Kroky Kiichiho se postupně vzdalovaly a na chodbě se znovu rozhostilo ticho. Mareo šel ke krbu a sbíral polena, které měl po cestě. Hodil je na hromadu a já sebou trhnul, jak to zarachotilo.
Konečně jsem stál na nohách a taky sebral ze země ten zbytek, abych to uklidil. Mareo stál u krbu a zamyšleně se díval do ohně. Uložil jsem polena na místo a přistoupil jsem k němu.
„Jak je na tom Yasu?“ objal jsem ho kolem pasu a přitiskl se mu na záda.
„Je u Ichiho. Říkal, že to není nic vážného, dokonce ji to ani neoteklo, takže by měla za chvilku normálně chodit.“
Chytl mě za ruce a víc si mě k sobě přitáhl. Zapřel jsem se čelem o jeho záda a povzdechl jsem si.
Vážně mě to všechno štve. Kdy konečně budu… budeme mít klid. Kdy konečně budeme moct být spolu, aniž by nám v tom stále někdo nepřekážel?
A hlavně ten Kiichiho rozkaz…
„Co se děje?“ stiskl Mareo mé ruce, když slyšel můj povzdech.
„Vážně ti táta rozkázal tu se mnou být?“
„Jo. Dal mi jasný rozkaz, že tě mám hlídat a nemám se od tebe celou noc hnout. Proč se ptáš? Nelíbí se ti to?“ povolil Mareo mé sevření.
Rozpojil mi ruce a pak se ke mně otočil. Pohladil mě po tváři a usmál se na mě.
„Víš, nejspíš Kaidovi došlo, že nemá cenu nás od sebe držet víc, než je nutné. Stačilo, když jsem tu přišel a cítil jsem…“
„Jo vím,“ začervenal jsem se. „Už jsi mi to říkal. Nejspíš to cítil i táta,“ schoval jsem obličej do jeho haleny, aby neviděl, jak se stydím.
„Neříkej mi, že se stydíš,“ zasmál se Mareo. „Ty, hrdý Kenji, který jsi se vším hned hotový.“
„Hele, nesměj se mi, jo?“ nafouknul jsem se a odstrčil jsem ho od sebe. „Nemůžu za to, že jsem ještě…“
„Ještě co?“
Šel jsem k posteli, aniž bych se na něj otočil. Nechtělo se mi o tom vykládat. Tak nějak jsem se styděl za to, že jsem vlastně ještě s nikým nikdy nebyl. Že jsem v těchto věcech nezkušený. Vždyť i od Tameho jsem vyzvídal, jak to je, a málem jsem studem umřel.
„To je jedno,“ mávl jsem rukou a chtěl si vlézt do postele, když mě Mareo zastavil.
Chytl mě za tu ruku a prudce mě otočil, aby mi viděl do tváře.
„Neutíkej přede mnou. Zajímá mě to, Kenji. Ještě jsi co...?“
Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale on mě chytil i za druhou ruku a pevně mi je sevřel za zády, až jsem se musel k němu víc přiblížit. Dotýkali jsme se těly, a to mě rozhodně nenechávalo chladným. Cítil jsem, jak znovu hořím, a i když mě sem tam zabolelo to nakopnuté místo od Kiichiho, zlost, kterou jsem měl, postupně ustupovala. Myšlenka na jednu věc znovu začala vytěsňovat z mé hlavy všechno ostatní. Zastříhal jsem ušima a mírně jsem zavrčel.
„Kenji, přemýšlel jsem nad tím už nějakou dobu,“ ozval se znovu Mareo svým vábivým hlasem, který mě donutil zvednout hlavu a podívat se na něj.
Oči se mu leskly a na hlavě se i jemu objevily vlčí uši.
„Byl jsi s někým předtím, než jsi přišel sem do města?“
Jeho upřený pohled mi nedovolil odvrátit hlavu, i když jsem musel být rudý jak rajče.
„Teď z tebe cítím Kiichiho,“ mírně se naklonil a přičichl si ke mně. „Byl jsi s ním, když jsem byl pryč s Yasu?“
Proč mi ty jeho otázky připadaly zmatené? Jednou chce vědět to, pak zas něco jiného. Měl jsem v tom opravdu zmatek.
„Odpověz mi, Kenji,“ zavrčel mi těsně vedle ucha, až se mi postavily všechny chlupy na těle a ocas se mi úplně naježil.
„Na co ti mám odpovědět?“ špitnul jsem, protože jsem měl v tuhle chvíli strach i zvýšit hlas.
Měl nade mnou úplnou převahu a já se mu nedokázal bránit.
„Na všechno,“ zavrčel znovu, už o něco výhružněji.
„Ne a ne!“ vyštěkl jsem nakonec. „Nikdy jsem s nikým ještě nebyl! Jsi… Jsi…“ polkl jsem a pak tiše dodal, „Jsi můj první.“
Mareo mi stále držel ruce za zády. Nezvedl hlavu ani po mé odpovědi, ale zřejmě byl s ní spokojený. Jeho nos se mi znovu otřel o krk a slyšel jsem, jak se několikrát zhluboka nadechl.
„Ani nevíš, jak mě tvá vůně dráždí,“ olízl mi krk až skoro k bradě.
Neudržel jsem se. Mírně se mi podlomily kolena a z hrdla se mi ozvalo zakňučení.
On má co mluvit, když je tak blízko mě. Jsem jeho vůní, která byla čím dál intenzívnější, naprosto omámený, a přitom mi ani nedává možnost se ho dotknout.
Ale přesto…
Když se mírně sklonil, naklonil jsem se i já a olízl jsem a pak zachytil do zubů jeho vlčí ucho. Mírně jsem ho skousnul a pak ho pustil.
Mareo na moment ztuhnul a jeho ruce zesílily stisk, že mi málem zakřupalo zápěstí.
„Chci tě,“ zavrčel jsem tentokrát já a znovu ho kousnul do ucha.
Zcela zřetelně jsem cítil chvění jeho těla. Stisk na mých rukách povolil a já dopadl na postel, když do mě strčil. Otočil se a rázným krokem zamířil ke dveřím.
„Mareo,“ zavolal jsem na něj se strachem, že chce odejít
On však beze slova došel ke dveřím a jedním tahem zasunul petlici.
„Nechci mít nečekanou návštěvu,“ přetáhl si halenu přes hlavu a už jen ve svých volných kalhotách došel ke mně.
Posunul jsem se dozadu a vzápětí jsem dolehl na záda, když si přiklekl na postel a sklonil se nade mnou. Nečekal jsem na nic. Zvedl jsem ruce abych se mohl dotýkat jeho polonahého těla. Cítit jeho rozpálenou kůži… Hladil jsem ho na všech těch místech… I těch skrytých pod látkou.
„Jsi do všeho moc hr,“ políbil mě na rty. „A na to, že jsi to s nikým ještě nikdy nedělal…“
„A myslíš si, že mě to těší?“ přerušil jsem ho, protože se mě to dotklo.
Bouchnul jsem ho pěstí do hrudi a chtěl ho odstrčit, ale on mě chytl za ruku a zarazil zpátky do postele.
„Tebe možná ne, ale mě jo,“ usmál se a znovu mě políbil.
„A co ty?!“ vyhrknul jsem, když zvedl hlavu.
„Já co?“ udiveně se na mě podíval.
„Ty jsi s někým byl?“
Musel jsem se tvářit divně, protože se Mareo na moment zarazil. Jeho ruka, dobývající se pod mou halenu se zastavila. Chvilku mlčel, jako by si potřeboval v hlavě srovnat, co mi má říct. Pak ale s hlubokým nádechem odpověděl.
„Kenji, mám strach, že ať ti odpovím jakkoliv, budeš naštvaný. A žárlivost teď není něco, co by tuhle chvíli udělalo hezčí. Ale nechci ti lhát. Ano měl jsem někoho. Ale ber to tak, že žiju o něco déle než ty a navíc…“ pohladil mě znovu po tváři a políbil na rty. „Od té doby, co jsem tě poznal jsem s nikým nebyl. Čekal jsem jen na tebe. A že to byla doba…“
Byl jsem po jeho prvních slovech naštvaný. Sevřel jsem čelisti k sobě, až mi zuby zaskřípaly a měl jsem chuť ho ze sebe okamžitě shodit. Ale když svým tichým hlasem řekl poslední tři věty, dech se mi zrychlil a srdce začalo tlouct ještě rychleji než doposud.
Bylo to stejné, jako by mi řekl: Miluji tě.
„Nechci vědět, kdo to byl, ale pokud na tebe někdy něco ještě zkusí, zabiju ho,“ řekl jsem zcela vážným tónem, aby nebylo pochyb, že to taky vážně myslím.
Chytl jsem Marea kolem krku a přitáhl jsem si ho pro polibek.
„Pořád platí, že tě chci,“ zašeptal jsem do jeho rtů, zatímco moje druhá ruka se posouvala po jeho holých zádech směrem k jeho pevnému zadečku.
Konečky prstů jsem už zasouval pod lem jeho kalhot, když se Mareo odtrhnul od našeho polibku a za tu ruku mě chytil.
„Kenji, zpomal,“ potáhl tu ruku nahoru a přitiskl ji na postel. „Ještě jsi to s nikým nedělal. Nech to na mě, ano?“
Proč to mám nechat na něm? Já ho prostě chci. Chci se s ním milovat a ukázat mu, že je můj. Natrvalo do něj vrýt svůj pach, aby každý věděl, že je jen můj.
Ale v momentě, kdy se sklonil a začal mě znovu líbat, jsem na tohle všechno přestal myslet. Poddal jsem se jeho vedení, jeho polibkům a dotekům. Neprotestoval jsem ani, když se posunul níž, aby mi svlékl kalhoty. Jeho ruce mě hladily po stehnech směrem nahoru. Napjatě, se zatajeným dechem jsem čekal, kdy se dotkne mého penisu, ale on o něj ani prstem nezavadil.
Jen hrnul mou halenu nahoru, až jsem pod ním ležel zcela nahý.
„Poprvé to nejde jen tak,“ zašeptal mi do ucha a olízl ho. „Musíš být opatrný,“ znovu zašeptal a já se pod ním roztřásl, když jsem znovu ucítil to vlhko na svém uchu.
Snad jsem ani nedýchal, když se jeho ústa a jazyk postupně dotýkaly mé horké kůže. Jeho ruce mě hladily a rozpalovaly ještě víc. Zcela jsem zapomněl na to, že to já chtěl být ten, kdo bude nahoře. Byl jsem v jeho rukách absolutně bezbranný a nedokázal jsem ani slůvkem protestovat.
Mé vzdechy byly zatím tiché, ale zato prosycené vším tím vzrušením, kdy se po mém těle posouval níž, a níž, až se konečně zastavil u mého rozkroku. Jemně mě zatahal za chloupky, přejel prsty přes podbřišek, okopíroval jazykem celou délku mého napnutého penisu.
Chtěl jsem se ho také dotknout, ale ve chvíli, kdy mě vzal celého do úst, mi ruce spadly zpátky na postel. Prudce jsem zavzdychal, když se po pár tazích přes mé tělo převalila vlna horka. Chvění v břiše bylo ještě silnější a celý ten skvělý pocit se přesouval do místa, o které teď Mareo pečoval svým ústy.
„Mar…“ zvedl jsem přeci jen ruku a chytil jsem ho za vlasy. „Mareo…“ zaskučel jsem a sevřel jsem je, abych mu dal najevo, že se blížím ke svému konci.
Už jsem se nesnažil držet v tichosti. Jednou rukou jsem svíral plachtu, druhou Mareovy vlasy. Celý jsem se propnul, že měl co dělat, aby na poslední chvíli propustil mou chloubu, když se všechno začalo v jednotlivých dávkách dostávat ven na povrch. Než jsem stihl vypustit ze sebe i to poslední, pomohl mi pár rychlými tahy své ruky a já jen přivíral oči, jak moc příjemné to bylo, jak moc to zasáhlo a rozechvělo celé mé tělo.
Vůni mého uspokojení, která se roznášela pokojem, jsem začal vnímat až o něco málo později, kdy jsem začal konečně normálně dýchat. Srdce mi však stále rychle tlouklo a jen pomalu se uklidňovalo.
Myslel jsem si, že tohle je to, čím mě Mareo chtěl zabrzdit, zpomalit, abych se na něj nevrhl jak hladový vlk na svou kořist.
Ale mýlil jsem se.
Chytl mě za ruku, která stále svírala jeho vlasy a opatrně mi je vymotal z prstů, abych ho konečně pustil.
„Ještě jsme neskončili…“ položil mi ji na matraci.
„Co?“ vyletěla ze mě otázka a zvedl jsem hlavu, abych na něj viděl.
„Řekl jsem, že ti ukážu, co máš dělat,“ pousmál se, když také zvedl hlavu a krátce se na mě podíval.
Vzápětí svůj pohled zaměřil dolů. Svými prsty přejel po mém břiše a nabral na ně vše, co tam před chvilkou dopadlo.
„Roztáhni nohy a pokrč je.“
Ani nevím proč, ale poslechl jsem. S očekáváním, co bude, jsem začal krátce a povrchně dýchat.
Můj penis, který teď klidně spočíval, sebou párkrát cuknul, kdy mi ho znovu olízl. Když se jeho vlhké prsty dotkly mého otvoru, trhnul jsem celým tělem.
„Neboj se,“ ozval se Mareo a přisunul se ke mně nahoru.
Díval se mi do očí, zatímco se jeho prsty opatrně dotýkaly toho místa. Masírovaly a vlhčily můj vstup a v momentě, kdy do mě jeden zatlačil, vrhl se na má ústa a polibkem umlčel mé zaskučení.
Zaštípalo to, ale neměl jsem čas ze sebe vypustit ani jednu nadávku. Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na to, co se děje dole. Sevřel jsem v rukách plachtu, když jsem cítil, jak se do mě tlačí druhý prst a Mareo s nimi začal pohybovat. Nejdříve pomalu, opatrně, pak o něco rychleji a sem tam je pootočil, či pokrčil, aby se otřel o mé stěny.
Neustále zaměstnával i mé ústa, aby odpoutal pozornost od bolesti, která tím pomalinku ustupovala.
„Kenji,“ přerušil Mareo polibek a jeho prsty se zastavily.
Otevřel jsem oči a zadíval se na něj. Jeho tvář byla červená a také on rychle dýchal. Byl vzrušený, což dokazoval tím, jak se jeho tvrdost sem tam otřela o mé tělo.
„Už nemůžu čekat,“ vydechl, když ještě jednou pohladil mé nitro a pak prsty vytáhl.
Zaklekl mezi mýma nohama. Rychle si stáhnul kalhoty pod zadek, až se mi jeho chlouba ukázala v celé své kráse. Chytl mě pod kolena a přitáhl mi nohy víc k tělu. Můj zadek trčel do vzduchu a přímo se nabízel k tomu, aby do něj zasunul.
„Miluji tě,“ znovu se nade mnou sklonil.
Vykřikl jsem, když jsem ucítil ten silný tlak. Bylo to jiné než jeho prsty. Měl jsem pocit, že se tam snad ani nemůže vlézt. S pocitem, že mě snad roztrhne, jsem se stáhl a podvědomě se snažil uniknout tomu tlaku. Uši jsem měl přitisknuté až k hlavě a tiše jsem zakňučel.
„Vydrž, Kenji, bude to v pohodě,“ přitiskl své rty na mé, jako by se chtěl omluvit za tu bolest.
Opřel se o matraci a mé nohy zůstaly zapřené přes jeho paže. Chytl jsem ho za lokty a pevně je sevřel. Překotně jsem dýchal a měl jsem pocit, že i má nadrženost, kterou jsem tak silně před tím pociťoval, mírně ustoupila.
„Ne-netušil jsem…“ ztěžka jsem ze sebe vydoloval dvě slova.
„Nemluv. Jen se tomu poddej… Věř mi,“ usmál se na mě Mareo, aby mi dodal odvahu.
Ještě chvilku jsem se na něj celý napjatý díval. Ale jeho teplý pohled a jeho úsměv mě pomalu uklidňovaly. Dvakrát jsem se zhluboka nadechl a pak s přivřenýma očima přikývl na souhlas.
Příjemný pocit, když jsem se poprvé sám sebe dotýkal, nebo potom, když to udělal Mareo, byl nic proti tomu, co jsem zažíval teď.
Postupně, s každým dalším jeho pohybem, jsem víc a víc roztával a opravdu se poddal všemu, co to obnášelo. Můj penis se znovu zpevnil, a zanechával vlhkou stopu na Mareově břiše, když se o něj občas otřel. Nohy jsem už nezapíral o jeho ruce. Prohnul jsem se proti němu a omotal jsem je kolem jeho těla, když na mě přicházel ten úžasný pocit, který roztřese tělo jako při horečce.
Snad jsem mu i sám vycházel vstříc a vždy, když se povysunul, jsem ho nohama táhl zpátky, abych ho cítil v sobě celého.
Bylo to něco neskutečného cítit ho v sobě. Být jím vyplněný do posledního místečka, cítit jeho horkost, škubání, když to na něj přišlo. Díval jsem se do jeho tváře, když on přivíral oči a prožíval své blaho. Byl opravdu nádherný, a to ještě víc umocňovalo vše, co jsem právě prožíval. Dávno byla prvotní bolest zapomenuta. Teď jsem vnímal jen to krásné, co provázelo mé vyvrcholení.
Nemusel se mě už ani dotýkat a já sám s hlasitými vzdechy, které se rozléhaly po celém pokoji, došel ke svému konci. Oči jsem měl málem protočeny na druhou stranu, jak moc mě to celé vzalo a na moment jsem přestal vnímat vše okolo sebe…
„Kenji…“
Několikrát jsem se bezděky ještě prohnul směrem k němu. Nechtělo se mi končit. Chtěl jsem si tenhle pocit užít co nejdéle.
„Kenji…“
V uších mi šumělo, jako kdybychom byli u horského vodopádu. Tělo jsem měl rozpálené, jako bychom byli celý den na letním slunci.
„Kenji!“ horké rty se přitiskly na má ústa.
Otevřel jsem oči…
Mareo se nade mnou skláněl a usmíval se. Hrál si s mými vlasy a sázel mi na tvář jeden polibek za druhým. Líbal mě, dokud jsem ho nezačal víc vnímat. Jeho jazyk se otíral o můj a přesto, že i jeho dech byl stále rychlý a prosycen vším tím vzrušením z prožitého vyvrcholení, nepřestával mě líbat, dokud jsem se i já nezapojil.
„Jsem rád, že mě vnímáš,“ konečně zvedl hlavu a dovolil mi pořádně se nadechnout.
Ještě jednou mě políbil a pak se svezl na postel vedle mě.
Ani nevím, kdy mě opustil. Měl jsem už jen zvláštní pocit tam dole, kde jsem teď cítil takové divné prázdno. Pulsovalo to tam a stahovalo se. Trocha vlhka mi stékala mezi půlkami a vpíjela se do matrace.
„Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ zeptal se starostlivě Mareo, když viděl, že jsem se opatrně dotkl toho místa a přejel si tam prsty.
Bylo to podrážděné a tiše jsem syknul, jak moc citlivé to bylo na dotek. Přetočil jsem se na bok, abych viděl Mareovi do tváře. Zvedl jsem nohu a chtěl ji přes něj přehodit, ale hned jsem ji zas položil zpátky, když mě zabolelo v zádech.
„Mám pocit, jako bych prošel bojovým výcvikem,“ zašklebil jsem se, když se Mareo zasmál mé odpovědi.
Přesto mi bylo dobře. Přineslo mi to něco nového. Něco, co jsem si schovával jen pro něj. Příjemný pocit, který mě neopouštěl a stále se mi roztahoval po těle. Byl jsem šťastný. Konečně jsme se stali tím, po čem jsem tak dlouho toužil, i když jsem si to představoval jinak.
„Ale líbilo se mi to. A co ty?“ objal jsem ho jednou rukou a opatrně se k němu přitáhl.
Chtěl jsem být k němu co nejblíže. Tak blízko, abych měl teplo jeho těla na dosah. Abych se s ním mohl objímat, líbat se s ním, protože na víc jsem se teď už nezmohl.
„To čekání na tebe opravdu za to stálo,“ shrnul mi Mareo vlasy z čela a pak mě na něj políbil.
„Měl bych tě otřít,“ chytl mě za rameno a mírně mě od sebe oddálil. „Máš na sobě tohle,“ přejel mi prsty po břiše, „a taky ti trochu krvácí rána. Nejspíš jsem to přehnal,“ starostlivě se na mě díval.
Já se ale jen usmíval jak blázen, protože mě v tuhle chvíli nic nebolelo. Klidně bych vykrvácel a bylo by mi to jedno. Pro mne bylo důležité, že jsem tu s Mareem a že jsem jeho. Už jen jeho a on můj.
„Je to v pohodě,“ prohlásil jsem. „Mě jen tak něco nesloží.“
Přesto však únava pomalu ale jistě začala napadat mé tělo. Neměl jsem ani sílu zastavit Marea, když se zvedl z postele a šel k vědru s vodou, aby v ní namočil hadr. S přivřenýma očima a přihlouplým úsměvem jsem ho pozoroval, jak se ke mně blíží, jak si sedá na kraj postele a otáčí mě na záda. Ani nevím, jestli ta voda byla studená či teplá. Jeho opatrný dotek, když začal omývat mé zranění od krve jsem vnímal spíš jako pohlazení. Skoro jsem spal, když vymáchal hadr ve vodě, aby pak ještě smyl to, co zatím stihlo zaschnout na mém břiše. A když mě chytl za nohy, aby mi je od sebe víc roztáhl a on mě mohl otřít i tam, už jsem pravidelně oddechoval a díval se na něj jen úzkými škvírkami.
„Vidím, že ti došly síly,“ zaslechl jsem ještě poslední slova, než se mi oči nadobro zavřely a já tvrdě usnul.
Ranní rozbřesk sebou přinesl i spoustu zvuků, které dávaly jasně najevo, že se zámek probouzí. Služebnictvo už dělalo svou práci, po chodbě se ozývaly kroky, hlasy, sem tam kleply dveře. Pokud by měl někdo denní službu, rozhodně by v tomhle nikdy nemohl zaspat.
Nejspíš si na to budu muset zvyknout, ale teď mě to rozhodně štve.
Zavrčel jsem, když se někdo začal bavit kousek od mých dveří. Otočil jsem se a sehnul se k zemi s úmyslem hodit po dveřích botu. Ale v momentě, kdy jsem se natáhl, jsem zaskučel. Zabolely mě kříže a já se zkoušel aspoň zachytit skříňky, abych se nesvezl z postele na zem.
„Dávej pozor!“ vykřikl Mareo, kterého jsem tím probral.
Rychle mě chytil kolem pasu a přitáhl zátky na postel.
„V pohodě, jen mi podklouzla ruka,“ dolehl jsem na záda a snažil se tvářit jako tvrďák.
„Tak to jo,“ pousmál se Mareo a hned na to mě přilehl.
Bylo příjemné cítit jeho nahé tělo na mém. A zvlášť, když to bylo takhle po ránu, kdy jsme spolu strávili celou noc. Konečně jsem dosáhl toho, po čem jsem tak dlouho toužil. I když za dveřmi byla spousta strážných, bylo mi to jedno. Prostě jsem si užíval toho, co jsem teď měl. Co měl on…
Cítil jsem, že je mírně nabuzený, ale to já býval po ránu taky.
„Takže když jsi v pohodě, tak co kdybychom…“ mírně se pohnul a otřel se o mně svým rozkrokem.
Jen jsem zatnul zuby, když jsem se prohnul v zádech a nepříjemná bolest projela mým tělem. Jako by mě právě někdo nakopnul a to pořádně…
„Mám hlad,“ hledal jsem nějakou výmluvu, abych se nemusel hýbat víc, než by bylo nutné.
„Takže hlad, hm?“ vsunul Mareo ruku mezi nás a pohladil mě mezi nohama.
Prsty zavadil o mé podrážděné místo a tvářil se přitom, jako že to byla náhoda. I když jsem se snažil, přesto jsem sebou cuknul a neubránil se syknutí.
„Nemusíš se stydět. Poprvé to většinou bolí každého. Zvykneš si a už to pak bolet nebude,“ chytl mě Mareo za bradu, když jsem chtěl odvrátit svou červenou tvář. „Řekneš potom Ichimu. Něco ti na to dá, aby se ti ulevilo. Bude to v pohodě.“
Dal mi malou pusu na rty a pak se zvedl. Přikryl mě a zamířil k vědru, aby se aspoň trochu omyl a mohl se obléct.
Mlčky jsem celou dobu sledoval, co dělá. Vážně jsem si nemohl lépe vybrat. Chuť ho obejmout, když jsem viděl, jak se omývá, byla tak velká, že mě nakonec donutila se zvednout. Opatrně, se zatnutými zuby jsem si sedal. Zahlédl jsem, jak Mareo pootočil hlavu a po očku mě pozoroval.
A já se snažil tvářit, jako že to nic. V duchu jsem však přemýšlel nad tím, že dneska zřejmě budu ten nejhodnější nemocný, kterého kdy Ichi měl.
Nasnídám se ve stoje a pak si půjdu lehnout. A celý den se z postele ani nehnu.
„Počkej, pomůžu ti,“ rychle si Mareo zavázal kalhoty a pak přiskočil ke mně.
Opravdu jsem měl problém se i sehnout pro věci, abych se mohl obléct.
„Asi bych se měl umýt,“ nechal jsem ho, aby mi natáhl halenu.
Když už jsem si chtěl sednout, abych si oblékl kalhoty, tak jsem se v polovině pohybu zastavil. Takhle to asi nepůjde. A pochopil to i Mateo. Dřepl si přede mne, já se opřel o jeho ramena a postupně jednu a pak druhou nohu jsem nasoukal do nohavic.
„Ukážu ti, kde jsou koupele. Je tam udržovaná teplá voda a hodně místa. Rozhodně víc než tady v těch malých neckách. Takže se tak potom můžeš pohodlně usadit v teplé vodě. Pomůže ti to.“
Natáhl mi kalhoty a zavázal je. Snažil se mě co nejméně dotýkat a i přesto, jak moc ho miluji, jsem byl za to rád.
„Zajdu pro snídani, počítám, že bys asi teď nechtěl jít za ostatními, co?“
Měl jsem chuť po něm něco hodit, když jsem viděl, jak se usmívá. Nakonec jsem jen přikývnul a on vzápětí zmizel za dveřmi.
Opatrně jsem došel k oknu. Chození mi nedělalo až tak velký problém, pokud jsem nedělal nějaké nečekané pohyby. Otevřel jsem ho, abych vyvětral to, co tu bylo stále cítit. A že to bylo silné, o tom nebylo pochyb. Musel jsem se zabalit do přikrývky, protože zima byla stále silná a hned se vetřela do celého pokoje jako největší nepřítel.
Když se Mareo vrátil se snídaní, už jsem seděl u stolu a čekal. Se slovy, že teď by každému zmrznul čenich, než by něco ucítil, pak ještě zavřel okno, přiložil do krbu.
Já jsem si pod zadek nahrnul přikrývku, abych seděl na měkkém, a tak se to nějak dalo. Hlavně že jsem nemusel u snídaně stát.
Bylo to příjemné ráno, i když bylo za dveřmi živo. Přesto jsem si to konečně užíval a představoval si, jaké to bude, až spolu opravdu budeme sami.
„Slíbil jsem rodičům, že za nimi přijdu. Je ještě pár věcí, které se musí opravit. Ale mělo by to být do večera hotovo, takže bych na noc mohl být zpátky,“ dopil Mareo čaj a odložil prázdný kalíšek.
„Kaidu jsem viděl na snídani, takže by tu za chvíli měl být.“
„Co ty koupele?“ chtěl jsem Marea ještě o něco zdržet.
Nebyl jsem rád, že má jít pryč. Zase budu bez něj celý den a kdo ví, jestli se večer vůbec vrátí.
„No, vidíš. Málem jsem zapomněl. Chtěl bych tam s tebou jít, ale musím už vážně jít. Když tak řeknu tvýmu tátovi. Je mi to líto, Kenji, ale opravdu jsem rodičům slíbil, že přijdu hned ráno,“ zvedl se a popošel ke mně.
Sklonil se, aby mě políbil, ale v tu chvíli se otevřely dveře.
„Je tady,“ zašeptal mi jen tiše do ucha a hned se narovnal.
Stihl jsem jen mlasknout, protože jsem už natahoval ruce, abych si ho k sobě víc přitáhnul, ale on hned ustoupil do bezpečné vzdálenosti.
„Už se o něj postarám,“ ozval se tátův silný hlas.
Otočil jsem se na něj a zamračil se.
„Co se děje?“ zeptal se, když viděl můj pohled.
„Nic,“ zamrčel jsem a také jsem vstal.
Na moment jsem se zastavil a chytil stolu, když mě píchlo v zádech.
Táta se jen s úsměvem díval, jak se šourám k posteli a pomalu si na ni sedám. Snažil jsem se ho ignorovat.
„Zavolám Ichiho, aby se na tebe podíval, přijdeš mi nějaký bolavý,“ neodpustil si poznámku.
„Už jsem to zařídil, přijde kolem oběda,“ ozval se Mareo.
Došel ke mně a dal mi lehký polibek na tvář.
„Budu se snažit vrátit do večera,“ zašeptal ještě a pak se už s mávnutím ruky rozloučil a odešel.
Lehl jsem si a pozoroval tátu. Ale myšlenkama jsem byl stejně někde jinde. Netušil jsem, že to, co bylo v noci, mě nenechá v klidu a budu na to stále myslet. Bylo to ještě horší, než když jsem si to jen představoval. Teď, když jsem to zažil, jsem opravdu nebyl schopen myslet na nic jiného. I přesto, že mě všechno bolelo, jako by mě zavalila hromada těžkého kamení, byl jsem spokojený a stále jsem se usmíval.
Už i táta, který se stihl ještě omýt a vlézt si do postele, aby se vyspal, kroutil hlavou nad tím, jak se pořád tvářím.
„Vidím, že je všechno v pohodě,“ řekl nakonec. „Ani jste se nemuseli namáhat větrat,“ natáhl nosem vzduch a usmál se.
„Potřeboval bych se pořádně umýt,“ také jsem se uložil do své postele.
„Dej mi chvilku. Trochu se vyspím a pak ti ukážu, kde jsou koupele. Počítám, že se ti do necek asi nechce, co?“ začal se smát, když jsem zavrčel a hodil po něm polštář.
Proč si mě musí dobírat?
„Kdy má přijít Ichi?“ zeptal jsem se.
„Neslyšel jsi Marea? Po obědě,“ zamručel táta ještě odpověď a vzápětí už měl zavřené oči a pravidelně oddechoval.
Po obědě… Co budu do té doby dělat?
Snažil jsem se být ticho. Na moment jsem i zdřímnul. Ale do oběda bylo opravdu ještě hodně času a já za nějakou dobu už nevěděl, jak si mám lehnout.
Když mě začalo bolet tělo i z toho ležení, vstal jsem a potichu jsem přecházel po pokoji sem a tam.
Chvíli jsem koukal i z okna, ale viděl jsem akorát tak stromy. Nechtěl jsem ho otevřít, aby tátovi nebyla zima.
Když se na moment probral, něco zabrblal a zase usnul, rozhodl jsem se, že se raději půjdu projít. Už jsem byl trochu rozhýbaný, a tak to šlo už o dost lépe. Nazul jsem si lehké boty a potichu se vytratil z pokoje ven.
Tak jak tu bylo při svítání živo, teď tu byl celkem klid. Pohybovaly se tu někteří strážní, pár lidí ze sloužících, ale jinak tu bylo ticho. Zřejmě respektovali to, že ti, co měli noční službu teď spí.
Zastavil jsem se u dveří do Mareova pokoje. Měl jsem chuť je otevřít a přesvědčit se, že opravdu odešel. Ale nakonec jsem stáhl ruku zpátky. Kiichi má po noční službě, určitě spí a Mareo…
Musím se naučit mu věřit.
Procházel jsem pomalu chodbou a nahlížel do těch přilehlých. Sem tam jsem se zeptal, jestli tam můžu nebo nemůžu jít, abych se nedostal do nějakých problémů.
Zřejmě o mě už všichni věděli, protože mi ochotně ukázali, kam všude mám dovoleno jít. Dokonce mě nasměrovali i ke zmíněným koupelím. Přemýšlel jsem, že tam přeci jen zajdu, ale nakonec jsem se jen zastavil u dveří a nahlédl dovnitř. Bylo to opravdu prostorné a rozhodně bych neměl problém se tam uložit v pohodě celý i s dalšími vlky. Beztak by se nás tam vešlo tak deset.
Bylo tam prázdno, a i když mě ta voda lákala, nakonec jsem zavřel dveře. Chtěl jsem tam jít s Mareem. Takhle samotného by mě to nebavilo.
Chtěl jsem se vrátit zpátky na chodbu a pokračovat v průzkumu, když se otevřely dveře a do převlékárny vešla Yasu. Zamířila rovnou k policím, kde začala ukládat čisté plachty na utírání, které sebou přinesla. Do velkého proutěného koše naházela ty použité a pak se narovnala a rozhlédla se kolem sebe, zda je ještě potřeba něco pouklízet.
Lekla se, když mě uviděla stát opřeného o stěnu.
„Promiň, myslela jsem, že tu nikdo není,“ prohlédla si mě se zájmem. „Chceš pomoct?“ vzala z police jednu čistou plachtu a podávala mi ji.
„Není potřeba. Spíš jsem myslel, že ty budeš potřebovat pomoct,“ ukázal jsem na její nohy.
Po celou dobu, co jsem ji tiše pozoroval, totiž ani jednou nezakulhala. Našlapovala normálně, jako by se v noci nic nestalo.
„Ach to,“ podívala se na své nohy. „Je to dobrý. Ichi mi dal obklad a jen sem tam mě v tom píchne. Ale dá se to.“
Nevěřil jsem ji. I kdyby to bylo tak jak říká, stejně by na tu nohu našlapovala opatrně. Něco mi v tom nehrálo.
Odlepil jsem se od stěny, abych vyšel ven. Nepotřeboval jsem tu s ní být déle, než bylo nutné. Rozhodně jsem ani už neměl chuť se koupat, když tu byla.
„Pomůžu ti,“ přistoupila ke mně Yasu a chytla mě za loket.
Dobře viděla, jak jsem se zasekl, když mě zabolelo v zádech a podlomily se mi nohy.
„Není potřeba,“ chtěl jsem ji odstrčit.
Ona mě však chytla ještě pevněji a druhou ruku mi omotala kolem pasu.
„Měl by ses umýt. Ta teplá voda ti udělá dobře. Je to lepší, než se pořád otírat jen hadrou,“ přičichla si ke mně.
„Nemusíš se starat,“ chtěl jsem ji znova odstrčit.
Jenže Yasu se ke mně přitiskla ještě víc, až jsem se znovu zarazil o stěnu. Byla na mě přilepená jako tmel a nechtěl mě pustit.
„Yasu!“
Krucinál s ní. Co mám dělat? Nechci k ní být hrubý, nechci ji ublížit.
„Pusť mě“ musel jsem se mírně sklonit, abych ji mohl chytit za ruce a odstrčit ji od sebe.
Ona ale v ten moment zvedla hlavu a políbila mě.
V šoku jsem na ni hleděl neschopen nic dalšího. Držel jsem ji za lokty a nechápavě se na ní díval.
Co po mně, sakra, chce?
Když jsem mlčel, znovu se přitáhla a už mě chtěla znovu políbit. Skoro se dotýkala mých rtů, když náhle klaply dveře.
„To je mi ale pěkný pohled,“ ozval se hlas, který mě okamžitě probral.
V tu chvíli jsem se vzpamatoval a Yasu od sebe odstrčil. Málem spadla, jak jsem do toho dal sílu, kterou jsem byl schopen vůči ní vyvinout.
Vztekle jsem se podíval na Kiichiho.
Stál mezi dveřmi a nebezpečně se usmíval. V rukách držel čisté věci a zřejmě se chystal do koupele.
Chvilku se na nás s úsměvem díval a pak s klidným krokem vešel dovnitř. Zastavil se u lavice a začal se svlékat.
„Yasu, podej mi čisté plátno a mýdlo,“ stáhl si i kalhoty a zamířil ke koupelím. „A potřeboval bych umýt záda.“
V šoku jsem jen stál. Nebyl jsem schopen nic říct. Ani když kolem mne procházel a na moment se ještě zastavil.
„Jen co Mareo odejde, tak ty už… Jsem zvědav, jak mu tohle vysvětlíš. Varoval jsem tě,“ řekl tiše a pak pokračoval dál, jako by se nic nedělo.
Co mám vysvětlovat? Vždyť jsem nic neudělal? Ale… Proč mám teda z toho všeho špatný pocit?
Yasu se na mě s úsměvem podívala. Popošla ke mně znovu blíž a už natahovala ruku, aby se mě dotkla. Chtěl jsem couvnout, ale neměl jsem kam.
„Yasu!“ křikl znovu Kiichi.
Zarazila se.
„Na Kenjiho budeš mít dost času později. Víš, kde má pokoj, ne? Pojď mi mýt záda,“ znovu se Kiichi ozval.
Musel jsem se zapřít o stěnu i rukama, jak se mi udělalo zle. Stál jsem v předklonu a snažil se zhluboka dýchat, abych se uklidnil. Nevnímal jsem už nikoho z těch dvou. Nevěděl jsem ani, kdy se Yasu vzdálila, aby umyla Kiichimu záda.
Co mám dělat? Proč začínám mít pocit, že jsem něco provedl, i když tomu tak není? Kiichi mi dal jasně najevo, že se tohle Mareo dozví. A bude mi vůbec věřit, když mu řeknu, že se nic nestalo? Bude mi věřit? Proč se to muselo stát? Proč?
Byl jsem v koncích. Věděl jsem, že se Kiichi postará o to, aby o tomhle Mareovi řekl co nejdříve. Vždyť viděl, jak držím Yasu za ruce a ona mě políbila. A i když jsem ji od sebe odstrčil vypadalo to spíš, jako bych nechtěl být při něčem přistižen. Dá se to vyložit několika způsoby a tohle byl jeden z nich.
Tentokrát jsem už ani neměl chuť Kiichiho zabít. Tentokrát jsem měl totiž pocit, jako bych Marea zradil, i když to tak ani nebylo. Kiichi mě dostal tam, kde on chtěl.
V očích mě zaštípaly slzy, a to mě konečně donutilo se pohnout. Rychle jsem si přetřel oči, a aniž bych se podíval k těm dvěma, vyběhl jsem ven.
Potřebuji se uklidnit. Něco vymyslet. S někým si promluvit. Ale s kým? Mareo je pryč. A táta… ten spí a kdo ví, jestli by mě chtěl poslouchat, zvlášť když se jedná o Kiichiho, kterého jsem už jednou napadl.
Za kým vůbec můžu jít? Proč tu není Saburu? Ten mě vyslechl vždycky a pomohl mi.
Ať jsem byl normálně vzteklouš, nešel jsem pro ránu daleko, teď jsem byl úplně v háji. Nebyl jsem schopen normálně myslet. Potřeboval jsem někoho, kdo by mě vyslechl, kdo by mě uklidnil a pomohl mi.
Proč musel Saburu zemřít? Proč?
S hlavou skloněnou jsem rychlým krokem procházel chodbou. Míjel jsem strážné a služebnictvo, aniž bych se s někým zastavil, i když mě sem tam někdo oslovil.
Potřebuji s někým mluvit! Potřebuji pomoct, nevím si s tím rady!
Už jsem byl v chodbě, kde byly pokoje strážných. Chtěl jsem jít do svého pokoje, zahrabat se do postele a tam se v tichosti vybrečet. Jenže blížil se čas oběda a každou chvíli měl dorazit Ichi, aby mě zkontroloval.
Zatracený felčar. Nemám teď na něj vůbec náladu.
Felčar…
Zastavil jsem se v chůzi a konečně zvedl hlavu.
Tame… Tame by mohl… Někde tady má pokoj. Zkusím si s ním promluvit. On by mě možná vyslechl.
„Kde je Tameho pokoj?“ zastavil jsem služebnou, která právě procházela kolem.
Jen ukázala na jedny dveře a šla si dál po své práci. Zamířil jsem tam bez dalšího přemýšlení. Až skoro u dveří jsem se zarazil. Před nimi stál strážný a nevypadal, že by se z tama chtěl hnout.
„Jdeš za Tamem?“ zeptal se mě, když viděl, jak tam nerozhodně postávám.
„Jo, potřebuji s ním mluvit. Můžu?“ ukázal jsem na dveře.
„Ale jo. To zakázané není.“
„Co se stalo, že tady hlídáš?“ zeptal jsem se, protože to vážně bylo divné.
„Kaido přikázal ho hlídat. Včera večer se porval a on nechce, aby se to opakovalo.“
„Porval? Tame?“ nechápal jsem.
„No, skočili do sebe s Itachim. Ale víc nevím. Tak běž,“ pousmál se odstoupil de dveří.
Zaklepal jsem a otevřel je. Vešel jsem dovnitř a skoro okamžitě mě otřepala zima. Okno bylo dokořán a pokoj… Ještě jednou jsem se rozhlédl, jestli vážně dobře vidím a pak jsem vyběhl na chodbu.
„Co se děje? Viděl jsi ducha?“ zasmál se strážný, když viděl, jak jsem vyletěl ven.
„Tame tam není… Pokoj je prázdný…“