Jayden a Ren - část 1
Potom, co Ren od Jaydena odešel a zamířil do svého pokoje v hotelu, naštěstí nikoho nepotkal, ale nejspíš by si ho stejně ani nevšiml, jak byl zamyšlený.
Chtěl vědět, co je Jayden zač, proč je tak zamlklý a proč se nikdy neusměje.
Taky to vypadalo, že je nějak vysazený nebo zaměřený konkrétně na lidi, protože měl pocit, že mu tak úplně nevěří.
Ren si povzdechl a vešel do pokoje.
Měl docela hlad, od rána vlastně nic nejedl, takže se rozhodl zajít do jídelny.
Bohužel si moc nepamatoval, co mu to Kyle říkal o obědu, snídani a večeři, pamatoval si pouze to, že nemá jíst před hosty.
No, každopádně doufal, že aspoň kus chleba dostane.
Vyšel tedy znovu z pokoje a zamířil do kuchyně.
Hned ve dveřích se ale zarazil, nerozhodně přešlápl a na chvilku zauvažoval, že se propstě vypaří, protože o linku stál opřený Elliot a nad ním se skláněl Leon.
Nejspíš by opravdu odešel, ale ze vší té lákavé vůně, která na něj zaútočila, mu prostě zakručelo v břiše a jen hluchý by to neslyšel.
Ti dva k němu otočili hlavu, Leon se pobaveně usmál, zatímco Elliot ho zabíjel na místě.
Nešlo si nevšimnout, že tu nejspíš nějakou tu chvilku už jsou a Ren je vyrušil v tom nejlepším, podle těch boulí, co měli v kalhotách a Elliotovu výrazu.
„Copak bys rád? Vlastně...nešlo to přeslechnout. Tak pojď, něco ti dám…“ promluvil lehce zastřeným hlasem Leon, pustil Elliota, který to nesl dost nelibě a jakoby na něj úplně zapomněl, přešel k lednici a strčil do ní hlavu.
„Je něco, co nejíš?“ zeptal se Leon Rena po chvilce, který se snažil ignorovat Elliotův vzteklý pohled a raději ho velkým obloukem odešel, aby se dostal k Leonovi.
„Asi jím všechno. Ale nedělej si starosti. Stačí mi chleba a třeba máslo s kouskem šunky,“ špitl Ren a cítil, jak mu zahořely tváře.
„Nesmysl. Jsem kuchař. Tohle je moje království. Tady se chleba s máslem nedává,“ odfrkl si Leon a mírně se zamračil.
„Leone. Taky bych si něco dal. No tak... Tu chvilku to bez jídla ještě vydrží,“ ozval se za Renovými zády Elliot lehce podmanivým hlasem a a by nebylo pochyb o tom, co přesně by si dal, zajel si rukou do klína.
„Elliote, potom. Určitě máš ještě taky práci. Pak přijdu,“ odbyl ho ale docela chladně Leon, až Ren překvapivě zamrkal.
Očekával, že Elliot bude odporovat, ale stačil jeden Leonův zamračený pohled a Elliot jen něco zabručel, hodil po Renovi další vražedný pohled, a pak odešel.
„Nic si z něho nedělej. Jen je trochu majetnický a myslí si, že mu patřím i já,“ zasmál se Leon a zavrtěl hlavou.
Přenesl vybrané věci z ledničky a špajzu na linku a pustil se do pečení.
Ren ho sledoval a po chvilce se mu začali sbíhat sliny a jeho žaludek už skoro nepřetržitě křičel.
Za chvilku se po kuchyni roznesla lákavá vůně máslových croissantů s jahodami a Leon poslal Rena si sednou, snad aby se mu nepletl pod nohama.
Připadalo mu to jako věčnost, než se konečně objevil Leon s plným talířem krásně voňavého pečiva, do kterého se Ren okamžitě pustil.
Už při prvním soustu musel zavřít oči, jak úžasně to chutnalo, a i když věděl, že ho nejspíš bude bolet břicho, slupl první croissant tak rychle, že ho skoro nestihl ani rozkousat.
„Bože...to je tak dobré...“ rozplýval se Ren a užíval si tu chuť v puse.
„Opravdu?“
Najednou na svých rtech ucítil lehký dotek a horký dech. Když otevřel prudce oči, zjistil, že až moc zblízka hledí na Leona, který si ho pobaveně a se stopou zvědavosti prohlíží.
„Je...je...to vážně moc dobré...“ zakoktal se Ren a snažil se uhnout, ale Leon ho chytil za bradu a jeho rty se už téměř otíraly o ty Renovi.
„Když je to tak dobré, kuchař si zaslouží odměnu, ne?“
Ren vytřeštil oči, dech se mu zatajil a sevřel ruce v pěst.
Leon byl tak blízko. A tak krásně voněl.
A možná, když mu dá malou pusu...
Přece jen si s tím pečením dal tolik práce.
Jenže téměř vzápětí pocítil Leonovo mírné vzrušení a vybavilo se mu to, co před chvíli spatřil, když vešel do kuchyně.
Prudce proto od sebe Leona odstrčil, který až zavrávoral, jak to nečekal, a vstal.
„Je to moc dobré, ale nebudu ničí náhrada,“ řekl rázně Ren, mírně se zamračil, lítostivě se podíval na croissanty, a pak z kuchyně skoro utekl.
Teprve, když za ním zapadly dveře do pokoje, dovolil, aby mu do očí vstoupily slzy, aniž by věděl proč.
Necítil se ponížen jen...
Už podruhé si ho Leon s někým zaměnil, už podruhé po něm vyjel jen proto, že si myslel, že je někdo jiný a to mu prostě vadilo.
Žaludek se zase ozval a Rena to na okamžik zkroutilo do křeče.
No co, zaspí to a pokusí se přijít do kuchyně později.
Ostatně, nebylo by to poprvé, co za celý den snědl jen kousek nějakého pečiva.
Zašel do sprchy, aby se opláchl, převlekl se, a protože nějak nevěděl, co s načatým odpolednem, vybral si jednu knihu a začal číst.
Docela ho to pohltilo, tak skoro nadskočil, když najednou někdo zaklepal na dveře jeho pokoje.
Netušil, kdo by to mohl být.
Leon?
Ten by přišel už dávno.
Elliot?
Ten by se asi klepáním neobtěžoval, a hned by vyrazil dveře.
Možná Kyle s nějakou zprávou?
Nejspíš.
Ren slezl z postele a přešel ke dveřím.
Trochu s obavou je pomalu otevřel, ale překvapeně zamrkal, když nikoho neviděl.
Chtěl vejít do chodby, ale málem šlápl do talíře s croissanty, který ležel na zemi a u nich malý papírek 'prázdný talíř nechej zase za dveřmi'. Vedle talíře dokonce stál i hrnek s teplým kakaem.
Najednou jeho rozmrzelost a špatná nálada zmizely.
Dokonce se přistihl, že se usmívá, když talíř a hrnek bral ze země a vešel zase do pokoje.
Rozhodl se, že se musí Leonovi omluvit.
Evidentně byl hodný a starostlivý, jen měl prostě... moc velký sexuální apetit.
Promluví si s ním o tom, a bude doufat, že to Leon pochopí.
Přece jen k němu jednou musel jít pracovat a nechtěl, aby mezi nima panovalo nějaké napětí vzniklé nedorozuměním.
Všechny croissanty zhltal, zapil kakaem, pak nádobí umyl v koupelně a na papírek připsal slova díků, a ještě jednou mu to pochválil, než to vynesl zase ven na chodbu.
Říkal si, že by ho třeba mohl odchytit až uslyší šramot, ale sotva zalezl do postele a přečetl si kousek knížky usnul tak rychle, že ani nevěděl jak.
Spalo se mu dobře, možná až moc, protože si najednou uvědomil, nebo ho spíš probudil nutkavý pocit, že na něco zapomněl.
A když se konečně trochu probral a podíval se na hodinky, v tu chvíli mu to došlo.
Vystřelil z postele tak rychle, až zakopl a natáhl se jak dlouhý, tak široký na zem, ale nic na to nedbal, hned se zase posbíral a utíkal do koupelny.
Měl deset minut na to, aby se stihl umýt, obléct a doběhnout k Jaydenovi.
Celou dobu si v duchu nadával.
Jak mohl zaspat?
A to se ještě dušoval a sliboval, jak Jaydena nezklame.
Takhle to podělá, a to ještě ani nezačal.
Na záchod, vyčistit zuby, opláchnout obličej, učesat se. Naštěstí se sprchoval den před tím, takže to mohl vynechat.
Vlasy, které se mu nakonec nepodařilo úplně rozčesat stáhl do drdolu s tím, že to udělá později, rychle na sebe natáhl triko a kalhoty, popadl mikinu do ruky, nazul boty a vystřelil.
Na poslední chvíli se na prahu zarazil, ale talířek s hrnkem už byli pryč.
No, stejně by to musel nechat na později.
Přinutil své tělo, aby s ním po ránu spolupracovalo tak, jak potřeboval a bylo přesně za minutu pět, když celý zadýchaný, až si myslel, že mu prasknou plíce, doběhl ke dveřím malého Jaydenova domku.
Zaklepal, vešel dovnitř, ale vypadalo to, že Jayden nikde není, což Rena trochu zarazilo.
Když tu není, tak jak mohl vědět, jestli přijde na čas?
Ren se nad tím na okamžik zamyslel, ale pak jen pokrčil rameny a přešel ke stolu.
Přesně, jak Jayden slíbil, ležel na něm papír s instrukcemi, co musí Ren za ten den stihnout.
A že toho nebylo málo.
Otrhat zralé ovoce a zeleninu, pozalévat vyznačené záhony, než začne pařit slunce, vyplet záhon s bylinkami, posekat trávu vedle skleníku, ve skleníku zkontrolovat teplotu a vlhkost vzduchu, zastřihnout růže.
Pod úkoly byl ještě sepsaný seznam nářadí a pomůcek, které Ren bude potřebovat a vyznačené místo, kde to všechno najde.
Ren si povzdechl a odložil mikinu.
Bude rád, když stihne aspoň polovinu.
Všiml si talíře s chlebem a sýrem, co ležel na stole a u něj papírek, že je to pro něj a v lednici má láhve s vodou.
Ren byl za tuhle pozornost vděčný, ale byl by spíš raději, kdyby tu Jayden byl s ním.
Sebral kousek chleba, z lednice si vytáhl jednu láhev, poplácal se po tvářích a zhluboka se nadechl.
Byl čas pustit se do práce.
Nechtěl Jaydena zklamat a chtěl toho stihnout aspoň co nejvíc.
Papírek složil, strčil si ho do kapsy, a pak vyšel z domku a zamířil za něj, kde byla malá kůlna se všemi věcmi, které potřeboval.
Vzal několik proutěných košů a česáček, aby mohl stáhnout plody na stromech, které pro něj byli moc vysoko.
Sklidit zeleninu ve skleníku bylo celkem snadné a rychlé.
Odnesl plný košík do domu a podle Jaydenových instrukcí začal sklízet ovoce ze stromů.
To už bylo poměrně náročné, a hlavně časově zdlouhavé, takže když skončil, slunce už dávno vyšlo a po zádech mu tekl pot.
Rychle odnesl koše do domu, uklidil česáček a připravil si věci na zalévání.
Nějaká voda skončila i na něm, ale spíš to pro něj bylo příjemným osvěžením.
Bohužel, i tohle mu zabralo delší dobu, než zřejmě Jayden plánoval, protože bylo skoro poledne a on mě za sebou teprve dvě práce.
Znovu uklidil, co už nepotřeboval, vzal si rukavice, motyčku a košík na plevel a přešel k záhonku s bylinkami.
Klekl si do trávy a pustil se do práce.
Musel se soustředit a dávat si dobrý pozor, aby místo plevelu nevytrhl nějakou bylinku, protože s tímhle měl téměř nulové zkušenosti.
Byl tak zabraný do práce, že si ani nevšiml stínu, který najednou proletěl nad jeho hlavou.
Teprve až podivné plácání ho vytrhlo ze soustředění, a když zvedl hlavu, motyčka mu překvapením vypadla z ruky.
Kousek před ním, na dřevěný plůtek ohraničující záhonek s bylinkami, právě dosedal nádherný orel s obrovským rozpětím křídel.
Ren nikdy žádného takhle zblízka neviděl, maximálně na fotce nebo jednou z dálky, když se mu podařilo dostat se do Zoo, takže se mu zatajil dech a na moment ztuhl.
Netušil, co tu chce, ani proč je tady, ale došel k závěru, že sežrat ho asi nepřišel, takže se po chvilce uvolnil a natáhl ruku.
„Páni...ty jsi ale krasavec...“ vydechl Ren po chvilce tiše a jen letmo prsty pohladil pera toho krásného orla.
Nejspíš by na něj vydržel hledět věčnost, ale když zakopl o spadlou motyčku, rychle se vzpamatoval.
„Promiň, ale musím pracovat. Ale jestli chceš, klidně tu zůstaň, aspoň tu nebudu tak sám,“ pousmál se Ren, ale vzápětí se uchechtl, „bezva, povídám si s orlem.“
Zavrtěl hlavou a raději se rychle sklonil k záhonku.
K jeho překvapení orel neodletěl, spíš to vypadalo, že tam usnul, tak si ho Ren přestal všímat.
„Víš, trochu ti závidím...“ zamumlal ale po chvilce ticha, „občas bych taky chtěl uletět někam pryč. I když teď bych si spíš přál mít ještě aspoň dvě ruce navíc. Myslel jsem si, že tu Jayden bude, ale ještě se neukázal a já mám strach, že jsem ho něčím naštval. Myslím, že mě nemá rád, i když nevím proč. A nejspíš mě i vyhodí, protože prostě nestihnu všechno udělat, co mi zadal. Vážně bych s ním chtěl strávit víc času, ale... Vlastně ani nevím, proč ti to říkám.“
Zavrtěl Ren hlavou.
Po další půl hodině hodil do košíku konečně poslední plevel a zvedl se na nohy.
„Hotovo! Snad je to dobře a teď můžu-“
Nedořekl, protože orel najednou roztáhl křídla, zamával jimi, a pak odletěl.
Ren si smutně povzdechl, protože zůstal zase sám, vytáhl z kapsy papírek a přečetl si další úkol.
Posekat trávu.
Pak už chybělo jen zkontrolovat skleník a zastřihnout růže.
Něco málo pojedl, vysypal plevel na kompost, uklidil nepotřebné nářadí a vytáhl si věci na sečení.
Chvilku mu trvalo, než zjistil, jak se malá pojízdná sekačka ovládá, málem pokosil i malý stromek, ale když se do toho dostal, nebylo to zase tak těžké.
Přesto i tohle mu zabralo více času, než myslel a hlavně...
Začínal být unavený.
A taky zjistil, že mu začíná chybět Jayden a co chvíli se rozhlížel, jestli ho nikde neuvidí.
Na samotu byl zvyklý, býval sám i několik dní, takže vlastně ani nechápal, proč se cítí tak opuštěný, ale možná to bylo tím, že Jayden byl na tom nejspíš stejně jako on.
Najednou zjistil, že stojí na místě, hledí do blba a přemýšlí. Zanadával sám sobě a rychle se znovu pustil do sečení, aby to dokončil.
Uklidit, vyčistit, všechno posečené hodit na kompost, a když skončil, s hrůzou zjistil, že je skoro osm hodin večer a mezi stromy se už začíná šeřit.
Rychle slupnul poslední kus chleba se sýrem, zapil to vodou a vešel do skleníku, kde podle instrukcí z předešlého dne zkontroloval teplotu a vlhkost, do nádoby na zavlažování nalil další vodu, uvázal k tyčkám rajčata a papriky, které to potřebovaly a vytrhnul plevel, co se tam objevil.
Když usoudil, že má všechno správně, vyšel ven a zamračil se.
S takovou už na ty růže neuvidí.
Vešel znovu do kůlny, vzal si rukavice a nůžky, lampu, kdyby se náhodou zdržel, a s odhodláním přešel k velkému záhonu růží.
Obdivoval jejich krásu, dokonce mu to nedalo a k několika si i přičichl.
Dokonce se mu na tváři objevil i úsměv a přestavil si na svém místě Jaydena.
Vzpomínka na něj ho ale znovu rozesmutnila.
Uvidí ho vůbec?
Nebo jak skončí s prací a půjde spát, ráno tu zase najde jen lísteček s úkoly a jídlo s pitím?
„Jaydene...moc bych tě chtěl vidět...“ zašeptal spíš pro sebe, a pak málem nadskočil, když to vedle něj zašustilo.
Oddechl si ale, když z křoví vystrčil hlavu zajíc, zvědavě se na Rena podíval, a pak zase odhopkal pryč.
Díval se za ním, dokud mu nezmizel z očí, a pak se otočil znovu k růžím, aby se mohl pustit do práce.
Po pár minutách sám sobě nadával, že se líp nepřipravil, protože si počínal poněkud nešikovně a jeho holé předloktí tak pokrývalo několik škrábanců od trnů.
Byla to asi nejhorší práce, co za dnešní den dělal.
Nebyl ani v polovině, když se setmělo a on musel rozsvítit lampu, při jejímž světle to šlo ještě hůř, protože se mu navíc únavou začaly klížit oči.
Ani nepostřehl, kdy dosedl na paty, nůžky mu vypadly z rukou a hlava mu spadla na prsa.
Překvapeně zamrkal, když to zjistil, rozhlédl se, ale i přesto, že se snažil pohnout, jeho tělo prostě řeklo ne.
Složil se na zem do trávy a s Jaydenovým jménem na rtech usnul.
Jayden to ráno, kdy sepsal všechny úkoly a nachystal něco málo k jídlu, předpokládal, že to ten kluk vzdá, jen co uvidí tu hromadu úkolů.
Rozhodl se, že ho bude tajně pozorovat, aby zjistil, co je vlastně zač. Napřed ho sledoval přeměněný za myš a schovaný tak, aby ho neviděl.
Práce mu šla sice pomaleji, ale překvapilo ho, s jakou vervou se do toho pustil.
Sledoval soustředěný výraz v jeho tváři, pohyb jeho těla i to, jak se snažil udělat všechno přesně podle Jaydenových pokynů. Někdy po poledni se změnil v orla a rozhodl se prohlédnout si kluka pěkně z blízka.
Viděl na něm únavu a očekával, že se na zbytek práce vykašle, ale místo toho ho překvapila jeho slova.
Vlastně šokovala.
Místo aby si stěžoval, tak se naopak bál, že ho něčím naštval, a ještě ho chtěl vidět?
Nakonec to nevydržel a odletěl pryč. Potřeboval si srovnat myšlenky. Ten pocit, co se najednou dostavil, ho překvapil a vyděsil zároveň.
Nakonec to po pár hodinách ale stejně nevydržel, a ještě jednou, tentokrát v podobě zajíce, se na něj šel podívat.
Vypadalo to, že sotva stojí na nohou, ale od práce neupustil.
A pak zase řekl ta slova.
Jayden zmizel za domkem, kde se proměnil, vešel dovnitř, aby se oblékl a znovu popřemýšlel, co dál.
Ani netušil, jak dlouho seděl na posteli, ale najednou si uvědomil, že už je venku tma a kluk nikde.
Povzdechl si, a i když by to za jiných okolností neudělal, teď vyšel ven a zamířil k růžím.
Našel ho nataženého na zemi, a když se podíval blíž zjistil, že je celý poškrábaný od růží.
Trochu se zamračil, sehnul se a zatřepal s ním.
„Vstávej...tady nemůžeš spát...“ promluvil do nočního ticha a pokusil se kluka znovu probudit.
Ten sebou zavrtěl, malátně se posadil a nepřítomně se na Jaydena zadíval.
„No tak, musíš jít dovnitř,“ podebral ho Jayden do náruče a kluk mu okamžitě omotal ruce kolem krku a nos zabořil do ramene.
„Jaydene...Jay...chtěl jsem tě,,,vidět...“
Uslyšel Jayden tiché zamumlání a na chvilku se zastavil, jak se v něm znovu prohnal ten pocit, o kterém si myslel, že dávno pohřbil.
Než došel do domku byl úplně tuhý.
Jayden ho položil na postel, rozsvítil a chvilku se díval na jeho uvolněnou tvář.
Všiml si mírného úsměvu na jeho rtech a neubránil se myšlence, jestli on je toho příčinou.
Uviděl ale taky několik špinavých šmouh na jeho tváři, rozcuchané vlasy, a hlavně ty škrábance na rukou.
Sundal mu proto rukavice, přešel do koupelny, kde měl provizorní lékárničku nebo spíš menší krabičku ve které bylo pár náplastí, obvaz, mastička na rány, několik tamponků a desinfekce.
On sám nic z toho nepotřeboval, ale třeba Christopherovi, který u něj trávil nejvíc času se nehojily rány tak dobře jako ostatním, takže něco málo pro jistotu měl.
Sedl si na postel a trochu se zamračil. Nakonec jen zavrtěl hlavou a opatrně z něj sundal špinavé triko i kalhoty. Zašel ještě pro malý ručník, který namočil do vody, a pak z kluka aspoň tu nejhorší špínu setřel.
Zrovna, když mu omýval tvář zachvěly se mu víčka, jeho úsměv povadl a místo toho se trochu zamračil.
„Jay...neopouštěj...mě...prosím...“ zamumlal ze spánku a Jayden si všiml, jak se mu v koutcích očí zatřpitily slzy.
Jayden se zarazil, na okamžik se zastavil a jen na kluka hleděl.
Proč to říká?
Proč se tak chová?
Vždyť ho ani pořádně nezná, tak jak může říct, že chce být s ním?
Všiml si, jak se mu začala třást brada a po spánku stekla jedna slza.
Jeho tělo zareagovalo dřív než mozek.
Natáhl ruku, dlaň položil na jeho tvář a prstem setřel slzu.
„Jsem tady...nikam nejdu...“ zašeptal Jayden a kluk jakoby jen čekal na tuhle odpověď, okamžitě se uvolnil a na jeho rtech se zase objevil mírný úsměv.
Jayden ještě ho chvilku pozoroval, než se znovu pustil do ošetřování a otírání, přičemž byl celou dobu ztracen ve svých myšlenkách.
Když skončil a uklidil všechny věci, stejně jako špinavé prádlo, na okamžik ho znovu napadlo, že by ho měl probudit a poslat spát do hotelu.
Než však tu myšlenku vůbec zpracoval, už zhasínal a lehl se do postele vedle něj.
Přikryl ho peřinou a sám zůstal ležet jen tak.
Dlouho zíral do stropu nebo jen pootočil hlavu, aby se zadíval na pravidelně oddechující tělo, ležící vedle něj, než se mu povedlo taky konečně usnout.
Jemu k odpočinku ale stačilo jen pár hodin, takže ještě než se rozednilo, byl znovu vzhůru.
Kluk teď ležel na boku a jednu ruku měl nataženou směrem k němu.
Ve spánku se mu podařilo se odkopat, takže Jayden se natáhl pro peřinu, aby ho znovu přikryl.
Jenže se ocitl až moc blízko a do nosu ho udeřila jeho vůně, a aniž by to možná plánoval, ruka mu cukla a prsty zavadili o jemnou a hladkou kůži.
Jak je to dlouho, co se někoho takhle dotýkal?
Fascinovaně sledoval své prsty, jak jimi přejíždí po klukově pokožce na zádech a nejspíš by tak i zůstal, kdyby najednou slabě nezasténal a nepřetočil se na záda.
Jayden cukl s rukou a zadíval se pozorně do klukovi tváře, jakoby se bál, že byl při něčem přistižen.
Ale nevypadalo to, že by se probouzel.
Pramen vlasů se mu svezl do čela z pootevřených rtů vyšel tichý vzdech, ale jinak to nevypadalo, že by si něčeho všiml.
Jayden si potichu oddechl a raději se odtáhl. Vstal z postele a přešel do kuchyně. Na chvilku se musel opřít o stůl a pevně zavřít oči.
Jak dlouho už žije v tomhle hotelu a nikdy neměl žádné nutkání se s kýmkoliv, jakkoliv sblížit, i když ze začátku byl hlavně Leon dost neodbytný a Kyle to vlastně nevzdával do teď?
Tak v čem je ten lidský chlapec jiný?
Proč tak na něj působí?
Zrovna člověk?
Ren vlastně vůbec netušil, jak dlouho spal. Probudilo ho až světlo, které se dralo skrz jeho víčka.
Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, co včera dělal a kde byl.
Vyskočil z postele a trochu se mu tím pohybem zatočila hlava.
Zaspal?
Jayden s ním včera nebyl, ale...
Zmateně se rozhlédl kolem.
Tohle byl přece Jaydenův pokoj. A on...
Byl vyslečený!
Zrudl až za ušima a snažil se honem něčím zakrýt, i když kolem nebyl nikdo, kdo by ho viděl.
Co se vlastně stalo?
Pamatoval si, že šel střihat růže, ale byl už tak unavený, že tam nejspíš usnul.
Dokázal se přesunout do Jaydenova pokoje a svléknout se, aniž by si to pamatoval?
Nebo...
Přehodil si přes ramena deku a vyšel z pokoje.
Na prahu do druhé místnosti se ale zarazil na místě a tep se mu malinko zrychlil.
Byl tam.
Stál opřený zády o stůl, ruce založené na hrudi, oblečený jen do kraťasů a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.
Ren se na něj nedokázal vynadívat.
Na jednu stranu cítil z toho muže pořád trochu strach, ale zároveň ho něčím fascinoval.
Možná to bylo opravdu tím, že měli něco společného?
„Do-dobré ráno...“ přerušil po chvilce ticho Ren a vstoupil dovnitř.
Viděl, jak sebou Jayden mírně škubnul, a pak se trochu přikrčil, když uviděl jeho zamračený výraz.
„Hmmm...dobré...“ zabručel Jayden a odstoupil od stolu, „klidně si udělej jídlo a jdi dostřihat ty růže.“
A než se mohl Ren nadechnout byl pryč.
Ren zůstal na chvilku stát, neschopen pohybu a nechápal, co se teď stalo.
Nejen, že Jaydenova slova byla tak neosobní, stejně jako jeho hlas, ale ani se na něj nepodíval a prostě odešel.
Byla snad chyba, že si ho Ren vybral jako prvního?
Několikrát se musel zhluboka nadechnout.
Neměl by si to tak brát. Vždyť byl přece na odmítání zvyklý.
Ne, nesmí se tím nechat ovlivňovat.
Prudce zavrtěl hlavou, až se mu vlasy zcela uvolnily z rozcuchaného drdolu a zašimraly ho na tváři.
Nemá právo Jaydena do něčeho nutit.
To on sem přišel a rozhodl se tu zůstat. To on se musí podřídit jejich pravidlům ne je měnit nebo zavádět nové.
Jayden měl nejspíš problém s tím, že Ren byl člověk.
Ren si povzdechl, přešel k lince, aby si uvařil čaj a z lednice vyndal kousek salámu a ze skříňky nějaké pečivo, co tam Jayden měl.
Když pojedl, vlastně ani nedokázal říct, jakou to mělo chuť a vypil čaj, přešel do ložnice, nasoukal se do špinavých věcí z předchozího dne a rozhodl se, že bude pokračovat v práci, jak mu Jayden nařídil.
Všiml si, že lampa zůstala na cestičce, kde ji včera nechal, a to mu připomnělo i to, že tady usnul, a pak se probudil u Jaydena v posteli.
Nejspíš se tam opravdu nějak dostal sám. Proč by se s ním Jayden obtěžoval, když se mu evidentně vyhýbal?
I přesto ho ale zarazilo, že měl ošetřené rány po škrábancích. A to si byl jistý, že si sám neošetřil.
Nakonec jen pokrčil rameny, dřepl si k růžím a začal tam, kde včera skončil.
Šlo mu to stejně špatně a za chvilku měl na rukou nové šrámy a zamračil se.
Kdyby nebyl Jayden tak tvrdohlavý a pomohl mu, měl by to už dávno hotové.
Hned se ale zalekl svých vlastních myšlenek a málem ustřihl květ růže místo planého výhonku.
„Počkej...takhle ublížíš nejen sobě, ale i těm růžím,“ tichý hlas za jeho zády a dech, který se mu otřel o ucho ho úplně vyvedl z rovnováhy.
Skoro zapomněl i dýchat, když ucítil, jak si Jayden dřepl za něj a své ruce položil na ty jeho.
O záda se mu opřela Jaydenova široká hruď a Ren se mírně roztřásl.
Musel si toho všimnout i Jayden, ale nechal to bez povšimnutí a naváděl Rena, jak správně zastřihovat růže, aby se nepoškrábal a nepopíchal.
Ren se snažil vnímat jeho slova, ale čím dál víc spíš vnímal Jaydenovu přítomnost a jeho vůni, která se mísila s vůní růží, až se mu z toho zatočila hlava.
Trochu podklesl, víc se opřel o Jaydenovu hruď a kdyby Jayden nechytil nůžky, který vypadly Renovi z ruky, skončili by nejspíš někde mezi růžemi.
„Hej...“ Jaydenův hlas probral Rena z chvilkové slabosti.
Ten se rychle od něj odtáhl a oči zabořil před sebe do trávy.
„Pro-promiň a dě-děkuju za pomoc a...“ Ren zaťal ruce v pěst a pevně zavřel oči.
Když ne teď, tak kdy jindy?
„Nenávidíš mě. Vyhýbáš se mi. A já nevím proč. Teda... Myslím, že to má co dělat s tím, že jsem člověk, ale já... Já... Mám strach, ale zároveň...chtěl bych...“ vyrážel ze sebe Ren, než sebral zbytek odvahy a prudce se otočil, „chtěl bych tě poznat.“
Jeho hlas byl najednou pevný, stejně jako jeho pohled, když se zadíval Jaydenovi do očí.
Trochu se polekal, když se Jayden najednou zatvářil, jakoby mu chtěl zakroutit krkem, a pak vyhekl, když ho prudce odstrčil od sebe, vstal a otočil se k němu zády.
Ren byl tak šokovaný, že se vzpamatoval až ve chvíli, kdy mu Jayden skoro zmizel mezi stromy.
A najednou pocítil něco, co už dlouho ne.
Zlobu.
Zlobil se.
Zlobil se na Jaydena.
Vyskočil na nohy a rychle se rozeběhl za ním, aby ho ještě dostihl.
„Zbabělče!“ zakřičel, když byl jen pár kroků za ním a jeho slova Jaydena zastavila.
„Proč přede mnou utíkáš?! Já ti přece nikdy neublížil! Chápu, že asi máš důvod, proč se lidem vyhýbat, ale já s tvou minulostí nemám nic společného! Chci tě jen poznat! Sám nechápu proč, ale...ale...něco mě k tobě táhne...“ poslední slova Ren zašeptal spíš pro sebe, jako ho bojovnost najednou opustila.
Hned na to, ale ucouvl o krok, když uviděl Jaydenovu hněvem staženou tvář.
Bylo to stejné, jako v ten první den.
Kolena se mu roztřásla a měl, co dělat, aby se udržel na nohou, ale...
Pokud opravdu chce, aby se mu Jayden svěřil, musí ho přijmout takový, jaký je.
Sebral poslední zbytky sil, narovnal se, udělal krok směrem k Jaydenovi a bojovně vystrčil bradu.
„Tak ty chápeš...ty-“ zasyčel Jayden Renovi do tváře, když přišel až k němu a sevřel mu v prstech triko pod krkem tak silně, až ho skoro zvedl ze země.
Ale Ren přerušil jeho slova tím, že ho jednoduše objal.
Chytl ho kolem pasu, přitiskl se na jeho hruď a co nejpevněji sevřel.
„Prosím, Jaydene, dej mi šanci. Aspoň jednu šanci. Zůstaň dneska se mnou. Neodcházej. Prosím, Jaydene...“ zašeptal Ren do Jaydenovi hrudi a teprve po chvilce se odvážil zvednout hlavu.
Ulevilo se mu, když spatřil, že Jaydenova zloba už vyprchala. Místo toho ji nahradilo mírné překvapení a přemýšlení.
„Fajn, zůstanu dneska s tebou,“ zabručel po chvilce Jayden.
Ren nedokázal skrýt široký úsměv nad kterým si Jayden jen povzdechl.
„Už bys mě mohl pustit.“
Ren se po těch slovech lehce začervenal, a pak uskočil.
„Promiň... Tak... Asi půjdu dostříhat ty růže. Nechtěl bys mi u toho třeba povídat něco o hotelu? Nebo téhle zahradě? Jak se ti to vůbec samotnému podaří udržovat? Vždyť je tu toho tolik,“ spustil hned Ren a vydal se zpátky k záhonu růží.
Jayden ho následoval, ale na otázku mu neodpověděl.
Ren ale věděl, že ho do ničeho nemůže nutit, proto doufal, že Jayden začne sám.
Prozatím mu stačilo, když souhlasil, že s ním zůstane.
S větším nadšením a lepší náladou se Ren pustil do stříhání pod Jaydenovým dohledem, který ho občas navedl, když si nevěděl rady.
Jakmile bylo hotovo, pomohl Jayden Renovi s úklidem, a pak se vrátili do domku.
„Něco klidně uvařím,“ nabídl se Ren a Jayden po chvilce váhání souhlasil.
I během vaření ani jeden z nich nepromluvil, ale Ren na sobě cítil Jaydenovi pohledy.
„Měl by ses převléknout. Zajdi do hotelu nebo ti půjčím něco svého,“ přerušil ticho Jayden, když měl Ren skoro uvařeno.
„Moc se mi tam nechce, tak jestli ti to nebude vadit, půjčím si něco od tebe,“ pokrčil rameny Ren a mírně se pousmál.
Díval se, jak Jayden odchází do ložnice a nedokázal pochopit, proč mu najednou srdce buší rychleji, než před tím.
Jayden si na chvilku v ložnici sedl na postel a nepřítomně zíral do zdi.
Proč vlastně souhlasil s tím návrhem?
Popravdě, nechybělo málo a zabil by ho, když po něm vystartoval.
Ale pak zase ten kluk udělal něco, co ho úplně rozhodilo.
Jenže i když se tomu snažil bránit, i když chtěl napřed odmítnout, jeho druhé já, to malé, co se ještě někde uvnitř něj schovávalo, najednou vyskočilo ven a aniž by se stačil pořádně rozmyslet, souhlasil.
A vzápětí si i uvědomil proč.
Chtěl vědět, proč právě tenhle kluk v něm vyvolává pocity, o kterých si myslel, že už dávno v sobě pohřbil.
Nakonec zavrtěl hlavou, vstal, prohrabal se ve skříni a vytáhl jedno triko a kalhoty, které už mu byly menší.
Sice v tom bude kluk plavat, ale když si nechtěl zajít pro své oblečení...
Vrátil se do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy bylo uvařeno a... Ren právě uklízel nádobí.
Chvilku stál mezi dveřma a pozoroval ho.
Od chvíle, co souhlasil, že s ním stráví dnešní den, mu připadalo, jakoby ožil.
Měl hezký úsměv, to si musel Jayden přiznat a celkově mu připadalo, jakoby se rozzářil.
„Tady máš ty věci,“ zabručel, když si uvědomil, že jeho myšlenky se ubírají směrem, kterým nechtěl, položil věci na stůl a odklidil několik papírů stranou.
Kluk jen přikývl hlavou, sebral věci a zmizel za dveřmi.
O chvilku později se vynořil s lehkým ruměncem na tváři v Jaydenových věcech, které mu byly opravdu trochu větší.
„Díky...je to mnohem lepší než ty špinavé věci. Jídlo už mám hotové, tak nachystám na talíře, jestli chceš. Jen doufám, že ti to bude chutnat a nebudeš-"
„Podívej, kluku,“ přerušil jeho slova ostře Jayden, ale když uviděl, jak se zatvářil a zarazil, povzdechl si, „chci říct...Rene...jsem zvyklý na to být sám. Nechtěj po mě, abych ti během pár minut vypověděl celý svůj příběh.“
Vyslovit nahlas jeho jméno bylo...zvláštně příjemné.
A Jayden věděl, že ho od téhle chvíle nenazve jinak.
„Já...taky jsem byl dlouho sám, i když asi ne tak dlouho jako ty, jen...prostě s tebou se cítím jinak...“ přiznal se po chvilce Ren a zrudl jako rajče, „můžu se aspoň zeptat, kolik ti je?“
Jayden se na Rena podíval a zvažoval, jestli mu odpovědět aspoň na tohle.
Nemusel by mu to říkat, jenže jeho prosebnému výrazu nedokázal odolat.
„Dva tisíce šest set osmdesát,“ pokrčil rameny nevzrušeně.
Viděl, jak Ren vykulil oči, a pak ztěžka dosedl na židli.
„To je...strašné...“ vydechl a teď to byl Jayden, kdo nechápavě zamrkal a nevěřícně na Rena hleděl.
Očekával, že jeho reakce bude stejná jako u ostatních.
Lidé toužili po nesmrtelnosti nebo dlouhověkosti, prahli po vědění, od upíra nebo vlkodlaka chtěli pokousat u jiných ras je lovili, aby zjistili, co je příčinou jejich nestárnutí.
„Proč myslíš?“ zeptal se opatrně Jayden, když jeho šok odezněl.
„No...“ povzdechl si Ren a trochu smutně se usmál, „lidé...jsou chamtiví a majetničtí. Pořád chtějí něco, co nemůžou mít a kvůli tomu ničí a mění. Muselo...musí být strašné dívat se na to, jak mizí tví přátelé, tvůj domov, všechno, co máš rád, co se ti líbí. Ano, vím, taky jsem člověk, ale to neznamená, že budu zavírat oči před pravdou. Samozřejmě všichni lidé nejsou takoví, ale ti, co touží po moci, i kdyby jich bylo jen pár dokáží nadělat velké škody.“
Jayden čekal cokoliv. Ale takhle pravdivou a upřímnou odpověď nikoliv.
Sledoval Rena, který sklopil pohled a teď sledoval své ruce položené na stole a najednou pocítil, že musí pryč.
„Budu ve skleníku,“ zamumlal, vyskočil na nohy a během vteřiny byl venku.
Musel pryč.
Musel.
U skleníku se zastavil, jednou rukou se opřel o jeho rám a druhou si položil na místo, kde mu bušilo srdce.
Tlouklo silně a rychle, tak, jako už několik stovek ne.
Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl, aby ukočíroval ty myšlenky, které mu teď z mozku dělali doslova kaši.
Bude ho muset poslat pryč.
A Adrianovi to pak vysvětlí.
Nemohl ho mít dál u sebe, protože Jayden začínal mít obavu, že by se Renovu mohla podařit odemknout ta klec, do které se velmi dlouhou dobou zavřel.
A to nechtěl. Nechtěl zase věřit.
Už měl dost bolesti a zklamání.
Na to, aby tohle znovu prožíval byl už moc starý.
Možná, když se bude k Renovi chovat odtažitě jako doposud, vzdá to a odejde sám.
S touhle myšlenkou vešel do skleníku, aby mohl přetrhat salát a sazeničky rajčat.
Ren už dlouho nebyl vykolejený jako teď, za těch pár hodin.
Napřed Jayden souhlasil, ale pak se jeho chování vůbec nezměnilo, spíš naopak měl Ren pocit, že se mu snaží Jayden vyhnout ještě víc.
Pak to jeho půjčení věcí, ta starost, jeho věk, a po Renově odpovědi jeho odchod.
Ren tak zase seděl v kuchyni sám a najednou zjistil, že nemá chuť ani na to jídlo, které připravil.
Možná by to měl vzdát a odejít?
Jayden to přece řekl jasně.
Byl sám příliš dlouho, než aby na tom hodlal něco měnit.
A navíc...
Očividně s ním nehnul ani nikdo v tomhle hotelu, a to se považovali za rodinu.
Tak co on mohl změnit?
Lidský kluk, co o nich vůbec nic nevěděl?
Najednou měl potřebu se za to všechno Jaydenovi omluvit.
Opravdu ho našel ve skleníku, zabraného do práce a...
Ano, Ren už si to musel přiznat. Jayden se mu líbil.
„Omlouvám se,“ špitl a vzápětí se snažil potlačit vzlyky a rukama se setřít z tváří slzy, které se nezadržitelně spustily, „Omlou...omlouvám se...mrzí...mrzí mě to...nechtěl jsem...tě otra-otravovat...jen jsem...chtěl...být s...tebou...“
„Proč brečíš, kruci?“ uslyšel Jaydena, který přešel až k němu.
„Ne-nevím...prostě tak...“ vzlykal Ren.
„Tak nebreč, když nemáš důvod!“ ostrý Jaydenův hlas ale způsobil, že se Ren přikrčil a rozbrečel se ještě víc.
Jayden se zarazil, a pak udělal něco, co nejspíš překvapilo oba dva.
„Omlouvám se...“ zašeptal a vtáhl Rena do své náruče, „nebreč, prosím, nemám rád slzy.“
Ren křečovitě mezi prsty sevřel Jaydenovo triko a přitiskl se na něj tak, že jím málem prošel.
Zbytky slz se vpíjely do trika a kdyby se Ren nevysmrkal, nejspíš by Jaydena i zasoplil.
Bál se byť jen o kousíček pohnout, když ho jednou rukou Jayden svíral kolem pasu a tou druhou ho začal hladit ve vlasech, jakoby nechtěl porušit kouzlo tohoto okamžiku.
Nakonec mu to nedalo a zvedl hlavu, aby se mohl Jaydenovi podívat do očí.
Dokonce se odvážil zajít tak daleko, že natáhl ruku a prsty jemně přejel po Jaydenově tváři.
Po tom doteku se mu ještě rychleji rozbušilo srdce a nedokázal se odtrhnout od těch ocelově šedých očí, které ho tak fascinovali.
Bylo zvláštní je pozorovat.
Oba dva natisklí na sebe, tišší, vyměňujíc si vzájemně opatrné doteky, jakoby se bál jeden toho druhého vylekat.
„Proč?“ přerušil ticho po chvíli Jayden.
„Proč co?“ zeptal se zmateně Ren a vlastně ani netušil, proč šeptají.
„Proč jsi se mnou. Proč sis mě vybral jako prvního. Proč už to nevzdáš. Proč mě chceš poznat. Proč, Rene? Potřebuju to vědět...“
„Protože...protože...já...“ Ren najednou nedokázal odpovědět.
Nebylo to ale tím, že by odpověď neměl.
Bylo to tím, že čím dál intenzivněji pociťoval Jaydenovu blízkost, tlukot jeho srdce, jeho dech, vůni, jeho upřený pohled, jeho doteky.
„Proč?“ zeptal se znovu Jayden a Ren zjistil, že je ztracený.
Sklonil hlavu, čelem se opřel o Jaydenovo rameno a snažil se vydýchat ten pocit, co se přes něj náhle prohnal.
Sebral odvahu, vymanil se z Jaydenova sevření a ustoupil o krok.
Znovu k němu zvedl hlavu, vzal jeho ruku do své a Jaydenovu dlaň si přitiskl na místo, kde mu silně a rychle bušilo srdce.
Volnou ruku natáhl k Jaydenově tváři a položil na ni svou dlaň.
„Protože jsem naivní hlupák,“ zašeptal, „protože i přesto všechno chci věřit. Protože, chci vidět tvůj úsměv...protože...je mi s teou dobře.“
Mírně se pousmál, pustil lehce vyjeveného Jaydena, a pak se otočil.
„Půjdu natrhat nějaké ovoce,“ řekl ještě, než vyšel ze skleníku a tentokrát to byl Ren, kdo nechal Jaydena stát ztraceného ve svých myšlenkách.
Jayden nedokázal pochopit, co se to děje. Nevěřícně zíral na svou ruku, kterou ještě před chvilkou tiskl k Renově hrudi a jakoby pořád cítil ten zběsilý tlukot srdce.
Tak na tváři, jako žhavý dotek, cítil Renovi prsty a dlaň.
Po chvíli se otočil a vrátil se k přesazování rajčat a přetrhávání salátu.
Uběhla hodina a Jayden zjistil, že je pořád na stejném místě a dělá jednu věc dokola.
Takhle to dál nešlo.
Ten kluk ho dokázal za pouhé dva dny tak vykolejit, jako se to nikomu nepodařilo už hezkou stovku let.
Nechal salát i rajčata být, sundal si rukavice v barelu s vodou si omyl ruce a vyšel za skleníku.
Rena našel přesně tam, kde slíbil.
Právě očesával broskve a snažil se sundat ty nejvýše narostené.
Bohužel s jeho výškou, i přesto, že používal česáček mu nestačilo si stoupnout ani na špičky.
Jayden se opět neubránil tomu, aby nezůstal na chvilku stát a pozorovat Rena.
Jeho drobná postava, dlouhé, zvláštně barvené vlasy, které teď byly trochu zacuchané, jak se Ren nejspíš moc nečesal, jeho tvář, teď stažená soustředěním a vzpomněl si i na jeho jantarové oči, které na něj upřeně hleděly s tichou prosbou a hlubokým smutkem ukrytým ve stínu.
Najednou si uvědomil, že takový pohled míval i on sám.
Teď už bez rozmýšlení překonal tu krátkou vzdálenost mezi nimi a přišel k Renovi zrovna ve chvíli, kdy se snažil vyskočit.
„Ukaž...“
Vzal mu z ruky česáček a druhou rukou ho objal kolem pasu.
Ren vyjekl, když na chvilku zůstal viset ve vzduchu v pevném objetí Jaydenových paží.
„Nebyl jsi sám...včera...pozoroval jsem tě celou dobu...“ promluvil najednou Jayden, když sundal tu krásnou broskev a vložil ji do Renových dlaní.
„Ale...to bych si tě všiml...“ zamrkal zmateně Ren.
„Taky sis mě všiml,“ odpověděl Jayden z čehož byl Ren ještě víc zmatený.
Ale za pár vteřin pochopil.
Jayden totiž od něj odstoupil a přímo před ním se změnil v nádherného orla, kterého včera tak obdivoval.
„To...“ vykoktal zmateně Ren.
„Taky jsem byl ten zajíc a hned od začátku myš, kterou jsi ale neviděl,“ vysvětlil Jayden, když se proměnil zpátky v člověka, ale jeho slova Ren vnímal jen okrajově, protože Jayden teď před ním stál...
Nahý...
„Jsi na-nahý!“ vyjekl Ren svou myšlenku nahlas a otočil se zády k Jadenovi, aby skryl červené tváře a taky...
Bože, ten měl tělo!
Ani ty drobné jizvy, kterých si Ren stihl všimnout nedokázaly zohyzdit tu krásu.
„Nikdy jsi neviděl nahého chlapa? Nebo jsem tak ohavný, že se musíš otáčet?“
Jaydenova slova donutila Rena se prudce otočit, a aniž by si to uvědomil, dokonce přistoupil i blíž.
„To není pravda! Jsi krásný! Krás-“ Ren se zasekl v půlce slova, když si uvědomil, co řekl a taky to, jak moc blízko se Jaydenovi ocitl.
V dlani drtil broskev a nedokázal zklidnit srdce, které nabralo tryskovou rychlost.
Točila se mu hlava z Jaydenovi vůně, která teď byla intenzivnější zvlášť, když jeho kůži rozpalovaly paprsky slunce a došlo mu, že začíná být...
Vzrušený...
A nejspíš si toho všiml nějak i Jayden, protože překvapeně zvedl obočí a nadechl se, aby něco řekl, ale Ren ho předběhl, když mu položil prst na rty.
„Prosím...Jay...já...já...nevím, co jsi to se mnou udělal...nevím, co se to děje...ale prosím...oblékni se...“ zašeptal Ren, a pak se znovu otočil zády k Jaydenovi a vrátil se ke stromu, aby očesal zbytek ovoce.
Uslyšel šustění látky, když si Jayden na sebe natahoval věci, které z něj spadly, když se proměnil.
Ruce se mu třásly, ale ne nervozitou, ale tím poznáním, že na něj Jayden tak působí.
„Měli bysme očesat i ten vedle. Obávám se, že při tomhle ostrém slunci by z toho do zítra nic nebylo,“ ozval se najednou Jayden za jeho zády a Ren si oddechl, že se nevracel k té trapné scéně před chvilkou.
Než Jayden otrhal z vršku prvního stromu zbytek broskví, přešel Ren mezitím k tomu druhému, aby jim šla práce pěkně od ruky.
Přesto se mu neustále vybavoval nahý Jayden, i když se to snažil vyhnat z hlavy.
Nechápal, proč se tím vůbec zabobírá.
Za svůj život měl dva vztahy a oba skončili fiaskem. A kromě toho, v tomhle případě by se ani o vztahu nedalo mluvit.
Jayden k němu pořád nejspíš cítil jistou odtažitost a zatím nedal nijak najevo, že by měl o Rena jakýkoliv jiný zájem než ten pracovní.
Navíc...
Budou spolu už jen zítra, a pak kdoví, jestli se uvidí.
Z řeči i chování pochopil, že Jayden do hotelu chodí nejspíš jen, když si ho Adrian zavolá.
A jestli bude mít Ren i jinde tolik práce jako tady nebude mít čas se za Jaydenem podívat.
Povzdechl si a dosedl na paty.
Zvedl hlavu k nebi, zaklonil ji a zavřel oči.
Vůbec si nevšiml, že ho Jayden pozoruje, dokonce neslyšel ani jeho tiché kroky, teprve až když slunce něco zastínilo, otevřel oči a nad sebou spatřil Jaydena, jak se nad ním sklání.
Tentokrát to byl Jayden, který položil svou dlaň na Renovu tvář, ale když se chtěl zase odtáhnout, Ren ho zastavil.
Sevřel Jaydenovu ruku ve své a víc se na ní přitiskl svou tváří.
Fascinovala ho velikost Jaydenovi ruky, jeho horká a lehce drsná kůže.
Znovu zavřel oči a tiše vydechl.
Otevřel je až ve chvíli, kdy se Jayden trochu násilím vyvlekl z jeho sevření.
Ren se zastyděl a sklonil hlavu.
Chtěl se omluvit, ale Jayden ho předběhl.
Přidřepl si k němu, v prstech sevřel bradu a zvedl mu hlavu.
Chvilku na něj jen zíral, prohlížel si ho, než se palcem jemně otřel o Renovi rty.
„Nechápu to...proč...proč ty?“ zašeptal Jayden a Ren zmateně zamrkal.
Než se však mohl zeptat co to znamenalo, Jayden ho pustil a narovnal se.
„Až to dotrháme, musím nachystat věci pro kuchyni, aby si pro to mohli přijít. Bude mi to trvat tak hodinku, takže si během toho můžeš vzít pauzu. Pak posekáme trávník a upravíme jeden záhon, aby se tam mohli vysadit květiny, co jsou tamhle v truhlících.“
Ren se chvilku díval na Jaydenovy záda, než se zvedl ze země a zadíval se na Jaydena.
„Nechci si vzít pauzu, chci zůstat s tebou,“ zamumlal Ren spíš pro sebe, ale když na něj Jayden pohlédl, bylo mu jasné, že to slyšel.
Nic mu však na to neodpověděl a vrátil se k trhání stejně jako Ren.
Během toho už spolu nepromluvili ani slovo, přesto cítili jisté napětí, které mezi nimi vládlo.
A bylo zcela jiné než se začátku, kdy se jeden toho druhého bál a ten druhý toho prvního téměř nenáviděl...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak, je tu další hotel a začíná se nám to rozjíždět. Původně jsem do téhle kapitoly chtěl hodit všechny tři dny (plán byl: jedna dvojice – jedna kapitola), jenže jsem se jaksik rozepsala, a kdybych pokračovala, tak to má nějakých 15 stránek, což už by mi nikdo asi nečetl. Taky to má do komedie hodně daleko a nevím, jestli se na tom něco změní =)). tak si to užijte, v příští kapitole uzavřeme Jaydenův a Renův vztah a podíváme se, jak to ovlivní ostatní.