Gianni
Když jsem se vzbudil, myslel jsem, že Adrianovi dám tu slíbenou ránu.
Byl jsem ještě celý rozlámaný a nedospaný, ale netrvalo ani tři vteřiny, a změnil jsem názor.
Jo, on ví, jak na mě…
Ale i tak jsem o půl hodiny později už zase spal jak dřevo, a než jsem úplně zatuhnul, uvědomil jsem si, že jsem umytý a postel je čistě povlečená. Takže to, co se mi v noci zdálo nebyl sen…
Víkend byl v duchu odpočinku. Potřebovali jsme to oba. Adrian si odpočinek taky zasloužil, protože měl kvůli mně dvakrát tolik práce než obvykle, a já mu se svými hysterickými výlevy moc klidu nepřidal.
Ale za posledních čtrnáct dní jsem zjistil, že on je opravdu muž na svém místě, a nebýt jeho, nejspíš bych se k tomuhle nikdy nedostal, a nejspíš bych to ani nedokázal dotáhnout do konce. A taky jsem mu za to náležitě poděkoval. Za celý víkend jsem se stihl obléct snad jen jednou, a to, když jsem šel vynést odpadky, protože v pondělí byl svoz.
Už jsem se i docela těšil, až začnu chodit do školy. Nebyl jsem sice nějaký šprt, knihomol a já nevím co ještě, ale učení mi normálně problém nedělalo, a já prostě něco chtěl dokázat. Nechtěl jsem být obyčejný kluk, který musí přijmout jakoukoliv práci jen proto, že nemá dokončenou školu.
V neděli jsem šel do kostela, abych poděkoval za zvládnuté zkoušky. Ale než jsem vešel dovnitř, stejně jsem se nejdříve rozhlédl, jestli tam někde není Remy. A až po chvíli mi došlo, že do tohoto kostela on nechodí. To by si pěkně zašel na druhý konec města.
Na večer jsem potom napekl slíbené zákusky pro lidi z práce. A tentokrát jsem to zkombinoval i se slaným pečivem, což nedělám moc často, ale pro tuhle příležitost jsem se vážně překonal.
Byly toho tři plné krabice, které jsem potom v pondělí vezl do práce.
Všichni mi gratulovali, několik kolegyň mi doslova viselo kolem krku, a já jsem s omluvným pohledem Biance ukázal, jak dopadl obrázek Svatého, který mi před zkouškami dala. Vůbec se nezlobila, říkala, že to splnilo svůj účel, takže to vůbec nevadí.
A ještě jedna změna mě čekala. Od středy jsem začal pracovat už na dvě směny. Už jsem nechodil jen na ranní, takže jsem si musel vybrat s kterou skupinou chci být, a moje volba byla jasná.
Zůstal jsem u Biancy…
Adrian
Myslím, že tohle byl jeden z nejlepších víkendů, co jsem zažil. Nesl se ve znamení sexu a dobrého jídla. Byl jsem potěšen, protože tohle mi aspoň stálo za všechno to trápení.
Jen jednou jsem spustil Gianniho z očí, a to ve chvíli, kdy si zašel do kostela, kam jsem ho tentokrát nedoprovodil. Ale když se vrátil, ukázal jsem mu, jak moc mi během té chvilky chyběl.
Jo, opravdu jsem si to užil.
V pondělí ráno jsme jeli do práce i s hromadou sladkostí, které pro všechny Gianni napekl, a celý den se spíš nesl v pohodovém duchu. I já byl věčně vylepený v kuchyni, až i Bianca se smíchem hrozila vařechou.
Neustále jsem byl po Giannimu boku a dával najevo svou radost a své štěstí.
A tentokrát nebylo falešné, protože jsem věděl, že to všechno, už brzo skončí.
Když jsem měl čas, připomněl jsem Nicolasovi, ať se za mnou během příštího týdne zastaví, ať můžeme naplánovat konec.
Jako obvykle mi neodepsal, ale bylo mi to jedno. Dokončím to s ním nebo bez něj. Na tom nezáleží.
V podobném duchu uplynuly i další dny, i když už jsem musel i já začít pracovat, takže jsem na Gianniho neměl tolik času. Ale doma, večer před spaním, jsem si na něj udělal čas vždycky.
Sice první dva dny brblal, že ráno bude rozlámaný, ale ke konci týdne se mi už sám, víc než ochotně, nabízel.
Na víkend jsem nám tentokrát naplánoval výlet, kdy jsme jeli do vzdáleného města do muzea čokolády a marcipánu, přespali jsme v hotelu a v neděli večer se zase vraceli obtěžkáni taškami.
„Mohli bysme si vzít v nejbližší době dovolenou a zaletět se podívat třeba do Evropy na nějaké výstavy nebo jen tak. Myslím, že by se ti v tomhle ohledu líbilo ve Francii. Tamější cukráři by se ti mohli líbit," napadlo mě, když mi Gianni zase ležel na hrudi po vydatném sexu, a já ho hladil po zádech.
Zvedl jsem mu hlavu a věnoval mu hluboký polibek.
„Miluju tě… Doteď nechápu, jak úžasný kluk jako ty mohl skončit se starým bručounem, jako jsem já," zašeptal jsem mu do rtů, pousmál se a zadíval se mu do očí.
Gianni
V muzeu čokolády se mi moc líbilo. A čím víc jsme takhle s Adrianem jezdili po různých akcích, tím víc jsem měl chuť si otevřít vlastní cukrárnu a kavárnu.
Začínal jsem o tom vážně uvažovat. Vlastně jsem byl už rozhodnutý.
Jakmile dodělám školu, vrhnu se na to. Teď bych nestíhal současně rozjíždět něco takového a k tomu se ještě učit. Bylo by toho na mě moc a nejspíš bych skončil dřív, než bych začal.
Když Adrian zmínil Francii, podíval jsem se na něho, jestli to myslí vážně.
Jo, vím, že je bohatý a takový výlet by pro něj neměl být problém. Ale už tak za mě utrácí dost peněz, a mě se to zrovna moc nelíbilo.
Byl jsem mu vděčný, miloval jsem ho za to, že upřednostňoval mé zájmy nad svými, ale pořád jsou to docela velké výdaje, protože jsme rozhodně nespávali v nějakém levném hotelu.
„Však nejsi starý, proč to pořád říkáš?“ zahleděl jsem se mu také do očí. „Plno mužů by ti mohlo tvoji krásu a fyzičku závidět. A já mám kolikrát pocit, s tvojí výdrží, že to já jsem ten, kdo nestíhá.“
Zasmál jsem se, protože to byla celkem i pravda.
Co na tom, že je ode mne starší víc jak o deset roků. Nevnímám to tak. Spíš mám pocit, že jeho vitalita je hodná dvacetiletému klukovi.
„Miluji tě právě takového, jaký jsi,“ položil jsem zpátky hlavu na jeho hruď a poslouchal silné údery jeho srdce. „Vážně tě miluji a nepřipomínej mi pořád, že jsi starší. Potom mám pocit, jako bys mi měl každou chvíli umřít, a já si neumím představit, co bych dělal. Nejspíš bych umřel s tebou.“
Sevřel jsem rty k sobě, když jsem to řekl. Opravdu jsem netušil, jak bych to zvládl, kdyby se Adrianovi něco stalo.
Ne, po materiální stránce. To je nejmenší problém. Ale spíš po té citové…
„Do té Francie… No, můžeme jet, ale chci taky něco financovat. Nechci, abys všechno platil sám. A pokud nebudeš souhlasit, tak nikam nepojedu,“ raději jsem otočil řeč na něco jiného, abych zahnal ten tísnivý pocit z toho, že by se někdy něco takového mohlo stát.
Adrian
Nafoukl jsem se jako páv, když Gianni řekl, že by mi mohlo plno mužů závidět. Ať to bylo mezi námi jakékoliv, slyšet tohle vždycky potěšilo.
Zvlášť, když jsem byl od něj o víc jak deset let starší.
„Dobře, dobře, už ti to nebudu připomínat," zasmál jsem se, zvedl ruce na obranu a znovu chytil Gianniho tvář do dlaní, aby na mě mohl vidět.
Bříšky palců jsem jemně přejížděl po jeho tváři a užíval si ten hebký dotek.
„Jsi můj malý vyděrač, víš o tom?" zasmál jsem se a políbil Gianniho na špičku nosu.
Pak jsem se přesunul na jeho rty a během polibku se i s Giannim převrátil, takže jsem teď na něm ležel já.
„Víš, že bych ti snesl modré z nebe a koupil ti celý svět. Ale jsi stejný tvrdohlavec jako já, tak dobrá," povzdechl jsem si hraně. „Zaplatíš letenky a já ten zbytek."
Abych umlčel jeho následné protesty, vrhl jsem se nejen na jeho rty, ale i na jeho tělo.
O chvilku později měl co dělat, aby stíhal s dechem, takže na protesty nezbylo místo.
Gianni
Byl jsem rád, že Adrian souhlasil aspoň se zakoupením letenek. Budeme se muset ještě domluvit, kdy poletíme. A už jsem se i docela začínal těšit a svou radost jsem mu dal jasně najevo, když se na mě potom vrhnul jako hladový pes.
Vím, že Adrian je majitel hotelu, a jeho slovo je absolutní, ale i tak jsem nechtěl brát dovolenou jen tak. Nejdříve jsem se chtěl domluvit s Biancou, kdy si budu moct vzít volno tak, aby ji to co nejméně zatížilo. A pak už jsem začal plánovat.
Věděl jsem, že poletíme do Paříže a kdy, tak jsem už dopředu zabookoval letenky v první třídě. Sice mě to stálo majlant, ale proti tomu, co bude platit Adrian, to je pakatel. A stejně svoje peníze skoro vůbec na nic nevydávám, protože většinu za mě platí právě Adrian.
Uběhlo dalších čtrnáct dní, a my měli za další dva týdny odlétat. Už jsem se vážně nemohl dočkat a počítal jsem každý den, který nám do odletu ještě chyběl. Ale i tak jsem se snažil učit, pracovat, jak nejlépe jsem uměl. A hlavně to učení… Nechtěl jsem toho moc zameškat, tak jsem si přibral přednášky navíc.
I přes mé nadšení se začínala projevovat únava. Ale nechtěl jsem polevit, abych mohl s čistým svědomím odletět. Navíc mi ve škole schvalovali, že to bude pro mou budoucí profesi dobrý přínos.
Blížil se další pátek, a já už sotva lezl. Právě jsem spěchal z dopolední přednášky do hotelu, abych nepřišel pozdě do práce. Vzal jsem si tentokrát taxi, protože měl Adrian nějakou schůzku, ale napsal jsem mu zprávu hned, co jsem dorazil do hotelu. Slíbil jsem mu to, aby neměl strach, že jsem se někde ztratil.
Trvalo mi tentokrát i o něco déle, než jsme se převlékl. Byl jsem vážně utahaný, a žaludek mě trochu zlobil, protože jsem ani jídlu moc nedal.
Budu se muset pořádně najíst hned jak budeme mít pauzu, pomyslel jsem si ještě, když jsem si schovával vlasy pod čepici, a tou dlouhou chodbou mířil do hotelové kuchyně.
Nicolas
Byl jsem na pokraji svých sil. Za posledních pár týdnů jsem z domu vůbec nevycházel, jedinými zákazníky v pekárně byli pavouci, a písemné žádosti o její zprovoznění, které mi začalo chodit do pošty jsem házel rovnou do koše.
Zlom nastal v okamžiku, kdy mi Adrian napsal, že plán směřuje ke svému konci.
Žaludek se mi stáhl a ani jsem neměl sílu na to, abych mu odpověděl.
Nejhorší na tom bylo, že jsem věděl, že Adrian dosáhne za každou cenu konce, i kdybych se proti tomu postavil. Věděl jsem, že má na to právo, chápal jsem ho po stránce hlavy rodiny a zákonů Cosa Nostry, ale přesto… Když jsem vzpomínal na dny, které jsem s Giannim strávil, nedokázal jsem se prostě obrnit.
Nechtěl jsem, aby to skončilo tak, jak Adrian chtěl, jenže…
Postavit se Adrianovi znamenalo obrovský problém. Rodina Simeone byla pořád mnohem větší než Genovese, a jejich slovo bylo absolutní, i když naše rodiny spolupracovali.
Poštvat proti sobě rodinu Simeone, a zvláště pak skoro hlavu rodiny, kterou se měl Adrian stát, by rodinu Genovese zničilo.
A to jsem nemohl dovolit. Nemohl bych s tím vědomím žít. Navíc…
Otec, a hlavně bratr, kterého se to týkalo víc než mě, spoléhali na to, že problém bude odstraněn.
Nemohl jsem skoro ani spát. Ve snech za mnou chodil Adrian i Gianni, a každý mi něco vyčítal.
Nejenom pekárna, ale i mé skutečné obchody se skoro zastavily, a několikrát jsem musel otci vysvětlovat, že se jedná pouze o dočasný stav věcí, že se nic neděje, protože pravdu jsem mu říct nemohl.
Přesto jsem se na Gianniho snažil zapomenout, a už to vypadalo, že by se mi to snad mohlo podařit, když přišla další zpráva od Adriana.
Chtěl se za pět dní sejít a naplánovat Gianniho smrt.
A v ten moment jsem pochopil a uvědomil si podstatnou věc.
Nedokážu to. Nedokážu Gianniho zabít a ani se nečině dívat na jeho smrt.
Nemůžu, i přesto, že se postavím celé rodině. I přesto, že mi Gianni nejspíš nikdy neodpustí, až se dozví pravdu, i přesto všechno, jsem cítil, že ho musím ochránit.
Chtěl jsem, aby Gianni znal pravdu, jenže, i když jsem ho už několikrát žádal o schůzku, nikdy mi neodpověděl.
A tak jsem se rozhodl jít za člověkem, o kterém jsem si myslel, že by mohl přece jen Gianniho ke schůzce dokopat.
Remy byl trochu překvapený, že mě vidí, ale bez řečí mě pozval dál, a po pár zdvořilostních frázích, jak se máme, jsem mu všechno vypověděl. O Gianniho minulosti, o sobě a Adrianovi, o našem plánu, o tom, jak jsem se do něj i přes nastalou situaci zamiloval.
Remy poslouchal a ani jednou mě nepřerušil. I když mezi námi nikdy nic nebylo, a z mé strany šlo spíš jen o trucování, přesto jsem k němu cítil jisté sympatie.
„Abych pravdu řekl, nevím, co ti na to mám říct. Kdybys nevypadal tak, jak vypadáš, nevěřil bych ti ani nos mezi očima. Ale… Vypadáš, jako bys zestárl minimálně o pět let," ozval se po chvilce Remy a z lednice vytáhl načatou flašku brandy.
Oběma nám nalil plnou sklenici, kterou jsem hned na dva loky vypil.
„Nemyslím si, že se mnou bude chtít Gianni mluvit. Potkal jsem ho nedávno v kostele. I s ním. A nechci malovat čerta na zeď, ale vypadal šťastně. Kdybych za ním teď přišel s touhle historkou, nejspíš by se mi vysmál. Nehledě na to, že si nejspíš myslí, že spolu chrápeme," pokrčil rameny Remy.
Na tohle jsem neměl, co říct. Nakonec jsem ten den u Remyho přespal. Samozřejmě na gauči.
Těch pár dní do setkání s Adrianem jsem se snažil přijít na cokoliv, co by mi pomohlo, ale bez úspěchu.
V den schůzky, jsem měl sto chutí mu napsat, že ji ruším, ale tím bych celou situaci nejspíš jen zhoršil.
A tak jsem ráno nasedl do auta a odjel k Adrianovi domů.
Psal, že Gianni bude až odpoledne v práci, než ho pojede vyzvednout, takže u něj doma je nejvíc bezpečno.
Když jsem zvonil na zvonek, třásla se mi ruka.
Adrian
Byl jsem nedočkavý.
Celých čtrnáct dní, do schůzky z Nicolasem, kdy jsme měli dořešit naše plány, jsem byl jako na trní.
Gianniho naštěstí zaměstnávala práce, škola a plánování dovolené ve Francii, ke které stejně nedojde, ale to nevěděl.
Potřeboval jsem najít jen vhodný den, kdy budu moct být s Nicolasem o samotě. A vzhledem k tomu, že jsme měli jet s Giannim na dovolenou, výmluva na to, že musím přesunout své schůzky a pracovní záležitosti, než odjedeme, byla dostatečně spolehlivá.
Když se ozval domovní zvonek, nedokázal jsem zakrýt svůj spokojený úsměv.
„To je dost," sjel jsem Nicolase od hlavy až k patě a povytáhl obočí nad jeho vzhledem.
Vypadal pořád dobře, o tom žádná, ale únavu v obličeji nedokázal zakrýt, a jeho oči byly podivně prázdné a smutné.
„Adriane, nemyslím si-" začal sotva jsem za ním zavřel dveře, ale co chtěl, nedopověděl.
Přitiskl jsem ho na zeď a dal mu zavzpomínat na naše staré dobré časy.
Jeho chuť byla jiná než ta Gianniho, ale přesto lákavá, a navíc jsem věděl, že s Nicolasem si můžu dovolit to, co s Giannim ne.
„Počkej!" vyškubl se Nicolas z mého polibku a já se zamračil.
„Co ti zase je?" zavrčel jsem na něj.
„Přišel jsem si promluvit. Nemyslím si, že je nutné zacházet tak daleko. Můžeme to vyřešit jinak, jen-"
Myslím, že mou ránu nečekal, podle toho, jak sebou škubl.
„Asi je načase, abych ti ukázal, kde je tvé místo, a zbavil tě těchto myšlenek," zavrčel jsem na něj, sevřel mu vlasy a bolestivě škubl hlavou.
Drapl jsem ho za loket, a i přes jeho protesty ho odtáhl do ložnice, kde jsem ho hodil na zem.
Sundal jsem si pásek z kalhot, a přeložil ho napůl.
„Adriane, já nechci-" zaprotestoval Nicolas, ale jeho další protesty zanikly ve výkřiku, když řemen dopadl na jeho zadek.
A čím víc se vzpouzel a křičel, tím víc se mi bouřila krev v těle.
„Ta tvá pusa je dobrá jen na jednu věc," zavrčel jsem zadýchaně, když jsem odhodil řemen, rozepl si kalhoty, škubnutím za vlasy postavil Nicolase do kleku a svůj naběhlý penis otřel o jeho tvář.
Věděl jsem, že dlouho nedokáže odolávat. Patřil mi, a já věděl, co na něj platí.
Nesmlouvavě jsem mu strčil penis do úst a natlačil si ho na klín.
Cítil jsem, jak jeho odpor pomalu slábne, a když položil své dlaně na mé stehna a začal mě konečně kouřit, spokojeně jsem mlaskl.
Gianni
Docela jsem se držel, i když mé tělo začínalo protestovat čím dál víc. Byl jsem fakt zralý na postel a nevstat z ní minimálně dva dny.
„Neměl by ses tak přemáhat,“ ozvala se za mnou Bianca, a já skoro nadskočil, jak jsem se lekl.
Myslel jsem, že jsem v kuchyni sám, tak jsem se na moment zastavil a opřel se u kuchyňský pult, abych si odpočinul.
„Budu v pohodě. Dneska prostě půjdu spát dříve. Pořádně se vyspím a bude to dobrý,“ zvedl jsem ruku, abych si otřel zpocené čelo, ale v tu chvíli se mi zatočila hlava a já se musel znovu opřít.
„Kdy jsi naposledy jedl?“ pátravě se na mě Bianca podívala.
„Ráno. Měl jsem snídani a malou svačinu ve ško-“ zapřemýšlel jsem co jsem jedl.
A ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na bagetu, co jsem si ve škole koupil, zvedl se mi žaludek.
Tak, tak, že jsem stihl vyběhnout z kuchyně a doběhnout na záchod. Bylo to opravdu na poslední chvíli.
„Okamžitě pojedeš domů!“ ozval se za mnou nesmlouvavý hlas, když jsem se právě zvedal ze země a podpíral se přitom o mísu, jak mi bylo slabo. „Takhle nemůžeš pracovat. A v kuchyni už vůbec ne! A vy nečumte! Je mi jedno, že je to pánský záchod!“
Bianca hned seřvala i chlapy, co si sem přišli ulevit, a hned začali brblat, co tu dělá ženská.
Chtěl jsem protestovat, ale byla neoblomná. A navíc měla pravdu Pokud mám nějakou virózu, nemůžu v kuchyni být. Hrozilo by, že bych mohl nakazit někoho z kolegů, nebo, nedej bože, z hostů.
„Zavolám Adrianovi, ať pro tebe přijede,“ vedla mě do šatny, a už chtěla vytáhnout mobil, aby zavolala Adrianovi.
„Ne,“ zastavil jsem ji. „Má důležitou schůzku. Pojedu taxíkem a napíšu mu zprávu. Mohl by se na tebe zlobit, že jsi ho vyrušila, když to udělám já, nebude to tak strašné.“
Pokusil jsem se o úsměv, když jsme se zastavili u dveří do šatny. Vytáhl jsem mobil z kapsy a začal jsem psát zprávu.
„Dobře. Ale dáš mi vědět, jak na tom jsi, ano?“ ustoupila nakonec Bianca, a když jsem vešel do šatny, otočila se a spěchala do kuchyně, aby se ji nepřipálily korpusy na zákusky.
Unaveně jsem si sedl na lavičku. Podíval jsem se na své věci, ale neměl jsem sílu se ani převléct. Přestal jsem psát zprávu pro Adriana a rovnou si zavolal taxi. Zprávu dopíšu potom. Vlastně není potřeba. Říkal, že po schůzce se staví doma, takže mě tam najde, a já ho aspoň nebudu rušit.
Sundal jsem si jenom zástěru a čepici, hodil na sebe mikinu, přezul si boty a vzal si peněženku.
Jak mátoha jsem se sunul po chodbě až ven, k východu zaměstnanců, kde už na mě čekalo taxi.
Nadiktoval jsem adresu a usadil se tak, aby mi bylo co nejméně blbě, i když to šlo docela ztuha.
Taxikář na mě zřejmě viděl, že mi není úplně OK, tak i o něco přidal, abych byl co nejdříve doma.
A když jsem pak platil, ještě mi popřál brzké uzdravení.
Bylo mi ale čím dál hůř. Do baráku jsem se doslova plazil a měl jsem pocit, že ty dveře jsou strašně daleko.
Trvalo mi snad věčnost, než jsem vytáhl klíče, a pak ještě pomaleji jsem odemykal a otevíral dveře. Musel jsem se na moment zastavit, když jsem zavíral, protože se mi zatočila hlava. Myslím, že jsem ty dveře ani nedovřel. Ani jsem se nevyzul. Byl jsem tak hotový, že jsem zamířil rovnou do obýváku, abych se na chvíli natáhl na gauči, než budu schopen vylézt nahoru do ložnice.
Adrian
Užíval jsem si Nicolasovy práce jazyka a pusy. Nikdo to neuměl tak dobře jako on. I když Gianni se mu přiblížil téměř na dosah.
Vzpomínka na něj mě donutila chytit Nicolase za hlavu a zvednout mu ji.
Přejel jsem mu palcem po vlhkých rtech, a viděl, jak se do jeho očí postupně navrací lesk. Cítil jsem i mírné chvění jeho těla.
Známka toho, že nejspíš dlouho nikoho neměl a zcela tomu propadl.
„Na smrt toho kluka čekám už tak dlouho," zachrčel jsem. „Proč myslíš, že jsem podnikal všechny ty přípravy? Nastěhoval se sem, do tohoto zapadákova, koupil ten zavšivený hotel, hraju si na hodného šéfa a se všema se kamarádíčkuju. Mám svých starostí a práce nad hlavu, a celé tohle divadlo mě jen unavuje."
Sklonil jsem se, abych mohl Nicolase políbit, a pak se zase narovnal.
„Žena, která se nazývala mou sestrou, jeho matka, zostudila nejen mou, ale i tvou rodinu. Jak by asi tvému bratrovi bylo, kdyby viděl, že nechceš splnit svou povinnost a místo toho toho kluka bráníš? Dokázal bys mu pohlédnout do očí?"
Viděl jsem, že má slova padla na úrodnou půdu.
Pousmál jsem se a penisem se otřel o Nicolasovi rty.
„Jistě, zabít ho stejně jako jeho matku by nám ušetřilo všechno tohle, ale to já nechci. Chci, aby trpěl. Chci mu všechno vzít. Vydržel jsem to s ním tak dlouho jen proto, že se s ním dobře šuká. Jinak je k ničemu. Ta děvka si měla uvědomit následky, než roztáhla nohy Riverovi," odfrkl jsem si zhnuseně.
Pak jsem znovu nacpal svůj penis do Nicolasovych úst a vzdechl.
„Tak je hodný kluk. Pořádně mi ho vykuř, jak to umíš jen ty," zachrčel jsem spokojeně a přivřel oči.
Gianni
Už jsem skoro ležel, když se mi zazdálo, že jsem zaslechl nějaký hlas.
„Adri?“ ozval jsem se tiše, jako by měl stát hned za mnou.
Věděl jsem, že má mít schůzku, tak se mi to nezdálo a trochu jsem dostal strach, že je to někdo, kdo by nás mohl vykrást.
Vstal jsem z gauče a potichu jsem přešel ke schodům a zadíval se nahoru.
Chvilku bylo ticho, ale pak jsem znovu uslyšel ten hlas.
Oddechl jsem si. Byl to Adrian a nejspíš s někým telefonoval. Pomalu jsem vyšel schody, a chtěl jít k ložnici, když jsem se zarazil.
Druhý hlas, který se ozval patřil…
Srdce se mi šíleně rozbušilo.
Co tu Nicolas chce? Proč je tady? Už mě nemiluje, tak proč tu, sakra, je?
Potichu jsem přešel k pootevřeným dveřím ložnice a musel se opřít o stěnu vedle nich, protože se mi znovu udělalo zle. A tentokrát už nejen z toho, že mi bylo blbě, ale i z toho, co jsem slyšel.
Adrianův i Nicolasův hlas… Znám tenhle tón, u obou… Oni… Oni spolu…
A nejen to.
Co to Adrian říkal? Toho kluka? Myslel tím mně? A moji mámu? Vždyť můj táta se jmenoval Rivera, vážně mluví o mně?
Opatrně jsem nakouknul, abych se přesvědčil. Ve skrytu duše jsem si strašně moc přál, aby to nebyla pravda. Aby to, co jsem slyšel, byla jen nějaká blbá video nahrávka, nebo si třeba zkouší divadelní představení. Co já vím… Moc jsem si to přál…
S rukou přes pusu, abych byl naprosto tiše, jsem nahlédl.
Celý svět se v tu chvíli se mnou zatočil a ledová ruka sevřela mé srdce. Měl jsem pocit, že na místě umřu. Slzy se mi draly do očí, a kdybych neměl ruku přes pusu, nejspíš bych už řval jak malé děcko.
Nevím, co z toho mě dostalo víc. Vážně nevím. Ale když jsem je tak spolu viděl, komplet se mi zhroutil celý svět, celý můj dosavadní život.
Zrada od člověka, kterého jsem miloval, a zrada od člověka, kterého miluji…
Ne… tohle prostě nedokážu… Nejraději bych tam vběhl a oba bych je začal mlátit, ale nemůžu… Ne po tom, co jsem slyšel. Na místě by mě zabili.
Musel jsem se znovu na moment opřít o stěnu, abych se nesesunul k zemi a úplně se nesesypal. Můj pohled na okamžik padl na Adrianovu pracovnu, kde jsem věděl, že má schovanou zbraň.
Ano, měl jsem chuť je oba v tuhle chvíli zabít.
Ale dokázal bych to vůbec?
Ani nevím, co mě donutilo se tiše z toho domu vytratit. Nevím, jak jsem ještě našel tu sílu, abych sešel dolů, zavřel za sebou dveře a potichu zamkl. Nevím ani, jak jsem se přes zahradu dostal zadem na druhou stranu, kde jsem mezi sousedními domy, přes jejich zahrady, prošel na ulici, kde z Adrianova domu nebylo vidět.
Taxi, které mě naložilo, jsem ani nemusel volat. Zrovna projíždělo kolem, tak jsem na něj jen mávl a nechal se odvézt.
Zaplatil jsem, a myslím, že jsem taxikáři nechal i velké dýško, vůbec jsem se nedíval, kolik mu dávám, ale on se tvářil velice spokojeně. Tentokrát jsem nemusel zvonit na zvonek venku. Dveře se právě otevřely, když vycházel jeden z nájemníků a jen se na mě pousmál, když si vzpomněl, že jsem tu kdysi bydlel. Nepřítomně jsem na něho kývnul a šel jsem dál.
A až teprve v druhém patře jsem se pověsil na zvonek.
Sotva jsem stál, nohy se mi tak silně třásly, že byl div, že jsem se tu vůbec dostal. Žaludek mi dělal šílené kotrmelce, a ruce… Ty se mi třásly stejně jako nohy.
Tváře jsem měl mokré od slz, kterým jsem už teď nebránil.
A když jsem zaslechl Manuelovo klení, kdo za idiota zvoní jak na lesy, rozbrečel jsem se ještě víc.
Dveře se otevřely, a než překvapený Manuel stihl cokoliv říct, vpadl jsem dovnitř přímo na něho, neschopen už čehokoliv dalšího.
Nicolas
Snažil jsem se Adrianovi bránit.
Nechtěl jsem skončit jako jeho hračka, ale už když jeho řemen dopadal na můj zadek, byl jsem částečně ztracen.
Věděl moc dobře jak na mě.
Když mi pak strčil do pusy svůj tvrdý penis, jen jsem přivřel oči a nechal ho, ať si určuje tempo sám.
Byl jsem na něj zvyklý, takže mi nedělalo problém, pohltit ho až po kořen.
Jeho polibek pak ve mě probudil tu touhu, která odsunula rozumné myšlení stranou, a když mi pak připomínal, proč tohle všechno děláme, jen jsem přikyvoval jako idiot a se vším souhlasil.
Roztřásl jsem se jako ratlík a nechtěl nic jiného, než aby si mě vzal.
„Mhmm," zahučel jsem, když mi znovu najel do pusy, a tentokrát mě nemusel dvakrát pobízet.
Věděl jsem, jak to má nejraději, a tak netrvalo dlouho kdy si mě Adrian přirazil na sebe, a já začal polykat jeho chuť.
„Adriane…" zachrčel jsem, když jsem ho očistil a podíval se na něj.
Zrychleně jsem oddechoval a kalhoty mi už byly malé. Stoupl jsem si, rychle se svlékl, a pak si sedl na postel. Roztáhl jsem nohy a mé prsty neomylně zamířily k dírce.
„Adriane, prosím… Potřebuju tě… Ošukej mě!" vykřikl jsem, když jsem se už nedokázal ovládnout a zcela mě pohltila touha.
Gianni
„Gi! Co se… Co je s tebou?““ vykřikl Manuel a zachytil mě, abych nespadl na zem.
Vtáhl mě do bytu a rychle zavřel dveře.
„Vypadáš hrozně,“ chytl mě pevně a vedl do obýváku, kde mě hned usadil na gauč.
Sundal mi boty a chtěl mi zvednout nohy, abych si lehnul, ale já ho prudce odstrčil, vyskočil jsem z gauče a letěl na záchod. Doběhl jsem na poslední chvíli. Zhroutil jsem se na zem a rukama objímal ten studený bílý porcelán. Zvracel jsem, a přitom jsem brečel. Dělal jsem všechno dohromady a nedokázal se zastavit.
Manuel stál u dveří a tiše mně pozoroval, když se znovu ozval jeho domovní zvonek.
„Krucinál! Tady je to dneska jak na nádraží!“ brblal, ale šel otevřít.
Vím jen, že s někým mluvil, pak se zabouchly dveře, a za chvíli stál zase za mnou.
„Už je to lepší?“ zeptal se, když viděl, že už nezvracím, ale stále objímám záchodovou mísu a utírám si mokrý nos do rukávu od mikiny.
Spláchnul, zavřel záchod, popadl mě, abych se zvedl na nohy a odtáhl mě do koupelny.
Donutil mě se sehnout nad umyvadlem a studenou vodou mi pořádně opláchl obličej.
„Tak už mi konečně řekneš, co se stalo?“ zeptal se starostlivě, zatímco jsem seděl na vaně a on mi utíral mokrý obličej, vlasy i mokrý krk.
„Adrian… on… Nicolas… on…“ vzlykal jsem a nebyl schopen říct nic kloudného.
„Tak, kdo z nich? Myslel jsem, že s Nicolasem už nejsi,“ zavrtěl hlavou Manuel a dřepl si přede mnou. Chytl mě za ruce a začal mi je masírovat.
Dělal to často, když jsem byl menší, věděl, že mě tohle dokáže aspoň trochu uklidnit a vrátit zpátky do normálu. Ale teď se mi ruce tak třásly, že ať se snažil, jak chtěl, stále se mu nedařilo mě uklidnit.
„Podvedl mě…“
„Nicolas? Vím, už jsi mi to říkal. Ale myslel jsem, že už je to v pohodě, když jsi teď s-“
„Adrian,“ zavzlykal jsem a potáhl, abych mu nesoplil na ruce.
„Co? Ty si teda umíš vybrat.“
„Oni… Oba… spolu spí… teď… u nás… doma… Chtějí… mě… zab… za…“
„Tak co?“ zeptal se už netrpělivě Manuel.
„Adrian mě chce zabít. Oba to chtějí… Já nevím proč… nic… nic jsem… jim neudělal…“ znovu jsem se rozeřval naplno.
Vážně jsem nevěděl, co mě bolí víc. Jestli to, že spolu spí, že mě vlastně oba podvedli, nebo to, že mě chtějí zabít.
„Myslel jsem…. Že mě miluje…“
Manuelovi to nejspíš stačilo, ale nevypadal, že by byl nějak překvapen, nebo si myslel, že blábolím nesmysly. Vůbec se mě nesnažil přesvědčovat, že je to blbost.
Chytl mě, abych si stoupl, a pak mě vedl do obýváku.
„Máš teplotu,“ na moment mi položil ruku na čelo, ale pak mě zase chytl, abych se nesesunul k zemi.
„Lehneš si, něco ti na to dám. Jsi bledý, jak stěna a slabý jak čaj,“ dotáhl mě do obýváku a chtěl mě uložit na gauči, když jsem se zarazil.
Přes všechen ten stres, nervozitu, a to, jak opravdu blbě mi bylo, se mé tělo napjalo, a já zavrčel skoro jako pes.
„Remy… Ty hajzle!“ zařval jsem.
Vytrhl jsem se Manuelovi z rukou a chtěl po Remym, který stál ve dveřích do kuchyně, skočit a zardousit ho.
Ale sotva jsem udělal dva rychlé kroky, moje cesta skončila na zemi. Poslední jsem si pamatoval jeho nohy, když ke mně přiskočil a chtěl mě chytnout, a pak podlahu, kterou jsem během setiny sekundy políbil, ani jsem nevěděl jak.
Adrian
Vzdychl jsem, když mě po mých slovech začal Nicolas sám zpracovávat.
Takhle to mělo být už od začátku.
Tohle je on. Ne ten zamilované bláboly žvanící idiot.
Netrvalo dlouho a já mu za odměnu věnoval svou chuť.
Když se zvedl a začal se svlékat, sledoval jsem ho přivřenými očima.
Když se pak rozvalil na posteli a začal se sám roztahoval, jen jsem ostře vydechl a mlsně se olízl.
Sundal jsem ze sebe zbytek oblečení a ve chvíli, kdy Nicolas vyslovil svou prosbu, na nic jsem nečekal.
Zaklekl jsem mezi jeho nohy, chytil ho jednou rukou pod krkem, a prsty druhé ruky narval k těm jeho a protáhl ho tak, až mu vyhrkly slzy.
„Projedu tě tak, že na to ještě dlouho nezapomeneš," zavrčel jsem mu do ucha, vyndal své i jeho prsty a prudce do něj najel.
O pár minut později se ložnici neslo mě vzrušené sténání, Nicolasovo vzdychání a křik.
Tohle jsem potřeboval.
I když u Gianniho jsem si mohl dovolit mnohé, s Nicolasem jsem si mohl dovolit všechno.
A tak, když jsem skoro s řevem plnil jeho zadek, jeho tělo zdobily kousance, škrábance a otlačky mých prstů.
Bohužel jsme touhle akci zabili docela dost času, tak, když jsem z Nicolasova břicha slízal jeho sperma, slezl jsem z postele.
„Musím jet na hotel. Zítra ti zavolám," houkl jsem na něj a odešel do sprchy, aniž bych čekal na reakci.
Věděl jsem, že Nicolas bude pryč, až vylezu, protože tohle bylo mé pravidlo.
Gianni
„Hej! No tak! Hej! Prober se!“
Po každém slově, které jsem matně vnímal, jsem ucítil mírně štípnutí na tváři.
Ztěžka jsem otevřel oči a zíral do Manuelovy tváře, nechápajíc, co se vlastně stalo. Ležel jsem na gauči s nohama podloženýma vším možným, a on klečel na zemi vedle mě, jemně mě propleskával a sem tam mě štípnul do tváře.
„No, konečně. Krucinál, Gi, vystrašil jsi nás,“ zamračil se, natáhl ruku někam za sebe a během chvilky jsem měl na čele připlesknutý studený obklad.
„Co… co se stalo?“ zachraptěl jsem a přiložil jsem si ruku na ten obklad.
Příjemně chladil, ale když jsem o něco víc prsty přitlačil, zacítil jsem bolest na čele.
„Jo, budeš tam mít pěknou bouli,“ odsunul mi Manuel ruku, nadzvedl ten ručník, podíval se pod něj a pak ho zase přiložil zpátky. „Jo, už se to vybarvuje. Pěkně jsi sebou švihnul, jen kousek jsi minul roh stolu, pitomče. Co tě to napadlo, proboha?“
„Za to můžu asi já,“ ozval se za Manuelem Remyho hlas, který mě okamžitě nadzvedl.
„Lež, krucinál!“ zarazil mě Manuel zpátky do gauče. „Teď si hezky vysvětlíme, o co tu jde. A ty začni, řekni všechno, co víš.“
Skřípal jsem zuby, protože Remy stál nade mnou a tvářil se, jako by bylo všechno v pohodě. Ale věděl jsem, že odporovat Manuelovi je zbytečné. Nejspíš by to ze mě vymlátil. A tak jsem jim řekl, čeho jsem byl svědkem, a co jsem slyšel. Ono to vyprávění moc dlouhé nebylo, a některé věci mi nedávaly smysl.
Ale dost mi potom vysvětlilo to, co říkal Manuel, a potom i to, co říkal Remy.
Ani oni toho moc neřekli, ale podstatné ano. A ani neměli možnost nějak obšírně něco vysvětlovat, protože za tu necelou hodinu, jsem byl třikrát na záchodě zase zvracet, i když už nebylo pořádně co. A když jsem znovu málem šel k zemi, měl toho Manuel akorát tak dost.
„Tak to stačí!“ zakřičel na mě, až jsem poskočil. „Žádné protesty! Okamžitě jedeš do nemocnice, nepotřebuji, abys mi tady chcípnul!“
„Ne! Jedu na policii a vy pojedete se mnou! Řeknete jim…“
„Tak hele!“ zatvářil se Manuel hrozivě, až jsem se od něj kousek odsunul. „Jediné slovo policii a zabiju tě sám, i když tě mám rád. Chápu, že tě máma držela stranou od všeho, nic jsi až doteď nevěděl, ale zákony mafie platí i pro tebe. I kdybys je zavolal sem, neřeknu jim ani slovo a Roger taky ne. Porušení zákona omerty se trestá smrtí, i kdybys chtěl napráskat třeba nepřítele. Takže, teď se okamžitě obuješ, a jedeme do špitálu. Budeš se tvářit, jako že o ničem nevíš, protože to, co jsme ti řekli, je jen střípek všeho. A nebudeš dělat žádné hovadiny, dokud to v klidu neprobereme, což teď jaksi ve tvém stavu nejde, když jsi každou chvíli mimo. A pokud budeš mluvit s Adrianem, budeš se tvářit jako milující partner! Máma to před tebou tajila z moc dobrého důvodu, a tak to teď všechno nezahodíš a neposereš jen proto, že se cítíš zrazený a ublížený! Chceš ji pomstít? Chceš pomstít svého otce? Máš právo na vendetu, ale…“
Když jsem se po jeho slovech na něj šokovaně podíval, došlo mu, že nejspíš nevím nic ani o smrti mých rodičů. Vlastně jsem si vždycky myslel, že máma zemřela při autonehodě a otec prostě odešel.
Máma to přede mnou tajila, nejspíš nechtěla, abych se s tím zaplétal, a měl žít svůj život, bokem všeho.
„No,“ podrbal se nakonec Manuel ve vlasech. „Probereme to všechno později, teď pojedeme do té nemocnice, a aspoň budeš mít výmluvu, proč nejsi v práci a ani doma. Ale jedno mi slíbíš. Nic z toho, co jsi slyšel, a ještě uslyšíš nikomu neřekneš. Myslel jsem to vážně, že bych ti jinak ustřelil palici. To mi věř. Já jsem své rodině a zákonům Cosa Nostry věrný.“
Když jsem po chvilce přemýšlení přikývl, Manuel i Remy, vlastně Roger, si oddechli. A za další půl hodiny jsme už parkovali u nemocnice.
Nejdříve nás nechali čekat na příjmu, ale když jsem jim pozvracel recepční pult, okamžitě mě brali na vyšetření. A za další půl hodiny, s diagnózou otravy jídlem, což byla nejspíš ta nechutná bageta ze školního automatu, jsem už byl na pokoji s kapačkou napíchnutou v ruce.
Zavíraly se mi oči a jen stěží jsem vnímal poslední Manuelova slova, než odešel.
„Teď musíme odejít. Ale ty o nás necekneš ani slovo a budeš se tvářit, že je vše v nejlepším pořádku, a Adrianovi se omluvíš, že jsi mu nedal vědět. Máš vybitý mobil,“ ukázal na stolek vedle postele. „Takže to bude v pohodě…“
Víc už nevím, protože se mi zavřely oči, a já už ani neslyšel, jak za sebou zavíral dveře.