„Chceš s ním mluvit?“
Tahle otázka tu chvíli visela ve vzduchu, a já nevěděl, jak mám na ní odpovědět.
Za dveřmi je Mareo…
Tolik mě bolelo, když mi řekli, že byl popraven. V životě mi nebylo hůř než ten den, kdy jsem stál u strže a měl jsem chuť skočit dolů. Moc nechybělo a udělal bych to. Svým jednáním, tím, že mi nic neřekli, způsobili, že se to málem stalo. A pak, když jsem ho viděl, vyhnali mě od něj a ještě navíc… Objímal se s Kiichim, zatím co já musel jít pryč.
I tohle pořád bolí…
„Tak co?“ položil Manzo svou obrovskou ruku na mé rameno.
Musel jasně cítit, jak se celý třesu. Vážně jsem byl v koncích. Tak strašně moc bych chtěl Marea obejmout, ale přitom jsem se stále zlobil.
Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou.
„Nevím, co se mezi vámi stalo, ale je to tvoje rozhodnutí.“
Pustil mé rameno, a pak šel za tím hlasem, který byl snad víc neodbytný než táta.
„Co potřebuješ?“ otevřel Manzo dveře jen tak, aby se jimi protáhl a pak je jen přivřel.
„Tebe nepřekvapuje, že jsem na živu?“ zarazil se Mareo, když slyšel, jak se s ním Manzo bez problémů začal bavit.
Jako by se viděli naposled u oběda…
„Ne. Věděl jsem o všem… Doufám, že sis tu svou smrt pěkně užil. Jsou tu lidi, kterým jste tím pořádně zamotali hlavu. Chápu, rozkaz krále, ale tohle bylo moc. Myslel jsi přitom na ostatní? Třeba na rodiče?“
Potichu jsem popošel blíž a opřel se o stěnu vedle dveří. Opatrně jsem nakouknul… Manzo stál s rukama založenýma v bok, jako by chtěl komukoliv zabránit vejít do svého království. Ani jsem přes jeho postavu pořádně Marea neviděl.
„Je mi to jasné, ale neměl jsem kdy za někým jít a něco vysvětlovat. Šlo o čas. A takhle to bylo uvěřitelnější. Vážně to věděla jen hrstka lidí, u kterých jsme měli jistotu, že nás nezradí.“
„A co tví rodiče, myslíš si, že by zradili? Ví už vůbec, že ses vrátil?“
Ať se ptal Manzo na cokoliv, ani jednou nezmínil mé jméno. A já jsem mu za to byl vděčný.
„Manzo, je mi jasné, že ty bys s tím nesouhlasil, ale vysvětlovat to budu jim, ne tobě. Kvůli tomu jsem nepřišel.“
Povzdechnutí Marea bylo zřetelně slyšet až ke mně.
„Je mi to jasné. Oddaný strážce za jakoukoliv cenu, Ale někdy ta cena může být moc vysoká. No, nechme toho, myslím, že trablů s tím, že jste tohle udělali, budeš mít ještě víc než dost. Co vlastně potřebuješ?“ ukončil Manzo debatu o Mareově svědomí.
„Mám pro tebe zprávu od krále. Senichi už dorazil na zámek i s celým svým doprovodem. Ti, co byli s námi, potřebují zkontrolovat a opravit zbroj.“
„Isao je už tady? Tak ať mi to donesou, a já se na to podívám,“ pokýval Manzo hlavou.
„Isao je sice tady, ale on nepotřebuje přebrousit meč. Díky tomu, že cestoval jinou cestou, vyhnul se místu, kde jsme připravili past na divoké vlky. A co se týká ostatních, tak ti počkat nemůžou. Potřebují to hned, aby byli připraveni. Máš si sehnat všechny pomocníky a jít do kovárny, abys měl při ruce všechno, a netahal to tam a zpátky a nezdržoval tím.“
„Proč mi to Kaida neřekl včera, krucinál!“ zvýšil Manzo hlas a já zahlédl Mareovy nohy, když bezděčně couvnul.
„Zapomněl, a navíc, má hodně starostí. Poslali mě, protože ještě nejsem ve službě. Kaida teď musí být pořád králi při ruce, a taky ještě nenašli Tameho. A Isao už začíná vyšilovat. Hned, jak zjistil, že Tame zmizel, tak se sebral a šel ho hledat do vesnice i s celou svou skupinou. Takže, i kdyby ti to velitel včera řekl, nic by ti to nepomohlo.“
„Dobře, počkej tady,“ povzdechl si Manzo.
Vešel nečekaně do pokoje, a já na poslední chvíli couvnul dál od dveří, abych jimi nedostal po hlavě a taky… Nechtěl jsem, aby mě Mareo viděl. Ale i tak jsem zůstal stát kousek od dveří a poslouchal, jak Mareo netrpělivě přechází tam a zpátky. V jednu chvíli se přiblížil až moc blízko, na okamžik se zastavil, jako by nad něčím přemýšlel, ale pak se znovu vzdálil.
Manzo, když vešel, ke mně jen mírně pootočil hlavu, ale pak zamířil ke stolu a otevřel šuplík. Vytáhl čistý list a psací potřeby. Něco napsal, pak listinu sroloval, zapečetil a se vrátil zpátky na chodbu za Mareem.
Já se znovu posunul blíž ke dveřím a nakouknul škvírou ven.
„Tohle odnes králi. A je potřeba svolat mé pomocníky. Nebudu běhat po vesnici a sám je nahánět. Jestli něco po mně takového potřebujete, tak se starejte,“ strčil Manzo Mareovi listinu do ruky.
„To už je zařízeno. Už se pomalu trousí, takže za chvíli budeš mít všechny v kovárně.“
Jen co Mareo domluvil, otočil se a odcházel.
Konečně jsem se zhluboka nadechl, když jsem viděl jeho nohy, jak míří pryč. Ale i přesto jsem najednou pocítil smutek. Tak blízko jsem ho měl. Ruce, vlastně celé tělo, se mi třáslo, jak moc jsem chtěl vyběhnout a obejmout ho. Cítit jeho vůni, jeho pevné objetí… Políbit ho na rty a šeptat mu, jak moc ho miluji a jak moc mě bolelo, když jsem si myslel, že umřel.
Tak moc jsem to chtěl, že jsem měl na krajíčku, i když jsem s ním původně mluvit ani nechtěl. Měl jsem pocit, že když odejde, už ho zase neuvidím. Že se mi někde ztratí, a to nadobro…
Už, už jsem natahoval ruku po dveřích, že je otevřu, a přeci jen vyběhnu na chodbu a zastavím ho, když náhle se náhle Mareovy kroky zastavily.
„Ještě něco potřebuješ?“
Manzo, který měl už nakročeno jít dovnitř, se otočil a vrátil se ty dva kroky zpátky.
„Chci…“
„A?“
„Chci mluvit s Kenjim,“ najednou Mareův hlas zněl o hodně pevněji, odhodlaněji než před chvílí.
Krve by se ve mně nedořezal, když jsem to uslyšel. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, že jsem si musel ruce přitisknout na hruď, jak jsem měl strach, že to bude slyšet až ven na chodbu.
„Tak to jsi tady špatně,“ svěsil Manzo ruce a popošel k Mareovi blíž. „Vzkaz jsi mi vyřídil, tak jdi.“
„Vím, že je tady. Zavolej ho.“
Mareův hlas byl nejen plný odhodlání, ale vycítil jsem v něm už i výhružný podtón.
„Mareo!“ zavrčel Manzo. „Rozkazy přijímám jen od krále, tak se pakuj pryč. Ani nevím, jak jsi přišel na to, že by tu Kenji byl. Pokud je mi známo, chtěl jít do vesnice vyhnanců, a víš co? Nedivím se mu. Asi bych udělal to samé.“
Mareo však jeho slova naprosto ignoroval. Zahlédl jsem, jak sevřel ruce v pěst, až pokrčil listinu, kterou mu Manzo dal, a pečeť se pod jeho prsty rozlomila. Jeho nohy znovu zamířily ke dveřím do pokoje.
„Radím ti, abys odešel!“
„Cítím ho tady a tyhle věci znám moc dobře,“ jedna Mareova noha vyletěla a kopla do proutěného koše, kde bylo nachystáno prádlo na praní.
A mezi nimi i to moje. Ani jeden z nás si to neuvědomil a zapomněli jsme na to, že Mareo je opravdu dobrý pozorovatel. Jemu vážně nic neunikne.
„Varoval jsem tě!“ zavrčel najednou Manzo.
Byla to opravdu rychlost, když jsem zahlédl jeho huňatý vlčí ocas, a zaslechl výhružné zavrčení. Ozvala se dutá rána...
„Nikdo! Opakuji, nikdo, nemá dovoleno vejít do mých pokojů.“
Manzo byl opravdu naštvaný. Málem se mi zastavil dech, když jsem nahlédl škvírou víc do chodby.
Mareo ležel na břiše a velká ruka ho držela za krk a tlačila ho k zemi. Prudce oddychoval a vztekle se se snažil tu ruku zachytit. Svými vlčími drápy, které už byly venku, stejně jako jeho vlčí uši i ocas, zachytil Manzovu ruku a prudce je do ní zasekl. Ale… I kdyby se snažil, jako moc chtěl, z toho neměl šanci dostat se zdravou kůží. Manzo byl velký a o hodně silnější než jakýkoliv vlk tady na zámku. Možná i proto si nikdo netroufal se mu postavit na odpor.
Klečel na jednom koleni a stejně by se k němu dospělý vlk ani nemusel sklánět, jak byl vysoký. Byl sehnutý k Mareovi a s výhružným vrčením na něj cenil zuby. Nepotřeboval ani druhou ruku, aby ho udržel na zemi. Jen ji natáhl, pevně zachytil Mareovu ruku, až bylo slyšet malé křupnutí, zkroutil mu ji za záda.
„Ještě chvíli mě ser, a zlomím ti ji!“ sklonil se až k jeho hlavě.
„Chci s ním mluvit, tak mě pusť!“ chrčel Mareo, ale nevzdával se.
Jak jsem už měl tu čest ho poznat, klidně by se nechal zabít, ale neustoupil by.
„Říkal jsem ti, že všechno má nějakou cenu. A tohle je jedna z nich. Myslíš si, že s tebou bude chtít mluvit, když jste se k němu tak hnusně zachovali?“
„Byl to rozkaz krále!“
„To je mi jedno! Král je stejný hlupák jako ty! Mohli jste to vyřešit jinak! Nedivím se Kenjimu, že je na tebe, vlastně na všechny naštvaný. Já na jeho místě bych vám všem rozbil čumák, a začal bych od krále! Takže se teď pěkně sebereš a půjdeš, a budeš teď ty čekat, jestli se Kenji vůbec někdy rozhodne s tebou mluvit. A zkus mi páchnout do pokoje, tak ti zlámu hnáty!“
Všechno, i tahle vzteklá diskuze, se odehrálo tak rychle, že jsem to nestíhal pobrat. Jen pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Nikdy bych neřekl, že na svou obrovskou postavu bude Manzo tak rychlý. A taky… Nepočítal jsem, že Mareo najde odvahu a postaví se jednomu z největších, a nejspíš i nejsilnějších vlků v rodě.
„Vím, že to nebylo správné, ale nemohl jsem s Kenjim mluvit, protože zmizel a my ho nemohli nikde najít. Kdyby se to nestalo, věděl by o všem. Ale takhle ani Kaida nemohl nic říct… Nedělej mi to ještě těžší a nech mě s ním promluvit, prosím,“ promluvil Mareo po chvilce ticha.
„Odpověz mi na pár otázek, a pak uvidím,“ přitlačil Manzo o něco víc na Mareův krk. „Tak za prvé, zapojil se Kenji do té bitky s divokými vlky a zrádci?“
„Neměl tam vůbec být, nevím, jak se tam dostal, ale byl tam.“
„Poděkovali jste mu za pomoc?“
Chvíli bylo ticho. Měl jsem pocit, jako by si Mareo všechno zpětně promítal.
„Ne,“ odpověděl popravdě.
„Dvě věci… Už to jsou dvě věci, za které byste měli dostat přes tlamu. Chápeš, co jste udělali? Byl nešťastný, protože jeho druh měl být mrtvý, ale on i přesto přišel, aby pomohl těm, kteří tě měli údajně popravit. Dokážeš si představit, jak mu asi bylo? Vážně máte v hlavě jenom kaši?! Počítám, že jste ho místo poděkování vyhodili, protože přišel za mnou sám, v noci, a měl tu odvahu požádat mě o nocleh. Viděl jsi vůbec, kolik zranění za poslední dobu utržil? Přemýšleli jste vůbec nad tím, jak to cítí on, nebo jste v něm pořád viděli jen tvrdohlavé děcko? Pořád si myslíš, že s tebou bude chtít mluvit? Myslíš si, že ti to jen tak odpustí?“
Teď už mi srdce valilo jak šílené. Měl jsem problém se pořádně nadechnout a nedokázal jsem ani z nich spustit oči. Stále jsem se na ně škvírou díval… Byl jsem jak omámený vším tím, co Manzo udělal. Tak moc mě to překvapilo, že jsem zůstal stát jak solný sloup a jen poslouchal.
Ale přes to všechno mi došla jedna věc. Manzo Mareovi řekl skoro všechno, co mi leželo na srdci, co jsem cítil. Jako by věděl, jaké křivdy si v sobě nesu…
„Chtěl bych… Přál bych si, aby mě Kenji vyslechl a odpustil mi. Vím, že stojí za dveřmi. Cítím ho a od samého začátku vím, že je tady. Vím, že se na mě zlobí. A pokud řekne, že se mnou už mluvit nechce, odejdu. Ale chci to slyšet od něj.“
Mareův hlas, i když byl tišší než před chvílí, byl pevný. Ani jednou mu nezakolísal, jak byl rozhodnutý dokončit to, co vlastně začal. Já se po těch slovech opřel o stěnu a konečně začal normálně dýchat.
Vážně mu stojím za to, nechat se přizabít, jen aby se mnou mohl mluvit?
„Klidně by ses tu nechal zabít, co?“ zeptal se ho Manzo, jako by mi četl myšlenky.
Měl jsem pocit, že je jak táta.
To se snad někde učí, nebo co?
„Kenji! Je to na tobě!“ křiknul směrem ke dveřím. „Buď ho pustím, nebo zabiju. Rozhodni se!“
Zaváhal jsem. Stále jsem měl obavy z toho, jak to dopadne, když budu s Mareem mluvit, ale… Manzo mi dal nůž na krk. Určitě tušil, že bych nedovolil, aby se Mareovi něco stalo.
Ještě chvilku jsem tiše stál a uvažoval.
„Žádná odpověď, taky odpověď,“ uslyšel jsem Manzova slova a vzápětí Mareovo zachrčení, když mu nejspíš víc přitlačil na krk.
Pořád jsem stál opřený o zeď, ale dveře se otevřely dokořán, když jsem natáhl ruku a drcnul do nich.
Tohle byla moje odpověď.
Z chodby se ozvalo zašustění a hlasitý Mareův nádech, když ho zřejmě Manzo konečně pustil, a oni vstávali ze země.
„Krucinál! Celé jsi to pokrčil a zlomil jsi pečeť! Takhle budu muset za králem jít sám. Už jen to, že zas budu celou noc v kovárně! To někdy nemůžou přijít za mnou ve dne jako normální lidi? Proč vždycky otravují v noci? Beztak se do postele dostanu až někdy po snídani. Doufám, že jak se ráno vrátím, že nebude pokoj celý rozmlácený! Že já se na to nevyseru a nejdu na odpočinek… Ale to by pan král musel…“
Jeho kroky i hlas se ztrácel někde v chodbě, když s peprnými nadávkami na celý vlčí rod odcházel.
S Manzovým odchodem nastalo úplné ticho. Stál jsem pořád opřený o zeď a napjatě čekal. Nechtěl jsem být ten, kdo udělá ten první krok.
Mám přece nějakou hrdost. Padnul jsem mu kolem krku už tam na bojišti, a jak to dopadlo? A když už Mareo přišel sem a skoro se nechal přizabít od Manza, tak ať to dotáhne až do konce.
Ale, ať jsem si myslel, co chtěl, stejně jsem se držel z posledních sil, abych mu hned nevběhl do náruče.
Chvilku trvalo, než se pohnul. Jeho kroky byly pomalé, jako by váhal, zda vejít nebo ne. Jeho postava se mi postupně ukazovala, když procházel dveřmi dovnitř pokoje. Zastavil se od nich asi na dva kroky, otočil se a pomalu je zavřel. Vůbec každý jeho krok, či pohyb byl pomalý.
Vážně se rozmýšlí, co říct, nebo má z něčeho strach?
Díval jsem se na něj, jak se pomalu ke mně otáčí a měl jsem chuť na něj křiknout, ať si trochu pohne, protože tohle napětí bylo už nesnesitelné.
Vlčí uši měl vztyčené a natáčel je, jak naslouchal, zda se někdo neblíží a chtěl mít jistotu, že jsme opravdu sami. Jeho ocas byl svěšený, bez jediného pohybu navíc. Tvář měl na jedné straně otlačenou od země, a na krku červené fleky od toho, jak ho Manzo držel. Pod levým okem se mu udělala modřina. Nejspíš od toho, jak jsem ho tam venku praštil.
I přesto, jak teď vypadal, byl pořád krásný. Mohl jsem na něm oči nechat…
Kdyby nepromluvil, asi bych tak na něj hleděl do konce života. Nebo aspoň do té doby, než by se vrátil Manzo.
„Kenji,“ popošel ke mně o něco blíž.
Chtěl jsem couvnout, ale uvědomil jsem si, že nemám kam. Tou hrubou zdí bych neprošel ani náhodou. Tak jsem se aspoň narovnal, zkřížil ruce na hrudi a mírně podmračeně se na něj díval.
„Je mi to vážně všechno líto, ale musel jsem poslechnout krále.“
„Řekl jsi mu aspoň, že s tím nesouhlasíš?“
Mareo mlčel.
„Hm, takže oddaný až za hrob, co?“ řekl jsem jedovatě, aniž bych si to uvědomil.
„Byla to naléhavá situace. Šlo o život sněžného krále.“
„Chápu, vždycky je to naléhavá situace. Stejně jako tenkrát, když jsem chtěl s tebou mluvit o Yasu a tys mě vyhnal s tím, že musíš hledat Tameho. Ta chvilka, než bych ti to řekl, by tě nezabila. A teď… Ty i táta jste mi lhali. Vlastně všichni, kdo to věděl, mi lhali, ale od tebe a táty to bolí nejvíc. A pak ses za mě ani nepostavil, když jsem byl tam venku. Jen jsi mě prostě poslal pryč. Jak si myslíš, že mi asi bylo? Nejsem jako ty, Mareo, abych prostě jen sklapnul uši a poslechnul něčí příkaz. Záleží mi na tobě! Na tebe jsem myslel, když mě Zen zavřel v té kobce! Tebe jsem chtěl vidět jako prvního, když mě Kiichi zachránil. Kvůli tobě jsem chtěl jít za králem, když mi táta řekl, že jsi ve vězení. Měli jste aspoň nějakou možnost mi to říct, ale vy jste mi prostě nevěřili! Nevěřil jsi mi, jen jsi mi vzkázal, abych se do ničeho nemíchal!“
Nechtěl jsem, ale přesto mě mé pocity, které jsem tak dlouho držel uvnitř sebe, zradily. Všechno to začalo vyplouvat na povrch a já s každým slovem zvyšoval hlas. Jako bych se rozhodl to na Marea všechno vykřičet.
„Kenji, stalo se toho hodně. Taky jsem se o tebe bál, když jsi najednou zmizel. Chtěl jsem tě hledat, ale-“
„Vím!“ zarazil jsem ho. „Táta mi to všechno řekl. A moc hrdý na to nejsem, že jsem se tak do toho vrhnul po hlavě. Taky jsem za to zaplatil a hodně vysokou cenu. A tím nemyslím jen tohle,“ ukázal jsem na svůj rozbitý nos. „Myslel jsem, že jsem o tebe nadobro přišel. Ani netušíš, jak mi bylo, když jsem…“ hlas mě najednou zradil.
Vzpomínka na to, jak jsem stál u té strže s vědomím, že tam dole je Mareo, mě znovu zabolela. Ten pocit, který jsem tenkrát měl, byl tak silný, že se místy vracel zpět a já měl co dělat, abych se s tím popral. Nechtěl jsem teď slyšet nic o tom, jak mě Mareo hledal. Jak měl strach, když jsem najednou zmizel. Protože teď jsem řešil svůj vlastní problém, svou bolest, ukřivděnost z toho, jak se mnou neustále jednají. Když Mareo nic neříkal a jen se na mě díval, polkl jsem a zhluboka se nadechl, abych mohl pokračovat.
„Já jsem se ztratil, nevěděli jste, co se mnou je, ale pořád tu byla možnost, že se někde objevím. Ale já… Víš, jaké to je dostat zprávu, že ti umřel někdo, koho strašně moc miluješ? Nikdy bych nezradil nikoho, a ani samotného krále, na kterého jste tak všichni hrdí! Mohli jste mi to říct! Kdyby ti král rozkázal, aby si mě pro něčí dobro opustil, udělal bys to? Já ne! Stál bych si za svým!“
Po mých slovech zavládlo naprosté ticho. Mareo jen stál a šokovaně na mě hleděl. Nikdy jsem toho neřekl tolik, co právě teď. A poslední otázkou jsem to úplně dodělal. Ale tak nějak to ze mne vyletělo samo. Nejspíš to, že to začal Manzo, odšpuntovalo tu zátku, která držela jen tak, tak.
Třásl jsem se a nebyl schopen se pořádně nadechnout. Byl jsem úplně mimo sebe, ale přitom jsem nepocítil ani náznak toho, že bych měl začít brečet. Byl jsem to já a přitom nebyl.
Nevzpomínám si, že bych se takhle někdy zachoval, když nepočítám, jak jsem ve vesnici vyhnanců ve vzteku vyletěl na Yakeie. Láska opravdu nejspíš lidi mění. A já, i když jsem se cítil ublížený, Marea miluji tak strašně moc, že bych byl schopen kvůli němu umřít.
„Nebylo chvíle, kdy bych na tebe nemyslel. Jsem moc rád, že tě Zen s Jurem nezabili. Žiješ a jsi v pořádku, i za to jsem rád. Chápu, že se zlobíš a máš na to právo. A pokud chceš, abych odešel, udělám to.“
I když jsem mu chtěl odpovědět, nešlo to. Jen jsem stál, díval se na něj, a snažil se doplnit vzduch v plících. Pralo se to ve mně. Tak moc jsem ho chtěl obejmout a nepustit. Zároveň mě však něco drželo na místě a já se nebyl schopen pohnout.
„Dobře. Půjdu,“ ozval se nakonec Mareo. Uši měl přitisknuté až k hlavě, když sklonil hlavu. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“
On chce odejít? Vážně to řekl? Nevyhnal jsem ho, jen jsem na něj vykřičel všechno svou bolest, tak proč odchází? Když odejde, ztratím ho navždy? Tak jsem se rval o to, abych s ním mohl být a on odchází? Mám ho nechat odejít po tom všem, co jsem si vytrpěl jen proto, abych ho získal?
Probral jsem se, když se mi srdce rozbušilo ještě silněji. Tak silný úder, až mě to zabolelo…
Nechci už znovu zažít podobnou bolest, jako před pár dny, kdy jsem si myslel, že umřel. Chci s ním být za jakoukoliv cenu…
Dveře zavrzaly, když je Mareo otevřel. Byl už skoro za nimi, když jsem se konečně pohnul. Rychle jsem popadnul jeho ruku, stáhl ho zpátky do pokoje a dveře zabouchnul. Bylo to tak nečekané, že zavrávoral a měl co dělat, abychom oba neskončili na zemi.
„Nechci… nechci, abys odešel,“ řekl jsem tiše.
„Vážně je mi to všechno moc líto, Kenji,“ také on zašeptal a hned na to se jeho ruce ovinuly kolem mého těla.
Pevně mě objal a přitiskl k sobě. I jeho srdce silně bilo. Tlouklo tak, že jsem cítil jednotlivé údery na své hrudi.
„Myslel jsem si, že jsi umřel. Strašně moc to bolelo,“ podíval jsem se do jeho očí. „Už nikdy mi to nedělej.“
„Neudělám, slibuji,“ sklonil se ke mně a políbil mě na rty. „Vrátíš se se mnou?“
„Nevím,“ mírně jsem se oddálil.
„Co mám udělat, aby ses vrátil?“
„Nelíbí se mi, že jsi v jednom pokoji s Kiichim,“ odpověděl jsem popravdě.
„Proč? Je to přítel, nic víc…“
„Ano? Přítel? A proto jste se venku tak objímali?“
„Ani on nevěděl, že jsem na živu. Byl prostě jen rád, že mě vidí.“
„Nemyslím si,“ zavrtěl jsem hlavou a vymanil se z Mareova objetí. „Pokud se mám vrátit… Nebude na tebe sahat ani jako přítel. On prostě ne.“
„Ty žárlíš? Už jsem ti to jednou vysvětlil,“ povzdechl si Mareo.
Zřejmě si nepředstavoval, že po tom, co jsem nechtěl, aby odešel, začnu s tímhle. Ale já to prostě potřeboval vyřešit jednou pro vždy. Bát se každý den toho, že Kiichi bude na Marea něco zkoušet, jsem vážně nechtěl. Nejspíš by mě ta žárlivost nadobro sežrala.
„Mě ano. Ale vysvětlil jsi to i Kiichimu? Prostě nechci, abys s ním byl v jednom pokoji!“ zvýšil jsem znovu hlas.
„Proč? Co se to s tebou zas děje?“ nechápavě se na mě Mareo podíval.
Tak, teď jsem toho měl akorát tak dost. Chtěl jsem být v klidu, užívat si toho, že je Mareo konečně se mnou, a místo toho jsem se znovu nad jeho nechápavostí naštval.
„Protože to byl on, kdo mě tenkrát v mém pokoji napadl a přiškrtil! A ne jednou! A víš proč? Protože tě chce! On tě nevidí jen jako nějakého přítele! Zatím, co ty jsi nesl Yasu k felčarovi, on mi vyhrožoval, abych dal od tebe ruce pryč! Stačí ti tohle vysvětlení?“
Mareo také odstoupil a jen se na mě s široce otevřenýma očima díval. Zvedl ruku a prohrábnul si vlasy. Nervózně mlasknul, když s ní automaticky sjel níž, a místo copu se dotkl jen holého krku.
„Mám toho dost,“ zamračil jsem se. „Stejně mi nevěříš.“
Obešel jsem ztuhlého Marea, který zřejmě nebyl schopen pobrat to, co jsem mu řekl, a vešel jsem do druhého pokoje.
Vážně toho mám dost. Pořád mi nevěří. Pořád si nejspíš myslí, že jsem jen děcko, které si vymýšlí…
Došel jsem ke stolu a nalil si vodu. Měl jsem v puse úplně sucho od toho, jak moc jsem mluvil, a přitom to nejspíš bylo zbytečné.
„To jsem vážně nevěděl,“ ozval se za mnou Mareo.
Ani jsem neslyšel, kdy vešel dovnitř. Málem mi vyklouzl kalíšek z ruky, jak jsem sebou trhnul.
„Myslel jsem jen na tebe a jeho náznaky… Vůbec mi to nedošlo.“
Mareo došel až ke mně a znovu mě objal. Zachvěl jsem se a pevně sevřel kalíšek v ruce, když jsem ucítil jeho rty na svém krku.
„Přiznávám, udělal jsem spoustu chyb. Požádám Kaidu o výměnu pokoje.“
„Vážně to uděláš?“ postavil jsem kalíšek na stůl.
Rozpojil jsem jeho ruce, a otočil se k němu čelem. Zkoumavě jsem se díval do jeho očí a snažil se z nich vyčíst, zda to tak opravdu myslí.
„Udělám. A s Kiichim si ještě promluvím.“
To mi stačilo. Konečně jsem byl spokojený. Dosáhl jsem svého, a snad i Mareo pochopil, jak se věci mají. Chytl jsem ho kolem krku, až se musel ke mně sklonit.
„Přestaneš se ke mně konečně chovat, jak k nějakému dítěti?“ zeptal jsem se ho na rovinu.
„A ty nejsi dítě?“ krátce se zasmál.
„Ne, nejsem!“ odfrkl jsem uraženě.
Vážně nejsem dítě.
A hodlal jsem mu to dokázat nejen tím, co jsem mu doteď řekl. Už jen to, že jsem nějakou chvíli cítil teplo jeho těla, jeho dech na mé tváři, když byl ke mně skloněný… Cítil jsem jeho vůni, která mi tak strašně moc chyběla... Tohle, i to, že jsem konečně ze sebe dostal všechno, co mě tížilo, a on mě přitom poslouchal, ve mne probudilo vlka, který chtěl jen jedno. Dát mu jasně najevo, komu patří. A nejen jemu…
Chtěl jsem, aby všichni věděli, že Mareo je jen můj. Jeho jsem si vybral a kvůli němu si prošel vším možným.
Nedovolím, aby mi ho někdo vzal. A pokud to přece jen někdo zkusí… Zabiju toho, kdo na něj sáhne.
Začal couvat s tím, jak jsem na něj tlačil.
„Strašně moc jsi mi chyběl,“ přitiskl jsem své rty na jeho.
„Ty mě taky. Strašně moc tě miluji,“ chtěl mi oplatit polibek.
„Chci se s tebou milovat.“
Má upřímnost Marea šokovala natolik, že se na moment zastavil. Jeho rty byly těsně u mých, ale přesto nebyl schopen mě políbit.
„Strašně měníš nálady, víš to?“ vydechl nakonec.
„To je mi jedno,“ zavrčel jsem a znovu jsem se vpil do jeho rtů.
Naše cesta, kdy já tlačil na Marea, a on musel couvat, skončila u Manzovy široké postele.
„Po…počkej, Kenji,“ podařilo se Mareovi konečně přerušit náš polibek. „To ne… tady nemů..“
Přesto, že protestoval, cítil jsem, že ho začíná ovládat vzrušení, stejně jako mně. Hlas mu zakolísal a jeho tělo se chvělo. Když jsem znovu udělal krok dopředu, moje noha se zastavila o jeho rozkrok, který už také rozhodně nebyl v klidu.
On měl možná z Manza strach, ale mě bylo jedno, jestli mě ten obrovský vlk potom přizabije. Teď jsem chtěl jen jedno. Toužil jsem po spojení s Mareem za jakoukoli cenu.
Tak moc mi chyběl a teď ho mám tak blízko a mám čekat? Teď, když jsme si všechno vyříkali, a já jasně cítím, že chce to samé, co já? Ne… Rozhodně neustoupím…
„Kašli na Manza,“ zavrčel jsem znovu a začal jsem mu netrpělivě vytahovat halenu z kalhot.
Málem jsem ji rozerval, když se zachytila o jeho opasek. Rychle jsem ho rozepnul a Mareovi sklouzly kalhoty přes jeho boky dolů. Jen tiše zašustily, když se poslušně poskládaly na zemi.
Hned jsem zasunul ruce pod jeho halenu…
Polilo mě horko… Nádherný pocit mi prolétl břichem a skončil někde dole, když jsem se dotkl jeho kůže. Hrnul jsem mu halenu nahoru s tím, jak se mé ruce posouvaly po jeho rozpálené pokožce. Hladil jsem ho po břiše a po hrudi, a když jsem pod dlaněmi ucítil jeho tvrdé hrbolky, zamrazilo mě po celém těle.
Mareo dlouze a polohlasně vydechl, když jsem ho v těch místech podráždil. Ale i on se hned na to vzpamatoval a netrvalo dlouho, i mé oblečení leželo na zemi.
Oba jsme dopadli na postel, když byl náš polibek v jednu chvíli tak vášnivý, že jsme ztratili rovnováhu. Teď už bylo pozdě myslet na to, co udělá Manzo, jestli nás tady takhle najde. Teď, když jsme oba byli chtíví tak moc, že jsme skoro nedýchali, jsme na to už nemysleli. Chtěli jsme jeden druhého. Ta touha po spojení byla tak velká, že jsme ani nevěděli, čí ruce právě kde jsou.
Hladil jsem Marea a líbal ho po celém těle. Byl jsem nenasytný a chtěl z něj víc.
Také on nezůstával pozadu. Avšak jeho ruce jen sklouzly po mých zádech, když jsem se posunul níž, a zaútočil na jeho penis.
Chci to pro něj udělat. Chci, aby věděl, jak moc mi na něm záleží… Chci, aby se cítil stejně dobře, jako já tenkrát, když jsme se milovali poprvé.
Tiše vzdychal a jeho prsty mi skoro bolestivě svíraly vlasy, když jsem opečovával jeho chloubu. Každý kousek této části jeho těla jsem chtěl ochutnat. Dotknout se jazykem každé naběhlé žilky, cítit jeho jemnost i tu zvláštní chuť, když propouštěl první kapky touhy.
„Kenji!“ vykřikl náhle a sevřel mě mezi svými koleny, když jsem nedočkavě zatlačil na jeho vstup a hned zasunul jeden prst dovnitř.
Přivítalo mě příjemné teplo a svírání. Slyšel jsem Mareovy hlasité vzdechy, když se snažil vydýchat tenhle nečekaný vpád. Třesoucí rukou mě chtěl zastavit, ale já ji odstrčil. Už jsem se toho nechtěl vzdát. Byl jsem rozhodnutý.
Mareo mi patří a já chci, aby to věděl.
Pustil jsem jeho penis a snížil se, abych víc navlhčil jeho dírku. Pamatoval jsem si dobře, jaké to bylo, když on do mne poprvé vstoupil, a i když jsem byl na něj nadržený, nechtěl jsem mu způsobit žádnou bolest. Opatrně jsem začal prstem pohybovat a jen naslouchal, jaká bude jeho reakce.
Už se tomu nebránil. Pomalu ale jistě uvolňoval napětí svého těla a jeho vzdechy byl o poznání hlasitější. Po chvíli, kdy jsem přidal druhý prst, začal sám pohybovat svými boky.
Tohle bylo na mě moc. Už tak jsem se držel zuby nehty… A když jsem viděl jeho reakci, nedokázal jsem to už zastavit. V penisu mi cukalo, jak moc jsem se s ním chtěl spojit.
Vytáhnul jsem z něj prsty a zvedl jsem se do kleku. Zadíval jsem se na něj s nevyslovenou otázkou v očích….
Mareova hruď se nadzvedávala pod rychlými nádechy. Jeho břicho se mírně třáslo. Jemný třes jsem cítil i v jeho nohách, když jsem dlaněmi přejížděl po jeho stehnech. Ale nejhezčí pohled byl na jeho tvář. Rty, napuchlé od polibku, měl pootevřené, tváře měly načervenalý nádech a jeho oči měly ten zvláštní lesk, který mi říkal, že to chce. A sám mi dal i jasnou odpověď, aniž by něco řekl, když zvedl nohy a zahákl mi je o ramena.
Bez váhání jsem se proti němu nastavil a zatlačil…
Tohle jsem chtěl… Přesně po tomhle jsem toužil od samého začátku, když jsem tajně seděl na stromě u vesnice a pozoroval jeho napůl svlečené tělo. Zatím, co on zacvičoval nové strážce, já měl oči jen pro něj a představoval jsem si, jako to bude, až se svleče celý. Jaké to bude, až se s ním budu moct milovat. A teď… Má představa nabyla jasný rozměr. Mé přání se splnilo.
Mareo leží pode mnou, a já svými pravidelnými pohyby přivádím své i jeho tělo do stavu, kdy jsme ochotni zapomenout na celý svět. Polibkem si předáváme svou chuť, když se naše jazyky o sebe otírají a mě ta jeho jemnost přivádí málem k šílenství.
Skoro se mi zatmělo před očima, když najednou, bez varování, přišla má chvíle. Neudržel jsem v sobě hlasité zasténání, když jsem s tím nepopsatelným pocitem plnil jeho tělo tím, co jsem mu chtěl dát už tak dávno.
Zapřel jsem se rychle o ruce, abych na něj ve chvíli své bezmocnosti nedolehl a on mohl i sebe dovést k tomu kýženému okamžiku. Nebyl jsem mu schopen s tím ani pomoct. Tak moc to převálcovalo mé tělo, že jsem se nad ním jen opíral o roztřesené ruce, a ještě s pár bezděčnými pohyby vydýchával ten nádherný pocit uspokojení.
Byl jsem šťastný. Měl jsem to, po čem jsem tak dlouho toužil, a bylo to stokrát krásnější, než jak jsem si představoval. Chtěl jsem, aby i Mareo věděl, jak moc šťastný jsem.
Opatrně jsem na něj dolehl, když se jeho ruka zastavila, a on do mých rtů vyslal poslední hlasité zasténání. Jeho sperma přilnulo k naší kůži, jako nesmazatelná vzpomínka na tento okamžik.
Vůně našeho milování se nesla pokojem, a kdyby to šlo, nasbíral bych si ji do nějaké nádoby a nosil bych si ji neustále sebou.
„Vážně tě miluji. Strašně moc,“ zašeptal jsem a znovu ho políbil.
Mareovy prsty si znovu začaly hrát s mými vlasy, a když mu ruce sklouzly, zvedl je a hladil mě po zádech. Prohnul jsem se a slastně přivřel oči, když jsem ucítil jeho nehty, kterými mě jemně začal škrábat.
Nějakou chvíli jsme vedle jen tak leželi.
Nebyli jsme schopni udělat jediný pohyb navíc. Jen jsme se objímali, hladili a líbali.
„Chybí mi tvé dlouhé vlasy,“ políbil jsem ho na tvář.
„Vážně?“ otočil Mareo ke mně hlavu a usmál se.
„Jo. Ty krátké vlasy mi připomínají, co se stalo. Ale i kdyby ne… Rád jsem si s nimi hrál, a takhle,“ prohrábnul jsem mu je.
Jen mě to zašimralo v konečcích prstů a nic víc.
„Nechám si je dorůst. Neboj se, bude to za chvíli. Máma vždycky brblala, že mám lepší vlasy než ona, když mi je několikrát do roka musela zkracovat.“
Znovu zavládlo ticho. Jako by najednou ani jeden z nás neměl co říct. Ale i když jsme se před chvílí milovali, já měl už znovu hlavu plnou všelijakých myšlenek a otázek.
„Kde jsi vlastně celou tu dobu byl?“ zeptal jsem se náhle.
„Byl jsem ve sněžném království. Teda měl jsem tam jít, abych předal zprávu, že se něco chystá. Kaida měl totiž i jiné zprávy kromě těch, které jsem mu předal já. Věděl, že divocí vlci chtějí napadnout Isau s jeho doprovodem. Naplánoval to předchozí sněžný král, kterého Isao vyhnal ze země. Ale nedošel jsem tam, Narazil jsem na ně cestou. Ale stačilo to na to, aby se král vyhnul přímému boji s divokými vlky.“
„Nechápu jednu věc,“ zamyslel jsem se nahlas.
„Jakou?“
„Proč jste museli kvůli tomu předstírat tvou popravu,“ zamračil jsem se.
Mareo se posadil a s povzdechem se na mě podíval.
„Bylo potřeba jednat hned, a bylo to jediné možné řešení, aby…“
„Aby to bylo uvěřitelnější?“
„Kenji, prosím tě… Myslel jsem, že se o tom už nebudeme bavit.“
„Myslel jsi špatně. Prostě to mám pořád v hlavě, protože to nechápu, Podle mne byly i jiné možnosti, jak to vyřešit.“
„A jaké teda?“ rozhodil Mareo naštvaně rukama.
„Nevím,“ taky jsem se posadil. „Ale určitě bych přemýšlel i nad jinou možností a nevybral bych hned tu první, co mě napadne.“
„Kenji!“ zavrčel Mareo výhružně a přiblížil se až k mému obličeji.
„Co?!“
„Vykašli se na to. Nechci se už s tebou hádat a byl bych rád, kdybys mi to přestal vyčítat. Už nevím, co mám udělat, abys o tom přestal mluvit.“
„Co máš udělat?“ přestal jsem se mračit a začal se usmívat. „Já bych ti řekl co…“
„Jak se tak na tebe dívám, tak nejspíš myslíš zase na jednu věc, co?“
„Samozřejmě,“ cvaknul jsem zuby těsně u jeho obličeje, až sebou Mareo trhnul. „Ty snad na to nemyslíš?“ zasunul jsem ruku mezi jeho nohy a pohladil jeho penis, který znovu začal nabíhat.
„Raději se s tebou budu dohadovat o tom, kdo co chce,“ pousmál se už i Mareo a také jeho ruka zabloudila k mému rozkroku.
I když jsme pak o tom přestali mluvit a věnovali se příjemnějším věcem, v hlavě mi to stejně zůstalo. Byl jsem rozhodnutý, že si promluvím s tátou. Možná to pak za vším udělá konečně tu správnou tečku…
Z příjemného spánku mě probudil Mareo, když sebou prudce trhnul.
Otevřel jsem oči a díval se na něj, jak sedí a rozhlíží se kolem sebe a špicuje uši.
„Děje se něco?“
Jen si přiložil prst na rty a ukázal na dveře.
Zaposlouchal jsem se. Z chodby k nám doléhaly zvuky, jak někdo vešel do zbrojnice a zasouval meč do stojanu. Podle kroků to byli minimálně tři vlci. Pak se ozvaly další kroky, které byly tišší a lehčí a ženský hlas. Prohodili spolu pár slov a po chvíli zase všechno utichlo.
Zvedl jsem hlavu a podíval se ke stropu. Přes okna sem prosvítalo sluneční světlo a mě bylo rázem jasné, že jsme usnuli tak tvrdě, že by nás neprobudil ani Manzo.
„Manzo!“ vyhrknul jsem ze sebe a rychle vstal z postele. „Určitě brzy přijde!“
I Mareo vystřelil z postele a hned se sháněl po svých věcech. Oba jsme v tu chvíli měli obavy o svůj život. A při pohledu na postel, jsem se začínal bát dvakrát tolik.
„Musím převléct postel, než se vrátí. Snad služebná ještě neodnesla špinavé prádlo,“ došlo mi, komu asi tak mohl patřit ten ženský hlas.
„Služebná už prádlo odnesla!“
Zamrznul jsem v pohybu a jen se vyděšeně podíval na Marea. Byl skloněný, kalhoty držel u kolen, ale nebyl schopen se pohnout a natáhnout si je. Řekl bych, že ve chvíli, kdy se z druhého pokoje ozval Manzův hlas, tak i zblednul.
„Už se můžu jít konečně vyspat?“
Slyšeli jsme, jak zahrkala stolička a pak Manzovy těžké kroky.
„Myslel jsem si, že už tu nebudete. Ten váš rozhovor trval nějak moc dlouho,“ zastavil se u dveří, opřel se o futra a s úsměvem si nás prohlížel.
„Promiň, hned to dám do pořádku,“ konečně jsem se pohnul a hodil na sebe aspoň halenu.
„Takhle daleko nedojdeš,“ zasmál se Manzo a ukázal prstem na Marea.
Ten pořád stál předkloněný s kalhotami u kolen a zřejmě přemýšlel nad únikovou cestou.
„Tak se konečně oblečte, mám pro vás práci.“
Manzo vešel dovnitř, a jako by to bylo naprosto normální, došel k posteli a stáhnul z ní zašpiněnou plachtu. Když ji odnášel, ještě poplácal Marea po zádech.
„Tak se konečně pohni. Nesežeru tě,“ smál se tomu, jak nás to oba vyvedlo z míry. „Ale měl by ses jít umýt, než se vrátíš na ubikaci.“
Podívali jsem se s Mareem na sebe. Strach, že by nás Manzo přizabil, byl nejspíš zbytečný. Oddychli jsme si, a konečně se dostali k tomu, abychom se dooblékali.
„Říkal jsi něco o práci,“ pomohl jsem Manzovi natáhnout čistou plachtu.
„Jo,“ svlékl se a zůstal jen ve spodkách.
Zalezl hned do postele a jen ukázal rukou k druhému pokoji.
„Na stole je zpráva pro mého hlavního pomocníka. Půjdeš do kovárny a dneska tam pomůžeš. Musel jsem poslat dva domů, aby si odpočinuli, protože tam byli už od včerejšího rána. Ale pořád je tam hodně práce, která spěchá. A je to něco, co zvládneš i ty, takže jim budeš při ruce. Je to všechno v tom dopise, aby tě z tama nevyhodili. A ty,“ ukázal na Marea, „doprovodíš Kenjiho, aby nikde nebloudil a došel tam ještě dneska. A pokud nemáš co na práci, tak můžeš pomoct taky. Jo, a vzkažte jim, že přijdu hned, jak se aspoň trochu vyspím. I když nevím, jestli se v tomhle dá usnout.“
Myslím, že jsem se začervenal, když Manzo při těch slovech pootočil hlavu a přičichnul si k matraci. I Mareo nenápadně zavětřil, jako by chtěl zjistit, kolik toho tam po nás zůstalo.
„Jestli máte hlad, můžete se jít nejprve nasnídat a možná i umýt,“ znovu Manzo zavětřil. „A teď už vypadněte, chci se konečně vyspat. A nezapomeňte za sebou zavřít.“
Poslední slova už vyslovoval s obtížemi, jak ho zmáhala únava. A když jsem se po něm ode dveří ještě ohlédl, už nevěděl o světě.
Vzal jsem ze stolu dopis a potichu jsme vyšli z pokoje ven. Až na chodbě nám oběma došlo, v jaké situaci jsme vlastně byli. Podívali jsme se na sebe, a pak, jako jeden, jsme se začali smát.
„Mě… Měli bych… bychom být ticho, ať ho… nevzbudíme,“ nedokázal jsem se uklidnit.
„Tak nestůj a pojď,“ popadl mě rozesmátý Mareo za ruku a táhl mě chodbou pryč od Manzova pokoje.
Až teprve, když jsme byli kousek od hlavní chodby, mě pustil. Cestou už jsem se stihl uklidnit a přestal se smát. I když jsme vyletěli z postele se strachem, že je to naše poslední ráno, přeci jen jsme byli nakonec spokojení.
„Máš hlad?“ zastavil se Mareo v části, kde se chodby křižovaly.
„Jo. Něco bych snědl,“ přikývl jsem.
„Dobře, půjdeme se nasnídat, ale nejdříve se umyjeme,“ přičichl si Mareo k mému krku.
„Je škoda to umývat. Moc pěkně voníš,“ udělal jsem jemu to samé.
„Ty taky, ale kdybychom takhle vešli mezi ostatní vlky, nejspíš by nám nedali pokoj. Nenechali by nás ani v klidu nasnídat.“
Uznal jsem, že má pravdu. A já nechtěl hned, co se objevím, vyvolávat nějaký rozruch. A kdybych se neudržel a vyletěl bych, nejspíš bych zas skončil u táty a musel se zodpovídat z toho, že zas dělám problémy. A to já nechtěl. K tátovi jsem chtěl jít sám z vlastní vůle a hlavně připravený…
Jít se nejdříve umýt, bylo opravdu správné rozhodnutí. Už po cestě jsme potkávali strážné, kteří se vraceli z očisty a chystali se do postele, aby se vyspali na druhou noční službu. A vždy, když jsme některého z nich míjeli, krčili nos a usmívali se.
„Klidně můžete pokračovat. Stejně tam za chvíli už nikdo nebude,“ zasmál se jeden, který právě vycházel z koupelí.
„Vidíš? Říkal jsem ti to, a to je ještě v klidu,“ zamračil se Mareo a prostrčil mě dveřmi dovnitř. „Rychle se umyjeme a vypadnem.“
Jo, s tím rychlým umytím jsem to měl v plánu taky.
Ale v momentě, kdy jsme se svlékli a vešli ke koupeli, plán vzal za své.