„Kenji!“
Za ruku, kterou jsem měl stále napřaženou, mě táta strhnull zpátky a postavil se přede mne. Možná byl naštvaný, nebo chtěl zabránit strážci po mně vystartovat. Král seděl na zemi, držel se za bradu a šokovaně na mě hleděl.
„Cos to udělal?!“ pokračoval táta rozčíleně.
„Král,“ zdůraznil jsem Katashiho postavení, „říkal, že když vyhraju, můžu si s ním beztrestně popovídat. O čemkoli. Tímhle jsem mu řekl všechno, co jsem chtěl. A teď bych chtěl jít konečně spát.“
„Promluvit, Kenji. Promluvit!“ tvářil se táta pořád naštvaně. „Ne někoho zmlátit, a už vůbec ne krále! Víš, že za tohle-“
„Kaido, dost,“ zarazil ho Katashi, který se už pomalu, za pomocí strážce, zvedal ze země.
Bylo vidět, že je stále otřesený.
Nejspíš jsem do toho dal trochu víc síly. Divím se, že mi ještě nějaká zbyla.
„Máš příkaz se nemíchat do ničeho, co je mezi mnou a Kenjim,“ ukázal na listinu, co táta držel v ruce, a pak mu posunkem naznačil, aby poodstoupil. „Ani jako velitel a ani jako otec.“
Stál jsem a čekal, co bude dál. Bylo mi jedno, jestli mě nechá zavřít, nebo mi udělá cokoliv jiného. Já byl na něj naštvaný za všechno, co udělal. Od Mareovy popravy počínaje a tímhle soubojem konče. Navíc...
„Bavil ses dobře, když jsi mi tajil, že jsi král?“ zamračil jsem se na něj.
Král, ne-král, srandu si ze mě dělat nebude.
„Promiň, Kenji, ale opravdu jsem se bavil. Jo, bylo to fajn, bavit se s někým, kdo to nevěděl. Mluvil jsi se mnou přirozeně a bez zábran. A taky... Řekl bys mi do očí všechno, co předtím, kdybys to věděl?“
„Řekl,“ přikývl jsem.
Pootočil jsem hlavu k tátovi, když jsem po své odpovědi slyšel jeho hlasitý povzdech.
„Řekni mi jednu věc,“ nečekaně jsem se natáhl a vytrhnul mu z ruky listinu.
Rozdělal jsem ji, podíval se na ní, jestli je to stejné, jako na listině, opravňující mě ke vstupu do zámku, a pak ji otočil ke Katashimu, aby na ni viděl.
„Proč jsi mi lhal i v tom, že se jmenuješ Katashi?“ ukázal jsem prstem na králův podpis.
„Nelhal,“ pousmál se král. „Katashi je jméno, které jsem dostal od rodičů po narození. Keiji, syn Hikarův, je jméno vůdce této smečky. Přijal jsem ho, když jsem si vydobyl místo krále.“
„To snad ale není důvod si měnit jméno, ne?“ podivil jsem se. „Já bych to neudělal.“
„To věřím, ale u mne... To je trochu složitější,“ promnul si Katashi ještě jednou bradu.
Prstem si přejel po zubech, jestli je má všechny, a pak se konečně pousmál. Došel k meči, který mi v našem souboji byl dobrým pomocníkem, zvedl ho, a pak se vrátil ke mně. Táta se strážcem zatím odstoupili do uctivé vzdálenosti a jen nás tiše sledovali.
„Tenhle meč...“ zvedl ho v obou rukách před můj obličej, „patřil králi přede mnou. Byl to můj otec, Hikaru. Ale nepatřil jsem mezi ty, kdo by pozici Alfy zdědil jen proto, že patřil do královské linie.“
Až teprve teď, když jsem se na ten meč podíval zblízka, jsem to viděl. Nebyl jen tak obyčejný. Byl nádherně zpracovaný, a vypadal, jako by ho právě donesli z kovárny. Bylo na něm dokonce i jméno předchozího krále a královský znak.
„Už jednou jsem proti tomu meči bojoval a prohrál. A cesta k tomu, abych si získal a upevnil pozici krále, byla docela zvláštní a je to dlouhá historie. Někdy ti o tom povím, pokud ještě budeš chtít.“
Katashi se na ten meč podíval skoro až láskyplně, a pak ho odnesl, aby ho zavěsil na místo, které mu právem náleželo.
„Tohle jsou meče těch, co našemu rodu vládli přede mnou,“ ukázal ještě na stěnu. „Jednou tu bude viset i můj, a po dnešku...“ odmlčel se.
Podíval se na mě tak zamyšleně, že jsem si myslel, jako by mě chtěl prohlídnout skrz na skrz. Jako by zkoumal, co všechno ode mne může čekat. Bylo to zvláštní...
„Myslím, že si budu muset dávat pozor,“ dodal po chvíli.
„Co? Proč?“ nechápal jsem.
Podivil jsem se, když Katashi po mé otázce pokynul strážci, aby odešel. Myslel jsem, že pošle pryč i tátu, ale nestalo se tak.
„Myslím, že jsem našel budoucího krále,“ ukázal na mě Katashi prstem.
Měl jsem z toho všeho zvláštní pocit, a tak, když pak řekl tohle, jsem na něj chvíli v šoku hleděl, než jsem se začal nezřízeně smát. Musel jsem se chytit za žebra a předklonit se, jak mě všechno bolelo. Ale trvalo opravdu notnou chvíli, než jsem se aspoň trochu uklidnil. Táta tiše stál a střídavě hleděl na mě na krále. Katashi také nic neříkal a jen mě s úsměvem pozoroval.
„To ani náhodou,“ otíral jsem si slzy, které mi přitom smíchu vyhrkly.
„Nikdy nevíš, co se může stát,“ zvedl Katashi ze země listinu, která mi přitom smíchu vypadla z ruky, a vrátil ji tátovi. „Tohle má neomezenou platnost. A týká se to i strážců. Kenji má volný přístup do všech částí zámku. To znamená i do královské části. A nikdo nebude zasahovat do ničeho, co by se týkalo mně a Kenjiho.“
Katashi mě svým prohlášením tak šokoval, že jsem docela zapomněl na svou únavu. A tak jsem ani neprotestoval, když mi navrhl, abychom se přesunuli do jeho pokoje, kde bylo rozhodně tepleji. Prý by byl nerad, kdybych nachladnul. Neušly mi ani jeho zvědavé pohledy, kterými si prohlížel mé dobité tělo. Některé rány ještě nebyly zcela doléčeny, ale naštěstí se žádná z nich neotevřela, a nekrvácel jsem. Až na jednu...
Teprve, když mi přiložil vlhké plátno na krk, a mě to začalo štípat, jsem si uvědomil, že při mém posledním pokusu zaútočit na Katashiho, mi jeho meč sjel po krku.
„Docela jsi riskoval,“ vytáhl ještě z komody čistou halenu a podal mi ji. „Špatný pohyb a mohlo být po tobě.“
Otřel jsem si krk a rameno, na kterém mi krev už stihla zaschnout. Rána nebyla hluboká, tak se už i zatáhla a přestala krvácet. Oblékl jsem si nabízenou halenu, která byla daleko jemnější než ty, co jsem běžně nosil. Usadil jsem se na pohovce a pozoroval Katashiho, jak přebírá od služebné tác s jídlem. Položil to na stolek, a pak nám ještě oběma nalil víno.
„Dej si,“ podal mi jeden pohár a sám si ze svého upil. „Myslím, že je to teď lepší než voda.“
Usadil se vedle mne, pomalu popíjel, a přikusoval k tomu koláč, který vypadal tak lákavě, že jsem neodolal a taky si jeden vzal.
Začal se vyptávat na všechno možné. Od života ve vesnici vyhnanců, až po to, co jsem dělal poslední dny. Podle toho, jak se tvářil a občas přikyvoval, či vrtěl hlavou, mi bylo jasné, že o spoustě z toho, co jsem říkal, stejně ví, a jen si chce ověřit, zda to byla pravda. Dokonce mi i poděkoval za to, že jsem pomohl strážcům v boji se zrádci. Místy, jako třeba ve chvíli, kdy jsem mluvil o tom, co jsem si myslel o Mareově popravě, se však tvářil zamyšleně.
„Říkal jsi, že chceš pracovat u Manza. Pořád na tom trváš?“ nalil nám už třetí pohár vína. „Jsi silný a jako strážce bys byl opravdu dobrý. Stačí jen trochu víc cvičit, v něčem se zdokonalit, a patřil bys mezi nejlepší. Vím, o čem mluvím,“ promnul si tvář, kde se mu začínala dělat modřina.
„Hm. Jo... Nechci jít ke stráži. Nevím, proč mě k tomu táta pořád nutí. Chci se rozhodnout sám, co budu dělat.“
„Máš to v sobě, tak proto. A třeba už jen to, že ses bez zaváhání přidal do boje se zrádci a divokými vlky, aniž by tě o to kdokoliv požádal. Jinak... Manzo se mi o tobě zmínil už včera večer.“
„Manzo o mně?“ udiveně jsem na Katashiho pohlédl.
Odložil pohrabáč, když byl spokojený s úpravou ohně v krbu, a pak vstal a přešel k velkému stolu. Chvilku se přehraboval mezi listinami, než našel tu, kterou potřeboval, a vrátil se zpátky ke mně.
„Je to žádost, abys mohl pracovat v zámecké kovárně jako jeho pomocník.“
Vzal jsem si od něj listinu a podíval se na ní. Byla to přesně ta, kterou Manzo chtěl poslat po Mareovi. Pokrčená, se zlomenou pečetí...
„Jako kovář můžeš pracovat kdekoliv a bez povolení krále. Ale tady na zámku, v královské kovárně, to nejde. Dostanou povolení jen někteří. Nikdo jiný sem nesmí.“
Překvapeně jsem se díval na žádost o mé zařazení mezi jeho pomocníky a poslouchal přitom Katashiho. Překvapilo mě to. Manzo má na lidi nejspíš dobrý odhad. Byl za králem už v době, kdy já ještě nebyl rozhodnutý. Možná proto mě poslal do kovárny, aby si ověřil své domněnky, co se mne týkaly.
„I Kasen prý říkal, že jsi velice šikovný a umíš vzít za práci. A pokud bys to chtěl dělat, že tě přivítá s otevřenou náručí. Bez reptání jsi prý udělal všechno, co ti řekl. Ale i přesto...“ udělal Katashi dramatickou pomlku, než pokračoval. „Trváš tedy na tom, že chceš pracovat v kovárně? Jako strážce by ses mohl zdokonalit v boji a taktice, a věř mi, že i král by pak měl problém tě porazit. Navíc je to něco, co by každý král měl umět.“
Po poslední větě jsem konečně zareagoval. Odložil jsem listinu, upil si vína, a pak se na Katashiho upřeně podíval.
„Je mi jedno, co musí umět král. V životě by mě nenapadlo, chtít vést vlčí rod jako Alfa. Je tu spousta vlků, kteří jsou silnější než já a mají víc zkušeností. A podle některých jsem pořád děcko. A víš co? Je to moc starostí, a toho se rád vzdám. A ano, chci pracovat u Manza. Dáš mi teda to svolení?“
„Nejdříve se tě na něco zeptám, Kenji. Myslíš si, že být hodně silný a mít nějaké zkušenosti, stačí k tomu, abys vládl vlčímu rodu?“
Přikývl jsem.
Co jiného by k tomu bylo potřeba? Král, Alfa, si vždycky musí své místo vybojovat, aby ukázal, že je nejsilnější. U vlků to ani jinak nefunguje.
„V něčem máš pravdu. Král musí být silný, aby si to místo vydobyl a hlavně udržel. Zkušenosti se taky hodí,“ zareagoval Katashi na mé přikývnutí. „Ale to opravdu není všechno. Král musí být silný nejen na těle, ale i na duchu. Podle mne je v našem rodě spousta dalších vlků, kteří by mě porazili. Ale oni sami cítí, že vedení smečky pro ně prostě není. A proto to přenechají někomu, u koho ví, že je silný ve všem. Ne, jen v bitce.“
„A jak jsi teda přišel na to, že bych byl jednou král? Do všeho se hrnu s horkou hlavou. A probrečel jsem celý den, když jsem se dozvěděl, že měl být Mareo popraven. Jo... za to ti dlužím ještě jednu ránu,“ zvedl jsem mu před obličej ruku zatnutou v pěst.
„A že by sis ji zasloužil,“ ozval se náhle ode dveří Manzův silný hlas.
Oba dva jsme byli tak zabraní do našeho rozhovoru, že jsme si ani nevšimli, kdy Manzo přišel.
Kdo ví, jak dlouho tam stojí.
„Jak dlouho tu jsi?“ vyskočil Katashi hned na nohy.
„Dost dlouho. A taky jsem slyšel, co jsi udělal. Odchytil jsem si na chodbě Kaidu,“ odpověděl Manzo vyčítavě. „Přišel jsem pro Kenjiho.“
Zavřel dveře a vešel dovnitř, jako by mu ten pokoj patřil. Ale, vlastně jsem se ani nedivil, když jsem si uvědomil, jak to ti dva spolu mají.
Katashi odložil pohár s nedopitým vínem, nasadil nevinný úsměv a vykročil mu naproti.
„Ten úsměv ti nepomůže. Zlobím se na tebe,“ zamračil se na moment Manzo, ale pak se jeho výraz změnil, když zblízka viděl Katashiho tvář.
„Vážně jsi ho praštil,“ podíval se na mě a pak znovu na krále. „Ale jak jsem říkal, zasloužil sis to.“
Přesto, co říkal, mu jemně prsty přejel po tváři a usmál se na něho.
„Půjdu spát,“ zvedl jsem se.
Nějak jsem cítil, že v tuhle chvíli jsem tu navíc. Ti dva měli pohled jen pro sebe, a vypadalo to, že na mě zcela zapomněli. Ale po mých slovech se Katashi probral.
„Ještě jsme nedomluvili, Kenji.“
„Já myslím, že jo,“ přerušil ho Manzo. „Kenji celý den pracoval. A kromě toho jsi ho ještě vyzval na souboj. Potřeboval by si taky někdy odpočinout. A to nemluvím o tom, co všechno zažil za posledních pár dní. Má toho za sebou víc než dost. Jako král bys to měl pochopit.“
„Ale, když...“ otevřel Katashi trucovitě pusu, ale byl umlčen prstem, položeným na jeho rty.
„Zůstanu tady. Stačí to?“
V tu chvíli bylo po problémech. Katashi se přestal mračit a trucovat a okamžitě nasadil svůj spokojený úsměv. Horlivě přikyvoval na všechno, co mu Manzo říkal.
„Brzy ráno mám snídani se Senichim,“ přeci jen se zatvářil Katashi nešťastně a podíval se ven z okna.
Noc se blížila ke svému konci. Nebe pomalu začínalo blednout a já si teprve teď uvědomil, že jsem tu s králem proseděl skoro celou noc. Dokonce se na chodbě i ozývaly hlasy služebnictva a strážných, kteří si měnili službu.
„Povinnosti jsou povinnosti. S tím se nedá nic dělat,“ pohladil Manzo Katashiho po zádech, a pak ho popostrčil ke stolu. „Máš ještě něco dát Kenjimu.“
Král si povzdechl, ale nakonec k tomu stolu došel. Vytáhl jednu listinu, kterou měl zřejmě již připravenou. Podepsal ji a potvrdil královskou pečetí.
„Tady,“ vstal a došel ke mně.
Opatrně, jako bych tomu nevěřil, jsem si listinu od něj přebral a hned si ji přečetl. Byl jsem sice už hodně unavený, že jsem sotva držel oči otevřené, ale v tuhle chvíli, kdy jsem viděl, co je na ni napsáno, jsem na nějakou únavu kašlal. Začal jsem se usmívat a tělem se mi rozlil příjemný pocit.
Dokázal jsem to. Konečně jsem dokázal něco sám... Dosáhl jsem svého a jsem opravdu šťastný.
„Děkuji, králi,“ otočil jsem se ke Katashimu a mírně jsem se poklonil.
Vážil jsem si toho, že to pro mne udělal, i když mě to stálo pár šrámů navíc. Sroloval jsem listinu, na které bylo povolení pracovat v zámecké kovárně, a zamířil jsem ke dveřím.
Katashi i Manzo se na mě s úsměvem podívali. Nejspíš nečekali, že něco takového udělám. No, já to taky nečekal. Ale měl jsem takovou radost, že jsem to zvládl, že to šlo tak nějak samo.
„Ještě počkej!“ zavolal mě Katashi.
Znovu se zastavil u svého stolu a otevřel spodní šuplík. Chvilku se v něm přehraboval, a pak se vrátil ke mně.
„Nastav levou ruku.“
Překvapeně jsem pohlédl na něj a pak na Manza. Ale ten jen s úsměvem pokývnul, že mám udělat, co král po mně chce. Natáhl jsem teda levou ruku před sebe. Katashi mi vyhrnul rukáv a na zápěstí mi připnul široký kožený náramek. Chtěl jsem se podívat, co je na něm vyryto, ale Katashi mě zastavil.
„Tohle budeš nosit. Pokud ho ztratíš, nebo se zničí, nechám ti udělat nový. Je to proto, abys nemusel sebou pořád nosit tuhle listinu. Stačí jen ukázat ruku, a máš všude volný přístup,“ chytl mě za zápěstí a prsty přejel po červené tkanici, která byla v kůži propletena.
Ještě zkontroloval, zda malá přezka drží dobře, a pak mě pustil.
Chtěl jsem už jít, ale vzpomněl jsem si ještě na jednu věc, na kterou jsem delší dobu myslel. Vlastně od chvíle, kdy se mně na to Katashi zeptal.
„Řekni mi, kdo je vlastně ten pátý.“
„Pátý?“ zarazil se Katashi, co po něm vlastně chci.
„No ten pátý vlk, co s tebou dokáže mluvit bez toho, aniž by stáhl ocas mezi nohy,“ povzdechl jsem si nad tím, že má král tak krátkou paměť.
„Jo! Tohle! Měl jsem pravdu, že ti nedá spát,“ zasmál se, ale pak hned zvážněl. „Je to někdo, kdo je upřímný, mluví se mnou přímo bez nějakých okolků a vytáček. Někdo, kdo se nebojí mi dát ránu. Někdo, kdo se mnou bojoval. Někdo, kdo pracuje tady na zámku, a před kterým se budu muset mít na pozoru, protože mi možná jednou vezme místo Alfy.“
Zapřemýšlel jsem. V hlavě jsem si přebíral všechno, co mi teď řekl a přiřazoval jsem si k tomu vlky, které jsem zatím poznal. Ale moc mi jich k tomu nesedělo.
„Vážně nevím. Jsem utahaný, a vůbec mi to nemyslí,“ povzdechl jsem si.
„Je mi to jasné, taky bych nejraději zalezl do postele,“ mrknul nenápadně k Manzovi. „Ale až se vyspíš, tak ti to dojde.“
„Zítra... vlastně dneska,“ i Manzo se podíval do okna, „nemusíš do kovárny. Pořádně se vyspi.“
„Ale...“ chtěl jsem ještě dodat, že bych přece jen rád šel, ale někdo důrazně zaklepal na dveře.
„Prosím!“ ozval se Katashi.
Odstoupil jsem ode dveří ve chvíli, kdy se otevřely. K mému překvapení se v nich objevil Isao. Viděl jsem se s ním pouze jednou, ale jeho tvář bych nikdy nezapomněl. Krátce na mne pohlédl, ale pak vstoupil dovnitř a šel rovnou ke králi. Bylo vidět, že je nervózní a chce s ním bezodkladně mluvit.
„Omlouvám se králi, ale rád bych tě požádal o laskavost,“ došel až k němu. „Vím, že máme společnou snídani a pak i oběd, ale dostal jsem informaci, že se našel Tame. A rád bych...“
Víc jsem už neslyšel. Manzo mě nenápadně vystrkal na chodbu, aby ti dva mohli zůstat o samotě.
„Běž se vyspat, a žádné ale,“ postrčil mě, abych nestál a konečně se hnul. „Nemusíš se mýt, pro dnešek ti to prominu. Stejně sotva stojíš na nohách. Pokud bude někdo bušit na dveře, tak si toho prostě nevšímej. Opovaž se z postele vylézt dřív než v poledne.“
Už jsem otvíral pusu, že něco namítnu, ale Manzo mě rázným mávnutím ruky umlčel.
„Pokud chceš u mne pracovat, tak uděláš, co říkám. Unavený mi v kovárně budeš k ničemu. Jen by ses tam zbytečně motal ostatním pod nohama a zdržoval je od práce.“
Musel jsem uznat, že má pravdu. Únava se přihlásila plnou silou, a já cítil, že se mi nohy už třesou, jak jsem byl utahaný. A to víno, kterého jsem vypil tři poháry, únavu ještě víc zesílilo. Možná bych do té kovárny ani nedošel. A pokud ano, tak bych tam nejspíš usnul ve stoje. Možná nedojdu ani do postele a usnu někde na chodbě.
„Ta běž, já teď budu chvíli tady a pak v kovárně, tak tě nikdo nebude rušit.“
Tak jsem šel. Spíš se ploužil. Opravdu jsem si tu únavu začal uvědomovat čím dál víc a nohy jsem za sebou tahal, jako bych by nemohoucí. Přemýšlel jsem, jestli ke zbrojnici nevede kratší cesta. Chodeb tu bylo dost a nějaká zkratka, kterou určitě používá i král, když se chce nenápadně dostat k Manzovi, tu určitě je. Stačilo si vzpomenout na chodby, kterými mě táhl Kiichi ven z podzemní kobky.
Ale nakonec jsem se vracel stejnou cestou, jakou jsem šel ke králi. Nechtěl jsem riskovat, že zabloudím a usnu někde na studené zemi. Když jsem procházel spojovacími dveřmi do části pro služebnictvo, strážci se na mě jen podívali a bez ptaní mi otevřeli dveře.
Na ubikaci strážců už bylo o poznání živěji. A nebyli to jen vlci z našeho rodu. Sem tam se mezi nimi mihly bílé vlasy sněžných vlků, aby se připojili k ostatním, co mířili na snídani.
Snažil jsem se být nenápadný. Pořád to bylo o tom, že tu byli minimálně dva vlci, kteří by mě asi nejraději zakousli. A tak jsem jen sklonil hlavu a přidal do kroku.
Přesto, že jsem se na nikoho nedíval, jsem měl stále zvláštní pocit, jako by si mně každý prohlížel.
Až teprve, když jsem hlavu přeci jen zvedl a rozhlédl se kolem sebe, jsem to pochopil.
Nejen, že jsem měl na sobě královu halenu, která se rozhodně lišila od těch, co nosili ostatní, ale někteří z nich se zvědavě zadívali i na mou levou ruku. Chvíli jsem měl i dojem, že si někteří něco šuškali, ale když jsem se na ně podíval, hned se otočili a tvářili se, jako že tam vlastně ani nejsem.
Rychle jsem si stáhl rukáv, který jsem měl pořád vyhrnutý, ale i tak už polovina z těch, co tu byli, náramek viděli. Možná už se něco dozvěděli, když se sem vrátil táta a strážní, co měli v noci u krále službu. Ale to jsem mohl jen hádat.
Procházel jsem chodbou a míjel jednotlivé pokoje. U Mareova a Kiichiho jsem však zastavil a zadíval se na jejich dveře.
Vrátil se už Mareo, nebo je ještě u rodičů?
Měl jsem nutkání se jít podívat, skoro jsem už udělal k těm dveřím krok, ale nakonec jsem se zastavil.
I kdyby tam Mareo byl, dopadlo by to nejspíš špatně, kdybych tam vešel.
„Kenji,“ dopadla něčí ruka na mé rameno, a já skoro nadskočil, jak jsem se lekl.
„Tati!“ prudce jsem se otočil a snažil se to leknutí rozdýchat.
„Možná by bylo lepší, kdyby ses převlékl,“ ukázal na halenu, co jsem měl na sobě, a pak do našeho pokoje.
Neprotestoval jsem a vešel jsem dovnitř. Vlastně už to můj pokoj nebyl. Zůstaly tam sice ještě nějaké mé věci, ale postel byla rozestlaná už jen jedna, na kterou jsem si znaveně sedl. Byla ještě teplá, takže táta se musel teď někdy vzbudit. Měl jsem chuť se na ni svalit a okamžitě usnout. Ale zařekl jsem se, že v téhle části zámku už bydlet nebudu. Ani přespávat.
„Jsem unavený,“ povzdechl jsem si.
„Abys nebyl,“ otevřel táta skříň a vytáhl jednu moji halenu.
Začal jsem si svlékat tu, co jsem měl na sobě, a která tady rozhodně budila pozornost.
„Byl jsi tam docela dlouho. Už jsem si myslel, že tě budu navštěvovat ve vězení.“
Vzal jsem si svoji halenu, ale než jsem si ji oblékl, ještě jsem vzal odloženou listinu a podal ji tátovi. Chtěl si ji vzít, ale v momentě, kdy jsem k němu natáhl ruku, mě za ní chytil a překvapeně na ni hleděl.
Teda spíš na ten kožený náramek, na kterém bylo mé jméno. Vedle toho byl ještě vypálený malý znak současného krále, stejný jako má na pečeti.
„Vypadá to, že ti ho plánoval dát ještě dřív, než tě vyzval na souboj,“ zamyšleně si ho prohlížel. „Tohle,“ přejel prsty po náramku, než mě pustil. „To je práce, která se dá zvládnout za chvíli. Ale neviděl jsem nikoho, že by včera, kromě tebe, ke králi šel. Možná, když u něj byl Manzo... Ale i tak. Měl jsem pocit, že ses s králem předtím už setkal.“
„Jo, setkal. A hned dvakrát. Ve zbrojnici,“ konečně jsem se oblékl.
„Tak proto...“
Táta se přestal dívat na mou ruku a rozdělal listinu, aby si přečetl, co na ni je. Napjatě jsem čekal, jak na to zareaguje. K mému překvapení se však jen pousmál, sroloval listinu a vrátil mi ji.
„Je to tvé rozhodnutí, Kenji. Jsi už dospělý vlk, a já nemám právo, ti cokoliv přikazovat.“
I když se snažil mluvit klidně, stejně mu na konci hlas mírně zakolísal. Rychle si odkašlal a otočil se. Zamířil ke skříni, jako by zavřít její dveře byla teď ta nejdůležitější věc na světě. Po chvilce se otočil, a pak už s pevnějším hlasem pokračoval.
„Počítej s tím, že chvíli budeš v řečích mezi služebnictvem a strážci. Ale to je přejde. Jen bych nerad, aby ses do něčeho připletl, když se ti nebude něco líbit. I když máš na ruce tenhle náramek, musel bych to řešit. A to bych vážně nechtěl.“
Byl jsem moc rád, že to táta vzal takhle v klidu. A ani mi nevadilo, že mě ještě chvíli poučoval, jak se mám chovat nejen na zámku, ale i v kovárně, nebo ve městě. Stejně jsem byl tak unavený, že jsem ho poslouchal jen na půl ucha a přihlouple se usmíval a přikyvoval. Prostě jsem mu dal ve všem za pravdu, jen aby mě už propustil, a já mohl jít spát.
„Překvapil jsi mě, když jsi nad králem vyhrál. Měl jsem chvílemi o tebe strach, protože král je opravdu hodně silný vlk, ale... Jsem na tebe pyšný, že ses mu dokázal tak postavit, Kenji,“ položil mi ještě táta ruku na rameno a široce se na mě usmál. „Až se trochu rozkoukáš, zajdeme do vesnice. Slíbil jsem tvým prarodičům, že tě přivedu, aby ses s nimi mohl seznámit. Ale nějak z toho sešlo. No, stalo se hodně věcí...“
Jeho proslov o mém slušném chování tím skončil. A lepší zakončení jsem si ani nemohl přát. Hřálo mě to u srdce, protože slova chvály jsem od něj slýchával jen opravdu výjimečně.
„Rád je poznám,“ i já se usmál, i když i to mi už dělalo problémy.
Byli to máminy rodiče, a podle toho, co jsem věděl, měl by s nimi žít i jejich syn, mámin bratr, se svou rodinou. Vážně jsem je chtěl poznat. Ale v tom, co se všechno za poslední dny seběhlo, mi hlavu zaměstnalo úplně něco jiného, že jsem na tu návštěvu úplně zapomněl.
Domluvili jsme se, že mi táta nechá dva dny na odpočinek a pak za nimi společně zajdeme.
„Nechceš přece jen přespat tady?“ zeptal se táta, když viděl, jak ztěžka se zvedám z postele.
Zavrtěl jsem hlavou.
Vážně bych se tu necítil dobře, když naproti v pokoji je Kiichi. A co kdybych viděl, jak tam Mareo vchází, nebo z tama odchází?
„Tohle neschovávej. Je potřeba, aby si na to všichni tady zvykli,“ zastavil mě ještě táta, když jsem chtěl schovat náramek pod rukáv. „Prostě to chvíli musíš vydržet, a oni to pak už budou brát jako normální věc.“
Rozloučil se se mnou mezi dveřmi, a pak se už jen za mnou díval, dokud jsem nezmizel za rohem...
Poslechl jsem tátu a snažil se těch pohledů nevšímat. Ani toho občasného šuškání. A když mě jeden ze strážců uznale poplácal po zádech za to, že jsem to všechno přežil ve zdraví, a zeptal se mně na souboj s králem, slušně jsem to ukončil, že jsem hodně unavený a potřebuji se vyspat. Překvapilo mně, jak se rychle zvěsti šíří. Ale byl jsem rád, že nikdo nevěděl podrobnosti. Jen to, že mě král vyzval na souboj. A já o tom nechtěl nikomu vykládat na potkání. Týkalo se to krále, a když o podrobnostech nemluvil ani strážce, co u toho byl, tak já už vůbec ne. No... Možná tak jednomu vlkovi bych o tom povykládal, ale ten tu teď není...
Byl jsem rád, že jsem po cestě nenarazil ani na Kiichiho, a nakonec zdárně došel do té odlehlé části zámku, kde se nacházela zbrojnice a Manzovy pokoje.
Jen jsem za sebou zabouchnul oboje dveře a zamířil rovnou k posteli. Po cestě jsem odložil listinu na stůl, a když jsem se pak posadil na postel, abych rozšněroval boty, oči se mi samy zavíraly. Vážně toho na mě bylo už moc. Poslední, co jsem si pamatoval, bylo, že jsem si chtěl stáhnout jednu botu dolů...
Kdyby mi zámek spadl na hlavu, nejspíš bych o tom ani nevěděl. Neslyšel jsem ani strážce, či služebnou, která sem přišla na svoji pravidelnou obchůzku. Až teprve, když se mi jedna noha samovolně pohnula, jsem trochu začal vnímat, že se něco děje.
Byl jsem ale tak moc unavený, že jsem nebyl schopný ani otevřít oči. Cítil jsem, jak mi někdo stahuje boty a nohy pokládá na postel. Přikrývku, která mě pak schovala před chladem, jsem si automaticky přitáhl až ke krku. Jen jsem něco zamrčel a otočil se na bok.
Teprve po chvíli, jsem si v tom polospánku začal uvědomovat, že to, co mě hřeje, není jen přikrývka.
Donutil jsem se pootevřít oči. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že ta rozmlžená tvář, na kterou už delší dobu hledím, patří Mareovi.
„Jsi zpátky,“ zašeptal jsem a víc se k němu přitiskl.
„Manzo mi řekl, že tě mám pohlídat, aby ses pořádně vyspal. Říkal mi, co se v noci stalo,“ pohladil mě Mareo po vlasech a já zapředl skoro jako kočka.
„Proč každý Manza poslouchá, jako by byl král? Je to proto, že spolu...“
„Není, a hlavně nikde o nich dvou nemluv. Manzo má zvláštní postavení odjakživa, ale to je na dlouhé povídání. Spíš mi ty řekni, proč tě král vyzval na souboj. Jsi zraněný,“ přejel mi prsty opatrně po ráně na krku.
„To je na dlouhé povídání,“ vrátil jsem mu to. „Ale vyhrál jsem. A dal jsem králi pěstí,“ ztěžka jsem zvedl ruku a sevřel ji v pěst.
Chtěl jsem mu to všechno povyprávět, ale zřejmě bych usnul uprostřed řeči. Byl jsem pořád tak strašně unavený, že mi nakonec i ta ruka bezvládně spadla dolů. Mareo ji zachytil a podíval se na náramek.
„Jsi samé překvapení,“ zastrčil mi ruku pod deku a dobře nás oba přikryl.
„Jak to... dopadlo... u rodičů?“ ztěžka jsem ze sebe soukal každé slovo, jak mě spánek znovu přemáhal.
„Popovídáme si, až se vyspíš. Potřebuješ to,“ objal mě.
„Hmm... jo...“
„Miluji tě, Kenji,“ ucítil jsem ještě na tváři Mareův polibek.
Usmíval jsem se.
A s tím úsměvem jsem spokojeně i usnul. Byl jsem šťastný... I když mě to stálo dost krve a spousty slz, dosáhl jsem všeho, po čem jsem toužil...
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak jo, po všech těch nervech, je to taková pohodová kapitola. Co k ní dodat? Pomalu se s Kenjim rozlučte, protože další kapitola bude poslední.... :)