Co nejde silou, jde rozumem.
Ren vždy dal na své instinkty, protože mu už několikrát zachránily život. Proto i teď, vzhledem k tomu, že si nedokázal zapamatovat tak jednoduchou věc, jako to, kde má Kyle pokoj, se rozhodl poslechnout své vnitřní já.
Že to tentokrát nevyšlo, poznal ve chvíli, kdy se po zaklepání otevřely dveře, ale v nich nestál Kyle, nýbrž vysoký, skoro nahatý chlap s delšími černými vlasy, bouřkově modrýma očima a zvláštní jizvou na pravé tváři.
Ren chtěl vykoktat nějakou omluvu a rychle se vypařit, ale než se zmohl na jediné slovo, neznámý muž ho drapl za loket, přitáhl si ho blíž, přitiskl na zeď, jednou rukou mu pevně sevřel zápěstí obou rukou nad hlavou, kolenem se mu napasoval mezi nohy a druhou rukou mu sevřel bradu.
Ren se zmohl akorát na vyheknutí.
Srdce mu bušilo jak zběsilé, oči div nevypadly z důlků, ale byl v takovém šoku, že se na žádnou obranu nezmohl, ani když se mu muž přitiskl na rty a začal ho líbat.
Trvalo to však jen pár vteřin, protože tlak najednou zmizel a on se sesunul po zdi na zem, kde zůstal klečet a nepřítomně zíral na mračícího se Kylea, který botou přetáhl muže po hlavě.
„Nevím, na koho z vás dvou mám být víc nasraný," prskl Kyle.
„Nemohl by ses kruci aspoň trochu ovládat? Nemusíš hned ojet všechno, co má dvě nohy, sakra! A ty! Jasně jsem ti řekl, druhé dveře vlevo, to si nedokážeš zapamatovat ani to? Máš vůbec tušení, co by se stalo, kdybych nevyšel ven?!" soptil dál.
„Omlouvám se. Bylo toho na mě tolik, že jsem se moc nesoustředil," špitl Ren a pomalu mu začalo docházet, co se tu dělo.
Při té představě zrudnul jako rajče a letmo se podíval na muže, který ho málem...
„Ach, můj Bože!" vyjekl Ren, kterému to všechno najednou docvaklo.
„Pfff. To ti to teda došlo brzo. A to máš být prý inteligentní," odfrkl si Kyle.
Ren se zatvářil ještě víc zahanbeně a začal se zvedat na nohy.
„Mimochodem, když už jste se tak blízce seznámili, tohle je náš kuchař Leon. Leone, tohle je nový žadatel o práci. Dostal týdenní lhůtu, takže příště až se s ním setkáš, snaž se krotit, ano?" představil je navzájem Kyle.
Tímhle byla pro něj celá věc zřejmě uzavřená, protože se otočil a vyšel na chodbu.
„Na co čekáš? Jdeš? Nebo chceš, aby Leon dokončil, co začal?"
„Už běžím," vypískl Ren a rychle zmizel Leonovi z dohledu.
Měl z něho divný pocit. A nebylo to kvůli tomu, že se na něj znenadání vrhnul.
Potom, co ho Kyle zpacifikoval, Leon nepromluvil ani slovo a celou dobu si ho zkoumavě prohlížel. Jakoby ho odhadoval a snažil se zjistit, zda je v něm něco víc.
Renovi to nebylo příjemné.
Ten pohled byl svazující a dusil ho.
„Příště musíš být víc opatrný a dávat dobrý pozor, kdo ti tu, co říká. Ne všichni jsou sice tak...no, prostě takoví jako Leon, ale i přesto, musíš být opatrný. Každý, kdo tu pracuje je svým způsobem zvláštní a chová se jinak, než na co jsi byl doposud zvyklý," promluvil Kyle, když vstoupili do hotelu a on konečně zvolnil tempo.
„Budu si to pamatovat," přikývl Ren.
A tak začal první Renův pracovní den ve zvláštním hotelu.
Chýlilo se k večeru, když Leon vešel do Adrianovi kanceláře.
Seděl za svým pracovním stolem, bradu měl podepřenou prsty a trochu naštvaně si Leona prohlížel. Ten se svalil do křesla a okamžitě si přivlastnil tácek se sušenkami, co stál na konferenčním stolku.
„Já chápu, že tvá rasa v sexuálním apetitu předčí všechny ostatní, a to v několikanásobném měřítku, ale jasně jsem ti řekl, že se máš ovládat. Mary ti dokonce splácal nějaké pilule, které by tě měly zchladit. Pokud už nezabírají, zajdi za ním a řekni mu, ať vymyslí něco jiného."
„Voněl," zahuhlal s plnou pusou Leon.
„Cože? A mohl by ses laskavě přestat ládovat mými sušenkami?!" zamračil se Adrian.
„Prášky zabírají. Jen ten kluk voněl. Jinak než všichni ostatní před ním. Nemohl jsem to ovládnout," pokrčil rameny Leon, ale sušenky zpátky nevrátil.
„Bude to pro tebe do budoucna problém?"
„Ani ne. Jen si musím na jeho vůni zvyknout, a pak to půjde," odpověděl Leon a další sušenka zmizela v jeho puse.
Adrian si povzdechl. Už dávno se smířil s tím, že na Leona jeho vliv nepůsobí tak, jako na ostatní.
Bylo to samozřejmě jeho původem a Adrian věděl, že pokud by došlo k otevřenému střetu, byl by to nejspíš právě on, kdo by si pak v rožku lízal rány.
„Proč jsi ho tu vůbec nechal? Nemyslím, že je to dobrý nápad," ozval se po chvíli Leon, když slupl poslední sušenku a vážně se na Adriana zadíval.
„I ty už sýčkuješ? Dejte s tím všichni pokoj! Už jsem přece říkal, že hledám něco výjimečného nějakou změnu, a tehdy jste proti tomu nic nenamítali," zamračil se Adrian a opřel se v křesle.
„Změna je super, ale jen, když nepřijde lidské mládě s podivnou aurou kolem sebe."
„Dal jsem mu týden na to, aby se rozkoukal. Třeba to nezvládne a odejde."
„Ale ty nechceš, aby odešel."
„Ne."
„Proč?"
Adrian se chvilku zamyslel, než Leonovi na tu jednoduchou otázku odpověděl.
„Ani nevím. Prostě cítím, že sem patří. Hned od první chvíle, kdy vešel do těchto dveří. Podívej, Leone, vím, že jste všichni proti, ale poslední slovo tu mám stále já, a i když se vám to nelíbí, zůstane tady. Víš moc dobře, že bych neohrozil chod hotelu a naši existenci, kdybych v něm viděl alespoň náznak hrozby," řekl Adrian vážně.
A Leon pochopil, že to bylo jeho poslední slovo.
Za tu dobu, co spolu pracovali, poznal, kdy může Adriana popichovat, a kdy se stáhnout. Adrian se většinou vždy tvářil přívětivě, ovšem intonace jeho hlasu prozrazovala mnohé. A kdo to nedokázal vycítit, většinou skončil hodně špatně.
„Zítra se bude konat schůze, protože očekáváme skupinu VIP hostů, tak na to nezapomeň. A až potkáš Kylea, řekni mu, že chci, aby na schůzi přišel i ten malý."
Leon se po jeho slovech zamračil, ale nic neřekl.
Obával se však, že ostatním se to zamlouvat moc nebude. Pozvat ho na uzavřenou schůzi, kam mohlo jen jich osm nejvýše postavených. Ani pomocní kuchaři a sluhové neměli povoleno se schůzek účastnit. Jediný, kdo stále mohl, byl Elliot, pomocný recepční, protože kdysi zastával post hlavního pokojského. A aby se předešlo zbytečným hádkám, Adrian dovolil, aby se i nadále, přesto, že byl sesazen, stále jejich schůzek účastnil. A teď si tam Adrian chce jen tak přizvat ještě i to lidské mládě, které je tu jen pár desítek hodin?
On sám to nějak překousne, stejně jako Kyle a Mary, ale obával se toho, jak zareaguje Elliot, Jayden a hlavně Cameron. U Christophera věděl, že ten to přijme, jak to je. Byl snad jediný, kdo proti čemukoliv nic nenamítal. Ale všichni si ho předcházeli. Byl to takový jejich benjamínek, a většinou udělali všechno, co mu na očích viděli. Ale on sám toho nezneužíval.
Když tak nad tím Leon přemýšlel, napadlo ho, jestli právě Chris není ten důvod, proč pozval toho malého na schůzku. Pokud si ho totiž oblíbí má z větší části vyhráno.
„Vzkážu mu to," odpověděl po chvilce.
Pak se zvedl a protáhl se.
„No, pokud je to všechno, půjdu. Musím vymyslet nové menu pro naše hosty a podívat se, jak to v kuchyni zvládají."
„Bude to chtít pak sestavit ještě jedno speciální, ale o tom si promluvíme až zítra. Pro dnešek je to vše. A zkus udržet svého dráčka v kalhotech, ano?" dodal Adrian, než Leon zmizel za dveřmi.
Ren si připadal jak na horské dráze. Tolik informací, co se mu dostalo během jednoho dne...
Teď stál ve sprše a zpětně si přehrával den.
Napřed ho vzal Kyle do kuchyně. Byla obrovská, čistá a prakticky zařízená. Tam se seznámil s druhým kuchařem a jedním pomocníkem. Oba na něj byli docela milí, i když se drželi trochu zpátky. Kyle mu vysvětlil, že kuchyně začíná fungovat až odpoledne, kolem páté hodiny a jede přes celou noc až zhruba do páté hodiny ráno.
Rena pálila na jazyku otázka, proč takhle, když to většinou bylo v hotelích opačně, ale rychle ji spolkl.
Bylo mu sděleno, že pro zaměstnance vaří zvlášť vždy jeden z pomocníků.
Snídaně jsou mezi sedmou a osmou hodinou ráno, obědy pak mezi jednou a druhou odpoledne. Pokud během té doby nepřijde, má smůlu a bude hlady. Večeře se pak podává od sedmé hodiny večerní a tu už si může vybrat z hotelového jídelníčku. A není časově omezená. Vzhledem k tomu, že hotel funguje hlavně přes noc, se můžou zaměstnanci během noci, kdykoliv stavit na jídlo.
Vždy se jí v kuchyni. Nikdy ne jinde v hotelu a už vůbec ne před hosty.
Kyle mu zdůraznil, že si hosté potrpí na čistotu a eleganci, takže žádné žvýkaní, neučesané vlasy, špinavé a pokrčené oblečení. Musí být vyvoněný a čistě a slušně oblečený.
Renovi to víc a víc připadalo jako bordel, ale Adrian ho ujistil, že to tak není, a nějak tušil, že mu v tomhle může věřit.
Proto byl čím dál zmatenější. Na tomhle hotelu bylo něco jinak. Ale co?
Nemohl se ovšem dlouho svými myšlenkami zabývat, protože Kyle vysvětloval dál.
"Zítra budeš přidělen jako nový pomocník do kuchyně. Každý den se pak přesuneš někam jinak, abychom poznali, pro co máš vlohy a v čem jsi úplný břídil. Poslouchej všechno, co ti tady kdo řekne, a pokus se nás hned první den ve své práci nevyhodit do luftu," ušklíbl se Kyle, když vycházeli z kuchyně.
Na řadě byla kancelář služebnictva. Ren čekal nějakou špeluňku s rozvrzaným stolem, židlí prolezlou červy a uschlou květinou v rohu.
Překvapivě však zamrkal, když vešel do prostorné místnosti s nábytkem ze světlého dřeva a vysokým kobercem.
Kyle ho seznámil s hlavním pokojským. Kromě něj se o hotel starali ještě další tři sluhové a pod něj také spadali tři uklízeči, kteří se spíše starali o pořádek mimo pokoje.
„Naši hosté si potrpí na klid," řekl muž chraplavým hlubokým hlasem a tmavě hnědýma očima upřeně Rena sledoval.
„Až budeš přidělen ke mně, řeknu ti pár pravidel, které nikdy nesmíš porušit. Jinak je to práce v celku nenáročná, hosté během pobytu většinou nic extra nežádají, takže obvykle je na jedné směně pouze jeden sluha. Všichni se pak střídají po dnech, pouze když se čekají VIP hosti, jsou po ruce většinou všichni."
Ren přikývl a snažil se zapamatovat si všechno, co zatím slyšel.
Moc se mu to ale nedařilo, vzhledem k tomu, že měl hlavu plnou otázek, ale bál se na cokoliv zeptat.
Kyle ještě s mužem prohodil pár slov, než se přesunuli na druhý konec hotelu, k recepci.
Tam však narazili pouze na druhého recepčního, který si Rena prohlížel s neskrývanou nenávistí, což samozřejmě neuniklo ani Kylemu.
Něco na mladého muže vyštěkl, a ten mu odpověděl stejně prudce v jazyce, kterému Ren vůbec nerozuměl a ani nevěděl, kam ho zařadit.
Chvilku se dohadovali, než Kyle se zavrčením chytl Rena za rukáv a táhl ho směrem na druhou stranu.
Od té doby až do večera měl pak Kyle špatnou náladu a Ren se v jeho přítomnosti necítil moc dobře.
Jejich poslední zastávka byla zahrada za hotelem, kam se dalo dostat přes terasu bočním nebo zadním chodem. Zahradě vévodil obrovský altánek ve světle modré barvě obrostlý růžemi, břečťanem a popínavou levandulí. Ren rázem zapomněl na všechny starosti, bylo to, jakoby vešel do jiného světa.
Procházel se kolem záhonků s květinami, které rostly podél bílého chodníčku vedoucího k altánu, a občas k nějaké květině přičichl. Byly tam druhy, které poznával, ale i spousta těch, které neviděl nikde ani na obrázcích. Zvláště ty, pak vydávali omamné vůně, ze kterých se Renovi točila hlava.
Za altánkem pak rostla skupinka stromů a nízkých keřů. Některé byly ovocné, poznal broskvoň, třešeň a jabloň, z keřů pak borůvky ale i tady byly stromy a keře, jejichž plody vůbec nepoznával. V rozích rozlehlé zahrady se pak majestátně tyčili obří duby a sekvoje.
Když se pořádně zaposlouchal, uslyšel šumění vody a skoro neslyšitelné pleskání.
Usoudil, že někde za tím menším ovocným sadem musí být ještě jezírko s rybkami.
Zahradníka ovšem nikde neviděli.
Kyle proto nařídil Renovi, ať počká před altánkem a sám zmizel někde za ním v bludišti ovocných stromů.
Ren tak osaměl a bojoval s touhou vstoupit do altánku.
Obával se však Kyleova hněvu, zvláště když měl pořád špatnou náladu od střetu s recepčním.
„Takže ty jsi ten nový?" ozvalo se najednou za Renem, který doslova leknutím vyletěl z kůže.
Jak se prudce otočil za hlasem, zakopl o vlastní nohy a narazil si zadek o první schod do altánku.
Tichounce zaúpěl bolestí, a když si třel naražený zadek, podíval se vzhůru, na muže, který ho překvapil.
Rázem na všechnu bolest zapomněl a strach ho přinutil se instinktivně přikrčit.
Ten muž byl nebezpečný. A hodně.
Svou sílu neskrýval jako Cameron, proto měl možná na Rena takový vliv.
„Hmmm? Zajímalo by mě, co na takovém strašpytli Adrian vidí," pronesl muž, když se nad Rena sklonil a své ocelově šedé oči, které se přízračně leskly, zabořil do těch jeho.
Jen silou vůle se Ren neodtáhl, a i když se mu strachy svíral žaludek, a málem se roztřásl, pohled opětoval.
„Jay! Hledám tě!" přerušil jejich zírací souboj Kyle, který se najednou vynořil zpoza altánku.
Ren si úlevně oddechl a pokoušel se postavit na roztřesené nohy.
„Vidím, že už jste se seznámili. Tohle je Jayden, náš zahradník. On bude tím posledním, ke komu půjdeš pracovat, a on pak rozhodne, co s tebou dál. Po Adrianovi a Cameronovi je tu nejdéle a v podstatě má na starost všechny zaměstnance."
Ren Kylea poslouchal a snažil se přitom nedívat na Jaydena, který ho stále propaloval pohledem.
„Uvidíme, jestli se dostaneme až tak daleko," promluvil po chvilce Jay tiše a konečně stočil pohled na Kylea.
Prohodili spolu ještě pár slov, než se Kyle rozhodl prohlídku ukončit.
I přesto, že se Renovi zdálo, že všechno proběhlo strašně rychle, překvapilo ho, že slunce už se chystá zapadnout za obzor.
Při cestě do pokojů mu Kyle ještě dával instrukce na druhý den.
Má se nejpozději v půl sedmé ráno hlásit v kuchyni u druhého kuchaře, který mu dá přesné instrukce, jak bude pracovat.
Trochu se toho obával, protože měl pocit, že ho zde nikdo z přítomných nechce a někteří svou nelibost dávali otevřeně najevo.
Měl strach, byl zmatený, ale zároveň si předsevzal, že to jen tak nevzdá.
Kyle přece na začátku řekl, že jsou jako rodina. Možná by i on reagoval stejně, kdyby ji najednou narušil příchod někoho úplně cizího.
Doufal jen, že je to postupně přejde, až zjistí, že Ren nikomu z nich nechce ublížit, a opravdu jen hledá poctivou práci a slušné místo.
Už byli skoro u části, kde bydlel personál hotelu, když se zpoza rohu vynořil Leon a krátce na Kylea kývl.
Ten poodstoupil kousek stranou a poslouchal, co mu Leon říká.
Ren je neslyšel, ale z pohledů, které po něm házeli a rozčilení vepsaném do Kyleovi tváře usoudil, že se rozhovor opět točí kolem něj.
Pak Kyle opět něco vyštěkl v tom neznámém jazyce a vrátil se k Renovi.
„Změna plánu. Zítra ráno v osm tě vyzvednu a půjdeš se mnou. A varuju tě. Do té doby se ani nehneš z pokoje. Je to jasné?! Teď se vrať sám, cestu už snad znáš. Já musím ještě něco zařídit," vyštěkl Kyle a tvářil se, že by Rena nejraději chytl za prdel a vyhodil nejbližším oknem.
Přesto byl jediný, kdo si s ním povídal a Ren měl nějak potřebu mu za dnešní den poděkovat.
Věděl, že kdyby řekl cokoliv jiného, kdyby měl nějaké připomínky nebo námitky, kdyby se vzpíral a křičel, k ničemu by to nevedlo. Proto jen tiše trpělivě všechno snášel a doufal, že ostatní tak pochopí, že není jejich nepřítel.
Co nejde silou, jde rozumem. Tohle mu říkala vždycky babička a on se toho snažil řídit.
„Trefím sám a... díky," špitl a pokusil se pousmát.
Kyle na něho zůstal překvapeně zírat, než něco zahučel, otočil se a zmizel v boční chodbě, ze které před tím vyšel Leon.
Ren zůstal chvilku ještě stát na místě, než se otočil a vešel do křídla pro služebnictvo.
Po příchodu do pokoje se rozhodl, že si musí dát sprchu.
Spát se mu rozhodně nechtělo, ne potom, co prožil, a proto si teď na kůži nechal dopadat kapky vlažné vody a přemítal o svém osudu.
Musel ovšem ze sprchy vylézt, protože jinak hrozilo, že se mu rozmočí kůže. Cestou do pokoje si vysoušel ručníkem vlasy a kapky vody, které mu utkvěly na kůži, nechal uschnout přirozeně.
Když vlasy dostatečně vysušil, oblekl si čisté prádlo, lehké tepláky na šňůrku a obyčejné modré triko s krátkým rukávem.
Tmavá barva víc zvýraznila jas jeho jantarových očí, a naopak trochu ztlumila červeno-černý odstín barvy jeho vlasů.
Zpočátku tu barvu nesnášel. I když si nechal vyholit hlavu, stejně narostly úplně jako před tím. A barvy? Zkoušel několik druhů, ale i samotní kadeřníci kroutili hlavami nad tím, že ani jedna mu nechytla. Oni sami pak barvu jeho vlasů, která byla u kořínků sytě rudá a přecházela postupně do tmavšího odstínu až po černé konečky, považovali za unikátní a snažili se z něj vytáhnout, jak se mu něco takového podařilo.
Nikdo mu nevěřil, že už se tak narodil.
Kriticky se na sebe podíval do zrcadla a zašklebil se na svůj vlastní obraz. Nikdy se nijak neparádil, snažil se moc nevyčnívat, neměl rád, když na něj lidé civěli a ukazovali.
Když si zaplétal cop, přemýšlel, co bude dělat.
Kyle ho varoval, že nesmí z pokoje vystrčit nos, ale když on se tak nudil! A spát se mu vážně nechtělo. Sice by si mohl otevřít knížku, ale věděl, že po celodenním zážitku by se na ni stejně nesoustředil. A na film nebo seriál neměl náladu.
Ještě chvilku přešlapoval na místě, než se to rozhodl risknout a opatrně vykouknul na chodbu.
Zaposlouchal se, jestli neuslyší nějaké podezřelé zvuky, ale když byl všude klid, nazul si sandály a vyšel z pokoje. Jak nejtišeji dovedl, sešel do přízemí a pomalu otevřel dveře dělící hotel a ubytovnu. Opět se zaposlouchal, a pak rychle vyklouzl, zavřel za sebou a odklusal k zadním dveřím z hotelu do zahrady.
Už totiž věděl, kam půjde. Bylo tu jedno místo, které ho tuze lákalo, i přes nepříjemný zážitek, který tu prožil.
V duchu se jen modlil, aby nikde nenarazil na Jaydena, protože tušil, že by to byl asi poslední člověk, na kterého by ve svém krátkém životě narazil.
Se srdcem až někde v hrdle se bez obtíží dostal, až k altánku, od kterého vedly další cestičky směrem k ovocnému sadu.
Když se zaposlouchal, zjistil, že šumění a šplouchání vody je teď hlasitější než přes den.
Opatrně se vydal jednou cestičkou, která ovšem už nebyla vydlážděná, ale přírodního rázu a snažil se cestou nenadělat moc velký hluk.
Po několika krocích z lesíku vyšel a ocitl se na něčem, co mu připomínalo palouček, uprostřed kterého bylo přírodní jezírko s křišťálově čistou vodou. A v jezírku...
Renovi se podlomily kolena, když jeho mozek zpracoval to, co viděly oči.
A právě tenhle zvuk upoutal pozornost muže, ne, toho stvoření, které se otočilo k němu a upřelo na něj své oči.
Renovi připadalo, že se musí dívat na anděla. Skutečného anděla, o kterých jako malý čítal v knihách, které si jeho babička schovávala na půdě. Našel je tam, když se schovával před otcovým opaskem a od té doby se staly jeho útěchou a ostrůvkem klidu. Doufal, že ho jednou jeden z těch krásných andělů přijde zachránit, ovšem čím byl starší, tím víc mu docházelo, že je to jen zbožné přání hloupého děcka. Teď, když už byl starší, samozřejmě na anděly nevěřil, přesto měl právě pocit, jakoby jednoho potkal.
Mělo to jen menší vadu.
Místo křídel ze zad, totiž tomu stvoření rostla od pasu dolů...
Ploutev...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Ren se seznamuje s hotelem a několika jeho obyvateli a zrovna příjemné to pro něj není. Skutečný šok však zažívá ve chvíli, kdy se tajně večer přikrade k jezírku v Jayově zahradě.
Co je dotyčný zač? A jak celá tahle situace skončí? Přežije Ren noc? A jak dopadne schůze, kterou naplánoval Adrian? To se už dozvíte příště =)).