„Jdu dovnitř!“
Tátův hlas se roznesl po obou místnostech, když se s jeho slovy dveře začaly otevírat.
Vyskočil jsem na nohy a začal se rozhlížet, kudy bych mohl uniknout. Kam se schovat. Opravdu jsem neměl náladu s ním mluvit. V rohu místnosti jsem zahlédl ještě jedny dveře, zamířil jsem k nim. Všechno lepší, než se setkat s tátou…
„Zůstaň tady,“ stáhl mě Manzo zpátky na pohovku a hned, se zamračeným pohledem, kterého by se mohl bát i ten nejdivočejší z divokých vlků, vyšel z pokoje.
„Neser mě, Kaido!“ zabouchl za sebou dveře. „Co kdybych měl návštěvu? Hezky vycouvej, nebo se neznám!“
„Vím, že návštěvu nemáš, jdu totiž rovnou od krále,“ odfrkl si táta. „Máš se podívat na…“
Jeho hlas, stejně jako Manzův se ztišil, když se za nimi zavřely i druhé dveře a oni zůstali stát na chodbě, kde dál vedli mírně naštvanou diskuzi.
Nevěděl jsem o čem. Jen jsem tlumeně slyšel jejich hlasy, ale nerozuměl jsem jim.
Stále jsem byl napjatý a čekal, jestli táta vejde dovnitř. Ale nejspíš si to ani on nedovolil. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako by měl Manzo stejné slovo jako samotný král.
Vypadá to, že rozhodnutí jít sem, bylo správné. Pod svícnem je největší tma…
A nejen to. Manzovy pokoje byly jak nedobytná pevnost. Nikdo, až na mého naštvaného tátu, si nedovolil vejít dovnitř jen tak.
Pokud mě Manzo nevyhodí, zůstanu tady, dokud to půjde.
Napil jsem se toho výborného odvaru a snědl další kousek koláče. Znovu jsem se kolem sebe začal rozhlížet a už tak nějak jsem v duchu přemýšlel, jestli nebude vadit, když tu přibude druhá postel. Nebo se možná vyspíme dva na jedné. Však je obrovská víc než dost. Spíš jako postel pro dva…
Ani jsem si neuvědomil, že hlasy z chodby utichly. Až teprve, když Manzo vešel dovnitř, vyskočil jsem na nohy a díval se, jestli za ním nejde táta.
„Klid, Kaida už odešel. Měl by ses umýt, než půjdeš spát. Špinavého a smradlavého tě do postele nepustím.“
Manzo došel k těm dveřím, kterými jsem původně chtěl utéct a otevřel je dokořán. Před námi se objevila další místnost. Něco jako větší komora. Byl tam prostor akorát pro necky, které stály uprostřed a místo jen na to, aby kolem nich mohl člověk projít. V zemi u jedné stěny byl velký poklop a u stropu škvíra, která sloužila nejspíš jako okno, nebo větrání.
Když jsem nahlédl dovnitř, podlaha byla vlhká, a to vlhko bylo cítit i ve vzduchu.
„Jak se umyješ, tak potom vodu vylej. Stačí zvednout poklop a převrátit necky. No, tahle díra mi slouží i pro…“
Nedořekl to. Prostě zvedl poklop, postavil se k němu a rovnou do ní se vymočil.
„Je to dobrý, když se mi nikam nechce chodit,“ zazubil se na mě, když se otočil, a ještě si srovnával kalhoty. „Pokud by ses potřeboval vysrat, tak klidně můžeš. Ono to spadne dolů, ale lepší je, když na to naliješ aspoň trochu vody, ať se mi netáhne smrad vedle. Ale musíš si dávat bacha, ať nespadneš dovnitř. Ale nesmíš zapomenout ten poklop zavřít. Jasný?“
Manzo se vrátil do pokoje ke krbu, kde se nahřívala voda. Nasadil si hrubé rukavice, které podle toho, jak vypadaly, používal nejspíš při práci, a pak bez problémů sundal kotlík z ohniště a tu horkou vodu nalil do necek.
„Vody je tu dost. Služebná mi ji dolívá každý den, takže nemusíš mít strach, že by došla. Káď je vedle,“ ukázal do prvního pokoje.
Nejspíš se rozhodl mě tu nechat, podle toho, jak mi všechno vysvětloval a chystal mi koupel. Aspoň jsem v to doufal. Ale přesto jsem se musel zeptat.
„Manzo, můžu tu teda zůstat? Aspoň na pár dní?“ převzal jsem si od něj plátno a mýdlo, které už podle barvy a vůně vypadalo jinak než ty obyčejné, které jsem běžně používal.
„Máš snad pocit, že tě odsud vyhazuji?“ postrčil mě ke komoře určené na mytí a přisunul k ní i stoličku. „Tady si dej věci a do postele mi neloz v něčem, co jsi měl dva dny na sobě. Máš vůbec ještě něco čistého? Víš co, kaši na to, něco ti půjčím,“ pohlédl na můj vak.
Mlčky jsem přikývl a začal jsem se svlékat. Z necek stoupala pára a já se na tu teplou vodu už opravdu těšil. Zvlášť potom, co jsem strávil noc venku, kdy mi i zadek přimrzával k zemi, a taky potom, co jsem se zapojil do bitvy, kde jsem vlastně ani nemusel být.
Nevím, proč jsem tam vůbec chodil. Nikdo z nich ani slůvkem nevyjádřil vděčnost. Měl jsem se na to vykašlat. Aspoň bych teď nebyl zklamaný a s klidem na duši bych si kráčel do vesnice vyhnanců. Nevěděl bych, že Mareo žije a on by mě potom šel možná hledat. Anebo taky ne. Možná by zůstal na zámku a nechal se opečovávat Kiichim, podle toho, jak se objímali, když jsem od nich odcházel.
„Na co zase myslíš?“ sklonil se ke mně Manzo, když jsem chvíli nepromluvil ani slovo a obočí jsem měl stažené, jak mě všechno to, na co jsem myslel, mrzelo.
„Jen… No, nejsem dobrý společník. Nemám moc dobrou náladu, promiň,“ stáhl jsem si i kalhoty a vešel jsem do komory, abych v horké vodě ulevil svému unavenému tělu.
Pohodlně jsem se natáhl. Opřel jsem hlavu o okraj necek a zadíval se na Manza, který stál u dveří a s úsměvem se na mě díval.
„Vypadáš, jako bys prošel, kdo ví kolika boji. Jsi ještě mládě a už máš tolik jizev. A hlavně ty nové. Do čeho ses to zamotal?“
„Do hodně věcí,“ povzdechl jsem si. „Porval jsem se s jedním z vyhnaců,“ natočil jsem se a ukázal jizvu ve stehně. „Později jsem ho zabil, ale byli s ním divocí vlci a od toho mám tohle,“ ukázal jsem na hruď a na záda. „Kdyby mě tenkrát nenašel Yakei, nejspíš bych už nežil. Ten nos… To mi udělal Zen a tyhle čerstvé škrábance mám z dneška. Připletl jsem se do jedné rvačky.“
Popadl jsem plátno a mýdlo a začal jsem se mýt, jako bych se tím všech těch jizev měl zbavit.
„Tak do rvačky, jo?“ nedůvěřivě si prohlídnul mé čerstvé zranění. „A to všechno ostatní jsi stihl za jak dlouho? Vždyť teprve nedávno jsme se vypořádali s tím smradlavým svinstvem, které chtělo ovládnout náš rod.“
„Asi tak za půl roku.“
„Ty jseš vážně něco. Nedivím se, že je Kaida tak nabroušenej. Nejspíš má o tebe starost.“
„Má o mě…“ zaprskal jsem, když se mi mýdlo dostalo do pusy.
Rychle jsem si opláchl obličej a udiveně se na Manza podíval.
Táta má o mě starost, a proto je takový naštvaný?
„Je unavený, má toho hodně, a ty se prostě sebereš a utečeš pryč s prohlášením, že se vracíš k vyhnancům. Podle toho, co jsi všechno stihl,“ ukázal Manzo na mé domlácené tělo, „se nedivím, že se o tebe bojí. Možná by sis s ním měl opravdu v klidu popovídat. Ale chápu, že to nejde hnedka.“
Na chvíli mi zmizel z dohledu, aby se pak vrátil s velkým plátnem v ruce, které mi podal.
Počkal, až vylezu z vody, pak sám zvedl poklop v zemi a převrátil necky na bok, aby se voda vylila a vytekla tou dírou někam ven. Já se přemístil do pokoje ke krbu, aby mi nebylo chladno od mokrých vlasů, z který mi stále kapala voda na záda. Teplá koupel ulevila mým namoženým svalům, ale o to víc se začala přihlašovat únava. I když jsem se utíral, měl jsem co dělat, aby se mi nezavřely oči, a já neusnul ve stoje. Zvlášť, když jsem se díval do ohně, což mě ještě víc uspávalo.
„Musím jít, mám práci, která nepočká. Obleč si to,“ hodil mi jednu ze svých halen. „Vrátím se ráno, nebo před polednem. Ještě nevím, záleží, jak rychle dokončím práci. Musím opravit královský povoz. Nevím, co s ním dělali, že je tak domlácený,“ po očku se na mě podíval, jako by tušil, že o tom něco vím.
Natáhl jsem si jeho halenu, která mi končila u kolen a rukávy jsem si musel třikrát zahnout.
Vážně je to chlap jak hora…
„Nemusíš se bát, že by sem někdo přišel. Všichni ví, že teď budu pracovat venku, takže sem nikdo nepřijde. Tak se můžeš klidně vyspat a pokud budeš mít hlad, tak tam je jídla dost.“
„Ale vždyť jsi kovář, zbrojíř, tak proč jdeš opravovat královský povoz?“ usadil jsem se na posteli.
„Zbrojíř nebo ne… Jsou věci, které král nechce svěřit nikomu jinému než mě. Vlastně ani nevím, čím jsem si to zasloužil,“ zamyšleně si promnul bradu, ale já bych přísahal, že mu v očích blýsklo.
Lehl jsem si a přikryl se. V té obrovské posteli jsem se cítil tak nějak ztracený. A když Manzo odešel, tak jsem se najednou cítil i strašně sám… opuštěný… i přesto, že za několika chodbami a zdmi bylo živo. I když tam byl táta a možná už i Mareo.
Ale tady… teď jsem sám.
Ani jsem nestihl popřemýšlet, co budu dělat dál. Únava mě nakonec přemohla tak rychle, že jsem usnul jen s myšlenkou na to, že nejraději bych usínal u Marea…
Pocit, že mě někdo sleduje mě donutil otevřít oči. Díval jsem se do zdi, ke které jsem byl otočený a přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo.
Vždyť Manzo říkal, že sem nikdo nepřijde, pokud tady nebude. Ale možná jsem prospal tolik času, že se už vrátil. Určitě je hodně unavený a taky se potřebuje vyspat. Vždyť jsem zabral minimálně polovinu noci a jeho volného času jen tím, že jsem tu přišel.
„Hned tě pustím,“ otočil jsem se na záda a chtěl vstát, abych mu uvolnil místo v posteli.
Už jsem se opíral o lokty, když jsem se uprostřed pohybu zastavil.
Vedle postele stál nějaký muž, kterého jsem ještě neviděl. Podle oblečení, které zakrývalo jeho štíhlou postavu, a toho, jak byl upravený, bych řekl, že je to někdo, kdo nejspíš pracuje na zámku. Byl odhadem o pár zim mladší než táta, ale asi ne moc. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy měl svázané do úhledného copu, obličej, i přes svůj věk, tak pěkný, že by se za něj nemusela stydět ani ta nejhezčí vlčice. Jeho jasně modré oči mě však propalovaly, až jsem měl pocit, že shořím na místě, pokud si mě bude takhle ještě chvíli prohlížet.
„Co… kdo jsi? Manzo tu není…“ blekotal jsem zmateně, ale konečně jsem se aspoň posadil.
„To vidím,“ založil si ten muž ruce na prsou a dál si mě prohlížel. „Ale myslel jsem, že se už vrátil, a místo něho tu najdu tohle,“ povystrčil jednu ruku a ukázal na mě prstem.
„Tohle?!“ vyprsknul jsem naštvaně. „Co si jako myslíš, že jsem?!“
„To by mě taky zajímalo,“ odfrkl si ten muž. „Jak to, že spíš v Manzově posteli, a navíc v jeho haleně, co?“
„Proč tě to zajímá?“ naštvaně jsem se zvedl.
Obešel ho a zamířil do druhého pokoje ke kádi s vodou, abych si trochu nabral a mohl si opláchnout obličej.
„A jak to, že jsi vůbec tady. Pokud vím, tak tu nikdo nesmí, zvlášť když tu Manzo není.“
Nalil jsem si vodu do mísy, opláchnul se a pak ji hned šel vylít do komory, abych nedostal seřváno, že mu tu dělám nepořádek.
„Vidím, že jsi tu jak doma.“
„Hm?“
„Jak se jmenuješ?“
„Pokud něco potřebuješ po Manzovi, tak si počkej, až se vrátí, nebo si za ním jdi do stájí. Opravuje královský povoz,“ ignoroval jsem jeho otázku.
Povytahoval jsem si nějaké věci ze svého vaku, abych se mohl obléct. Bylo mi nepříjemné, když se ten muž, místo toho, aby odešel, usadil na královské pohovce. Přehodil si nohu přes nohu, znovu založil ruce na prsou a celou dobu mě bedlivě pozoroval. Neušlo mi, že krčí nos a nenápadně se snaží větřit. By mě zajímalo, co tu vlastně chce vyčuchat.
Tohle mlčení pokračovalo, i když jsem se oblíkal. Také když jsem rozhodil peřinu, aby se postel trochu vyvětrala. I v momentě, kdy jsem si uklízel své věci. Celou dobu mě sledoval jak ostříž a nevypadal, že by od té činnosti chtěl upustit. Dokonce nechal z části vyjít na povrch i svou vlčí podstatu.
Už mě to celkem štvalo, a tak, když jsem o něco víc protřepal svůj přehoz, dal jsem do toho víc síly, než jsem původně chtěl, a z jeho kapes vypadly dvě věci, které tam po celou dobu byly uschovány.
„Co je to?“ zvědavě se ten muž podíval na to, co dopadlo před jeho nohy.
Sehnul se k zemi, zvedl ubrousek, v kterém byly schované Mareovy vlasy a začal ho pomalu rozbalovat.
„Nesahej na to!“ vykřikl jsem.
Nechal jsem spadnout přehoz na zem a vrhnul jsem se po něm.
Nebude sahat na to, co je mi nejcennější.
Vyškubnul jsem mu plátýnko s Mareovým copem z ruky tak rychle, že nestačil ani mrknout.
„Rychlý…“ uznale pokýval hlavou a díval se na to, jak ten cop balím zpátky do ubrousku.
Ale pak jeho pohled opět sklouznul k zemi. Tentokrát byl rychlejší on. Zvedl můj průvodní dopis ze země.
„Ohó… královská pečeť?“ vyskočil na nohy a zvedl ruku do výše, abych na to nedosáhl. „Takže ty se jmenuješ Kenji? Hmm, zajímavé…“ bručel si pro sebe a se zakloněnou hlavou si četl v listině.
„Vrať mi to, nebo ti ty ruce urvu!“ vyskočil jsem po jeho ruce.
„Nemyslím si, že bys to dokázal. Takových už bylo,“ hbitě uhnul, zvednul ruku ještě výš a začal se smát.
Přesto však, když viděl, jak jsem naštvaný, dal nakonec ruku dolů a listinu mi podal.
„Měl by sis to lépe hlídat. Je pravda, že Kenji se tu nejmenuje kde kdo. Jsi asi jediný, ale i tak. Měl by sis cenit toho, že to král podepsal, a ty máš možnost se volně pohybovat v zámeckých prostorách ať už vevnitř nebo venku.“
Poskládal jsem průvodní dopis a strčil ho, i s Mareovým copem, do mošničky, kterou jsem už měl připnutou u pasu.
„Dobré rozhodnutí,“ pokýval dotyčný hlavou, když to viděl. „Ty vlasy… komu patří?“
„Proč?“ znovu jsem se zamračil.
„To víš,“ pokrčil s úsměvem rameny. „Nedávno bylo popraveno pár vlků, tak mě zajímalo, komu to patřilo.“
„Jsi nějak moc zvědavý.“
„Jo, to jsem prostě já. Vždycky se zajímám o to, co se děje na zámku. No nic. Manzo se nevrací, tak já půjdu. Jen jsem tu odskočil na kousek řeči,“ podíval se krátce na postel a pak zase na mě. „Ale mám nějakou práci, která nepočká. A ještě jsem nesnídal.“
Otočil se a zamířil ke dveřím. Šel vzpřímeně, s hlavou hrdě vztyčenou, jako by mu tady všechno patřilo.
„Kdo vlastně jsi?!“ křikl jsem ještě za ním, když otvíral dveře na chodbu.
„Někdo!“ mávl jen rukou, aniž by se otočil.
Naštval mě. Vpadne si sem jako by nic, vzbudí mě, sahá na moje věci, je moc zvědavý a ani se nepředstaví...
Popadl jsem první věc, která byla po ruce a vztekle ji po něm hodil. Mrštně se ji vyhnul, když proběhl dveřmi a hned zahnul za roh. Dřevěná miska proletěla na chodbu, odrazila se od protější stěny a s rachotem se několikrát přetočila na zemi.
„Jmenuji se Katashi,“ nakoukl ještě zpoza dveří. „Těším se na další setkání, Kenji.“
To víš že jo. Určitě si s tebou dám zákusek a budem si povídat jak babky na trhu.
Další miska, která letěla jeho směrem, už jen narazila do zabouchnutých dveří.
Vyběhl jsem ještě na chodbu, ale ta už byla prázdná. Nebyl ani ve zbrojnici… Všude bylo ticho. Zmizel tak rychle, že bych to snad ani já nedokázal.
Zvedl jsem misku ze země a v předpokoji i tu druhou.
Snad si Manzo nevšimne, že jsou trochu otlučené.
Trvalo ještě nějakou chvíli, než se Manzo vrátil. Stihl jsem se i nasnídat, trochu pouklízet, i když toho nebylo moc. Bylo vidět, že se tady o to stará, a nejspíš sám, protože sem ani žádná služebná nedošla. Vlastně přišla. S pomocnicí donesla vodu, aby ji doplnila do kádě. Já, než odešly, stál tiše za dveřmi druhého pokoje a škvírou jsem je pozoroval, jako nějaký zloděj.
„Sakra, zapomněl jsem jim nachystat prádlo na vyprání,“ popadl Manzo proutěný koš se špinavým prádlem a vytáhl ho do prvního pokoje, kde ho postavil hned vedle dveří.
Vrátil se skoro v poledne a opravdu vypadal, že je hodně unavený. Bez dalších řečí si nachystal vodu na mytí a než jsem se nadál, vyléval špínu do díry v zemi a vzápětí na to už čistý a převlečený, seděl u stolu a cpal do sebe horu jídla, kterou si s sebou přinesl. Podle toho, jak to vonělo, bylo to čerstvě připravené jídlo k obědu. Na jeho příkaz jsem se k němu taky posadil a začal jsem jíst.
„Všechno v pohodě?“ podíval se na mě, když viděl, jak jsem zamyšlený.
„Hm, jo,“ ukousnul jsem si kus masa. „Sháněl tě tu nějaký Katashi.“
Ve chvíli, kdy jsem vyslovil jméno nezvaného návštěvníka, Manzovi zaskočilo, a měl co dělat, aby se tím soustem neudusil.
„Co ří... říkal?“ kuckal ještě chvíli.
Snažil se to zapít vodou, ale moc to nepomáhalo. Vstal a několikrát se prošel po pokoji, než se konečně uklidnil a mohl si sednout zpátky.
„Nic. Prý se jen stavil na kus řeči,“ pokrčil jsem rameny.
„Já se z něho jednou zblázním,“ brblal Manzo. „Doufám, že bylo všechno v pořádku? Říkal ti něco?“
„Ne, jen že se těší na další setkání,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jako bych o to stál,“ dodal jsem ještě o něco tišeji.
S dalším soustem, které mu zaskočilo, měl o něco větší problémy.
„Myslím, že vy dva si asi budete dobře rozumět.“
„Jak to mám chápat?“ podivil jsem se.
„Když byl ve tvém věku, nadělal se tolik neplech, že jsme mysleli, že ho někde zavřem, připoutáme okovy pevně ke zdi, aby už nikam nešel a nedělal problémy. Ale to bylo. Teď je jiný a snad se změníš i ty,“ popošel k posteli.
Zadíval jsem se na něj pozorněji. Nezdálo se mi, že by byl o moc starší než ten Katashi. Dokonce, nebyl ani tak starý jako táta.
Skoro už seděl na matraci, když se uprostřed pohybu zarazil a znovu se postavil. Došel ke mně zpátky, sklonil se a přičichl si ke mně. Pak se, zřejmě spokojený, narovnal a zadíval se mi do očí.
„Budu teď spát. Ale nepotřebuji, abys tu na mě celou dobu koukal. A pokud tu budeš chtít zůstat, tak budeš něco dělat. Pojď se mnou,“ ukázal na první pokoj.
Vešli jsme tam a on se zastavil u velké bedny. Sehnul se do ní a vytáhl první věc, která mu přišla pod ruku.
„Sedni si sem,“ ukázal na menší stoličku.
Když jsem si sednul, přisunul ke mně menší džber s vodou, a mezi nohy jakýsi stojan, na kterém ležely opracované kameny různých velikostí a hrubostí.
„Už jsi to někdy dělal?“ podal mi nůž.
Vzal jsem ho do ruky a prohlédl si ho. Ostří nože bylo ztupené a místy na něm byly vidět záseky a zuby. Pak jsem se podíval na stojan…
„Ne, nedělal,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tohle většinou dělá pomocníci, ale teď měli hodně práce, tak jsem jim dal volno. Tak se dobře dívej a poslouchej. Tohle jako první,“ vzal si zpátky nůž.
Namočil jeden z plochých hrubých kamenů.
„Nejprve to srovnáš na tomhle hrubém, takhle,“ ukázal mi jakými pohyby mám nůž přebrousit. „Zkus si to.“
Vzal jsem nůž do ruky a udělal to, co mi řekl. Manzo se na mě díval a párkrát mě zastavil a opravil. Když byl konečně spokojený, přikopnul ke mně bednu blíž.
„Bude stačit, když to uděláš na hrubo. Zbytek si dodělám. Stejně to asi nezvládneš dřív, než se vzbudím. Kdyby někdo přišel, neotvírej a neozývej se. Teda, pokud by nepřišel Kaida, a ty by sis s ním nechtěl promluvit. Ale jak se tak na tebe dívám, tak asi ne,“ poplácal mě ještě po rameni a pak už odešel zpátky do pokoje, aby se konečně uložil ke spánku.
Zabral jsem se do práce, abych nějak zabil čas. Manzo měl pravdu. Když už tady chci být, když už mě tu nechal, měl bych být aspoň k něčemu užitečný. Zadarmo mě nikdo živit nebude.
Na odkládacím stole pomalu, ale jistě přibývalo nožů, které jsem nabrousil na hrubo, tak jak Manzo chtěl. Ale i tak jsem měl pocit, že to jde strašně pomalu.
Možná to chce jen cvik, než se do toho dostanu a pak už to půjde samo. Kdo ví…
Ale snažil jsem se a dokazovaly to i moje odřené klouby na prstech, když mi občas nůž po tom hrubém kameni sjel, a já si v té chvíli vždycky uvědomil, že bych ho měl občas namočit, protože tak to jde lépe. Podle světla, které se sem dostávalo těmi okny u stropu, se začínal blížit večer. Za celou dobu opravdu nikdo nepřišel, tak jsem měl klid, a chvílemi i dokonce zapomněl na to, kde vlastně jsem, a co se asi tak může dít v zámku. Kroky, které jsem sem tam z chodby zaslechl, mi však vždy připomněly, že vedle jsou další vlci, kteří přinesli svoji zbroj na opravu, nebo si přišli pro to, co už opraveno měli.
Když jsem už asi potřetí vyměnil louče a začaly mě dost bolet záda od toho, jak jsem byl stále skloněný a brousil, řekl jsem si, že by bylo na čase si dát přestávku a možná i něco sníst. Opatrně jsem nakoukl do druhého pokoje, ale ani jsem nemusel otevírat moc dveře. Manzo chrápal tak hlasitě, že to vypadalo, jako by několik vlků řezalo ten největší strom v lese.
Nechal jsem ho teda spát a jen jsem trochu přivřel dveře, aby slyšel, kdyby na něho někdo zavolal.
Sám jsem se zastavil u dveří na chodbu, pootevřel jsem je a chvilku naslouchal. Když se nic neozývalo, bylo naprosté ticho, troufl jsem si vyjít ven na chodbu.
Popošel jsem k chodbě, a i tam chvíli naslouchal. Když jsem si byl jistý, že sem nemá nikdo zamířeno, otočil jsem se a šel do zbrojnice.
Stejně jako poprvé, i teď jsem měl pocit, jako bych vešel do královské pokladnice. Procházel jsem kolem stojanů a prohlížel si jednotlivé kusy. Moc mě lákalo některé vzít a podívat se na ně blíže. Ale dobře jsem si pamatoval Mareova slova, když mi říkal, abych nebral do ruky to, co mi nepatří.
A tak jsem na ně jen koukal a občas po některém přejel prsty, ať už to byl meč, či dýka.
Prostě nádhera…
Celý unešený z toho, co tu bylo, jsem se nakonec zastavil u stojanu, kam vlci odkládali poškozené věci. Chvíli jsem jen tak stál a díval se na ty smutně vypadající meče, kde na některých ještě byly vidět skvrny od krve, jak je nejspíš ani nestihli pořádně otřít. Dost jasně jsem poznal ten, který patřil Kiichimu, a pár z nich jako by říkalo, že nedávno s nimi ještě někdo bojoval.
Už jsem natahoval ruku po jednom s krásně upraveným jílcem, když jsem se zarazil. Nejspíš by mi Manzo nebo majitel meče urvali ruce, kdybych se ho jen dotkl. Ale v ten moment jsem dostal nápad.
Vrátil jsem se do pokoje a potichu došel ke svým věcem, abych toho spáče neprobudil.
Opatrně jsem vzal svůj meč i s pochvou, a teprve když jsem se vrátil do prvního pokoje, jsem ho vytáhnul. Odložil jsem pochvu a začal si meč podrobně prohlížet.
Byly tam… Záseky, které na první pohled nebyly patrné, ale byly... Když jsem přejel prsty po ostří naznal jsem, že i ten můj meč by potřeboval menší opravu.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na těch malých kamenech bych ho zřejmě nenabrousil, ale na jedné polici byly uloženy daleko větší. Už jsem neváhal, jeden z nich vzal a položil ho na stojan. Sedl jsem si zpátky na stoličku a po chvilce prohlížení meče, jsem se nakonec pustil do práce.
Ať už jsem si na broušení nožů dával záležet, jak chtěl, tentokrát to bylo jiné. Meč byl daleko větší než nůž či dýka a navíc… Byl můj.
Nebrousil jsem ho. Spíš jsem se s ním mazlil jako s malým vlčetem. Dával jsem si záležet, abych ho nepodbrousil, a mohl pak ještě lépe sloužit svému účelu. Tak jsem se do toho zabral, že jsem přestal vnímat všechno okolo sebe. Možná bych ani nepostřehl, kdyby někdo prošel po chodbě.
Až teprve Manzův has mě vrátil do reality.
„Co to děláš?“ zastavil se u mě a zvědavě se na mě zadíval.
Leknutím jsem skoro poskočil a prsty jedné ruky se zastavily o ostří, když mi meč sjel z brousícího kamene a já ho na poslední chvíli zachytil. Pár kapek krve se rozteklo po meči a udělalo na něm několik cestiček.
„Musíš dávat pozor,“ zavrtěl Manzo hlavou a hned mi do hadry, která s čistotou neměla moc společného, prsty zabalil. „Běž bokem,“ strčil do mě.
Počkal, až se zvednu, a sám se usadil na stoličce. Vzal do ruky meč a pozorně si jej prohlédl.
„Tenhle jsem v ruce kdysi držel. Ale je to už opravdu hodně dávno. Nemyslel jsem si, že ho ještě někdy uvidím, a navíc bez jeho majitele. Sám jsem ho ukoval. Saburu si hodně vymýšlel, myslel jsem tenkrát, že ho někam přitluču. Ale pravda je, že se o něj dobře staral. Musel si ho brousit i sám, když byl mezi vyhnanci.“
Mírně se mi stáhnul žaludek, když Manzo zmínil bratra. Měl pravdu v tom, že se o meč staral vždy sám. Nikdy ho nedal z ruky, až na ten poslední moment, kdy vydechl naposledy, a meč na chvíli změnil majitele, než se dostal ke mně.
I když to už byla nějaká doba, vzpomínka na Saburu ve mne zatím vždy vyvolala smutek.
Opravdu mi chybí. Kdyby tu byl, možná by bylo všechno jednodušší. Určitě by byl šťastný, kdyby se mohl vrátit s námi do města, a možná… pomohl by mi. Poradil by mi, co bych měl v téhle situaci dělat dál, a já bych se nemusel schovávat tady u Manza.
„Bratr ho nikdy nikomu nedal, opravdu se o něj staral sám,“ řekl jsem tiše a snažil se, aby se mi přitom netřásl hlas.
„Je to vidět. I když se snažil, přece jen tu nějaké stopy zůstaly. A počítám, že od chvíle, co ho máš ty, tak taky na něj nikdo nesáhl, co?“ zvedl ke mně Manzo hlavu.
Jen jsem zavrtěl hlavou, protože to byla pravda. Nikdy jsem se o to nestaral a v mé prchlivosti a nepořádnosti mi ani nedošlo, že by potřeboval přebrousit. Až teprve teď, když jsem se dostal sem, mi to došlo a snažil se to napravit.
„Vidím, že jsi sice začal, ale dodělám to. Myslím, že nejen ten meč, ale i ty si to zasloužíš. Udělal si kus práce. Myslel jsem, že to ani nestihneš,“ podíval se na stůl, kde vedle sebe ležely naskládané všechny kusy, které původně byly v bedně. Ta teď byla prázdná a čekala, až ji znovu někdo naplní.
„Chci to udělat sám,“ zastavil jsem ho, který už meč otíral do vlhkého hadru, aby z něj stáhl všechny nečistoty.
Manzo se opravdu zastavil. Zvedl hlavu a udiveně se na mě podíval. Až teprve když se postavil, jsem hlavu musel zaklonit já, abych na něj viděl. Chvíli jen mlčel a s přimhouřenýma očima mě sledoval.
„Vážně to chceš udělat sám?“
„Chci,“ odpověděl jsem bez zaváhání.
„Tak nevím… Slyšel jsem o tobě dost, a nejen od tvýho táty. Ale podle toho, co teď vidím před sebou, mám pocit, že jsi úplně jiný člověk, než jaký bys měl podle těch řečí být. No,“ položil meč na stojan a znovu se na mě zadíval, ale tentokrát už s úsměvem. „Myslím, že tohle tvoje já se mi docela líbí. Naučím tě, jak to máš dělat a můžeš si ho pak celý opravit sám. Je potlučený, jsou na něm rýhy, přebrousil jsi ho sice na hrubo, ale ne úplně dobře. Chci, aby, až s tím skončíš, byl tenhle meč jako nový. Já se ti podívám ještě na pochvu. Podle toho, čím sis prošel, nejspíš bude potřebovat taky spravit. Ale to všechno až dodělám tohle,“ ukázal ještě na stůl, kde ležela moje práce.
Nejen Manzo, ale i já se už usmíval. Byl jsem rád, že se k tomu tak postavil, a že respektoval moje rozhodnutí. Nic mi nevymlouval, nic mi nezakazoval.
„Běž se navečeřet, a já se zatím pustím do práce, nebo mě v kuchyni sežerou. Už to po mně chtějí pár dní a za chvíli nebudou mít čím krájet maso.“
Jen jsem přikývl a bez řečí zalezl do druhého pokoje. Sundal jsem špinavou hadru a opláchl si ruce, abych se mohl najíst. Odřené klouby a pořezané prsty štípaly, když se mi do ran dostalo mýdlo, ale nevadilo mi to. Spíš jsem měl pocit uspokojení, když jsem si pak čisté ruce otíral do plátna a prohlédl jsem si, jak vlastně vypadají.
Nandal jsem si jídlo na malý tác, a místo toho, abych se usadil ke stolu, jsem to vzal a vrátil se k Manzovi. Přitáhl jsem si stoličku a posadil se hned vedle něho. Ten se na mě jen usmál, ale pokračoval v práci, jako bych tam ani nebyl. Seděl jsem vedle něj, žvýkal kus sušeného masa se skývou chleba a tiše ho pozoroval. Jediné, co bylo slyšet, byly pravidelné tahy nožů na brousícím kameni a moje mlaskání, protože to maso bylo opravdu výborné.
Byl jsem rád, že mě nevyhodil. Opravdu jsem pozoroval všechno, co dělá, a každou činnost jsem si snažil zapamatovat.
„Půjdeš ke stráži, až se vrátíš k tátovi?“ zeptal se zničehonic Manzo, když bral do ruky poslední nůž.
Neodpověděl jsem hned, protože já sám jsem ještě nebyl pevně rozhodnutý, co udělám. Stiskl jsem okraje tácu, který už chvíli byl prázdný a nezbyl na něm ani drobeček.
„Nevím, odpověděl jsem popravdě.
„A co teda bys chtěl dělat? Jen tak se poflakovat nemůžeš. A pochybuji, že se zvládneš uživit tím, že budeš pěstovat brambory. Na to ani nejsi stavěnej, podle mě na to asi nemáš trpělivost.“
Manzo měl pravdu. Všichni, i ti, co byli ve vesnici vyhnanců na hlídkách, dělali i něco navíc. Jako například Yakei. Byl druhý po tátovi, držel pevnou rukou nad vlky, kteří hlídali vesnici, ale přitom šil boty. A uměl to opravdu dobře. Zatímco já počítal s tím, že se budu jen ohánět mečem, a ani to jsem se pořádně neučil, dokud si mě právě Yakei nevzal do parády.
„Jsi dost tvrdohlavý, co?“ odložil Manzo poslední nůž a začal pomalu uklízet věci, aby nebylo všechno roztahané po pokoji.
„Asi jo… Aspoň to všichni říkají.“
„Slyšel jsem, že ses popral s Kiichim, a dokonce sis vyskočil i na Itachiho. Víš vůbec, že Itachi je Kaidův zástupce? Myslíš si, že bys byl schopný tátu i Tachiho poslechnout, aniž bys měl k tomu nějaké připomínky? Tady nejsi u vyhnanců, a pokud se něčím proviníš, a třeba by to způsobilo to, že bys neposlechl rozkaz, bylo by to pro tebe dost blbý. Král, i když na to nevypadá, to tu drží pevně v rukách. Jinak to ani nejde, pokud to tu má nějak fungovat.“
Také já konečně vstal ze stoličky, protože tenhle proslov se nedal usedět v klidu. Kolikrát mi táta mluvil do duše, a já ho neposlouchal. Ale tentokrát jsem neměl na vybranou. Manzův vzhled, i přesto, že mluvil klidně, budil opravdu velký respekt, a možná tak trochu i strach. Někdy jsem měl pocit jako by on byl samotný král. Potkat ho někde v noci v lese, nejspíš bych se na místě podělal. Před ním jsem se cítil opravdu malý, a to doslova.
Otázka, zda chci nebo nechci být u stráže, byla stále otevřená i pro mne. Nevěděl jsem to. Chtěl jsem být nablízku Mareovi a tátovi. Ale na druhou stranu jsem měl problém zkousnout spoustu věcí, začínaje od toho, že bych musel poslouchat někoho, koho nemám rád. S Itachim jsme od prvního setkání nezačali dobře a já ho vážně nemusel. A on mě zřejmě taky ne. A počítal jsem i s tím, že už jen to, že jsem velitelův syn, by bylo trnem v oku nejen jemu, ale možná i dalším vlkům. Hlídali by mě a jen by čekali na to, až zas vyvedu nějakou blbost. Nechat si rozkazovat od táty jsem taky nechtěl. Cítil bych se špatně, kdyby po mně řval, pokud bych s ním v něčem nesouhlasil. A určitě by se něco takového do budoucna stalo.
Manzo mě nechal přemýšlet, a zatím uklízel pokoj. Bednu s nabroušenými noži a koš s prádlem vystrčil na chodbu, zkontroloval zbrojnici a hned si přinesl pár mečů, které se chystal dát do pořádku.
Ty, které byly zlomené a jejich části naházel do druhé bedny a připravil si ji ke dveřím s tím, že druhý den je vezme do kovárny, aby se z nich mohly udělat nové meče či dýky.
„Tak co? Už ses rozmyslel?“ zastavil se přede mnou a utíral si pot z čela.
„Nechci jít ke stráži, ale…“
„Co ale?“ odhodil hadru na stůl.
„Chtěl bych zůstat na zámku.“
„Proč?“
„Protože… protože…“ nevěděl jsem, jak to říct.
Můžu mu říct o Mareovi, když nevím, jak to venku vypadá? Ví už vůbec ostatní, že je naživu, a dostal od krále takzvanou „milost“, aby mohl znovu začít pracovat jako strážce? Byl to plán, ale i to má zřejmě nějaký postup, který nemůže obejít a začít se jen tak procházet po zámku, jako by se nic nedělo. Vždyť to Itachi tam venku řekl dost jasně. Můžou ho považovat za zrádce a klidně ho i zabít…
„Protože, proč?“ znovu se zeptal Manzo a trpělivě čekal.
Ta jeho trpělivost mě nepřestávala udivovat, když jsem si vzpomněl na to, jak vždycky naštvaně vítá návštěvy.
„No... protože…“
Cukl jsem sebou, když někdo zabouchal na dveře a tác, který jsem stále držel v ruce, spadl na zem.
„Třeba právě pro tohle?“ ukázal na ně s úsměvem.
„Manzo, něco bych po tobě potřeboval…“ ozvalo se za nimi.
Čekal jsem kohokoliv, i tátu, ale jeho rozhodně ne. Mareův hlas zasáhl mé uši, jako by někdo vystřelil šíp a provrtal mou hlavu skrz naskrz. S bušícím srdcem jsem střídavě hleděl na dveře a pak na Manza, a nebyl schopen vypravit ze sebe jediné slovo. Lapal jsem po dechu, jako bych se právě topil.
„Ty jsi věděl, že je na živu, co?“
Nezbylo mi nic jiného, než přikývnout Bylo už zbytečné před Manzem něco nic tajit.
„Manzo!“
Znovu jsem sebou po Mareově zavolání trhnul.
„Hned jsem tam!“ křikl Manzo směrem ke dveřím.
Pak se sklonil ke mně a tišeji dodal: „Chceš s ním mluvit?“