Tvrdý dopad na záda a skoro vyražený dech mě probral. Nechápal jsem, co se děje. Chtěl jsem se rozhlédnout, ale před očima jsem měl stále tmu. Pevně uvázaný šátek mi bránil otevřít oči. Strašně mě bolela hlava a nemohl jsem s ní ani otočit. Ležel jsem na zádech, neschopen pohybu, a snažil jsem se rozpomenout, co se vlastně stalo. Začínalo mi to pomalinku docházet.
Nadechl jsem se… A jediné, co mi v ten moment došlo prakticky okamžitě, bylo to, že jsem se začal dusit.
Podvědomě jsem se stále snažil nadechnout, ale do krku mi teklo něco teplého, nasládlého, zvláštní chuť to mělo. A vím, že se mi to vůbec nelíbilo, protože s každým nadechnutím jsem chrčel víc a víc.
„Probral se. Zvedni ho, nebo se udusí,“ zaslechl jsem i přes to šumění v uších.
Někdo mě popadl za lokty, otočil na břicho a nadzvedl. Byl jsem slabý, ale přesto jsem se chtěl vytrhnout. Nic z toho se mi však nepovedlo. Měl jsem ruce svázané za zády a když jsem zkusil pohnout nohama, bylo to stejné.
Ani zavětřit jsem nedokázal, protože i nos jsem měl plný krve, která teď naštěstí vytékala ven, stejně jako z mé pusy. Konečně jsem se mohl nadechnout, aniž by mi krev tekla do krku.
„Měl jsi ho hned zabít,“ ozvalo se z jedné strany.
„Přemýšlej,“ ozval se známý hlas z druhé strany. „Kdybych to udělal, našli by ho a hned by se spustil poprask. Ani by nepomohlo, že má Mareo špatné informace.“
Dva vlci. Jeden neznámý, druhý ten, kterého jsem sledoval až do koupelí.
„Jsem rád, že jsme ho z tama rychle dostali pryč. Ještě že se zrovna střídaly stráže. A navíc… Bude se ještě hodit.“
„Na co jako?“
Drželi mě za lokty, dokud jsem se trochu neuklidnil a nezačal normálně dýchat. Pak mě potáhli dopředu. Nohy mi dřely o hrbolatou zen, když mě táhli nějakou místností. Zaslechl jsem vrznutí dveří, kterými jsme prošli a vzápětí mě znovu hodili na zem. Dopadl jsem na studenou kamennou podlahu. Zasténal jsem bolestí, když jsem se praštil znovu do hlavy.
„Přemýšlej. Je to velitelův syn. Kdyby se něco podělalo, pořád ho můžeme použít. Kaida určitě nedovolí, aby se mu něco stalo, a to nám dává výhodu. Říkal jsem ti, že za mnou půjde. Fakt jsi blbej, až to bolí,“ ucítil jsem kopanec do boku.
„Měl jsi pravdu, no,“ zasmál se od srdce ten druhý.
Ten smích mi byl povědomý. Už jsem ho někde slyšel.
„Musím se vrátit, Zene. Odskočil jsem si od snídaně a bylo by divný, kdyby mi to chcaní trvalo moc dlouho,“ začaly se jedny kroky vzdalovat.
Vzpomněl jsem si. To byl ten druhý, který se odpojil u chodby k jídelně.
„Já se rychle zajdu umýt a pak se vrátím na pokoj. Dones mi něco tam k jídlu. Jsem už docela utahanej z toho běhání po lese. Tame by udělal líp, kdyby někde chcípnul. Stejně nový král sněžných vlků dlouho nepožije. Kdo ví, jestli se sem vůbec dostane. Už po cestě ho čeká překvapení,“ zasmál se i ten, co mě v koupelích praštil do hlavy.
„Taky pravda,“ odvětil ještě ten co odcházel a za chvíli jsem slyšel klepnutí dveří a všechno ztichlo.
Chvilku jsem jen tak ležel, zkroucený na podlaze, než jsem se odvážil trochu pohnout. Sevřel jsem ruce v pěst a napnul všechny svaly v rukách, ve snaze uvolnit pouta.
„To je zbytečný.“
Lekl jsem se. Neuvědomil jsem si, že ty kroky, které se vzdálily, byly jen jedny. Vyplivl jsem krev, která se mi ještě hromadila v puse. Olízl jsem si rozbitý ret a pak mírně nadzvedl hlavu a pootočil ji tam, odkud jsem slyšel jeho hlas.
„Tohle ti neprojde jen tak,“ zachraptěl jsem.
„Vážně? Proč myslíš?“
„Budou mě hledat. A podle mě jsme pořád někde na zámku, takže nebude trvat dlouho, než mě najdou,“ položil jsem opatrně hlavu zpátky na podlahu, protože mi dělalo problémy ji udržet ve vzduchu.
„Hledat tě možná budou. Ale nejsem si jistý, že by tě našli. A pokud ano, tak ne tak brzy jak si myslíš. Jsme v části, která se už roky nepoužívá. Docela blbý, co? Kdysi tu byly vězeňské kobky a mučírna. Pořád tě ještě můžu natáhnout na skřipec. Chceš si to zkusit?“
Nechápal jsem, jak mě mohli někam odtáhnout a zůstat přitom nezpozorovaní.
„Pochybuji, že mě tu nebudou hledat,“ odfrkl jsem si.
Přece, když se někdo hledá, prochází se komplet celý zámek. Stejně jak tomu bylo u Tameho.
„Tohle se už používá jen na odkládání věcí. Možná tak za půl roku sem někdo přijde. A i kdyby tě tu hledali… Je tu spousta dalších míst, kde tě schovat. Víš…“ jeho has najednou byl moc blízko.
Podle zvuků si ke mně přidřepl a naklonil se nade mnou. Chytl mě za vlasy a zvedl mi hlavu, aby se nemusel sklánět až k zemi.
„V tomhle zámku sloužím už hodně let. Znám tu každou místnost i chodbu. Dokonce i takové, co o nich druzí neví. Pokud bude potřeba, dostanu tě odsud živého nebo i mrtvého a nikdo si toho ani nevšimne. Jak myslíš, že jsme tě sem dostali? Takže,“ ještě víc mi sevřel vlasy, až jsem měl pocit, že je vyrve. „Pokud chceš odsud odejít živý, tak raději mlč a nevymýšlej.“
Jsem opravdu v háji...
Pokolikáté už? Ale tentokrát tu není Yakei, který by mi pomohl. Není tu ani Mareo. Není tu ani táta. Došlo jim už, že jsem se ztratil? Začali mě vůbec hledat? Nebo to nakonec dopadne tak, že se přidám k Subaru, abych mu v druhém světě dělal společnost? Jakou mám vlastně šanci se z toho dostat?
„Pokud bys uvažoval o přeměně, tak to taky nedělej. Akorát by sis zlámal nohy nebo ruce,“ zatahal mě Zen druhou rukou za řemeny, kterými jsem byl spoutaný. „Ale pro jistotu…“
Pustil mi vlasy a moje hlava dopadla zpátky na zem. Vzápětí jsem cítil, jak mi něco protahuje pod krkem, a i když mi bylo od země chladno, v tu ránu mě polilo horko. Největší ponížení, jakého se mi mohlo dostat. Krk mi stáhl široký obojek tak těsně, že jsem měl problém se nadechnout.
„Když nebudeš vyšilovat, neudusíš se,“ zkusil ještě, jestli obojek dobře drží. „Takhle mám jistotu, že nebudeš tak blbej, a přece jen se nepokusíš o přeměnu i spoutaný. No, tak buď hodný pejsek a pěkně tu zůstaň. A možná dostaneš něco k jídlu. Jen nevím, kdy budu mít čas sem přijít. To víš,“ uchechtl se. „Tvůj tatínek nás pořád něčím zaměstnává. Mám plné ruce práce.“
Zvedl se a jeho kroky se pomalu vzdalovaly.
„Jo,“ zastavil se ještě na moment. „A kdyby tě napadlo křičet, tak klidně můžeš. Odsud tě stejně nikdo neuslyší. Nejsou tu okna a z celého zámku právě tady jsou nejhrubší stěny. Proč si myslíš, že tu byla mučírna?“
Jeho smích se ještě roznesl po místnosti, než za sebou zabouchnul dveře. Od té chvíle jsem se ocitl v naprostém tichu. Opravdu jsem už neslyšel ani jeho kroky, když odcházel.
Nejspíš měl pravdu. I kdybych začal volat o pomoc, bylo by to nejspíš zbytečné. Vždyť ani já ho už neslyšel, když za sebou zavřel.
Kdybych se tak mohl aspoň rozhlédnout kolem sebe. Možná bych na něco přišel. Ale takhle… Šátek na očích mi nechali a spoutané ruce mě omezovaly v pohybu. Nedokázal jsem vůbec nic. Maximálně se tak přetočit na bok nebo na záda.
Čas ubíhal a já ani nevěděl, jak dlouho tu vlastně jsem. Nedokázal jsem odhadnout, která část dne právě je. Možná bylo ještě ráno, možná poledne… Vůbec jsem netušil, jak dlouho jsem tu byl zavřený. Po celou tu dobu však nikdo nepřišel a já mohl jen doufat, že mě tady nenechají umřít hlady. Že opravdu někdo přijde a dá mi aspoň něco k jídlu, nebo k pití. Aspoň tu vodu... V puse jsem měl sucho, jen ta pachuť po krvi přetrvávala.
Po celou tu dobu naprostého ticha a tmy jsem měl možnost přemýšlet. Ze začátku to ani moc nešlo. Hlava mě pořád bolela a místy jsem ještě cítil krev v puse. Ale i ta nakonec přestala téct, jen ta bolest zůstávala.
Jazykem jsem si přejel po zubech. Naštěstí jsem měl všechny. Opatrně jsem se otřel tváří o rameno, ale i tohle šlo ztuha, protože mě ten široký obojek omezoval. Chtěl jsem si takhle aspoň stáhnout ten šátek. Myslel jsem, že bych ho otíráním o rameno aspoň trochu potáhnul. Ale sotva jsem se ramene dotkl tváří… Dál mě obojek nepustil.
Ležel jsem na té studené tvrdé podlaze, kde mě každá nerovnost tlačila a čím déle jsem tu ležel, tím to bylo horší. Sem tam jsem se přetočil na bok, nebo na záda. To jediné jsem mohl udělat. Válet sudy po podlaze jak malé děti, když si v létě hrají na louce.
Kdyby mi aspoň nebyla taková zima. Byl jsem jen v kalhotách a haleně. Pode chladu, co tu panoval, byly tyhle kobky nejspíš v podzemí. A navíc ta studená kamenná zem… Po nějaké chvíli jsem se chladem začal třást. Možná ne, jen tím chladem, ale zima byla to, co jsem tuhle chvíli pociťoval nejvíc.
A stupňovalo se to. Po nějaké době jsem měl ztuhlé tělo a prsty na rukách ledové, že jsem měl problém je i pokrčit, abych je aspoň trochu procvičil a rozproudil v nich krev. Ta mi v žilách doslova tuhla…
Nezbylo mi nic jiného než se pokusit trochu zahřát. Ale jak, když jsem se nemohl ani postavit? Zkusil jsem to jednou. Když se mi podařilo po hodně dlouhé době dostat se na kolena a pak zapřený o stěnu se zvednout na nohy, hned jsem ztratil rovnováhu a skončil znovu na zemi. Jediné, co jsem si z toho odnesl, byla pořádná rána do ramene, když jsem dopadl na bok a odřená tvář, jak jsem s ní ohobloval zeď. Byl jsem rád, že to byla jen tvář. Kdybych se znovu praštil do hlavy, tak bych to už nejspíš nerozchodil.
Když jsem aspoň trochu vydýchal ten pád a v rámci možností se trochu i uklidnil, přetočil jsem se znovu na bok. Pak na záda a na druhý bok, na břicho a zase na bok… Když válet sudy, tak válet sudy. Přetáčel jsem se jako pečeně na rožni. Tímhle bych se mohl taky trochu zahřát. Jenže těch přetočení se moc nekonalo. Za chvilku jsem narazil na další stěnu.
Došlo mi, že jsem nejspíš v jedné z těch vězeňských kobek. Opravdu malý omezený prostor. Kdyby mě tu zavřeli, nejspíš bych se tu brzy zbláznil, a to by mě ani nemuseli spoutat. Ale teď… Teď jsem ještě v horší situaci než ti vězni, kteří tu kdysi čekali na svůj ortel.
Když jsem si to uvědomil, začal jsem panikařit.
Co když mě tu vážně nikdo nenajde? Co když Zen lhal a už se sem nevrátí? Co když se rozhodl, že mě tu nechá opravdu umřít?
Začínal jsem pociťovat strach. Ten strach, který se přihlásil až teď po takové době strávené o samotě v tom tichu a tmě. Předtím, kdy jsem myslel na to, jak se odsud dostat, nebo aspoň jak se zahřát, mi tohle nepřišlo na mysl. Ale teď, když jsem zjistil, v jak malém prostoru jsem uvězněný, to na mě dolehlo plnou silou.
Už jsem se netřásl jen tou zimou. Ta nervozita zachvátila celé mé tělo a najednou jsem měl pocit, že pokud se odsud okamžitě nedostanu, že tu opravdu umřu.
V panice jsem sebou začal škubat. Snažil jsem dostat z pout. Bylo mi jedno, co uvolním dříve, jestli nohy nebo ruce. Prostě jsem potřeboval aspoň náznak toho, že se můžu uvolnit ze sevření těch pevných řemenů, které mi svíraly zápěstí, kotníky i kolena. Jakákoliv možnost pohybu navíc, který by dokazoval uvolnění pout, byla pro mne nadějí a dalším krůčkem ke svobodě.
Chci se odsud dostat za každou cenu. Chci být venku, nahoře mezi ostatními. Vidět se s Mareem. Znovu a znovu mu opakovat, jak moc ho miluji, až by se ze mě zbláznil. Obejmout tátu a omluvit se mu za všechny problémy, co jsem mu kdy způsobil. Vyslechnout si jeho kázání a ucítit jeho pohlazení, kterým mi vždy dává najevo, jak mě má rád. Chci být s nimi. Prosím, chci být nahoře v teple a v bezpečí…
Prosím, někdo… Pomozte mi… Kdokoliv…
Z úst mi uniklo zakňučení, jak moc mě přepadlo zoufalství a smutek. Vědomí, že je vážně už nemusím nikdy vidět, mě tlačilo tak moc, že mě z toho bolelo na hrudi. Bál jsem se o svůj život. Opravdu, pravý nefalšovaný strach, že umřu tady, nikým nepovšimnutý. Sám, v naprostém tichu a tmě. Že nebudu ani vědět, zda jsem umřel v noci nebo v pravé poledne. Že tu možná jednou někdo přijde a uvidí tu už jen rozkládající se tělo, a jen budou hádat, komu patřilo.
Cokoliv jiného bych teď byl schopen snést. Třeba i tu zatracenou klec ve vesnici vyhnanců, do které jsem se jednou sám dobrovolně zavřel. Klidně i další studenou sprchu od Yakeie, který by na mě chrstnul vědro plné ledové vody ze studny, když bych mu zase odmlouval. Klidně bych teď vyvolal nějakou hádku nebo rvačku, jen proto, abych dokázal, že jsem živý a volný.
Já… Já… Nechci tu umřít… Nechci tu zůstat sám a čekat na svou smrt naprosto opuštěný, zatímco mě nahoře budou hledat.
Ale… jak dlouho mě budou hledat? Pár dní? Nebo jen chvíli? Nejsem tak důležitý jako Tame, aby kvůli mně táta zburcoval celý zámek. Dovolí Mareovi, aby mě hledal, když musí plnit své povinnosti? Druhý den měl nastoupit do služby. A bude mě vůbec Mareo hledat?
Musí… Musí mě hledat. Říkal, že mě miluje, že žárlí na každého, kdo se mně jen dotkne. Kdyby se ztratil on, já bych ho hledal. Kašlal bych na nějaké povinnosti. Prolezl bych každou skulinu, prošel bych každý dům ve městě či ve vesnici. Pátral bych v lesích, v celých horách, dokud bych ho nenašel.
A až bych ho našel, pevně bych ho objímal. Nepustil bych ho nikam ani na krok, abych měl jistotu, že se mi znovu neztratí…
Moje srdce se silně rozbušilo, když jsem si tohle všechno uvědomil. Měl jsem pocit, jako by se mi chtělo rozletět na kusy, jak teskno mi bylo. Tak strašně moc jsem chtěl být v jeho náruči. Objímat ho a vědět, že je všechno v pořádku.
Tak moc jsem toužil se odsud dostat, že můj stesk a zoufalství už překročilo pomyslnou hranici a šátek začal vlhnout od mých slz, které se i přes zavřená víčka dostávaly ven. Bylo jich tolik, že jsem je nedokázal zadržet.
Kousal jsem se do rozbitého rtu a tichým kňučením jsem se snažil zabránit tomu, abych začal řvát nahlas. Rychle jsem oddechoval, protože hluboký nádech mi způsoboval bolesti nejen na hrudi, ale i na krku, kde mé hrdlo svíral ten široký, pevně utáhnutý obojek.
Nevím, jak dlouho jsem tak ležel a propadal svému zoufalství. Prozatím nikdy, v mém krátkém životě jsem nic podobného necítil. Měl jsem strach, že umřu, když mě napadl Kiwa nebo divocí vlci v lese. Jenže tenkrát jsem měl možnost se bránit. Ale tady… Byl jsem úplně bezmocný. Mohl jsem jen ležet a čekat, co bude. Čekat, až si pro mne přijde zubatá se svým širokým úsměvem a přivítá mě s otevřenou náručí a se slovy, že si konečně jde i pro někoho mladého, a ne, jen pro nemohoucí staroušky.
Po nějaké době jsem už ani nebrečel. To, že jsem prolil slzy, dokazoval už jen mokrý šátek na očích, který mě studil, jak byla zima čím dál větší a vlezlejší. Přihlásil se i hlad. Ze začátku mi jen kručelo v břiše, později mi začalo být z hladu zle a žaludek mě rozbolel, jak se naprázdno stahoval a žádal si své. Přesto, že jsem měl hlad a žízeň, která mě trápila ještě víc, byl tu další problém, který se už nedal vydržet. Zvlášť v tomhle případě, kdy mi byla zima a ležel jsem na té studené zemi. Dlouho jsem tomu odolával. Opravdu dlouho…
Ale nakonec…
Aspoň na chvilku mi bylo teplo…
Sám za sebe jsem se styděl. I když v téhle situaci těch pocitů bylo daleko víc, a ten stud za tím vším tak nějak zaostával. Všechno ostatní bylo silnější.
Na chvíli jsem dokonce i odpadl. Možná jsem omdlel, nebo jsem usnul, kdo ví. Ale aspoň na chvíli jsem nemusel vnímat nic z toho, co mě právě trápilo.
Odsunutí petlice a zavrzání dveří v tom tichu by probralo i mrtvého. Silně jsem sebou trhnul, jak moc jsem se lekl. Celý našponovaný jsem naslouchal a snažil se přijít na to, kdo to vlastně přišel.
„Kdo je to?“ ozval jsem se chraplavým hlasem a natočil jsem hlavu po zvuku.
„Kdo asi,“ zamručel příchozí a nervózně mlasknul.
„Pusť mě,“ snažil jsem se mluvit tónem, který by nedal najevo, v jakém stavu se nacházím.
„Už jsem ti to řekl včera. Jsi blbej, nebo co?“ zazněla krátká odpověď.
Něco kleplo o zem a jeho kroky se přiblížily ke mně.
„Včera?“ byl jsem v šoku.
Vážně jsem tu tak dlouho? A to mě dosud nikdo nehledal? Ani náznak toho, že by někdo měl přijít to tu zkontrolovat?
„No jo, včera. Ten čas letí, co?“ přidřepl si ke mně, chytl mě za rameno a přetočil mě na záda. „Hm, copak to tu máme,“ uchechtl se. „Zřejmě budeš potřebovat nové kalhoty, viď? Máš ale smůlu. Náhradní sebou nemám.“
Studem bych se nejraději propadl.
„Měl jsi mi rozvázat ruce a tohle by se nestalo,“ odpověděl jsem na jeho poznámku už o poznání tišším hlasem.
„Jak malé děcko, co si čurá do plenek,“ chytl mě za kalhoty a trochu je potáhl níž. „Nemáš ani spodky. No, ale aspoň ti to rychleji uschne,“ znovu je natáhl zpátky. „Jestli se mi bude chtít a budeš hodný, tak ti přinesu čisté kalhoty. No, ale opravdu nevím, kdy to bude a jestli vůbec.“
Měl jsem chuť ho kousnout, ale nedokázal jsem se už ani pořádně pohnout, jak jsem byl celý ztuhlý.
Takhle jsem jen zaskřípal zuby. To bylo vše, co jsem mohl udělat.
„Mám žízeň,“ zašeptal jsem. „A hlad.“
Zen mě chytil za paže a zvedl do sedu. Opřel mě o tu ledovou stěnu a srovnal mi ještě nohy, abych nespadl. Ozvalo se zaškrkání něčeho o podlahu a pak to, jak si dřepnul naproti mně. Skoro jsem cítil jeho teplo, které ke mně sálalo. Měl jsem chuť se k němu natisknout, i když jsem ho k smrti nenáviděl, a pobrat si trochu toho tepla, které by rozproudilo moji zamrzlou krev.
„Otevři pusu,“ chytl mě jednou rukou za bradu, a když jsem trhnul hlavou, ještě dodal: „Máš žízeň, tak neblbni a poslechni, co říkám. Pro mě za mě, tu klidně můžeš chcípnout hlady, je mi to vážně jedno.“
Otevřel jsem pusu. Sykl jsem, když se mých rozbitých rtů dotklo něco tvrdého, ale vzápětí jsem hned polykal vodu, která mi stékala do krku. Co jsem nestačil polknout, teklo po bradě dolů na krk a máčelo mi to halenu. Ale bylo mi to jedno. Byl jsem rád za tu vodu, která byla studená stejně jako ta zeď, o kterou jsem se opíral.
„Nebuď tak hr. Nechej si něco na později. Snad si nemyslíš, že sem budu chodit každou hodinu,“ pustil Zen mou bradu a měch, ve kterém byla voda, odložil na zem.
„Nakrmím tě. Ale musí ti stačit kaše. Nemám čas si tu s tebou hrát a čekat, až rozkoušeš maso. Otevři pusu,“ znovu rozkázal.
Sice mi řekl, ať pusu otevřu, ale přesto nečekal. Byl opravdu netrpělivý a tohle dělal evidentně s velkou nechutí. Dřevěná lžíce mi bolestivě odřela ret a klepla mě zuby. Chtěl jsem mu něco říct, ale raději jsem mlčel. Byl jsem rád za tu ovesnou kaši, která neměla skoro žádnou chuť. Ale byla aspoň trochu teplá a postupně mi zaplňovala stáhnutý žaludek.
Bylo jasné, že spěchal. Zdálo se, že je i mírně nervózní, a měl jsem pocit, jako by se stále ohlížel. Sotva jsem stíhal otevírat pusu a polykat, když do mě cpal jednu lžíci za druhou. Pokud jsem se chtěl aspoň trochu najíst, musel jsem být rychlý stejně jako on.
Netrvalo dlouho a slyšel jsem, jak škrábe lžící o dno dřevěné misky.
„Vážně jsi měl hlad,“ řekl posměšně, když mi výškrabky strčil do pusy. „To ti musí stačit.“
Zvedl se a odcházel zase pryč.
„Počkej,“ vyhrkl jsem a rychle polkl poslední sousto.
„Na co?“ zastavily se jeho kroky.
„Co… Co táta,“ řekl jsem tiše a zpola naplněný žaludek se mi stáhl.
Měl jsem strach, co mi odpoví, ale přesto jsem se musel zeptat. Trápilo mě, když jsem si tu o samotě uvědomoval, jak mu musí být. Stačilo, jak byl vedle z toho, když jsem tenkrát utekl a málem mě zabili divocí vlci.
„Velitel na tebe nemá čas. Nezdá se, že by měl nějak zájem tě hledat. Nejspíš tě nemá tak rád, jak si myslíš. A proč by taky měl, když s tebou byly jen problémy.“
„To není pravda,“ zašeptal jsem.
Opravdu se mi tomu nechtělo věřit. Vždyť kdykoliv, kdy se něco dělo, dával mi najevo, jakou má o mě starost.
„Hm, není pravda? Jediné, co po nás chce, je, abychom našli Tameho. A abych řekl pravdu, tak už mi to leze pěkně na nervy. O tobě nepadla ani zmínka. Jdu, nemám čas se tu s tebou vybavovat. Musím na službu. Měl bys mi poděkovat, že jsem vstal dříve a donesl ti jídlo. I když… Možná bylo poslední, co jsi dostal. Pokud o tebe Kaida nemá zájem, pak nevidím důvod tě držet na živu.“
Byl jsem tak v šoku, z toho, co řekl, že jsem se už neozval, ani když za sebou zabouchnul dveře. Ponořil jsem se do svého zoufalství. Celý den a celou noc jsem tu zavřený a nikdo mě nehledal… Táta se ani nezmínil, že bych mu scházel, a že by se po mně měl někdo podívat.
To je na mě vážně tak naštvaný? Vážně má už dost všech těch problémů, co jsem se nadělal? Opravdu mě nehledá?
Tahle informace byla pro mne doslova šokující. Nevěděl jsem, jestli mám Zenovi věřit nebo ne, ale něco mi napovídalo, že něco na tom bude. Vždyť opravdu jsem za celou dobu nezaslechl ani náznak toho, že by se mě někdo pokoušel hledat. Ani klepnutí o dveře, které by napovídalo, že někdo nahlídl dovnitř.
Začal jsem rychle dýchat. Panika, kterou jsem měl tentokrát, byla daleko horší než ta, když jsem si uvědomil, v jaké se nacházím situaci. Teď jsem měl pocit, že všechno to, na co jsem předtím myslel, se opravdu stane.
Umřu tady… opuštěný. Nikdo mě nehledá, nikdo nemá ani zájem mě najít.
Pomalu jsem se po zdi sesunul na podlahu a skrčil se aspoň tak, co mi pouta dovolovala. Kdybych byl ve vlčím kožichu, byl bych stočený do klubíčka, a s čumákem schovaným pod tlapami, bych už dávno kňučel. Takhle jsem jen znovu máčel šátek svými slzami a snažil se aspoň trochu nadechnout, protože ten strašný pocit mi bolestivě tlačil na hruď. Bolelo mě srdce, bolelo mě každé nadechnutí…
Tiše jsem tu brečel s vědomím, že mě nikdo nehledá, že tady opravdu umřu naprosto opuštěný.
Skoro jsem ani nevnímal vrznutí dveří a opatrné kroky mířící ke mně.
Ležel jsem otočený ke zdi a jen brečel. Byl jsem úplně na dně. Zen mě dokázal pár slovy úplně zničit. Narušit mou vůli k životu…
„Co chceš?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem, když se kroky zastavily.
Na rameno mi dopadla těžká ruka, která mě pevně stiskla a donutila otočit se na záda. Na krku jsem ucítil chladný kov.
„Přišel jsi to se mnou skončit? Jen do toho,“ potáhl jsem, a polkl slzy.
„Věř, že bych to rád udělal. Aspoň bys mi nestál v cestě. Ale kvůli Mareovi to neudělám. Na to ho mám moc rád.“
„Ty… Co tu…“ nedomluvil jsem.
Dýka mě zatlačila do ohryzku, jak ji Kiichi vsunul pod obojek a pak ho jedním pevným tahem rozřízl.
Konečně jsem se mohl zhluboka nadechnout. Skoro jsem se rozkašlal, když mi ten zatuchlý vzduch naráz zaplnil plíce.
„Musíme rychle pryč. Zen šel na službu, ale nevím, kdo tu může přijít.“
Ucítil jsem jeho ruku u obličeje. Prsty zachytil šátek a chtěl mi ho stáhnout z očí, ale v tu chvíli se strhla mela. Rychlé kroky, které jsme zaregistrovaly na poslední chvíli, se blížily k nám.
Kiichi vyskočil na nohy, jeho dýka dopadla na zem vedle mne a já zaslechl zvuk meče, který nejspíš vytahoval z pochvy.
„Věděl jsem, že mě někdo sleduje,“ ozval se Zenův hlas a hned na to náraz mečů o sebe.
Mohl jsem jen odhadovat, co se děje, podle zvuků, které následovaly. Měl jsem pocit, jako by tu bojovalo několik vlků najednou, jak se zvuky několikanásobně odrážely od stěn. Těžký dech, rychlé pohyby, meče narážející o sebe… To všechno plnilo mé uši dvojnásob a já se jen podvědomě krčil, když byli chvílemi moc blízko.
Strach se znovu přihlásil.
Tentokrát jsem se však bál o výsledek celého toho souboje, který se vedle mne odehrával. Neviděl jsem na ně, tak jsem mohl jen hádat, kdo má navrch. Věděl jsem, že jsou oba silní. Pocítil jsem to už na vlastní kůži. Ale doufal jsem, že ten silnější bude tentokrát Kiichi.
Musí být silnější. Pokud prohraje, znamená to konec i pro mne. Zen v tu chvíli nebude váhat mě okamžitě zabít, protože po tom, co sem Kiichi přišel, je jasné, že mě přeci jen hledají.
Jejich potyčka trvala pro mne až příliš dlouho. Zdálo se mi to nekonečné, než se jejich pohyby o něco zpomalily a s překvapeným vydechnutím jednoho z nich, nakonec utichly.
Bezvládné tělo dopadlo na mě a málem mi vyrazilo dech.
„Kiichi! Kiichi!“ snažil jsem se popadnout dech, jak mě to těžké tělo tížilo. „Kiichi!“
Zoufale jsem volal na svého soka v lásce. Bylo mi jedno, že miluje Marea. V tuhle chvíli určitě… Jediné, co jsem si teď přál, bylo, aby ten, kdo těžce oddechoval na druhém konci místnosti, byl právě on. Že ta horká krev, která se mi vpíjela do haleny, není jeho, ale Zenova.
„Kiichi!“ zavolal jsem ještě jednou.
„Drž hubu,“ zavrčel na mě. „Bolí mě z tebe hlava.“
Podle toho, co jsem slyšel, se právě zvedal na nohy. Meč táhl za sebou, když se blížil ke mně.
„Že jsem se na to nevykašlal. Měl bych od tebe aspoň klid.“
Meč klepl o podlahu, když ho pustil a hned na to jsem ucítil, jak ze mě táhne to bezvládné tělo dolů. Žuchlo to, jako když odhodí pytel brambor, když Zenovo tělo dopadlo na zem. Kiichi doklekl vedle mne a strhl mi šátek z očí.
„Musíme odsud rychle pryč. Nevíme, kdo tu může přijít,“ přetočil mě na břicho.
Natáhl se pro dýku a rychle mi přeřízl řemeny na nohách a na rukách.
„Můžeš vstát?“ zvedl se na nohy a podal mi ruku.
Chytl jsem se jí a pokusil se vstát. Tělo jsem měl stále ztuhlé a svaly mě neposlouchaly. Nohy se mi podlomily a já skončil na kolenou.
„Krucinál,“ zaklel Kiichi.
Pustil mě a sehnul se pro svůj meč. Chtěl ho zasunout do pochvy, ale pak si to rozmyslel. Držel ho v jedné ruce a druhou mě znovu chytil za paži a potáhl nahoru.
„Zapři se o mně,“ pustil mi ruku a chytl mě pevně kolem pasu, abych znovu nespadl.
Pomalu jsme se vydali ke dveřím. Ještě jsem se ohlédl za sebe, když Kiichi nohou zavíral dveře.
Opravdu to byla malá kobka. Akorát tak na to, aby člověk udělal pár kroků tam a zpátky. Byla tam tma, kterou protínalo jen mdlé světlo louče odhozené na zemi. Osvětlovalo Zenovu zakrvácenou mrtvolu. Jeho mrtvolné oči zíraly do stropu…
„Nezdržuj,“ potáhl mě Kiichi, když viděl, že jsem se zabrzdil.
Dveře se zavřely a my, skoro potmě, šli nějakou chodbou, která mírně stoupala nahoru. Jednou rukou jsem šmátral po zdi a snažil se zvedat nohy, protože jsem neviděl ani na tu zatracenou zem.
„Dávej pozor!“ zavrčel na mě, když jsem i přesto zakopl a málem se mu vytrhl z držení.
Zapřel jsem se o něj ještě víc, až zaklel, že jsem těžký jak kráva. Ale přesto mě táhl pryč z toho vězení.
Nemluvili jsme. Jen jsme upírali zrak do té tmy a snažili se v rámci možností, odsud dostat co nejdříve ven.
„Musíme tudy,“ zastavil se před těžkými dveřmi, za kterými zřejmě byla chodba. „Ty dveře jsou zamčené, aby sem nikdo nechodil. Nedivím se, že by tě tu nikdo nehledal. Zen to tu znal a věděl, kudy se dostat dolů. Kdyby mi Kaida neřekl, že ho mám sledovat, nejspíš bychom tě nikdy nenašli. Nebo aspoň ne tak brzy,“ brblal, jak měl snahu mi vysvětlit, jak mě vlastně našel.
Klidně by mi v tu chvíli mohl i nadávat. Klidně by mi mohl říkat, jak miluje Marea, a že mám od něj dát ruce pryč. Bylo by mi jedno, kdyby mi dal i ránu, protože pro teď jsem byl rád, že mě našel a vedl mě z toho děsivého místa pryč.
„Myslel jsem si, že tam umřu,“ přiznal jsem tiše, když jsme se v kleku protahovali malými dveřmi.
Museli jsme vybočit z hlavního schodiště vedoucího ven a projít úzkou chodbou, která byla skoro nepostřehnutelná. Na jejím konci jsme narazili na tyhlety malé dveře, umně schované ve výklenku, kterého by si nikdo snad ani nevšiml. Ta úzká chodba vypadala, jako by byla slepá. Jako by nikam nevedla, a nikdo by nečekal, že tu bude nějaký východ.
„Taky jsi tam nejspíš umřít měl. To kdysi bývaly kobky smrti. Jsou tam jen tři a mučírna,“ pomohl mi Kiichi znovu na nohy, když jsme se těmi dveřmi konečně protáhli. „Měl jsem nechat Zena, ať tě zabije a pak se ho zbavit. Aspoň bys mi nestál v cestě,“ nepřestával brblat, ale přesto mě vedl dál, další úzkou chodbou.
Čím víc jsme se vzdalovali od těch vězeňských kobek, tím víc jsem cítil čerstvější vzduch. Už tak mi byla zima, a když jsme se blížili k dalším malým dvířkám, bylo chladno čím dál víc.
„Zen za tebou chodil jinudy. Kratší cestou, ale nemůžeme se tama vrátit. Mohli bychom na někoho narazit,“ vysvětlil mi Kiichi, proč ty dvířka nad našimi hlavami nevedly do další chodby. „Tohle je jedna z chodeb, která přímo vede ven.“
Kiichi mi musel pomoct, protože jsem se musel vyšplhat nahoru. Nebylo to až tak vysoko. Za normálních okolností by pro mne nebyl problém se vyšvihnout nahoru. Ale teď mě ruce neposlouchaly. Přesto jsem však posbíral poslední zbytky sil, zapřel jsem se o okraj a s Kiichiho pomocí, který mě podpíral zespodu, jsem se vyšplhal nahoru. Obličej a ruce jsem měl poškrábaný od větviček, když jsem se křoviskem, které schovávalo tenhle východ, protahoval k volnějšímu prostranství. Překulil jsem se a vysílením jsem dopadl do sněhu, který se skoro okamžitě mírně zbarvil do červena, jak se do něj vsákla Zenova krev, která barvila mou halenu. Okamžitě jsem se rozklepal. Třásl jsem se tak moc, že jsem nebyl schopen se ani skoro nadechnout, ani se pohnout.
Jen jsem pootočil hlavu, když listí v křoví zašustilo, jak se jím i Kiichi prodíral za mnou. Musel jsem na chvíli zavřít oči a protřít si je, jak mě z toho náhlého světla zabolely. Sníh se třpytil ve vycházejícím slunci a mě to přímo bodalo do očí.
„Nelež,“ postavil se Kiichi hned na nohy a natáhl ke mně ruku.
Teď, když jsem se konečně rozkoukal, jsem si ho mohl prohlédnout. Svůj meč už měl schovaný v pochvě, stejně jako dýku, kterou mi přeřezal pouta. Na obličeji měl pár malých škrábanců. Byl zaprášený a pot, který mu stékal z čela, mu dělal na tváři šmouhy. Vlasy měl rozcuchané a také plné prachu. Oblečení měl špinavé stejně jako já, místy potrhané a od krve. Jen jsem mohl doufat, že ta krev není jeho, ale Zenova. Ale když jsem se pořádně podíval, viděl jsem, že v jednom místě na rameni, kde měl i roztrženou halenu, byl ten krvavý flek větší než ostatní, a rozhodně se stále zvětšoval.
„Jsi zraněný,“ zvedl jsem ruku a chytl se ho, abych mohl vstát.
„A ty smrdíš a jsi špinavý jak prase,“ odsekl mi Kiichi.
Pohlédl na mé kalhoty, ale hned na to zase zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe.
„Musím tě co nejdříve dostat dovnitř, nebo chytneš zápal. Docela mrzne a ty jsi mokrý od všeho možného.“
Mávl rukou někam za sebe, když jsem se konečně postavil. Otočili jsme se a vydali se tím směrem. Šli jsme chvíli schovaní mezi stromy. Teď už Kiichi tak nespěchal, jako když jsme procházeli chodbami, ale přesto se stále raději rozhlížel kolem sebe, připravený na cokoliv. Nedal mi ani odpočinout, když se mi nohy podlomily a já na moment doklekl na zem do sněhu. Hned mě zase zvedl a táhl k zámku, který se už před námi objevoval s tím, jak stromový porost řídl.
„Nebudeš nic říkat. Budeš mlčet a všechno necháš na mě. Ani slovo, dokud nebudeš ve svém pokoji, rozumíš?“ upozornil mě ještě rychle, než jsme vyšli na volné prostranství zámecké zahrady.
Jen jsem přikývl a nechal se vést k zámku. Neušli jsme snad ani tři kroky a už k nám běželi dva strážci, kteří hlídali právě tuhle zadní část zámecké zahrady.
„Co se stalo?!“ popadl mě jeden z druhé strany, jen co k nám doběhli.
Kiichi mě pustil a nechal druhého strážného, aby mě chytil také a on si mohl konečně vydechnout.
„Našel jsem ho, když jsem procházel les a hledal Tameho,“ odpověděl na otázku. „Dostal se do křížku s jedním zatoulaným vlkem. Vypadalo to, že to byl jeden z těch divokých, co jsme je nechytli.“
„Zabil jsi ho?“ pootočil k němu hlavu ten, co mě vedl z pravé strany.
„Ne, stihl utéct. Nejspíš chtěl Kenjiho okrást. Věci jsme nechali tam, neměl jsem čas to posbírat.“
Kiichi lhal. Nedivil jsem se. Opravdu nemohl tušit, kdo všechno patří mezi zrádce, a nemohl dovolit, aby jakákoli nepatrná zmínka o tom, že něco víme, zaslechly nepovolané uši.
Naše čtveřice, mířící do zámku na ubikaci strážných, vzbudila hned pozornost. I když k nám už nikdo nepřiběhl, tak každý, kdo nás zahlédl, se zvědavě otáčel. Stejné to bylo i vevnitř, kde se však pár vlků přece jen zastavilo se stejnou otázkou.
Ale všechny Kiichi odbyl tím, že jsem se porval a on se k tomu jen přichomýtnul. Nezastavili jsme, ani když jsme procházeli chodbou, kde byly pokoje strážců. Když jsme míjeli tátův, jen jsem pootočil hlavu a snažil se otevřenými dveřmi nahlédnout dovnitř.
Seděl u svého stolu a něco probíral s Itachim. Když nás zaregistroval, jen se na mě krátce podíval a pokračoval v hovoru, jako by se nic nedělo.
„Zavolejte Ichiho, ať se na něj podívá. Budu tady taky,“ požádal Kiichi strážce, když mi pomohli dojít k posteli a já se hned na ni vysílením svalil.
Ještě s nimi zašel na chodbu. Zavolal na jednu ze služebných a požádal ji, aby nechala přinést necky a horkou vodu. Vrátil se zpátky a ztěžka dosedl na židli.
„Že jsem se na to vážně nevykašlal,“ zabručel, když si odepínal opasek, aby mohl odložit meč.
Začal si svlékat halenu, aby zkontroloval, jak na tom vlastně je.
„Kiichi,“ pootočil jsem se na bok a natáhl jsem se pro deku, abych se do ní zabalil, protože mi byla pořád zima a stále jsem se klepal jak ratlík.
„Hm?“ ozval se, aniž by se na mě podíval.
Prohlížel si rameno, které mu stále krvácelo. Dotýkal se zranění opatrně prsty a zjišťoval, jak hluboké to má.
„Děkuji. Vážně ti moc děkuji, že jsi mě zachránil.“
Teď konečně zvedl hlavu a zadíval se na mě. Možná se mi to zdálo, ale měl jsem pocit, jako by se mu koutky úst nadzvedly v mírném úsměvu. Ale asi se mi to vážně jen zdálo, protože se na mě hned na to zamračil a měl opět ten svůj nepříjemný pohled.
„To bylo naposledy a jen proto, že to chtěl Kaida. Pořád tě nemám rád a příště tě nechám chcípnout, když se zas do něčeho připleteš.“
Bylo mi jedno, co říká. Vážně jsem mu byl vděčný, že mě tam nenechal, i když ke mně cítí nenávist za to, že jsem mu vzal Marea.
„Vážně mě táta nenechal hledat? Zen říkal, že o mně nepadla ani zmínka,“ zeptal jsem se po chvíli ticha.
„Co myslíš?“ Kiichi vstal a zakrvácenou halenu si přitiskl na zraněné rameno. „Jsi velitel. Hledáš partnera sněžného krále, který je v tuhle chvíli pro nás nejdůležitější už jen proto, aby se nepokazily vztahy mezi dvěma rody. Máš syna, který neustále dělá nějaké problémy. V zámku jsou zrádci. Nevíme kolik jich je, nevíme, kdo všechno to je. Jak bys reagoval ty? Riskoval bys, že pošleš všechny, aby tě hledali, když právě ten, co tě mohl jít hledat, mohl být zároveň ten, který tě tam dole uvěznil? Myslíš si, že by Kaida měl jistotu, že všichni mluví pravdu, kdyby řekli, že tě nenašli? Zkus někdy používat hlavu, než začneš dělat závěry. Ještě že i Zen byl tak blbej a nedošlo mu to. Ale i tak přišel na to, že ho někdo sleduje. Byl docela dobrej. Škoda, že se přidal na špatnou stranu, měl docela páru,“ promnul si Kiichi opatrně rameno.
Na to jsem neměl co říct. Měl pravdu. Nevěděli jsme, kdo všechno se mohl přidat na stranu zrádců. Nemůžeme teď věřit nikomu. Zřejmě je jen pár lidí, o kterých táta může s jistotou říct, že nezradili.
„Mareo je na službě?“ zeptal jsem se, když jsem si uvědomil, že on je jeden z těch, kterým může táta věřit, ale zatím jsem ho nikde neviděl.
Kiichi se zarazil v chůzi, zatnul ruce v pěst a zhluboka se nadechl. Měl jsem pocit, jako by mě v tuhle chvíli za tuhle otázku chtěl na místě zabít. Zřejmě náš rivalský boj neskončí jen tak brzy.
Sledoval jsem, jak se Kiichi pomalu otáčí a propichuje mě svým zamračeným pohledem plným vzteku.
„Mareo je-“
Nedopověděl. Ztichl, když se ozvalo zaklepání a dveře se otevřely. Dovnitř vstoupil jeden ze sloužících a necky, které nesl na rameni, opatrně položil na zem, blízko u krbu. Hned za ním vešel druhý. V každé ruce měl vědro s horkou vodou, kterou pak postupně vlil do připravených necek.
„Můžete jít,“ ozval se tátův hlas, když se ti dva zastavili, jestli ještě něco potřebujeme.
Stál ve dveřích a díval se, jak chystají vodu na mytí. Nechal je projít, pak vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Díval jsem se na něho, jak se ke mně blíží a najednou, to všechno, na co jsem myslel tam dole, se vrátilo. Ten velký strach, co jsem měl, že ho už nikdy neuvidím, že umřu a on nebude vědět, co se se mnou vlastně stalo.
Posadil jsem se, a když byl u mě na dosah, natáhl jsem ruce a pevně se ho chytil kolem pasu. Přitiskl jsem se na něj a zabořil svůj obličej do jeho haleny.
„Promiň, tati,“ znovu mi zvlhli oči, protože to, co jsem cítil, byla opravdu vina ale i obrovská úleva a štěstí, že jsem tady. „Je mi to líto.“
Táta neřekl nic. Jen zvedl ruku a položil mi ji na hlavu.
„Měl jsem o tebe strach. Bál jsem se, že tě zabil. Kdo mohl tušit, že se odváží něčeho takového přímo v zámku,“ řekl táta tiše.
Neodstrčil mě, nenadával mi. Jeho ruka se mírně třásla, když mě hladil po mých špinavých vlasech.
„Co je se Zenem?“ otočil jen hlavu ke Kiichimu, který nás tiše sledoval.
„Zabil jsem ho.“
„Kde?“
„Uvěznil Kenjiho v kobkách smrti. Věděl, že tam nikdo nechodí, že jsou dveře zapečetěné. Znal tajné chodby. Když se vracel, schoval jsem se, protože to tam taky znám. Ale přišel na to, že ho někdo sleduje, a když jsem našel Kenjiho, zaútočil na mě. Musel jsem ho zabít, protože on…“ znovu si Kiichi promnul rameno a podíval se na mě. „Omlouvám se, Kaido. Vím, že jsi ho chtěl živého.“
„To je v pořádku. Raději to než se nechat zabít,“ táta mě mírně odstrčil a otřel mi vlhké tváře.
„Jsem rád, že jste se vrátili živí. Jsem ti vděčný, Kiichi Děkuji ti za Kenjiho,“ došel k němu táta a položil mu ruku na zdravé rameno, aby zdůraznil svou vděčnost.
Otřel jsem si slzy, kterých ještě pár uteklo a pomalu jsem vstal. Mírně jsem zavrávoral, ale přichytil jsem se postele, abych nespadl a znovu získal rovnováhu. Táta se na mě otočil a přiskočil ke mně, aby mi pomohl.
„Musím se umýt,“ shodil jsem ze sebe deku a začal se pomalu svlékat.
Měl jsem problém zvednout ruce, když jsem chtěl přetáhnout halenu přes hlavu. Táta mi s ní pomohl a já stihl syknout bolestí, když se mi látka otřela o rozbitý nos.
„Jsi pěkně dobitý,“ dotkl se ho opatrně konečky prstů. „To ses se Zenem rval?“
Došel pro zrcadlo a zvedl mi ho před obličej.
Opravdu jsem vypadal hrozně. Pod očima se mi dělaly modřiny od toho, jak jsem měl naražený nos. Rozbitá pusa na několika místech a celý od krve, kterou jsem ani neměl kdy setřít. Na krku jsem měl červený otlak a na rameni se mi dělala pořádná modřina.
„Neměl jsem čas. Překvapil mě,“ přiznal jsem se. „Když jsem se probral, byl jsem spoutaný a táhli mě dolů. Nevím, jak se ten druhý jmenuje. Nasadil mi i obojek, abych se neproměnil ve vlka. Myslel jsem, že mě to udusí.“
„Byl jsi spoutaný celou dobu?“ odložil táta zrcadlo a jeho pohled sjel na mé kalhoty.
Jen jsem přikývl a hned si je začal stahovat dolů. Přes ty modřiny snad ani nebylo vidět, jak se červenám.
„Běž se nahřát, potřebuješ to,“ popostrčil mě k neckám, když jsem si sundal kalhoty i boty. „Tam dole je pořádná zima. Jsi úplně ledový.“
Pomohl mi usadit se v neckách, a ještě se na moment zastavil.
„Jak vypadal ten druhý?“
„Nevím. Viděl jsem ho jen zezadu, když šel se Zenem po chodbě. Dole, když jsem se probral, měl jsem zavázané oči, tak jsem ho poznal jen po hlase.“
Ponořil jsem se do té horké vody skoro celý. Byla to taková úleva, že bych v těch neckách nejspíš okamžitě usnul. Opláchl jsem si opatrně obličej a na zbytek mytí jsem se prozatím vykašlal. Potřeboval jsem si odpočinout. Prohřát mé zmrzlé tělo, abych mohl znovu fungovat.
„Nechám ti donést jídlo. Ty se odsud nehneš. Rozumíš?“ řekl táta a otočil se k nově příchozímu.
Kiichi právě otevřel dveře a dovnitř vpadl Ichi s plnýma rukama všeho možného. Hned to vysypal na tátovu postel a už se hrnul ke Kiichimu, když viděl, že jeho rameno krvácí. Potáhl ho k posteli a donutil ho sednout. Hned spustil proslov o tom, jak jsme nezodpovědní, že se pouštíme do každé rvačky, která se namane, a on nás pak musí dávat dohromady.
Táta s Kiichim jen mlčeli a nechali ho přitom Tohle zřejmě bude prozatím vysvětlení, co se vlastně stalo, protože to je věc, která neunikla pozornosti. Zvlášť, když můj obličej hraje všemi barvami a Kiichi je zraněný, což ho na chvíli odsune ze služby.
Když mu Ichi ošetřil rameno, ještě ho donutil se svléknout, aby ho mohl prohlédnout celého. Naštěstí měl už jen menší oděrky a škrábance, které stačilo omýt.
„A teď ty,“ postavil se Ichi k neckám, zatímco se Kiichi oblékal. „Postav se.“
Chytl jsem se táty a opatrně si stoupnul. Zranění, které jsem utržil při boji s divokými vlky, bylo naštěstí v relativním pořádku. Nekrvácelo, a ani nijak nebylo narušeno, i přesto, že mě Zen nakopl.
Rameno bylo jen naražené, takže ta modřina, co se mi dělala, by se měla za chvíli ztratit. Horší to bylo s mým obličejem. Sevřel jsem tátovu ruku tak silně, že mu zapraskaly klouby, když mi Ichi prohmatal nos.
„Vypadá to, že to nemáš zlomené. Ale bude tě to nějakou dobu bolet a chvíli potrvá, než ti ta opuchlina splaskne,“ konečně mi dovolil sednout si zpátky do vody. „Pořádně se prohřej a pak hned zalez do postele, nebo dostaneš horečku. Musíš být teď v teple. Byl jsi venku dost dlouho. Budeš si na ten nos dávat obklady a tady ti nechám byliny na odvar, který budeš pít. Neopovažuj se na to vykašlat.“
„Řeknu Keiko, aby se o to postarala,“ pomohl táta Ichimu posbírat věci a naskládal mu je do náruče.
Otevřel mu dveře, aby mohl odejít, a pak se vrátil k nám. Kiichi se už mezitím oblékl aspoň do kalhot, halenu zamotal a hodil ji na zem k mým špinavým věcem.
„Stále platí, že se Kenji porval venku v lese. Když bude chtít někdo podrobnosti, budete mlčet s odvoláním na mě. Je to jasné? To že jsi zmínil divokého vlka, nám trochu hraje do karet. Můžou si myslet, že někdo z nich udělal chybu a začnou zmatkovat. Ale to je jen zatím odhad. Uvidíme, co bude dál.“
Oba dva jsme přikývli. Stejně jsem nevěděl, co bych si měl vymyslet. Pořád tu byl ten druhý, který o mně věděl, a kdo ví, jestli o mně a Mareovi neřekl ostatním.
Byl jsem už daleko klidnější, ale i přesto jsem ve chvíli, kdy tu bylo ticho a Ichi ošetřoval Kiichiho, myslel právě na Marea. Opravdu se prozatím neukázal, neviděl jsem ho na chodbě a ani venku za zámkem. Mohl mít službu u krále nebo vepředu u hlavní brány, kam jsem neviděl. Ale přesto bych byl klidnější, kdybych věděl, že je v pořádku. Bylo něco před polednem a do konce služby bylo ještě daleko. Nechtělo se mi čekat tak dlouho, až se s ním budu moct vidět. Kdybych ho mohl zahlédnout aspoň z okna, zamávat na něj, anebo mu dát vědět, že jsem v pořádku, aby neměl o mě strach.
„Jsi teď na pět dní mimo službu,“ vyrušil mě z mých myšlenek tátův hlas. „Ale zůstaneš na zámku. Nemůžu tě teď nikam pustit, když všichni viděli, že jsi přivedl Kenjiho. Bylo by to nebezpečné.“
Kiichi jen přikývl a odebral se ke dveřím.
„Půjdu se umýt a pak budu u sebe. Jsem docela utahanej, a Ichi říkal, že si mám odpočinout. Věř mi, že to rád udělám.“
„Pošlu ti taky oběd, abys nemusel do jídelny. Aspoň se nebude nikdo vyptávat a pomalu se to uleží. Večeřet budeš taky na pokoji.“
„Jen jsem chtěl ještě zajít za-“ Kiichi se zarazil, když si uvědomil, že jsem tam i já a sleduji jejich debatu.
„Teď ne. Zařídím to. Dám mu vědět. Nemůžeš tam teď jít. Musím ještě vymyslet, jak vysvětlím Zenovo zmizení. A musím něco udělat s jeho tělem. Kdyby se vás někdo na něho ptal, tak o ničem nevíte. Jasné?“ podíval se táta i na mě, když to říkal.
Oba dva jsme jen přikývli na souhlas. Kiichi otevřel, na moment se rozhlédl po chodbě, ale za chvilku už za sebou zavíral dveře svého a Mareova pokoje.
„Jdu ti pro ten oběd. Řeknu Keiko, ať ti přijde převléct postel a nechá vyprat ty špinavé věci. Tady máš na převlečení,“ vytáhl z police čistou halenu a lehké kalhoty a přehodil je přes židli. Přisunul mi ji blíž, abych se o ni mohl opřít, až budu vylézat z necek, a ještě na ni hodil čisté plátno na utírání.
„Pořádně se umyj a hned zalez do postele.“
„Tati“ zastavil jsem ho ještě, než vyšel z pokoje. „Kde je Mareo? Má službu u krále, že jsem ho neviděl? Nebo u hlavní brány?“
Tátova ruka se zastavila na klice.
„Můžeš mu říct, že jsem v pořádku, a aby za mnou přišel, hned jak bude moct?“ vzal jsem mezi řeči do ruky hadru na mytí a začal se omývat.
„Vyřídím mu, že jsi v pořádku.“
„A ať za mnou pak přijde, ano?“ dodal jsem ještě, aby mu to nezapomněl všechno vyřídit.
Zámek cvakl, když táta znovu zavřel dveře, které už měl napůl otevřené. Otočil se ke mně a popošel od nich několik kroků dál, jako by měl strach, že někdo uslyší, co mi chce říct.
„Mareo nemůže přijít,“ řekl opatrně a s upřeným pohledem na mě.
„Proč ne?“ moje ruka se zastavila, když mnou najednou projel nepříjemný pocit.
Okamžitě mi začalo docházet, že je něco špatně. Neviděl jsem ho, nehledal mě, Kiichi o něm nemluvil a když chtěl, nedopověděl to. A teď když odcházel, zasekl se uprostřed věty, když mu došlo, že je poslouchám. A táta… Proč se najednou chová tak divně?
„Co se stalo? Proč Mareo nemůže přijít?“ odhodil jsem hadru do vody a postavil jsem se.
Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi chování Kiichiho, nelíbilo se mi chování tátovo, když přišla řeč na Marea.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se znovu roztřeseným hlasem.
Táta došel až ke mně. Chytl mě za lokty a pevně je sevřel, jako by chtěl mít jistotu, že sebou neseknu.
Měl jsem teď ještě větší strach z toho, co se mi chystá říct.
„Tati,“ špitl jsem. „Kde je Mareo?“
„Mareo je ve vězení.“
„Má tam službu?“ zeptal jsem se ještě a doufal, že mi to táta odkývá.
„Ne. Nemá službu Od včerejšího rána je tam zavřený…“