Seděl jsem a díval se na Yakei a na tátu. Oba dva zmlkli a jen se na sebe dívali. Dobře jsem si všiml toho nepatrného pohybu hlavou směrem ke mně, když Yakei pronesl poslední slova.
Okamžitě mi došlo, že myslí mě.
Táta to nedovolí. Mám zakázané odejít z vesnice a pochybuji, že by tak rychle změnil názor.
„To nepůjde,“ zavrtěl táta nakonec hlavou.
Věděl jsem to.
„Určitě je někdo jiný, kdo by mohl jít,“ promnul si bradu a pak se opřel lokty o stůl.
Bylo vidět, jak přemýšlí a snaží se přijít na jiný způsob, jak kontaktovat Saburu.
„Kaido,“ přerušil to ticho Yakei. „Můžu jít já, můžeš jít ty, může jít Taro nebo Dene. Ani jeden z nás teď nemůže opustit vesnici. Co kdyby se něco stalo? Potřebujeme tu teď každého dobrého bojovníka a navíc ty,“ ukázal na tátu prstem, „ty jít taky nemůžeš. Takže jediný, kdo zbývá je Kenji.“
„To nedovolím. Co když se mu něco stane?“
Yakei si povzdechl. Podíval se na mě, jak napjatě sedím a pozoruji jejich debatu a pak se pohledem vrátil k tátovi.
„Vlci v jeho věku se už běžně starají o bezpečí vesnice. Měl bys Kenjiho brát už jako součást smečky, ne stále jen jako svého syna. Čeká ho už osmnáctá zima. Je skoro dospělý. Teda…“ s malým úsměvem se na mě podíval a jeho pohled sjel do mého rozkroku. „Až na některé věci. Ale za poslední dobu se hodně naučil. Říkal jsem ti, že je dobrý a jen potřebuje výcvik. Prakticky to vedlo k tomu, aby se jen zdokonalil. Stačilo mu jen pár maličkostí a hned věděl, co má dělat. Pokud chceš vědět, co je se Saburu, je on jediná možnost. Nebo chceš, kdo ví jak dlouho, čekat? Chceš teď couvnout, když před chvílí jsi tady skoro šílel, že o svém synovi nic nevíš?“
Po Yakeiho slovech znovu nastalo ticho. Já se jen kousal do jazyka, abych neřekl něco, co by tátu jen rozzlobilo. Chtěl jsem sám navrhnout, aby mě pustil, ale bál jsem se, že by to dopadlo stejně, jako posledně. Navíc bych taky chtěl vědět, co se Saburu je. Naposledy jsem ho viděl pět dní před úplňkem, když si přišel pro zprávy. Jen jsem ho stihl pozdravit a poprosit, aby pozdravoval Mareo, a on už byl zase pryč.
Co když se mu opravdu něco stalo? Proč mám stále ten zvláštní pocit, poslední dva dny, když si na něj vzpomenu?
„Kenji už u Saburu byl hodně krát. Chodil k němu i sám. Je to sice necelý den cesty, ale není to zas tak daleko, aby tam do večera nedošel.“
Táta se na mě otočil, chvilku mě pozoroval, jako by zhodnocoval všechna pro a proti, a pak se znovu otočil k Yakei.
Seděli jsme tak ještě nějaký čas. Táta se snažil stále přijít na způsob, jak se vyhnout tomu, aby mě tam nemusel poslat. Yakei mu trpělivě odpovídal a vyvracel každý jeho další návrh. Já jsem seděl a tentokrát jsem opravdu ani slovem nezasáhl do jejich debaty.
„Pokud se Saburu do zítřejšího rána neukáže, pošlu Kenjiho,“ rezignoval nakonec táta po dlouhé době.
„Tak jdeme, Kenji. Už jsi odpočíval dost,“ zvedl se Yakei ze stoličky.
Tvářil se, jako by přišel jen na takový malý pokec a nic důležitého se vlastně neřešilo.
Přesto jsem však měl pocit, že z téhle diskuze jsme byli všichni dost unavení. Vůbec se mi nechtělo vstávat a chtěl jsem tu prostě sedět až do rána a čekat, jestli se Saburu ukáže nebo ne.
„No tak, Kenji!“ ozval se o něco hlasitěji Yakei, který už byl u dveří, zatím co já se ani nehnul.
Nakonec jsem vstal. Nohy jsem měl dřevěné od toho, jak dlouho jsem tam bez hnutí seděl. Píchalo mě v chodidlech, když jsem se pomalým krokem sunul k němu a ještě po cestě se podíval na tátu, jestli má k tomu co říct.
Ten však stále seděl a upřeně se díval na své ruce opřené o stůl.
„Nezdržuj a pojď,“ potáhnul mě Yakei.
Strčil mi ještě do ruky meč, který jsem měl opřený vedle dveří a šel ven. Rázným krokem, aniž by se na mě už jedinkrát podíval, zamířil rovnou na druhý konec vesnice.
„Zapamatuj si několik věcí, Kenji. Tentokrát je to jiné. Pokud půjdeš, musíš si dávat větší pozor. Musíš být opatrnější a nepůjdeš jak babka na trh,“ promluvil konečně Yakei, když jsme se zastavili na cvičném plácku.
„Nepůjdeš normálně, jak jsi zvyklý. Budeš se držet stezky, ale vyhneš se jí. Musíš ji však mít neustále na očích, aby ses případně se Saburu neminul. Nevletíš hned dovnitř. Nejdříve si dobře zkontroluješ okolí, i kdybys tím měl strávit třeba dva dny. Co se nestane v době, když přijdeš, může se stát třeba za delší čas. Proto musíš chvíli dům i okolí pozorovat, než budeš mít jistotu a půjdeš dovnitř… Vevnitř, nebo i venku, může kdokoliv…“
Stál jsem naproti němu a udiveně ho sledoval. Aniž by nad něčím přemýšlel, začal mluvit rovnou o všem, co mě může potkat, až půjdu za Saburu. Jako by s tím už napevno počítal.
Mluvil ještě chvíli a já pozorně poslouchal každé jeho slovo. Pokud mi nebylo něco jasné, doptal jsem se.
„Myslíš si, že se opravdu něco stalo?“ zeptal jsem se opatrně, jako bych se bál, co na to řekne.
„Nevím,“ odpověděl upřímně. „Ale nějak z toho tentokrát nemám dobrý pocit.“
„Já taky ne,“ povzdechl jsem si.
„Hele, teď na to nemysli, jdeme cvičit. Nestihl jsem tě toho za těch dvacet dní moc naučit, ale i tak toho už umíš celkem dost. Promarnil jsi čas tím, že jsi před tím nechtěl poslouchat. Takže odlož meč, ten přijde na řadu později. Teď se…“ nedomluvil.
Bleskově vytáhl z pochvy dýku, a rozmáchl se proti mně.
Jen takt tak jsem stihl uhnout hlavou a uskočit. Odhodil jsem meč a rychle vytáhl svoji dýku. Postavil jsem se proti Yakei a výhružně na něho zavrčel.
„Dobře,“ pokýval hlavou. „Ale přesto pořád váháš. Už dávno jsem na tebe mohl znovu zaútočit. I když se bude zdát, že se nemáš čeho obávat, že je všechno v pořádku, stále musíš být ve střehu. I přítel, s kterým ses byl nedávno koupat v potoce, může být nakonec tvůj nepřítel. Nikdy nevíš, odkud na tebe kdo zaútočí.“
Yakei odkopl můj meč, který mu ležel v cestě. Mírně se nahrbil a vykročil proti mně. Couvnul jsem. Ale v tom udělal další rychlý krok a znovu se rozmáchl. Ostří dýky se otřelo o můj rukáv a rozřízl ho, aniž bych to stihl zpozorovat.
„Nikdy nemůžeš vědět, kdo z tvých kamarádů může být zrádce. Musíš reagovat rychle, i kdyby to byl třeba tvůj táta. Je nebezpečná doba. Musíš být stále ve střehu, i když budeš spát. Od toho máš vlčí uši…“
Celé odpoledne, až na krátké přestávky jsme cvičili. Zatím, co si Yakei odpočinul, když ho přišel vystřídat Taro, já byl celou dobu na nohách.
Ale tentokrát jsem se snažil dělat opravdu všechno, co mi řekli. Neodmlouval jsem a ve chvílích, kdy jsem seděl na trávě a odpočíval, pozorně jsem poslouchal, co mi říkají, a snažil se všechno zapamatovat.
Už se skoro stmívalo, když mě konečně Yakei propustil. Zatím co já zamířil domů, on šel na noční hlídku.
„Pořádně se vyspi. Vypadá to tak, že nejspíš zítra půjdeš…“ byla ještě jeho poslední slova, když se ode mne oddělil a zamířil ke studni, aby se vyměnil se strážcem, který už přicházel od brány.
Táta se mnou skoro nepromluvil. Bylo vidět, že je stále nervózní, ale v momentě, když přišel jeden z vlků, aby s ním něco probral, okamžitě nasadil výraz správného vůdce. Ani náznakem nedal najevo, že ho něco trápí. Byl rozhodný a pevný jako ty hory za vesnicí. Jen já a Yakei jsme věděli, jak to doopravdy je…
Měl jsem si pořádně odpočinout. Ale přesto jsem nebyl schopen delší dobu zamhouřit oči. Stále jsem myslel na Saburu a tak nějak si v duchu přál, aby se tu do rána ukázal. I přesto, že jsem se chtěl jít podívat za vesnici, protože jsem tu byl zavřený jak zvíře v kleci a ubíjelo mě, že nemám svou volnost.
Nakonec jsem přeci jen usnul, ale nervozita mě nenechala dlouho spát.
Slunce teprve poslalo své první paprsky přes špičky hor a já už byl vzhůru.
Oblékl jsem se a potichu vyšel z pokoje. Myslel jsem si, že táta ještě bude spát, ale on už byl vzhůru a chystal snídani. Na stole byla také připravená menší mošna. Když jsem došel blíž a pozorněji se zadíval, zjistil jsem, že je v ní uloženo jídlo minimálně na dva dny.
Pozdravili jsme se a on jen pak ukázal ke stolu. Víc nemusel říkat. Posadil jsem se a začal jíst. Zapíjel jsem to teplým a silným čajem, který krásně voněl po celé místnosti.
Slunce se už ukázalo skoro celé, když jsme vyšli před dům. U pasu jsem měl přidělanou mošnu a měch s vodou a na druhé straně pouzdro s dýkou.
„Meč si neber. Jen by ti zavazel a ty potřebuješ být rychlý. Kdyby něco, musíš se ubránit tím, co máš k dispozici,“ sjel tátův pohled na mou dýku. „Ale… Dej na sebe pozor, Kenji.“
Jeho hlas vykazoval známky nervozity a obavy.
„Byl bych radši, kdyby se Saburu ukázal, nebo kdyby šel někdo jiný. Ale…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl.
„Dám na sebe pozor, tati,“ stiskl jsem mu loket, abych ho aspoň trochu uklidnil.
Jen přikývl a vykročili jsme k bráně.
Yakei, i když mu noční hlídka dávno skončila, přecházel kolem ní a bedlivě pozoroval stezku a okolní les. Jako by i on sám stále vyhlížel Saburu a doufal, že se opravdu ještě i teď objeví.
Ale bylo tu ticho, jen šustění větví listnatých stromů bylo slyšet, když se jimi proháněl vítr.
„To je v pořádku,“ zastavil táta strážce gestem ruky, když mi chtěl zastoupit cestu, abych nevykročil za hranice vsi.
Strážce poodstoupil a už si nás nevšímal. Spíš to jen tak vypadalo. I když sledoval okolí, bylo vidět, že nás nenápadně pozoruje, jako by se chtěl ujistit, že se táta nezbláznil a opravdu mi dovolil vyjít ven.
Zastavili jsme se kousek za bránou.
Chvíli jsme byli zticha a jen stáli, jako bychom i do poslední chvíle čekali, že se Saburu vynoří zpoza stromů a s velkou omluvou za zpoždění dojde k nám. Bylo to zvláštní… Jako by i to počasí bylo nerozhodné a nevědělo, zda bude tak, nebo tak. Zda na nebi bude svítit pouze slunce, nebo se spustí déšť. Vítr se proháněl nejen větvemi stromů, ale chvílemi seskupoval mraky do jednoho velkého chuchvalce, aby je vzápětí zas rozehnal do malých šedých mraků.
Slunce bylo již vidět celé, avšak i jeho paprsky už neměly takovou sílu jak uprostřed léta. S každým dnem bylo znát víc a víc, že se blíží zima, která tady výš v horách, přicházela velice brzy.
Měl jsem oblečenou teplou halenu a na ní lehčí přehoz. Jen tolik, aby mi nebyla zima a abych měl co největší volnost v pohybech a nic mě nezdržovalo. I přesto mi chladný vítr podfouknul všechno to oblečení a já se mírně zachvěl.
„Měl bys jít,“ promluvil náhle táta, když to viděl.
Jako by právě tohle byl ten povel, to rozhodnutí pro můj odchod.
„Bedlivě sleduj stezku, kdyby přeci jen Saburu šel do vesnice. A kdyby se něco…“ hlas se mu zdrhl.
Několikrát polkl, zhluboka se nadechl a jen mi položil ruku na rameno.
„Vrať se, co nejdříve to půjde. Dávám ti maximálně čtyři dny. Pokud se nevrátíte, vyšlu zvěda.“
Ruka se mu mírně třásla, když se z ramene svezla po mé paži dolů.
„Nezapomeň, co jsem ti říkal, Kenji,“ ozval se ještě za mnou Yakei a poplácal mě po zádech.
„Dám na sebe pozor. Vrátím se i se Saburu.“
Ani jsem nepřemýšlel nad tím, zda můžu tahle slova dodržet. Vyběhl jsem od brány a vzápětí jsem zmizel mezi prvními stromy.
Zvláštní ticho, jako by i les chápal vážnost mé výpravy, mě provázelo skoro celou cestu.
Držel jsem se poblíž stezky a neustále jsem ji sledoval, i když jsem na ni ani jednou nevstoupil. Vlčí uši se natáčely po každém zvuku, a jakmile jsem zaslechl jakékoliv zašustění, skryl jsem se a upřeně pozoroval cestičku, po které Saburu pravidelně chodíval ze svého domku do vesnice.
Na malé vyvýšenině, odkud jsem dobře mohl pozorovat okolí, aniž bych sám byl zpozorován, jsem si udělal přestávku na odpočinek. Najedl jsem se a ulevil znaveným nohám.
Slunce bylo již skoro v druhé polovině své pouti, když jsem vyrazil znovu na cestu.
Čím víc jsem se blížil k Saburovu obydlí, tím víc se mi stahoval žaludek nepříjemnými pocity.
Nechtěl jsem si však připustit tu nejhorší variantu, která mi občas prolétla hlavou.
Skoro se stmívalo, když jsem se zastavil na skále, která z jedné strany chránila jeho domek.
Zalehl jsem do křovisek, které rostlo na okraji.
Pozoroval jsem okolí i samotný dům.
Ale všude byl klid, jako by tu nikdo nikdy nežil. Jako by to stavení bylo dávno opuštěno svým majitelem a jen čekalo na nové obyvatele, stejně jako prázdné domy u nás ve vesnici.
Byla už tma, když jsem náhle zpozorněl.
Zavětřil jsem a zrak zaostřil směrem k domu.
I když jsem stále neviděl v jeho okolí žádný pohyb, ucítil jsem kouř. Rozhlížel jsem se všude možně, ale nikde jsem neviděl záblesky ohně. Jediné místo, odkud ten kouř mohl vycházet, byl malý komín, důmyslně chráněný malou stříškou, aby do něj v zimě nenapadal sníh.
V té tmě jsem to nemohl vidět, ale byla to v tuhle chvíli jediná varianta, která mě napadala.
Srdce mi poskočilo štěstím, že je Saburu v pořádku. Nebo aspoň naživu. Může být nemocný, tak jak Yakei říkal a proto se neukázal venku…
Už jsem chtěl vyskočit a rozběhnout se tam, když jsem se na poslední chvíli zastavil.
Do hlavy mi naskočila další Yakeiho slova, které do mě hustil včera celé odpoledne…
Zalehl jsem zpátky a upřeně pozoroval domek, i když se mi v té tmě spousta věcí ztrácela a splývala s okolím.
Opravdu tam nemůžu vběhnout jen tak. I když pořád doufám, že je to Saburu, neviděl jsem ho ani jednou venku. Co jsem neviděl teď, za tu chvíli, můžu uvidět v jiný čas. Co když se někdo skrývá v okolí? Pořád je tu hrozba v podobě divokých vlků…
Tiše, jak jen to šlo, jsem se přemístil na jiné místo, odkud jsem měl lepší výhled na celou tu travnatou plochu před domem. Našel jsem si dobrou polohu a zůstal nehybně ležet. Celou dobu jsem to místo pozoroval. Větřil jsem, špicoval jsem uši, napínal zrak do tmy. Jen občas jsem stočil pohled k nebi, abych zjistil, jak pokročil čas…
Zvláštní pocit mě donutil se pohnout. Cuknul jsem rukou a prudce otevřel oči. Zrychleně jsem dýchal a jen se vyděšeně díval, jak se mi přes ruku plazí černý had, kterých v těchto lesích bývá docela dost.
Jejich kousnutí nebylo smrtelné, avšak jejich jed dokázal na nějakou dobu člověka vyřadit, nemluvě o křečích, které pak bolestivě zasahovaly skoro každou část těla.
Překotné dýchání se mi podařilo ovládnout. Jednou jsem se ještě zhluboka nadechl a pak jsem dech zatajil a jen hada pozoroval.
Nemohl jsem vyskočit na nohy, nebo se po něm třeba natáhnout druhou rukou a odhodit ho. Každý prudký pohyb by mě mohl vyzradit.
Had se na moment zastavil, jako by se ohříval o moji teplou paži, na kterou svítily první sluneční paprsky. V duchu jsem ho přemlouval, nabádal, aby se konečně pohnul a odplazil se pryč.
Vyslyšel mé tiché prosby…
Za další chvilku, kdy jsem už konečně znovu začal dýchat, jsem už viděl jen jeho ocas, který mi vzápětí zmizel mezi napadanými větvemi, listím a slehlou trávou.
Když bylo nebezpečí zažehnáno, konečně jsem uvolnil své křečovitě stáhnuté tělo. V ten moment mi také došla jedna věc.
Usnul jsem…
V tu chvíli bych si nejraději nafackoval. Kdo ví, co všechno mi po dobu spánku uniklo. Promnul jsem si ztuhlý krk a pak zvedl hlavu. Zadíval jsem se směrem k domku.
Teď jsem už zcela jasně viděl ten úzký proužek dýmu, který stoupal z komína. Okenice byly otevřené a na verandě byla přehozená deka, kterou se Saburu v noci přikrýval.
Čím dál víc jsem získával pocit, že je všechno v pořádku. Opravdu je možná jen nemocný a deku v noci propotil a teď ji dal ven vysušit.
Opatrně jsem se nadzvedl a odplazil se dál od kraje skály. Když jsem byl za stromy a hustým křovím rostoucím mezi nimi, konečně jsem se zvedl. Potřeboval jsem se aspoň na chvíli postavit a rozhýbat ztuhlé údy. Několikrát jsem zacvičil nohama i rukama a pořádně se protáhl, až mi v těle zakřupaly snad všechny klouby. Vytáhl jsem si z mošny další placku a kousek sušeného masa. Usadil jsem se pod jedním stromem a začal jsem jíst.
Neviděl jsem teď moc dobře na domek, ale mohl jsem pozorovat aspoň okolí. Viděl jsem až ke stromům, které na druhé straně lemovaly celé to travnaté prostranství.
Tam je ta skoro neznatelná stezka, po které jsme šli, když jsme se měli setkat s Mareo.
Mírně se mi stáhnul žaludek a měl jsem problém rozkousat ten kousek masa, když jsem si na něho vzpomněl. Stesk po něm na moment zastínil i obavy o Saburu.
Ale ty se vrátily vzápětí…
Dojídal jsem poslední sousto, když jsem zahlédl pohyb. Na louce, kousek od domku….
Zbystřil jsem. Rychle jsem polkl a zvedl se. Díval jsem se upřeně do míst, kde jsem zaregistroval ten pohyb. Vyšší postava, dlouhé černé vlasy, hubenější…
Tohle jsem byl schopen vidět ze svého místa, ale stačilo to na to, aby se ten špatný pocit vrátil.
Tohle není Saburu…
Potichu jsem se proplížil kolem stromů co nejblíže k okraji skály. Tam jsem už musel zalehnout a doplazit se blíž po břiše, stejně jako ten had, co mě ráno vzbudil.
Upřeně jsem pozoroval toho člověka, který se skloněnou hlavou přecházel po louce, jako by něco hledal. Jen sem tam se zastavil a rozhlížel se pátravě kolem sebe. Místy se sehnul, a já bych přísahal, že snad trhal trávu. Neviděl jsem moc dobře, co v ruce má, ale to teď pro mne nebylo tak důležité. Víc mne zajímalo, kdo to je, co tam vlastně dělá a…
Kde je Saburu.
Ležel jsem tam nehybně pěkně dlouhou chvíli. Ten muž se celou dobu procházel po louce a už jsem si byl jistý, že opravdu něco sbírá. Zahlédl jsem v jeho druhé ruce menší ošatku, kde si ukládal to, co vyrval ze země. I když jsem měl zrak upřený převážně na něj, občasným pohledem jsem kontroloval i domek. Ale Saburu jsem stále nikde neviděl.
Nechápu to. Co se tady sakra děje? Proč se Saburu neukáže? Je opravdu vážně nemocný? Dovolil by v takové situaci, aby ho někdo cizí ošetřoval? Tohle není nikdo z naší vesnice. Toho muže neznám…
Ani podle pachu jsem ho nedokázal rozeznat. Byl hodně daleko a jako by se proti mně spiklo i počasí, přestal foukat i vítr.
Když se neznámý po nějaké době vrátil do domku, konečně jsem se pohnul.
Musím jít dolů. Potřebuji být blíž, abych zjistil, co se vlastně děje.
Znovu jsem zalezl mezi stromy, ale tentokrát jsem zašel dál. Zastavil jsem se na místě, kde se příkrý nedostupný svah měnil na mírnější, po kterém by se dalo bezpečně sejít ať už na lidských, či na vlčích nohách. S neustálým pozorováním svého okolí, jsem se svlékl a věci ukryl pod hromadu listí a větví, kterých v těchto místech bylo napadáno víc než dost.
Oblékl jsem si vlčí kožich. Po čtyřech jsem pomalu a s nejvyšší opatrností scházel dolů. Normálně by cesta trvala jen pár chvil, ale tentokrát ne. Každou chvíli jsem se zastavil a zalehl za nízký porost, když jsem zahlédl znovu pohyb u domku, nebo když mé uši zachytily nějaký nečekaný zvuk.
Čas o něco pokročil, když jsem se mezi stromy plížil s břichem skoro u země. Neustále jsem větřil a hlídal okolí. Nevěřil jsem tomu, že by tu ten člověk mohl být sám. A také… snažil jsem se stále zachytit nějakou Saburovu stopu.
Když se neznámý znovu objevil venku a šel ke skále, zalehl jsem a jen ho pozoroval. Vytáhl si ze skrýše kus masa a vrátil se zpátky.
Nelíbilo se mi to čím dál víc.
Jak může vědět, že tam Saburu skladuje jídlo? Co se tady sakra děje? Proč za celého půl dne Saburu ani jednou nevyšel z domu a já ani jednou nezacítil jeho pach?
Ještě jednou jsem prošel opatrně okolí. Trvalo mi to déle, ale jinak to nešlo. Musel jsem být ostražitý. Co kdybych náhodou na někoho narazil?
Ale bylo to stále stejné. Jen ten jeden člověk se občas objevil venku, jinak nikdo další.
Bylo už hodně po poledni, když jsem se rozhodl vrátit nahoru na skálu. Došel jsem zpátky k místu, kde jsem měl ukryté oblečení. Vrátil jsem se zpět do lidské podoby a oblékl se. Připnul jsem si k pasu pouzdro s dýkou. Ještě jsem se napil, a pak jsem měch se zbytkem vody a mošnu s jídlem zahrabal zpátky pod větve.
Rozhodl jsem se jít zjistit, co se děje a nemohl jsem mít teď nic, co by mě mohlo omezovat.
Vrátil jsem se zpátky ještě o něco dál, kde jsem nepozorovaně mohl sejít dolů. Byl to mírný svah, a já věděl, že je dost daleko a není do těch míst od domku vidět. Jen tiše jsem musel našlapovat, aby ani jedna větvička nezapraskala, protože jsem netušil, jak dobrý sluch ten muž má.
Byl jsem už poblíž louky, když jsem zahlédl na stezce pohyb. Okamžitě jsem zalehl do křoví.
Byl to on…
Náhle se zastavil a začal se rozhlížet kolem sebe a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem nebyl až tak tichý.
Zašustilo to kolem mne, když jsem zalehl do spadaného listí.
Se zatajeným dechem jsem ho pozoroval a v duchu prosil všechny předky, aby domluvily větru, který mírně začal foukat. Ruku jsem opatrně sunul k boku, kde jsem měl připásanou dýku.
Mírně se mi třásla, když jsem narazil na její střenku.
Neznámý chvíli stál nehnutě, natáčel slechy, které se mu skoro okamžitě objevily na hlavě a mírně pokrčený nos a pozvednutá hlava dávaly najevo, že větří.
Po chvilce udělal krok ke mně, ale vzápětí se zarazil a pohlédl k zemi. Upřeně něco sledoval a pak si oddychl a pousmál se. S mírným zavrtěním hlavy se podíval směrem, kudy se šlo k vesnici, pak se otočil a již klidnějším krokem odcházel zpět k domku.
Nedovážil jsem se po tu dobu, která mi přišla jako věčnost, ani pohnout, či zavětřit, abych natáhl jeho pach. Jen jsem křečovitě svíral rukojeť dýky a mé prsty povolily až teprve, když zmizel za posledními stromy.
Konečně jsem se zhluboka nadechl. Ne jen ruka, ale už celý jsem se třásl, jak mě na moment ovládl strach. Neznal jsem toho muže, nevěděl jsem kdo to je a ani jak silný je. Tohle překvapení mohlo mít pro mne těžké následky, kdyby mě našel a zaútočil.
Ale s tím ve mně také vzrůstala obava o Saburu. Ten pocit, že je něco špatně, čím dál víc sílil a nechtěl se mně pustit.
Musím zjistit, co se děje. Opravdu musím…
Ještě chvíli jsem nehnutě ležel, ale když jsem zaslechl zvuk, jak bouchly dveře, konečně jsem se uvolnil a přetočil se na záda. Díval jsem se do větví těch vysokých stromů a přemýšlel.
Co mám dělat? Co když ten muž, i když hubenější než já, je silnější a nebezpečný? Jak mu zabránit v tom, aby mě nezabil, jen co by mě viděl?
Překvapení… Moment překvapení mi teď může pomoci. Stejně jako mi Yakei říkal: Nevěř nikomu, buď stále připraven na cokoli, tak já můžu využít momentu překvapení a zaútočit ve chvíli, kdy to ten druhý nebude očekávat.
Bylo rozhodnuto.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal blíž k domku. Pozoroval jsem ho, než jsem se odvážil proplížit k boční straně, kde nebyla žádná okna, a jen takový prostor mezi stěnou a skálou, aby se tam dalo naskládat dříví a prošel jeden člověk.
Stále jsem naslouchal, zda ten muž nevyjde ven. Dýku jsem už dávno neměl v pochvě. Pevně jsem ji svíral v ruce, připraven kdykoliv zaútočit, či se bránit.
Za celou tu dobu se však venku nic nehnulo. Nevyšel ven ani on a ani nikdo jiný.
Opatrně jsem vyhlédl zpoza rohu do míst, kde byly dveře. Podle stínů, co se před nimi občas mihly, jsem poznal, že jsou otevřené, ale stále nevyšel ven.
Zaposlouchal jsem se…
Neznámý chodil po místnosti a něco dělal. Znělo mi to, jako by bral do ruky různé věci a zas je někam ukládal. Podle jeho kroků byl klidný a nepředpokládal žádné nebezpečí. Jinak by se takhle nechoval…
Na moment jsem se sehnul, abych si vyzul boty. Každý hlasitější zvuk, který by mohlo vyvolat došlápnutí podrážky na dřevěnou verandu, by mohl překazit moment překvapení.
Plížil jsem se podél stěny. Se zatajeným dechem jsem se zastavil těsně vedle dveří. Opravdu jsem skoro nedýchal. Pozoroval jsem ty stíny, které se občas mihly, a naslouchal…
Bleskově jsem nakoukl dovnitř a hned se stáhl zpátky. I za ten krátký okamžik, jsem zjistil, že je v domě sám.
Teď nebo nikdy. Nemůžu už déle čekat.
V momentě, kdy jsem uslyšel, že se jeho kroky vzdalují na druhý konec pokoje, jsem znovu nahlédl dovnitř.
To byl ten okamžik…
Nečekaje na nic dalšího jsem vyběhl. Jen tři rychlé a tiché kroky mi stačily na to, abych mu skočil na záda a srazil ho k zemi. Dopadl tvrdě na zem a já ho hned zalehl celou svou váhou. Zabořil jsem prsty do jeho vlasů, pevně je sevřel a znemožnil mu tak pohyb hlavy. Snažil se s ní aspoň trochu pootočit, ale držel jsem mu ji pevně u země.
„Kdo… jsi…“ zachrčel a znovu se mi pokoušel vytrhnout.
„Co jsi udělal Saburu?!“ křikl jsem na něho. „Kde je?! Co jsi mu udělal?!“ škubnul jsem mu s vlasy a donutil ho zvednout hlavu.
Podíval se na mě. Jeho pohled byl pln odhodlání ubránit se mi za jakoukoli cenu. Musel jsem jednat. A navíc… Můj vztek, který ještě víc živila obava o Saburu, vzrůstal s každým okamžikem.
Je cizí, neznám ho, je v domě mého bratra, zatím co on tu nikde není.
„Zabiju tě,“ zavrčel jsem a přitlačil mu dýku ke krku.
Ještě nikdy jsem nikoho nezabil. Snad proto se mi ruka třásla, ale nehodlal jsem povolit. Tenhle muž byl pro mne nepřítel…
„Co jsi udělal Saburu?“ naklonil jsem se k němu a zavrčel mu ta slova do ucha.
Abych zamaskoval svoji nervozitu a dal najevo, kdo tu má navrch, ještě víc jsem sevřel jeho vlasy a znovu s nimi škubnul. Musel jsem mu ukázat, že já jsem ten silnější, i když jsem si tím sám nebyl jistý.
„Nic jsem mu neudělal,“ promluvil nakonec, když se mu dýka o něco víc zařízla do kůže a na podlahu dopadly první kapky krve.
Horečně jsem přemýšlel, co mám dělat. Co dál… Byl jsem opravdu nervózní, ale měl jsem i strach nejen o Saburu ale i o sebe. Byl jsem taky vzteklý, že tu Saburu není a že tenhle chlap mi nechce nic říct. S tím vším jsem se těžko držel v klidu. Krev v těle se mi rozproudila takovou rychlostí, že jsem cítil, jak mi hučí v uších. Srdce mi bušilo tak rychle a hlasitě, že to snad musel slyšet i ten pode mnou…
„Pusť mě!“ promluvil najednou.
Slyšel jsem snad v jeho hlase příkaz? Pevnost a odhodlání?
Moje ruka s nožem cukla. Ještě víc se mu zařízla do krku, a stačilo jen trochu přitlačit a zabil bych ho. Ale on sebou i přesto sebou škubnul.
Nemám čas… Musím něco dělat. Pokud se z toho dostane, může to pro mne znamenat konec.
„Máš na sobě jeho věci. Jseš v jeho domě! Zabil jsi ho a za to zaplatíš!“
Nadechl jsem se, abych překonal ten nepříjemný pocit.
Je to nepřítel. Je cizí… Neznáš ho… Nepřítel… Zabij ho!
Opakoval jsem si v hlavě stále dokola, když jsem se napjal, abych to celé ukončil.
Co se však stalo potom, bylo tak rychlé, že jsem ani nestihl zaregistrovat, co to vlastně bylo. Náhle mě odmrštilo a já odletěl dozadu jako prudce odhozený kámen. Proletěl jsem otevřenými dveřmi a dopadl na měkkou trávu před domkem. Dýka mi vypadla z ruky. Byl jsem mírně omráčen a celé tělo mě brnělo. Než jsem se stihl vzpamatovat a natáhnout se po noži, vyběhl z domku velký černý vlk a skočil po mně.
Snad by člověk ani nestačil mrknout, jaká to byla rychlost. V momentě jsem měl jeho zuby na krku a jeho čelisti se nebezpečně svíraly k sobě. Zapřel se o mě tlapama, a jen tiše vrčel. Krk mi vlhnul od slin, které mu skapávaly z tlamy a jeho oči měly výraz, který dával jasně najevo, že je odhodlaný mě zabít.
Vyděšeně jsem na něj hleděl a nebyl schopen jakékoliv obrany. Po srsti mu přeskakovaly modré jiskřičky…
„Démon,“ šokovaně jsem zachrčel jediné slovo.
V tu chvíli jsem opravdu dostal strach. Celý jsem se roztřásl a obava o můj život byla čím dál silnější. Teď už jsem i věřil tomu, že tenhle vlk něco udělal Saburu.
Nemohl jsem popadnout dech, chrčel jsem, když mi jeho čelisti ještě víc stiskly krk.
„Nezabil jsem Saburu,“ ozval se najednou. „Pustím tě, když mě necháš to vysvětlit. Jinak tě zabiju.“
Ani jsem ho moc nevnímal, jen se mi hlavou stále honilo, že se z toho musím dostat. Strach o můj život stále sílil. Poslední možnost byl v dýce, která ležela poblíž.
Dosáhnu na ni…
Posunul jsem ruku, ale v tu chvíli mi sevřel krk tak silně, že mi ho málem rozdrtil. Začal jsem se dusit.
„No tak jak?“ zavrčel znovu.
Proč mi dává na výběr? Už dávno mě mohl zabít… Možná… Tohle by mohla být šance, jak se z toho dostat. Potřebuji, aby mi uvolnil krk…
Stáhl jsem ruku zpátky a malinko, co mi jeho sevření dovolilo, jsem přikývnul.
Chvilku ještě přemýšlel, jako by sám nevěděl, co dál. Nakonec uvolnil čelisti…
Okamžitě jsem se přetočil a hnal se po dýce.
Ale on byl rychlejší. Jako by to čekal, hned po ní skočil. Takovou rychlost, s jakou se proměnil v člověka, jsem ještě neviděl.
Jen okamžik přede mnou se dýky zmocnil a už klečel naproti mně, s rukou nataženou, a výhružně na mě vrčel.
Také jsem klečel, opíral se o zem oběma rukama a v šoku se na něj díval. Nechápal jsem to… Opravdu byl moc rychlý.
Chvíli jsme tak na sebe jen hleděli, pozorovali jeden druhého. Odhadovali jsme oba dva protivníkovy síly, prudce oddechovali, avšak ani jeden z nás zatím neudělal ten první pohyb, který by vedl k dalšímu boji.
Bál jsem se o svůj život, ale chtěl jsem to s ním i skončit. Jenže v tuhle chvíli měl nade mnou převahu.
„Vstaň a ustup pět kroků dozadu,“ přikázal mi po chvíli a gestem jasně naznačil, že jakýkoliv můj pohyb směrem k němu skončí špatně.
Ještě jednou jsem rychle zhodnotil své šance, nakonec jsem však poslechl.
Nemám jinou možnost.
„Běž dovnitř,“ kývl hlavou k domku za mými zády a zvedl se na nohy.
Pomalu jsem couval dozadu s pohledem stále upřeným na něho. Také on se konečně pohnul.
Postupoval opatrně dopředu, připraven kdykoliv zaútočit, stejně jako já. Napětí bylo neskutečné…
Zastavil se u stolu a pak kopnul do stoličky, která se s rachotem posunula až ke mně.
„Sedni si a ruce nech položené na klíně,“ rozkázal mi.
Udělal jsem, co řekl. Cítil jsem se špatně. V tuhle chvíli nade mnou vyhrál a já nevěděl, co má v plánu dál.
Proč mě ještě nezabil? Mohl to udělat už tam venku. Stačilo jen čelisti víc sevřít a rozdrtil by mi hrdlo. A navíc…
Nepatrně jsem pohlédl na jeho ruky, když mě obloukem obcházel a zamířil k policím.
S pohledem stále upřeným na mě, odložil konečně moji dýku až nahoru a jen po paměti hrábnul po přehozu, aby ho na sebe oblékl.
„Nezabil jsem Saburu,“ zastavil se před mnou dostatečně daleko, abych na něj nedosáhl.
„Tak kde je? Už dva dny to tu pozoruji. Jsi tu sám. Kde je Saburu?“ reagoval jsem skoro okamžitě.
S vyslovením bratrova jména se ve mně znovu rozproudila krev tak rychle, že jsem se stěží ovládl. Sevřel jsem ruce v pěst, ale když jsem si všiml jeho výmluvného pohledu, znovu jsem je povolil.
Byl jsem jak v pasti. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Vstát a odejít? Zaútočit na něj? Čekat, co mi ještě řekne, nebo čekat, až mě zabije?
„Kdo jsi?“ neodpověděl na moji otázku.
Nedokázal jsem si v hlavě dát dohromady skoro nic, natož mu na cokoliv odpovědět. Ale rozhodl jsem se s ním nakonec mluvit. Možná to bylo lepší rozhodnutí, než další boj. A že jsem uměl, co se týká mluvení, být dost neodbytný…
„Nejdříve mi řekni, kde je a pak ti odpovím,“ pevně jsem k sobě sevřel rty, když jsem domluvil, aby bylo jasné, že to myslím vážně.
Chvíli mlčel. Jen stál a upřeně mě pozoroval. Viděl jsem na něm, jak opravdu přemýšlí.
Měl jsem pocit, že jsem ho dostal, tam, kde jsem chtěl. Bude se mnou mluvit a mezitím…
„Nezabil jsem ho, ale,“ promluvil náhle a zadíval se s malou odmlkou do mých očí, čekajíc jaká bude má reakce. „Saburu je mrtvý.“
Srdce mi vynechalo několik úderů. Ztuhnul jsem, jako bych nechtěl věřit tomu, co právě řekl. I když jsme tušili, že by se mohlo něco takového stát, i když jsem to vyslovil i nahlas, stejně jsem si to podvědomě nechtěl připustit.
A tenhle muž mi tady v klidu řekne, že je Saburu mrtvý. To on ho musel zabít!
Okamžik trvalo, než mi hlavou prolétly tyhle a další myšlenky. Stihl jsem se jen jednou nadechnout, než jsem po něm nečekaně skočil.
„Nevěřím ti!“ vrhnul jsem se na něho.
Nevěřím! Nemůže to být pravda. Vymlátím z něho všechno, co ví o Saburu! Zabiju ho!
Nestihl jsem k němu ani doběhnout. Sotva jsem postřehl, kdy natáhl ruku před sebe a něco mě odrazilo zpět. Odletěl jsem dozadu a narazil zády na postel. Svezl jsem se k zemi, ale zuřivost, která ve mně znovu propukla, mi dávala sílu.
Ale tak jako před tím, i teď byl okamžitě u mě. Zarazil mě do země. Znovu mi svíral krk tak silně, že jsem měl problém se nadechnout. Mým tělem probíhalo zvláštní brnění, které ochromilo mé svaly snad v celém těle. Opět se kolem nás rozprostřelo to zvláštní namodralé světlo…
Přesto jsem se nechtěl vzdát. Posbíral jsem poslední zbytky sil a snažil jsem se mu vytrhnout, nebo mu aspoň nějak ublížit.
„Ty jsi ho zabil, démone!“ křičel jsem na něj a snažil se dostat ze sevření.
„Nejsem démon!“ zavrčel na mě a ještě víc mě přitlačil k zemi. „Nikdy jsem nebyl! Tohle používám jen k léčení, nebo na obranu proti takovým, jako jsi ty!“
„Tak co jsi zač, a proč Saburu zemřel?!“ prskal jsem vztekle.
„Zranil ho jeden ze strážců, který mě pronásledoval. Našel jsem ho, ale už jsem ho nedokázal zachránit.“
Ztuhnul jsem.
Nemůže to být pravda… Nemůže…
„Máš pravdu. Můžu za to, že zemřel. Kdyby mi nešel na pomoc, mohl by žít,“ dodal po chvíli o něco tišeji a pak mě pustil.
Není to pravda, že ne?
Nebyl jsem schopen se pohnout. Snažil jsem se nadechnout, když mi uvolnil krk, ale přesto jsem měl pocit, jako by mi ho stále svíral.
Není to pravda, on lže!
Ztuhlost mého těla ustupovala jen velice pomalu. Moje hlava nechtěla připustit, že by to byla pravda. Bránil jsem se tomu. I když jsem měl celou dobu špatný pocit, nechtěl jsem tomu uvěřit.
Nemůže to být pravda! Saburu žije! Jen prostě odešel někam na lov.
Opřel jsem se o ruce a zvedl se do sedu. Žaludek se mi stáhl a hruď se mi sevřela tak bolestivě, že jsem se nemohl ani nadechnout.
Saburu určitě za chvíli přijde…
Pohlédl jsem ke dveřím, kde se však nikdo neobjevil. Opřel jsem se o postel.
Nemůže to být pravda, běželo mi hlavou stále dokola, i když jsem tušil, že je to jen marná snaha nepřipustit si krutou realitu. Všechno se ve mně stáhlo ještě bolestivěji. Zasáhlo mě to jako blesk z jasného nebe.
Přes to všechno, jak jsem tomu stále nechtěl uvěřit, jak jsem si v duchu stále říkal, že to nemůže být pravda a přál jsem si, aby se ukázal mezi dveřma… Přesto to na mě dolehlo tak tvrdě, jako bych dostal pěstí přímo do obličeje.
Teprve teď, s uvědoměním si všeho, co se stalo, že jsem ho opravdu nikde neviděl a není po něm ani stopy, mi došlo, že je to krutá pravda.
Prudce jsem se nadechl, jak jsem chtěl zadržet pláč. Ale nešlo to…
Saburu je mrtvý…
Slzy se mi roztekly po tváři. Schoval jsem obličej do dlaní a ani se nesnažil zabránit hlasitým vzlykům.
Seděl jsem na zemi, opřený o postel, a brečel jsem. Nebyl jsem schopen ani vyslovit Saburovo jméno, i když jsem se o to snažil tolikrát.
Věřil jsem, že když ho zavolám, že přijde. Že mě pohladí po vlasech, tak jak to dělával, a řekne, že je všechno v pořádku. Snažil jsem se ho zavolat…
Ale nebyl jsem s to, jeho jméno vyslovit nahlas. Jako bych tím jen potvrzoval nevyhnutelné.
Saburu…
… je mrtvý…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: dnes vyjímečně přidávám další kapitolu tak brzy. Tak nějak mám pocit, že chci tuhle část přeskočit co nejdříve, i když to, jak se znám, nebude jediná bolestivá záležitost, která Kenjiho zasáhne. I když já sama mám pochybnosti, přesto doufám, že se vám bude kapitola líbit. Další část bude zřejmě zas až další víkend.