc, což byl pro mne totálně obrovský šok… Adrian, i když je starší jen o nějakých dvanáct let, je vlastně můj příbuzný. Je můj strýc… Moje máma byla jeho sestra…
Tolik informací, a tak šokujících informací, jsem nedokázal v klidu zpracovat.
Když jsem konečně přestal brečet, jen jsem se díval do stropu nebo do okna ven, kde se už začínalo šeřit. Kapačku jsem měl už sundanou, na večeři jsem dneska mohl zapomenout, měl jsem jen pití.
Ale i tak bych do sebe nic nedostal. Pořád jsem jen přemýšlel a často jsem musel svůj žaludek přemlouvat, aby už nebláznil, a nebylo to už tentokrát ze zkaženého jídla.
Ve svém zamyšlení jsem zapomněl i na to, že jsem v nemocnici. Že jsem se ještě neozval Adrianovi.
Ale on se připomněl sám.
Škubnul jsem sebou, když se rozletěly dveře a on dovnitř vletěl jako uragán. V první chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem po něm něco hodit, chtěl jsem na něho všechno vyřvat.
Ale nakonec, při pohledu na něj, se mi znovu udělalo zle, a oči se mi zalily slzami.
„Promiň,“ zavřel jsem oči a přehodil jsem si přes ně paži, abych se na něho nemusel dívat. „Chtěl jsem jít domů, ale udělalo se mi zle. Odpadl jsem v parku, myslel jsem, že tam umřu. Nikdo si mě nevšímal, až jeden pán, který mi pak pomohl… Vybil se mi mobil… a pak jsem usnul… nechtěl jsem… tě vyděsit…“
Jo, klidně bych ho vyděsil, ale to už on udělal mně. Ale takhle jsem aspoň vysvětlil ty slzy, které mi tekly a mokřily rukáv od erárního pyžama.
Adrian
„Neplakej, Gi, příště prostě nikam nepůjdeš sám. Měl jsem strach, když jsem se vrátil do hotelu a tys tam nebyl," povzdechl jsem si a setřel mu slzy z tváře.
„Pojedeme domů," usmál jsem se na něj. „Hned přijdu."
Zvedl jsem se z postele a zašel za ošetřujícím lékařem.
Skoro jsem se s ním pohádal, když mi oznámil, že si Gianniho v nemocnici nechají pro jistotu přes noc.
Naštvaně jsem se vrátil zpátky a přitáhl si k posteli židli. Sedl jsem si a chytil Gianniho ruku, kterou měl přehozenou přes oči do své. Kapesníkem jsem mu otřel slzy a nechal ho, ať se vysmrká.
„Musíš zůstat přes noc. Odvést si tě můžu až ráno. Takže tu s tebou zůstanu. Aspoň to jsem si u doktora vyřval. Nenechám tě teď bez dozoru," hladil jsem Gianniho po prstech a cítil, jak se mu chvěje ruka.
„A ode dneška už žádná svačina ze školního automatu, ano? Budu si muset promluvit s Adamem," pousmál jsem se a vstal.
Sklonil jsem se nad Giannim a políbil ho.
Cítil jsem menší zaváhání, ale přičítal jsem to jeho stavu.
„Nemusíš se stydět. Miluju tě, to přece víš," zašeptal jsem a znovu Gianniho políbil.
Gianni
Zatnul jsem zuby, když se ke mně Adrian sklonil a políbil mě. Nechtěl jsem to. Opravdu jsem to nechtěl a měl jsem chuť mu uhryznout ten jeho prolhaný jazyk.
Neuhlídal jsem se a mírně jsem sebou cuknul. Ale naštěstí to přičítal tomu, že se stydím kvůli tomu, že je mi blbě a zvracel jsem.
A když se zase narovnal zpátky do sedu, ten pohyb kolem mne roznesl jeho vůni, kterou jsem na něm vždycky miloval. A v tu chvíli mi to došlo. Bylo to jako kopanec od rozzlobeného koně.
Už vím, co mi ta jeho vůně připomíná… Takhle občas voněl Nicolas, když se vracel domů.
Takže to nebyly žádné reklamní blbosti v obchoďácích, byl to Adrian.
Táhnou to spolu už pěkně dlouho, Nepodváděl mě s Remym, podváděl mě s Adrianem…
Chtěl jsem Adriana vyhodit. Chtěl jsem ho poslat domů, ale věděl jsem, že bych neuspěl. Na to byl moc tvrdohlavý. Ale i tak jsem to zkusil.
„Měl by sis odpočinout ve své posteli. Měl jsi důležitou schůzku, jsi od rána na nohách, a pak jsi mě hledal. Musíš být hodně unavený a nic tu s sebou nemáš,“ namítl jsem a doufal, že snad půjde domů.
Chtěl jsem být sám. Chtěl jsem přemýšlet. Chtěl jsem se s tím vším o samotě aspoň trochu vyrovnat. Chtěl jsem zavolat Manuelovi a vyzvědět další informace.
Chtěl jsem toho hodně, ale jednu věc jsem nechtěl.
Nechtěl jsem teď být s Adrianem.
„A potřeboval bych nabíječku, myslím, že mi mobil umřel někde uprostřed zprávy, kterou jsem ti psal,“ ukázal jsem na stolek, kde ležel můj telefon.
Vlastně Adrianův telefon…
No, kdo ví, jestli neodposlouchával mé hovory, jestli je nekontroloval. Musím si koupit nový, obyčejný tlačítkový telefon bez GPS, a neregistrovanou simku.
„Jsem unavený. Fakt je mi špatně,“ potáhl jsem k sobě víc peřinu, abych se mohl zakrýt, a zavřel jsem oči.
Nechtěl jsem se s ním bavit, opravdu nechtěl…
Adrian
„Nepojedu domů. Zůstanu tady. Nechám tě samotného. Schůzka nakonec byla docela nudná a strávil jsem na nohou víc času jiné dny. Jo, zkoušel jsem se ti dovolat. Nabíječku mám v autě. Přinesu ti ji.
Odpočívej, potřebuješ to," řekl jsem, když Gianni zavřel oči.
Vstal jsem, políbil ho na čelo a potichu vyšel ven.
Zaběhl jsem do auta, vzal z přihrádky nabíječku a cestou zpátky si v automatu koupil kafe.
Sice to byla nechutná břečka, ale aspoň něco.
Když jsem se vrátil, Gianni vypadal, že spí a já ho budit nechtěl.
Vrazil jsem mobil do nabíječky, pak jsem si znovu sedl, chvilku Gianniho prohlížel, než jsem vytáhl svůj mobil a napsal Nicolasovi krátkou zprávu, že setkání odložíme, protože Gianni je v nemocnici a zítra ho pustí domů, takže budu muset být u něj.
Když přišla Gianniho zkontrolovat sestra, mírně se zamračila, ale nic mi neřekla.
Gianni
Sralo mě to, Neskutečně mě to sralo, když Adrian řekl, že nikam nepojede.
Proč by taky měl, když mě chtěl mít pořád na očích.
Jen jsem stále nechápal jednu věc. Proč mě prostě nezabil už dávno. Měl tolik příležitostí. Mohl mě zabít ještě dříve, než jsem ho vůbec poznal. Mohl mě zabít Nicolas hned, jak jsme se seznámili. Nebo mě měl těm chlapům prostě nechat na pospas, oni by tu práci udělali za něj. Kdyby mě nezachránil…
Vlastně… Co když i tohle přepadení byla jen část jejich plánu: Hráli si se mnou celou dobu. I to přepadení u hotelu, kde mě pak zachraňoval Adrian…
Měl jsem plno věcí v hlavě, které jsem potřeboval zjistit. A už jsem si v duchu dělal seznam všeho, co budu po Manuelovi chtít.
Jo, to můžu. Aspoň tohle jsem z našeho krátkého rozhovoru pochopil. Manuel je soldier mafiánské familie, ke které patřil můj táta. A já, i když nejsem oficiálně člen Cosa Nostry, jsem součást už jen proto, že jsem se v jedné takové rodině narodil. Vlastně mám příbuzenský vztah ke dvěma rodinám. A pokud jsou nějaké spory, kápo by to měl rozhodnout. Protože pokud mě mají odstranit, tak museli mít svolení nebo příkaz kápa. A vzhledem k tomu, že mámin otec je hlava rodiny, je jasné, kdo ten příkaz vydal. A Nicolas je bratr jedné z hlav druhé familie, která v tom všem má prsty…
Takže… V tomhle případě by mohl pomoci už jen Boss, který řídí všechny rodiny. Jenže to bych musel nejdříve vědět, kdo to je, a jen tak se k němu nedostanu.
Když Adrian odběhl do auta, oddechl jsem si. Konečně jsem se mohl svobodněji nadechnout a necítil jsem ten šílený tlak, ten strach z něho, z toho, jestli mě v příští vteřině neodpráskne.
Ale v nemocnici si to snad nedovolí. Takže můj život se prodlužuje o další noc…
Když se pak vrátil, ležel jsem otočený zády ke dveřím a dělal jsem, že spím.
Tak jsem se s ním aspoň nemusel bavit. Slyšel jsem, jak dává můj mobil do nabíječky. I to, jak potom vzal ten svůj a psal nějakou zprávu.
Ale nechal jsem to být.
Raději…
Chci ještě pár hodin žít…
Ale…
Možná vlastně ani nedokončím školu. Možná ani nepoletíme do té Francie. Možná už nestihnu ani oslavit příští narozeniny.
Možná je tohle moje poslední noc…
Adrian
Gianni nakonec spal celou noc.
Občas se na něj přišla podívat sestra, ale i ta později přestala chodit nejspíš proto, že viděla, jak Gianniho hlídám.
Opět mě napadla myšlenka ukončit to přímo tady.
Stačilo by mu jen něco píchnout.
Ale to by nesmazalo tu hanbu, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem si vzpomněl na jeho matku.
Kdyby aspoň neměl její oči, tak by to pro mne nebylo tak těžké.
Nakonec jsem nejspíš i já zavřel oči, protože jsem se s trhnutím probudil, když mi začal zvonit mobil a já zjistil, že už svítá.
Trochu nevrle jsem se do telefonu ozval, když jsem zjistil, že mi volá moje pravá ruka.
Zamračeně jsem poslouchal a všiml si, že se Gianni probudil.
„Hned jsem tam," řekl jsem do telefonu a zavěsil. „Musím odjet na moment do hotelu. Nějaký problém v Casinu s jedním hostem. Je tam policie a žádají si přímo mě. Počítám, že to nebude trvat víc jak hodinu, a doktor stejně říkal, že tě pustí až kolem desáté domů, takže to krásně stihnu. Tak ještě odpočívej, ano?"
Přešel jsem k posteli, sklonil se nad Giannim a zlehka ho políbil.
Bylo něco málo po sedmé hodině, takže do devíti bych mohl být zpátky. Nechtělo se mi ho nechávat samotného, ale byla to jen chvilka, a je v nemocnici, kde se nic nemůže stát. Ještě jednou jsem ho políbil, a pak vyšel z pokoje.
Sestře jsem řekl, že musím nutně odjet, ale nejpozději do devíti budu zpátky, a pak si Gianniho odvezu domů.
Překvapilo mě, když od Nicolase nepřišla žádná zpráva. Jen jsem doufal, že jsem mu ty nesmysly vyšukal z hlavy a nepřemýšlí nad nějakou kravinou.
S povzdechem jsem nasedl do auta a rychle vyrazil.
Nicolas
Po sexu s Adrianem přišly výčitky. Ani jsem netušil proč. Líbilo se mi to. Vždycky se mi to s ním líbilo.
Ale proč jsem cítil ten podivný tlak, když jsem si vzpomněl na Gianniho?
Rychle jsem vypadl, jakmile Adrian zmizel v koupelně, a sám, hned po příjezdu domů, zahučel do vany.
Přemýšlel jsem, jak z toho všeho ven.
Už jsem pochopil, že nemá cenu Adriana přemlouvat. Pochopil jsem, že neustoupí, i když řeknu, nebo udělám cokoliv. Možná bych mohl Gianniho unést a odvézt ho někam do Evropy? Sice mě bude nejspíš nenávidět, ale pořád lepší tohle, než ho vidět umírat.
Jenže to bych mu musel napřed všechno říct a doufat, že nezabije on mě. Jenže to bylo taky nemožné, když si ho Adrian pořád hlídal.
Když voda zchladla, s povzdechem jsem vylezl, zabalil se do županu a švihl sebou na postel.
Bolel celý člověk a flekatý jsem byl, jako by se na mě vyřadilo několik malířů.
Na chvilku jsem nejspíš i usnul a probrala mě až zpráva, která mi přišla na mobil.
Se zamračením jsem ji otevřel, a pak vyletěl, jak čertík z krabičky.
Gianni je v nemocnici?!
Chtěl jsem Adrianovi zavolat. Ne, chtěl jsem se tam hned rozjet, ale když jsem na sebe rval hadry, došlo mi, že ani jedno mi teď k ničemu nebude.
Celou noc jsem byl jako na trní. Naštěstí jsem měl v nemocnici známého, kterému jsem řekl, ať mi zavolá, kdyby se něco přihodilo. Potvrdil mi, že nějaký muž zůstává přes noc u Gianniho v pokoji, ale že se nemusím bát, že je Gianni mimo ohrožení života.
Aspoň, že tak.
S prvními paprsky slunce jsem nějaký spánek vzdal, oblékl se, a přemýšlel, jak to udělat, abych se k Giannimu dostal. O chvilku později mi odpověď spadla sama do klína.
Muž, co byl s Giannim na pokoji musel nutně odjet, a nevrátí se dřív než po deváté hodině.
Na nic jsem nečekal a okamžitě sedl do auta.
Takhle rychle jsem snad nikam nedojel.
Díky přímluvě jsem mohl k Giannimu do pokoje, takže jsem neváhal a nechal se tam sestrou odvést.
Lehce jsem zaťukal, a pak vstoupil.
„Ahoj," pozdravil jsem rozpačitě Gianniho a zadíval se na něj.
Když jsem ho tam tak viděl, nedokázal jsem se udržet.
Klesl jsem na kolena a čelo si opřel o jeho ruku.
„Omlouvám se. Omlouvám se za všechno. Odpusť mi, prosím. Já tě miluju. Nedokážu na tebe zapomenout. Mezi mnou a Remym nikdy nic nebylo. Všechno to byla chyba a omyl. Odpusť mi, prosím," chrlil jsem ze sebe, mačkal Gianniho ruku ve své a díval se mu do očí.
Pak jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Na okamžik jsem zavřel oči, a když jsem je otevřel můj pohled byl stejně upřímný a pevný jako můj hlas.
„Musím ti něco říct, Gianni. Je to důležité. Vyslechni mě, prosím. Jde o Adriana. On..." škubl jsem sebou, kdy se na chodbě ozvala nějaká rána.
Zadíval jsem se ke dveřím, a když se nic nedělo, oddechl jsem si, a znovu se zadíval na Gianniho.
„Musím ti toho tolik říct, ale ne tady. Až tě pustí, mohl bys… mohl bys mi zavolat a sejít se se mnou?"
Gianni
Usnul jsem. Nakonec jo. Ale nebyl to dlouhý spánek. Často jsem se budil sám, nebo když přišla sestra. Ale pokaždé jsem se jen z pod přivřených víček podíval na Adriana, a když jsem viděl, že nespí, zase jsem oči zavřel a dělal, že spím aspoň já.
Nechal rozsvícenou malou lampu vedle druhé postele, a k té mé si přitáhl křeslo a celou dobu tam seděl, jako by měl strach, že uteču.
Bylo mi špatně pokaždé, když jsem si uvědomil, co za muže sedí vedle mé postele. To, že jsem nemohl nic říct, že jsem nemohl na něj vyřvat všechno, co mě tížilo, to, že jsem nemohl odsud a od něj ani utéct, mě ničilo tak moc, až jsem se obával, že mě z nemocnice druhý den nepustí.
Ale rozhodně by mi to nevadilo. Měl bych jistotu, že budu žít o jeden den déle…
Až někdy za svítání jsem viděl, že Adrian usnul. Hlava mu klesla na prsa a on kvůli tomu i trochu pochrupoval.
Konečně jsem otevřel oči. Už jsem se nemusel přetvařovat a dělat, že spím.
Prohlížel jsem si ho a v duchu jsem se snažil přemluvit sám sebe, že to všechno byly jen bludy, blouznění způsobené tou otravou. Díval jsem se na jeho krásný obličej a znovu mě u žaludku píchnul ten zvláštní pocit zrady od člověka, kterého miluji.
Už jsem to zažil s Nicolasem a zažívám to znovu.
Ale teď je to dvakrát tak horší, protože tenhle člověk, který mi tak sliboval lásku až na věky věků, mi celou dobu lhal a věděl, že se toho vlastně ani nedočkám.
Jak někdo dokáže tak klidně říct druhému do očí, že ho miluje, a přitom vědět, že to není pravda?
Na chodbě se po nějaké chvíli začaly ozývat kroky a hlasy značící, že se nemocnice budí do dalšího dne. A do toho začal Adrianovi zvonit telefon.
Rychle jsem zavřel oči, ale pak jsem si uvědomil, že je blbost dělat že spím, když mu telefon tak řval.
Otevřel jsem oči a rozespalým pohledem ho sledoval, jak s někým mluví.
„Jo… Klidně běž a už se nevracej,“ pomyslel jsem si v duchu, když mi řekl, že musí odskočit do hotelu.
Když odešel, znovu jsem si oddechl. Měl jsem zase čas jen pro sebe, abych mohl přemýšlet a vymyslet něco, co by můj život prodloužilo, ne o pár dní, ale o několik desítek let.
Ale tohle nejspíš nezvládnu sám. Budu muset požádat o pomoc Manuela. Jenže jak, když mě Adrian nespustí z očí?
Když se ozvalo zaklepání na dveře, myslel jsem, že je to sestra. Jaké bylo mé překvapení, když dovnitř vešel Nicolas.
Měl jsem chuť vyskočit a rozmlátit mu ten jeho prolhaný ksicht. Moje ruka cukla, když mě za ní chytil, měl jsem chuť ho s ní praštit.
Ale v jednom mluvil pravdu a já to věděl.
S Remym nic neměl ani předtím a ani teď.
Ani jsem se nehnul, když na mě mluvil. Nevím, jaký jsem měl pohled, ale on vypadal strašně. Jako by několik dní nespal…
Myslel jsem si, že nabídku k setkání odmítnu. Už jsem to měl na jazyku, ale pak mi došlo, co říkal.
Mohli bychom se sejít…
To znamená, že dneska nebo zítra ještě neumřu. Že mám pořád nějaký čas. A pokud toho chci zjistit víc, možná by tohle setkání nebylo k zahození. A navíc, já na to budu připraven.
Ale i přesto…
„Nevím, proč bych se měl s tebou scházet. Dal jsi mi najevo, že tě nezajímám. Nestaral ses ani o to, kde jsem. Nezajímal ses. Chtěl jsi čas pro sebe. Zavřel jsi pekárnu. Kdybys o mě stál, ozval by ses hned, a ne až za, kdo ví kolik dní. Ptal jsem se tě, jestli mě miluješ, a co jsi mi odpověděl? Vyhnul ses té otázce, jen jsi mi napsal, že potřebuješ pro sebe čas, a pro mne to byla jasná odpověď. Proč bych ti měl věřit teď? Adrian…“ na moment jsem se odmlčel, když jsem vyslovil to jméno, a udělalo se mi zle od žaludku.
„Adrian se o mě postaral. Pomohl mi, když ses ty na mě vykašlal. Miluji ho, tak proč bych teď měl jít za tebou a mluvit o něm? Co po mně vlastně chceš? Chceš zničit náš vztah?“
Zvedl jsem hlavu, když se na chodbě ozvaly hlasy až moc blízko mého pokoje. Adrian to sice nebyl, ale zřejmě doktor procházel pokoje s ranní vizitou.
„Nevím, co ti mám odpovědět. Nevím… Možná se ti ozvu, to záleží na situaci, ale moc chutí do toho nemám… Ale klidně si můžeš s Adrianem promluvit sám, měl by se do půl hodiny vrátit,“ otočil jsem hlavu zpátky k Nicolasovi a čekal na jeho reakci.
Nicolas
Gianniho slova bodala jako nůž. Ale zasloužil jsem si to.
„Já…" zakroutil jsem hlavou, pustil Gianniho ruce, zvedl se a sedl si na židli u jeho postele.
Lokty jsem si opřel o kolena a zadíval se někam za Gianniho hlavu.
„Nemůžu se s Adrianem setkat…" řekl jsem tiše. „Ne tady. Nesmí… nesmí mě s tebou vidět. Já… udělal jsem chybu, ale… pravda je, že jsem se sám v sobě nevyznal. Nevěděl jsem, co přesně chci. To jsem zjistil, až když jsem o tebe přišel. Až tehdy jsem si uvědomil svou chybu."
Povzdechl jsem si, stočil pohled na Gianniho a smutně se usmál.
Díval jsem se do jeho krásných a upřímných očí, a utvrdil se v tom, že ho opravdu miluji a nechci, aby zemřel.
„Chtěl bych ti říct pravdu o tvé mámě, tvém otci a mě. Pravdu o Adrianovi, ale nemůžu tady. I stěny mají uši," ostražitě jsem se podíval ke dveřím.
Pak jsem vstal, přešel k Giannimu a něžně ho pohladil po tváři.
„Mé city k tobě nejsou lež. Už ne. Nechci, abys zůstal u Adriana. Kdybych mohl, hned bych tě odsud odvezl. Někam daleko, třeba na druhý konec světa, kde by na tebe nemohl. Jenže… je to složitější," pokrčil jsem rameny a ruku zase stáhl.
Nevěděl jsem, jak Gianniho přesvědčit, aby se mnou mluvil. Aby od Adriana odešel, nebo aby mi uvěřil.
„Prosím, Gianni. Dej mi šanci ti to aspoň vysvětlit. Nic víc nežádám. Když mě chceš nenávidět, zazlívat ti to nebudu, máš na to právo, ale máš taky právo na to, znát pravdu," znovu jsem se na něj prosebně zadíval a doufal, že ho Adrian neovlivnil natolik, aby mě teď vyhodil a všechno odmítl.
Gianni
Nedivil jsem se, že se s Adrianem nechce setkat přede mnou. Museli by znovu hrát to divadlo a zřejmě to teď neměli domluvené. A já na to ani neměl žaludek, abych tu jejich hru sledoval z první řady.
Jenže znovu mě přesvědčoval, abych se s ním sešel.
Co když i tohle je jejich plán? Co když mě chce někam vylákat, Adrian by mě pak jako nachytal a ze žárlivosti by mě zabil? Co když to nakonec je všechno jinak? Čemu mám věřit?
Chtěl jsem to už odmítnout, ale na poslední chvíli jsem se zarazil.
Pokud by mluvil jen o Adrianovi, bral bych to jako jejich další hru. Ale on zmínil něco, co mělo být utajeno.
Pravdu o mém otci a mámě…
Ale i tohle může být jen léčka.
Krucinál, kdo se v tom má vyznat? Co je lež a co je pravda?
Ale tak jako tak, jedno jsem věděl jistě. Chtějí mě zabít, a nejspíš tomu neuteču.
„Nevím, jestli mě Adrian po tomhle,“ rozmáchl jsem se rukou kolem sebe, „pustí vůbec z dohledu. Seděl tu celou noc, protože se o mě bál. Miluje mě a já jeho. Tak se ani nezlobím, že si mě hlídá. Já bych udělal to samé, kdyby se mu něco stalo. Taky bych u něj seděl třeba celé dny. Jestli najdu nějakou chvíli, kdy budu sám dýl jak hodinu, tak se ti možná ozvu. A pokud se sejdeme, tak ti doporučuji, abys mi tentokrát řekl naprosto všechno to, o čem tvrdíš, že je pravda.“
V tu samou chvíli mi zavibroval mobil. Popadl jsem ho, protože jedině Adrian mi mohl psát.
„No, bude tady do deseti minut. Už se vrací…“
Nicolas
Musel jsem se kousnout do rtu, abych na Gianniho nezačal křičet, nepopadl ho a neodtáhl s sebou, když zase začal mluvit o Adrianovi.
Musel jsem se hodně ovládat.
Jak moc jsem mu chtěl říct, že je to všechno jen lež!
Když mu zavibroval mobil a řekl, že se Adrian vrátí, škubl jsem s sebou.
„Půjdu… Rád… rád jsem tě viděl…" zamumlal jsem a přešel ke dveřím.
S rukou na klice jsem se ale zarazil a znovu se obrátil na Gianniho.
„Budu čekat. Jen… nemůžu ti teď nic vysvětlovat, ale hlavně neříkej Adrianovi, že jsem tu byl. Nesmí vědět, že jsem s tebou mluvil. Nedopadlo by to dobře. Pro nás oba. Kdyby se to dozvěděl…" zavrtěl jsem hlavou. „Tak… tak ahoj a… nevěř Adrianovi. Není tím, za koho ho máš."
Aniž bych čekal na odpověď vypadl jsem ven.
Doufal jsem, že aspoň moje poslední slova Gianniho nahlodají, a bude chtít vědět, co jsem tím myslel.
Chodbou jsem skoro běžel a na parkovišti se nenápadně rozhlédl.
Naštěstí je Adrianovo auto dost nápadné a vcelku nepřehlédnutelné, takže bych si ho hned všiml.
Naštěstí jsem ho nikde nespatřil, takže jsem rychle zalezl do auta, a o pár vteřin později odjížděl zpátky domu.
Bylo mi všelijak.
Zdálo se, že Gianni Adriana bezmezně miluje a neuvěří ničemu, co mu řeknu.
Doma jsem zkoušel volat ještě Remymu, třeba by Gianni víc poslouchal jeho, jenže ten mi nebral telefon.
Připadalo mi, jako by se proti mně všechno spiklo.
S povzdechem jsem zahučel na gauč a otevřel si flašku skotské.
Gianni
Zajímalo by mě, jaká by byla Adrianova reakce, kdybych mu o Nicolasovi řekl.
Ale nechtěl jsem nic riskovat.
Jasně že to Adrianovi neřeknu, ale Nicolas to nemusí vědět.
Jen…
Když jsem se tak díval na ty zavřené dveře, kterými odešel, znovu jsem si vybavil jeho ztrápenou tvář. Opravdu vypadal, že ho něco tíží. A hodně… Na moment mi ho bylo i líto. Jenže, pak jsem si vzpomněl na to, co jsem včera viděl, a lítost byla okamžitě ta tam.
Byl jsem už i rozhodnutý, že na schůzku s ním půjdu. I když jsem ho nechal na pochybách, ale chtěl jsem vědět, co mi chce říct. Jestli bude schopen mi všechno prozradit, nebo na mě ušil boudu a zabije mě sám.
Z myšlenek, jak to udělat, jak se dostat z Adrianova dosahu, mě nakonec vyrušil lékař, který opravdu přišel na ranní vizitu. Promluvil si se mnou, a když mě právě kontroloval, vešel dovnitř i Adrian.
Chtěl jsem doktora požádat, aby mě tu pro jistotu ještě nechal, že mi ještě není úplně nejlépe, ale v tuhle chvíli, kdy se Adrian objevil, to už nešlo.
Tak jsem jen přikývl na všechno, co doktor řekl, podepsal mu nějaký papír, doporučil mi aspoň týden dietu a odpočinek, a předepsal mi recept na léky.
Když jsem se oblékal, jen jsem se zamračil na to oblečení. Měl jsem u sebe jen to, v čem jsem den předtím odešel z práce. I tohle byla jeho hra, aby mě měl pod kontrolou…
Měl bych tu práci nenávidět, odejít, ale tohle byla jediná věc, kterou jsem nedokázal, protože tuhle práci miluji, a mám rád i ty lidi, kteří zřejmě ani neví, co je jejich šéf zač.
Anebo možná ví… Jak mi Manuel řekl, když jsem zmínil, že uteču, nikdy nemůžu vědět, kdo je Adrianův člověk. Klidně to může být i soused, i ten doktor nebo sestřička, nebo někdo z hotelu. Daleko bych se nedostal, protože by mě brzy našel…
„Budu se muset doma pořádně osprchovat,“ brblal jsem, když jsem si oblíkal ty věci a viděl jsem i ten osoplený rukáv od mikiny.
„Jdeme domů. Jsem strašně unavený, ještě mi není dobře, asi se umyju a půjdu si lehnout,“ vyšel jsem ze dveří pokoje, když jsem byl hotový a všechno jsem měl posbírané.
Ač jsem nechtěl, ač jsem k tomu měl odpor, překonal jsem se a chytl Adriana za ruku, a společně jsme zamířili na parkoviště.
Adrian
Problém nebyl naštěstí tak velký. Jen se jeden z hostů opil a slovně obtěžoval jiné hosty, než si pak ustlal na ruletě.
Byli jsme ovšem vyhlášený hotel, takže jsem musel být přítomen, abych policii podal v podstatě nijakou výpověď, a hlavně, abych uklidnil hosty.
I kvůli tomuhle jsem to chtěl už s Giannim ukončit. Nebavilo mě, hrát si na hodného a laskavého šéfa, co pořád někomu ustupuje a nechá si srát na hlavu. I když mí podřízení tvrdili, že jsem přísný, nepřipadalo mi to.
A navíc mě všechno kolem začínalo srát. Ty podlézavé řeči, úlisné ksichty, vtíravé pohledy.
Měl jsem dost, tohoto pitomého města a lidí. Chtěl jsem zpátky do Washingtonu.
Do nemocnice jsem přijel akorát v době, kdy byl u Gianniho doktor.
Předepsal mu léky, řekl, že má odpočívat a nepřepínat se.
„Uvařím ti bylinkový čaj, udělám vývar, umyju tě, a pak uložím do postele, ano?" políbil jsem Gianniho na ruku, kterou mě držel, a pak ho posadil do auta.
Vyzvedl jsem ještě léky, a pak už se mohlo jet domů.
Tam jsem splnil svůj slib, odnesl Gianniho do koupelny, napustil vanu, oba nás pořádně umyl, osušil, a pak, zabaleného do županu, uložil Gianniho do postele.
„Postarám se o tebe. A uvidíme, jak ti bude v pondělí. Kdyžtak zavolám Biance, že nepůjdeš do práce a já si vezmu taky volno. A… příště už žádné podobné blbosti. Nikam sám, když ti bude špatně. Zavoláš mě, a taky si budeš hlídat, aby se ti nevybil mobil. Ach, Gi, málem mi puklo srdce."
Přitáhl jsem si Gianniho do náruče, pevně ho objal, a pak se sklonil k jeho rtům. Ucítil jsem mírné sevření rtů, když jsem chtěl vjet jazykem do jeho pusinky, takže jsem se kousek odtáhl, zamračil se a zkoumavě se na něj podíval.
„Děje se něco, Gi? Opravdu se nemusíš stydět. Za to, co se ti stalo nemůžeš, a něco takového by mě stejně ani nezastavilo, protože tě miluji. Tak se už tím netrap," pousmál jsem se a znovu se sklonil.
Tentokrát už bez problémů, se spokojeným povzdechem, jsem vklouzl do Gianniho úst a něžně se otíral svým jazykem o jeho.
Snad bezděčně jsem srovnal jeho chuť s Nicolasovou.
„Půjdu uvařit ten čaj a vývar, ano?" políbil jsem Gianniho na čelo, když jsem se odtrhl od polibku, opřel mu polštáře o pelest, aby mohl spíš sedět, ještě jednou ho krátce políbil, a pak vyšel z ložnice.
Gianni
Hodně jsem se přemáhal, abych ani náznakem nedal najevo svůj odpor k Adrianovi.
Bylo to tak bolestivé, že se mi i špatně dýchalo v jeho přítomnosti.
A když jsme dojeli domů a on mě donutil se svléknout, zaváhal jsem, když se šel mýt se mnou. Zatímco mě myl, prohlížel jsem si jeho tělo, a snažil se vybavit to hezké, co jsme spolu zažili. Ale vždycky se mi do toho vkradla vzpomínka na to, co jsem viděl. Tady v téhle ložnici…
A tak, když mě chtěl políbit, neuhlídal jsem se a polibek jsem chtěl odmítnout.
Když jsme se líbali, zavřel jsem pevně oči, abych se na něho nemusel dívat.
I přesto ten polibek chutnal stále dobře, i když jsem věděl, co je zač a co tu dělal.
„Zkusím se trochu prospat,“ zamumlal jsem, když vstal. „V té nemocnici jsem se moc dobře nevyspal. A ty bys měl taky, jsi určitě unavený.“
Prostě se musím tvářit jako milující partner, i když to jde opravdu ztuha.
Když pak Adrian odešel dolů, vystřelil jsem z postele rovnou na záchod. To nutkání na zvracení jsem prostě nedokázal zastavit, a byl div, že jsem se nepozvracel přímo v posteli.
Když jsem se trochu uklidnil, pořádně jsem si umyl zuby a vypláchl pusu. Vrátil jsem se zpátky do postele. Nechtělo se mi do ní lézt. Viděl jsem, že je čistě povlečeno, bylo mi jasné, že s Nicolasem neskončili jen tady na podlaze. A ani jsem nechtěl vědět, kdo koho ojel. Už jen to, že mu ho Nicolas kouřil, pro mne bylo dostačující, a věděl jsem, jak jsem je oba znal, že jen u toho rozhodně neskončilo.
Uložil jsem se a zavřel oči. Myslel jsem, že se prospím, ale všechny ty myšlenky mi prostě nedaly psát.
Nakonec jsem popadl mobil.
„Adrian mě nechce nechat samotného, Pokud se mnou budeš chtít mluvit, musíš to nějak zařídit. Nepiš mi, nechci, aby věděl, že jsme spolu mluvili. Ozvu se ti sám, pokud to půjde. Gi.“
Odeslal jsem zprávu Nicolasovi a hned jsem ji i smazal z telefonu. A když už jsem držel telefon v ruce, napsal jsem i Manuelovi.
„Jsem zpátky u Adriana. Mluvil se mnou Nicolas, chce, abychom se sešli sami bez Adriana. Prý mi musí všechno říct, zmínil mámu a tátu ale nebyl konkrétní. Nepiš mi, sám se ozvu, jak budu něco vědět. Gi.“
Odeslal jsem zprávu, ale pak jsem mu ještě napsal další.
„Bojím se… Vážně mám strach. Nevím, jak dlouho to vydržím.“
Odeslal jsem ji, a pak obě zprávy hned smazal, stejně jako jsem to udělal s Nicolasovou zprávou.
Odložil jsem telefon, stáhl jsem jeden polštář dolů a lehl si tak, aby mě netlačil žaludek.
Zavřel jsem oči a pevně v rukách sevřel peřinu, jako by mě měla chránit.
Je to ten samý pocit, který mají odsouzenci na smrt? Sedí v cele a čekají na den, kdy přijde dozorce a řekne: „To je tvůj poslední den.“ Je to pro ně taky tak stresující nevědět, které ráno bude pro ně to poslední?
Vážně se bojím. Já nechci umřít. Chci ještě něco dokázat. Chci žít…
Nicolas
Nevěděl jsem, co dělat.
U ničeho jsem nedokázal zůstat. Chvilku jsem si pročítal papíry, chvilku jsem si četl knihu, byl se projít, nakoupit, mrkl na film, uvařil, a přitom všem jsem neustále myslel na Gianniho.
Jak mu asi bude, až se dozví pravdu? Až zjistí, že celou dobu žil po boku jednoho, a pak druhého vraha? Že ten, co ho chce zabít je ve skutečnosti jeho strýc?
Že jeho matka i otec byli zavražděni? Že s Adrianem chrápu už od začátku? Že celé tohle divadlo je jen Adrianův plán, jak ho co nejvíce ponížit a zničit?
Zatřepal jsem hlavou a povzdechl si.
Sedl jsem si za stůl a nepřítomně žvýkal sousto za soustem. Ani jsem nevěděl, co vlastně jím, i když jsem si to sám uvařil.
Když mi zavibroval mobil, málem jsem se přerazil. Mohl mi psát jedině Remy, Adrian nebo Gianni.
Osobně jsem doufal v tu poslední možnost, a srdce se mi rozbušilo jak šílené, když se mi přání splnilo.
Po dlouhé době se mi na tváři objevil úsměv, a já se radostí zatočil i s telefonem kolem dokola.
Uvidím ho!
I kdyby mi nic z toho neuvěřil, aspoň ho zase uvidím.
Měl jsem co dělat, abych se ovládl a nezavolal mu nebo aspoň neodepsal. Pak jsem na moment zvážněl a zprávu si znovu přečetl.
Dostat Adriana od Gianniho bude nejspíš oříšek.
Jediné, co na něj platí, je hotel, jenže to bych musel podplatit někoho z personálu, navíc bych musel zinscenovat nějakou nehodu, a ještě není jisté, že by se do půl hodiny nevrátil, a jestli by vůbec odjel z domu.
Moc složité, moc zdlouhavé, žádná jistota.
Mohl bych narušit nějaký jeho obchod. Tam by byla velká jistota, že by jel zjistit, co se stalo.
Moc nevěrohodné. Neuvěřil by tomu. Za celou dobu se nic význačného nestalo, aby u toho musel být.
Přecházel jsem sem a tam a přemýšlel, jak to zařídit, aby Adrian na delší dobu nechal Gianniho samotného.
Pohled mi padl na kalendář, a pak mi to docvaklo.
Sice mě to bude stát nejspíš zadek, protože u něj není nikdy nic zadarmo, ale byl vůči mně loajální a mohl jsem se na něj kdykoliv spolehnout.
Vytočil jsem číslo a čekal.
Když se po chvilce na druhém konci ozval rozespalý hlas, zamručel jsem.
Bylo po poledni a on ještě chrápal? To musela být divoká noc.
„Ray…" zabručel jsem do telefonu.
„Consigliere! Nicolasi! Jaké překvapení!" to v jeho hlase opravdu nešlo přeslechnout.
„Ještě nejsem Consigliere, takže bys mě tak neměl nazývat, to víš," řekl jsem přísně. „No, něco bych od tebe potřeboval."
„Jak jinak. Sem s tím, šéfe. Jsem jedno ucho."
Ray byl jeden ze Soldierů rodiny Genovese, ale spíše pracoval jako špeh, a hlavně spadal přímo pode mne. Pokud bych mu zadal nějaký úkol, který by dejme tomu mohl ohrozit naši rodinu, ani otec, ani bratr by z něj nevytáhli, kdo mu rozkazy zadal.
„Potřebuju, abys pro mě něco zařídil. Tajně. Jde o Adriana Simeone. Víc ti sdělit nemůžu…"
Ve stručnosti jsem mu pověděl, co bych po něm potřeboval, aby zařídil, a aby to, pokud možno, bylo co nejdřív. Po půl hodině jsem konečně s lepším pocitem zavěsil.
Bylo mi jasné, že Ray už teď žhaví telefon a zařizuje vše potřebné.
A já musel taky zařídit ještě jednu věc.
Naťukal jsem krátkou zprávu a se spokojeným mlasknutím ji odeslal.
Rozehrál jsem velmi, velmi nebezpečnou hru. Ale pro toho, koho miluji, bych šel klidně i do Pekla.
Sedl jsem si zpátky za stůl a znovu se pustil do jídla.
Tentokrát jsem s překvapením zjistil, že i vím, jak to chutná.
Adrian
V kuchyni jsem nachystal všechno na vývar, zapnul sporák, a pak počkal, až se uvaří voda na čaj.
Tenhle Gianniho přešlap mi udělal trochu čáru přes rozpočet.
To si, sakra, nemůže dát pozor na to, co jí?
Nejen, že s ním teď budu muset trávit celou dobu, ale nejspíš se budu muset obejít i bez sexu.
Hmmm, možná bych mohl odjet za Nicolasem. Vypadalo to, že se snad i vzpamatoval, podle té zprávy, co mi od něj teď došla.
„Kdybys ho nechal, ať se otráví, ušetřilo by ti to spoustu času. Máš pravdu, choval jsem se jako idiot, ale teď už vím, kde je mé místo. Patřím jen tobě.“
Aspoň tohle mi zvedlo náladu, když už nic jiného.
Stejně budu muset nejspíš za Nicolasem zajet, abysme se domluvili, jak s Giannim naložíme.
Nejspíš ho nechám ještě pár dní dusit, a pak ho někam vytáhnu a zastřelím. Nebudu si přece dělat bordel doma.
Ještě pár dní…
Už musím vydržet jen pár dní...
Byl jsem tak vzrušený z toho, že jsem měl konec na dosah, že bych teď Gianniho nejraději přehnul.
Ale nesměl jsem na poslední chvíli nic pokazit. Trpělivě jsem čekal a všechno snášel víc jak tři roky, když jsme ho konečně našli. Těch pár dní to ještě vydržím.
Když konvice cvakla, zalil jsem čaj a vyšel do ložnice. Gianni ležel stočený do klubíčka a vypadalo to, že spí.
„Gi… zlato… potřebuješ pít. Tady… udělá ti to dobře na žaludek," probudil jsem Gianniho, pomohl mu se posadit, a pak mu přidržel hrnek u rtů.
Počkal jsem až několikrát aspoň srkne, a pak ho odložil na stolek.
„Vývar bude tak do hodinky. Tak tu budu s tebou," s těmi slovy jsem si zalezl k Giannimu do postele a přitáhl si ho do náruče.
„Miluju tě…" zašeptal jsem, usmál se, a pak se zase vpil do jeho rtů.
Trochu mě zarazila mátová chuť zubní pasty, která tam prve nebyla.
„Je ti pořád špatně? Nemám ti hodit k posteli kýbl?" zeptal jsem se starostlivě.
Pak si ho položil na hruď, hladil ho po zádech, a po chvilce dokonce i usnul.
Připadalo mi, že spím tak pět minut, když se ozval ten otravný zvuk mobilu, ale při pohledu na hodiny jsem zjistil, že jsem zaspal asi na tři hodiny.
„Kruci, zaspal jsem. Zapomněl jsem na vývar," zamrčel jsem, hrábl po telefonu, a i s Giannim, kterého to nejspíš taky vzbudilo se posadil.
„Jo?" ozval jsem se.
Ten hlas na druhém konci nevěstil nic dobrého. A to se mi vzápětí potvrdilo.
„Nemůžu teď nikam odjet. Přesuň tu schůzku na přes příští týden," řekl jsem chladně a zamračil se.
„Říkám, že-" zavrčel jsem do telefonu, ale nebylo mi to nic platné.
Nakonec jsem rozčileně stiskl rty a málem mobil rozdrtil v ruce.
„Fajn. V neděli v poledne jsem tam. Ale víc, jak pár hodin se nezdržím. Nejpozději do večera chci být zpátky v Provu," odsekl jsem a zavěsil.
Pak jsem se zadíval na Gianniho a omluvně se usmál.
„Promiň, nesnáším tyhle veledůležité schůzky. Budu tě muset v neděli nechat samotného. Musím odjet z města, vyrazím asi kolem osmé ráno, ale nejpozději do osmi večera budu zpátky. Zvládneš to tady? Vím, že je teprve pátek a do neděle už můžeš být v pořádku, ale ve tvém stavu nechci riskovat, že bych ti přitížil, navíc by ses tam stejně jen nudil. Mrzí mě to, že tě tu musím nechat. Musíš mi slíbit, že mi zavoláš, jak ti je, ano?" pohladil jsem Gianniho po tváři, a pak si ho přitáhl pro polibek.
„Půjdu dodělat ten vývar, dobře?" znovu jsem Gianniho políbil, a pak vylezl z postele a zamířil dolů do kuchyně.
Tak jsem sprostě zaklel a měl co dělat, abych s něčím neflákl.
Nejraději bych na schůzku ani nepřijel, ale byla to přímá žádost od otce, a to jsem si nemohl dovolit odmítnout, protože pořád byl hlavou rodiny, i když papírově jsem jím byl už já.
Gianni
I když jsem měl tendenci brečet, a z počátku mi opravdu slzy tekly, protože jsem si uvědomil, jak moc chci zůstat naživu, jak moc nechci přijít o všechno, co jsem doteď dokázal, i o ty dobré lidi, co jsem poznal, nakonec se mi je podařilo zatlačit.
Otřel jsem si vlhké tváře a řekl si, že tohle ne. Nesmím brečet, Adrianovi by to mohlo být podezřelé. Ten první moment se to ještě dalo, když jsem říkal, jaký jsem měl v tom údajném parku strach. Ale teď už bych to neměl čím zamluvit.
Nakonec jsem z toho přemýšlení usnul. Byl jsem vážně utahaný a moje tělo si řeklo o své.
Probral jsem se až teprve když mě Adrian budil, abych se napil.
Jen jsem na jeho otázku zamumlal, že opravdu mi ještě není moc dobře, a nechal jsem se stáhnout na jeho hruď. Aspoň to jeho teplo není falešné. A tak jsem vzápětí znovu usnul, i když jsem cítil napětí z jeho blízkosti.
Další probuzení už nebylo tak příjemné. Otevřel jsem oči a chytl se za žaludek, když se mnou Adrian tak prudce pohnul.
Poslouchal jsem ho, co říká, a v duchu jsem zajásal. Aspoň jedna dobrá zpráva.
Nevím, jestli to zařídil Nicolas, nebo vážně Adrianovi do toho něco vlezlo, ale měl tu být skoro celý den, kdy bych měl být sám.
Ale přesto jsem musel hrát divadlo. Nesměl jsem v Adrianovi zanechat pochybnosti.
Když jsem ho uslyšel ze spodu nadávat, vylezl jsem z postel, oblékl si župan a sešel jsem dolů za ním.
„Opravdu musíš jet?“ postavil jsem se vedle něho a opřel se o jeho bok. „Bude mi bez tebe smutno, Pojedu s tebou. Nevadí mi, že se budu nudit. Já se už nějak zabavím…“
Ještě jsem se nahnul a políbil jsem ho na rameno, abych to celé podtrhnul svou neutuchající láskou.
Nechtěl jsem Nicolasovi hned psát. Potřeboval jsem mít jistotu, že opravdu odjede…