Bylo to špatně.
Někde v koutečku mé mysli mi pořád něco říkalo, abych toho nechal. Jenže zbytek mého já se prostě nedokázalo ovládnout.
Nebude nikdo mluvit o Mareovi za mými zády. To ne. A kdo ví, co ještě všechno Yakei vyžvanil. Ani já sám nevím, jak to bude pokračovat a všechno tohle je jen další překážka na mé cestě k Mareovi. Už tak to máme složité a on… Ještě víc to zkomplikoval.
„Kenji! Kenji, přestaň!“
Slyšel jsem za sebou volání několika lidí, ale ty hlasy mi splývaly a já ani nevěděl, komu patří. Byl jsem vzteky mimo, a vážně jsem hodlal Yakeimu rozbít ten jeho úsměv.
Skočil jsem po něm, než se stihl zvednout a už jsem se napřahoval k další ráně. Jen mírně se otřela o jeho tvář, když na poslední chvíli uhnul, a pak mé zápěstí sevřel tak silně, že jsem myslel, že mi ho zlomí.
Byl to jen okamžik, než jsem se ocitl na zemi já a Yakei na mě seděl a ruku mi zkroutil za záda. Škubal jsem sebou, nechtěl jsem se jen tak vzdát. Měl opravdu co dělat, aby mě udržel, nehledě na to, že jsem volnou rukou popadl jeho dlouhé vlasy a silně s nimi škubnul.
Yakei bolestivě syknul a převážil se přese mne dopředu, jak ztratil rovnováhu. Prudce jsem zaklonil hlavu a tvrdý náraz mě ujistil v tom, že dostal pěknou ránu do obličeje. Využil jsem toho, že ochromen nečekanou bolestí povolil sevření mé ruky a jedním trhnutím jsem ho ze sebe shodil.
Už jsem chtěl po něm znovu skočit, ale to on už byl připraven a než jsem se stihl zvednout, rozmáchl se. Po silném úderu do zátylku se mi zatmělo před očima.
„Je to pro tvé dobro, Kenji,“ stihl jsem ho ještě zaslechnout, než se všechno kolem mne ztratilo.
Probrala mě silná bolest hlavy.
V první chvíli jsem si nebyl schopen uvědomit, co se vlastně stalo. Snažil jsem se rozpomenout, ale ještě víc mě tím rozbolela hlava, tak jsem to vzdal. Pomalu jsem otvíral oči a rozhlížel se kolem sebe. Ležel jsem ve své posteli… Všude bylo ticho, a podle světla právě svítalo. Posadil jsem se, ale když jsem se předklonil, zaskučel jsem bolestí a automaticky si na zdroj bolesti přiložil ruku.
Měl jsem tam docela slušnou bouli.
Svěsil jsem nohy přes postel, abych se postavil, ale můj pohled padl na stolek, na kterém byla mísa s vodou a v ní hadr. Nejspíš mi někdo dával obklady, když jsem byl mimo.
V tu chvíli jsem si vzpomněl.
Yakei…
Sevřel jsem ruce v pěst, když jsem si vzpomněl na všechno, co se v noci událo. Byl jsem opravdu vzteky bez sebe a nedokázal jsem se kontrolovat. Možná bylo dobře, že jsem neměl po ruce žádnou zbraň, protože to mohlo dopadnout hůř. No… I když je pravda, že nad Yakeiem jsem ještě nikdy nevyhrál. A ani tentokrát. Ale je fakt, že měl co dělat, aby se mi ubránil…
Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že ode mne schytal minimálně dvě tvrdé rány do obličeje. A z toho jednu pěstí, což ještě nedávno bylo nemyslitelné.
Opatrně jsem se zvedl z postele. Zůstal jsem stát, když se i zatočila hlava, ale po chvíli, kdy jsem nabyl jistoty, jsem zamířil z pokoje ven.
Ze setnice přicházelo skrz nedovřené dveře mdlé světlo, zřejmě od ohně. Potichu jsem je víc otevřel a nahlédl dovnitř. Táta seděl u stolu s hlavou položenou na rukách a na posteli tiše oddechoval Tame.
Oba dva byli oblečení tak jak večer, když jsme se vrátili do vesnice. Zřejmě byli vzhůru celou noc a takhle prostě usnuli. Kdo ví, co všechno ještě probírali.
Zašel jsem do svého pokoje, vzal přikrývku a vrátil se zpátky. Opatrně jsem tátu přikryl, aby mu nebylo chladno, a pak jsem ještě zašel k posteli a přikryl i Tameho, který tam ležel rozpláclý tak, jak prostě odpadnul.
Přiložil jsem pár polen do ohně a zavěsil nad něj kotlík s vodou, aby se uvařila a já mohl udělat čaj.
Musím pak vzbudit Tameho, aby mi řekl, co dobrého je na bolení hlavy.
Chvilku jsem stál a přemýšlel co dál, ale když se táta mírně pohnul, raději jsem se tiše vytratil ven.
Neměl jsem tušení, jak by reagoval, až by mě uviděl. Přece jen jsem v noci nadělal trochu rozruchu.
Došel jsem ke studni, abych si aspoň trochu opláchl obličej.
Voda byla opravdu ledová, ale o něco víc mě to probralo a trochu ustoupila i bolest hlavy, když jsem si ji namočil celou. Opatrně jsem si do rukávu aspoň trochu otřel vlasy, abych neměl celou halenu mokrou. Ale i tak mi naskočila husí kůže, protože mráz začal být s každým dnem silnější a já si nevzal ani přehoz.
Rozhlížel jsem se kolem sebe a přemýšlel, jestli se vrátit do tepla, nebo zůstat ještě chvíli venku. Stráže už se dávno vystřídaly a ti, co měli noční hlídku, už byli zalezlí ve svých domech.
Vzhledem k tomu, jaké nastalo počasí, tak ani ostatní obyvatelé nebyli ochotni takhle brzy vyjít ven. Po většinu zimy jsem měl vždycky pocit, jako by i vesnice usnula zimním spánkem. Bývalo tu o poznání klidněji a tišeji, než normálně. Nikdy jsem zimu neměl moc rád. Vždycky jsem měl pocit, že umřu nudou, protože ani po venku se nedalo dlouho procházet, protože mráz brzy zalezl i pod teplé oblečení.
Zadíval jsem se k bráně. Byl otevřená a před ní postával Taro, který měl zřejmě denní hlídku. Během zimy se i hlídky střídaly častěji než v létě, aby vlci nemuseli být půl dne na mraze.
To znamená, že Yakei je už dávno doma a zřejmě už spí, protože u nás nebyl.
Otočil jsem se k jeho domku. Z komína vycházel kouř a skrz pootevřené okenice jsem zahlédl pohyb.
Ani nevím proč, ale zamířil jsem k němu.
Možná chci vědět, jak po mém útoku vypadá?
Pomalým krokem jsem tam došel a ještě na moment zůstal stát. Přemýšlel jsem, zda vejít nebo raději ne. Počítal jsem s tím, že na mě Yakei bude mít ještě zlost, a že nejspíš chytnu jednu hned mezi dveřmi. Nakonec jsem však zaklepal a vešel dovnitř. Už i proto, že mi začínala být zima a já byl jen v hrubé haleně, co mě před zimou ochránila jen minimálně.
Zevnitř se ozvalo zamručení. Něco ve smyslu: „Pojď dál…“
Sice s mírnými obavami, přesto jsem nakonec za sebou zavřel dveře a vešel do kuchyně. Teplo, které tam bylo, jsem opravdu uvítal, protože mi už skoro drkotaly zuby a mokré vlasy mi začínaly přimrzat k hlavě.
„Ty si chceš asi uhnat nějakou nemoc, co?“ přistálo mi na hlavě plátno, jen co jsem vešel.
Stáhl jsem ho z obličeje a začal si utírat mokré vlasy. Yakei se právě usadil na nízké stoličce, na klín si položil hrubou kůži, která ho chránila, když šil boty.
„Měl ses umýt doma v teple, a ne na tom mrazu venku,“ pokračoval, jako by se nic nedělo.
Chvilku se probíral podešvemi, než našel dvě, které byly stejně velké, a pustil se do práce.
Přehodil jsem vlhké plátno přes šňůru a pak se postavil před něj. Zadíval jsem se do jeho obličeje. Modřina pod okem se mu už pěkně vybarvila a ret měl v jednom místě rozbitý.
„Proč jsi to řekl tátovi?“ zeptal jsem se bez okolků. „A kdy naposled jsi měl rozbitý obličej?“ nemohl jsem si odpustit poznámku.
„Na tvém místě, bych raději pomlčel. Bolí tě hlava?“ ušklíbl se, ale nezvedl ke mně pohled a dál pracoval, jako bych tam ani nebyl.
Bezděčně jsem si po těch slovech sáhl na bouli. Když jsem si to uvědomil, hned jsem zase dal ruku dolů.
„Ptal jsem se, proč jsi to řekl tátovi,“ znovu jsem zaútočil otázkou, která mě pálila nejvíc.
„Jak jsem řekl. Pro tvoje dobro.“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych znova nevybuchnul.
„Proč se do toho mícháš? Myslíš si, že bych to otci neřekl? Proč se staráš o věci, které tě nemusí vůbec zajímat?!“
„Neřekl…“
„Co?“ nepochopil jsem jeho jednoslovnou odpověď.
„Neřekl bys to tátovi. A po tom, co jsem viděl a pak i slyšel, je nebezpečné, abys tam šel. Už tak jsem měl obavy, že poběžíš za ním do města, když jsi tak strašně moc chtěl zůstat s Tamem.“
Nevěděl jsem, co mě v tuhle chvíli zabolelo víc. Jestli to, když mi řekl, že bych tam neměl jít, nebo to, že mi vlastně nevěřil.
„Slíbil jsem Tamemu, že mu pomůžu a udělal jsem to. Nehnul jsem se z tama ani na krok, i když Tame běžel za tím svým Isaou“ raději jsem se otočil a šel si sednout na postel.
„Miluješ ho?“
Udiveně jsem na Yakeie pohlédl. Čekal jsem cokoliv, ale takhle přímou otázku na tělo rozhodně ne.
„Myslíš, že váš vztah má nějakou budoucnost? Vždyť ani nemůžete být spolu,“ pokračoval. „Přemýšlel jsi nad tím, jako to bude dál? Určitě ho tolik miluješ, že jsi schopný pro něj udělat cokoliv?“
Chvíli jsem nebyl schopný slova. Jen jsem se na něj díval, jak dál pracuje a mezitím mi pokládá otázky, jako by mi říkal postup, jak ty boty ušít.
„O to se ty nemusíš starat,“ konečně jsem promluvil, když jsem si to srovnal v hlavě.
Vím, co k Mareovi cítím, ale nemám potřebu to tady vysvětlovat někomu, jako je Yakei.
„Musím se o to starat,“ nesouhlasil Yakei.
Sehnul se k zemi pro jednu z kůží, které už měl nachystané na došití vrchní části boty. Několikrát ji přiložil a přeměřil a teprve potom vzal do ruky šídlo a začal dělat jednu dírku pod druhé, které byly stejně daleko od sebe, aniž by to musel něčím odměřovat.
„A proč? Co je ti vlastně do toho, jak to já a Mareo máme? Proč se staráš? O vesnici tady nejde. Neudělal bych nic, co by vás ohrozilo a navíc, Mareo říkal, že mám vydržet, že něco vymyslí. Věřím mu,“ můj hlas byl o poznání nervóznější.
„Přemýšlej, Kenji,“ odložil konečně Yakei věci na zem a postavil se.
„Není nad čím přemýšlet!“ nenechal jsem ho domluvit. „Věřím tomu, že na něco přijde.“
„Takže není nad čím přemýšlet?“ došel Yakei až ke mně a zastavil se. „Uvažuj… Kolik a jaké možnosti máte? Je ti jasné, jak je situace ve městě teď najatá? A nejen tam, ale i tady? Co si myslíš, že tak Mareo může vymyslet, aby to nikoho neohrozilo? Neřekl to třeba jen proto, aby tě uklidnil a měl od tebe pokoj?“
Cítil jsem, jak ve mně znovu začíná narůstat vztek. Zvedl jsem hlavu, vzpurně se zadíval do toho jeho pomláceného obličeje a měl chuť mu přidat další ránu.
Jak vůbec může říct, že to Mareo řekl jen proto, aby měl ode mne pokoj? Vždyť to byl on, kdo mě políbil jako první. Určitě by to neudělal jen tak. A ten pocit, který jsem v tu chvíli měl… Dobře si pamatuji, jak se mi kolena podlomily a on mě ještě pevněji objal. To by určitě neudělal, kdyby mě nemiloval.
„Co ti vadí, Yakei?“ procedil jsem mezi zuby a zatnul ruce v pěst. „Žárlíš snad na něho? Nebo na mě?“
Yakei jen v údivu pozvedl obočí a pak se krátce zasmál.
„Žárlit?“
To slovo ještě viselo ve vzduchu, když na mě nečekaně skočil. Srazil mě na postel tak prudce, že jsem nestihl ani zareagovat. Pevně mi sevřel obě ruce, abych se nemohl bránit a pak se ke mně naklonil.
„A co když ano? Bral bys konečně vážně to, co ti tu říkám?“ zavrčel mi do ucha.
Na moment jsem zatajil dech. Šokovaný jeho slovy a tím, co se teď stalo, jsem se ani nebyl schopen vzepřít.
Vážně by to tak mohlo být? Yakei? Ten, který mě každou chvíli počastuje nějakou „příjemnou“ poznámkou… Ten, od kterého mám plno modřin na těle… Je opravdu možné, že by žárlil?
Blbost! Co se mi to tu snaží nalhat?!
„Jsi hlupák, když si myslíš, že ti tohle uvěřím,“ ozval jsem se konečně, když mi už nepříjemně funěl do ucha.
„Takže si to probereme znovu,“ sevřel mé ruce ještě víc, jako by čekal, že vyletím hned po tom, co se mi chystal říct. „Říkal jsi, že Mareo prý něco vymyslí, je to tak?“
Neochotně jsem přikývl.
„Opravdu mu to věříš?“
Znovu jsem jen přikývl.
„Jaké řešení by pro vás dva tak mohl najít?“
Mlčel jsem. Jen jsem zavřel oči a sevřel čelisti k sobě. Neměl jsem jak odpovědět, protože já sám, jsem nebyl schopný na nic přijít.
„No tak, Kenji! Jaké možnosti máte?!“ zvýšil Yakei hlas, když jsem mlčel a on se o mě zapřel ještě víc.
„Nevím!“ vykřikl jsem. „Já to nevím!“ bylo mi skoro do breku, protože to byla pravda.
„Tak já ti tady minimálně dvě nastíním. No a myslím si, že jich víc ani nebude.“
O něco malinko povolil sevření, ale nepouštěl mě. Zřejmě chtěl mít jistotu, že ho vyslechnu až do konce.
„Tak za prvé. Je tu možnost, že byste oba dva odešli pryč. Do jiné smečky, ale není jistota, že vás tam přijmou. Dobře víš, jak to chodí. A navíc, dokázal bys tu svého otce nechat samotného? Druhá možnost je, že by Mareo přišel dobrovolně sem. Jenže tady je druhá otázka… Věříš tomu, že tě miluje natolik, že by byl schopný se vzdát života ve městě a přijít sem mezi vyhnance, kde ho nečeká zrovna lehký život? Má svou rodinu a přátele ve městě. Opustil by je kvůli tobě?“
Bylo to jako rána palicí do hlavy. Po těch slovech jsem zcela uvolnil napětí ve svém těle, jak mě ta slova zasáhla. Několik hloupých slov a já byl naprosto v koncích. Ani jednou mě nenapadlo, že je možné to řešit pouze takhle.
Opravdu jiná možnost není? A Mareo to určitě ví… Tak proč říkal, že na něco přijde? Vždyť mu to muselo být jasné hned. Vážně mě miluje, že počítal s touhle možností a byl by ochoten ji přijmout? Pro něj to tak jako tak znamená, že by musel odejít z města.
„Už je ti to jasné, Kenji?“ zašeptal mi Yakei do ucha a pak mě pustil. „Proč si raději nenajdeš někoho tady ve vesnici?“
Zvedl se a podle kroků, šel nejspíš ke krbu. Já jsem zůstal ležet na posteli, a jen se přemáhal, abych nezačal brečet.
„Proč jsi mi to řekl? Proč se o mě vlastně zajímáš? O co ti jde? Nemáš mě rád, jen mi pořád nadáváš a mlátíš mě víc, než otec,“ řekl jsem tiše.
Zapřel jsem se o ruce a pomalu se zvedl. Postavil jsem se a podíval se na něj.
Proč mi on musí vždycky nějak připomenout, jak je život vyhnance k ničemu. Jak nemá žádnou budoucnost. Já se o něj neprosil…
„Mýlíš se,“ zavrtěl Yakei hlavou. „Záleží mi na tobě víc, než na ostatních. Kdysi jsem Saburu slíbil, že se o tebe postarám, kdyby se mu něco stalo. Mám tě rád, Kenji, i přesto, že jsi spratek, který poslouchá jen sám sebe.“
„Když mě máš rád, tak proč mi pořád házíš klacky pod nohy?! Proč se neustále stavíš proti tomu, co já chci?! Nechápu tě! Nesnáším tě!“
Poslední slova jsem na něj zakřičel už mezi dveřmi, když jsem vybíhal ven.
Nedíval jsem se kolem sebe a zamířil jsem rychlým krokem rovnou na druhý konec vesnice až za poslední prázdný domek. Svezl jsem se po stěně k zemi a složil hlavu do dlaní.
Yakeimu se podařilo nasadit mi brouka do hlavy. A pořádného…
Byl by Mareo schopný opustit svůj domov, ať už pro život někde jinde nebo tady? Udělal by to pro mne? A co táta… Zůstal by tu opravdu sám. Nemá už nikoho jiného, kromě mě. Jsem schopný to udělat? Odejít a nechat ho samotného? Vážně není jiná možnost?
Víc než na tátu, jsem teď však myslel na to, zda by opravdu Mareo šel za mnou.
Opravdu mě natolik miluje, že by byl schopný vzdát se svého života ve městě a své rodiny a přátel?
Teď už jsem se slzám nebránil. Nebyl tu Yakei, kterému jsem nechtěl ukázat, jak mě tím dostal. Nebyl tu ani nikdo další, kdo by mě mohl vidět a ptát se.
Seděl jsem na malé hromadě dříví a celý schoulený do klubíčka jsem brečel. Kalhoty na kolenou mi vlhly od slz, pod halenu mi foukal mrazivý vítr, ale já nebyl schopný vstát a udělat cokoliv jiného.
Co když mě Mareo opravdu nemiluje? Vždyť taky musí vědět to, co mi tu Yakei řekl.
Vzlykal jsem a nevnímal nic jiného, než svou bolest a ty pochybnosti, které mě teď sžíraly.
Tak strašně moc Mareo miluji, že si ani nedokážu představit, že by to všechno mohla být pravda. Asi bych na místě umřel, kdyby mi nakonec řekl, že to všechno byla jen hra.
Klepal jsem se zimou, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Cítil jsem se tak mizerně, že jsem nebyl schopen se zvednout a jít do tepla. Vlhké tváře mě štípaly od mrazu a ruce jsem měl tak ztuhlé, že jsem nebyl schopen pohnout ani jedním prstem.
Seděl jsem docela tam dlouho. Aspoň podle mne jo. Skoro jsem už necítil tělo, jak jsem byl promrzlý. Když jsem se chtěl pohnout, ani to pořádně nešlo.
„Nejsi normální. Když už chceš brečet, tak si aspoň vlez do tepla,“ ozval se nade mnou Yakeiho hlas.
Stáhl ze sebe přehoz a hodil ho přese mne. Jen jsem si ho přitáhl víc ke krku, ale nepodíval jsem se na něj a ani jsem nic neřekl.
Yakei si přede mne dřepl a chytl mně za hlavu. Zvedl mi ji, aby mi viděl do obličeje.
„Jsi vážně beznadějný,“ zavrtěl hlavou.
„Přišel ses mi vysmívat?“ znovu se mi z očí spustily slzy, které mi hned namrzávaly na tvářích.
„Proč bych měl? Jsi blázen, pokud si to myslíš. Kdybych se ti chtěl vysmívat, řekl bych ti určitě něco jiného. Třeba něco jako…“ Na moment se zamyslel a pak dodal: „Nic mě nenapadá. Pojď domů. Táta se už po tobě sháněl.“
Vstal a chytl mě za paži, aby mi pomohl vstát. Jenže já byl tak ztuhlý, že sotva jsem se pohnul, už jsem se kácel zpátky na tu hromadu dříví.
„Vylez si a pořádně se mě chytni kolem krku,“ otočil se ke mně zády a dřepl si.
Jen na moment jsem zaváhal. Pořád jsem měl na něj zlost, za to co mi řekl. Ale kdyby to nebyl on, byl by to někdo jiný… A… Měl pravdu, ať se mi to líbilo nebo ne.
Protáhl jsem ruce skrz rukávy přehozu, aby mi nespadl, a pak jsem se naklonil k Yakeimu a pevně se ho chytil kolem krku.
„Zkus mě neuškrtit,“ pootočil ke mně hlavu a usmál se.
„Aspoň bych měl od tebe klid,“ zamručel jsem, když mě chytl oběma rukama pod zadkem a i se mnou se zvedl.
„Bylo by ti po mně smutno a já bych tě pak chodil strašit,“ znovu se Yakei pousmál. „Jestli onemocníš, tak tě osobně sežeřu za to, jak jsi hloupý.“
Pomalým krokem mě odnesl až k nám domů.
Na návsi bylo pár vlků, kteří se na nás zvědavě dívali, a když se jeden z nich chtěl zeptat co se děje, Yakei jen zavrtěl hlavou, že se nemá ptát. Já se opřel o jeho rameno a schoval svůj ubrečený obličej. Nepotřeboval jsem, aby někdo věděl, že jsem brečel.
Když jsme vešli do naší kuchyně, pustil jsem se a seskočil dolů. Ale první došlápnutí na ztuhlé nohy mě poslalo k zemi. Jen jsem heknul, když jsem tvrdě dopadnul na zadek.
„Kenji, cos to, prosím tě, vyváděl?“ ozval se hned táta.
Přiběhl ke mně a starostlivě si mě začal prohlížet.
„Rozhodl se, že bude hlídat konec vesnice a zapomněl si vzít teplé oblečení. Ale hlídal statečně,“ odpověděl za mě Yakei a i s tátou mě chytli pod paží a pomohli mi vstát.
Dovedli mě k posteli a tam mě uložili. Sundali mi boty a Yakei si vzal svůj přehoz.
„Díky žes mi ho pohlídal,“ zasmál se, když ho na sebe navlíkal zpátky.
„Uvařil jsem čaj. Udělá se ti lépe, takže to celé vypiješ,“ ozval se odněkud z místnosti Tame.
Úplně jsem na něj zapomněl. Byl tak ticho, že jsem ho ani nezaregistroval. Zatím, co mě táta přikrýval a podložil mi pod hlavu snad všechny polštáře, které v domě našel, on mi nalil horký odvar z čehosi.
Měl jsem tak ztuhlé prsty, že mi kalíšek pomáhal přidržovat, aby mi nevypadnul z ruky.
Upíjel jsem čaj, který chutnal tak nějak zvláštně. Když jsem se zašklebil, Tame se jen pousmál a začal mi jmenovat bylinky, které do toho dal. Když řekl poslední, já si už nepamatoval tu první.
S každým douškem se mi po těle rozlévalo příjemné teplo. Když jsem poctivě vypil všechno, co mi Tame nalil, bylo mi už lépe a cítil jsem všechny končetiny. Měl jsem chvílemi pocit, jako by mi chodidla okusovali mravenci.
„Půjdu si lehnout k sobě,“ odhrnul jsem přikrývku a chtěl vstát.
Táta mě však zatlačil zpátky do postele a znovu mě přikryl.
„Zůstaneš tady, je tu nejtepleji. U tebe v pokoji by ti byla zima,“ posadil se vedle mě, když mu Tame uvolnil místo. „Pořádně se vyspíš, ano? Nechci, aby si onemocněl. Mei odešla do města a Tame zítra brzy ráno taky odchází. Tak se postarej, abys byl fit,“ stáhl mi vlasy z čela.
Zdá se mi to, nebo se na mě táta usmál?
Udiveně jsem na něj pohlédl. Čekal jsem, že bude zle. Že se na mě vyvalí spousta výčitek a možná i nějaká ta rána. Ale on se na mě usmál. Tohle mě opravdu dostalo…
„Omlouvám se,“ zamumlal jsem.
Přikryl jsem se až ke krku a otočil se ke stěně. Najednou mi bylo všechno líto. Neměl jsem sílu se na ně dívat, protože bych se nejspíš znovu rozbrečel. Přikrčil jsem se a pevně jsem chytl přikrývku, jako bych měl strach, že mi ji někdo vezme.
„Nemáš hlad?“ zeptal se mě táta.
Jen jsem zavrtěl hlavou a pak už jsem zavřel oči.
Ještě mě pohladil a pak už mě nechal být. Zvedl se a podle hrkání stoličky, se usadil u stolu.
„No, tak já se jdu konečně vyspat. Boty ti donesu večer, Tame,“ ozval se ještě Yakei a pak už se rozloučil a za chvilku ho nebylo.
Táta s Tamem snídali a tiše si povídali. Vzpomínali na staré časy ve městě, kdy ještě byl Tame malý a jeho otec společně s mým byli velcí kamarádi a často se navštěvovali. Jedním uchem jsem je poslouchal a přitom se myšlenkami ubíral k Mareovi.
Představoval jsem si, co asi teď dělá a jak vlastně může vypadat jeho dům.
Vždyť ani nevím, kde přesně žije. Jestli sám, nebo s rodiči, jestli ve městě nebo v přilehlé vesnici.
V duchu jsem se mu omlouval za to, že jsem pochyboval o jeho lásce.
Určitě mě miluje. Kdyby ne, nechoval by se tak ke mně…
Mírně jsem se třásl, i když mi bylo teplo. Strašně jsem s ním toužil být, ale nejspíš se mi to dlouho nepodaří. Jestli vůbec, protože jsem teď svým chováním dal tátovi dvakrát tak větší důvod, aby mě nikam nepustil.
Abych na to nemyslel, raději jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru a to tiché mluvení mě nakonec uspalo.
Prospal jsem tak půl dne. Odpoledne, když jsem se trochu najedl, jsem chtěl jít ven, ale Tame mi to zakázal. Byl jsem přinucený strávit celý den v teple a v posteli. Děsně jsem se nudil.
Nakonec si k večeru ke mně přisedl a aspoň chvíli jsme si povídali, když táta odešel ven na kontrolu vesnice a střídání hlídek.
Když se táta vrátil, přišel s ním i Yakei. Byl připravený na noční hlídku, kterou měl střídat po půl noci. Donesl slíbené boty a pak se usadil ke stolu a pustil se do večeře, kterou dneska připravil Tame. Také jsem dostal plnou misku, a musel jsem uznat, že mi opravdu chutnalo.
Zatím, co já jedl na posteli, ti tři seděli u stolu a probírali nějaké další věci.
Za celou dobu, kdy si mysleli, že spím a mluvili o tom, co se děje ve městě, já pozorně naslouchal. Začal jsem si některé věci dávat do souvislosti a tušení, že se opravdu děje něco špatného, se stávalo realitou.
Jak dlouho bude trvat, než se ta pomyslná hráz provalí a voda smete všechno, co ji bude stát v cestě?
Uvědomuje si ve městě vůbec někdo, že se něco děje, nebo má velitel všechno pevně v rukách a v klidu a v tichosti dokončuje své plány? Mei je teď ve městě a všichni čekají, s čím se vrátí. I když se většinou při svých návštěvách mnoho nedozvěděla, přesto i ta trocha byla vždycky zásadní.
Co mě však děsilo, bylo to, že i Mareo by mohl být v nebezpečí. Co když veliteli něco dojde a zaměří se na něj? Přece jen pravidelně o úplňku mizí z města. Za celou dobu jen jednou nepřišel a to ještě proto, že onemocněl.
Začínal jsem se o něj bát.
Je silný, to jo. Umí se bránit a Tame mu byl dobrým učitelem. Ale co když se stane něco nečekaného? Něco jako se stalo třeba právě Tamemu? Jestli zjistí, že nám nosil informace, nevyženou ho. Rovnou ho popraví.
Musím jít na to setkání. Musím s ním mluvit a i když se mi to nelíbí, chci mu říct, aby na nějakou dobu naše schůzky vynechal. Bude se mi po něm stýskat. Ještě víc než teď… Ale nechci jeho život ohrozit jen proto, abych se s ním viděl na pár hodin.
Povzdychl jsem si, když jsem si uvědomil, že Marea nejspíš hodně dlouho neuvidím. Strach o naši budoucnost ve mně vyvolával další a další otázky, na které jsem chtěl znát odpověď. Třeba i to jestli opravdu přemýšlel, co s námi dvěma bude dál.
Další den ráno, když jsem se vzbudil, byl už Tame pryč. Táta ještě spal u sebe v pokoji a všude bylo tak velké ticho, až jsem měl pocit, že to přinese něco špatného. Raději jsem vstal, obstaral oheň a začal připravovat snídani. Než jsem byl hotov, tak už i táta byl nakonec vzhůru a jen se pousmál, když viděl, co všechno jsem stihl za tu dobu udělat.
Čekal mě další zimní nudný den. Každá zima mi přišla strašně dlouhá a opravdu nebylo co dělat. Občas jsem pomáhal někomu z vesnice, když bylo potřeba, ale většinou byl na zimu každý dobře připravený, tak té práce nebylo tolik.
„Zítra už půjdeš na hlídku,“ ozval se táta, když právě sklízel věci ze stolu a chystal si tam nějaké listiny, které si potřeboval pročíst. „Dvě budeš mít přes den a pak budeš mít noční hlídky. Kdy se budeš střídat, ti určit Yakei.“
„Noční hlídka?“ zarazil jsem se.
Denní mi opravdu nevadila, ale ty další už ano. To totiž znamenalo, že nepůjdu na setkání s Mareem.
„Ano,“ zazněla strohá odpověď.
„Ale vždyť za pár dní bude úplněk…“ namítl jsem.
„Chceš mi tím říct, že půjdeš na setkání?“ otočil se ke mně táta, když jsem se u něj zastavil.
Jen jsem přikývl.
„Kenji,“ povzdechl si. „Už jsem se ti před tím snažil naznačit, že je to teď nebezpečné a nevíme, co bude. Pokud někdo půjde na setkání, tak jen Tame.“
„Ale… Ale jsem domluvený s Mareem, že tam půjdu,“ nešťastně jsem rozhodil rukama.
„Je jedno, kdo tam půjde, jestli ty nebo Tame. Vlastně,“ podrbal se táta ve vlasech. „Není to jedno. Tame je daleko víc zkušenější. Pokud by se něco stalo, ví, co má dělat, kdežto u tebe si tím ještě nejsem jistý. Pokud se situace uklidní, můžeš tam zase chodit Ale teď ne. Nebo tam chceš jít hlavně kvůli něčemu jinému? Upřednostňuješ své vlastní zájmy před bezpečím vesnice?“
Cítil jsem, jak i teplo stoupá do tváří a raději jsem se otočil.
„Ne, vím jak je bezpečí vesnice důležité. Ale… No… Chci ho vidět. Stejně o tom už víš, protože ti to Yakei všechno vykecal. Mám Marea rád a on mě taky.“
Musel jsem být červený až na zadku. Neměl jsem ani odvahu se k tátovi otočit zpátky, aby viděl, jak se před ním stydím mluvit o těchto věcech. Vzal jsem do ruky hadr a začal jsem aspoň důležitě utírat prach na policích.
„Přiznávám, že bych byl raději, kdyby sis našel někoho tady z vesnice a nejlépe nějakou vlčici. Ale lásce neporučíš. To vím i podle sebe,“ povzdechl si nakonec táta. „Ale vím, že Mareo je hodný člověk. A pokud ho tolik miluješ, tak už jen proto bys na to setkání jít neměl. Byli byste v ohrožení oba dva. Chceš, aby se vám něco stalo? Nebo třeba jen mu a to proto, že jsi ho chtěl za každou cenu vidět? Pořád ještě nevíme, s čím přijde Mei. Měla by se do dvou dnů vrátit. Pokud bude všechno v pohodě, možná to ještě zvážím. Ale spíš počítej s tím, že tentokrát nikam nepůjdeš.“
„Tati! Prosím!“ prudce jsem se na něj otočil a už mi bylo jedno, jestli jsem rudý nebo ne.
„Už jsem řekl, Kenji,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Prosíííííím! Slibuji, že budu opatrný!“ zkusil jsem to znovu.
Asi se něco se mnou stalo, když tu prosím jako nějaké malé děcko o cukrátko. I tátu to překvapilo a na moment na mě zůstal v údivu hledět. Pak se ale vzpamatoval a znovu zavrtěl hlavou.
„Rozhodl jsem se a to platí. Nikam nepůjdeš.“
„Ale já tam potřebuji jít!“ vyhrkl jsem.
„Kenji!“ táta vstal a výhružně se na mě podíval. „Nerozuměl jsi tomu, co jsem řekl? Chceš znovu začít hádku? Víš, že to nikdy nedopadlo dobře!“
„Ale, když-“
„Tak dost!“ přerušil mě táta a bouchnul pěstí do stolu. „Bude to, jak jsem řekl. A pokud se míníš se mnou dohadovat, nechám tě zavřít a nebudu se dlouho rozmýšlet. Už toho mám vážně dost!“
Chtěl jsem pokračovat, ale po těchto slovech jsem se zarazil. Byl jsem schopný se tu hádat, kdo ví jak dlouho, a že bych to určitě dokázal, až bych všem ve vesnici lezl na nervy. Ale tátovo rozhodnutí a jeho pohled říkal, že myslí smrtelně vážně to, že by mě s klidem někam zavřel.
A to jsem nechtěl dopustit, i když mě to stálo hodně sebeovládání a bolení břicha…
„Dobře,“ rezignoval jsem, ale za zády jsem však svíral ruce v pěst, jak jsem byl naštvaný.
Otočil jsem se a bez dalších slov jsem zamířil do svého pokoje. Zabouchl jsem za sebou dveře a bylo mi jedno, že sem nepustím teplo a nejspíš mi bude za chvíli zima. Chtěl jsem být prostě sám.
Od té chvíle jsem se uzavřel do sebe. S nikým jsem nemluvil, a pokud se mně někdo na něco ptal, tak jsem jen přikyvoval či vrtěl hlavou. Pokud po mně někdo chtěl nějakou práci, tak jsem ji prostě udělal a pak zase beze slova zmizel k sobě do pokoje.
„Nech mě být.“
Tohle byla jediná věta za dva dny, když za mnou táta přišel a chtěl si se mnou promluvit. Nakonec nade mnou mávnul rukou s tím, že až přestanu trucovat, tak mám za ním přijít.
Jenže já nechtěl.
I když jsem byl povětšinou zavřený v pokoji, přesto jsem naslouchal všemu, co se kolem dělo.
Měl jsem obavy, že když se vrátí Mei, že ani její zprávy nebudou dobré a to upevní tátovo rozhodnutí mě nikam nepustit.
Moje první noční hlídka mi začala po setmění. Měl jsem na starost severní stranu. Úplně na druhém konci vesnice, než byl směr k místu setkání. Jako by mi i tím chtěli ukázat, že se nikam nepůjde.
I přesto, že jsem nestrážil celou noc, měl jsem pocit, že se ten čas neskutečně vlekl.
Snažil jsem se na nic nemyslet a jen si dělat svou práci, protože jsem měl pocit, jako by Yakei uměl číst i myšlenky. A rozhodně jsem netoužil po tom, aby se začal vyptávat, co plánuji.
V jednu chvíli jsem se víc zadíval na měsíc, kolik času mi ještě zbývá do výměny. Moc mu taky nezbývalo do úplňku.
Tři dny… Tři dny a dvě noci chyběly k tomu, abych se mohl vidět s Mareem. A já tam nesměl jít.
Hlídka mi už skoro končila a já se přesunul na náves ke studni, abych se vyměnil s tím, kdo mě měl vystřídat. Shodou okolností to byl Taro, který se naštěstí nic nevyptával a zajímaly ho jen ty nejnutnější věci.
Než došel, rozhlížel jsem se kolem sebe a všiml si, že se právě vrátila Mei. Trochu mě to udivilo, protože ještě nikdy se takhle pozdě v noci nevrátila. Ale říkal jsem si, že ji nejspíš zpomalil sníh, který padal bez přestání už dva dny. To, že zamířila rovnou k nám, mi však divné nepřišlo. Ani to, že vzápětí po ní k nám šel Yakei. Často se tak stávalo, když přinesla nějaké zprávy z města a potřebovala je tátovi sdělit co nejdříve.
Přestal jsem je sledovat a zaměřil se na Taro, který už ke mně přicházel. Poptal se na všechno, co potřeboval vědět, popřál mi dobrou noc a pak už zamířil svým směrem. Za chvilku mi zmizel mezi domky…
Ještě na moment jsem stál a znovu se kolem sebe rozhlédl. Chybělo už vystřídat jen dvě hlídky na jižní straně. Na moment jsem se tím směrem zadíval. Právě přicházel první vlk, a jakmile se vystřídá, přijde ten poslední.
Tohle je moje šance…
Zamířil jsem rychlým krokem domů. Jen co jsem vešel, přivítalo mě příjemné teplo a vůně čaje, který už všichni tři popíjeli a byli zabráni do vážného rozhovoru, že mě skoro ani nezaregistrovali.
Přesto zmlkli, když jsem vešel a jen mě pozorovali. Měl jsem pocit, jako bych tam byl navíc. Yakei se však v jednu chvíli nadechl, že něco řekne, ale vzápětí zavřel pusu. Podle toho, kdy k nám dorazili oni dva a potom já, neuběhlo moc času a zřejmě si nestihli všechno říct.
„Nebudu vás rušit. Najím se u sebe a hned půjdu spát,“ zašel jsem do komory a nabral jsem si jídlo do ošatky. „Neměli byste dlouho ponocovat, nebo budete unavení.“
Ještě jsem na ně mávl rukou a zmizel jsem u sebe v pokoji.
Zavřel jsem dveře, ale zůstal jsem stát hned za nimi. Přitiskl jsem na ně ucho a zaposlouchal se.
Znovu začali mluvit, ale skoro vůbec jsem jim nerozuměl. Ale zřejmě zůstali všichni tři sedět u stolu a probírali asi dost důležité věci, už podle toho, jak měla Mei naléhavý tón v hlase.
Na víc jsem nečekal.
Rychle jsem došel k posteli a odložil na ni ošatku s jídlem. Sehnul jsem se a zpod postele vytáhl vak, kde jsem si v uplynulých dvou dnech tajně nachystal věci. Jedno teplé náhradní oblečení a deku. Otevřel jsem ho a všechno, co bylo v ošatce, jsem do vaku vysypal. Pořádně jsem ho zavázal, aby mi do něj nenapadal sníh a hodil jsem si ho na záda. Vodu jsem nepotřeboval sebou nosit. Je jí všude dost a navíc sněžilo.
Ještě jsem se pohmatem ujistil, že dýku i meč mám stále u pasu.
To o čem mluvili, bylo opravdu tak vážné, že ani jednomu nedošlo, že jsem meč neodložil v kuchyni na polici, tak jak to obvykle dělávám?
Ale pro tuhle chvíli mi to vůbec nevadilo a jen jsem jejich nedbalost přivítal. Ještě jsem se na moment zastavil u dveří a znovu se zaposlouchal. Ale situace v kuchyni se vůbec nezměnila.
Teď nebo nikdy. Tuhle šanci už zřejmě mít nebudu. Nikdo mě nehlídá a ještě chybí jedna stráž, než se vystřídá.
Potichu jsem otevřel okno a vyplížil se ven. Na moment jsem se přikrčil a opatrně se rozhlížel kolem sebe. Naslouchal jsem, jestli se někde poblíž nepohybuje hlídka, která měla tuhle stranu vesnice na starosti, ale všude bylo naprosté ticho. Zvedl jsem se a přivřel jsem okenice, aby pokoj hned neprochladl a zima, která by z něj šla, neprozradila, že se něco děje.
Kdybych se mohl změnit ve vlka, bylo by to o hodně jednodušší. Ale tentokrát to nešlo. Nebylo horké léto, abych si vystačil jen s tenkou halenou a kalhotami, které bych byl schopen unést i jako vlk.
Přesto jsem se obratně plížil mezi domky, pozoroval jakýkoliv pohyb, který by napověděl, že mám hlídku v patách a naslouchal každému zvuku.
Zdálo se mi to jako věčnost, než jsem se dostal tam, kde jsem potřeboval. Nakonec však byla přede mnou už poslední překážka.
V duchu jsem si vybavoval, kde kdo zrovna může být. Poslední hlídka se zrovna střídala a já měl jen jednu únikovou cestu. A rozhodně jsem na to neměl moc času. Vykoukl jsem z poza rohu směrem k návsi. Právě k sobě došli a předávali si zprávy. Ještě jednou jsem se ohlédl, zda za mnou nikdo nejde a pak se rychlým a tichým krokem rozběhl do nejtemnějšího místa, kde jsem přelezl hrazení. Jedno ze dřev jen tiše zapraskalo, když jsem seskakoval dolů a můj doskok ztlumil sníh. Zůstal jsem na moment nehybně dřepět. Napínal jsem zrak i sluch, větřil jsem, zda neucítím někoho ze stráže, který by se ke mně mohl blížit.
Ale nic z toho se nedělo.
Ty dny, kdy jsem se s nikým nebavil, jsem si celou tuhle věc dobře rozmýšlel. Vnímal jsem každý pohyb stráží během jejich hlídek i střídání, ať už ve dne, nebo v noci. Sledoval jsem, jak je kdo ostražitý a rychlý. Nenápadně jsem vypozoroval, která místa by byla pro útěk nejvhodnější. A to všechno mi dalo dohromady můj plán.
A právě dnes byla největší šance, že se to povede…
Věděl jsem, že po mně ve sněhu zůstanou stopy. Tohle se prostě zamaskovat nedalo, neměl jsem na to čas. Ale v té tmě byla šance, že je přehlédnou a všimnou si jich, až se rozední. Tak jsem se aspoň vyhýbal místům, kde byl sníh hluboký nejen proto, aby mě to nezdržovalo, ale i proto, že každé zaboření, znamenalo další zvuk, který by na mě upozornil. Stačilo jen pár kroků, než jsem se ocitl v hustém lese, kde sněhu ještě tolik nebylo. Dalo se mezi stromy rychle projít a nenápadně zmizet.
Nešel jsem přímo k místu setkání. Bylo mi jasné, že to bude první věc, která tátu nebo Yakeie napadne a mohl bych na ně někde cestou narazit.
Pokud mě někdo vůbec hledat bude. Ani bych se nedivil, že si mé nepřítomnosti všimnou až teprve, když nedorazím na střídání hlídky.
Když jsem byl dostatečně daleko od vesnice, zamířil jsem k Saburovu domku. Bylo to první místo, které mě napadlo, kde bych mohl přečkat tu jednu noc, co mě dělila od setkání s Mareem.
Ale v polovině cesty jsem si to rozmyslel.
Co když mě nakonec vážně budou hledat? Tohle by mohlo být první místo, kam zamíří a má cesta za Mareem by tím skončila.
Vydal jsem se tedy na druhou stranu. Velkým obloukem jsem se vyhnul Saburovu domku a pomalu jsem mířil k místu setkání. Nespěchal jsem. Nebylo proč, měl jsem spoustu času. Mohl jsem si dovolit okliku, a přesto jsem věděl, že tam dorazím včas. Takhle jsem aspoň ztížil hledání mé maličkosti.
I příroda mi byla tentokrát nakloněna. I když mrzlo a místy mi byla docela zima, začal padat sníh.
Mráz se tím o něco utlumil, ale co bylo důležitější, ten čerstvý sníh zakryl mé stopy.
Byla už noc, když jsem se rozhodl zastavit. Od místa setkání mě dělil už necelý den cesty a já si opravdu potřeboval odpočinout.
Našel jsem si místo pěkně v závětří, mezi stromy. Odhrnul jsem sníh mezi křovinami, které mě chránilo i před studeným větrem. Oheň jsem si netroufal rozdělat, protože by hned ukázal, kde se skrývám. Odpásal jsem si meč a dobře jsem se zabalil do hrubé deky, kterou jsem si vzal sebou. Usadil jsem se na svém vaku, abych neseděl přímo na zemi a meč si položil na klín. Měl jsem ho tak na dosah ruky, kdyby bylo potřeba.
Pohodlně jsem se opřel o hrubý kmen stromu a zavřel oči. Snažil jsem se zhluboka dýchat a nemyslet na to chladno, aby mi nebyla ještě větší zima. Stále jsem si opakoval, že už jen chvíli a uvidím Marea. Pak půjdu zpátky do vesnice, a i když nejspíš dostanu namláceno, vrátím se aspoň s pocitem, že jsem udělal všechno proto, abych si s Mareem řekl vše, co jsem potřeboval a co jsem se potřeboval zeptat.
Tolik věcí se ho chci zeptat. A taky mu toho hodně potřebuji říct. Nechci mít neustálé pochybnosti. Chci vědět, že své slova „miluji tě“ myslel naprosto vážně. Pokud mi je zopakuje, potvrdí mi, že mě miluje, budu pak už v klidu schopen čekat na den, kdy budeme moci být spolu. Potřebuji se ho dotknout a vědět, že to, co bylo při minulém úplňku, nebyl jen sen…
I když jsem se snažil být ostražitý a hlídal jsem si okolí, stejně mě i přes tu vlezlou zimu únava přemohla. Místy se kolem mne všechno ztrácelo, i když jsem se snažil přemáhat, abych neusnul.
Nějaký šestý smysl mě však vždy na moment probral, když jsem měl pocit, že jsem zaspal čas setkání, ale při pohledu na nebe, jsem se pokaždé ujistil, že jsem zdříml jen na malou chvilku a mám ještě spoustu času.
Až zajde měsíc, budu pokračovat v cestě za svou láskou… Ve dne se půjde lépe a než bude večer, budu už dávno na místě.
Sníh, který nepřestával padat, na mě pomalu tvořil bílou přikrývku. Tím, že jsem byl zabalený v dece, nepromokl jsem, naopak jsem měl pocit, jako by mě ta sněhová vrstva víc chránila proti chladu.
Ještě jednou jsem se podíval k nebi, abych se ujistil, že ještě chvíli můžu odpočívat, než se zcela rozední.
Jenže s touhle poslední myšlenkou, jako bych dostal povel, že můžu usnout a pořádně se vyspat.
Nejspíš za to mohla únava, nebo chlad. Či to, jak jsem skoro celou noc probděl jen s malinkými přestávkami lehounkého spánku, ze kterého jsem se vždy po chvilce budil. Tentokrát jsem usnul tak tvrdě, že jsem nevnímal už ani zvuky kolem sebe, ani to, že přestalo sněžit a začal znovu foukat mírný vítr.
„Hm, vypadá to na pěkný úlovek. A že narazím zrovna na tebe….“
Trhnul jsem sebou.
Hlas, který se ozval přede mnou, mě probudil. Nepohnul jsem se, jen jsem rukou nenápadně zkontroloval, zda mám meč stále při sobě.
„Vzbuď se!“ ucítil jsem kopanec do nohy.
Ruku schovanou pod dekou jsem pomalu posunul k jílci meče a pevně jsem ho sevřel.
„No tak! Máme si ještě co vysvětlovat! A kdo ví, třeba se dozvíme i něco nového,“ pokračoval netrpělivě vlk, co stál přede mnou a znovu mě nakopnul.
Zvedl jsem konečně hlavu. Díval jsem se přímo do očí Kiwovi. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se tu setkám zrovna s ním.
„Utekl jsi tatínkovi?“ uchechtl se, když viděl, že ho už vnímám.
„Jdi pryč a nech mě být,“ zavrčel jsem výhružně a cítil jsem, jak se mi pod kapucí tlačí vlčí uši a v puse se mi protahují tesáky.
Na něj jsem zrovna náladu neměl. Měl jsem na něho spíš stále zlost a teď ještě větší. Byl pro mne další překážkou k tomu, vidět se s Mareem. Moje cesta tak byla ohrožena a podle světla, které už bylo, jsem měl nejvyšší čas vyrazit.
Volnou rukou jsem z hlavy shodil kapuci. Moje slechy se hned natočily po dalším zvuku, který přicházel z pravé strany. Podíval jsem se tam a zavětřil jsem.
Nepříjemně se mi stáhnul žaludek. Vlk, který z té strany přicházel, patřil do smečky divokých.
Znovu jsem se podíval na Kiwu, který stál přede mnou s napřaženým mečem a zlomyslně se usmíval.
„Věděl jsem, že jsi zmetek,“ zavrčel jsem na něj, když mi došlo, že se přidal k divokým vlkům.
„Tomu se říká boj o přežití a navíc… U nich se nemusím nikomu zpovídat. Klidně tě tu na místě zabiju a oni mi ještě poděkují,“ ukázal rukou tentokrát nalevo.
Pootočil jsem hlavu.
Byl jsem v háji. Začal jsem být nervózní a krev se mi v těle rozproudila tak rychle, že mi přestala být zima.
Musím něco vymyslet. Musím, než sem ti dva dojdou. Neubráním se jim! Kiwa už není jeden z nás. Zradil i vyhnance tím, že se přidal k divokým vlkům. Kdo ví, co všechno jim řekl a tím pádem může být vesnice v ohrožení. Musím se z toho nějak dostat a rychle se vrátit a varovat je!
„Jestli uvažuješ nad návratem do vesnice, tak na to zapomeň. Nepustím tě a navíc, pár vlků z mé nové smečky, je už na cestě tam,“ ozval se Kiwa, jako by věděl, na co myslím.
Vlci, kteří přicházeli z boku, už byli od nás jen pár kroků.
„Určitě je ti jasné, že na tebe budeme mít nějaké otázky. Takže nic nevymýšlej a vstaň. Nebo nemůžeš? Co tvoje noha? Už se uzdr-“
Nedopověděl. Jen v údivu pohlédl dolů na můj meč, který měl z poloviny zaražený v hrudi. Ve chvíli, kdy přestal být ostražitý, já vyskočil a bez varování na něj zaútočil.
„Ty…“ zachrčel a jeho vlastní meč mu vypadl z ruky.
Kopl jsem ho do břicha a uvolnil si meč. Dopadl do čerstvě napadaného sněhu, který se hned začal barvit do ruda.
Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co s ním bude. Nevšímal jsem si ho už, protože v tu chvíli se na mě vrhli jeho druhové, když viděli, co se stalo.
Jednal jsem tak, jak mi velel instinkt. Vycítil jsem, který z nich je slabší, a na toho jsem hned zaútočil. Věděl jsem, že mají převahu, ale nechtěl jsem se vzdát. Rozmáchl jsem a vlk, který přiběhl z pravé strany, jen na poslední chvíli uhnul.
Křoví, které mě při spánku chránilo před zimou, pro mne teď však znamenalo nevýhodu. Potřeboval jsem se dostat na volnější prostranství. Za mnou byl strom a z boku vlci…
Znovu jsem se ohnal mečem a hned na to, jsem přeskočil ležícího Kiwu. Bylo to jediné místo, kudy jsem mohl proběhnout. Ale sotva jsem doskočil, nohy se mi podlomily bolestí. Vlk, který běžel zleva, na mě už stihl zaútočit a při mém výskoku mě zasáhl mečem do boku.
Skoro okamžitě mé oblečení nasáklo krví, a ta se teď vsakovala do sněhu, stejně jako Kiwova. Bolest mě na moment ochromila a já se s rukou, přitisknutou na boku, zkroutil do klubíčka.
Chtěl jsem tam prostě ležet a čekat, až bolest odezní, ale mé smysly mi stále říkaly, že není všemu konec. A… že tady nechci umřít…
Na poslední chvíli jsem zvedl ruku s mečem a uchránil se tak před útokem, který by mi určitě rozsekl hlavu vejpůl. Ruka mě zabrněla až v lokti, jak silný náraz do meče to byl. Rychle jsem se překulil z dosahu a vyskočil na nohy i přesto, že mi bolest ubírala síly.
Díval jsem se, jak se ke mně oba dva blíží a výraz v jejich tvářích říkal, že tohle je moje poslední hodinka.
Co mám dělat? Neubráním se! Jsou dva a já jsem zraněný…
Jako na povel, vyskočili proti mně oba najednou. Stihl jsem se jen jednou ohnat a vzápětí mě k zemi srazila další bolest. Už jsem ani nevnímal, kdo z nich mě zasáhl. Jen jsem se v obraně snažil odrážet údery meče.
S tím, jak jsem krvácel už z několika míst, rychle vyprchávala i má síla. Byl jsem schopen se udržet už jen na kolenou. Nedokázal jsem už ani vstát. Z posledních sil jsem zvedl ruce, abych se bránil, ale meč mi vypadl a zabořil se do sněhu, který už dávno neměl tu svou jiskřivě bílou barvu. Ztěžka jsem oddechoval a jen se opřel o zem, jak na mě šla závrať.
Tohle je konec…
V uších mi zaléhalo a točila se mi hlava. Měl jsem problém se nadechnout a srdce tlouklo rychle, jako by chtělo zpátky do těla napumpovat všechnu krev, o kterou jsem přišel. Měl jsem několik zranění od meče, ale přitom se mi zdálo, jako by ta bolest ustávala. Snažil jsem se udržet oči otevřené, ale šlo to ztěžka. I ta zem, ke které jsem měl teď tak blízko, se mi rozmlžila…
Ruce, o které jsem se opíral, povolovaly a já pomalu klesal dolů. Přesto jsem se ještě jednou podíval vzhůru.
Neumřu tu se skloněnou hlavou, jak nějaký trestanec či zbabělec.
Když jsem dopadl na zem, pousmál jsem se.
Jaký to zvláštní konec...
Nechat se zabít divokými vlky a přitom jako posledního vidět…
Yakeie…