Ren nedokázal pochopit to, co před sebou viděl.
Několikrát se štípnul, jestli se mu to jen nezdá, ale opak byl pravdou.
Muž ve vodě, nebo co to vůbec bylo, na něj zíral stejně šokovaně, jakoby snad nechápal, kde se tam vzal.
Ren chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásku.
Mohl tam tak stát pár vteřin, ale klidně i několik desítek minut.
Nevěděl.
Čas kolem něj se jakoby zastavil.
A teprve až když se ozvalo šplouchnutí, jak se ten muž ve vodě vzpamatoval jako první, z Rena spadla strnulost a on zacouval.
A pak se během vteřiny otočil a vzal nohy na ramena.
Zastavil se teprve až v pokoji, kde se svalil na zem, prudce oddechoval a snažil se nějak vysvětlit to, co právě viděl. A takhle zůstal celou noc, kdy přemýšlel i nad vším ostatním.
A tak ráno, když první paprsky slunce ozářily jeho pokoj, měl jasno.
Sebral se ze země, v koupelně se opláchl, a pak si stejně rychle jako při příchodu vybalil, teď těch pár svých věcí zabalil.
Nemohl tu zůstat.
Ne snad proto, co viděl, s tím by se i nějak dokázal smířit a sžít, ale proto...
Že mu lhali.
Chápal, že do inzerátů si nemohli napsat něco na způsob 'parta nelidí hledá pomoc do hotelu pro nelidi', ale, když sem přišel, mohli mu to říct.
Ne ho vodit celou dobu za nos.
Teď už chápal spoustu věcí i narážek.
Ostatně na přemýšlení měl celou noc.
Bylo mu jasné, že kromě něj, nikdo z personálu a hostů nejspíš není člověk. Netušil, co jsou zač, a v tuhle chvíli mu to bylo i docela jedno, podstatné pro něj bylo, že mu lhali.
Lhali, přetvařovali se, a právě tohle jejich chování v Renovi vzbudilo dojem, že udělal něco špatně, i když sem sotva přišel.
A právě proto musel pryč.
Jak by mohl mezi vší tou přetvářkou a lží žít?
Toho už si užil víc než dost a přineslo mu to jen strach, bolest a ponížení.
Pro něj byla lež horší než kudla v zádech. Pro něj to byl konec všeho.
A přitom...
Posadil se na postel a povzdechl si.
Mohlo to být tak zajímavé. Práce, všichni lidi kolem, tohle místo...
Možná by tu něčeho i dosáhl, ale takhle ne.
Když pro něj Kyle přesně v osm ráno přišel, hodil si na záda batoh, neodpověděl mu na otázku, ignoroval i jeho překvapený pohled a nechal se odvést do zasedací místnosti v hotelu, vedle Adrianovi kanceláře, kde už seděli všichni, které potkal, včetně toho rybo-muže, který na něj hleděl se smutkem v očích.
„Můžeš se posadit. Bude-“ začal Adrian, který přešel Renův batoh na zádech a ukázal na jednu volnou židli.
„Postojím. Nebude to trvat dlouho,“ přerušil ho ale Ren, za což sklidil několik nevrlých pohledů.
Ren se zhluboka nadechl, aby znovu získal jistotu, kterou měl v pokoji, vypustil všechny kolem sebe a soustředil se jen na Adriana, kterému se zadíval do očí.
„Chci odejít. Říkal jste, že můžu kdykoliv odejít, ne?“
„Ano, ale-“
Ani teď nenechal Ren Adriana domluvit.
„Jsem rád, že aspoň v něčem jste nelhali. Víte, když jsem sem přišel, myslel jsem si, že bych konečně mohl najít skutečnou práci, která by mě bavila a možná si najít i přátele. I přesto, jak se ke mně někteří z vás chovali, byl jsem ochotný to zkusit. Bylo mi jasné, že potřebujete čas, protože jste několikrát naznačili, že jste rodina a můj příchod sem tohle všechno jen narušil. A já hlupák vám na to všechno naletěl! Bavili jste se za mými zády dobře? Bavilo vás mě takhle tahat za nos? Co jste měli v plánu dál? Pohrávat si se mnou? Lhát mi celou dobu? Přetvařovat se? Ponižovat mě?“ poslední slova Ren už skoro křičel, do očí mu vstoupily slzy, aniž by to mohl ovlivnit a jeho tělo se rozechvělo.
„Vždyť… vždyť já nechtěl… nechci nic jiného než práci a střechu nad hlavou. To chci tak moc?! To vypadám jako naivní hlupák a idiot, že mě všichni musíte tahat za nos a lhát mi?!“
Ren koutkem oka zaregistroval, jak se Leon zvedl ze židle.
„Co to-“
„Leone…“ zvedl se i ten rybo-muž a zavrtěl hlavou, „je to moje chyba… viděl mě.“
Po jeho slovech zavládlo v místnosti takové ticho, že se Ren bál i nadechnout.
Neměl ani odvahu se podívat po ostatních, viděl pouze Adriana, který povytáhl obočí, napřed se zatvářil překvapeně, ale pak se mírně pousmál.
„Nevím, co je tu k smíchu! Já...přemýšlel jsem nad tím celou noc! To vaše chování a jednání, celé tohle místo, vy všichni...ani jeden z vás není člověk a zkuste to popřít! A myslím si, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že ani nikdo z hostů v tomhle hotelu není člověk! Jak dlouho jste mi to chtěli tajit? Hodlali jste se vůbec obtěžovat mi někdy říct pravdu?!“ vyjel znovu Ren a musel několikrát zamrkat, aby přes slzy vůbec viděl.
Adrian spokojeně mlaskl, jeho úsměv se víc rozšířil i navzdory tomu, že Ren skoro zuřil.
„Vidíte? Říkal jsem, že v něm něco je. Není to žádný hlupák.“
„Nedělejte si ze mě srandu! Myslím to-“ vyjel už doopravdy Ren, ale zmlkl, když se ho dotkla něčí ruka.
Pootočil se a až moc zblízka se díval do té krásné tváře, kterou si spletl s andělskou.
„Nikdo se z tebe srandu nedělá.“
Jeho dotek byl stejně uklidňující jako jeho hlas.
Ren mimoděk převřel oči, když ucítil ty jemné prsty na své tváři, ale zároveň zvedl ruku a chtěl od sebe toho muže odstrčit, jenže místo toho pouze v prstech sevřel jeho košili.
„Ale vy jste-“ zaprotestoval Ren.
„Nechtěli jsme ti lhát. Dovedu si sice představit, že to asi pro tebe nebylo příjemné, zvláště setkání s některými členy, ale nikdo ti nechtěl ublížit. Víš...ta týdenní lhůta...pokud by ses osvědčil, Adrian by ti všechno řekl pokud ne…“
„Odešel bych a nikdy bych se nedozvěděl, pro koho jsem to vlastně pracoval a vy byste se akorát dobře bavili na můj účet,“ dokončil Ren za něj a zamračil se.
„Proč jsi pořád tak negativní? Myslíš, že se svět točí jen kolem tebe? Že nemáme nic jiného na práci, než se bavit na úkor nějakého kluka?!“ odfrkl si Kyle, který se postavil za Leona, složil si ruce na hrudi a netvářil se zrovna přívětivě.
„Proč se o něj staráme? Prostě ho zabijeme a bude klid.“
Elliotův nevzrušený tón a lhostejný pohled Rena trochu vystrašil.
„Elliote!“ vykřikl Adrian a praštil rukou do stolu, až Ren nadskočil.
„Jo, pořád. Byl to jen vtip,“ protočil očima Elliot a zatvářil se trochu pohrdavě.
„Tohle se neříká ani ze srandy. Ne v našich kruzích.“
Ozval se Leon a Ren nestačil zírat, co tahle slova udělala s Elliotem.
„Nechceš si ten odchod rozmyslet?“ upoutal Renovu pozornost znovu ten krásný muž před ním.
„Vím, že jsme ti lhali, ale nebylo to s úmyslem ti ublížit. Chtěli jste chránit jak sebe, tak i tebe. Pochop. Tohle není něco s čím bysme se mohli chlubit na potkání. Kromě toho, k některým z nás se lidé nezachovali zrovna nejlépe, takže o důvod víc, proč to tajit, dokud bysme si nebyli jistí, že nám od tebe nehrozí žádné nebezpečí.“
Ren se po jeho slovech trochu zastyděl.
„Já…“ povzdechl si a sklopil pohled, „omlouvám se… asi jsem to přehnal… jen… prostě nesnáším lež a přetvářku… myslím si, že dokáží ublížit víc než jakákoliv zbraň a já…“'
Ren zavrtěl hlavou a pokoušel se zahnat slzy, které se znovu spustily.
„Neplakej...prosím...“ ta šeptaná slova, stejně jako prsty na tváři donutily Rena zvednout hlavu.
V ten moment se všechno kolem vytratilo a byli tu jen oni dva.
Jeho úsměv, jeho upřímné oči, ve kterých se odrážel smutek, strach a bolest, smutný úsměv, to všechno Rena zasáhlo někde hluboko uvnitř.
Zavřel oči, když mu ten krásný mladík začal prsty stírat slzy a jeho dech ho zahříval na tváři.
Vydechl, když na čele ucítil jemný dotek měkkých rtů a víc se o něj opřel.
Teprve až ostré zakašlání ho přivedlo zpátky do reality, a když si uvědomil, že se vlastně ocitl v náruči toho před sebou, zastyděl se.
„No, jak je vidět, nejspíš jste se už seznámili dost, Chrisi,“ promluvil Cameron a povytáhl obočí.
Takže jméno toho krasavce bylo Chris.
Ren byl zmatený.
Chtěl odejít. Ublížili mu. Lhali mu. Co od nich mohl očekávat dál?
Jenže na druhou stranu…
Chris…
Chtěl ho poznat blíž. Chtěl vědět, kdo mu tak ublížil, chtěl vědět, co je zač.
A chtěl to vědět nejen o něm.
Adrian, Cameron, Kyle, Leon, Jayden, Elliot, Mary.
Každý z nich měl jedinečnou osobnost, a i když se jich Ren bál, zvědavost zvítězila.
„Já…“ zašeptal Ren.
„Nezačali jsme možná nejlépe, ale opravdu bych byl rád, kdybys tu zůstal. Víš, nemůžu si sem vzít jakéhokoliv člověka, ale když jsem tě poprvé uviděl, cítil jsem, že ti můžu věřit. Moje nabídka stále platí. Ale pokud chceš, prodloužím ji. Nechám ti měsíc na rozmyšlenou a rozkoukání se. Každé tři dny s některým z nás, abys nás lépe poznal. Abys poznal i naši práci. A za práci, kterou odvedeš, dostaneš peníze. Můžeš si tak něco i vydělat, a kdyby ses pak rozhodl odejít, budeš mít aspoň něco pro sebe do začátků. Myslím, že je to fér nabídka. Tak co ty na to?“
Ren chvilku nad Adrianovými slovy přemýšlel, ale v hloubi duše věděl, že už se rozhodl.
„A aby ses necítil ohrožený, sám si můžeš vybrat ke komu vždy půjdeš. Nepojedeme podle původního plánu, protože v něm jsem nebyl zahrnutý já, ale sám si můžeš rozhodnout v jakém pořadí si zdejší práce vyzkoušíš.“
Ren se vymanil z Chrisova objetí, přešlápl a zkousl si ret.
Nabídka to byla víc než vstřícná a vlastně v momentě, kdy se přistihl, jak uvažuje o tom, koho si vybrat, si uvědomil, že už tak odsouhlasil i to, že tu zůstane.
„Tak dobrá… zkusím to… ten měsíc…“ zamumlal Ren po chvilce, „a… vyberu si…“
Ihned vyřadil Elliota a Adriana.
Toho prvního z důvodu, že se bál, že nepřežije ani první noc, toho druhého z důvodu, že by to ostatní mohli vzít jako pokus o vetření se do přízně.
Zadíval se na Camerona.
Měl k Adrianovi blízko a nevyznal se v něm.
Děsivá kombinace.
Ren se zachvěl a zavrtěl hlavou.
Přeskočil Elliota a zadíval se na Leona.
Kuchařina by ho bavila, navíc Leon nevypadal tak zatvrzele jako Cameron, ale jakmile se vybavil událost včerejšího rána, raději rychle stočil pohled na Kyle.
Jeho znal asi ze všech nejlépe.
Taky by řekl, že k němu byl nejupřímnější, ale netušil, jestli by zvládl jeho povahu.
Přeskočil pohledem na Chrise.
A téměř vzápětí ho taky zavrhl.
Musí si napřed aspoň trochu zvyknout na jeho vzhled, aby ho nevyváděl z míry pokaždé, když se na něj podívá.
Zbýval Jayden a Mary, hlavní pokojský, domovník a lékař.
A i když se v první chvíli málem sesypal strachy, když vzal v úvahu i práci, jeho volba pro teď byla jasná.
„Já...vybral bych si...Jaydena...“ zašeptal Ren a trochu se přikrčil.
Všiml si, že Adrian jen zvedl obočí, Cameron si založil ruce na hrudi, Kyle se zatvářil trochu překvapeně a Chris možná smutně, ale Leon s Marym a hlavně Jayden na sobě nedali nic znát.
Elliot se tvářil pohrdavě, ale to dělal téměř po celou dobu, takže Ren to raději přehlédl.
„Dobrá, Je to tvoje volba. Takže...pokud už nic nemáš, zpátky do pokoje asi trefíš, po schůzi si tě Jayden vyzvedne,“ přerušil ticho Adrian a mírně se pousmál.
Ren jen přikývl a o chvilku později za sebou zavíral dveře.
Skutečně si ale oddechl až když byl zpátky v pokoji, do kterého si myslel, že se už nevrátí.
Vážně chtěl odejít. Moc ho to zabolelo, ale pak si uvědomil, po Chrisových slovech, že i pro ně to nejspíš není jednoduché a musí se chránit.
Odpustí jim to.
Proto tu taky zůstal. Navíc byl i zvědavý. Chtěl o nich vědět všechno.
Posadil si na postel, shodil ze zad batoh a po chvilce zase vstal, aby si vybalil.
Netušil, co všechno ho tu potká, ani nevěděl, jestli by měl přijmout peníze o kterých Adrian mluvil, když s každým stráví jen tři dny a nejspíš za tu dobu toho moc neudělá, ale to bude řešit, až na to dojde.
Kromě toho...
Bude vůbec k něčemu? Třeba tu nevydrží ani ten týden.
Zavrtěl hlavou a na chvilku se natáhl na posteli.
Moc toho v noci nenaspal, vlastně skoro nic, a navíc ležel na tvrdé zemi, takže sotva se jeho hlava dotkla měkkého polštáře usnul.
Netušil, jak dlouho spal, ale najednou měl pocit, že je něco jinak.
Otevřel oči a několikrát zamrkal, než dokázal zaostřit.
V první chvíli měl nutkání sebou cuknout a odtáhnout se, když až moc zblízka hleděl do ocelově šedých očí, které si ho zkoumavě prohlíželi.
„Klepal jsem asi pět minut,“ přerušil ticho i souboj v zírání Jayden a narovnal se, „přišel jsem tě vyzvednout.“
S těmi slovy se zvedl z postele, na které seděl a rozešel se ke dveřím.
Nedíval se, jestli ho Ren následuje. Nečekal na něj, prostě počítal, že půjde za ním.
„Po-počkej!“ vykřikl Ren, který se vzpamatoval ve chvíli, kdy uslyšel cvaknutí dveří a málem se přerazil, jak rychle se hrabal z postele.
Zběžně se opláchl, a protože nevěděl, co bude potřebovat, jen nazul boty a vyběhl na chodbu.
Jaydena dostihl až před vchodem do ubytovací části.
Jejich cesta probíhala mlčky, Ren musel za Jaydenem skoro klusat, jak mu nestíhal a celou cestu se rozhlížel, jestli někoho neuvidí, ale jakoby tu kromě nich nikdo jiný nebyl.
Přešli po cestičce až k altánku, který obešli a vydali se opačným směrem než tím, kudy šel noc předtím Ren.
Ušli několik málo metrů a dostali se až k malé dřevěné boudě, spíš chatce, nebo velmi malému domku, který nejspíš sloužil jako pracovna a občasné ubytování v jednom, podle toho, jak to uvnitř vypadalo.
Byly tam jen dvě místnosti, jedna na spaní a jedna sloužila jako malá kuchyňka, jídelna a pracovna dohromady a Ren zahledl i místnost se záchodem a koupelnou.
Prostě takové obydlí pro samotáře.
Jayden přešel k velkému stolu, který zabíral téměř celý prostor jídelno-pracovny a pokynul Renovi aby si sedl na jednu ze dvou stoliček, které tam byly.
Odsunul stranou pár papírů, kterými byl skoro celý stůl pokrytý a sedl si naproti Renovi.
Pozorně se na něj zadíval a za celou dobu nepromluvil ani slovo, což Rena trochu znervóznilo.
Necítil už ten svíravý strach, co při jejich první setkání, ale přesto se cítil trochu nesvůj.
„Bojíš se?“
Ta dvě slova, tiše pronesená, tak náhle s Renem škubla a na jeden moment mu srdce vynechalo úder.
Na moment zahlédl v Jaydenových očích snad stopu smutku nebo bolesti, ale netušil, co je příčinou.
„Já… já… ne… ano… nevím… chci říct…“ vyhrkl Ren, a pak se zarazil.
Jayden se najednou zvedl a mírně se zamračil.
„Nebudu tě do ničeho nutit. Můžeš zajít za Adrianem, že sis to rozmyslel.“
Ren se po jeho slovech cítil nějak špatně a díval se, jak Jayden odchází.
Jakoby se v něm ale něco hnulo, jakoby se něco změnilo, vyskočil na nohy, Jaydena dohnal a chytil ho za ruku.
„Prosím… neodcházej… já… je to pro mě všechno tak jiné… vlastně ani nevím, co mám přesně dělat…“
Ren svíral Jaydenovu ruku a najednou si uvědomil, jak velká je.
Velká a hřejivá.
Dokud se Jayden neotočil čelem k němu a tohle spojení nepřerušil.
Ren musel hodně zaklonit hlavu, aby mu viděl do očí.
Možná se mu na okamžit zatajil dech, když si uvědmil, že ten muž před ním, je vlastně ve skutečnosti krásný. Někomu to tak připadat nemuselo, ostře řezané rysy společně s úzkými rty a chladnýma šedýma očima mohli kde koho odrazovat, ale Renovi to z nějakého důvodu imponovalo.
„Omlouvám se,“ zamumlal Ren, sklopil hlavu a kousek odstoupil, když si uvědomil, že až moc dlouho na Jaydena zírá a je blíž, než by možná oba chtěli.
„Moc toho o zahradničení nevím, ale mám rostliny moc rád, takže se budu snažit ti ve všem pomoct… a kdybys chtěl, klidně ti můžu i něco uvařit,“ vyhrkl ze sebe nervózně Ren a zašermoval rukama.
„Dneska tě tu jen provedu. První tři dny u mě, pro tebe začínají od zítra. Práci ti nechám vypsanou na papíru. Je toho hodně, takže pokud skončíš pozdě a nebude se ti chtít do hotelu, můžeš přespat tady. Jsem zvyklý na samotu, takže od tebe očekávám, že si dokážeš poradit sám a nebudeš za mnou běhat s každou maličkostí. Když budu spokojený s tvou prací, dostaneš pak od Adriana peníze. Když nebudu spokojený, nenechám si tě tu ani ty tři dny. Zítra ráno nastoupíš v pět hodin, a pokud zaspíš a zpozdíš se jen o minutu, tak ani nemusíš už chodit. A teď pojď. Ukážu ti okolí.“
S těmi slovy se Jayden zase otočil a vyšel z chatky ven.
Ren si až teprve teď uvědomil, že celou dobu zatajoval dech.
Rychle vyběhl za Jaydem a když za ním kráčel po stezce a sledoval jeho široká ramena, usmyslel si, že neudělá nic, čím by toho muže před sebou, zklamal.
Rád by si s ním i promluvil, dozvěděl se toho o něm víc, ale v tuhle chvíli mu to připadalo jako nejtěžší úkol.
Snažil se zapamatovat si, co všechno mu Jayden říká a ukazuje.
Skleník se zeleninou, kam se musí každý den chodit, ovocné stromy, které potřebují očesat, bylinky, co potřebují očistit, záhony, co potřebují zalít, květiny, které se musí přesadit, plevel, co se musí vytrhat.
Bylo toho hodně a Renovi se už ke konci z toho trochu točila hlava a nechápal, jak to všechno může Jayden zvládat sám.
„Teď můžeš jít zpátky do hotelu. Ráno v pět hodin přijdeš sem a v domě na tebe bude čekat papír s úkoly. A ještě jedna věc…“ otočil se k němu Jayden, když po třech hodinách prohlídka skončila, „už nikdy nechoď bez dovolení k jezírku.“
Z tónu, jakým Jayden ta slova pronesl přeběhl Renovi mráz po zádech, takže raději horlivě přikývl.
Než se Ren vzpamatoval, Jayden ho obešel a odcházel pryč.
„Jaydene!“ křikl Ren, když už Jayden skoro zmizel mezi stromy. „Děkuju a pokusím se tě nezklamat!“
Po těchto slovech se Ren otočil a rozběhl se směrem k hotelu.
Kdyby se otočil, viděl by, jak se za ním Jayden dívá a uviděl by na jeho tváři překvapení a zvědavost.
Jayden to nechápal.
Nechápal toho kluka, Adrianovo rozhodnutí, nechápal ani sám sebe.
Pravdou sice bylo, že proti Adrianově nápadu přijmout toho kluka jako jediný nic nenamítal a ani by na tom nic nezměnil, přesto nechápal, co ho k tomu vedlo.
Jistě, uznával, že ten chlapec byl něčím zajímavý a měl něco do sebe.
Především na něj změnil trochu názor ve chvíli, kdy ráno vyjel po Adrianovi a obvinil ho ze lži.
Byl překvapený.
Na malý moment si myslel, že jen hraje divadlo, ale jeho slzy byly skutečné a upřímné.
Jenže vzápětí ho zarazila Adrianova nabídka, abych chlapec s každým z nich strávil tři dny a lépe tak poznal je i jejich práci. A aby toho nebylo málo, dal mu na výběr, aby se sám rozhodl a k jeho překvapení si vbral jeho.
Moc dobře si pamatoval, co se stalo při jejich prvním setkání.
Jak se kluk málem sesypal strachy.
I teď, během té doby, co s ním byl z něj cítil jisté napětí.
Vzápětí se mu však vybavila jeho uvolněná tvář, když spal a v tu chvíli se zarazil, jakoby se lekl vlastních myšlenek.
„Tak nevím, kdo z vás dvou je z toho všeho víc vyplesklý,“ přerušil Jaydena v rozjímání Kyle, který se najednou vynořil z keříků.
„Víš, že nemám rád, když se mi tu jen tak procházíte,“ zabručel Jayden, ale šel dál.
Kyle ho ale dohnal a srovnal s ním krok.
Jayden byl jediný, kdo z nikým neudržoval žádný poměr, jak zjistil k nelibosti některých, ale vyhovovalo mu to tak a nehodlal na tom nic měnit.
„Co na něho říkáš?“ zeptal se po chvilce ticha Kyle.
Jayden jen pokrčil rameny a došel až ke skleníku, aby zjistil, jak je na tom úroda.
V průběhu let si některé rasy osvojili lidské jídlo natolik, že bylo nedílnou součástí jejich života a vyžadovali ho samozřejmě i v hotelu, i když by nikdo z nich neumřel hlady, pokud by nedostal najíst.
Byly ale samozřejmě suroviny, kterým se některé rasy vyhýbaly, a to samozřejmě platilo nejen pro hosty, ale i pro Jaydena a ostatní.
On sám konkrétně se vyhýbal rybám a celkově mořským živočichům a nejraději ze všeho měl středně propečené steaky.
„Jay...“
Jayden si povzdechl a otočil se.
„Kyle, mám moc práce. Nemám čas si povídat. Ale nemusíš se bát. Tomu klukovi neublížím, pokud neohrozí rodinu.“
S těmi slovy se Jayden zase otočil, vešel do dusného vzduchu ve skleníku a zavřel za sebou posuvné dveře.
Nechal Kylea stát venku, který teď víc, než co jiného připomínal opuštěné kotě.
Jenže Jayden měl své důvody.
A taky na to za tu dobu, co začal pracovat v tomhle hotelu, byli zvyklí.
Jen Kyle, teda ještě kromě Christophera, se pokoušel Jaydena nějak změnit a víc ho zapojit.
Jenže zatím stále marně.
Kyle nakonec jen zavrtěl hlavou a zmizel ve stínech stejnou cestou, kudy přišel.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Tak, je tu další kapitolka téhle harémovky, sice trochu kratší, ale to nejdůležitější v podstatě začíná až tou další kapitolou, takže od té už si počtete více =). No a co tam bude? Jak jinak než Jayden a Ren =)).