Gianni (původní jméno Giovanni – Bůh je milostivý)
Gómez - příjmení, které mu nechala matka napsat do rodného listu
Rivera - původní příjmení rodiny otce, které ale nepoužívá
Příjmení Gómez je španělského původu, matka mu ho nechala zapsat do rodného listu i proto, aby vysvětlila, proč Gianniho rysy jiho-evropana, i když je američan.
Je 168 cm vysoký, štíhlý. 22 let, tmavé oči, tmavě hnědé vlasy. Je spíš tichý, pracovitý a udělá všechnu práci, která se po něm chce. Když matka zemřela, musel si najít práci a nemohl dokončit tím pádem vysokou. Nejdříve pracoval po brigádách, a to ho neuživilo. Musel se přestěhovat do malého bytu. Nakonec se seznámil s jedním klukem, který mu nabídl práci v jeho pekárně, a on ji přijal. Časem se do něho zamiloval, začali spolu chodit a přestěhoval se k němu do bytu nad pekárnou.
Nicolas Hamilton (Genovese)
Nicolas je druhý nejstarší syn rodiny Genovese ovládající celé východní pobřeží USA.
Hlavní sídlo jejich rodiny je v New Yorku, ale kvůli své tajné identitě vystupuje pod falešným jménem Hamilton, vlastní malou pekárnu a zároveň žije v Provu ve státě Utah.
Vysoký 180 cm, štíhlý, 28 let, světle modré oči a krátké blond vlasy. Není to klasický krasavec, ale zaujme díky svým očím a pihou pod pravým okem.
Už pět let vlastní malé pekařství, které je široko daleko proslulé svými ovocnými koláčky, které sám peče podle rodinného receptu.
Před třemi lety si vzal jako pomocníka Gianniho, se kterým zároveň o několik měsíců později začal i žít.
Je laskavý, příjemný, nerad se hádá, ale jeho skutečná povaha je úplně jiná. Je zákeřný, chladný a manipulativní. Pro splnění svého úkolu je ochotný jít i přes mrtvoly.
Matka zemřela za podivných okolností, když mu bylo pět let a vychoval ho v podstatě nejstarší bratr Derek, kterému tak chce splatit dluh a stát se jeho Consiglierem, poradcem, až otec odstoupí z pozice Bosse, a jeho bratr, tak nastoupí na jeho místo a stane se hlavou rodiny.
Jenže proto, aby získal pozici poradce, musí být přínosem pro rodinu, a dokázat, že na to má.
Posledních pár měsíců má tajného milence.
Adrian Simeone
Adrian je nejstarší syn rodiny Simeone, která má pod palcem celý západ USA. Jejich domovským městem je Washington.
Je mu 35 let, měří 202 cm, má široká ramena, a celkově vypadá jako nějaký zápasník. Má tmavé, téměř černé oči, a vlasy po ramena ve stejné barvě.
Vzbuzuje respekt nejen svým vzhledem, ale i hlubokým hlasem a stejně tak ranami, kterými nešetří, když je to zapotřebí.
Ve dvaadvaceti si odskočil nasbírat zkušenosti do námořní pěchoty, ale vzhledem ke své vznětlivé povaze zase rychle odešel. Během dalších pár let se ovšem po menších či větších eskapádách zklidnil, a teď mu leží na srdci jen blaho rodiny.
I z toho důvodu, a taky proto, že jeho otec začal hodně mluvit o jeho nástupnictví se rozhodl smazat jednu černou skvrnu, která ulpěla na jménu jeho rodu, díky zradě.
Vlastní několik hotelů a kasín po celém západním pobřeží.
Vždy dostane, co chce, a na následky nehledí. Má rád tvrdší sex, díky čemuž jeho postelí už prošlo hodně milenců, protože nikdo s ním nedokáže vydržet moc dlouho.
Posledních pár měsíců si ovšem vydržuje jednoho stálého.
Samozřejmě podle rodinné tradice se musí spořádaně oženit, ale pro něj je to jen nutné zlo na papíře. Otec už vzdal pokusy ho "napravit", pro něj je důležité jen to, aby se spořádaně oženil.
Rodiny Simeone a Genovese spolu úzce spolupracují, a mají tak pod palcem téměř většinu států v USA.
Nicolas
Opíral jsem se zády o širokou hruď svého milence a vydýchával právě prožitý orgasmus.
Užíval jsem si klidu a prsty jemně přejížděl po jeho nohách, které měl pokrčené a opřené o mé boky.
„Musím se vrátit," vzdychl jsem a opřel se o jeho rameno.
„Proč? Máte dneska volno. Nejsi žádný čokl uvázaný na řetězu," zavrčel a já se rozechvěl jen ze zvuku jeho hlasu.
„Když ho nechám doma samotného, může pojmout podezření," zavrtěl jsem se v jeho náruči a ze rtů mi unikl tichý sten, když jeho ruce začaly laskat mé tělo.
„Tu chvilku to ještě vydrží…" ucítil jsem jeho rty na svém krku, a vzápětí už zapomněl na všechny argumenty.
Nakonec jsem se z našeho dočasného hnízdečka lásky, což představovalo jeho dům na okraji města Prova, dostal až o dvě hodiny později.
V garáži jsem skoro láskyplně pohladil černého Mustanga Sherroda svého milence, a znovu jsem se podivil nad tím, jak se dokáže do takového auta vůbec vecpat. Ale když jsem si vybavil ty jeho velké ruce, jak svírají volant a dokážou sevřít i něco úplně jiného, na okamžik jsem se zasnil.
Potřásl jsem hlavou a nasedl do svého prťavého, křiklavě zeleného Chevroletu Beat, který byl ideální pro jízdu ve městě.
Cesta domů za plného provozu mi trvala asi dvacet minut, a ještě cestou jsem se musel stavit do obchodu, abych aspoň nějak zamaskoval svou nepřítomnost.
Náš dům zároveň sloužil i jako pracoviště. Ve spodní části byla malá pekárna, vyhlášená svými dobrotami široko daleko, a nad ní byl náš společný byt o několika místnostech.
Byt byl prostorný a vzdušný, přesně jak jsem to měl rád. Dům jsem kdysi koupil za skutečně malý peníz, a investované peníze se mi po čase mnohonásobně vrátily.
Musel jsem dokonce uznat, že mě ta práce začala i bavit. Stejně, jako jsem si i zvykl na soužití s někým jiným.
Zajel jsem do zadní části dvoru a vjel do kryté garáže.
Posbíral jsem nákup a rovnou vešel zadními dveřmi do domu, a po schodech vystoupal nahoru.
„Jsem doma. Promiň, že jsem se tak zdržel," vykřikl jsem hned, co jsem vstoupil do dveří a ocitl se v prostorné předsíni. Hodil jsem na sebe masku laskavého a starostlivého milence, a s úsměvem se díval na svého přítele Gianniho.
Jeho krása mě dostala hned od začátku, stejně jako jeho jemnost, a hlavně jižanské rysy. Možná bych ho za normálních okolností i skutečně miloval, nejen kvůli jeho kráse, ale i povaze, jenže kvůli minulosti jsem musel své srdce vůči němu zatvrdit. Nemohl jsem si dovolit udělat chybu.
„Doufám, že ti po mě bylo smutno," zapředl jsem do jeho ucha, když jsem odložil nákup, a zezadu ho objal kolem pasu.
Chvilku jsem ožužlával jeho krk, než jsem dlaní přejel po jeho krásně kulatém zadečku, sbalil nákup a přešel do kuchyně.
„Zítra ještě necháme zavřeno. Musíme odzkoušet ty nové recepty a vypočítat cenu, pokud budou k prodeji. Remymu jsem volal, ať si ještě na zítra vezme volno, a pokud se recepty povedou, ukážu mu jak na to, až potom," oznámil jsem Giannimu a začal vytahovat nákup.
Vždycky jeden nebo dva dny v týdnu jsme měli zavřeno, jednak, abysme si odpočinuli. I když jsme měli pomocníka, Remyho Warrena, měli jsme pořád celkem plno, a bylo potřeba zařídit i hodně věcí kolem provozu.
Musely se dokoupit zásoby, udělat účetnictví, nebo odzkoušet nové recepty, které jsem já nebo Gianni odněkud vytáhl.
Remy byl taková naše holka pro všechno, ale jeho pomoc jsme uvítali, zvlášť, když počet zákazníků rostl. Byl zhruba ve stejném věku jako Gianni, a i když jsem ho neměl moc rád, s Giannim se docela rychle spřátelil.
Gianni
Moc dobře se mi dneska spalo. Věděl jsem, že budeme mít zavřeno a nemusím tak brzy vstávat, a tak jsem večer, vlastně noc, věnoval svému příteli Nicolasovi. Usnul jsem někdy hodně po půlnoci a spal jsem jak zabitý.
Ale byl to příjemný spánek, když mě hřálo tělo mého milence, a usínal jsem s dobrým pocitem po skvělém sexu, na který přes týden ani nemíváme moc času.
Ráno, když jsem se probudil a otevřel oči, zjistil jsem, že jsem v posteli sám. Mírně jsem se zamračil, protože jsem se těšil na hezké ranní probuzení vedle Nicolase, ale i tak jsem se nemohl zlobit.
Nicolas bral svou práci poctivě, a i když jsme měli dneska volno, věděl jsem, že jel do města, aby nakoupil zásoby, a my mohli zkoušet nové recepty.
Vysoukal jsem se z postele a zaplul do koupelny, abych se dal trochu do pořádku. Umyl jsem si i vlasy, protože jsem měl pár pramenů slepených, jak mi na nich přistálo Nicolasovo sperma a já to nechal tak.
Když jsem byl hotový, oblékl jsem si domácí oblečení a zamířil do kuchyně, abych si dal něco k snídani. Ale tu už jsem měl připravenou. Hned jsem si sedl ke stolu a se spokojeným úsměvem začal jíst.
Nicolas byl moc hodný a hezky se o mně staral. Opravdu jsem si nemohl přát lepšího kluka.
Když jsem tak snídal, rozhlížel jsem se kolem sebe a můj pohled skončil na kalendáři, pověšeném na stole. Vstal jsem, abych se podíval blíž. Jo, měl jsem pravdu, je to dneska…
Vrátil jsem se ke stolu, hodil do sebe zbytek snídaně, a pak se vrhnul na vaření a pečení. Chtěl jsem Nicolase překvapit, protože on nejspíš zapomněl. Stává se mu to, ale nevadilo mi to. Rád jsem ho tím překvapoval, a navíc, ne každý si pamatuje narozeniny, svátky a výročí…
Úplně jsem zapomněl na čas. Zabral jsem se do toho, že jsem si ani nevšiml, jak rychle se hodinová ručička pohybuje.
Ale s výsledkem jsem byl naprosto spokojený. Z jedné trouby voněla pečeně, na sporáku pod pokličkou byla schovaná příloha, a v chladné komoře na polici byl odložený dort, který má Nicolas moc rád.
Všechno jsem pouklízel, a ještě se šel rychle převléct, abych se mu dnešní den líbil.
A právě jsem si zapínal poslední knoflík u košile, když se ozval a vzápětí jsem byl v jeho objetí. Jen jsem tiše vydechl a nechal ho, ať mě třeba celého okouše nebo olíže, protože jsem strašně moc miloval tuhle jeho pozornost, i kdyby k sexu nakonec nedošlo.
Když zamířil do kuchyně, rychle jsem tam vběhl za ním, abych mu pomohl, a on nešel do komory a neviděl dort.
Pouklízel jsem nákup, který přinesl, a pak jsem ho vystrkal z kuchyně s tím, aby se šel převléct a umýt, a já zatím nachystám oběd.
A než se vrátil, prostřel jsem slavnostně stůl, nachystal oběd, a tomu všemu vévodil dort, který jsem pro něj upekl. Posadil jsem se, a čekal netrpělivě a nervózně na jeho návrat do kuchyně.
Nicolas
Gianni se hned vrhnul na uklízení nákupu, a pak mě vystrkal z kuchyně.
Všiml jsem si, že je nějaký jiný, ale moc jsem nad tím nepřemýšlel a užil si sprchu, i když jsem ráno strávil ve vaně. Ale potom jsem neměl čas se ani umýt, a tak jsem byl rád, že můžu ze sebe smýt přítomnost někoho jiného.
Oblékl jsem se do nátělníku a košile, kterou jsem nechal rozepnutou, a natáhl na sebe volné kalhoty na šňůrku. Neměl jsem rád, když mě dole něco tlačilo a doma jsem tak povětšinou chodil na ostro.
Když jsem se vrátil do kuchyně, překvapeně jsem povytáhl obočí a přemýšlel, na co jsem zapomněl.
Jo, výročí. Na to jsem vždy zapomněl. Nijak jsem to neslavil, protože mě to moc nezajímalo, ale věděl jsem, jak si na to Gianni potrpí.
Chvilku jsem si ho prohlížel, a pak přešel k němu a stáhl si ho do náruče.
„Zase jsem zapomněl," povzdechl jsem si a líbl ho do vlasů.
Jeho vůně byla tak lákavá, a jako pokaždé, když jsem ho na sebe natiskl, na moment jsem zapomněl na to, proč s ním vlastně jsem.
„Jsi tak krásný a pozorný, musím ti to po obědě vynahradit," dýchl jsem mu na rty, sevřel jeho zadeček, a pak ho políbil.
Napřed jemně, ale když jsem se jazykem otřel o ten jeho, byl jsem v koncích.
„Dáme si to jídlo, jinak sním tebe," zachrčel jsem, když jsem se od něj odtrhl a odstoupil.
I když jsem si Gianniho ze začátku nechtěl připouštět moc k tělu, jeho přítomnost se mnou dělala divy. A co teprve sex s ním.
Sedl jsem si za stůl, a pak se vrhl na jídlo. Pravda byla, že jsem měl hlad jako vlk, a Gianni uměl víc než dobře vařit. To se mu muselo nechat.
„Je to výborné," chrochtal jsem blahem během jídla a svou pochvalu myslel zcela upřímně.
Během jídla jsem Gianniho nenápadně po očku sledoval.
Ve chvílích jako byla tahle, jsem možná i trochu litoval toho, že spolu doopravdy nemůžeme být.
Ihned jsem ale tyhle myšlenky zaplašil, a když pak Gianni nakrojil dort, přitáhl jsem si ho na vteřinu k sobě.
„Po obědě vyřídím nějaké papírování, a až nám trochu slehne dám ti speciální dárek. Bude hodně speciální, takže ke zkoušení receptů se nejspíš dostaneme až zítra," kousl jsem ho do brady a zazubil se na něj.
Chtěl jsem, aby mě miloval ještě víc. Aby ještě víc ke mně přilnul, a nemohl beze mě žít. Chtěl jsem, aby dýchal jen pro mě. A věděl jsem, jak toho docílit.
Gianni
Byl jsem nadšený, že se mi ho podařilo opět překvapit. Nevím proč, ale měl jsem vždycky radost, když se mi něco takového povedlo. Nebyla to zlomyslnost, nebo že bych mu chtěl ukázat, jak je neschopný a zapomíná. Ale rád jsem ho překvapoval, protože i ta odměna byla potom ta nejlepší.
A teď, když mi pochválil oběd, jen jsem sklopil oči a mírně se zarděl. Už hodněkrát mi pochválil jídlo, ale vždycky mě to potěšilo. Byl jsem moc rád, že mu ode mne chutnalo. Pro něj jsem se vždycky snažil uvařit co nejlépe, mít tenhle byt v pořádku, starat se o to, aby měl stále na sobě něco hezkého, i když by se mi líbil, kdyby chodil jen v pytli.
Ale já mu tak prostě chtěl ukázat, jak moc mi na něm záleží.
Prostě jsem zamilovaný až po uši, a on mi svou lásku dokazuje dennodenně svým hezkým přístupem.
Vždycky jsem však věděl, kdy couvnout, nebo kdy ho nechat o samotě, aby mu má péče nebyla příliš a neměl pocit, že na něho moc tlačím.
A tak, když mi řekl, že dostanu po obědě speciální dárek, jen jsem se trhaně nadechl a sevřel v ruce nůž, kterým jsem krájel dort.
Klidně bych se mu dal hned, ale věděl jsem, že když si počkám, že to bude ještě lepší…
Teda pokud myslel na sex.
Dokrojil jsem dort a hned mu dal jeden kousek a druhý mně. Sledoval jsem ho, jestli mu bude chutnat stejně jako oběd. A když jsem viděl, jak spokojeně zabořil vidličku do dortu, a ještě spokojeněji se tvářil, když vložil první sousto do úst, byl jsem v sedmém nebi.
„Všechno nejlepší k třetímu výročí,“ ozval jsem se nesměle a taky se pustil do dortu.
„S těmi novými recepty… Remy minule říkal, že by rád zkusil nějaký recept jeho rodiny, pokud by nám to chutnalo, tak že ho klidně můžeme použít. Prý, jak přijde do práce, tak nám donese ochutnat. Co ty na to? Zkusíme to?“
Nicolas
V Giannim se dalo číst jako v otevřené knize. Jeho červenání a sklopený pohled bylo něco, co vždy nabudilo mé ego.
„Jako vždy dokonalé, a příště se pokusím nezapomenout," zasmál jsem se, pochválil dort, a pak se trochu zamračil, když vyslovil Remyho jméno.
I když to byl náš pomocník a jeho pomoc byla nenahraditelná, přesto se mi ten kluk nelíbil. Měl jsem dojem, že něco skrývá. Že se před ním musím mít na pozoru. Ale s Giannim si padli hned do oka, a já ho nechtěl nijak omezovat. Nechtěl jsem mu cokoliv zakazovat, nebo aby měl pocit, že ho držím na řetězu. Sice jsem tajně hlídal každý jeho krok, ale to netušil.
Dojedl jsem dort a spokojeně odfoukl.
Chytl jsem Gianniho ruku do své a jeho prsty si přitiskl na rty.
Zadíval jsem se mu do očí a mezi prsty druhé ruky nechal proklouznout pár pramenů jeho jemných vlasů.
„Miluju tě. Víš to, že? A děkuji každý den všem svatým, že mi tě přivedli do cesty," vstal jsem, políbil ho na čelo, a pak si zase sedl. „A souhlasím. Klidně můžeme vyzkoušet i jeho recept. Ničemu novému se nebráním, a Remy je dost šikovný, takže věřím, že to bude dobré."
Vstal jsem, abych uklidil nádobí, a když chtěl vstát i Gianni, zatlačil jsem ho zpátky.
„Ty seď. Zasloužíš si odpočinek. Já to uklidím. Navíc se musíš šetřit na dárek," zasmál jsem se a laškovně kousl Gianniho do ucha.
Uklízel jsem nádobí a během toho vykládal Giannimu, jaké bylo nakupování peklo, protože měli nějakou nemožnou slevu, a já se kvůli tomu zdržel.
„Půjdu vyřídit papírování. Tak za dvě hodinky se za mnou stav v pracovně," mrkl jsem na Gianniho, když jsem douklízel, vytáhl ho na nohy a stáhl ho do své náruče.
Gianni
Věděl jsem, že příště zase zapomene. Ale nevadilo mi to. To, že zmínil, že se příště pokusí nezapomenout, mi říkalo, že mě miluje, a že chce se mnou zůstat.
Aspoň jsem v to doufal.
No, podle jeho chování a přístupu ke mně to nejspíš bude pravda.
„Vždycky budu blahořečit té náhodě, která nás svedla do cesty. Kdybys tam tenkrát nebyl, přišel bych o všechny moje poslední peníze, které jsem měl na nájem. Domácí mě už chtěl vyhodit,“ vzpomněl jsem si, jak mě tenkrát přepadli na nádraží, když jsem se vracel z práce a spěchal jsem domů, abych zaplatil nájem, a domácí mě nevykopl na ulici už z tak malého bytu.
Ale tenkrát to pro mě bylo jediné útočiště, a já jsem i za ten krcálek byl moc rád.
„Strašně jsem se tenkrát bál. Vážně, že jo…“ mírně jsem se zamračil, ale pak jsem se pousmál. „Ale pěkně jsi ty dva zahnal, to je pravda. Prostě mi tě do cesty přivedla nešťastná náhoda, z které se stala šťastná, a proto nikdy nedokážu zapomenout na naše výročí…“
Seděl jsem a pozoroval ho, jak uklízí kuchyň, a ještě si promnul prsty, které mi políbil, a ucho, do kterého mě kousnul, jsem si otřel o rameno, jak mi z toho pořád běhala taková ta příjemná husina po těle.
Když řekl, že půjde vyřídit papírování, jen jsem přikývl. Ale když zmizel za dveřmi, najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Jen jsem seděl a rozhlížel se kolem sebe, a byl jsem tak nějak bezradný.
Nakonec jsem vstal, zašel se obléct, a když jsem byl hotový, opatrně jsem zaklepal na Nicolasovu pracovnu a trochu dveře pootevřel.
„Promiň, že tě ruším. Nemám co dělat, tak půjdu do kostela, ano?“ bezděčně jsem chytil do ruky křížek, který jsem dostal od mámy a teď mi visel na krku na řetízku. „Za dvě hodiny budu zpátky, jak jsi chtěl. Určitě budu, ano?“
Je pravda, že do kostela teď nechodím pravidelně, jak bych měl. Není na to čas. Ale dneska bych mohl, a chci se pomodlit za Nicolase a za svou mámu…
Nicolas
Gianni chodil do kostela často. I když poslední dobou už míň. Možná proto, že bylo čím dál víc práce na pekárně. I když jsem říkal, že mi papírovaní zabere tak dvě hodiny času, nebyla to pravda.
Tušil jsem, že nejspíš do půl hodiny budu mít hotovo, ale chtěl jsem si chvilku držet od Gianniho odstup. A pracovna byla jediné místo, kam nesměl, pokud jsem mu to nedovolil.
Bylo to snad jediné pravidlo, které jsem nastolil hned od začátku, a k mému potěšení se ho Gianni držel.
Počkal jsem, dokud neklaply dveře, pak vyšel z pracovny, a z okna obýváku nenápadně vykoukl ven.
Viděl jsem, jak Gianni míří hlavní ulicí směrem ke kostelu, než mi zmizel za rohem.
Vrátil jsem se do pracovny a vzal do ruky mobil.
„To se ti po mě tak stýská, že mi voláš, sotva si odešel?" ozvalo se místo pozdravu na druhém konci a já se zachvěl.
„Tak moc si zase o sobě nemysli," zavrčel jsem ale, aby nepoznal, jak mě rozhodil.
„Hmmm? Řekneš mi to samé až k tobě přijedu, a pořádně protáhnu tu tvou dírku?"
V duchu jsem zaklel a převrátil oči v sloup.
„Myslíš ty, kruci, taky někdy na něco jiného než na sex?" prskl jsem po něm, ale tělem mi proběhlo to příjemné mravenčení, když se mi po jeho slovech vybavily věci, které uměl snad jen on.
„Ne,“ zazněla ješitná odpověď a já si povzdechl.
„No, stejně bys měl smůlu. Potřebuju taky někdy i druhý úhel pohledu, a to ty mi nikdy nedáš. Za to můj koloušek ano, a to přesně za hodinu a čtyřicet šest minut," uchechtl jsem se do telefonu a věděl, že ho tím nakrknu.
O to víc jsem se ale těšil na naše další společné setkání, protože jsem věděl, že mi tuhle mou provokaci dá pěkně sežrat.
„Mimochodem, abych se dostal k tomu, proč ti volám. Šel do kostela, tak kdybys někoho poslal, aby na něj mrkl. Jo, a zase mluvil o Remym. Už jsi o něm zjistil nějaké informace?" přešel jsem k věci.
„Někoho tam pošlu, a ne, nezjistil," zavrčel do telefonu, a já poznal, jak moc ho to sere. „Na první pohled všechno vypadá až příliš normálně, a to je to, co mi na tom vadí. Nikdo nemůže být až tak normální."
„No, je to na tobě. Musím ještě něco udělat, a až budu mít dlouhou chvíli, ozvu se."
Nečekal jsem na rozloučení a rovnou zavěsil.
Náš vztah byl jen o dvou věcech, společná práce a sex. Žádné city, žádné vyznávání lásky, žádné sliby.
Jen práce a sex.
Tak nám to oběma vyhovovalo.
Odložil jsem mobil na stolek, a s lepší náladou si sedl za pracovní stůl, abych vyřídil vše potřebné, než se Gianni vrátí, a já ho donutím, aby mě miloval ještě víc.
Gianni
Nicolas měl hlavu zabořenou v papírech, a trochu jsem se bál, že se bude zlobit, že jsem ho vyrušil. Ale on jen nakonec přikývl, že rozumí, a dál se věnoval práci.
Tak jsem dveře zase potichu zavřel, obul se a vyrazil ven.
Kostel nebyl daleko. Stačilo projít naší ulicí, zabočit doprava, a na konci další ulice stál menší kostel, kam jsem začal chodit, když jsem se přestěhoval k Nicolasovi.
Byl volný den, tak venku byl i docela klid, akorát jsem se pozdravil s pár lidmi, které jsem potkal, vesměs místními, kteří k nám chodí do pekařství, nebo které jsem poznal v kostele.
Při vstupu do kostela jsem ponořil prsty do kropenky, pokřižoval se a teprve potom jsem šel dál, přímo k oltáři. Poklekl jsem, pokřižoval se, a tiše pronesl svou krátkou modlitbu. Teprve potom jsem se zvedl a šel se posadit do lavice, abych mohl v klidu posedět, popřemýšlet nad životem a nad tím, kam se bude dál ubírat.
Ke zpovědi jsem nechodil. A to z pádného důvodu. Když jsem byl naposledy a svěřil se, že jsem homosexuál, tamní farář mi zakázal vstup, že je to proti božímu přikázání. Že to není normální a mám přijít, až si najdu děvče a budu se chtít oženit.
A tak jsem začal chodit do vzdáleného kostela, a ke zpovědi jsem už nikdy nešel.
Vím, že svůj život žiju, jak nejlépe umím. A všichni jsme boží děti, ať už jsme jakéhokoliv vyznání nebo rasy. Kdyby si to Bůh nepřál, my homosexuálové bychom tady nebyli, a myslím si, že pouze člověk si vytvořil taková pravidla, a to jen proto, že se někomu něco nelíbilo…
Mohl jsem tam sedět tak třicet minut. Úplně jsem zapomněl na svět okolo mne. Prostě jsem se zamyslel a všechno okolo vypnul. Možná bych zapomněl i na čas, kdybych vedle sebe nezaregistroval nečekaný pohyb.
Zvedl jsem hlavu a díval se přímo do usměvavé tváře Remyho.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit,“ zašeptal a omluvně se na mě podíval.
Posadil se vedle mě a zadíval se dopředu k oltáři. Sepjal ruce a nechal je uložené na klíně.
„Jen nevím, co s volným časem, a už jsem strašně dlouho nebyl v kostele. Nechodím sice často, ale občas se tu zastavím.“
Usmál jsem se na něj s tím, že já taky nemám teď tolik času, abych mohl chodit častěji, a pak jsem se znovu otočil k oltáři.
Bylo to zvláštní sedět v kostele vedle někoho, koho znám. A nevadilo mi to. Spíš jsem byl rád a nepřipadal jsem si jak ztracená ovečka. A tak, i když jsem už nemusel, jsem nakonec ještě chvíli poseděl. Ale když jsem na hodinkách zahlédl, jak pokročil čas, opatrně jsem se ho dotkl, aby mě vnímal.
„Promiň, ale už půjdu. Slíbil jsem, že se brzy vrátím, a Nico na mě bude čekat.“
Po pravdě řečeno, bylo mi tu dobře, ale nechtěl jsem, aby se Nicolas rozzlobil, že jsem přišel pozdě. A hlavně dneska, když máme to výročí…
Nicolas
Papírování se nakonec protáhlo skoro na hodinu, ale aspoň jsem měl na chvilku zase pokoj.
Ať to bylo, jak chtělo, to pekařství jsem měl nakonec i rád, a rozhodně jsem ho nechtěl nechat zkrachovat. Ješitnost by mi to nedovolila a hrdost už vůbec ne.
Všechno jsem pouklízel do šanonů, zařadil, odpověděl na mejly, udělal ještě objednávku přes internet, a pak se protáhl a konečně vstal.
Přešel jsem do kuchyně, abych si udělal kávu, a mrkl na hodinky.
Zbývalo necelé třičtvrtě hodiny. I když já sám často dochvilný nebyl, od ostatních jsem to vyžadoval, a od Gianniho obzvlášť.
Napřed mě napadlo, že mu půjdu naproti, ale pak jsem to zavrhl.
Nejsem žádná stíhačka, a pokud přijde pozdě dýl jak o půl hodiny, tak ví, co ho čeká.
Zatím se to však stalo asi jen dvakrát, a já se sám pro sebe ušklíbl, jak se mi ho podařilo pěkně vycvičit.
Zapřemýšlel jsem, jestli bych neměl přece jen sjet pro nějaký dárek.
Obchodní centrum bylo asi deset minut autem od našeho domu, a při troše štěstí, pokud budou mít, co chci, budu doma ještě dřív, než se Gianni vrátí.
Snažil jsem se na tyhle věci nezapomínat, ale prostě mi to nešlo. Doma jsme sice všechny svátky, narozeniny, výročí a kdo ví, co ještě, slavili ve velkém, ale tohle bylo něco jiného.
Nakonec jsem se rozhodl. Když budu jen stát, nikdo mi nic nepřinese.
A když jsem převlečený nasedal do auta, věděl jsem, kam zamíří mé kroky.
Už jsem to Giannimu nejednou navrhl, ale jeho rozpaky byly prostě příliš velké. Možná, když to takhle před něj postavím, nebude mít nic proti.
Profrčel jsem téměř prázdnými ulicemi, a za pár minut už parkoval před obchoďákem.
Rozladěně jsem však mlaskl, když jsem zamířil k obchodu, kde jsem chtěl nakoupit a zjistil, že mají obědovou pauzu. Podle času by se měli za čtvrt hodiny vrátit.
Počkám. Gianni sice bude doma dřív než já, ale když už jsem tady, zpátky nepojedu.
Zašel jsem do vinařství, koupil lahev drahého kvalitního vína, a když jsem se vracel, zrovna otevírali.
S potutelným úsměvem jsem vešel a hned se hrnul k pultu. Prodavačka mi nabízela všechno možné, ale já ji rázně odmítl. O dvacet minut později jsem odcházel obtěžkán dárkovou taškou, ve které byl v krabici zabalený snad ten největší vibrátor, co tam měli, tři různé velikosti análních kuliček, pouta potažená černým semišem, a sexy noční košilkou, kterou údajně pánové nosí.
Ta se mi obzvláště líbila. V černém provedení, sahala zhruba do půli stehen a vepředu i vzadu byla od pasu dolů důmyslně vykrojená.
S lepší náladou, i když později, než jsem plánoval, jsem nasedl do auta a tryskem vyrazil zpátky.
Gianni
Měl jsem být doma do deseti minut. Ani jsem si neuvědomil, že ten čas tak rychle utekl. Ale věděl jsem, že to v pohodě zvládnu včas. Nechtěl jsem Nicolase zklamat a taky… Dvakrát jsem se dost zpozdil, a ještě teď mi přeběhne husina po zádech, když si vzpomenu na to, co bylo, když jsem se vrátil domů.
Remy se zvedl, aby mi uvolnil cestu a já mohl vylézt z lavice.
„Jak přijdeš do práce, tak dones ty koláčky, o kterých si mluvil. Nico říkal, že je rád ochutná, a měli bychom do nabídky dát něco nového. Pokud by ti to teda nevadilo, že by se to prodávalo u nás,“ ještě jsem se na Remyho otočil.
Když souhlasil, kývl jsem na něho, a Remy zamířil k oltáři a já k východu. Než jsem opustil kostel, znovu jsem se zastavil u kropenky a smočil v ní prsty, abych se pokřižoval, ale než jsem je stihl vytáhnout, někdo mě silně a bolestivě chytl za zápěstí té ruky.
„Tady nemáš co dělat!“ zavrčel na mě polohlasně jakýsi muž středního věku.
Byl o hlavu vyšší a celkem udělaný, a já z něho dostal okamžitě strach. Měl pohled plný nenávisti.
„Už se tu neukazuj, buzerante. V kostele nemáš co dělat, protivíš se Bohu, že roztahuješ nohy chlapům. Už nikdy nestrkej ty špinavé pracky do svěcené vody.“
Vyděšeně jsem se na něho podíval a chtěl jsem ruku vytrhnout z jeho sevření, ale on mi ji stiskl ještě víc.
„Rozuměl jsi? Jestli tě tu ještě jednou uvidím, tak…“
„Tak co?“ ozvalo se náhle před námi.
Stál tam další muž, vyšší než ten, co mě držel, ale ani jeho jsem neznal. Ale přistoupil k nám tak těsně, že jsem byl mezi nimi jak ve vězení. Podíval se výhružně na toho chlapa, a pak výmluvně na moji ruku, která stále byla v sevření.
„Tohle je Boží dům, a sem může přijít kdokoliv. Nemáš právo odsud nikoho vyhazovat, nebo mu zakazovat vstup. A pokud tomu nerozumíš, můžeme si to jít vysvětlit někde bokem,“ posunul se ten muž kousek a odhrnul sako.
Málem se mi zastavil dech, když jsem zahlédl zbraň. Ale na toho druhého to mělo okamžitý účinek. Pustil mou ruku, něco zavrčel a rychle zmizel venku před kostelem.
„Co se děje?“ zaslechl jsem za sebou hlas.
Jak jsem byl vystrašený, lekl jsem se a rychle se otočil.
Spěšným krokem ke mně přicházel Remy a ustaraně se na mě díval.
„Já… já nevím… nějaký chlap se na mě obořil, že tu nemají takoví jako já, co dělat. Ale už… je to v pořádku… tady tenhle pán mi pomo-“ ukázal jsem za sebe, ale zasekl jsem se, když jsem se otočil zpátky k tomu druhému muži a on už tam nebyl.
Remy jen pohlédl přes mé rameno na dveře, které se právě zavíraly. Mírně se zamračil, a nervózně mlaskl.
„Raději tě doprovodím, kdyby náhodou ten chlap čekal někde za rohem.“
Také on se ještě pokřižoval, a pak jsme oba vyšli ven. Měl jsem tak akorát čas, abych se vrátil. Tohle mě zdrželo, a už teď jsem věděl, že budu mít tak pět minut zpoždění.
„Nic si z toho nedělej. Lidi jsou prostě takoví. Někteří mají v sobě tolik nenávisti, že by byli schopni vyvolat další válku,“ uklidňoval mě Remy, když jsme kráčeli směrem k pekařství.
Jo, to jsem věděl. Já sám jsem celkem klidný. Svůj temperament, který jsem podědil po rodičích, se mi daří držet na uzdě. A proto, že mě vychovala máma sama, tak jsem se ani nikdy nenaučil rvát. A proto jsem ze všeho tak vyplašený a neumím se bránit.
Před pekařstvím jsme se rozloučili, a já rychle vyběhl nahoru do bytu, aby se Nicolas nezlobil, že jdu moc pozdě…
Nicolas
Spěchal jsem domů, ale když jsem doslova vyletěl nahoru, Gianni doma ještě nebyl.
Zaskřípal jsem zuby, moje dobrá nálada hned zmizela, a měl jsem chuť vyhodit dárek z okna.
Hodil jsem ho na postel i s láhví vína, a teď už se rozhodl, že mu půjdu naproti, nehledě na to, co si bude myslet.
Moc dobře ví, jak nesnáším, když chodí pozdě. Navíc, když už máme to výročí a volno k tomu.
Nikdy jsem mu nezakazoval chodit do kostela, věděl jsem, jak je to pro něj důležité, ale nemusí tam trávit celé odpoledne.
Shodil jsem ze sebe košili, oblekl si triko, ale sotva jsem došel k hlavním dveřím, Gianni zrovna otevřel a vpadl dovnitř.
Chtěl jsem po něm vyjet, ale jeho výraz mě zarazil. Okamžitě jsem nasadil masku starostlivého přítele, a sotva se vyzul, stáhl ho k sobě.
„Co se ti stalo? Řekni, ublížil ti někdo? Jestli ano, vymlátím z něho duši," hladil jsem ho po zádech, líbal ho do vlasů a tiskl ho k sobě.
„Pojď, povíš mi to v ložnici. Mám pro tebe dárek. Popravdě, asi se na tebe nesmím zlobit, protože já sám přijel před minutkou. Říkal jsem si, že bych ti mohl udělat radost, a aspoň jednou, i když později, ti dát něco k našemu výročí." kousek jsem Gianniho od sebe odtáhl, usmál se a líbl ho na rty.
Pak jsem vzal jeho ruku do své a vedl ho do ložnice.
Posadil jsem ho na postel a klekl si před ním.
„Tohle máme na rozehřátí," postavil jsem flašku vína na noční stolek a hrábl po tašce, kterou jsem mu položil do klína. „A tohle je pro zpestření našich společných chvilek, protože lepšího partnera a milence bych si nemohl přát."
Pohladil jsem ho po tváři, a pak položil své dlaně na jeho kolena.
„Strašně moc tě miluju a jsem rád, že jsi se mnou, i když mám své mouchy."
Hmmm... Kecám.
„Jsi moc krásný, a popravdě, nevím, kam jsi dal oči, když sis vybral zrovna mě," zasmál jsem se.
Tak v tomhle jsem výjimečně nekecal.
„Tak... Než ho rozbalíš, řekneš mi, co se stalo? Hm?" zadíval jsem se upřeně do jeho očí a prsty jemně hnětl jeho stehna.
Gianni
Vyběhl jsem nahoru, otevřel dveře, a málem se srazil s Nicolasem, který byl hned za nimi.
Nejprve jsem dostal strach, že se rozzlobí, ale nejspíš na mě bylo pořád vidět, jak jsem rozhozený, tak si mě hned přitáhl do náruče.
Byl jsem tak rád, že jsem u něho. Objal jsem ho a možná bych tak stál třeba do večera, kdyby mě nakonec nedostrkal do ložnice.
Vážně jsem se v jeho objetí cítil dobře a bezpečně. Věděl jsem, že kdyby v tom kostele byl se mnou, že by toho chlapa jen tak nepustil a udělal by s ním pěkný pořádek.
Posadil jsem se, a nakonec překvapeně hleděl na tu tašku, kterou mi položil na klín.
Tak to byl od něj mistrovský kousek. Pěkně se mu podařilo mě překvapit. Rázem jsem zapomněl na ten incident, který se stal v kostele, a už jsem chtěl hrábnout do té tašky, ale Nicolas to sám připomněl.
„Děkuji za dárek. Mám z něj opravdu radost. Vážně jsi mě překvapil,“ naklonil jsem se k němu a políbil ho.
Odložil jsem tašku na chvíli bokem a chytl Nica za ruce. Stiskl jsem je, zhluboka se nadechl, a pak jsem mu pověděl, co se stalo, když jsem odcházel z kostela.
„Bál jsem se, že se budeš zlobit, že jsem přišel pozdě, ale opravdu bych tu byl včas, kdyby mě ten chlap nezdržel,“ zatvářil jsem se nešťastně. „Vážně mě to mrzí…“
Znovu jsem Nicolase políbil, a pak už jsem si dal zpátky tu dárkovou tašku, abych se podíval dovnitř.
Otevřel jsem ji a chvíli do ní nehnutě koukal. Strčil jsem ruku dovnitř a pošoupnul jednu z malých krabic, abych se přesvědčil, že se nepletu, že je to opravdu to, co si myslím. A když jsem se ujistil, že ano, vytáhl jsem ruku, odložil tašku znovu na postel, celý červený se několikrát zhluboka nadechl, a pak jsem ukázal na flašku.
„Moc… moc rád bych… si dal… to víno, vypadá… dobře,“ vymektal jsem ze sebe.
Nicolas
Zamračil jsem se, když mi Gianni řekl, co se stalo. A pak překvapeně povytáhl obočí, když popsal, aspoň zhruba, svého zachránce.
Proč mi, sakra, nezavolal?
To si s ním vyřídím.
Moc času jsem ale na myšlenky neměl, protože Gianni znovu vzal do ruky dárkovou tašku, a pak se do ní podíval.
Od kohokoliv jiného, bych následnou reakci bral jako urážku, ale u něj to prostě nešlo.
Zafuněl jsem, když jsem viděl, jak je celý červený a rozkošně koktá.
Během vteřiny ležel na zádech, když jsem ho povalil na postel a trochu posunul, abych si nad něj mohl kleknout.
Vrhl jsem se na jeho rty ve vášnivém polibku, a odtrhl se až, když mi docházel dech.
Posunul jsem se níž, vyhrnul mu košili a jazykem zarejdil v jeho pupíku, kde to měl moc rád.
Pak jsem se zvedl, potáhl Gianniho zase do sedu, a jako by se nic nedělo přešel k baru, který jsme měli v ložnici a vytáhl dvě skleničky na víno.
„Nebude sice vychlazené, ale nevadí. A... Jestli ten dárek nechceš, půjdu ho vrátit. Jen mě to tak napadlo, že by se ti to mohlo líbit, ale víš, že bych neudělal nikdy nic proti tvé vůli," usmál jsem se a podal mu skleničku, do které jsem během svých slov nalil víno.
Znovu jsem si dřepl před Gianniho, vzal jeho ruku do své a políbil ho na prsty.
Pozvedl jsem skleničku a lehce ťukl do té jeho.
„Tak na nás, a abysme takovýchto výročí spolu oslavili ještě spoustu. Teda s tím rozdílem, že nebudu zapomínat. Ale já přísahám, že si příští rok vzpomenu," zvedl jsem dva prsty k přísaze, a pak usrkl vína.
Gianni
Vyhekl jsem, když mě Nicolas povalil na postel a hned na mě zaútočil. Nevěděl jsem, co mám dělat dříve. Jestli dýchat, nebo mu oplácet polibek. A v momentě, kdy se sesunul níže a já ucítil jeho jazyk na pupíku, byl jsem úplně v háji.
Nedokázal jsem ani zadržet dech, nedokázal jsem ani zvednout ruce, jen jsem protočil oči a napjal jsem se, jak dobře mi to dělalo.
Nicolas byl skvělý a pozorný milenec. A byl můj první… Všechno mi ukázal, naučil, a navíc velmi rychle přišel na to, co mě vzrušuje, až jsem sám byl překvapený, protože jsem o svých erotogenních zónách ani pořádně nevěděl.
Kdyby mě nevytáhl zpátky do sedu, nejspíš bych se v té posteli rozplynul, rozpustil, protože tohle mě vážně dostalo.
Roztřesenou rukou jsem si od něj vzal sklenici s vínem, a aniž bych nad něčím přemýšlel, vypil jsem to na jeden zátah. Ani jsem nestihl ochutnat.
„Ješ…ještě…“ natáhl jsem k Nicovi ruku s prázdnou skleničkou.
Začínalo mi být horko. A nebylo to jen tím, co mi Nicolas udělal, ale i tím dárkem, po kterém jsem pokukoval, a tím vínem. Styděl jsem se, ale na druhou stranu jsem nechtěl svého milého zklamat. Dal si tu práci, aby sjel do města a koupil mi dárek. A určitě to vybral s ohledem na to, že je to výročí našeho vztahu. Jak jinak lépe oslavit takové výročí než právě sexem?
Když mi Nicolas dolil, znovu jsem to vypil, sice na dvakrát, ale za chvíli jsem měl sklenici prázdnou, a raději ji postavil na stolek.
Rozepnul jsem si košili k pupíku, jak mi bylo horko, vzal jsem tu tašku a znovu si ji položil na klín.
„Nechci, abys to vyhazoval. Jen… jen… nikdy jsem tohle nepoužíval… však víš, že jsi můj první,“ blekotal jsem a postupně vytahoval jednotlivé balíčky na postel.
Vytáhl jsem věc, která na omak byla měkká, a překvapeně jsem zíral na černou sexy košilku s výkroji, a při představě, že to mám na sobě, jsem se musel pořádně nadechnout.
Už jen z té představy, co by se s tím mohlo dělat, mě znovu polilo horko. Bezděčně jsem si rozepnul další knoflík, odložil jsem košilku a pak jsem vzal jednu z těch dalších věcí do ruky. Hleděl jsem na obrázek a pak to natočil k Nicolasovi.
„Ne-není… to moc… velké?“