Studený vzduch se mi otřel o tvář. Vůně sněhu se mi usadila v nose a já se začal probouzet.
Opatrně jsem otevřel oči v momentě, kdy se nade mnou někdo skláněl.
„To je dost,“ ozval se Ichiho hlas.
Bylo před rozedněním a nebylo ještě tolik světla. Ale jeho tvář, kterou jsem nejdříve viděl rozmazaně, začínala dostávat jasné rysy.
„Je mi zima,“ otřepal jsem se a přitáhl jsem si peřinu víc ke krku.
„Otevřel jsem okno, aby ti to pomohlo probrat,“ zvedl se Ichi a přešel k oknu, aby ho zavřel.
„Proč jsi tady?“
„Zapomněl jsem ti dát byliny na odvar,“ vrátil se ke mně a ukázal rukou ke stolku. „A hned jsem ti jeden uvařil. Chtěl jsem, aby sis ho hned vypil, ale nemohl jsem tě probrat.“
Sedl si na postel a přiložil mi ruku na čelo. Druhou si dal na své čelo a chvilku tak nehnutě seděl.
„Je mi dobře,“ odstrčil jsem ho.
„A proto jsem tě nemohl vzbudit? Horečku nemáš, ale ještě trochu hřeješ, tak to hned vypij,“ natáhl se ke stolku a podal mi hrnek, ze kterého se kouřilo.
Odtáhl jsem peřinu, abych se mohl posadit. Ichi se na mě zadíval a pak se začal mračit.
„To nemáš ze včerejška,“ dotkl se mého krku, když jsem si od něj převzal hrnek. „Co se stalo?“
„Co by se mělo stát, když jsem tu celou noc a spal jsem?“ odsekl jsem a otočil hlavu směrem k oknu.
„Podívej, Kenji. Možná tak vypadám, ale nejsem blbej. Dveře jsi měl pootevřené. Nemohl jsem tě probrat, jako bys byl v bezvědomí. To nebyl normální spánek. Tak co se stalo?“
„Řekl jsem, že nic,“ díval jsem se dál do okna a upíjel čaj, který chutnal příšerně. „Aspoň si to mohl přisladit.“
„Stévie by přerazila účinek některých bylin.“
„Blbost…“
„Hele, jsem felčar já, nebo ty?“
Ichi vstal, přešel ke krbu, kde pomalu dohasínal oheň a začal přikládat.
Já se konečně přestal dívat do okna a začal jsem ho pozorovat. Přesto jsem byl myšlenkami někde jinde.
Rozhodně se mi to nezdálo. Byl tu a potvrdil mi to i Ichi.
Bezděky jsem se jednou rukou dotkl krku, kde jsem stále cítil ty jeho prsty, které mě svíraly tak, že jsem se nemohl nadechnout.
„Přijdu po obědě. Nebudeš se potulovat po zámku. Budeš v posteli, ať se konečně můžeš dát do pořádku. Jsi ten nejhorší nemocný, kterého jsem kdy ošetřoval. No… úplně nejhorší ne. Jsi stejný jako Isao. Ten si nechal dobrovolně zahnisat celé zranění na zádech jen proto, že nechtěl nikomu říct, aby ho ošetřil,“ nervózně Ichi mlasknul, jak ho to nejspíš štvalo.
„Budu tady,“ uklidnil jsem ho.
To mu stačilo na to, aby se uklidnil, posbíral si své věci a konečně vypadl z pokoje.
Jakmile se za ním zavřely dveře, otočil jsem se znovu k oknu. Opravdu teprve svítalo a sluneční paprsky dělaly sníh ještě zářivějším. Hustě sněžilo a podle vrstvy na okenním parapetu, nejspíš už delší dobu.
Kdo by taky v takovém počasí šel ven…
Ani nevím, jak dlouho jsem tak seděl, a přemýšlel. Přes ty myšlenky jsem si ani neuvědomil, že stále v rukách svírám ten prázdný hrnek. Tolik věcí se mi honilo hlavou. Nejvíc však představy, které se mi vůbec nelíbily.
Co na tom, že mi vyhrožoval smrtí. Těch už bylo a poradím si s ním. Ale to, co řekl o Mareovi…
Nedá mi ho? Vždyť mu vůbec nepatří. Mareo je můj a on na něj nemá právo. Ale mají společný pokoj a jeden neví… Tak tyhle slova mě straší nejvíc.
Věřím Mareovi, ale nevěřím Kiichimu. Kdo ví, co všechno je schopný udělat, jen aby dostal Marea do…
„Do háje!“ zaklel jsem nahlas, když jedna z mých představ byla víc než zřetelná.
Řekl bych, že se mi to skoro odehrávalo před očima a ve mně začala vřít krev.
Musím se uklidnit. Musím…
„Co se děje?“ ozvalo se náhle ode dveří.
Lekl jsem se až tak, že mi hrnek vypadl z ruky a skutálel se na zem. Podíval jsem se ke dveřím…
Byl jsem tak zamyšlený, že jsem ani neslyšel, že někdo vchází.
Táta se zamyšleně blížil k mé posteli a celou dobu mě pozoroval, jako by chtěl vyčíst, kdo ví co.
„Nic se neděje,“ pokrčil jsem rameny.
Mrknul jsem na hrnek, který se rozbil na několik kusů, ale hned na to jsem si lehnul a přitáhl si peřinu co nejvíc ke krku.
„Nic se neděje?“ došel ke mně táta a nečekaně ze mě tu peřinu strhnul. „A co má být tohle?“ chytl mě pevně za bradu a natočil mi hlavu bokem.
Chvilku si prohlížel můj krk, mírně mi stáhnul halenu, ale když zjistil, že nic jiného na mě není, krom starých zranění, zas mě pustil. Zvedl peřinu ze země a zas mě přikryl.
„Jak mi to vysvětlíš?“ namířil na mě prst. „Byl za mnou Ichi…“
„Nemám ti to jak vysvětlit,“ zamrčel jsem a pohodlně se uložil.
Už je zbytečné se před tátou schovávat pod dekou. A s Ichim si to ještě vyříkám. Musí taky všechno vykecat.
„Tak poslouchám,“ překřížil si táta ruce na hrudi.
„Nevím, co ode mne chceš slyšet. Byl jsem celou noc tady.“
„Přišel sem za tebou někdo?“ na moment pootočil hlavu ke dveřím, jako by hledal odpověď.
„Co já vím, kdo tu byl přiložit do ohně? Spal jsem.“
„Kenji! Dobře poznám, když mi neříkáš pravdu a dobře poznám od čeho jsou ty otlaky na tvém krku! Tak kdo to byl?!“
„Nevím, o čem mluvíš. Asi jsem se ze spaní držel za krk sám,“ zamračil jsem se na něj, protože jsem nehodlal odpovídat.
„Dobře, jak chceš.“
Táta svěsil ruce, otočil se a bez řečí odkráčel z pokoje na chodbu. Nechal otevřené dveře a já mohl slyšet, jak volá na strážného, co má až do rozednění službu uvnitř zámku. Chvíli ho zpovídal, ale zřejmě se nic nového nedozvěděl. Podle něj jsem z pokoje nevyšel a on neviděl nikoho, kdo by ke mně vešel. Ale je fakt, že před mým pokojem nestál celou noc, protože měl obchůzku.
Táta ho propustil, na moment se ještě otočil ke mně. Chvíli se na mě z chodby díval, ale po chvíli mi zmizel z dohledu.
Oddychl jsem si. Konečně jsem měl klid a já mohl zas přemýšlet nad tím, co udělám s Kiichim a jestli nebude lepší si o tom promluvit s Mareem.
Na chodbě to po nějaké době začalo ožívat. Ospalí strážci se pomalu trousili na snídani, aby se najedli a mohli nastoupit do služby. Já s napětím sledoval dveře od pokoje naproti mému. Netrvalo dlouho a přeci jen se otevřely.
Rozespalý Mareo vykoukl ven, podíval se nalevo a pak napravo, jako by se ujišťoval, že táta není někde poblíž, a pak s úsměvem zamířil přes chodbu rovnou ke mně.
Nemohl jsem se na něj vynadívat. Takhle po probuzení jsem ho vlastně viděl poprvé a musel jsem uznat, že se mi moc líbilo, jak byl ještě rozespalý, vlasy rozházené a věci jen tak nedbale navlečené, jako by se oblíkal ještě v polospánku.
Zavřel dveře, aby nikdo nenakukoval dovnitř.
„Dobré ráno,“ sklonil se ke mně a políbil mně.
Hned jsme ho chytl kolem krku a stáhl si ho k sobě. Na poslední chvíli se zapřel o ruce, aby na mě nedolehl celou svou váhou.
„Kenji…“ chytl mě za ruku a snažil se vyprostit z mého objetí. „Co tak zhurta? Myslel jsem, že ještě budeš spát.“
„Měl jsem špatné sny.“
Znovu jsem se přitiskl na jeho rty, abych si toho polibku ukradl co nejvíce, než zase odejde do služby.
„To pořád chodíš tahle na stráž? Máš někdy volno?“
„Mám a zrovna zítra. Půjdu ráno za rodiči, takže tu nebudu dva dny,“ povedlo se mu konečně uvolnit z mého objetí a usadil se vedle mě. „Slyšel jsem Kaidu, když jsem vstával. Stalo se něco?“
„Ne, jen si myslí, že jsem se v noci toulal,“ pousmál jsem se.
V duchu jsem však už přemýšlel nad tím, jak mám schovat krk, aby to Mareo neviděl. Nenápadně jsem si přitahoval pokrývku, jako že si ji chci srovnat a celou dobu jsem měl hlavu co nejvíc zaraženou mezi rameny. Už jsem to skoro měl, ale náhle mě Mareo chytil za ruku a zastavil ji.
„Neříkej mi, že je ti zima,“ usmál se na mě. „To tě ani ten polibek nerozehřál?“
Sevřel mi ruku a přitáhl si ji k ústům, aby mě na ni políbil. Přiblížil se znovu k mému obličeji…
„Nebo přede mnou chceš znovu schovávat svou nahotu?“
Zasunul druhou ruku pod peřinu a pohladil mě po břiše. Tiše jsem vydechl, když mi naskočila husí kůže. Vzrušení se přihlásilo hned s jeho polibkem a dotekem. A to se prakticky ještě nic nestalo.
„Víš, že takhle po ránu je milování nejlepší?“ znovu mě políbil na rty. „Stydíš se?“
Jen jsem zavrtěl hlavou, protože jsem nebyl schopen ze sebe dostat normální slovo. Jeho dech se otíral o mou tvář, jedna ruka svírala mou a druhá putovala pod přikrývkou po mém břiše nahoru. Jemně zavadil o mé bradavky, které na to hned zareagovaly. Lehkými doteky se posouval výš a výš. Prsty se otřely o mé rameno a po jeho linii postupovaly ke krku.
„Nebo,“ naklonil se k mému uchu a mírně do něj kousnul. „Nebo jsi přede mnou chtěl schovat svůj pohmožděný krk?“ zašeptal hlasem, který mě málem odrovnal.
Avšak ta slova rázem zastavila veškerou mou nastupující touhu…
„Co jsi v noci dělal? Byl jsi tady opravdu celou noc?“ jeho hlas v momentě zhrubnul a zněl hodně přísně.
„Spal jsem, tak kde bych měl být?“ snažil jsem se mluvit klidně.
Přesto jsem však ucuknul hlavou a vyškubnul svou ruku z jeho sevření.
„Co pořád všichni máte? Ichi, táta a teď ty,“ zamračil jsem se.
Takhle jsem si ráno s Mareem nepředstavoval. Takhle rozhodně ne.
„Proč si pořád všichni myslíte, že jsem něco vyváděl?“ odstrčil jsem Marea, abych se mohl posadit.
„Protože jsi horká hlava, Kenji,“ odpověděl Mareo, ale snažil se, aby už nezněl tak přísně.
Přesto jsem v jeho hlase vycítil nedůvěru.
„Jsi snad můj táta?“
„Nejsem. Ale nechci, aby ses do něčeho namočil, aby se ti něco stalo. Tak mi řekni, co se děje a nějak to spolu vyřešíme.“
Zarazil jsem se.
Mám mu to říct? Bude mi věřit, nebo si bude myslet, že ze mě zase mluví jen žárlivost a já na Kiichiho chci za každou cenu hodit nějakou špínu?
„Není to nic, co by se muselo řešit až u samého krále. Je to v pohodě,“ chytl jsem ho opatrně za ruku. „Prosím, Mareo, nech to být.“
„Nenechám,“ zamračil se na mě. „Dost jasně vidím, že tě někdo škrtil, co kdyby se mu to povedlo? Kde se to stalo? Kdo to byl?“
Mareo se prostě nedal odbýt. To s tátou to bylo lehčí. Ten aspoň odešel a nechal mě být.
Zarytě jsem mlčel.
Vážně nevím, jak by se tvářil na to, co bych mu řekl. Kiichiho zná dlouho a po včerejšku, kdy jsem po něm skočil…
„Tak, Kenji, kdo to byl?“
„Víš, co?“ zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se mu do obličeje. „Je jedno, co se stalo, nebo nestalo. Jsem zvyklý na výhruž-“
Zasekl jsem se.
Krucinál, tohle jsem nechtěl říct…
„Kdo ti vyhrožoval? A proč?“
Sevřel jsem pevně rty. Otočil jsem se a svěsil nohy na druhé straně postele, abych mohl vstát. Nechtěl jsem Mareovi lhát a nechtěl jsem mu ani říct pravdu. A tím, jak byl tak blízko, to bylo těžké.
Popošel jsem blíž k oknu, na moment jsem se zadíval ven, jak se noční stráž už dívá k zámku v očekávání brzkého vystřídání, a pak jsem se otočil zpátky.
Opřel jsem se zadkem o stěnu, založil jsem si ruce na hrudi přesně tak, jak to dělává táta a podíval jsem se na Marea.
„Nevím, co přesně se stalo,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení. „Spal jsem a jen vím, že mě něco dusilo, ale když jsem se pak probral, byl tu Ichi a snažil se mě probrat. Jen si matně vzpomínám, že mi někdo něco říkal, než mě praštil do hlavy. Ale už nevím, co a nevím, kdo. Bylo to moc rychlé a já jsem byl rozespalý.“
Nelhal jsem mu, ale ani jsem neřekl celou pravdu. Doufal jsem však, že se uklidní a přestane vyzvídat.
Mareo po mých slovech vstal. Zamířil ke mně, ale po třech krocích se zastavil, když uslyšel volání z chodby.
„Půjdu. Za chvíli musím být na službě.“
„Přijdu za tebou na chvíli,“ přestal jsem se opírat a došel jsem k němu.
„Ne. Dnes jsem v královském křídle, tam nemůžeš,“ zamítl můj návrh. „Ale přijdu hned, jak mi skončí služba. Slibuji.“
Rychle jsem ho chytl kolem krku a přitáhl jsem si ho k sobě pro polibek.
„Promiň, že jsem byl takový. Ale bojím se toho, že tu mezi námi je někdo, kdo na tebe mohl zaútočit,“ pohladil mě Mareo po zádech a na moment mě k sobě přitiskl. „Zkusím něco zjistit.“
„Určitě se ti s tím nikdo nepochlubí a nechci, aby ses vyptával. Nemám zájem pak poslouchat řeči ostatních. Nechci, aby se mě vyptávali. Možná bude lepší jen se dobře dívat a pozorovat ostatní. Všechny, i ty, které už znáš dlouho. Možná jen třeba někomu vadí, že je můj táta velitel. Kdo ví, co za tím stálo.“
Opřel jsem si hlavu o Mareovu hruď a zavřel oči.
Stál bych takhle klidně až do večera. Ale to by musel odejít i se mnou na stráž. A první, komu by se to nelíbilo, by byl táta, kterého hlas se jak na zavolanou roznesl chodbou.
Mareo mě pustil a rychle ode mne odstoupil.
„Nechoď do jídelny. Nechám ti tu donést snídani. Řeknu Yasu, aby se o to postarala.“
Po tom vysloveném jméně, jsem svraštil obočí.
„Neboj. Myslím, že si nápadníka už bude hledat jinde. Minule jsem ji to celkem jasně vysvětlil,“ zasmál se Mareo, když viděl, jak se mračím. „Tak já jdu, nebo budu muset na stráž bez snídaně. Večer teda přijdu. Slibuji.“
Došel ke dveřím, otevřel je a jako zloděj opatrně nakouknul ven. Právě kolem procházela malá skupinka vlků, tak rychle otevřel úplně a přidal se k nim, jako by s nimi byl už od samého začátku.
Nechal jsem dveře otevřené. Jen jsem k nim ještě rychle došel a také vyhlédl na chodbu, abych ještě stihl zahlédnout Mareovy záda, než zmizel za rohem.
Stál jsem mezi těmi dveřmi dlouho. Věděl jsem, že se Mareo ještě vrátí do pokoje, aby se oblékl a připravil na službu a nechtěl jsem propást jediný okamžik, kdy bych ho mohl aspoň na chvíli vidět.
Jen jsem na moment ustoupil, když přišla Yasu s mojí snídaní a ukázal jsem jí, ať mi to položí na stolek. Než odešla, stihla ještě přiložit do ohně a trochu poklidit nepořádek, který tam zůstal po Ichim a taky ten rozbitý hrnek, kterého střepy stále ležely na zemi.
Já ji však celou dobu ignoroval a jen upíral zrak na konec chodby, kde byla odbočka k jídelně.
Když se Mareo objevil v doprovodu dalších dvou vlků, opřel jsem se o futra a celou jeho cestu až k pokoji jsem se na něj díval. Nenápadně na mě mrknul, když vcházel do svého pokoje.
Nechal dveře otevřené a já se mohl dívat, jak se převléká. Jeho krásné tělo se přede mnou ukázalo a než ho stihl zahalit do čistých věcí, vhodných na službu v královském křídle, málem mi tekly sliny až na bradu. Měl jsem chuť tam za ním jít, zabouchnout dveře a povalit ho na postel.
Ale tak jsem se opravdu mohl jen dívat s pocitem, že mě snad tím i provokuje, podle jeho letmých pohledů směrem ke mně.
Když si oblékal košili, už jsem to nedával. Měl jsem už nakročeno směrem k němu, když se ozval tátův hlas.
„Odneste to hned vedle.“
Otočil jsem se. Stál před svým pokojem a ukazoval směrem ke mně.
Co to má být?
Odpověď přišla vzápětí. Dva vlci, co tu pracovali jako sloužící, vyšli a nesli…
Postel? Co?
„Kenji, běž na bok,“ mávl na mě táta, abych jim uhnul.
Zcela šokovaný jsem ustoupil, aby mohli s tou postelí projít do mého pokoje. A nebyl jsem sám. I Mareo, který právě vyšel od sebe, se zastavil a díval se na ně, pak na mě a pak na tátu.
Podle jeho výrazu myslel zřejmě na to samé, co já.
Nejspíš jsem v háji. Budu míc spolunocležníka a ne ledajakého.
„Ode dneška budu spát s tebou v pokoji.“
Tátův úsměv, který přitom měl, bych mu nejraději vymazal z tváře.
„Potřebuješ něco?“ otočil se k Mareovi, když si všiml, jak zcela nehnutě stojí a sleduje to dění. „Měl by sis pospíšit. Víš, že se stráž musí vyměnit, než se král vzbudí.“
„Proč se sem stěhuješ?“ zavrčel jsem a nedokázal jsem v hlase skrýt to rozladění. „Bojíš se, abych někam neutekl?“
„Ne,“ postrčil mě táta do pokoje. „Je to proto, abys neměl v noci nevítanou návštěvu.“
Já už jen přes jeho rameno zahlédl, jak Mareo sevřel ruce v pěst, ale přesto poslušně odešel na službu.
„Tati!“ dovolil jsem si mírně zvýšit hlas. „Chováš se ke mně hůř, než když jsme žili ve vesnici! Co jsem udělal, že tohle děláš? Proč mi pořád bráníš v tom, abych se viděl s Mareem? Vždyť o něm víš a není mi pět, abys mě hlídal jak malé děcko!“
Měl jsem toho právě dost a podle toho jsem i s tátou začal mluvit. A bylo mi jedno, kdo mě slyší.
Vlci, kteří právě postavili postel pod jedno okno, jen pootočili hlavu a pak se podívali na sebe. Zřejmě nečekali, že se stanou svědky něčeho takového a byli zvědaví, jak se to vyvine.
„Doneste mi ještě matraci a zbytek si už obstarám sám,“ urychlil táta jejich odchod, když si všiml, že nějak nápadně zpomalili.
Táta stál a čekal, až udělají to, co po nich chtěl. Za celou tu dobu neřekl ani slovo. Já byl taky zticha a jen ho propaloval pohledem. Když konečně uložili matraci a odešli, táta zavřel dveře.
„Tak podívej, Kenji. Bylo by dobré, aby sis uvědomil, že jsem tu velitel a nebudeš tu na mě před strážnými ani před služebnictvem zvyšovat hlas,“ řekl dost přísně, až mi z toho naskočila husí kůže.
„Jsem tady ne kvůli Mareovi, ale kvůli tomu, co ti udělal tohle,“ ukázal prstem na můj krk.
„Dokážu se o sebe postarat!“ vyštěkl jsem.
Teď jsme byli sami a já s tátou mluvil tak, jak jsem byl zvyklý.
„Stejně jako dneska v noci?“ přišla vzápětí odpověď.
„Byl jsem unavený. Tvrdě jsem usnul a ten někdo mě překvapil. A myslím si, že mi stejně nechtěl nic udělat. Kdyby ano, stejně bych už nežil!“
„Kenji!“ okřikl mě táta.
Zarazil jsem se. Připomněl jsem mu tím, že přišel o svého syna a málem přišel i o mně.
„Promiň, tati,“ sklonil jsem hlavu. „Nechtěl jsem…“
„Já vím,“ přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. „Ale mám o tebe opravdu strach. Jen co jsi sem dorazil, už sis udělal nepřátele. Dokud se to neuklidní, dokud se se všemi neseznámíš, budu tě mít na očích, ať se ti to líbí nebo ne. Je tu spousta dobrých chlapů. Hodně se od nich můžeš naučit a věř tomu, že skoro všichni by ti přišli na pomoc, kdyby se něco dělo. Jen nevíme, kdo je ten jeden, který tě napadl, a proč to udělal.“
„Vím. Budu se snažit. Budu se vyhýbat problémům, ano? Slibuji. Tak nemusíš…“
„Věřím, že se snažit budeš,“ přerušil mě táta. „Ale prozatím budu s tebou v pokoji…“
To je sen. To je snad zlý sen. Komu jsem co udělal?
Den se vlekl jako nikdy jindy. Bylo to ještě horší než ty zimní dny ve vesnici vyhnanců. Myslel jsem, že se nudou ukoušu. Ale kdyby to byla jen obyčejná nuda. Bylo to něco horšího. Hlavu jsem měl plně zaměstnanou Mareem. Svými představami, co všechno bychom mohli dělat, kdybychom byli sami… A vždy, když ta představa byla v nejlepším, objevil se mi v hlavě táta nebo Kiichi.
Proč? Proč mě nenechají na pokoji? Jsem už dospělý vlk. Spousta jiných v mém věku už hledá někoho, s kým by mohli žít, nebo dokonce už někoho mají. A mě se pořád někdo staví do cesty. Copak neví, jak těžké to pro mne je? Potřebuji s někým být. A nemusím hledat, protože jsem ho už našel. Ale potřebuji s ním být… Zamiloval jsem se, toužím po něm svým srdcem i svým tělem. Toužím po jeho těle tak moc, až to bolí… Tak dlouho to trvalo, než jsme se k němu dostal. Tak proč nám pořád někdo brání v tom, abychom mohli být spolu?
Nevyšel jsem z pokoje skoro celý den. Byl jsem pro dnešek ten nejvzornější nemocný, jakého si Ichi mohl přát. Když se za mnou po obědě zastavil, dostal jsem dokonce i pochvalu. Prý už mám zdravější barvu, nikde nic nekrvácí a pokud to bude takhle pokračovat, tak za pár dní bych měl být už fit.
Div mě nepodrbal za ušima. Stačilo jen šťastně štěknout a zavrtět ocáskem.
Občas jsem se přeci jen prošel po chodbě. Sem tam jsem se zastavil na opačném konci, tak kde se šlo do královského křídla, a díval jsem se upřeně na ty dveře, které mě dělily od Marea. Držel jsem se zuby nehty, abych ty je neotevřel a nevešel tam, kde nemám přístup, jen proto, abych ho viděl.
Když se začalo stmívat, měl jsem už o něco lepší náladu. Sice jsem Marea ani neviděl v době oběda, protože mě v tu chvíli zaměstnával táta svými řečmi o tom, jak bude vypadat služba, ale teď, když už slunce zacházelo, jsem věděl, že nebude trvat dlouho a bude zpátky.
Netrpělivě jsem přecházel z místa na místo. Pokoj jsem obešel snad už stokrát. Několikrát jsem i otevřel okno, abych dovnitř vpustil čerstvý vzduch a já se konečně probral. Ale vzápětí jsem byl zpátky ve svém stavu.
Moje nálada se měnila stejně nečekaně, jako brzké jarní počasí, které se nedokáže rozhodnout, zda už bude teplo, či ještě bude padat sníh. Začínal jsem být nervózní čím dál víc. A s každou chvílí, která mě dělila od momentu, kdy uvidím Marea, se moje nervozita ještě víc stupňovala.
„Proč si nejdeš lehnout?“ zeptal se táta, když mi přinesl večeři.
Posadil se na židli naproti mně a díval se, jak se vrtám v jídle.
„Nechce se mi spát,“ zavrčel jsem a vztekle jsem si uhryznul masa.
Ani jsem nevěděl, jestli mi chutná. Prostě jsem to do sebe začal cpát. Myslím, že jsem to ani pořádně nepokousal.
„Kenji,“ chytl mě táta za ruku. „Celý se třeseš. Není ti dobře?“ natáhl se přes stůl a druhou ruku mi přiložil na čelo.
„Je mi dobře,“ uhnul jsem a vytrhl mu svou ruku ze sevření.
Spolkl jsem sousto a odložil nůž, na který jsem maso nabodával. Táta mlčel a jen mě pozoroval.
Prohlížel si mě tak, jako by chtěl zjistit příčinu mého stavu. Ale já mlčel. Jen jsme se na sebe dívali…
Po chvíli nám táta s povzdechem nalil vodu do sklenic. Jednu mi podal a sám se ze své napil.
„Třesou se ti ruce. Vážně tě nic nebolí?“
„Ne, nebolí,“ odsekl jsem.
Také jsem se napil a vstal jsem. Nedokázal jsem v klidu sedět ani teď, když byl tady. Zvlášť potom, když jsem slyšel z chodby hlasy strážců, kteří se vraceli z denní sužby. A když jsem uslyšel ten, na který jsem celou dobu čekal… Zastavil jsem se uprostřed chůze a našpicoval uši. Ocas se mi za zády nervózně třásl, ale nedokázal jsem se ovládnout. Ani jsem nepocítil, že tyhle první znaky mé vlčí podstaty jsou venku. Prostě se ukázaly bez toho, aniž bych sám chtěl. Jako by mé tělo čekalo právě na ten povel. Na ten spouštěč… Mareův hlas…
„Kenji?“ ozval se znovu táta, když jsem se nějakou chvíli ani nehnul a jen jsem pozoroval dveře.
Cuknul jsem sebou.
„Kenji!“ oslovil mě ještě jednou, ale já na něj víc nereagoval.
Když se Mareův hlas vzdálil, jak zřejmě šel na večeři, vydechl jsem a povolil napětí v těle.
Co se to se mnou, krucinál, děje?
Došel jsem k oknu a otevřel ho. Ostrý mráz se hned vetřel dovnitř. Jako ten nejhroznější nepřítel, který čeká jen na ten okamžik nepozornosti, aby mohl zaútočit. Ale já skoro nevnímal ty ostré ledové jehličky, které se mi zabodávaly do rozpálené tváře. Rukama opřený o ledový parapet jsem stál a zíral do tmy. Ani jsem nepostřehl, že mě táta celou dobu pozoruje a mluví na mě.
„Kenji, tak vnímáš mě? Běž od toho okna, nebo budeš zase nemocný,“ popadl mě za ramena a odsunul mě od okna.
Zavřel ho a pak se na mě otočil. Já ně něj hleděl jako na zjevení.
„Co?“ nechápal jsem.
Věděl jsem, že něco říkal, ale absolutně jsem netušil co. Jeho slova šla úplně mimo mě.
„Vidím, že nejsi ve stavu mě vnímat, takže ti to zopakuji ještě jednou. Budu dnes v noci hlídat krále. Nebudu tady až do svítání. Ale nechci, abys tu byl sám. Aby se nezopakovalo tohle,“ ukázal na můj krk.
„Nic se nestane, neboj,“ vzpamatoval jsem se konečně.
„Pošlu sem strážce. Bude tě hlídat. A bez debat, Kenji!“ zpřísnil táta hned svůj tón, když viděl, že se už nadechuji, abych protestoval.
Proč hlídač? Proč? Mám jen tuhle noc, abych se mohl vidět s Mareem. Zítra odejde dolů do vesnice a já ho dva dny neuvidím…
Táta ke mně znovu přistoupil a zadíval se mi do očí. Nejdříve zkoumavě, ale pak s úsměvem…
„Jako bych se díval na sebe do zrcadla,“ nečekaně mě pohladil po tváři. „Ale ty oči… Pamatuji si přesně, kdy jsem se s Yumi poprvé potkal. Ty její oči, ty, které jsi po ní zdědil, mě naprosto uhranuly a já od té chvíle nedokázal myslet na nic jiného. Asi jako teď ty…“ znovu se pousmál a pohladil mě.
Bylo to zvláštní. Jako by mi tím něco chtěl říct a já nevěděl co. Ale těmi slovy mě naprosto odzbrojil a já nebyl schopen dál protestovat proti jeho rozhodnutí.
„Musím jít, král nemůže čekat.“
Stál jsem a díval se, jak táta odchází. Zavřel za sebou dveře a když klaply, rezignovaně jsem se posadil na postel.
Nemyslel jsem na nic jiného než na to, co mi teď řekl. Jen jsem hleděl před sebe. Ten jeho odevzdaný tón, jeho pohled, pohlazení… Začínal jsem mít pocit, jako by mi chtěl něco naznačit. Jako by se on sám s něčím smířil.
Už jsem přestal myslet na to, že zas budu noc trávit sám. Bude mě hlídat někdo, koho ani neznám. Že se s Mareem setkám, kdo ví kdy, a nejspíše zas jen na krátkou chvilku. Prostě se mi hlavou jen honila ta tátova slova…
Tak jsem nad nimi dumal, že jsem málem přeslechl i zaklepání na dveře.
Když se ozvalo znovu a o něco důrazněji, vyskočil jsem na nohy.
„Co je?“ ozval jsem se, aniž bych udělal jediný krok.
Jen jsem prostě stál a začal vrčet. Došlo mi, že je to nejspíš ten strážce, který mě má hlídat.
Určitě má příkaz mě ani nepustit z pokoje. Určitě tu bude celou dobu a tím pádem sem nebude moct ani Mareo. A pokud už přijde, tak se ke mně ani nepřiblíží, protože tu bude nějaký zpropadený strážce.
Znovu se ozvalo důrazné zaklepání…
To už jsem nevydržel a vyrazil jsem vztekle ke dveřím. Bylo mi jedno, co jsme tátovi slíbil. Prostě jsem byl v tuhle chvíli naštvaný na celý svět.
Se vzteklým vrčením jsem prudce otevřel dveře a už se chystal říct něco peprného.
Ale slova zůstala zaseknuta někde v hrdle a já s otevřenou pusou jen zíral před sebe.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
dodatek: no, tak jsem se rozhodla tuhle kapitolu rozdělit do dvou částí. Trošku vás ještě potrápím, stejně jako teď všichni trápili Kenjiho :D Tak jen doufám, že do druhé části této kapitolky to nějak přežijete :) Budu se ji snažit dodat co nejdříve. Je rozepsaná, ale nechtěla jsem, abyste čekali, kdo ví jak ještě dlouho, tak jsem tu dala aspoň tu první část. :)