Nesuď knihu podle obalu
Ren v ruce svíral papír, popsaný několika řádky, a nevěděl, jestli se smát nebo brečet. Tohle bylo už potřetí. Potřetí během půl roku. Proč?! Proč se to musí dít zrovna jemu? Vždyť přece nechce nic jiného než slušnou práci a klid!
Jenže i tady se opakovalo to, co v předchozích dvou zaměstnáních a stejně jako tehdy, i teď si raději zachoval svou čest, i když jak už věděl, tak ta mu nájem nezaplatí.
S povzdechem si sbalil těch pár osobních věcí, které se u něj válely na stole, a beze slova rozloučení odešel z místnosti. Stejně ho tam nikdo neměl moc rád, jednak kvůli jeho vzhledu, který mu nadělal tolik problémů, a taky kvůli jeho vztahu-nevztahu k nadřízenému.
Po cestě domů přecpaným autobusem, kde místo půl hodiny strávil kvůli zácpám hodinu, navíc celou dobu musel stát a kde měl pocit, že se udusí ze směsice pachů, mu párkrát někdo stoupl na nohu, kdosi ho během cesty nepříjemně nabral loktem do žeber, a taky se praštil hlavou o tyč, které se držel, když řidič prudce zabrzdil, se konečně mohl po vystoupení nadechnout čerstvého vzduchu.
Cestu domů musel přetrpět v přecpaném autobuse, kde místo obvyklé půl hodiny strávil, kvůli zácpám rovnou hodinu a ještě k tomu musel celou dobu stát. Měl pocit, že se udusí ze směsice pachů, které tam vířily, a navíc mu někdo párkrát stoupl na nohu, kdosi ho během cesty nepříjemně nabral loktem do žeber, a taky se praštil hlavou o tyč, které se držel, když řidič prudce zabrzdil.
Po vystoupení se konečně mohl nadechnout čerstvého vzduchu.
Čekala ho ještě několika minutová cesta k bytu, kde jak tušil, už na něj čekal správce a dožadoval se nájmu.
Když Ren správci sdělil, že přišel znovu o práci, a tudíž nemá a nebude mít na zaplacení, verdikt zněl jasně – sbal se a vypadni. Na jednu stranu mu to neměl za zlé, už tři měsíce bydlel zadarmo, protože už tři měsíce neměl na zaplacení. Na stranu druhou správce věděl, že se Ren skutečně snaží a není to žádný povaleč, tak to s ním mohl ještě jednou zkusit, a ne ho vyhazovat a ani mu nedat šanci, aby si našel jinou střechu nad hlavou.
Kam asi tak půjdu?
Ani doma neměl moc věcí, takže sbalit se mu netrvalo více než půl hodiny. Zkusil zavolat ještě svému jedinému kamarádovi, který mu vždycky říkal, že když bude mít nějaký problém, má se obrátit na něj. Sice spolu teď pár dní nemluvili, ale Ren doufal, že by ho mohl na pár dní u sebe nechat.
Jenže Miki mu do telefonu řekl, že ho to strašně mrzí, ale má novou přítelkyni, která je teď u něj doma, a tudíž si k sobě nemůže nastěhovat cizího chlapa.
Tak cizího chlapa, jo? Tolik ke kamarádství...
Ren si povzdechl a chvíli tupě zíral do prázdna, než se zvedl, batoh hodil na záda a vyšel z bytu. Cestou se stavil u správce, vrátil mu klíče, omluvil se a slíbil, že dluh určitě zaplatí.
Podle výrazu majitele mu však bylo jasné, že mu ani za mák nevěří.
Když vyšel na ulici, zhluboka se nadechl. Chvíli jen tak stál a snažil se utřídit si myšlenky, ale moc mu to nešlo, a tak si po chvilce narazil na hlavu kšiltovku, oči zakryl pod slunečními brýlemi a vydal se na cestu, i když sám nevěděl, kam půjde.
Po několika hodinovém courání se zastavil u jednoho stánku, koupil si hamburger, jediné jídlo, které si mohl za celý den dovolit a vydal se do parku, který cestou míjel.
Už mu bylo jasné, kde pravděpodobně stráví noc a děkoval za to, že bylo parné léto ne mrazivá zima. I tak tušil, že pravděpodobně oka nezamhouří, protože jak věděl, parky byly nebezpečné, hemžící se různými individui, feťáky a bezdomovci.
Ren se usadil na jednu lavičku pod rozložitým dubem, takže ho více méně nikdo nemohl přepadnout zezadu, ale on sám měl přehled o tom, co se děje před ním. Naštěstí si vybral místo dál od pěší stezky, takže se nemusel obávat opovržlivých pohledů.
Batoh hodil vedle sebe a rozbalil hamburger, do kterého se pustil. I když měl obrovský hlad, ukusoval drobné sousta a rozvláčně kousal, aby mu jídlo co nejdéle vydrželo.
Když slunce začalo zapadat a mírně se ochladilo, Ren si zkusil lehnout, ale tvrdé dřevo bylo příliš nepohodlné a navíc park ožíval nočním životem, a každé zašustění nebo hlasitější zvuk ho zvedl okamžitě do sedu.
A takhle to trvalo celou noc. Hned s rozbřeskem si znovu hodil batoh na záda, a i přesto, že byl nesmírně unavený se rozhodl, že musí stůj co stůj něco najít, protože další noc venku jisto jistě nepřežije. Na veřejných záchodcích se dal aspoň trochu dohromady, zkontroloval stav svého oblečení a vydal se do nejbližší kavárny. Po cestě koupil všechny dostupné noviny mající inzeráty a své poslední drobné utratil za kávu.
Několik inzerátů začínalo velmi slibně, ale ke konci vždy narazil na stejné podmínky – praxe v oboru, několik let zkušeností, vlastní automobil.
A inzerátů ubývalo. Ke konci, když otevřel předposlední noviny, se mu oči zalily slzami bezmoci, i když se snažil být sebevíc silný. Schoval se za noviny, aby ho nebylo vidět a rychle zamrkal, aby se slz zbavil. Bylo to těžké, ale nakonec se mu to podařilo. A možná právě díky tomu uviděl inzerát, na který dopadla jedna jeho slza, který okamžitě zaujal jeho pozornost.
Hledáme pracovitého a nebojácného člověka, který si rád rozšíří obzory.
Praxe ani zkušenosti nejsou potřeba. Zaučíme i úplného nováčka.
Možnost ubytování přímo na místě, strava zdarma + jiné výhody.
Nabízíme plat až 30 000,- měsíčně + osobní příplatky.
Zájemci, hlaste se na uvedeném čísle nebo přímo osobně na adrese.
Ren chvilku zíral na těch pár řádků, a aniž by tušil proč, srdce mu začalo bít jako splašené. Přesně takhle se cítil, když se poprvé zamiloval. Veden svým instinktem, proto dopil zbytek kávy, která už byla nechutně studená, noviny, které nepotřeboval, nechal ležet na stole, hodil si na záda batoh a doslova vystřelil z kavárny.
Jeden jeho vnitřní hlásek mu napovídal, ať zastaví, že je to až příliš podezřelé, navíc jméno hotelu, který si inzerát podal, vůbec neznal, jeho instinkt, na který dal mnohem více, ho však tlačil dopředu.
Po několika hodinách hledání a bloudění konečně dorazil na místo. Srdce mu bušilo jak zběsilé, nejen z toho, že své tělo vybičoval až na maximum, a to se dožadovalo právoplatného odpočinku, ale také nervozitou a trochu strachem z neznáma. V hlavě mu hučelo, a když se natáhl, aby zazvonil na zvonek u obrovské dvoukřídlé brány z tepaného železa, která chránila obrovskou budovu pár metrů před ním, zjistil, že se mu třesou ruce.
Chvilku se nic nedělo, a už chtěl zkusit zazvonit znovu v domnění, že zvonek nefunguje, když se z interkomu ozval hlas, při kterém sebou trochu škubl.
„Co si přejete?"
„Do-...ehm...dobrý den...Já...jse-jsem tady kvůli...ehm...kvůli inzerátu, k-kde nabízíte prá-práci," vykoktal ze sebe Ren ochraptěle a už teď si gratuloval k tomu, jak to pěkně zmrvil a očekával, že po tomhle výstupu práci nedostane.
Na druhém konci nastalo tíživé ticho, které Renovi připadalo jako věčnost.
Momentálně nenáviděl sám sebe, ale co se stalo, už vrátit nemohl. V duchu se připravoval na další noc venku, proto skoro nadskočil, když se hlas ozval znovu.
„Můžete vstoupit. Pán vás přijme."
Pán?
Problesklo Renovi hlavou, ale nechal to být a vstoupil na pozemek, když se brána neslyšně otevřela.
Když šel k budově, připadal si, jakoby vstoupil do jiného světa. Podél štěrkové cestičky, viděl nasazené různé keře a květiny, z nichž některé ani neznal, vzduchem se linula omamná vůně, dokonce mu i připadalo, že sem svítí slunce jasněji. Vlevo od něj byla vydlážděná cesta lemovaná nízkými stromky, která sloužila pro příjezd aut. Napravo od něj, bylo něco, co vypadalo jako malý lesík, který se táhl do neznáma. A přesně uprostřed cesty mezi branou a hotelem stála obrovská kašna, u které se Ren zastavil a s otevřenou pusou na tu nádheru zíral.
Dvě sochy v podobě bájných draků stojících na zadních nohách a s předními zaklesnutými do sebe, působili snad jako ochranný štít pro tři víly sedící na květině, z nichž každá v jiné výšce a pozici držela džbán, ze kterého tekla křišťálově čistá voda.
Po chvilce si Ren uvědomil, kde je a co tam dělá, proto se už svižnějším krokem vydal k hlavním dveřím hotelu Ad Astra, který při troše štěstí bude jeho novým "domovem".
„Já myslel, že si ten inzerát dávno stáhl. Říkal jsi, že to uděláš," mračil se muž, který stál u velkého okna ve třetím patře a sledoval kluka s batohem na zádech, jak se zastavil u kašny a ohromeně na ni zíral.
„Možná říkal, možná neříkal. Pomoc potřebujeme, to víš moc dobře," odpověděl druhý muž v místnosti, který seděl na pohovce před nízkým konferenčním stolkem a popíjel kávu.
„Na tom nezáleží. Pořád si stojím za tím, že podání inzerátu není nejlepší řešení," bručel muž a stále se mračil.
„Já mám na to odlišný názor. Myslím si, že rozšíření obzorů, jak jsem taky ostatně napsal do inzerátu, pomůže nám všem. Samozřejmě nechci nikoho z nás ohrozit, proto, pokud nastanou nějaké potíže, rychle to ukončím," odpověděl sedící muž a v jeho hlase bylo slyšet pobavení, čehož si muž u okna samozřejmě všimnul.
„Aspoň někdo se tím tady baví " zavrčel naštvaně.
Muž s kávou se zasmál.
Dál se v rozhovoru nedostali, protože se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešel sluha.
„Pane, je tu zájemce o práci."
„Pošli ho dál," řekl muž, který popíjel kávu, a veselí z jeho hlasu najednou zmizelo.
Než Ren vstoupil, přešel k pracovnímu stolu, který stál u oken.
Ten se zastavil těsně za dveřmi, které za ním sluha zavřel a rozhlížel se kolem sebe. Už po vstupu do hotelu byl jako v Jiříkově vidění. Nic podobného v životě nespatřil.
Vše bylo prosycené světlými barvami, které nepůsobily rušivě, nábytek byl z těžkého dubového dřeva s nádherně vyřezávanými ornamenty, koberce byly z hustého tmavého vlákna, které tlumilo zvuk kroků, všechno vypadalo luxusně, a přitom to nebylo křiklavé ani přehnaně nablýskané, jak to většinou v luxusních hotelech bývalo.
A pracovna majitele hotelu, jak se dovtípil, byla stejně nádherně zařízená, i když tady spíš hrály prim tmavší barvy.
Pak Ren stočil pohled na oba muže v místnosti.
Ten, co stál u okna, si ho neměřil příliš přátelským pohledem a doslova z něj čišela divokost a neústupnost. Renovi se zadrhl dech v hrdle, protože pocítil povědomý strach.
Muž, který stál u pracovního stolu, byl zhruba stejně vysoký jako ten u okna, jen štíhlejší, a tvářil se víc přívětivě.
„Když pominu oblečení a celkový vzhled, je neslušné vejít do místnosti s pokrývkou na hlavě a se slunečními brýlemi na očích, zvlášť když se ten někdo uchází o práci," zavrčel muž u okna a Ren se při zvuku jeho hlasu div neschoulil do klubíčka na zem.
„Já...ehm...no..." zakoktal se Ren a měl chuť si nafackovat.
„Nebuď hrubý na hosta," zachránil situaci muž u stolu.
„Takže, vy jste přišel kvůli nabídce práce, je to tak?" zeptal se pak po chvilce ticha a povzbudivě se na Rena pousmál.
Ten si zhluboka vydechl, ani nevěděl, že do téhle chvíle zadržoval dech, a snažil se uklidnit bušící srdce.
„Ano. A… no, omlouvám se za svůj vzhled. Já... Nosím tohle, abych na sebe moc neupozorňoval, takže se to už doslova stalo mou součástí," pronesl tiše Ren, když se uklidnil a ukázal na kšiltovku a brýle.
„Neupozorňoval?" otázka zazněla jako prásknutí bičem a znovu Renovi sevřela srdce.
„Ehm..." odkašlal si Ren a pak pomalu sundal čepici i brýle.
Čekal obvyklou reakci, ale místo toho jen uslyšel něco mezi zamručením a odfrknutím, které zaznělo od okna, a když se podíval na majitele hotelu, ten se tvářil úplně stejně jako před chvílí, jen nepatrně nadzvedl obočí.
„No, myslím, že jsme se ještě nepředstavili," přerušil po chvíli ticho muž u stolu a Renův vzhled nechal zcela bez poznámky, což Rena docela šokovalo, protože tohle se mu ještě nestalo, "jsem majitel hotelu Adrian Fenris a ten nabručený muž u okna je můj zástupce Cameron Laven."
„Ren Ashwort."
„Skvěle. Jsem rád, že formality máme za sebou. Takže Rene, nebude ti vadit, když ti budu tykat? Vypadáš docela mladě a se svým vzhledem... No, dokážu si představit, jak se o tebe modelingové agentury doslova perou, ale zdá se, že to není zrovna tvoje parketa, co? Každopádně, abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl. Co tě sem přivádí? Nebo spíš, co od téhle nabídky práce očekáváš? Víš, abych pravdu řekl, volné místo je pouze jedno a nabídek jsem už dostal hromadu, přesto jsem jednu po druhé odmítl. A mezi nimi i ty, kteří měli v oblasti řízení hotelu, ať už to byla jakákoliv práce, dlouholeté zkušenosti. Takže se ptám. Co máš ty, co ostatní ne a proč bych měl přijmout zrovna tebe?" spustil lavinu otázek Adrian a zkoumavě se na mladíka před sebou zadíval.
Líbil se mu už od prvního okamžiku. Hned jak vešel do dveří. Cítil kolem něj zvláštní auru, cítil z něho snahu ukázat co v něm je, přesto však pocítil i trochu strachu z neznáma.
Byl by ho moc rád přijal i přes Camovi protesty, důležitá však byla mladíkova odpověď.
Většinou slyšel od všech to samé 'umím tohle a tohle' nebo 'rychle se učím' nebo 'nebudete litovat', 'mám za sebou několik let zkušeností', 'jsem nejlepší v tomhle a tomhle' a podobné podlézačské řečičky, jenom aby se mu zalíbili.
Pak byla druhá sorta lidí, a ti hořekovali nad svým nešťastným osudem, na to, jak nutně potřebují práci, protože je k nim osud nespravedlivý a oni si nic z toho nezasloužili.
Ty snad nesnášel ještě více, než ty vychloubačné typy.
„Já..." začal Ren.
V ruce žmoulal kšiltovku a brýle a nervózně přešlápl.
Najednou mu to všechno přišlo jako strašná hloupost.
„Já...nebudu lhát. Prostě potřebuju střechu nad hlavou, práci a peníze. Nemám...nemám moc dobré zkušenosti s nadřízenými, takže pokud budete chtít zažádat o doporučení, pravděpodobně na mě uslyšíte jen negativní ohlasy. Pracoval jsem ve třech firmách v kanceláři, ale nevyhýbám se ani manuálním práci. Je mi jasné, že asi o tuhle nabídku práce je hodně velký zájem a popravdě, už nečekám, že bych práci dostal, ale chtěl jsem to zkusit. Prostě...když jsem si přečetl ten inzerát v novinách, bylo to, jakoby do mě udeřil blesk. Jednal jsem možná až příliš instinktivně, a proto teď stojím tady. I když, možná bude lepší, když asi půjdu..." odpověděl popravdě a poslední slova spíš zamumlal pro sebe.
„Proč tě vyhodili?" zeptal se Cam.
„Z... ehm...n o... osobních důvodů," pípl Ren a nepatrně se zachvěl, což Adrianově pozornosti, kterou tomu chlapci věnoval, neuniklo.
„Zeptám se tě ještě jednou, co od této nabídky práce očekáváš?" přerušil další Camovu poznámku Adrian.
„Sám nevím. Ten inzerát byl dost zvláštní. A tolik peněz... Kdyby byl hotel natřený na růžovo, hned bych už dávno utekl, ale nevypadá to, že tohle by byl "ten" druh podniku..." zamumlal Ren a lehce se začervenal.
Vzápětí překvapivě zamrkal, protože Adrian se začal hlasitě smát.
„To sedlo. Beru tě. Jsi první, kdo mě dokázal při hovoru pobavit a přirovnal můj hotel k bordelu," řekl Adrian, když se trochu uklidnil.
„Můžu tě ujistit, že "tyhle" služby zákazníkům nenabízíme. Jsme pouze speciální hotel, pro speciální hosty a máme jistá pravidla, které ti vysvětlí, jako všechno ostatní jeden z mých lidí. Dobře poslouchej všechno, co ti řekne. Nerad se opakuje. Dostaneš týdenní zkušební lhůtu. Pokud se rozhodneš i po týdnu zůstat, podepíšeme smlouvu a dohodneme se na penězích. Pokud budeš chtít odejít, nikdo ti bránit nebude a za ten odpracovaný týden dostaneš svůj podíl peněz. Souhlasíš?"
„Ehm... Týden? Nevím, jestli za týden budu schopný něco dokázat," pozastavil se Ren zmateně nad jednou z podmínek.
„Věř mi, chlapče, týden bude bohatě stačit," pousmál se Adrian.
Další Renovy dotazy však byly přerušeny krátkým zaklepáním na dveře, které se v zápětí otevřely, a dovnitř vešel muž asi Renova věku, který vypadal, že zrovna vylezl z postele.
„Co je?" zeptal se a poškrábal se na zátylku.
„Proveď tady našeho nováčka, ukaž mu všechno, co bude potřebovat a řekni mu, co se od něj očekává. Nechávám ho ve tvých rukou, tak doufám, že nezklameš," kývl Adrian na Rena.
„Hmmmm..." zabručel mladík a chvilku si Rena prohlížel.
Ani on však na sobě nedal nic znát.
„Tak pojď," kývl nakonec rukou a vykročil z místnosti.
Ren ho musel chtě nechtě následovat, a tak během několika vteřin Adrian s Camem zase osaměli.
„Neměl jsi ho přijímat. Budou s ním jen problémy. Nejen kvůli jeho vzhledu, ale i kvůli chování," zahučel Cam.
„Nesuď knihu podle obalu, můj milý příteli," usmál se Adrian.
Cam v odpovědi jen zavrčel.
„Nevrč, pořád. Máš hrozně negativní přístup, a to se mi nelíbí. Proto dostaneš nový úkol. Až se naše nová princezna rozkouká, tak si ho po těch sedmi zkušebních dnech vezmeš na starost," řekl Adrian s úsměvem, přesto se v jeho hlase skrýval tón, který nepřipouštěl žádné námitky.
„Nejsem žádná pitomá chůva!" prskl přesto Cam, i když věděl, že odporovat nemá smysl.
„Kromě toho, jsi si nějak moc jistý, že tu zůstane."
"Má intuice mi říká, že zůstane a ta se nikdy neplete. Kromě toho, ty s tím taky přece už počítáš."
Na to Cam nic neřekl a přešel ke dveřím.
Než za sebou zabouchl, ještě na prahu se zastavil.
„Nečekej, že ho budu šetřit."
A pak už Adrian zcela osaměl.
Sedl si do koženého křesla u svého pracovního stolu, pohodlně se opřel a zavřel oči.
Okamžitě se mu vybavila tvář mladíka a náhlý záchvěv projel celým jeho tělem.
Ren byl jako u vytržení. Připadal si jako ta Alena v Říši Divů a stále si nebyl jistý, jestli se mu to všechno jen nezdá. Několikrát se i štípl, aby se přesvědčil o svém bdělém stavu. Šlo to totiž nějak až moc hladce a pořád si nebyl jistý tou poznámkou majitele o týdenní zkušební lhůtě. Jak kruci může za týden něco dokázat? A hlavně, ani nevěděl, co vlastně bude dělat. Pokud ho strčí někam do kuchyně, bylo mu jasné, že úplně propadne, protože neuměl uvařit ani vajíčka. Vaření se nenaučil, protože si ho neoblíbil a rozhodně to nemínil teď měnit. S pomocnými pracemi v kuchyni by si už poradil. Úklid taky zvládne, zahradničení už by bylo horší a z čeho měl vysloveně hrůzu, byl recepční nebo hotelový poslíček. Ovšem byl rozhodnutý se poprat s čímkoliv, co přijde.
Teď doslova klusal za tím, který ho měl po hotelu provést, a který doposud neřekl ani slovo. Prošli chodbou, pak po schodech dolů, další chodbou, doleva, schody nahoru, chodba, doleva, chodba, schody dolů, chodba až se z toho Renovi točila hlava. Nakonec se konečně zastavili před dveřmi, které jeho průvodce otevřel, a oni se ocitli v další dlouhé chodbě, která ale byla úplně jiná než ty, kterými zatím prošel.
„Tohle je ubytovací část pro personál. Má celkem čtyři patra a na každém je po pěti pokojích. Tvůj pokoj je ve druhém patře," promluvil konečně jeho průvodce a tentokrát už pomalejším krokem se znovu rozešel.
„Můžu se zeptat..." zkusil to Ren, ale mladík ho přerušil.
„Počkej, až budeme v pokoji. Řeknu ti všechno, co potřebuješ vědět, a pak tě tady provedu."
Ren se zmohl jen na přikývnutí.
O pár minut později se konečně ocitl v pokoji, který měl teď patřit jemu a údivem mu spadla pusa až na zem.
Čekal všechno, ale v žádném případě ne to, co viděl. Pokoj se skládal z malé předsíňky, které vévodilo obrovské zrcadlo od stropu až k zemi a pokrývalo téměř polovinu stěny, tu druhou zabíral šatník. Z předsíňky se pak člověk dostal už do samotného pokoje, který byl dřevěnou zástěnou rozdělen na půl. Přední polovina sloužila jako obývák, byla tu velká televize, pohodlný gauč dvě křesla, bar, malý stolek a několik dalších drobností, které doladily celý dojem k dokonalosti, za zástěnou se pak nacházela ložnice, které vévodila obrovská postel, skříň, psací stůl, pohodlná židle a opět několik drobných doplňků. Na jedné straně pak byly dveře do koupelny, stejně velké jako pokoj, s obrovskou vanou, sprchovým koutem, několika skříňkami, pračkou, sušičkou a záchodem.
Vše bylo laděno do světlých barev, a přestože nábytek nevypadal tak draze a nebyl tak luxusní jako v hotelové části, celé místo působilo neuvěřitelně útulně a příjemně.
„Tohle je teď tvůj pokoj. Uklízet a prát si budeš sám, jídlo se podává v jídelně pro zaměstnance, kterou ti ukážu a kam budeš chodit v přesně určenou dobu. V celém komplexu se budeš chovat slušně a tiše. Někteří hosté nemají rádi zbytečný hluk. Nebudeš pokládat zbytečné a dotěrné otázky, uděláš, co se ti řekne, i kdyby byl požadavek sebevíc divnější. Napřed budeš k ruce každému, kdo bude potřebovat pomoc, pak se uvidí, jak se osvědčíš. Jakýkoliv problém budeš řešit s Camem nebo se mnou. Kromě tebe je tu ještě zahradník, který bydlí v posledním pokoji, jinak jsou tu pokoje prázdné. Já mám pokoj o patro výše, druhé dveře po levé straně. Na stejném patře bydlí i dva kuchaři, tři pomocníci a jeden recepční. V přízemí pak jsou pokoje čtyř sluhů, tří uklízečů a dalšího recepčního. V posledním patře má pokoj Cam, ale vzhledem k jeho...no, řekněme neklidnému spánku, má patro celé pro sebe, proto je v některých pokojích více než jeden člen personálu. Ty můžeš být v klidu, protože k sobě nikoho nedostaneš. Dám ti mapu celého objektu, protože jsou místa, kam nesmíš vkročit, a taky přesný plán toho, co budeš celý den dělat. Základní pravidlo, které tu panuje je, být přesně na čas v danou dobu na daném místě. Ani o vteřinu později nebo dřív. To si zapamatuj, zvlášť pro tebe to bude důležité. Další pravidlo je, jak už jsem říkal, neklást zbytečné otázky a udělat bez řečí to, co se po tobě bude chtít. Nedělat zbytečný hluk a nechodit do míst, kam budeš mít přísný zákaz vstupu. Jasné? Není na tom nic těžkého k pochopení a zvládnutí, a pokud budeš tyhle pravidla dodržovat, budeš si tu žít jako v bavlnce," uzavřel svůj proslov mladík.
„Jo a jmenuju se Kyle. Na formality si tu moc nepotrpíme, fungujeme v podstatě jako rodina."
"Tak proto mě tady nechcete? Snad kromě majitele?" zamumlal Ren spíše pro sebe. I když byl k němu Kyle přátelštější než Cameron, v jeho postoji a vyjadřování byla cítit patrná odtažitost a nedůvěra.
„Podívej," povzdechl si Kyle, „není to nic proti tobě, ale řekněme...no, nejsme klasický hotel, na jaké si možná zvyklý. A Adrian...řekněme, že jeho nápady jsou občas hodně...extravagantní, a tentokrát docela přestřelil. Ale proti jeho rozhodnutí nikdo kromě Cama nepůjde, a ani ten s tím stejně nic neudělá, takže tě tu prostě budeme muset strpět. A záleží na tobě, jak se rozhodneš dál. Jednu věc ti ale přece jen řeknu. Pokud ty sám nebo tvůj čin, ať už vědomě nebo nevědomě ohrozí někoho z nás, budeš litovat toho, že jsi sem kdy vstoupil."
Poslední slova pronesl Kyle tak chladně, že se Renovi na jeden úder ze strachu zastavilo srdce.
Roztřásl se, ale zimou to rozhodně nebylo. Hleděl do Kylových modrošedých očí a cítil se jako myška, kterou do pasti chytla velká kočka. V hlavě mu začalo hučet, celý pokoj se jakoby rázem ponořil do tmy a dech uvázl v hrdle.
Pak Kyle stočil pohled stranou a Ren zamrkal, jak najednou všechny ty nepříjemné pocity zmizely.
„Hmmm, možná nebudeš tak k ničemu," zabručel Kyle a do jeho pohledu, který opět zabořil do Rena, se vloudila zvědavost.
„Pro… ehm, prosím?" zeptal se zmateně Ren.
„To nic," škubl rameny Kyle.
„Dám ti dvacet minut na vybalení, převlečení a opláchnutí. Nic proti, ale vypadáš, jako by ses válel kdoví kde. Pak za mnou přijď," řekl nakonec Kyle a vyšel z pokoje.
Když Ren osaměl, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl. Vzduch v pokoji byl lehce cítit po květinách, proto netrvalo dlouho a jeho mysl i zběsile tepající srdce se uklidnily.
Sice měl nad čím přemýšlet, rozhodně byla spousta otázek, na které by se rád zeptal, ale nechtěl riskovat ten Kyleův pohled ze kterého si málem ucvrnkl, proto se rozhodl, že to prozatím nechá být, bude dělat, co se mu řekne, řídit se pravidly a časem se uvidí. Neměl rád, když nevěděl, do čeho jde, ale na rozdíl od předchozích zaměstnání, tady se cítil, až na nepříjemnou událost před chvilkou a setkání s Camem, příjemně a hluboko uvnitř věděl, že udělá všechno proto, aby tu mohl zůstat.
Batoh hodil na křeslo, rychle vybalil těch pár kusů oblečení a osobní potřeby, přešel do koupelny, kde ze sebe skoro serval špinavé a propocené oblečení a s blaženým povzdechem zapadnul do sprchy, kde na sebe pustil horkou vodu.
Nejraději by v ní trávil hodiny, ale věděl, že tolik času nemá. Přesto těch pár minut stačilo na to, aby se cítil skvěle jak na těle, tak i na duši, a proto se už docela těšil na setkání s ostatním personálem hotelu.
Zbývalo mu posledních pět minut, proto se rychle osušil, navlékl na sebe čisté spodní prádlo, lehké tmavé kalhoty a světle šedou košili s krátkými rukávy. Spokojen se svým výsledkem se ještě v předsíni zastavil před zrcadlem, prsty si pročísl nepoddajné vlasy a otevřel dveře.
Jenže na prahu se zarazil a zamračil.
Jak to říkal? Druhé dveře vpravo? Vlevo? Nebo třetí? Bože! Jsem takový idiot, že si nedokážu zapamatovat ani tak jednoduchou věc!
Pohled na hodinky ale Rena popohnal dopředu. Cestou se pokoušel ještě vzpomenout, ale když se ocitl ve třetím patře, rozhodl se, že dá na své instinkty, které mu už nejednou zachránily život, a proto zaklepal na...
Třetí dveře vlevo...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Dodatek autora: Nová povídka. Fungl nová. Proč? Důvody jsou napsané v infu. Snad se vám to bude líbit =). V příští kapitole budeme poznávat a poznávat a možná poodhalíme něco z tajemství hotelu =)Věnování: Povídka je věnovaná všem, co ty moje bláboly čtou, jmenovitě Kanji-chan, topce, Bee Dee, Taře, zuzce.zu... a prostě všem =))).