„Myslel jsem, že už neotevřeš.“
Překvapeně jsem na něj hleděl.
„Proč…“ polkl jsem. „Proč jsi klepal?“
„Přišel jsem na rozkaz velitele. Budu prozatím tvůj osobní strážce.“
„Rozkaz velitele?“ nechápal jsem.
Mareo se rozhlédl po chodbě.
„Ano, rozkaz. Mám tě hlídat po dobu, kdy velitel bude na službě u krále,“ pootočil hlavu za jedním vlkem, který právě procházel.
Ten na Marea jen mrknul a pak si šel po svých. Byl oblečený a zřejmě spěchal vyměnit stráž, která už netrpělivě venku čekala na vystřídání.
Pořád jsem nechápal. Prohlížel jsem si Marea, který přede mnou stál skoro v pozoru. Byl už převlečený v pohodlnějších věcech, ale u pasu se mu houpal meč. Byl vážný a na tváři neměl opravdu ani náznak úsměvu.
Táta mu dal rozkaz?
„Budeme tu stát mezi dveřmi celou noc?“
Konečně jsem se vzpamatoval. Odstoupil jsem, aby mohl vejít dovnitř. Když za sebou zavíral, zahlédl jsem ještě Kiichiho, jak stál na prahu jejich pokoje. Mračil se a jeho ústa, která se němě pohybovala, řekla tu samou otázku. „Rozkaz?“
Ale v tuhle chvíli jsem jakýkoliv jeho podmračený pohled, či vražedný úmysl hodil za hlavu, protože ta má byla plná zmatených otázek. Takový zmatek jsem v ní opravdu snad ještě nikdy neměl.
„Nechápu to,“ zopakoval jsem asi třikrát.
„Nechápeš co? Že mi dal tvůj táta rozkaz?“ odpásal si Mareo meč a odložil ho na stůl.
„Nechápeš to, že tě budu hlídat?“ otočil se a zamířil si to rovnou ke mně.
„Nechápeš to, že i Kaida, jako velitel, má nějaké povinnosti a bojí se tě nechat samotného?“ zastavil se přede mnou a položil mi obě ruce na ramena.
„Nebo nechápeš to, že tu budu celou noc?“ jeho ruce sjely z mých ramenou na záda a přitáhl si mě k sobě. „Celou noc s tebou?“
Jeho rty se přitiskly na mé a já jen vydechl, neschopen cokoliv říct.
Celou noc? Budeme spolu celou noc? Ví táta, co právě způsobil?
„A co služebná a Ichi a…“
„Nikdo nepřijde. O to jsem se postaral.“
Konečně jsem to začal pobírat. Dostávalo se mi to do hlavy, otupělé vším tím překvapením.
Zvedl jsem ruce a pevně Marea objal. Přitiskl jsem se na něj tak moc, že by nás snad nikdo ani od sebe v tuhle chvíli neoderval. Teď pro mne přestalo všechno existovat. Teď jsem měl před sebou jen Marea. Toho, který mě tak zaměstnával celé odpoledne, i když se mnou nebyl. Ten, kvůli kterému se mi ruce třásly, a znaky vlčí podstaty daly jasně najevo, po čem toužím.
A tohle bylo možná to, co táta pochopil. Konečně mi došly jeho slova. Věděl, po čem tak strašně moc toužím, že se nedokážu ovládat. A věděl, že mi dál bránit nemůže…
Přitáhl jsem se k Mareovu krku a přejel po něm nosem. Jeho specifická vůně byla čím dál silnější a prosycená něčím novým. Něčím, co mě silně přitahovalo a já se tomu nedokázal bránit.
„Mar… Mareo,“ jemně jsem se do něj zakousnul a otřel se o něj svým rozkrokem, když ten pocit, který ovládal mé tělo a naprosto vypnul hlavu, byl čím dál silnější.
„Opatrně, Kenji,“ pousmál se Mareo, když se mu podařilo aspoň trochu oddálit. „Jsi zraněný…“
Přesto však ustupoval mému nátlaku. Couval po malých krůčcích a já ho následoval, dokud se nezarazil o postel.
„Kašlu na to,“ pustil jsem ho z objetí a nedočkavě jsem mu vyhrnul halenu z kalhot.
Zasunul jsem obě ruce pod ní. Než si ji stihl svléct, už jsem se ho dotýkal a ten dotek na jeho rozpálené kůži mě málem poslal do kolen. Jeho vůně mě dráždila čím dál víc a já se vážně přestával ovládat.
„Tak dlouho… nechci už čekat,“ potlačil jsem ho a on dopadl na postel.
Vážně nebylo na co čekat. Ta touha po něm, která mě trápila celé odpoledne, najednou vygradovala a já se ji nedokázal ubránit. Sklonil jsem se a zatím, co moje ruce rozvazovaly tkanici na jeho kalhotách a stahovaly mu je dolů, moje ústa se rozhodla navštívit každé místo, které se mi ukázalo.
Nedočkavě jsem ho líbal všude po těle a když jsem se posunul níž, abych ho úplně zbavil toho posledního kousku prádla, byl jsem v koncích.
Konečně se přede mnou ukázal tak, jak jsem si to snad tisíckrát představoval. Každý jeho napnutý sval, jeho mírně třesoucí se břicho, hruď, která se nadzvedávala pod krátkými vzrušenými nádechy, jeho vlasy rozprostřené na polštáři, jeho červené tváře, nádherný lesk v jeho očích, jemné ruce, když je zvedl, aby se mě i on mohl dotýkat… To všechno jsem měl konečně na dosah.
„Zpomal, Kenji,“ zašeptal svým hlasem, kterým mě naprosto ovládal. „Zpo-“
Nedokázal jsem zpomalit. Umlčel jsem ho svým polibkem. Jen jsem se na moment přestal opírat a zvedl jsem ruce, když i on mě přetáhl halenu a odhodil ji někam na zem.
Nejen jeho vůně, ale i jeho chuť byla teď intenzívnější, než když jsme se líbali poprvé. Bylo to jiné. Bylo to zvláštní a vzrušující.
Bezděčně jsem se o něj začal otírat. Jeho ztvrdlý penis zanechával na mě mokrou stopu, když se mu konečně podařilo mi aspoň trochu stáhnout kalhoty.
„Já… nejde to…“ zakňučel jsem, když mě uchopil za mou chloubu a přitiskl si ji ke své.
Opravdu to nešlo. Tenhle dotek mě poslal někam, odkud nebylo návratu. Zatmělo se mi před očima, když jsem cítil to tření, které mě přivádělo do mdlob. Můj penis propouštěl první známky toho, že opravdu nebude trvat dlouho a já…
Vždycky jsem si představoval, co všechno s Mareem budu dělat v téhle chvíli. Ale všechny ty představy vzaly za své. Nedokázal jsem se ovládnout. Jen jsem se stihl pevně zapřít o ruce vedle jeho těla a už jsem jen mohl prožívat to neskutečné blaho, které zavalilo mé tělo prakticky v jednom okamžiku, na který jsem nebyl připravený.
Bylo to jako lavina, která se urvala z horského převisu. Převálcovala mé třesoucí se tělo a naprosto mě ovládla. Vzala s sebou všechno mé sebeovládání a zanechala jen spoušť. Zatajil jsem dech, když má bílá nadílka procházela Mareovými prsty a dopadala na jeho břicho. Nedokázal jsem mu věnovat ani polibek, ani jeden pohled. Vnímal jsem jen ten nádherný pocit, který přišel tak brzy, tak náhle…
Skoro jsem nevnímal ani Mareovy pohyby jeho pánve, když se i on přiváděl ke svému konci. Stále jednou rukou objímal naše chlouby a po chvilce i on přidal své sperma k mému. Jeho prsty ještě víc zesílily stisk, když se s hlasitým oddechováním a pohledem upřeným do mých očí poddal tomu, co právě probíhalo. Volnou rukou mě chytil kolem krku a přitáhl si m pro polibek.
Bez váhání jsem mu jej opětoval. Dolehl jsem na něj, podsunul jsem ruce pod jeho třesoucí se tělo a pevně jej objal. Naše pohyby pomalu ustávaly, jeho ruka ještě párkrát protáhla naše chlouby ve společném objetí, než povolil sevření prstů. Ale nedokázal ruku vytáhnout, když byla sevřená mezi našimi těly, těsně přitisknutými k sobě.
Jeho sametový jazyk se ještě chvíli otíral o můj, než nakonec i toho nebyl schopen, stejně jako já.
Ležel jsem na něm, a nedokázal jsem nic jiného než ho jen objímat. Ruka, kterou měl kolem mého krku, se po mém rameni svezla na postel, kde zůstala bezvládně ležet.
Po chvíli tichého a rychlého oddechování, kdy jsem se snažil přijít aspoň trochu k sobě jsem konečně zvedl hlavu.
Mareo měl přivřené oči, a také on ještě rychle a tiše oddechoval. A přesto se usmíval…
Chvilku jsem se na něj díval, než jsem ho políbil na rty.
„Promiň. Nedokázal jsem to ovládnout,“ omluvil jsem se mu s dalším polibkem.
Mareo se jen ještě víc usmál a konečně otevřel oči, aby se na mě podíval.
„Nevadí,“ zašeptal. „Taky jsem se nemohl dočkat, až s tebou budu.“
Nadzvedl jsem se, aby mohl konečně vytáhnout uvězněnou ruku. Chytl jsem ji a přitiskl jsem si ji k ústům.
„Miluji tě,“ políbil jsem ho na prsty a pak jsem je začal olizovat, aby na nich nezůstalo nic z toho, co na nich ulpělo.
Má chuť, kterou jsem už znal se mísila s tou jeho. Byla podobná, ale přesto něčím jiná. Chtěl jsem si ji zapamatovat stejně, jako to on udělal před dvěma dny. Nevynechal jsem jediné místo, které si žádalo důkladnou očistu. Díval jsem se, jak přitom Mareo přivřel oči a s pootevřenými ústy lehce oddechoval.
„Čekal jsem, že se něco takového stane, už když jsi mi otevřel dveře.“
Pustil jsem jeho ruku a zvedl jsem se do kleku. Položil jsem dlaně na jeho stále se třesoucí se břicho.
„Čekal jsi to?“ pátravě jsem se na něj zadíval.
Malinko přikývnul a rukou se dotkl mých, pod kterými se schovával náš společný výsledek tohoto rychlého aktu.
„Už když jsem přišel, bylo to cítit v celé pokoji. Věděl jsem to hned, jak ses ke mně přiblížil. Tvá vůně…“
Přestal mě hladit po prstech. Zapřel se a zvedl se do sedu.
Myslím, že červeň v mé tváři se ještě víc zvýraznila. Jako bych byl přistižen při něčem, co mělo být utajeno. Určitě to musel cítit i táta, a proto všechny tyhle jeho řeči. Ale já si ve své touze ani neuvědomoval, že se něco takového děje.
Mareo mě znovu chytil jednou rukou kolem krku a druhou zabořil do mých krátkých vlasů. Nedbal na to, že mu prokluzují mezi prsty. Hrál si s nimi a mě z toho naskakovala husí kůže.
I přesto, že jsem se styděl za to, jak moc rychlé to bylo, jak jsem se nedokázal ovládnout, byl jsem šťastný.
I já si začal hrát s jeho vlasy a hladit ho po zádech. Měl jsem to, po čem jsem tak dlouho toužil.
Svého milovaného vlka…
„Promiň, ale potřeboval bych se aspoň najíst. Nestihl jsem si zajít na večeři, protože si mě tvůj táta zavolal, než jsem tam stihl dojít. Prý se můžu najíst u tebe,“ pohladil mě Mareo ještě jednou po vlasech. „Potřeboval bych vstát, ale nějak…“ poplácal mě po stehnech, aby mi tím naznačil, že na něm stále sedím a on nemůže vstát.
„Jo, promiň. Nevěděl jsem, že jsi nevečeřel,“ slezl jsem z něj a pak z postele, i když se mi vážně nechtělo.
Byl jsem rád, že jsem ho měl tak blízko. A navíc… bez jediného kousku oblečení a já si ho konečně mohl nerušeně prohlédnout. A to, co jsem viděl, se mi vážně líbilo. Bylo to jako splněný sen.
Mareo také konečně vstal z postele a zamířil rovnou k vědru s vodou.
„Musím se trochu opláchnout,“ ukázal prstem na své břicho, kde měl dvojí nadílku.
I já jsem k němu došel, abych si aspoň opláchl ruce. Ale než jsem to udělal, ještě jsem je zvedl a přičichl si k nim. Připadal jsem si jak blázen, ale nemohl jsem si pomoct. Chuť i vůně Marea byla opravdu přitažlivá a já ji nedokázal odolat.
Nakonec jsem se usadil zpátky na postel, abych byl od něj dál a on se mohl aspoň v klidu najíst.
Nejraději bych tu halenu, kterou si navlékl, roztrhal, jen aby si ji neoblíkal. Po celou dobu, co on jedl, já ho pozoroval. Každému soustu, které vkládal do úst jsem záviděl. Pokaždé, když se olíznul, měl jsem chuť líbat ty jeho krásné plné rty.
Byla to chvíle naprosté pohody. Musel jsem se však držet, abych zůstal v klidu sedět na místě. Pozoroval jsem ho a znovu si v hlavě začal přehrávat to, co se před chvílí stalo.
Opravdu to bylo nečekané, nezvládnutelné a hlavně… rychlé. Kolikrát jsem si představoval, jaké to bude, a přitom jsem tuhle první příležitost zpackal jen tím, že jsem nedokázal ovládnout svůj chtíč.
Vstal jsem a sebral ze země halenu, abych se i já oblékl. Už jsem si ji přetahoval přes hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Co je?“ ozval jsem se a zamířil ke dveřím.
„Donesla jsem dřevo na přiložení,“ ozval se za nimi hlas Yasu.
Otočil jsem se na Marea a pak ke krbu. Mareo přece říkal, že nikdo nepřijde, ale byla pravda, že dřeva povážlivě ubylo a zřejmě by nám nevydrželo celou noc. Ale přesto jsem začínal být naštvaný, že nás Yasu vyrušuje.
Mareo se také ohlédl ke krbu.
„Zařídím to, běž si lehnout,“ ukázal mi na postel, když viděl, jak začínám nabírat ztrácet svůj klid.
Zhluboka jsem se nadechl, ale pak jsem udělal, co chtěl. Měl jsem v plánu s ním být celou noc a nechtěl jsem to ničím pokazit.
Mareo počkal až zalezu do postele a pak otevřel dveře. Yasu za nimi stála s plnou náručí dřeva na otop. Na moment se podívala na mě a pak na Marea. Měl jsem pocit, jako by se i zamračila, ale ona hned odvrátila pohled a zamířila k ke krbu.
„Už nemusíš chodit,“ promluvil na ni Mareo. „Další dřevo si donesu sám, pokud bude potřeba.“
Yasu si ho prohlédla od hlavy až k patě a znovu se zamračila.
„Dostala jsem příkaz se postarat o ohniště,“ zamítla Mareův návrh.
„To mě nezajímá. Prostě se starej o jiné, do tohoto pokoje už dnes nechoď.“
V údivu jsem pozvedl obočí, když jsem slyšel Mareovo hrdelní zavrčení.
„Jak myslíš, ale veliteli si to pak vysvětlíš sám,“ pokrčila Yasu rameny.
Sehla se a už chtěla dřevo uložit na místo, když náhle vykřikla a sesunula se k zemi. Dřevo se rozletělo po pokoji a Yasu se s nářkem skrčila a chytla se za kotník.
„Co se děje?“ vykřikli jsme s Mareem současně.
Vyskočil jsem z postele, ale to už se k ní Mareo skláněl.
„Podvrtla jsem si nohu,“ otřela si jednou rukou slzy, zatím co druhou svírala svůj kotník.
„Ukaž, podívám se na to,“ dřepl si k ní a odstrčil její ruku. Opatrně ji chytil za kotník, ale ona ho vzápětí odstrčila.
„Bolí to!“ vykřikla a znovu se chytla za nohu.
„Můžeš vstát?“ došel jsem k nim a podal ji ruku.
Natáhla se ke mně a s mou pomocí se postavila na nohy. Chtěla udělat krok, ale noha se ji podlomila a ona skončila v mé náruči. Zachytil jsem ji na poslední chvíli, jinak by skončila znovu na zemi.
„Musíš jít k Ichimu,“ držel jsem ji, aby znovu nespadla.
„Nedojdu k němu,“ víc se o mně zapřela a znovu ji začaly téct slzy. „Mohl bys ho zavolat sem?“
Mareo chvilku přemýšlel s pohledem upřeným na nás dva a pak zavrtěl hlavou.
„Nikdo Ichiho volat nebude. Zavolám strážce, aby tě tam odvedl.“
Otočil se a zamířil ke dveřím. Otevřel je a vyhlédl na chodbu. Chvilku se rozhlížel a pak se vrátil zpátky k nám.
„Pomůžu ji,“ navrhl jsem.
Ač mi Yasu vadila, přesto mi ji bylo v tuhle chvíli líto. Ještě víc mě chytla za košili a přitiskla se ke mně.
„Budu ráda,“ špitla.
„Jsi normální?“ obořil se na ni Mareo. „Kenji je zraněný a nebude se s nikým tahat!“
Znovu vyšel na chodbu, ale když zjistil, že tam strážce stále není a nikdo se ani nepohyboval poblíž, vztekle zavřel dveře.
„Pomůžu ti já, bude to rychlejší.“
Popadl kalhoty, rychle je na sebe natáhl a nazul si topánky, které ztratil po cestě k posteli, když jsem se na něj předtím vrhnul. Došel k nám a doslova vyrval Yasu z mé náruče.
„Tak jdeme,“ podepřel ji.
Yasu udělala opatrně dva kroky, ale na to znovu sykla bolestí a zastavila se.
„Kenji, otevři mi dveře,“ poručil Mareo a pak bez řečí ji zvedl do náruče, jako by ani nic nevážila. „Hned se vrátím. Ty se zavři a nikam nechoď.“
Bylo mi sice Yasu líto, ale moc se mi nelíbilo, jak ji Mareo držel v náruči. Ale pro tuhle chvíli to bylo asi to nejlepší, co se dalo dělat. Někdo by pro Ichiho musel jít. Nejspíš by šel Mareo. Já bych tu s ní musel zůstat sám, což mi nebylo moc po chuti a kdo ví, za jak dlouho by Ichi přišel. Takhle to bude nejrychlejší…
„Vrať se hned,“ natáhl jsem se k Mareovi a pošeptal mu ta slova do ucha, když s Yasu v náruči vycházel na chodbu.
Přesto mě však žárlivost donutila zůstat stát na chodbě a dívat se za nimi, dokud mi nezmizeli z dohledu. Štvalo mě to. A to že hodně. S pohledem do prázdné chodby jsem přemýšlel, jak to udělat, abychom měli s Mareem konečně klid. Abychom měli pro sebe čas a nikdo nás přitom stále nerušil.
Ale nedokázal jsem na nic přijít. Byl jsem tak rozladěný, že jsem úplně zapomněl i na ten úžasný pocit, který jsem ještě před pár chvilkami měl, než nás vyrušila Yasu.
Proč se pořád musí všechno tak kazit?
Naštvanost mě neopustila ani ve chvíli, kdy jsem se otočil zpátky do pokoje. Aspoň v tom, jsem chtěl Marea poslechnout, tak jsem jen mávl rukou za sebe, abych zabouchnul dveře. Jenže jsem o ně nestihl ani prsty zavadit. Místo toho, jsem ucítil silný stisk na zápěstí.
„Co?“
Chtěl jsem se otočit, ale to už jsem nestihl. Byl jsem sražen k zemi, s rukou zkroucenou za zády a na krku jsem ucítil ostří dýky.
„Něco jsem ti říkal,“ zavrčel mi do ucha známý hlas. „Mám tě zabít?“
Kiichiho meč klepl o zem, když mi zaklekl do zad. Trhnul jsem sebou, ale on se ještě víc zapřel.
„Pošleš Marea pryč. Rozumíš?“ druhou rukou mě popadl za vlasy a trhnul s nimi dozadu.
„Seru na tebe!“ vyštěkl jsem na něho.
Sehnul se ke mně blíž a přičichl si ke mně.
„Mám tě zabít hned?!“ začal zuřit, když si potvrdil, že to, co bylo cítit v pokoji, bylo cítit i ze mě. Zvlášť, když jsem na sobě měl jen halenu a jinak nic.
„Zkus to!“ křikl jsem na něho, aniž bych přemýšlel nad tím, že to opravdu může udělat.
Vztek, který jsem měl předtím, se jeho útokem ještě víc znásobil a zatemnil mi mysl.
„Řeknu Mareovi, že jsi to ty, kdo-“
„Kdo, co? Komu si myslíš, že bude věřit? Někomu, kdo se pořád jen vzteká a zaútočil na mě, před ostatními, nebo mě, s kým se zná už od malička?“ prudce mi zatlačil hlavu do podlahy, až to zadunělo.
„Jsi zmetek,“ zavrčel jsem.
Volnou ruku jsem se nečekaně natáhl před sebe. Popadl jsem jedno z těch polen, co Yasu rozházela po pokoji, a prudce jsem se rozmáchl za sebe. Tím nárazem mi vypadlo z ruky, ale stačilo to. Kiichi zaklel a jeho sevření povolilo. Podařilo se mi uvolnit, když jsem trhnul celým tělem a znovu se po něm ohnal. Zachytil jsem ho za halenu a škubnul s ním. Přeletěl přese mne, dýka mu vypadla, ale na poslední chvíli se zapřel rukama o podlahu. Vyskočil na nohy tak rychle, že jsem ani nestihl zareagovat.
„Pošleš Marea pryč, nebo tě vážně zabiju!“ prudce mě nakopl.
Chytl jsem se za bok a zkroutil se do klubíčka, jak mě bolest ochromila.
„To je poslední varování!“
Chtěl jsem ho chytit za nohu, kterou znovu proti mně vykopnul, ale nestihl jsem to. Místo toho mi málem vyrazil dech.
Zvedl ze země dýku a zasunul si ji do pouzdra. Ještě jednou se na mě opovržlivě podíval a pak s klidem, jako by se nic nedělo, odešel. Dokonce nezapomněl za sebou zavřít dveře.
Chvíli jsem ještě ležel na podlaze a držel se za břicho. Měl jsem neskutečnou zlost. Tak velkou, že se mi z toho chtělo až brečet.
Kiichi má pravdu. Co udělá Mareo, když mu to řeknu? Bude mi věřit, když jsem Kiichiho napadl, aniž by mi k tomu zavdal příčinu? Určitě si bude myslet, že si ze žárlivosti vymýšlím a bude věřit tomu, co mu ten zmetek nakecá.
„Krucinál!“ vztekle jsem praštil pěstí do podlahy.
Jsem v koncích. Jak mám dokázat, že je to právě Kiichi, aniž by mě obvinili ze lži?
„Do háje! Sakra!“ zaklel jsem znovu, a ještě párkrát si praštil do podlahy.
Když bolest trochu odezněla, zvedl jsem se na kolena. Prohlédl jsem se, jestli se mi neotevřelo zranění. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo byl Kiichi tak chytrý, ale nakopl mě do míst, kde jsem nebyl zraněný. Nikde jsem neměl ani náznak krvácení, jen mě bolel celý bok od těch kopanců.
Sere mě to. Vážně mě to sere. Co mě vlastně Yakei učil, když mě tu kde kdo položí na lopatky, a ještě dostanu pořádný výprask? Má Itachi pravdu v tom, že jsem vážně tak neschopný, že se nehodím ani na službu u stráže?
Klečel jsem na té zemi, a opravdu jsem měl na krajíčku. Ne bolestí, ale vztekem, nad svou vlastní neschopností, se mi chtělo brečet.
Abych si aspoň trochu ulevil, popadl jsem to poleno, kterým jsem praštil Kiichiho a vzteky jsem s ním mrsknul proti dveřím. Narazilo do nich v momentě, kdy se klika pohla a dveře se pootevřely.
„Co děláš?“ zarazil se Mareo.
„Nic, uklízím,“ zavrčel jsem, aniž bych dokázal ovládnout vztek v hlase. „A zadře jsem si třísku!“ dodal jsem rychle, abych vysvětlil svůj tón v hlase.
„Ale krb je druhým směrem,“ zasmál se Mareo a ukázal ke krbu.
Už chtěl vejít dovnitř, když se zarazil.
„Kde jsi byl?“ otočil se zpátky, když zaslechl blížící se kroky, které se rozléhaly po celé chodbě. „Hledal jsem tě. Potřeboval jsem, aby někdo pomohl Yasu k Ichimu!“ řekl mírně vyčítavým hlasem.
„Měl jsem obchůzku. Snad to znáš, ne?“
Zatnul jsem ruce v pěst. Ten nenáviděný Kiichiho hlas mi znovu rozproudil krev v těle tak moc, až mě zas zabolelo nakopnuté místo.
Tak proto měl Kiichi meč a dýku. Má službu a právě tady… To mi ještě scházelo, zvlášť, když chce, abych poslal Marea pryč! Určitě je mu jasné, že když si postavím hlavu, tak se mnou nic nehne. Proto mi to řekl a doufá, že to udělám… Ten zatracený…
„A co je Yasu?“ jeho hlas se přiblížil až moc blízko.
„Asi si vymkla kotník. Musel jsem ji odnést k Ichimu,“ povzdechl si Mareo.
Pohlédl jsem ke dveřím. Kiichi se u něj zastavil a zvědavě nakouknul do pokoje.
„Hledáš poklad?“ ozval se směrem ke mně.
„Vypadni!“ křikl jsem na něj.
Chtěl jsem po něm hodit poleno, ale hned jsem se zarazil, když se po mně ohlédl i Mareo.
Sklonil jsem hlavu, abych se na ně nemusel dívat. Musel jsem se ovládat, abych ze vzteku neřekl něco víc, co by prozradilo, že se tu něco stalo.
„Co jsem provedl, že mě tak vyhazuješ?“ zeptal se Kiichi nevinně.
Provokuje. Ten zmetek provokuje… Zabiju ho!
Pomalu jsem se z kleku zvedal na nohy a přísahal bych, že se kolem mne začala rozprostírat vražedná aura.
„Kenji si musí jít lehnout a ty máš službu. Tak se nezdržuj, nebo jestli tě velitel uvidí, jak tu postáváš, tak bude zle,“ zasáhl do toho Mareo a jemně popostrčil Kiichiho dál de dveří.
Ve chvíli, kdy vcházel dovnitř, se na mě Kiichi ještě podíval s výrazem, který mi jasně říkal: „Nezapomeň na mé varování!“
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: tak druhá část 15 kapitoly je tu. Snad Kenjimu odpustíte, že to jeho poprvé neproběho tak, jak by člověk očekával. Ale je mladý a nedočkavý a opravdu nedokázal svou touhu ukočírovat. Bylo to silnější než on :D ALE! Příběh ještě nekončí :)
PS: zřejmě tam budou chybky, tak se dopředu omlouvám. Ale ještě to pak projdu a co najdu, opravím. :)