Prošel jsem dveřmi ke koupelím jako první. Už jsem chtěl vykročit k sudu s vodou, když jsem se zarazil. Ve vodě si hověl ten, o kterém byla včera řeč. A byl šokovaný stejně jako já, podle toho, jak na mě hleděl.
„Proč nejdeš?“ narazil do mě Mareo, který šel hned za mnou.
Jen jsem mlčky poodstoupil bokem. Mareo mě obešel, ale vzápětí se také zastavil.
„Co tu děláš? Pokud vím, odešel jsi. Myslel jsem si, že už budeš u vyhnanců,“ ozval se Kiichi, který nás dva upřeně pozoroval.
Neušlo mi, jak se díval na Marea, a s úsměvem přimhouřil oči, když jeho pohled sklouznul níž.
„Rozmyslel jsem si to, vadí ti to snad?“ odsekl jsem.
Otočil jsem se a naštvaně šel k sudům, abych se mohl umýt. Stálo jich pět u jedné stěny. Byly velké tak, že by se do nich vešel dospělý vlk, ale sloužily jen pro nabírání vody. Vedle, kde neustále ve velkém krbu hořel oheň, jsem si do menšího džberu nabral trochu horké vody a tu pak ze sudu doplnil studenou, abych se nespařil. Usadil jsem se na stoličce a džber postavil vedle sebe. Velkou dřevěnou naběračkou, podobnou těm, jaké používají v kuchyni, jsem vodu nabíral a poléval se, abych se pak mohl umýt mýdlem.
To všechno jsem dělal otočený zády ke Kiichimu, abych neviděl, jak mlsně si prohlíží Marea.
Určitě to dělá naschvál… Nejraději bych mu jednu vrazil.
Mírně jsem však pootočil hlavu, abych zjistil, co dělá Mareo. Ten ještě chvíli stál a hleděl na Kiichiho. Myslím, že na se sebe dívali navzájem, ale tak moc se mi otáčet nechtělo.
Ale když zašplouchala voda, přeci jen jsem se otočil.
Dva vlci právě vylézali z vody ven. Popadli plátno a po cestě do vedlejší místnosti se utírali a něco si tiše říkali. Za to Kiichi se s velkým úsměvem dál rochnil ve vodě. Nechápal jsem, jak to v té chladné vodě může vydržet tak dlouho.
Mareo se nakonec pohnul. Aniž by mu někomu něco řekl, rozešel se k hromadě džberů, aby si i on nabral vodu a mohl se umýt. Usadil se vedle mne a také začal s očistou.
Nedalo mi to a po očku jsem ho pozoroval. I když jsem si jeho nahé tělo mohl prohlížet celou noc, teď to bylo jiné. Sledoval jsem, jak voda stéká po jeho snědé kůži a přesně kopíruje každou část jeho těla. Na zádech, v místě, kde měl větší vystouplou jizvu, se voda rozdvojila a ve dvou pramíncích stékala na jeho pevné hýždě.
Myslím, že kdyby nebylo pěny, kterou jsem měl na obličeji, a hrozilo, že se mi dostane do pusy, nejspíš bych už slintal. Dokonce i mé ruce se zastavily, když se Mareo začal mýt. Nepoužíval hadr. Pouze svými dlaněmi roztíral mýdlo po svém těle a dával si záležet, aby nic nevynechal. Skoro jsem zaskučel, když jeho ruce zamířily dolů k rozkroku, a úplně jsem zapomněl, že bych se měl doumývat. Když se sehnul ke svým nohám, mírně jsem se zaklonil, abych viděl i na jeho vypnutý zadeček, který mi v noci poskytl tolik potěšení.
„Abys nespadl,“ ozvalo se za námi.
Ani jsem si neuvědomil, kdy Kiichi vylezl z vody. Ale po jeho slovech jsem tiše zavrčel a konečně pokračoval v mytí.
„Pomůžu ti. Umyju ti záda,“ objevila se náhle mezi námi jeho postava.
Natáhl se přes Marea pro mýdlo, které leželo u jeho nohou. Prakticky na něm skoro ležel, aby na to mýdlo dosáhl.
Teď už jsem zavrčel o poznání hlasitěji, abych Kiichiho varoval.
„Nemusíš, zvládnu to sám,“ odstrčil Mareo jeho ruku.
Kiichi se o něj přestal opírat, když se Mareo vyrovnal.
„Moc dobře vím že se takhle dobře neumyješ,“ vzal mu z ruky mýdlo.
„Varuji tě, abys dal od něj ruce pryč,“ nevydržel jsem to už.
Chtěl jsem to nechat na Mareovi, ale v tuhle chvíli jsem to vážně už nedával.
„Jen chci pomoct, nic víc. Jestli chceš, taky ti umyju záda,“ zašklebil se na mě Kiichi. „Jen přátelská výpomoc.“
Přesto se však mírně naklonil a s výmluvným pohledem se Mareovi přes rameno zadíval na jeho rozkrok. Pak se zase podíval na mě a nenápadným posunkem naznačil, na co právě myslí.
Chvilku jsem uvažoval nad tím, co mám udělat. Nechtěl jsem hned vystartovat. Zadíval jsem se znovu na Marea. Seděl dál na stoličce s hlavou skloněnou, jako by přemýšlel.
Proč Kiichimu něco neřekne? Vždyť jsem mu včera jasně řekl, co se stalo. Potřebuje snad čas na rozmyšlenou? Ten rozhodně nepotřeboval, když na mě tenkrát vyletěl kvůli Yasu… Tak proč teď mlčí?
Chtěl jsem být v klidu. Vážně jsem chtěl. Ale čím delší to ticho bylo, tím víc ve mně začala vřít krev.
A když se Kiichi sehnul a přiložil ruce na Mareovy záda, byl s mým sebeovládáním konec.
„Tak dost!“ vykřikl jsem vztekle.
S těmi slovy jsem po něm mrsknul namydlenou hadru a ta se mu pěkně omotala kolem hlavy. Než ji stihl strhnout dolů, skočil jsem po něm.
Svezli jsme se po té mokré zemi, když jsme oba dopadli na zem.
„Kenji!“ konečně se probral i Mareo.
„Co?!“ křikl jsem na něj, ale vzápětí jsem musel rychle uhnout, když mi kolem obličeje proletěla Kiichiho pěst.
Ani nevím, jak jsem se ocitnul pod ním. V tom kraťoučkém okamžiku, kdy jsem přestal být ostražitý, mě ze sebe skopnul a hned po mně skočil. Měl však co dělat, aby mě udržel. Uhýbal před mýma rukama, jak jsem se ho snažil zasáhnout do toho jeho hnusného obličeje, a když se je zachytil, hned mu zas vyklouzly, protože jsme byli oba mokří, a já navíc i kluzký od mýdla.
„Nechte toho!“ přiskočil i Mareo.
Popadl Kiichiho a snažil se ho ze mě stáhnout dolů. Ale i jemu vykluzoval z rukou. Kdyby situace nebyla vážná, nejspíš bych se začal smát. Musel na nás být dobrý pohled, když jsme se tam tak po sobě váleli, a ani jeden z nás nebyl schopen dát pořádnou ránu.
V jednu chvíli se však Mareovi podařilo Kiichi strhnout bokem. Okamžitě jsem se postavil, a s výhružným vrčením a vyceněnými tesáky, jsem byl připravený znovu zaútočit.
Také Mareo a Kiichi už stáli. Teda, Mareo stál mezi mnou a Kiichim.
„Dost, Kenji, nechci, aby ses tu rval. Chceš mít zase problémy?“
„A to říkáš jen mně? Co on?“ vztekle jsem vystřelil prst proti Kiichimu.
Dost zřetelně jsem slyšel, jak si Mareo povzdechl.
Ještě před chvílí se bál, že mu dám košem. Snažil jsem se mu vysvětlit, že se mnou nemá jednat jako s děckem. A on už zase takhle?
„Dobře. Nechte toho oba dva,“ svěsil rozpažené ruce a otočil se ke Kiichimu. „Potřebuji s tebou mluvit, ale teď nemám čas. Zastavím se později.“
Kiichi se na něj chvilku díval, pak přes jeho rameno na mě. Pak znovu na Marea…
„Dobře,“ usmál se a obešel ho, aby se mohl jít utřít a obléct. „Počkám na tebe v našem pokoji.“
Když procházel kolem mne, ještě se ke mně naklonil.
„Tebe tam nechci ani vidět,“ zavrčel skoro neslyšně.
To, co se stalo potom, se seběhlo tak rychle, že ani jeden z nich nestihl zareagovat. Kiichi jen překvapeně vyheknul, když jsem ho nabral v pase, a i se mnou skončil ve vodě. Než se vzpamatoval a vyprskal všechnu vodu, co měl v puse, dostal jsem se za jeho záda. Zahákl jsem mu předloktí kolem krku a zapáčil. Byl jsem rozhodnutý ho na místě zabít.
Voda po našem dopadu se rozstříkla kolem a ohodila i Marea, který se konečně probral.
„Přestaňte!“ vykřikl v momentě, kdy dal Kiichi ruce dozadu, chytl mě a přehodil přes sebe.
Jen to zašplouchalo, když jsem se celý ponořil. Hned jsem se snažil dostat na vzduch, jenže Kiichiho ruka mě popadla za krk a zatlačila zpátky dolů.
Něco říkal, ale já ho neslyšel. Měl jsem uši i nos plné vody. Ale i tak jsem hrabal rukama kolem sebe, až se mi podařil zachytit jeho nohu. Chytl jsem ji a trhnul s ní. Kiichi ztratil rovnováhu a dopadl zády do vody. Když jsem ucítil volnost, okamžitě jsem se vynořil a snažil se popadnout dech. Jen malý moment mi stačil na to, abych se zorientoval, a na Kiichiho, který se právě hrabal z vody, jsem se chystal znovu skočit.
„To by stačilo!“ postavil se přede mne Mareo. „Dost, Kenji!“
„Nepůjdeš za ním do pokoje!“ prskal jsem kolem sebe vodu.
„O tom ty nerozhoduješ,“ stáhl si Kiichi mokré vlasy přilepené na obličeji a hodil si je dozadu.
Všichni tři jsme však zůstali stát a hleděli na sebe. Já na Kiichiho, Kiichi na Mareovy záda a on na mě.
„Nedovolím ti na Marea sáhnout!“ zavrčel jsem a tím si vynutil Kiichiho pozornost.
„Nevím, o čem mluvíš,“ zatvářil se jako neviňátko.
„Tak ty nevíš? A co všechny ty náznaky a provokace? Co ta tvoje návštěva u mě v pokoji? Zatím jsem nikomu neřekl, proč jsem měl otlačený krk. Kdyby táta věděl, že jsi to byl ty, měl bys docela velký problém. Doteď jsem mlčel, ale už ne-“
„Dost, Kenji,“ položil mi Mareo ruku na pusu, aby mě umlčel a pak se otočil. „Jsem ti vděčný, že jsi Kenjiho zachránil…“
„Byl to rozkaz,“ odfrkl si Kiichi.
„Jsem ti vděčný, že jsi Kenjiho zachránil,“ zopakoval Mareo a pokračoval. „Ale pořád je mezi vámi zle. Chtěl jsem si s tebou promluvit v klidu, ale jak vidím, tak to nejde. Tohle, co jste teď předvedli, se mi vůbec nelíbí. Kiichi… Jsi můj dobrý přítel a známe se opravdu už hodně dlouho, ale Kenji… Kenji je můj partner. Jeho jsem si vybral pro svůj život. Chci, abys to respektoval, a aby bylo mezi námi všemi jasno. Nechci, abyste mezi sebou bojovali pokaždé, když se potkáte.“
„Co na něm vidíš?“ zamračil se Kiichi a víc se k němu naklonil.
„Hodně věcí,“ udělal Mareo krok zpátky, když jsem ho chytl za ruku a potáhl blíž k sobě. „Omlouvám se, pokud jsi měl vůči mně nějaké naděje. Ale, jemu jsem se dal, a víš co to znamená.“
„Ty… ty… ty ses… mu dal?“ vykoktal ze sebe Kiichi. „To nemyslíš vážně!“
„Myslím to smrtelně vážně.“
Najednou se Mareo otočil a přisál se na mé rty. Políbil mě tak, že muselo být nad slunce jasné, že si to nevymýšlí. Majetnicky jsem ho hned popadl kolem pasu a přitáhl si ho ještě blíž, abych mu polibek mohl oplatit.
Když to nejde slovy, snad to Kiichi pochopí aspoň takhle.
„Nemyslel jsem si, že…“ řekl o něco tišeji.
Bylo vidět, že tohle, co teď Mareo udělal, ho naprosto zaskočilo. Vztek se pomalu měnil na zklamání. Jeho oči už nehořely tím bojechtivým plamenem. Byly mírně zastřené, když se na nás dva díval.
„Kiichi,“ natáhl k němu Mareo ruku.
Ale on ji odstrčil a bez řečí vylezl z vody ven. Nedíval se nalevo, ani napravo. Neotočil se ani po nás. Prostě popadl plátno na utření a za moment za sebou zabouchl dveře, aby na nás neviděl ani při oblékání.
Zůstali jsme sami.
Ticho, které nastalo, přerušovalo jen bublání vřící vody, praskání ohně a jemné šplouchání z bazénku, do kterého úzkým průtokem přitékala čistá voda.
„Tušil jsem, že to nebude lehké, ale takhle jsem to nechtěl,“ vymanil se Mareo z mého držení a přesunul se k okraji.
„Je ti ho líto?“
„Ano, je,“ zamračil se nad mou otázkou. „Známe se strašně dlouho, už od dětství. Společně jsme se přidali i ke stráži. Je to přítel, Kenji. Nikdy mě nezradil a vždycky mi pomohl, stejně jako já jemu. Mrzí mě, že se to takhle semlelo. Bylo to dětinské. Chtěl jsem si s ním promluvit o samotě, a hlavně v klidu.“
Díval jsem se na Marea, jak po těch slovech vylézá z vody a utírá se. Občas se kouknul k zavřeným dveřím a dělal všechno strašně pomalu, jako by chtěl Kiichimu dát čas, aby se mohl obléct a odejít bez naší přítomnosti.
„Chci si s ním ještě promluvit, až se trochu uklidní. O samotě… Ale!“ zvedl varovně prst, když už jsem se nadechoval, že něco namítnu. „Nemusíš se bát. Miluji tě, a zůstanu s tebou.“
Bodl mě osten žárlivosti, ale tak nějak jsem to chápal. Nechtěl jsem, aby byl s Kiichim o samotě, ale po tom, když mu ukázal, jak to mezi námi je, jsem už nic nenamítal. Věřil jsem tomu, že už si Kiichi vůči Mareovi nic nedovolí. Že na něj nebude nic zkoušet, a Mareo by mu to ani nedovolil.
„Dobře,“ odpověděl jsem jen jedním slovem, a také jsem vylezl z vody ven.
Už bylo na čase. I když jsem byl rozpálený do běla, jak jsem chtěl Kiichiho přizabít, začalo mi být v té chladné vodě zima. Ale aspoň to zchladilo mou horkou hlavu…
Tak jak jsme byli vysmátí, když jsme odcházeli od Manza, tak teď panovala nálada na bodu mrazu. Mareo od chvíle, kdy Kiichi odešel, neřekl ani slovo, kromě toho, že se mě zeptal, co budu jíst.
„Co je s tebou?“ nevydržel jsem to už, když jsme odnesli prázdné nádobí na odkládací stůl a zamířili ven, abychom konečně dorazili do kovárny.
„Nic,“ zazněla lakonická odpověď a dál mlčel.
Byl stále zamyšlený, a ve chvílích, kdy se zcela zapomněl, se dokonce i mračil.
Byl jsem šťastný, že Kiichimu dal jasně najevo, jak to s námi je, ale vidět ho takhle… To zcela tuhle dobrou náladu kazilo.
„Půjdeš pomoct?“ zastavil jsem se kousek od kovárny a prosebně se na něj zadíval.
Chtěl jsem ho mít poblíž.
„Nepůjdu.“
„Proč? Však ještě nejsi ve službě, ne?“ nechápal jsem.
To ho to tak vážně sebralo, že nechce teď být ani se mnou?
„Je to kvůli Kiichimu?“
„Kenji, nech toho,“ přetřel si obě paže.
Zřejmě mu byla zima a oba jsme byli jen v haleně. Chtěl jsem si ho přitáhnout blíž a zahřát ho, ale odstrčil mě.
„Mareo?“
„Jsem jen unavený,“ řekl sklesle. „Možná to tak nevidíš, ale i já toho mám dost. A ještě jsem neskončil.“
„Jdeš za Kiichim? Pořád ti to leží v hlavě?“ byl jsem neodbytný.
„Přestaň se na něho pořád ptát. Něco jsem ti řekl, a to platí.“
„Tak co se děje? Od chvíle, kdy jsme vyšli z koupele, mlčíš.“
„Uvidíme se večer. Já musím ještě něco zařídit. Tam je kovárna,“ mávl rukou někam za mě.
„To vidím taky, že je tam kovárna,“ odsekl jsem popudlivě, ale hned na to jsem jen hleděl, jak beze slova odchází.
„Mareo!“ doběhl jsem ho a chytl za ruku, aby se zastavil. „Jestli jsem tě něčím naštval, tak mi to řekni.“
„Musím jít za rodiči, stačí ti to?!“ vyjel na mě nervózně.
„Ty jsi s nimi ještě nemluvil?“ zarazil jsem se.
„Ne. Musel jsem počkat, až dostanu od krále milost. A pak jsem…“ nedopověděl to, ale bylo mi jasné, co chce říct.
Překvapeně jsem na něj zůstal hledět.
On ještě nebyl u rodičů? Vážně? To se mnou strávil noc místo toho, aby šel za nimi?
Bylo mi jasné, že to pro něj bude těžké asi tak, jako když šel za mnou. Ale v tuhle chvíli, kdy mi došlo, že dal předost mně před rodiči, jsem byl šťastný. Nálada se mi o hodně zlepšila, a už jsem se na něj ani nezlobil, že celou dobu mlčel. Ve své žárlivosti jsem měl za to, že myslí jen na Kiichiho. A on přitom…
Nečekaně jsem ho objal. Jen překvapeně vydechl, když jsem přitiskl své rty na jeho.
„Budou rádi, že jsi na živu.“
Mareo na to nic neodpověděl. Jen mě o něco víc sevřel v náruči a políbil.
„Nejspíš tam zůstanu do zítra. Ale hned, jak se vrátím, přijdu za tebou.“
Ještě jednou jsme se za úsměvných pohledů procházejících vlků políbili, a pak už jsem se jen mohl dívat, jak Mareo odchází, aby se oblékl a mohl jít do vesnice.
Ani mi nepřišlo na mysl, že jde do pokoje, kde nejspíš bude Kiichi. Teď mi to bylo jedno, když jsem věděl, co ho čeká. Stačilo, jak já jsem přijal jeho smrt a jeho návrat. Ale věřil jsem tomu, že jeho rodiče nebudou vyvádět tak jako já.
Na to, jak byla venku velká zima, v kovárně mně přivítalo pořádné horko. Během chvíle mi po zádech tekl pot, a už jsem se ani nedivil, že jsou tu skoro všichni svlečeni do půl těla. Všemu totiž vévodila obrovská výheň, o kterou se neustále staral jeden z pomocníků. Mohl být tak starý jak já, a jako jediný byl oblečený, protože každou chvíli vycházel ven, aby nanosil nové dřevo.
Všichni mě přivítali s úsměvem. Bylo jich tam pět, různého věku, a všichni do jednoho pracovali, aniž by jim někdo musel říct, co mají dělat. Byli tak sehraní, že jsem jen zůstal udiveně stát, jak jim šla práce od ruky.
Hned, jen co odložil věci, ke mně došel jeden z nich. Podle toho jsem pochopil, že je to nejspíš hlavní pomocník.
„Co bys potřeboval?“ zastavil se přede mnou a s úsměvem se díval, jak si všechno prohlížím s otevřenou pusou.
„Tady,“ podal jsem mu dopis. „Manzo mě poslal, abych vám pomohl. A ještě vzkazuje, že přijde hned, jak se aspoň trochu vyspí.“
„Já jsem Kasen, mám to tu na starost, když tu Manzo není,“ strčil dopis do kapsy, když si ho přečetl.
Obešel mě dokola, pak mě chytl za paže a prohmatal mi je.
„Jsi mladý, ale něco zvládneš. Vypadá to, že nějakou sílu máš. Už jsi něco takového dělal?“ ukázal rukou do prostoru kovárny.
Chtě, nechtě, jsem se musel pousmát. Zeptal se stejně jako Manzo a stejně jsem mu i odpověděl.
„Ne, nedělal.“
„No,“ povzdechl si Kasen a mávl na toho, který pobíhal kolem ohniště. „Tak zatím Tomovi pomůžeš složit dřevo. Před chvílí dovezli novou fůru, a je potřeba to schovat pod střechu. Jak to budete mít, dám ti další práci.“
Než jsem si oblékl starý přehoz, který mi hodil, ještě se mnou obešel ostatní, abych věděl, jak se kdo jmenuje a oni, jak se jmenuji já.
S Tomo jsme se pak vrhli na skládání dřeva. A že toho bylo… Větší i menší kmeny zbavené větví byly rozřezány na menší kusy tak, aby se daly dobře přenášet. I když se zdálo, že to budeme dělat do večera, nakonec nám to šlo docela od ruky. Tomo si vylezl na povoz a házel je dolů. Nosil jsem to do jednoho z přístěnků, který se pomalu plnil a všude to vonělo čerstvým dřevem.
Sem tam jsem musel skládat sám, když se Tomo musel postarat o oheň. Běhal tam a zpátky, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Pořád se usmíval. Dokonce i ve chvíli, kdy mu jedno poleno skončilo na noze, a on chvíli poskakoval, než ho přešla největší bolest. Během naší společné práce jsem se dozvěděl, že Tomo vlastně bydlí v malém domku vzadu za kovárnou. Prý proto, že se stará o oheň i v noci, aby výheň nevyhasla. Práci převzal po svém otci, který je už starý a nezvládá to.
Než jsme měli všechno sklizené a mohli se vrátit do kovárny, bylo slunce už v druhé polovině své pouti.
Ani mi nepřišlo, že ten čas tak rychle utíká.
„Myslím, že Manzo už ani nemusí chodit,“ posadil se Kasen na stoličku.
Na klíně měl na plátně položený kus masa a chléb, do kterého se hned pustil.
„Najez se, pak doděláme zbytek,“ ukázal na košík, ve které bylo uloženo jídlo.
I ostatní odložili práci a také se přidali, aby naplnili žaludky a nabrali sílu.
Usadil jsem se na jedné stoličce a začal jíst. Jedním uchem jsem poslouchal, o čem si povídají, a přitom se rozhlížel kolem sebe. Líbilo se mi tu. Měl jsem chuť odložit jídlo a sám se hned pustit do práce. Klidně bych začal třeba i přebrušovat nože…
Fascinovaně jsem se díval na všechno, co kolem mne bylo. Chtěl jsem vzít do ruky ten nový meč, který před chvílí dodělali a prohlédnout si ho zblízka. Bylo vidět, že je na něm ještě potřeba pracovat, ale i tak jsem z toho všeho byl naprosto unešený. Ať už to byla samotná práce u velké kovadliny, kde vznikaly nádherné kusy zbroje, nebo u těch menších, kde se dělaly malé věci. A nešlo jen o samotnou výzbroj.
„Ještě nejsi unavený?“ plácl mě Kasen přes rameno, až jsem měl pocit, že mi ho urval, jak měl pádnou ruku.
„Trochu,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Tak tohle ještě zvládneš,“ ukázal na dřevěný okov s vodou, ve kterém se chladily nové kusy. „Postupně je prohlídneš a rozdělíš. Ty, u kterých si budeš myslet, že je něco špatně, dáš sem k výhni. Ty, co jsou podle tebe dobré, položíš na stůl, a pak je očistíš a přebrousíš. Sato ti ukáže jak na to. Pro dnešek stačí, když uděláš tak dva. Ale budeš k ruce i Tomovi. Pomůžeš mu, pokud bude potřebovat.“
Ani to snad nedořekl a já už stál na nohách. Rychle jsem zabalil zbytek jídla do plátna, uložil ho zpět do košíku, a už jsem dřepěl u okovu a vytahoval první meč.
Docela jsem zapomněl na celý svět. Teď jsem byl v jiném. V novém… A rozhodně se mi tu líbilo.
Slunce skoro zašlo, když jsme konečně skončili. I tak ještě zůstala nějaká práce, ale podle Kasena to byly drobnosti, které nespěchaly a nebylo na to potřeba tolik lidí. Domluvil se s Tomo a se Sato, že zítra dorazí a ostatním dal volno s tím, že je zavolá, až bude potřeba.
„Tohle odnes do kuchyně,“ podal mi košík se zbytky jídla. „Stejně jdeš na zámek. Slyšel jsem, že teď bydlíš u Manza. Divím se, že tě u sebe nechal.“
„Taky se divím,“ převzal jsem si košík.
Kasen ještě došel k velkému dubovému stolu a vzal do ruky jeden z mečů, na kterém jsem pracoval. Chvíli si ho prohlížel a pak uznale pokýval hlavou.
„Není to úplně ono, ale na poprvé je to dobré,“ položil ho zpátky.
Myslím, že po jeho slovech jsem povyrostl minimálně o půl hlavy. Hrdě jsem se s úsměvem narovnal, a také došel ke stolu, abych se podíval na výsledek mého dnešního snažení.
„Zítra přijď. Pokud teda Manzo nezmění názor,“ přihodil Kasen pár velkých polen do ohně, a pak už mě vystrkal z kovárny ven. „Jo, a řekni mu, že už nemusí chodit, že je všechno hotové.“
Zavřel dveře, promnul si ramena a pak už s mávnutím ruky odcházel směrem k bráně.
Všichni byli unavení a těšili se domů. Ani jsem se proto nedivil, že Kasen přidal do kroku a brzy mi zmizel z dohledu.
Ani já na tom nebyl lépe. Ruce i záda mě bolely. Vlastně celý člověk. Nikdy jsem tak moc nepracoval, jako právě dneska. Byl jsem rád, že jsem v rukách vůbec udržel košík s jídlem.
Pomalým šouravým krokem jsem se vydal zpátky na zámek. Měl jsem na sobě ten starý přehoz a byl jsem za to rád. I když se zima blížila ke svému konci, pořád dost mrzlo. Studený vzduch se tu držel vždycky dlouho do jara. Nejspíš za to mohly hory, kde v těch kopcích leží i vesnice vyhnanců.
Po dnešku už jsem i zapomněl na to, jak jsem zimu vždycky nesnášel. Nikdy jsem ji neměl rád, protože jsem měl pocit, že se při těch dlouhých nocích unudím k smrti. Ale dnešek mi utekl tak rychle, že mi až teprve v chodbách zámku došlo, že se už vystřídala denní stráž s noční, a ti, co právě skončili, se věnovali večeři, či se chystali do postele.
Předal jsem v kuchyni košík s nedojezeným jídlem a pak zamířil rovnou ke zbrojnici, abych se, pokud možno, nepotkal s tátou. Ale podle toho, co jsem zaslechl, měl být u rádce, aby dořešili, co všechno bude potřeba ještě se sněžným králem projednat. Nechápal jsem, proč by zrovna táta u toho měl být, když je velitel stráže, ale pořád tu byla spousta věcí, kterým jsem moc nerozuměl.
Vešel jsem do Manzova prvního pokoje a tiše za sebou zavřel, abych ho nevzbudil. Měl jsem za to, že ještě spí, a tak, když už jsem chytal za kliku druhých dveří, a zaslechl tiché hlasy, zůstal jsem překvapeně stát.
„Měl bys už jít, nikdo za tebe tvou práci neudělá. Budou tě potřebovat,“ zaslechl jsem Manza.
Mluvil tiše a tón v jeho hlase byl úplně jiný, než když mluvil se mnou, či nadával na všechny, kdo ho přišli otravovat.
„Nechce se mi,“ ospale se ozval druhý hlas, ve kterém jsem poznal Katashiho. „Chci tu ještě zůstat. Sněžný král je ve vesnici u rodičů. A ostatní se radí. Teď nemám nic na práci. V královském křídle mě teď vůbec nepotřebují.“
„Chceš mít problémy?“
„Manzo, nebuď na mě zlý…“
„Každou chvíli by měl přij…“
Manzo nedomluvil. Byl umlčen, a já, podle přicházejících zvuků, měl hned jasno, jakým způsobem.
Celý rudý, že jsem Manza a Katashiho málem při něčem nachytal, jsem raději potichu vypadnul ven. Rozhlížel jsem se kolem sebe, kam bych zalezl, ale nakonec jsem došel ke stěně naproti dveřím a tam si sednul na zem. Byl jsem moc unavený na to, abych se někde schovával.
Opřel jsem si hlavu o kolena a zavřel oči. Při představě, co ti dva asi tak dělají, jsem si vzpomněl na Marea. Avšak nemyslel jsem na příjemné věci, které bych s ním chtěl dělat, ale na to, jak to teď asi vypadá u nich doma.
Vybavila se mi vzpomínka na ten bolestivý okamžik, kdy jeho otec přišel do zámku pro jeho věci. Na to, jak jsem se vracel zpátky a stál u jejich domku, a přemýšlel, zda jim říct, že je Mareo na živu. Muselo to pro ně asi být bolestivější než pro mne. Určitě byli šťastní, když se Mareo objevil ve dveřích a nic mu nevyčítali. Musí si toho hodně říct a možná i proto říkal, že se nevrátí na noc…
Objímal jsem kolena a myslel na Marea. Ten starý přehoz, u kterého už ani nebylo poznat z jakého je zvířete, mě hřál, a já únavou nakonec usnul. Ani mi nevadilo, že sedím na tvrdé zemi a bolí mě snad každý sval.
„Neměl bys tu spát. Nachladneš, a pak budeš k ničemu.“
Cukl jsem sebou, když mi někdo položil ruku na hlavu. Pootevřel jsem oči a rozespale mžoural na něčí nohy.
„Lépe by ses vyspal na ubikaci. Vždycky tam nějaký volný pokoj je.“
Zvedl jsem hlavu a hned na to zaklel, když mi křuplo za krkem. Kdo ví, jak dlouho jsem tu takhle v sedě spal. Byl jsem ještě víc ztuhlý a bolavý, než když jsem tu přišel.
„Tak vstaň,“ chytl mě Katashi a zvedl mě na nohy, jako bych nic nevážil.
Ale jen, co mě pustil, poroučel jsem se zpátky k zemi. Na poslední chvíli jsem se zachytil jeho oblečení, až jsem mu málem stáhl kalhoty. Nohy se mi tím sezením na zemi odkrvily, a měl jsem pocit, že v nich mám celé mraveniště.
„Opatrně,“ zachytil mě Katashi a už opatrněji mi pomohl vstát.
Počkal, až budu mít jisté nohy, a teprve potom mě pustil.
„Měl by ses vyspat v pořádné posteli,“ prohlédnul si mě. „No, ale nejdřív bys asi potřeboval pořádnou koupel,“ naklonil se a přičichnul si ke mně.
„Jo, umeju se a půjdu spát,“ zabručel jsem.
Byl jsem opravdu upocený a špinavý. Ale co se divit, když jsem se celý den nehnul z kovárny. Zamířil jsem k otevřeným dveřím do pokoje.
„Proč nejdeš do koupelí?“ chytil mě Katashi za přehoz. „A vyspat se můžeš na pokoji u strážců. Budeš ta mít větší klid než tady.“
„To rozhodně,“ řekl jsem ironicky. „Tady je určitě větší klid než tam, a než do koupele, raději si vlezu do necek s teplou vodou.“
„Tam to budeš mít lepší, věř mi,“ nechtěl mě Katashi pustit.
Nechápal jsem ho. Ale byl jsem napůl rozespalý a v těch chvílích mi nikdy nic rychle nedochází.
„Pusť mě, jsem unavený a rád bych opravdu už zalezl do postele,“ vyškubnul jsem se mu.
„Ale řekl jsem, že lepší to budeš mít tam.“
Přísahal bych, že jsem zaslechl rozkazovačný tón. Chtěl jsem mu odseknout, že opravdu už nikam nemíním chodit, ale v tu chvíli se ve dveřích objevil Manzo.
„Co se tady děje!“ zahulákal, ale hned se zarazil, když zjistil, kdo na chodbě vlastně je.
„Nic,“ prudce se k němu Katashi otočil, jako by neměl čisté svědomí. „Jen jsem chtěl doprovodit Kenjiho na ubikace, aby se mohl v klidu vyspat.“
„Proč?“ vyšel Manzo na chodbu. „Kenji tam nemá co dělat, není strážce.“
„Ale vždycky se tam najde nějaký volný pokoj a myslím, že Kaida proti tomu nebude.“
Udiveně jsem na Katashiho pohlédl.
Zdá se mi to, nebo trucuje?
„Kenji je teď u mě. Nikde se po zámku courat nebude. A jak se na něho dívám, tak bude rád, když vůbec doleze do postele,“ zamítl Manzo návrh na mé přespání u strážců.
„Měl bys jít, nebo se po tobě budou shánět. Určitě máš práce víš než dost.“
„Nechci. Zůstanu tady!“ trucoval dál Katashi.
Je snad malé dítě? Vždyť je o hodně starší než já…
„Kenji, běž dovnitř a okoupej se,“ strčil mě Manzo do pokoje a hned za mnou zavřel dveře.
Ještě, než jsem se pohnul dál, zaslechl jsem jeho hlas, když znovu promluvil na Katashiho. I když byl přísný, přesto s ním mluvil klidně. Řekl bych že mile a láskyplně, aby ho uklidnil. Bylo vidět, že na něj nechce zvýšit hlas.
Nechal jsem je být a šel do druhého pokoje. Vážně jsem byl utahaný jak štěně a těšil jsem se na postel. Všechno jsem dělal spíš automaticky. Ať už chystání necek, nebo mytí, kdy jsem málem v té teplé vodě usnul.
„Uklidím to, běž si lehnout,“ s úsměvem se na mě Manzo díval, jak se snažím převrátit necky a zívám přitom tak, že bych spolknul dospělého medvěda. „Až se vyspíš, domluvíme se pak, co dál. Dneska toho máš asi dost, co?“
„Jo, mám,“ přikývl jsem. „Ale nevadí mi to. Jen jsem nepočítal s tím, že je to tak těžká práce. Jo, Kasen ti vzkazuje, že nemusíš chodit. Že je všechno udělané.“
„Vážně? Tak to jsem rád. Konečně se jednou vyspím jako normální člověk. Ty jdi už spát. Já půjdu později, jen ještě dodělám, co mám vedle.“
Neprotestoval jsem. Zmoženě jsem si vlezl do postele a přikryl se. Ani mi nevadilo, že ta vůně, co tu zůstala, nebyla má a Mareova. Dalo by se říct, že mi to tak Manzo vrátil…
Oči se mi samy zavíraly, a jako by už zdálky jsem slyšel, jak Manzo vylévá vodu z necek a pak přechází do prvního pokoje.
Můj spánek však netrval dlouho. Trhnul jsem sebou, když někdo zabouchal na dveře.
Lekl jsem se tak, že mi chvíli trvalo, než jsem znovu začal normálně dýchat.
Vážně se nedivím, že Manzo vždycky tak vyletí.
Podle toho, že jsem měl pocit, jako by mě někdo praštil palicí do hlavy, a taky jak Manzo ve vedlejším pokoji začal nadávat, jsem spal asi opravdu jen krátce.
„To snad král nemyslí vážně?“ uslyšel jsem Manzův vzteklý hlas a bouchnutí pěstí do stěny. „Je to vážně tak nutné? Teď?“
„Ano je.“
„Dobře, počkejte tady,“ řekl po chvíli Manzo a za okamžik se otevřely dveře.
„No, vidím, že jsme tě vzbudili. Jsou tady pro tebe. Obleč se, jdeš ke králi.“
„Já?“ ochraptěle, a hlavně nechápavě jsem se zeptal. „Já mám jít ke králi? Proč?“
Stále jsem byl rozespalý a nic z toho mi nedávalo smysl. Nebyl jsem si vědom toho, že bych něco provedl.
„Ano ty,“ hodil mi Manzo kalhoty na postel. „A pospěš si, ať nečeká. Nevím, co mu zas přeletělo přes čumák. On snad ani nespí. Poslední dobou vždycky otravuje takhle v noci.“
Po těch slovech se však zarazil a podíval se na mě, jako by ho právě něco napadlo. Pak si pro sebe, sotva slyšitelně, něco zabručel. Sledoval mě celou dobu, než jsem se pomalými pohyby konečně oblékl. Vážně jsem byl, jako by mě někdo praštil po hlavě.
„Doufám, že krále nenapadla nějaká blbost a nebude tě u sebe dlouho držet. Opláchni si aspoň obličej, ať se trochu probereš. Budeš to potřebovat.“
Všechno, co říkal bylo divné. Pořád mi nedocházelo, co po mně vlastně král může chtít. A když Manzo řekl, že se mám opláchnout, abych se probral, že to budu potřebovat, všechno se ve mně sevřelo nepříjemným pocitem. V hlavě jsem si probíral poslední dva dny na zámku. Zkoušel jsem si vzpomenout, zda jsem opravdu neudělal něco, za co bych měl být předvolaný před krále.
Přišla mi však na mysl jen jediná věc…
Ve chvíli, kdy jsem si vzpomněl na Kiichiho, a na to, jak jsme do sebe skočili, stáhl se mi žaludek ještě víc.
Že by to bylo proto? Že by se mi chtěl Kiichi takhle mstít? Nebo nás někdo viděl a nahlásil to? Ale to by za námi přišli hned, a ne až takhle v noci… Tak o co, sakra, jde?
„Hlavně klid, Kenji,“ zastavil mě ještě na moment Manzo u dveří. „Nerozčiluj se. Ke králi bys měl přijít v klidu, ať už tě naštve cokoliv.“
Tázavě jsem se na něj podíval, ale to on už mě postrčil dopředu. Došel jsem k druhým dveřím. Otevřel jsem je a vzápětí couvnul, až jsem narazil na Manza, který šel hned za mnou.
Díval jsem se přímo na tátu…
„Tak je to pravda,“ promluvil dřív, než jsem stihl otevřít pusu.
Ale já stejně nebyl schopen hned promluvit, jak jsem byl v šoku.
„Když král pro tebe poslal, myslel jsem si, že se plete. Sice jsem něco zaslechl, že tě tu někdo viděl, ale moc jsem tomu nevěřil. Proto jsem tu přišel taky,“ ukázal na strážce, který stál za ním. „Měl jsem za to, že jsi odešel do vesnice vyhnanců.“
„Jaký je to pocit nic nevědět, co?“ ozval se za mnou Manzo.
Táta udělal krok vpřed. Hodil po Manzovi pohled, kterým říkal, že ho brzy zabije. Nejspíš byl naštvaný a tohle ho ještě víc popudilo.
„Ty se do toho nepleť. Není to tvoje starost Ale když už se ptáš, tak nevědět, co dělá, nebo kde je můj syn, znám moc dobře. A není to poprvé. Jdeme, Kenji,“ podíval se na mě přísně. „Král tě chce vidět, A to hned.“