Nechápal jsem to.
Nechápal jsem, proč mě to vyvedlo z míry natolik, že jsem začal brečet i před tátou. Schovával jsem se za zavřenými dveřmi u něj v náruči a nedokázal jsem zastavit ty slzy, které se proudem řinuly z mých očí.
„Posaď se,“ dovedl mě táta k posteli a potlačil mě na ní. „Trochu mě tím znervózňuješ. Nejsem u tebe zvyklý na tohle slzavé údolí.“
Pohladil mě po vlasech a pak mě chytl za bradu a zvedl mi hlavu, aby se na mě mohl lépe podívat. Otřel mi vlhké tváře, ale další slzy se hned draly ven.
„Zaslechl jsem Mareův rozčílený hlas, tak jsem se chtěl podívat, co se děje. Spíš jsem počítal s tím, že jsi po někom zase skočil. Musím říct, že tohle mě vážně překvapilo. Co se vlastně stalo?“
Chtěl jsem něco říct, ale nebyl jsem schopný. S každým načatým slovem ze mne akorát vyšel další vzlyk. Rozmlženým zrakem jsem se díval na tátu a jen si neustále utíral oči a nos do rukávu.
„Nechám ti donést horký čaj, aby ses uklidnil, ano?“
Přikývl jsem.
Jo, tohle asi teď bude nejlepší…
Táta už zamířil ke dveřím, když se ozvalo zaklepání. Trhnul jsem sebou, protože mi to v tenhle okamžik, kdy jsem měl nervy na pochodu, přišlo jak hřmění té nejsilnější letní bouřky. Sklonil jsem hlavu a rychle si otíral slzy. Zadržoval jsem své vzlyky, aby mě nebylo slyšet. Stačilo, že už táta byl toho svědkem. Doteď byl Saburu jediný, komu jsem byl schopen ukázat tuhle svou slabou stránku.
Táta mezitím došel ke dveřím a otevřel je.
„Co potřebuješ?“
„Chci si promluvit s Kenjim.“
Skoro jsem přestal dýchat, když jsem slyšel Mareův hlas. Nezvýšil hlas, ale pořád v něm byla slyšet zloba.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na ně. Mareo se snažil nahlédnout dovnitř, ale kdo ví, jestli mě vůbec viděl přes tátovu mohutnou postavu, která zabírala skoro celý prostor dveří. Rychle jsem zavrtěl hlavou, že s ním nechci mluvit, když se na mě otočil.
„Kenjimu není dobře. Takže ne,“ řekl táta přísně.
„Ale…“
„Teď ne, jsem řekl,“ vyšel táta na chodbu a zavřel za sebou dveře. „Stejně po tobě něco potřebuji, tak pojď se mnou,“ slyšel jsem ještě jeho slova a pak už jen vzdalující se kroky.
Dolehl jsem na postel. Zabořil jsem hlavu do polštáře, do kterého se vpíjely slzy, co se mi znovu spustily z očí. Spíš bych řekl, že jsem ani nepřestal brečet, jen jsem se je snažil zadržet po dobu, co byly otevřené dveře.
Proč mě to tak vzalo a nebyl jsem schopný se tomu hned postavit? Proč jsem neskočil po Kiichim a neudělal mu z toho jeho arogantního obličeje pořádnou kaši?
Bylo mi to všechno tak strašně líto, že jsem zapomněl i na svůj vztek, který obvykle v takových chvílích mívám. Jen jsem ležel a myslel na to, jak moc Marea miluji a jak moc mě tohle zranilo.
Už mi i slzy přestaly téct, když se do pokoje vrátil táta s tácem, na které kromě čaje byla i pořádná večeře.
Položil tác na stůl a došel ke mně.
„Pojď se najíst. Máš tam i čaj, tak si ho vypij, dokud není studený,“ pohladil mě, a pak mě chytil za ruku a vytáhl z postele.
Nejspíš bych teď nebyl schopen sám vstát a jít se najíst. Takhle mě k tomu aspoň donutil. Opláchl jsem si obličej studenou vodou, otřel se a pak se usadil u stolu. Jako první jsem se trochu napil a pak jsem se doslova nutil, abych do toho svého staženého žaludku dostal aspoň trochu jídla.
„Vážně je to poprvé, co tě takhle vidím,“ zamračil se táta, když mě mlčky už delší dobu pozoroval.
Bodejť by nebylo. Vždycky jsem se schovával, když jsem brečel. Nikdy jsem to, kromě Saburu, nikomu nedovolil vidět.
„Na druhou stranu, jsem rád, že ses neporval. Nerad bych to zase řešil.“
„Říkal něco Mareo?“ zvedl jsem k tátovi hlavu. „Něco o tom…“
„Nic moc, jen že to má něco do činění s tebou a Yasu. Ale na podrobnosti jsem se neptal. Je to vaše věc. Ale měli byste si to mezi sebou vyjasnit dřív, než nastanou nějaké větší problémy.“
„Nechci, aby se ke mně Yasu už přibližovala. Zakaž ji sem chodit, prosím,“ požádal jsem ho, když ji zmínil. „Víš, stalo se něco, co Kiichi a Yasu podali jinak, než bylo a Mareo…“ stáhlo se mi hrdlo a jen na sílu jsem polkl sousto. „Mareo jim věří. Nedal mi ani možnost to v klidu vysvětlit. Hned se rozčílil a křičel na mě. Já… od něj… no… nečekal jsem, že se bude takový...“
Cítil jsem, jak mě v očích znovu zaštípaly slzy. Rychle jsem si je otřel, protože jsem už nechtěl před tátou brečet.
„Je ti to líto, viď?“ zeptal se mě, když to viděl. „Nedivím se, že jsi po nich neskočil. Je mi už jasné, proč jsi utekl a rozbrečel se.“
„Proč?“ protřel jsem si ještě jednou oči a vzal do ruky hrnek, abych si dopil čaj.
„Protože Marea miluješ.“
„Jen to?“ podivil jsem se.
„Jen to,“ usmál se na mě táta. „Nečekal jsi, že by se na tebe mohl rozkřičet. Zvlášť, když cítíš, že to bylo neprávem. Prostě jsi to od něj nečekal, a tím, že ho tak miluješ, tak tě to zranilo natolik, že jsi nebyl schopen se bránit tak, jak jsi zvyklý. Šokovalo tě to, vyvedlo tě to z míry, a to tě udělalo úplně bezbranným.“
Svíral jsem v ruce hrnek, aniž bych se jedinkrát napil. V duchu jsem si znovu promítal tátova slova a to, co se stalo u Marea v pokoji. Jen pomalu mi docházel význam těch slov. Opravdu jen pomalu…
Tohle znamená někoho milovat? Milovat tak moc, že jeho slova dokáží ublížit, aniž by si to uvědomoval? Znamená snad láska to, že se člověk nedokáže bránit své milované osobě, i když mu ubližuje? Nedokázal bych Mareovi říct křivého slova, ani na něj křičet nebo ho praštit. Raději zmlátím někoho jiného, ale jemu bych nikdy neblížil.
Na to ho moc miluji…
Vážně… Táta má asi pravdu. Jestli tohle je ta správná zamilovanost, tak opravdu nevím, jak si s tím poradím.
„Všechno má svůj čas, Kenji,“ vyrušil mě táta z mých myšlenek. „Nikdo nic neumí okamžitě. Všechno se musíš naučit, a dokonce i to, jak se srovnávat s takovou situací. Ještě ses s tím nesetkal, tak proto tě to tolik vyvedlo z míry. A navíc… Každý na to, jak to řešit, má jiný recept. Je to pro tebe jen další zkušenost…“
O takovouhle zkušenost jsem rozhodně nestál. Ale po tom, co všechno mi táta řekl, jsem cítil, že jsem o něco klidnější. Rozhodně jsem už neměl náběh na to, abych se znovu rozbrečel. Jako by mi tím dodal odvahu se tomu postavit.
„Bylo by dobré, kdybyste si s Mareem v klidu promluvili. Jen vy dva. Ale teď musíte oba vychladnout. Nebudu pátrat po tom, co se vlastně stalo. To, co jsi mi řekl, mi stačí. Zařídím, aby tu Yasu už nechodila. Požádám Keiko, aby ji vystřídala. Neboj se. Tahle už svého vlka má,“ zasmál se táta, když viděl můj znechucený výraz nad tím, že by tu měla přijít jiná vlčice.
„Máš hlídku u krále?“ zeptal jsem se ho, abych převedl řeč jinam než na všechny ty vlčice, kterých kolem bylo víc než dost. „Já tu nechci být v noci sám,“ dodal jsem tiše.
Opravdu jsem to nechtěl. I kdybych se tu zavřel a celou noc nevyšel z pokoje, měl jsem obavy z toho, že by tu Mareo nebo i Kiichi mohli přijít, pokud by tu táta nebyl. A ani s jedním se mi opravdu nechtělo mluvit. A jestli jsem dobře počítal, tak Kiichimu právě dneska skončila služba a od teď měl volno.
No, možná se tu nebude zdržovat a půjde domů do města. Ale Mareo… Ten se asi teď do vesnice nevrátí, když už je tady. Ale co když tu zůstanou oba dva? Mají společný pokoj a spoustu volného času… Kdo ví, jak to teď mezi nimi bude po tom, co se vlastně stalo. Co když se Kiichimu nakonec podaří Marea přesvědčit, že říkal pravdu? A navíc… Yasu se chovala a tvářila, jako by se to tak opravdu stalo. Proč neřekla, jak to bylo? Vždyť jsem ji dal najevo, že o ní nemám zájem.
Zatraceně! Proč mi z toho nic nedává smysl? Jak mám vychladnout, když na to pořád myslím a čím dál víc se cítím mizerněji? Nespravedlivě obviněný z něčeho, co jsem vlastně ani neudělal?
„Nemám hlídku u krále,“ odpověděl táta na mou otázku. „Dneska to je na Itachim, ale mám na starosti tuhle část. No, a pořád jsme nenašli Tameho. Nechceš s tím pomoct?“
Dobrý nápad, jak mě zaměstnat. Tady bych opravdu byl nejspíš jak na trní a celou noc bych nespal.
„Není to vlastně špatný nápad,“ pochválil táta sám sebe. „Aspoň se můžeš pomalu zaučovat, jak to tu chodí a teď je každá ruka dobrá. Zatracený Tame, až se mi dostane pod ruku, tak ho uškrtím,“ začal si pro sebe brblat.
„Pomůžu,“ přikývl jsem. „A co vlastně budu dělat?“
Postavil jsem se také a zamířil jsem ke svým věcem. Chytl jsem do ruky meč a chtěl si ho přidělat na opasek.
„Tohle tu nechej. Dýka ti případně stačí. Pokud není pohotovost nebo nejsi ve stráži, tak na zámku meč u sebe mít nebudeš. Ale je potřeba, abys ho měl stále v pořádku. Budeš teď se mnou a budeš se jen dívat. Nehneš se ode mne ani na krok, pokud ti neřeknu jinak, ano? Nebudeš si s nikým povídat, i kdyby to byl, kdo ví jak dobrý přítel. Prostě budeš dělat to, co ti řeknu, dokud budeš se mnou na službě.“
Táta skoro okamžitě změnil svůj postoj na autoritativní. Jako by se v něm při těch slovech probudil ten velitel, který na chvíli pustil své místo starostlivému otci.
Odložil jsem meč zpátky, připnul jsem si jen dýku a upravil si halenu. Byl jsem připravený na svou první službu, která vlastně ani službou nebyla. Ale ten pocit už tu byl. Jako by se do mých žil vlila nová krev. Cítil jsem mírné vzrušení, i když ani o nic nešlo.
Jen budu celou noc s tátou a budu pozorovat, co a jak se dělá.
Ale to všechno skoro zastínil ten nepříjemný pocit, který jsem z celého dnešního dne měl. Ještě jednou jsem si opláchl obličej, abych smyl případné zbytky mé předešlé nálady, a pak už se připojil k tátovi, který jen trpělivě a s úsměvem čekal, až se upravím.
Procházeli jsme chodbami a já se snažil kolem sebe moc nerozhlížet. Nechtěl jsem se ani náhodou střetnout s Mareem či Kiichim. A to ani letmým pohledem. Ale naštěstí jsme ani jednoho z nich nepotkali.
Naše první cesta vedla ke kuchyni. Byly to dvě obrovské místnosti. Vlastně tři, kdy v jedné se vařilo, v druhé temné bylo uskladněné jídlo a ve třetí se dělaly jiné věci, které neměly přímo s vařením moc společného. Vypadalo to spíš jako odpočívárna pro služebnictvo.
Jen co jsme vešli dovnitř a já se kolem sebe rozhlédl, bylo mi hned jasné, proč táta zamířil právě sem. Chtěl jsem odejít a počkat na chodbě, ale on mě nepatrným gestem zastavil.
„Počkej tady,“ ukázal na místo vedle dveří.
Sám pak prošel místností až ke služebnictvu, které tu právě odpočívalo a někteří z nich ještě večeřeli.
„Yasu,“ zaměřil se táta na danou osobu, jen co k nim došel.
Yasu odložila misku s jídlem a postavila se. Pohledem nepatrně zabloudila směrem ke mně, ale pak se hned zadívala na tátu.
„O můj a Kenjiho pokoj se od teď bude starat Keiko. Nechci tě tam už vidět. Rozuměla jsi?“
Všichni, co byli poblíž ztichli a udiveně na ně pohlédli. Nechápali, co se děje a evidentně je zajímalo, co se mohlo stát, že i táta přišel osobně s tímhle příkazem a s docela přísným tónem.
„Je nějaký problém?“ postavil se jeden z vlků.
Byl starší, možná jako táta a podle toho, jak mluvil, tak zřejmě měl na starosti služebnictvo.
„Jen nechci, aby se Yasu přibližovala ke Kenjimu. Už díky tomu vzniklo pár nedopatření a já nechci, aby se vyskytly další problémy. Nebude tedy vadit, když se o naše pokoje postará Keiko?“ otočil se na něj táta.
„Pokud s ní má Kenji problémy, mohl ji na to upozornit, nebo přijít za mnou,“ podíval se ten vlk na mě a zamračil se.
Už jsem se nadechoval, že něco řeknu, ale táta na mě mávl rukou.
„Kenji tu není tak dlouho, aby věděl, kdo je správce. A navíc ji už upozornil a Yasu to nebrala v úvahu. Takže teď to ber jako požadavek velitele stráže. Nepotřebuji, aby mezi muži vznikaly nějaké potyčky právě kvůli služebné, která neví, co znamená se včas stáhnout.“
„Takže jen tvůj syn?“ zeptal se správce jedovatě.
Myslím, že mi v tu chvíli nemohlo být víc trapně. Jako by tím řekl, že jsem tátovo rozmazlené děcko, které se neumí o sebe samo postarat. A podle toho, jak táta zareagoval, to zřejmě cítil podobně.
„Je jedno, jestli to je, nebo není můj syn. Nejspíš jsi mi špatně porozuměl. Kenji je už součást stráže, a taky jsem řekl jeho a můj pokoj,“ zdůraznil slovo můj. „Stejně tak chci, aby se Keiko začala starat i o pokoj Marea a Kiichiho. Ještě nějaké dotazy?“
Až ke mně se dostalo tiché zavrčení toho vlka. Ale přesto přikývl na souhlas.
„Yasu přebere službu v kuchyni a Keiko její práci,“ řekl nakonec a zase si sedl a pokračoval v jídle, jako by tam táta ani nebyl.
„Od teď, aby zas nedošlo k nějakému nedorozumění“ dodal ještě táta.
„Jasně,“ mávnul správce rukou, aniž by se otočil.
„Keiko, až se najíš, ukliď, prosím tě, naše pokoje. Budeme teď ve službě, tak ti tam teď nebude nikdo zavazet. A zajisti, aby bylo dost dřeva na podpal, prosím,“ popošel táta k jedné z vlčic, která se také postavila, když zaznělo její jméno.
Jen se na tátu a na mě usmála a přikývla. Už od pohledu mi byla milejší než Yasu. Byl jsem rád, že se to vyřešilo, i když nejspíš budou kolovat řeči na téma Kaido a jeho rozmazlený syn. Ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem se zbavil té osiny v zadku. Kdy jsme odcházeli, ještě jsem se ohlédl. Yasu už seděla a jedla. Ale rozhodně nebyla v klidu. Neušel mi ten její vražedný pohled na mou maličkost.
„Děkuji, tati,“ promluvil jsem, když jsme byli dostatečně daleko do kuchyně.
„Nemáš za co,“ odvětil táta. „Je pravda, že jsi můj syn a mám o tebe starost. Ale pokud by se něco podobného stalo u kohokoliv dalšího ze strážných, postupoval bych stejně. A nemusíš se bát. Žádné řeči kolovat nebudou. Není to dovoleno už kvůli udržení klidu,“ dodal ještě s úsměvem.
Vážně táta umí číst myšlenky?
I když řekl, že by to udělal pro každého, přesto mě hřál příjemný pocit, že se za mě postavil. Taková věc, jako jít za správcem, pokud jsou problémy se služebnictvem, mě ani nenapadla.
Opravdu toho ještě hodně nevím, a pokud chci dobře plnit svou službu, budu se toho muset nejspíš ještě hodně naučit.
Myslel jsem si, že nejspíš celou noc budeme chodit po zámku, ale opak byl pravdou. Táta jen zběžně prošel chodby, na chvíli jsme vyšli i před zámek, aby zkontroloval i stráže venku, a pak jsme se vrátili do jeho pokoje.
I přesto, že se zdálo, že se vlastně nic neděje a táta jen prochází, vždy se s někým zastavil a prohodil pár slov, či se na něco zeptal. Nejvíc dotazů se teď týkalo právě Tameho. Opravdu to vypadalo, že je to teď problém číslo jedna. Pečlivě jsem všechno po celou dobu pozoroval a naslouchal. Snažil jsem se soustředit teď jen na novou práci, abych nemyslel na svůj vlastní problém, který mi zbytečně stáhnul žaludek, při jakémkoliv náznaku. Nechtěl jsem na to myslet. V tom, co se stalo, jsem měl jasno. A zbytečné rozpitvávání by jen vedlo k dalším zbytečným domněnkám a dohadům, co by kdyby…
Chtěl jsem vychladnout přesně tak, jak to říkal táta. Pěkně v klidu a s pevným postojem přijít k Mareovi a vysvětlit si s ním celé to nedopatření.
Bylo už hodně po půlnoci, když jsem začal pociťovat únavu a začaly se mi klížit oči. Táta už nějakou dobu seděl u stolu a pročítal si nějaké listiny, zatím co já seděl na zemi u krbu a čekal, co budeme dělat dál.
Právě jsem přikládal do ohně, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dál,“ zvedl táta hlavu od čtení, aby se podíval, kdo to vlastně přišel.
I během té dlouhé chvíle, kdy jsme byli v jeho pokoji, občas někdo přišel, aby podal hlášení. Takže mě už ani neudivilo, že i teď, kdy mnoho nechybělo do svítání, se tu někdo objevil. Ani jsem se neotočil, když se dveře otevřely a jen se dál staral o ohniště.
Ozvaly se kroky, které se na moment zastavily, ale vzápětí pokračovaly směrem ke stolu.
„Zřejmě jsi ho nenašel,“ povzdechl si táta.
„Ne. Prošli jsme přilehlé lesy na celé jižní straně. Další dvě skupiny se ještě nevrátily a z města se taky nikdo neozval.“
Cukl jsem sebou, když jsem uslyšel Mareův hlas. Srdce mi začalo divoce bušit a poleno, které jsem právě držel v ruce, skoro zaskřípalo, jak silně jsem ho sevřel. Měl jsem nutkání se otočit, ale ovládl jsem se.
„Vychladni, Kenji…“ opakoval jsem si v duchu dokola. „Klid, Kenji…“
„Nikde nebyl ani náznak toho, že by se někde utábořil a rozdělal oheň. V téhle zimě by brzy prochladl,“ pokračoval Mareo pevným hlasem. „Došli jsme až k roklině. Dál jsme pro jistotu nešli. Nechtěl jsem, aby tam někdo spadl a zabil se.“
„To je v pořádku. Jak se rozední, tak to ještě jednou projdete. Ale počítám, že to asi bude zbytečné, pokud jste ho doteď nenašli. Dobře, můžeš jít. Nechal jsem vám nachystat teplé jídlo, pokud má někdo hlad. Byl bych rád, kdybyste si teď odpočinuli.“
Stále jsem se díval do ohně a napjatě čekal, co bude dál. Myslel jsem si, že se Mareo sebere a hned odejde. Znovu se ozvaly jeho kroky, ale k mému zděšení, se tentokrát blížily ke mně.
„Potřebuješ ještě něco?“ ozval se táta a stolička zahrkala, když vstal.
„Jen jsem chtěl…“ Mareo se zastavil.
„Říkal jsem, že můžeš jít. Běž se najíst a vyspat se. Nic víc, teď udělat nemůžeš,“ řekl táta přísným hlasem.
Na okamžik zavládlo ticho. Jako by se Mareo rozmýšlel, co dál. Já stále svíral to poleno a upřeně zíral do plamenů. Nevěděl jsem, co bych teď dělal, kdyby na mě promluvil. Zřejmě jsem na to ještě nebyl dostatečně klidný, aby všechno proběhlo tak, jak jsem si několikrát během noci představoval. Dokazovaly to i mé ruce, které se mi třásly i přesto, jak silně jsem to dřevo svíral.
Škubnul jsem sebou, když v tom nastalém tichu zapraskal oheň.
„Můžeš jít,“ ozval se znovu táta.
„Dobrou noc,“ konečně promluvil i Mareo a za chvilku už jen zavrzaly dveře, když je za sebou zavřel.
Konečně jsem se mohl nadechnout. To poleno, ve kterém už skoro byly vytisknuty mé prsty, jsem hodil do ohně. Ruce se mi třásly a nedokázal jsem to zastavit.
Jaký pocit to teď byl?
Rozčílení? Smutek? Zloba? Lítost?
Nebylo to nic z toho a přitom všechno. Nevěděl jsem, jak pojmenovat to, kvůli čemu mě teď rozbolel žaludek a měl jsem problém se nadechnout.
„Uklidni se, Kenji. Jsi zbytečně moc nervózní,“ promluvil na mě táta.
Ano, to je ono. Jsem nervózní z toho, že se tomu neumím postavit s jasnou hlavou.
„Půjdeme na obchůzku. To bude asi teď to nejlepší, co můžeme udělat. A už nepřikládej, jinak vyhoří komín,“ zasmál se ještě, když viděl, kolik jsem přihodil polen do ohně, aniž bych si to uvědomil.
Konečně jsem se zvedl. Ještě chvíli a nespíš bych do té podlahy zarostl.
Táta otevřel dveře a čekal až vyjdu. Šel jsem jak na popravu. Měl jsem strach, že Mareo ještě bude na chodbě a já se s ním nechtěl setkat v místě, kde se pohybuje víc lidí. Opatrně jsem vystrčil hlavu a rozhlédl se po chodbě.
„Není tady,“ vystrčil mě táta ven.
Přesto se můj pohled zastavil na pootevřených dveřích Mareova pokoje.
„Tak pojď. Ukážu ti zbrojnici, ještě jsi tam nebyl a stejně se tam potřebuji podívat,“ zvedl ruku, ve které měl nějakou listinu.
Šel rozvážným krokem, zatímco já mu tentokrát málem šlapal na paty, jak rychle jsem chtěl být z té chodby pryč. Jako bych se opravdu bál, že na Marea narazím.
To jsem vážně takový srab?
Ani jsem nevnímal, kudy vlastně jdeme. Celou cestu jsem se díval do země a snažil se tátovi neskočit na hřbet. Až když se zastavil, a já do něj málem narazil, jsem konečně zvedl hlavu.
Stáli jsme na konci krátké, ale prostorné chodby, kde byly jen dvoje dveře. Jedny přivřené a druhé, velké, otevřené dokořán. Když jsem do nich nahlédl, bylo mi jasné, že jsme na místě.
„Proč tu není žádná stráž?“ podivil jsem se.
Opravdu byla chodba prázdná a ani po cestě nás nikdo nezastavil.
„Stráž tu není potřeba, tak jak jinde. Tady bydlí hlavní zbrojíř,“ ukázal táta na přivřené dveře. „Přes den tu má pomocníka a pokud potřebuje zařídit něco v noci, tak potom si tu zavolá někoho z vlků. Navíc, pokud by se tady někdo o něco pokusil, rovná se to zradě, a to znamená popravu. A potom, co se stalo s divokými vlky, si to nikdo nedovolí,“ vysvětlil mi táta.
Došel k těm přivřeným dveřím. Rozletěly se a narazily do stěny, až to zadunělo, když do nich kopl.
„Manzo!“ zakřičel, aniž by vešel dovnitř.
Otočil se na mě a ukázal mi, abych se postavil bokem. Na poslední chvíli. Jen jsem ukročil na stranu, proletěl kolem mne kus něčeho, co připomínalo štít. Odrazilo se to od protější stěny a pak se zaduněním, které se rozléhalo po celé chodbě, to dopadlo na zem.
„Manzo, potřebuji s tebou mluvit! Tak vstávej!“ zařval znovu táta. „A hned!“
Další věc, která kolem nás proletěla, byly okovy i s řetězem. Zarachotily a po dopadu na zem, se svezly až k mým nohám.
„Manzo!“ křiknul znovu táta. „Je to rozkaz!“
„Seru tě. Nejsi můj velitel!“ ozvalo se zevnitř zamručení.
„Budu tě otravovat tak dlouho, dokud nevylezeš!“ nedal se táta odbýt.
Přišlo mi to celkem vtipné. Táta, který se s ničím nepáře, se bojí vejít dovnitř? Jako by tahal z brlohu medvěda po zimním spánku.
„Vidíš, hned máš lepší náladu,“ podíval se na mě táta, když jsem se už neudržel a zasmál se.
„Manzo! Manzo! Manzo! Mám pro tebe práci!“
Tátův hlas se nesl chodbou a podle mě musel být slyšet až k našim pokojům. Divil jsem se, že se nikdo nepřišel podívat, co se děje. Ale zřejmě na tohle byli zvyklí.
Z místnosti, odkud přiletěly na chodbu ty dvě věci, se začal ozývat šramot a mručení. Těžké šoupavé kroky se blížily k nám. Stín, který se objevil ve dveřích se začal zvětšovat, dokud ho nepohltilo světlo z loučí, které byly na chodbě. Rozdělil se na několik částí, ale stále vypadalo děsivě, stejně jako jeho majitel, který se před námi zjevil.
S tím přirovnáním k medvědovi, jsem se moc nespletl. Tak obrovského chlapa jsem ještě neviděl. Zabral celý prostor dveří, když se zastavil a hrozivě se na nás díval. Byl ještě věší než táta a ruce měl tak velké, že by snad jedním máchnutím zabil i medvěda, pokud by se mu nějaký postavil do cesty. Hnědé, krátké vlasy měl rozježené do všech stran. Při bližším pohledu jsem viděl, že je má na různých místech spálené, a proto ani neměly stejnou délku. Jeho černé oči se na nás zlostně dívaly a přísahal bych, že slyším, jak skřípe zuby.
„Potřebuji se vyspat!“ praštil do stěny vedle tátovy hlavy.
Ten ani necuknul. Jen se usmál a zvedl ruku, ve které měl listinu.
„To si děláš srandu!“ zakřičel Manzo, když si přečetl, co mu táta dal. „Víš kolik je to práce?! Kdy to mám stihnout? Nemohl jsi s tím přijít aspoň, až bych se vyspal? Takové hnusné probuzení!“
Sice nadával, ale po celou dobu nespustil z listiny oči. Pročítal si všechno, co tam bylo napsáno.
„Do kdy to má být hotovo?“
„Máš na to dva dny. Proto jsem přišel hned, abys to stihnul. Zavolej si pomocníky z města. Ale jen ty, co jsou prověření.“
„No, tak to abych šel hned do kovárny,“ otočil se a místo toho, aby šel zpátky do svého pokoje, odcházel na druhou stranu, odkud jsme přišli. „Chci pořádný jídlo, rozumíš?!“ křikl ještě, než zmizel za rohem.
„Je problém ho vzbudit. Ale když jde o práci, tak ji udělá hned,“ konečně se táta pohnul od stěny a vykročil směrem ke zbrojnici. „Chceš se podívat dovnitř?“
Stále jsem byl v šoku z toho chlapa. Nejen jak vypadal, ale i z toho, jak skoro okamžitě změnil chování a bez řečí šel udělat to, co se po něm chtělo. Je tady opravdu spousta zvláštních vlků, ale tenhle se mi asi zatím líbil nejvíc. Už jen ta obrovská postava mi imponovala, a taky to, že se s ničím neštve, i když to byl táta, před kterým se většina strážců třese strachy.
„Kenji, vzbuď se,“ začal se táta smát, když viděl, jak pořád civím na konec chodby, kudy Manzo odešel. „Někdy si s ním můžeš přijít popovídat. Je to dobrý chlap. Tak pojď, jestli se chceš podívat, nemůžu se tu dlouho zdržet. Za chvíli končí noční služba,“ popostrčil mě směrem ke zbrojnici.
Došel jsem k těm velkým dveřím, které se snad daly přirovnat menším vratům a nahlédl dovnitř.
Bylo tam je sporé osvětlení, tak jsem se nadivil, že mi táta strčil do ruky jednu z loučí.
Velká místnost, kde až skoro u klenutého stropu byly otvory sloužící jako okna. Nebyly ničím uzavřené a snad proto tu byl takový chlad, který jsem si uvědomil až teď. Mírně jsem se otřásl zimou, když jsem vešel víc dovnitř.
Podél stěny byly stojany, ve který byly uloženy meče různých velikostí. A nejen to… Rozhlížel jsem se kolem sebe, dotýkal se jednotlivých kusů, ať už to byly meče nebo dýky, a měl jsem chuť si některé z nich vzít do ruky. Díval jsem se na tu precizně udělanou práci, kdy snad žádný kousek tu uložený, neměl na sobě jedinou vadu.
„Líbí?“ pomalu za mnou šel táta. „Tohle jsi ve vesnici neměl možnost vidět. Nebylo tolik možností a není tam dobrý kovář nebo zbrojíř. Ale tady,“ rozmáchl rukou kolem sebe, „cokoliv budeš chtít, Manzo ti udělá. Je opravdu dobrý.“
Byl jsem jak v jiném světě. Kolikrát jsem už držel meč v ruce, ale vždycky jsem to bral jako normální věc. Prostě meč, který je nutný proto, aby člověk přežil. S úžasem jsem hleděl na ty, které byly až na konci ve zvláštních stojanech. S rytinami a nádherně upravenými jílci. A to jsem se nedostal ke všem kouskům.
„Tyhle se nepoužívají pro boj. Ale budeš je moct vidět za tři dny, až přijede Senichi. Jsou pro stráže, které hlídají v královském křídle, když je tady nějaká důležitá návštěva. Ale povětšinou se to týká jen návštěv z královských rodin,“ vzal táta do ruky jeden z mečů, abych si ho mohl blíže prohlédnout. „Ale nejspíš mi s jedním takovým Seinichi usekne hlavu, protože nemůžeme najít Tameho,“ zamračil se a uložil meč zpátky.
„To jako vážně?“ zděšeně jsem se na něho podíval.
„Ne, za to mi poprava nehrozí. Ale rozhodně nebude král sněžných vlků nadšený, až to zjistí.“
Chtěl ještě něco dodat, když jsme oba zpozorněli. Na chodbě se ozvaly rychlé kroky, a někdo volal tátovo jméno.
„Tady jsem!“ zavolal táta nazpátek a rychle šel ven ze zbrojnice. „Co se děje?“ zastavil se před strážcem který udýchaně doběhl a hned mu něco divoce vysvětloval.
„Krucinál!“ zaklel táta a rozběhl se hned i se strážcem pryč. Na konci chodby se však zarazil, když si uvědomil, že jsem tam i já.
„Kenji! Musím do věznice a ty tam ještě nemůžeš. Vrať se hned do pokoje, rozumíš?!“
Naléhavost v jeho hlase dala znát, že se jedná o něco opravdu důležitého, co nesnese odklad.
„Rozumím, už jdu!“ křikl jsem za ním, abych ho zbytečně nezdržoval.
Během chvilky jejich rychlé kroky utichly a všude se rozhostilo ticho, které narušovalo jen občasné zapraskání hořících loučí. Byl to zvláštní pocit, takhle tu zůstat sám. V místě, kde se i zvuk kroků vracel s dvojnásobnou ozvěnou. Kde byl chlad z nočního mrazu, který se sem vtíral těmi otvory ve stěnách. Kde bylo přítmí jen místy narušované sporým osvětlením.
Možná jako dítě bych se tu i bál. Ale teď na mě padl zvláštní pocit, být tady sám, mezi těmi nádhernými kusy Manzova umění.
Pomalu jsem procházel zbrojnicí zpátky k těm obrovským dveřím. Ještě jsem se zastavil u posledního stojanu, abych se pokochal pohledem na ty krásné dýky, které tam byly uloženy. Pohladil jsem jednu z nich prsty. Měl jsem pocit, jako by ten chladný kov spíš hřál, než studil. Víc jsem se sklonil, abych si ji mohl lépe prohlédnout.
„Neměl bys ji brát do ruky, pokud není tvoje.“
Louč, kterou jsem držel v ruce, vyletěla do vzduchu, jak jsem se lekl. Dopadla na zem a odkutálela se někam do chodby.
„Nehlídáš si záda, Kenji.“
Z toho leknutí jsem nemohl popadnout dech. Na prstech se mi objevily kapky krve, když jsem s nimi sjel po ostří dýky a ta na nich zanechala řeznou ránu.
Prudce jsem se otočil, abych viděl toho, kdo mě tak vylekal. Ani jsem se nemusel dívat, protože podle hlasu jsem ho poznal okamžitě. Jen mi nebylo jasné, jak se mohl, tak nepozorovaně dostat až ke mně.
Popadl mě za ruce a pevně je sevřel.
Začal jsem vrčet a skoro okamžitě se mi na hlavě objevily vlčí uši. Celý jsem se napjal a s dalším výhružným zavrčením jsem na něj vycenil zuby.
„Nepřišel jsem se rvát, Kenji…“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: Tak tady máte konečně pokračování. Zkuste kapitolu přelouskat a přetrpět, a je o trochu kratší, než je obvyklé u téhle série, ale ono to jinak nešlo. Tak nějak těžko nacházím zpět chuť k psaní. Ale snad to bude lepší a další kapitola, kdy to už bude zajímavější, tu bude dřív než za tři týdny...