Kolikrát jsem si říkal, že bych se měl krotit. Že bych měl nejdřív přemýšlet, než se vrhnu do něčeho po hlavě. Ale mé pocity jsou vždy silnější a rychlejší než můj rozum.
Opravdu jsem viděl rudě, když jsem se vrhl na toho zmetka. Sahal na mého Marea, a ještě se mi vysmíval do obličeje. To mu rozhodně nedaruji.
„Kenji!“ zaslechl jsem jen Mareův výkřik, když na poslední chvíli uhnul, aby taky jednu neschytal.
Ale už jsem se nedokázal zastavit, i kdybych chtěl. Setrvačností má pěst letěla dopředu přímo proti jeho obličeji. Jen mírně se o něho otřela a já málem přepadl dopředu. Hned jsem se však prudce otočil a druhou rukou jsem ho nabral do boku.
Naletěli jsme oba na stěnu a po ní se svezli na zem.
Zuby mi cvakly o sebe, když jsem zespod dostal ránu do brady. Jeho koleno se zarazilo o můj rozkrok a vzápětí mě ze sebe shodil.
Chtěl se na mě vrhnout, ale nastavil jsem mu ruku. Co nedokázala pěst, dokončil můj loket. Hlava se mu vyvrátila dozadu, jak silný náraz to byl.
V mžiku jsme oba klečeli proti sobě. On se držel za bradu a snažil se vzpamatovat z toho otřesení, já se držel za rozkrok a v duchu jsem k němu vysílal ty nejhorší nadávky, které jsem znal.
Byl jsem první, kdo se pohnul. Jen co největší bolest aspoň trochu odezněla, zapřel jsem se o ruce a o nohy a znovu proti němu vyskočil.
Málem jsem se udusil, když mě v letu něco zastavilo. Halena se mi zařízla do krku a já nemohl popadnout dech. Bylo to tak silné škubnutí, že jsem odletěl dozadu a o kus dál přistál na zadku, po kterém jsem se svezl až ke dveřím svého pokoje. Až teprve, když jsem narazil do nich hlavou, jsem se probral ze svého amoku.
Otřeseně jsem se díval před sebe, a začalo mi docházet, co jsem vlastně udělal.
Ale bylo pozdě…
„Co se tu děje!“ ozval se nade mnou silný hlas.
Zvedl jsem hlavu. Z vrchu se na mě díval ten Itachi. A že jeho pohled nebyl zrovna přátelský, bylo hned jasné.
„Tak poví mi někdo, proč jste se vy dva do sebe pustili?!“ zeptal se znovu a ohlédl se i po tom druhém, který se právě sbíral ze země.
„To se zeptej jeho,“ kývnul ke mně hlavou a začal si upravovat oblečení.
„Itachi, je to jen nedorozumění,“ vložil se do toho Mareo. „Kenji se jen…“
„Nedorozumění?“ nenechal ho domluvit Itachi. „Dobře víte, že tyhle rvačky jsou tu zakázané. Jste tu ve službě a pokud je to něco osobního, máte si to řešit mimo službu! A pokud to někdo neví, klidně mu to připomene velitel!“
Itachi se ke mně sehnul a silně mě popadnul za ruku. Na sílu mě vytáhl na nohy a hned rázným krokem zamířil na druhou stranu chodby. Držel mě jak ve svěráku a táhl za sebou.
„Pusť mě! Tak sakra, slyšíš? Pusť mě!“ křikl jsem na něho a snažil se mu vyškubnout.
Bylo mi jedno, že mě těmi prudkými pohyby znovu rozbolelo zranění. Klidně bych mohl začít i znovu krvácet, ale nebude mě tady tahat jak nějakou onuci.
A kam mě to vlastně vleče? Za velitelem? Nejsem strážce, nespadám pod jeho velení. Já tu přišel za tátou…
Když to nešlo, použil jsem nohy. Prudce jsem vykopnul a nabral ho tak, že se mu kolena podlomily a on měl co dělat, aby neskončil na zemi. To mi stačilo, abych se mu konečně vyškubnul.
„Nemáš na mě co sahat! Nevím, kdo jsi, ale nebudeš se mnou zacházet jak s nějakým trestancem!“
„Tak ty nevíš, kdo jsem?“ narovnal se a prudce se na mě otočil.
Začínal zuřit. Jeho výraz to říkal dost jasně.
„Tak poslouchej, chlapečku,“ zavrčel výhružně a přiblížil se až těsně ke mně. „Tady nejsi někde na návsi a nejsou tu žádné štěňata, aby sis tu mohl hrát! Jsi na zámku a podle toho se tu budeš chovat. A je jedno, kdo jsi. A v první řadě mě poslechneš a půjdeš se mnou za velitelem, nebo tě nechám rovnou zavřít a tam si můžeš čekat na smilování, jak dlouho budeš chtít!“
„Seru na tebe!“ vmetl jsem mu hned zpátky do tváře.
Bylo mi jedno, že jsem ho poprskal. Neměl stát tak blízko, a navíc já nehodlal ustoupit ani o krok.
„Kašlu na tebe i na velitele! Vy mi nemáte co poroučet!“ odžduchnul jsem ho od sebe.
Měl jsem toho akorát tak dost. Itachi udělal dva kroky vzad, když jsem do něj strčil. Ale vzápětí se rozmáchl a já málem znovu přistál na stěně.
Skrčil jsem se, když mnou projela ostrá bolest připomínající, že se zranění stále nevyléčilo.
Chytl jsem se v tom místě a mírně se předklonil.
„Itachi!“ uslyšel jsem Mareův hlas.
Postavil se přede mne, aby mu zabránil se ke mně přiblížit.
„Říkám ti, že to bylo nedorozumění. Prosím tě, nech ho být. Postarám se o něj, aby už nic takového neudělal.“
„Uhni, Mareo. Varuji tě!“
„Kenji je zraněný. Nech ho být, prosím tě.“
„Řekl jsem ti, abys uhnul!“ prudce ho Itachi odstrčil. „Nepřijde mi, že by umíral. Takže teď půjde se mnou.“
Mávnul rukou a netrvalo ani mžik oka a stáli u nás dva strážci, kteří právě měli službu.
„Vemte ho k veliteli,“ ukázal na mě.
I když jsem byl zkroucený bolestí, okamžitě jsem byl skoro v pozoru, když mě ti dva chytli za ruce a sevřeli mezi sebou, že jsem se nemohl skoro ani pohnout. Drželi mi ruce za zády a jeden z nich mě chytl pevně za krk, abych se nemohl vytrhnout.
„Kiichi!“ otočil se Itachi ještě zpátky do chodby, odkud jsme přišli. „Ty jdeš taky! A hned! Mareo, ty se do toho nepleť!“
Nezbylo mi nic jiného, než jít tam, kam mě teď vedli. Za sebou jsem slyšel kroky toho zmetka.
Doufám, že jsem mu aspoň vyrazil zuby.
Itachi šel před námi rychlým krokem a já sotva stíhal. Ale ti dva, co mě vedli, mi nedovolili, abych byť jen na okamžik zpomalil.
Na chodbě jsme míjeli vlky, kteří se přiběhli podívat, co se děje. Způsobili jsme rozruch, který se neobešel bez povšimnutí.
„To nemáte, co na práci, než tu očumovat?!“ vyjel vztekle po nich Itachi, když se zastavil u jedněch dveří.
Ani jsem se kolem sebe nerozhlížel. Stál jsem s hlavou skloněnou. Nemohl jsem ji ani zvednout, protože ta silná ruka mi stále svírala krk. Ani jeden ze strážců po celou dobu neřekli jediné slovo.
„A tobě jsem říkal, že se do toho nemáš míchat!“
Žaludek se mi po těch slovech sevřel a já přeci jen nakonec pootočil hlavu. Zahlédl jsem jen přibližující se Mareovy nohy, než mě siný stisk donutil otočit hlavu zpátky.
Nic ponižujícího jsem ještě nezažil. Bylo mi z toho všelijak.
Vím, že jsem vyletěl. Ale tohle… Jednat se mnou jak s trestancem? A ještě mě vedou k veliteli? Proč? Nejsem strážce.
„Itachi, vyslechni mě. Kenji není nějaký vetřelec, není to někdo, kdo by ohrozil kohokoliv tady a už vůbec ne krále. Není potřeba s ním takhle zacházet,“ Mareův hlas se přiblížil. „Kiichi a Kenji se jen špatně pochopili, to se stává. Nikdo neumřel a nikdo není zraněný a těch pár modřin…“
„Mareo,“ procedil Itachi skrz zuby jeho jméno. „Už toho začínám mít vážně dost. Tenhle tu nemá, co dělat. Tohle není holubník! Vrať se k sobě, nebo dělej, něco jiného, ale je to poslední varování. Jestli neposlechneš rozkaz, skončíš, víš kde! Teď odejdi! A ty, Kiichi, počkej tady!““
Mareo se nadechl, že ještě něco řekne, ale to už se Itachi otočil a rázně zaklepal na dveře. Nečekal na vyzvání a vstoupil.
Byl jsem natlačen dovnitř, a aniž bych se stihl kolem sebe rozhlédnout, už jsem byl na kolenou s hlavou u země.
„Přerušil jsi nás v důležitém hovoru,“ ozval se mužský hlas, ve kterém byly poznat pokročilá léta. „Co se stalo tak velkého, že jsi nás musel vyrušit?“
„Omlouvám se, rádce, ale je to důležité. Tenhle ten narušil bezpečnost,“ odpověděl pokorně Itachi a já bych přísahal, že se snad i uklonil.
„Narušil bezpečnost?“
Druhý hlas mi vzal z plic všechen vzduch.
Proč je tady? Co tu dělá?
Chtěl jsem zvednout hlavu a podívat se, zda se mi to nezdá, ale byl jsem tak pevně držen u země, že jsem skoro mohl líbat dřevěná prkna.
Itachi to bral jako svolení, že může mluvit. Moc toho neřekl, protože přišel v momentě, kdy jsme se s Kiichim už váleli po zemi. Ale stejně si dostatečně postěžoval na to, že jsem neuposlechl jeho rozkaz.
„Mareo se mi pořád snaží namluvit, že se jednalo o nedorozumění, ale podle toho, co jsem viděl, to tak neberu. Nevím, co ti tři mezi sebou mají, ale tenhle nepatří mezi stráže. Nemá tu co dělat.“
V tuhle chvíli jsem se i přes to, v jaké situaci jsem se nacházel, musel pousmát. Tenhle tu nemá co dělat. Chtěl bych vidět, jak se teď tváří táta, když Itachi ukazuje na jeho syna a říká: „Tenhle tu nemá co dělat.“
„Neviděl jsi skoro nic,“ neodpustil jsem si poznámku a hned na to jsem čelem narazil do podlahy na znamení, že mám být zticha.
„Pusťte ho, ať se může postavit,“ ozval se znovu hlas, který podle všeho patřil rádci.
Sevření povolilo a já se konečně mohl normálně nadechnout. Pomalu jsem vstával a zdržoval jsem to, jak se dalo. Měl jsem strach se podívat před sebe. Nechtěl jsem vidět, že se na mě táta zlobí.
Ale velitel? Určitě tu bude ještě někdo další…
Narovnal jsem se a konečně zvedl hlavu.
Nikdo další tu není? Vážně je táta velitel? Dělají si srandu? Vždyť ještě před pár dny byl vyhnanec, tak jak se tohle mohlo stát?
Uhnul jsem pohledem, když se na mě táta přísně podíval. Mračil se a ruce měl zase překřížené na prsou tak, jak to měl ve zvyku, když ho něco štvalo.
Vedle něj stal starší vlk. Mohl být starý snad jako Mei, ale kdo ví. Jeho oči byly jasné a plné života a kdyby nebylo jeho podoby, vrásek a hůlky, o kterou se opíral, přísahal bych, že je daleko mladší.
„Pojď sem,“ pokynul mi, když si všiml, že si ho prohlížím.
Na moment jsem pohlédl na tátu, a když přikývl, došel jsem k rádci. Chvilku si mě prohlížel, pak mě chytil za ruku a potáhl blíž.
„Postav se sem a otoč se ke dveřím,“ ukázal mi na místo vedle táty.
Nechápal jsem to, ale udělal jsem, co říkal. Neměl jsem odvahu odporovat, když už teď jsem to měl pořádně nahnuté.
„Narovnej se pořádně, a nedívej se do země, ať je ti vidět do obličeje,“ bouchnul mě do zad.
Kruci, kde ten stařík vzal takovou sílu?
Táta jen mlčky stál vedle mě. Díval se na mě, pak na rádce, který nás kulhavým krokem obešel, pak přešel ke strážcům a zastavil se u nich.
„Teď se pořádně podívejte,“ ukázal na nás dva.
Narovnal jsem se a hrdě zvednul hlavu, Díval jsem se zpříma do tváře těch, kteří na nás teď civěli málem s otevřenou pusou, zatím co rádce se jen opíral o tu svoji hůlku a spokojeně se na nás usmíval.
„Jak to vysvětlil Kiichi?“
Lekl jsem se, když náhle táta promluvil. Ignoroval fakt, že si nás strážci stále prohlížejí jako nějakou vzácnost. Rozhodně jim už došlo, kdo vlastně jsem. Zdědil jsem hodně tátových rysů.
„Kiichiho jsem neměl čas vyslechnout, protože jsem měl plné ruce práce s tím-“ Itachi ke mně mávnul rukou, ale vzápětí se zasekl. „…s tvým synem,“ dodal o něco tišeji a svěsil ruku zpátky k tělu.
„No a nejspíš jsi s ním měl opravdu dost práce, co?“ začal se smát rádce, když viděl Itachiho naštvaný pohled.
„Ani ne, nemá zas tolik síly,“ odfrkl si Itachi. „Ani bych ho nepřijal ke stráži.“
Táta tiše, ale vztekle mlaskl. Zřejmě se mu nelíbilo, co slyšel.
„Budeš muset, je to můj rozkaz,“ promluvil nakonec klidným hlasem, jako by ses nic nedělo. „Buď rád, že je zraněný, protože bys ho sem jen tak lehce nepřitáhl. Bojoval sám se třemi divokými vlky najednou a jednoho z nich zabil. Pořád se ti zdá, že má málo síly?“
Nevím, kdo byl v tuhle chvíli víc překvapený. Jestli já, nebo strážci, když slyšeli, co táta říkal.
Já mám jít ke stráži? A kdy na to přišel? A kdy mi to hodlal říct? Vždyť sám říkal, že se mám rozhodnout, co budu dělat.
Udělalo se mi z toho mdlo. Mírně jsem zavrávoral, ale hned jsem se chytil stolu, který stál za námi.
„S Kiichim si ještě promluvím. Věděl, že je to můj syn. Kenji tu teď zůstane, pak půjde sám zpátky na pokoj. Nepotřebuje doprovod. Vy se vraťte ke své práci.“
„Ale vždyť sotva stojí, to má takhle sloužit?“ namítl znovu Itachi, protože se mu tohle rozhodnutí vážně nelíbilo.
Má teda odvahu. Odmlouvat tátovi se nevyplácí…
„Řekl jsem, že je to rozkaz!“ zvýšil hned táta hlas.
Čekal jsem to a chtě nechtě jsem se ušklíbnul, i přesto, že mě tátovo rozhodnutí štvalo. Ale vidět Itachiho, jak klopí uši, bylo k nezaplacení.
„Kenji nastoupí hned, jak bude zdravý. Pro jeho zaučení vyberu někoho sám. Můžete jít,“ mávl rukou ke dveřím, aby tím dal jasně najevo, že tahle debata končí. „Jo, Kiichi ať počká, až ho zavolám a pošlete mi sem Marea. Beztak stepuje za dveřmi.“
„Vraťte se na své místo,“ zavrčel Itachi na strážce, kteří se už otáčeli, aby odešli.
Nejspíš byli rádi, že nebyli středem pozornosti a že jim táta nevynadal za to, jak se mnou zacházeli.
Ti, co byli vevnitř, vyšli ven a během chvilky se dovnitř nahrnul Mareo. Zarazil se, když viděl, že je uvnitř i rádce a táta se netváří moc přívětivě. Mírně se poklonil a zůstal stát uprostřed místnosti.
„Předpokládám, že to, co se stalo, mělo co do činění s tebou a Kiichim. Je to tak?“ udeřil na něj hned táta, jen co se dveře zavřely.
„Tati, Mareo za nic nemůže!“ vyhrkl jsem.
Nechtěl jsem, aby se jeho zloba odrazila i na něm. I když jsem před sebou měl stále ten Kiichiho úšklebek a jeho ruku na Mareově rameni…
„Tak kdo za to může?“
Tátův výmluvný pohled mluvil za vše. Díval se na mě a čekal odpověď. Rádce se stále usmíval a Mareo jen zaraženě stál. Já jsem lítal pohledem z táty na Marea a zpátky.
„Já,“ špitnul jsem skoro neslyšně.
Kdybychom nebyli vlci, nejspíš by to ani nezaslechli.
„Proč?“
Co mu mám říct? Že žárlím na každého, kdo se Marea jen dotkne? A že Kiichi to udělal schválně? Můžu si z Kiichiho udělat ještě většího nepřítele?
„Je krásné být zamilovaný,“ promluvil rádce do ticha. „Myslím, že si Kenji příště rozmyslí, než zase na někoho vyskočí, že?“ došel ke mně a poplácal mě po rameni.
Udiveně jsem na něj pohlédl, ale přikývl jsem.
„Měl bys ho, Kaido, nechat odpočinout. Je bledý a opravdu sotva stojí na nohách. No, já půjdu. Mě ty moje nohy už moc neposlouchají a rád bych už zalehl. Jsem unavený a toho vzrušení bylo za poslední dobu až moc. Tohle, co se stalo, je zanedbatelné a není potřeba z toho dělat nějakou hrůzu.“
Poprvé jsem viděl, že táta někoho poslechl, aniž by k tomu měl nějaké své připomínky. Otevřel rádci dveře, když odcházel, a ještě mu popřál dobrou noc.
Oddychl jsem si. Uvolnil jsem svůj napjatý postoj a usmál se na Marea.
Jenže ten se neusmíval a pořád stál skoro v pozoru. A věděl proč.
Jen co se táta vrátil za svůj stůl, tak spustil. Proslov, který jsem si vyslechl, hned zmrazil můj úsměv. Dělalo se mi zle, začínala se mi točit hlava, ale mlčel jsem, i když mě neskutečně štvalo, že mě takhle táta pucoval před Mareem. Bylo mi trapně. Ale věděl jsem, že je opravdu naštvaný na to, že jen co jsem přišel, už jsem si zadělal na problémy. Jediné, co tentokrát neudělal, bylo, že mě nezmlátil.
„…a poslední věc, Kenji. Jak jsem už řekl, nastoupíš ke stráži hned, jak se uzdravíš. Chtěl jsem ti dát na výběr, ale po tomhle už ne. Zaučí tě Mareo.“
„Já?“ šokovaně na něj Mareo pohlédl, stejně jako já.
„Ano ty. Máš s tím nějaký problém? Nebo mám říct Itachimu?“
„Ne,“ ozvala se rychlá odpověď. „Postarám se o něj.“
„A začni hned teď. Ať je okamžitě v posteli a zavolej k němu Ichiho. Přijdu si ho za chvíli zkontrolovat.“
S těmi slovy nás táta propustil. A bylo na čase. Opravdu mi už bylo dost špatně a cítil jsem, že mi znovu stoupá horkost. Když jsme míjeli Kiichiho, kterého si táta hned zavolal, jen na mě tiše zavrčel.
Tohle nevypadá dobře. Nejspíš jsem si udělal nepřítele číslo jedna. No, možná číslo dvě, když budu počítat i Itachiho. Teď co je horší. Možná právě proto táta chtěl, aby si mě vzal Mareo na starost. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si mě vzal Itachi na zaučení. Asi bych padl po prvním dni a už bych nevstal.
Došli jsme mlčky do mého pokoje. Nejspíš mu opravdu můžu říkat můj, protože tu asi už zůstanu do konce života.
Měl jsem z toho všeho smíšené pocity. Nejvíc jsem byl ale asi naštvaný na tátu, že takhle okamžitě rozhodl za mě, aniž by se mě předem zeptal. Na druhou stranu…
Budu mít blízko Marea skoro každý den. Budu ho mít na očích, a navíc mě bude zaučovat.
Jenže, co když se právě tímhle všechno pokazí?
Mareo na chvíli odběhl, aby zavolal Ichiho. Já zatím přemýšlel, zda je na mě naštvaný, protože se za celou dobu ani jednou neusmál, neřekl mi jediné slovo. Jako bych byl cizí. Snažil se mě bránit před Itachim a před otcem. Ale…
Já jeho slova potřebuji právě teď. Potřebuji, aby mi řekl, že je všechno v pohodě. Takhle vážně nevím… Je pravda, že jsem ho namočil do problému jen proto, že jsem se nedokázal krotit.
Ale když ten Kiichi… Nejraději bych mu ty pracky zlámal.
„Ichi tu bude za chvíli,“ promluvil konečně Mareo, když se vrátil do pokoje. „Posaď se, sundám ti obvazy.“
Mluvil, to jo, ale jeho tón… Přišel mi takový chladný.
Bylo mi z toho hůř, než když mě peskoval táta. Seděl jsem s rukama nahoře, ale s hlavou skloněnou. Nevěděl jsem, jak se zachovat. Bylo mi z toho opravdu těžko.
„Mareo,“ oslovil jsem ho tiše.
Jeho ruce se zastavily. Díval se na obvazy, jak mu visí přes prsty. Jako by pozoroval každou nitku, každý rudý flek, který se na nich objevil, každou mastnotu, která se do nich vsákla od té smradlavé masti, co na mě Ichi napatlal. Jako by pohled na obvazy byl důležitější než já.
Chytl jsem ho za ruce, ale on s nimi ucuknul.
„Mareo?“ zadíval jsem se na něj víc.
Nebylo mi z toho dobře. Píchlo mě z toho u srdce, protože tohle jsem nečekal. Ale… Pochopil jsem. Tohle jsem vážně přehnal a Mareo mě už nechce. A proč by taky měl. Kiichi je pěkně stavěný vlk, znají se kdo ví jak dlouho, Mareo byl u něj v pokoji a když vycházel, tak si ještě upravoval košili. Usmívali se oba dva. A ten Kiichiho úšklebek vlastně ani úšklebek nebyl. Byl to úsměv vítěze…
„Omlouvám se,“ řekl jsem po chvilce ticha. „Je mi to líto. Už tě nebudu-“ pokračoval jsem roztřeseným hlasem, ale Mareo mě přerušil.
„Co nebudeš?!“ vyjel na mě ostře.
Sevřel obvazy v ruce. Zvedl hlavu a rozzlobeně se na mě díval. Cukl jsem sebou, když se mi s tímto výrazem podíval do očí. Propaloval mě tím svým pohledem a já v tu chvíli zapomněl, co jsem chtěl říct.
Může mě něco překvapit ještě víc? Nejspíš ne. Tohle znamená, že se na mě Mareo tak zlobí, že mě už nechce? Je mu i proto srsti, že mě má zaučovat? To jeho překvapené. „Já?“, když mu to táta řekl, se vážně nedalo přeslechnout. Jsem jen já ten, kdo je tu bláznivě zamilovaný? Nejspíš ano…
Kdybych měl na sobě halenu, už bych ji svíral, jak mě to zasáhlo. Nejspíš jsem si všechno jen nalhával, namlouval…
„Jestli mě nechceš, nebudu ti stát v cestě.“
Nechci být bez tebe, Mareo. Ať je to, jak chce, miluji tě. Ale nejspíš je tohle jediné, co teď můžu udělat… I když mi ta slova, která jdou proti mé vůli z mých úst, rvou srdce na kusy.
„Co jsi to řekl?“ odhodil Mareo obvazy na zem a chytl mě za bradu, abych se mu díval do očí. „Myslíš to vážně? Kde jsi na to přišel?“
„No, když jsem viděl…“ bezradně jsem mávnul rukou ke dveřím.
„Nevím, co sis myslel. Máš se první ptát, a ne každého hned mlátit. Ani nevíš, jak jsi to měl opravdu nahnuté. Kdyby nebyl velitel Kaida, kdyby se do toho nevložil rádce, nejspíš bys teď už seděl v kobce. Přinejmenším by tě odsud vyhnali, protože rvačky na zámku jsou zakázané a porušení se bere hodně vážně. Možná opravdu to, že jsi Kaidův syn a on je velitel, tě zachránilo. Uvědomuješ si to?“
„A jak jsem to měl vědět? Zavřeli jste mě tady do pokoje a nikdo mi nic neřekl. Nevěděl jsem ani, že táta je velitel! A navíc, klidně bych to udělal znovu, i kdybych to věděl. Neměl na tebe co sahat!“
Mareo se zarazil, když jsem to na něj ve své ublíženosti vybalil.
„Kenji, takže když se mě kdokoliv dotkne, tak ho půjdeš hned zmlátit?“ pustil mou bradu a jeho výraz se z naštvaného změnil na překvapený.
„Ne. Jenže ty jsi byl u něho v pokoji. Upravoval ses, když jsi z tama odcházel. Držel tě kolem ramen a byl… byl… moc blízko,“ procedil jsem mezi zuby.
Mareo si po chvilce povzdechl a zapřel si čelo o svou dlaň. Zavrtěl hlavou, prohrábl si vlasy a znovu se zhluboka nadechl.
„To všechno jen kvůli tomu?“
„Jen kvůli tomu? To myslíš vážně?“ šokovaně jsem na něho hleděl.
Pro něj to je jako nic? To jen já jsem takový blázen, že bych klidně Kiichiho znovu zmlátil, kdyby se to opakovalo? Nebo… Vážně mě Mareo nemiluje a jen si se mnou hraje?
„Kenji, myslíš někdy na druhé, než něco uděláš? Myslíš na to, jak bych se cítil, kdybych kvůli takové blbosti o tebe přišel? Co bys dělal, kdyby tě odsud vážně vyhnali? Netušíš, jak mi bylo, když jsem slyšel, co se ti stalo. Chtěl jsem za tebou jít, bál jsem se, že umřeš. Nevěděl jsem, jak moc zraněný jsi. Opravdu jsem o tebe měl strach. Nemohl jsem odejít jen kvůli tomu, jaká tu byla situace. Ani nevíš, jak šťastný jsem byl, když ses tu ukázal a teď jsi to všechno málem pokazil jen díky tomu, že žárlíš. Celou dobu, co jsi byl u velitele, jsem na chodbě přemýšlel, co budu dělat, kdyby tě poslali pryč. Celou dobu…“
Byl jsem šokovaný z jeho proslovu. Nikdy by mě nenapadlo, že by to Mareo bral až takhle, a já zatím přemýšlel o tom, jestli mě vůbec miluje. Zapochyboval jsem o něm. Byl jsem nejistý, i když mi Mareo řekl, že mě miluje.
„Omlouvám se,“ chytl jsem ho za ruku. „Omlouvám se, vážně mě to mrzí. Ale když jsem viděl…“
„Pojď za mnou,“ sevřel mi tu ruku pevně a vytáhl mě z postele.
Vedl mě za sebou na chodbu a zamířil rovnou k protějším dveřím. Chtěl jsem se zastavit, když chytl za kliku, aby je otevřel, ale on mě nekompromisně potáhl dovnitř.
„Tak se dobře podívej. V každém pokoji jsou dva nebo tři strážci. A tenhle je můj a Kiichiho. Proto jsem z něho vycházel. Upravoval jsem se, protože jsem se převlíkal, když jsem přišel ze služby,“ rozmáchl volnou rukou kolem sebe.
Rozhlédl jsem se. Opravdu… Dvě postele, dvě skříně, stůl s dvěma stoličkami. A na jedné z těch postelí ležel Mareův přehoz a meč, propocená halena a přes pelest plátno, jak se do něho nejspíš utíral, když se po službě umýval.
Jak moc hloupý ještě můžu být? Proč jsem takový blázen, že opravdu hned vyletím, než bych se nejdříve zastavil a chvilku přemýšlel? Vždyť jsem se vlastně ani Marea nezeptal, kde je jeho pokoj.
Tohle opravdu vysvětluje, proč odsud vycházel.
I když jsem se cítil v tuhle chvíli trapně, přesto ve mně stále hlodal červíček pochybnosti.
„To jsem nevěděl. Promiň,“ řekl jsem jen, i když jsem měl na jazyku spoustu dalších otázek.
„Kenji,“ postavil se Mareo přede mne.
Jednou rukou mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě blíž k sobě. Druhou rukou mi prohrábnul mé ježaté vlasy a pak mě pohladil po tváři.
„Nezlobím se na tebe, ale opravdu jsem měl strach. Předtím, když jsem nevěděl, co s tebou je, i teď, když jsem nevěděl, co bude. Jsem moc rád, že jsi tady a nechci, aby se něco pokazilo. Vážně to nechci,“ dodal Mareo tiše a já bych přísahal, že se mu zachvěl hlas.
Zahodil jsem za hlavu všechny nevyslovené otázky. Přestal jsem myslet na ten Kiichiho přihlouplý úsměv i na jeho výhružné zavrčení. Zapomněl jsem na naštvanost táty...
To, co řekl Mareo, mělo pro mne větší váhu než cokoliv jiného. Potvrzovalo to jeho slova: Miluji tě. Teď jsem tomu už věřil. Neměl jsem pochybnosti o tom, že to myslí vážně a má láska k němu ještě víc vzrostla.
Popadl jsem ho jednou rukou kolem krku a přitáhl si ho k sobě. Musel se trochu sklonit, ale nebránil se, když jsem bez sebemenšího zaváhání vsunul jazyk do jeho úst. Jen mě pevněji sevřel kolem pasu a opětoval mi polibek, kterým jsem na něj zaútočil.
Nevěděl jsem, jestli to teplo, které se mi roztahovalo tělem čím dál víc, bylo do horečky nebo z toho, jak jsem se tiskl k Mareovi a líbal se s ním. Jako by ze mě všechno napětí spadlo a já vnímal jen ten příjemný pocit. Chtěl jsem tak zůstat, líbat se s ním, dotýkat se ho, hladit ho…
Druhou rukou, která mi doteď volně visela podél těla, jsem začal Marea hladit po zádech. Tiskl jsem se k němu čím dál víc, že jsem skoro dýchat nemohl. Mačkal jsem jeho halenu, chytl jsem jeho vlasy a pevně je sevřel, jako bych mě strach, že mi unikne a já už nebudu mít další šanci.
Aniž bych si to uvědomoval, sjel jsem rukou na jeho pevný zadek a přitlačil si ho na sebe, když jsem se o něj začal bezděčně otírat.
„Ke-Kenji,“ zavzdychal Mareo do mých úst. „Ne-můžeme… ne ta-dy,“ hleděl do mých očí, když se mu konečně podařilo aspoň trochu povolit mé sevření a mohl se mírně oddálit. „Ichi…“
Umlčel jsem ho. Opět jsem ho začal líbat.
Kašlu na Ichiho, ať si s těmi mastičkami klidně počká. Já čekat nemůžu…
Znovu jsem se o Marea začal otírat a tentokrát jsem cítil, že ani on už rozhodně nezůstal klidný.
Tlačil jsem se na něj čím dál víc, až byl donucen udělat pár kroků vzad a zarazil se o svoji postel.
„Kenji, dost!“ pevně mě chytil za ramena a zastavil mě.
Tiše jsem zavrčel, jak se mi to nelíbilo…
„Kenji, prosím, nejsem v tomhle pokoji sám. Kiichi může každou chvíli přijít a ty se musíš nechat ošetřit.“
Znovu jsem zavrčel a chtěl si Marea přitáhnout pro další polibek.
„Kenji,“ ztišil Mareo hlas. „Strašně po tobě toužím, ale teď vážně nemůžeme. Musíš se vrátit do pokoje. Kaida taky může každou chvíli dorazit a buďme rádi, že to dopadlo ještě dobře. Nechci, aby se tvůj táta naštval ještě víc, a kdo ví, co by vymys-“
„Dobře! Chápu!“ vyhrkl jsem o něco hlasitěji, než jsem chtěl.
Nechtěl jsem teď slyšet o tátovi a nějakém Kiichim. Chtěl jsem Marea. Moc jsem ho chtěl a bylo mi jedno, jak na tom jsem, nebo jestli se blíží nějaká hrozba v podobě těch dvou.
„Jen mám pocit, že všichni dělají všechno proto, aby nás od sebe drželi, co nejdál. Už mě to vážně štve,“ naštvaně jsem mlasknul.
S velkým sebezapřením jsem od něj odstoupil, ale neodpustil jsem si ještě jedno pohlazení po jeho zadečku. Ten pocit, že jsem se ho mohl konečně dotknout tak, jak jsem si snad stokrát představoval, byl k nezaplacení. A vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že má na sobě oblečení. To byla jen malá překážka, které bych se rychle zbavil, abych se mohl dotknout jeho…
„Kruci,“ zasyčel jsem a raději jsem se od Marea otočil, aby mě nelákalo pokračovat tam, kde mě přerušil.
„Promiň, zašpinil jsem ti halenu,“ dodal jsem ještě, když jsem se konečně vydal zpátky ke svému pokoji.
Zahlédl jsem, jak se Mareo začal prohlížet. Opravdu měl na sobě fleky od krve a masti, která se mu vpila do látky.
Přejel jsem si opatrně prsty po hrudi. Zřejmě to, jak jsem se o něj otíral, jak jsem se k němu tiskl, způsobilo, že jsem v jednom místě začal trochu krvácet. Ale nebylo to nic hrozného. Nic, co by nespravila ta smradlavá mast od Ichiho.
Zarazil jsem se, když jsem procházel dveřmi na chodbu a přede mnou se objevil stín. Zvedl jsem hlavu a díval se přímo na Kiichiho, který byl fakt dost naštvaný.
Kdo ví, co mu táta řekl. Ale… Ruce má, hlavu taky, modřinu jen ode mne. Nesedí v kobce, nevyhnali ho… Takže ať si nestěžuje. Sahal na mého Marea, a mohl dopadnout ještě hůř.
„Co tu chceš?“ zastoupil mi cestu. „Co jsi tu dělal?“
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
„Co jsem tu dělal? Něco, co ty nikdy dělat nebudeš,“ nahodil jsem úsměv. „A uhni, nerad bych tě zašpinil.“
Kiichi zavrčel. Sevřel ruce v pěst a udělal krok ke mně.
„Tady jsi!“ ozvalo se zavolání přes celou chodbu, které Kiichiho okamžitě zastavilo.
„Říkám ti, abys uhnul. Potřebuji ošetřit,“ ukázal jsem na felčara, který se rychlým krokem blížil k nám.
„Kiichi, nech toho,“ ozval se za mnou klidný Mareův hlas. „Už to stačilo. Nebo chceš, abyste měli ještě větší problém?“
Kiichi se posunul kousek bokem a zadíval se na Marea. Mračil se… Nejspíš mu došlo, proč je jeho halena takhle špinavá.
„Kenji opravdu potřebuje ošetřit,“ chytl mě Mareo za ramena a potlačil dopředu.
Tentokrát jsem vítězný úsměv nahodil já. A že mi to za to stálo…
Byl jsem spokojený.
Už v klidu jsem se nechal dostrkat do svého pokoje. V klidu jsem se taky nechal ošetřit, v klidu jsem si vyslechl i další kázání od otce, který se dostavil chvíli potom, co Ichi odešel. Mareo jen kolem pobíhal a staral se, abych měl všechno, co jsem potřeboval. Aby mě donutil sníst večeři, kterou donesl, zůstal v mém pokoji a jedl se mnou.
Táta odešel, když na něm bylo vidět, že je už hodně unavený a nedokázal zabránit ani zívnutí, které u málem rozervalo pusu. Jen si ještě neodpustil poznámku, že zaučování se týká pouze práce u stráže a ničeho jiného a že si přijde zkontrolovat, jestli jsme každý ve svém pokoji.
A Mareo dbal jeho doporučení.
Věnoval mi ještě jeden polibek na dobrou noc a pak se rozloučil s tím, že se ráno za mnou přijde podívat.
Zůstal jsem sám.
Bylo mi líto, že tu Mareo nezůstal se mnou. Ale nechtěl jsem mu přidělávat ještě další problémy. Podle toho, co mi říkal, jsem opravdu mohl být rád, že to nedopadlo hůř.
Ale přesto jsem se spokojeně usmíval, když se mi pomalu zavíraly oči.
Zdál se mi krásný sen. A kdyby se mě někdo zeptal, o čem byl, neodpověděl bych a jen bych se červenal. To, co jsem nedokončil u Marea v pokoji, jsem měl teď před očima, když jsem tiše a spokojeně oddechoval.
Neprobudilo mě ani vrznutí dveří a tiché klapnutí, když se zavřely. Neslyšel jsem ani ty opatrné kroky, které se blížily k mé posteli.
Až teprve, když mi něco silně sevřelo krk a já se nemohl nadechnout, jsem škubnul celým tělem. Začal jsem lapat po vzduchu, šermovat rukama a snažil se zachytit to, co mi bránilo v nadechnutí. Otevřel jsem oči do široka, ale i v té tmě se mi začaly dělat mžitky…
Jediné, co jsem viděl, byl lesk tmavých očí, které jsem měl těsně před obličejem.
„Co… pusť…“ chrčel jsem.
Snažil jsem se nadechnout, servat ty ruce dolů z mého krku, kopal jsem nohama, ale jen jsem s nimi narazil na pelest. Byl jsem násilně vytrhnut ze spánku a v šoku a nedokázal jsem se účinně bránit.
„Nemysli si, že ti to všechno prošlo jen tak,“ zavrčel mi tiše ten útočník do tváře. „Je mi jedno, kdo je tvůj otec. Klidně ti rozseknu tu tvou tvrdou palici na půl. Mareo ti nepatří. Ty na něj nemáš právo. Jsi jen nedomrlec, který přišel, kdo ví odkud. Já jsem s ním déle než ty. Já s ním obývám společný pokoj a jeden nikdy neví… Nedovolím ti, abys mi ho vzal!“
I když jsem stále snažil popadnout dech, tak v tuhle chvíli jsem přestal dýchat.
Než mě tvrdá rána do spánku poslala zpět do říše snů, zaslechl jsem ještě poslední slova:
„Zabiju tě a ani tatínek tě neochrání!“