Bylo mi tak dobře, jak ještě nikdy…
Jeho prsty, jemně přejíždějící po mých vlčích uších a únava, mě nakonec uspaly.
Podvědomě jsem se tiskl k Mareovi, nehledě na to, jestli mě něco bolí. Snažil jsem se co nejméně hýbat, aby mi z pusy neuniklo bezděčné zasyknutí při občasných návalech bolesti.
Jen si odpočinu a za pár dní to bude v pořádku. Už nemusím nikam spěchat a nikam utíkat. Jsem tam, kde jsem chtěl být.
V pokoji bylo docela chladno, protože vyhasnul oheň v krbu a já svým pevným objetím nedovolil Mareovi vstát, aby mohl přiložit. Ale nakonec se přece jen pohnul. Opatrně sundal mé ruce z jeho těla a pomalu se vysunul z pod přikrývky. Hned mě sice přikryl, aby mi nebyla zima, ale chlad se stihl vetřít pod deku a já se úplně probral, když mnou otřepala zima.
„Ještě spi,“ pohladil mě Mareo po tváři. „Dám ti nový obklad, protože pořád hřeješ. A nechám ti přinést snídani.“
Jen jsem zamručel a přejel si opatrně rukou po hrudi, abych trochu zklidnil tu bolest, která se znovu přihlásila.
„Zůstaneš tady?“ zeptal jsem se a rozespalým pohledem sledoval, co dělá.
„Ale jen chvíli. Před polednem musím na službu.“
Došel k míse s vodou, aby mi udělal nový obklad.
„Jak dlouho tam budeš?“
„Do večeře.“
„Tak dlouho? Přijdu se za tebou podívat,“ chytl jsem ho za ruku, když mi obklad přikládal na čelo.
„Ať tě to ani nenapadne,“ mírně se zamračil. „Zůstaneš v posteli, dokud ti nebude lépe.“
„Ale když já se tu budu-“
Přiložil mi prst na rty, aby mě umlčel. Přisedl si ke mně a sklonil se, aby mě mohl políbit.
Neodmítl jsem. Zvedl jsem ruku, chytl jsem ho kolem krku, a ještě víc si ho přitáhl.
Znovu mým tělem projel ten neskutečně blažený pocit jako tenkrát, když mě poprvé políbil. Bylo to zvláštní mít jeho jazyk ve své puse. Ale líbilo se mi to. Trochu neobratně jsem mu polibek oplácel. Nevěděl jsem, co dělat, ale chutnalo to tak dobře, že jsem se začal opatrně otíral svým jazykem o jeho a nemínil jsem se toho vzdát.
Přivíral jsem oči a mírně se mi zkrátil dech… Na bolest jsem úplně zapomněl a vnímal jsem jen ten příjemný pocit, který mi tolik připomínal ten večer u nás doma, kdy jsem po něm tolik toužil…
Přitáhl jsem si ho ještě víc a snad bezděčně jsem se o něj otřel. Jen ta hloupá přikrývka bránila v tom, abych z jeho těla mohl cítit víc.
„Mareo,“ vydechl jsem roztřeseným hlasem jeho jméno, když se naše ústa konečně rozpojila.
Svíral jsem jeho halenu a nehodlal své objetí povolit, ani na moment.
„Kenji,“ odpověděl stejně tiše. „Jsi nemocný… nemůžeme… teď…“
Přesto se však znovu sklonil a přitiskl své rty na mé.
„Máš pravdu, že nemůžete!“
Málem se mi zastavilo srdce. Mareo sebou trhnul a v momentě stál v pozoru a díval se na tátu, jak stojí mezi dveřmi a sleduje nás podmračeným pohledem.
„Mareo! Chceš snad říct, že jsi přišel zkontrolovat Kenjiho zranění?“ podíval se na něj přísně.
„A…no… Přišel jsem se na něho podívat. Hřeje a potřeboval nový obklad,“ odpověděl Mareo trochu nejistě.
„Jsi dobře vyspaný na službu?“ pokračoval táta a prohlédl si ho od hlavy až k patě.
„Jo… ano,“ po očku se na mě Mareo podíval.
„A proto není tvoje postel rozestlaná a chodíš tu bosky?“ kývnul táta hlavou k posteli.
Na tohle nevěděl, co říct. Jen mírně sklonil hlavu a jednou nohou si přitáhl topánky blíž, aby se mohl obout.
„Dones Kenjimu snídani,“ ustoupil táta ode dveří, aby mohl Mareo projít.
Ten se nedovážil ani odporovat. Ani se na mě nepodíval, když rychle odcházel. Táta ještě vyhlédl na chodbu.
„Pošlete sem někoho, aby se postaral o krb.“
Vrátil se zpátky do pokoje a rovnou zamířil ke mně. Já po celou dobu mlčel, protože jsem vážně nevěděl, co říct. A taky… Byl jsem naštvaný za to, že nás vyrušil, a ještě se tak choval k Mareovi. I ten příjemný pocit, který jsem předtím měl, zmiznul jak mávnutím proutku.
„Postaral se o tebe dobře?“ sáhl táta na obklad, jestli je potřeba ho vyměnit.
Jak to myslí? Co mu na to mám odpovědět?
„Dal mi nový obklad, nemusíš se bát,“ řekl jsem nakonec.
Vážně jsem netušil, jestli to myslí tak, nebo tak. Ale když jen spokojeně zakýval hlavou, oddychl jsem si.
„Jak daleko je kuchyně?“
„Proč?“ podivil se táta. „Máš tak velký hlad, nebo chceš vědět, kdy se Mareo vrátí?“
„Obojí.“
„Aspoň že jsi konečně upřímný. Mohl jsi mi už dávno říct, že jsi utíkal kvůli němu.“
„Kdybych ti to řekl, co bys dělal?“
„Zavřel bych tě ve vesnici a nepustil bych tě nikam ani na krok.“
„Aspoň vím, po kom tu upřímnost mám,“ zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že by tohle táta opravdu udělal.
„Budeš teď chvíli tady, než ti bude lépe. Pak se rozhodne, co dál. Určitě tu nebudeš jen tak lelkovat a čekat, že budeš mít všechno zadarmo. Zkus přemýšlet o tom, co bys chtěl dělat. Je tady taky možnost, že bys šel dolů do vesnice k prarodičům. Ještě jsi je neviděl a oni tebe taky ne. Slíbil jsem jim, že se u nich co nejdříve zastavíme. Možná bys jim mohl pomoct dát do pořádku dům. Potřebuje spoustu oprav.“
Nejsem tu ani den a už mě táta zaměstnává. Takhle jsem si to vážně nepředstavoval. A já chci být co nejvíc s Mareem. Myslel jsem si, že když sem přijdu, bude to jiné, ale…
„Nic se nezměnilo,“ dokončil jsem s povzdechem nahlas svou myšlenku.
„Co tím myslíš?“ podivil se táta.
Pozoroval služebnou, jak uklízí v krbu a chystá dřevo na podpal. Vešla tak tiše, že kdyby nezarachotila s pohrabáčem, ani bych nevěděl, že je tady. Občas po nás po očku koukla, ale jinak si hleděla své práce.
„Ale nic,“ odpověděl jsem tátovi. „Potřeboval bych se umýt. Neviděl jsem vodu dva dny. Mei mi zakázala se okoupat, když jsme se sem chystali. Prý abych se pak nenachladil.“
„Myslím, že ta obava byla zbytečná, jak vidím. Stejně sis uhnal horkost,“ dotkl se táta mé tváře. „Já musím jít do služby, tak ti někoho pošlu, aby ti pomohl.“
„Řeknu Mareovi,“ odpověděl jsem rychle.
„Ani nápad!“ postavil se táta.
Mareo právě vcházel dovnitř a měl v ruce tác s jídlem. Nechápal, co udělal, když po něm táta hned šlehl naštvaným pohledem. Opatrně se přiblížil, jako by čekal ránu.
„Děkuji. Můžeš jít. Pořádně se najez. Prý máš dneska službu u brány a venku je dost zima.“
Mareo jen přikývl.
„Tak na co čekáš?“
„Chtěl jsem Kenjimu pomoct…“ odpověděl Mareo a popošel blíž ke mně.
Opřel jsem se o lokty, abych se mohl posadit a on mi mohl položit tác s jídlem na klín.
„Jíst umí sám,“ vzal od něj táta moji snídani a kývl hlavou ke dveřím. „Měl by sis raději zkontrolovat svoji výzbroj a nachystat se na službu.“
„Tati, proč ho ne-“
„Ty budeš tady, najíš, se a Yasu ti pomůže s mytím,“ přerušil mě táta.
„Yasu?“ ozvalo se dvojhlasně.
Podívali jsem se na sebe s Mareem. Já nechápavě, protože jsem nevěděl, o koho jde. Ale Mareo mi dal vzápětí odpověď, když se ohlédl po služebné, která se u krbu právě zvedala na nohy.
„Ano, Yasu,“ položil mi táta snídani na klín a pak služebné pokynul, aby přišla blíž. „Jak se nasnídá, sundáš mu obvazy a omyješ ho,“ ukázal na mě. „Řeknu Ichimu, že je už Kenji vzhůru. Ty můžeš zatím nachystat vodu na mytí.“
Yasu na mě pohlédla. Když se naše pohledy střetly, mírně se začervenala a raději se hned dívala jinam. Co však ona a ani táta neviděli, byl Mareův pohled. Mračil se a po očku sledoval Yasu. Vypadal, jako by ji chtěl sprovodit ze světa. A další svůj krátký naštvaný pohled věnoval i tátovi.
„Ty jsi ještě tady?“ otočil se na něj táta a ukázal mu rukou ke dveřím. „Tak jdeme. Máme oba práci.“
Nastalo ticho, když oba dva odešli. Mareo se po mě ani nestihl ohlédnout, jak byl tátou skoro násilně vytlačen ven. Yasu se vrátila ke své práci. Na moment odešla, aby se vzápětí vrátila s horkou vodou. Znovu upravila oheň, který se už pěkně rozhořel. Celou dobu jsem ji pozoroval podmračeným pohledem. Byla to mladá vlčice a docela pohledná, řekl bych. Možná by ji každý jiný už nadbíhal, ale já rozhodně ne. Spíš mě štvalo to, že se má o mne postarat právě ona a ne Mareo.
Pokojem se pomalu začalo roztahovat teplo. Ale já to snad ani nepotřeboval. Bylo mi horko od toho, jak ve mně vařila krev. Byl jsem na tátu naštvaný čím dál víc. Bál jsem se o něj, těšil jsem se z toho, že je v pořádku, ale tohle…
Proč mám pocit, jako bych byl zpátky ve vesnici vyhnanců? A ještě navíc ta služebná… Nemohl to udělat horší.
Přešla mě i chuť na jídlo. Na sílu jsem do sebe natlačil kousek masa a placky. Zapil jsem to vodou a naštvaně odložil tác na stolek.
„Můžu ti sundat obvazy?“ zeptala se opatrně Yasu, když viděla, že jsem dojedl.
Jen jsem zamručel a ukázal na dveře. Pochopila. Zavřela je a hned se vrátila ke mně. Posadil jsem se a netrpělivě čekal, až mi sundá obvazy. Nelíbilo se mi, že to dělá zrovna ona.
Cukl jsem sebou, když se mě její ruce dotkly.
Kolikrát mě už takhle někdo ošetřoval, myl mě, když jsem byl nemocný… Ale tentokrát jsem měl pocit, jako by se mě dotkla žhavým pohrabáčem. Sklonil jsem hlavu, abych se na ní nemusel dívat, když mi opatrně omývala záda.
Raději bych vlezl do horského potoka než trpět tohle.
Snažil jsem se být v klidu, jak se dalo. Ale stejně po chvíli, kdy se její ruce přesunuly na mou hruď a zastavily se u lemu mých kalhot, jsem to nevydržel.
„Udělám to sám,“ odstrčil od sebe.
„Pomůžu ti, nevadí mi to,“ chytla mě za ruku, kterou jsem ji odstrčil.
„Řekl jsem, že to zvládnu,“ konečně jsem se ji podíval do obličeje.
Na moment se naše pohledy střetly. Znovu ji tváře polil mírný ruměnec, ale tentokrát už pohledem neuhnula. Pokrčil jsem mírně nos…
Proč mám pocit, že je její vůně výraznější?
„Tak dobře. Ale zůstanu tady, kdyby se ti udělalo špatně.“
Až jsem se podivil, jak byl teď její hlas rozhodnější.
Zvedla se ze stoličky a mísu s teplou vodou položila na ní. Vymáchala v ní hadr, kterým mě omývala a s napřaženou rukou čekala, až si ho přeberu.
Chvilku jsem ještě přemýšlel, jak se z toho vyvléct, ale zřejmě bych teď nepochodil s žádným nápadem. S povzdechem jsem odhodil deku a opatrně slezl z postele. Mírně se mi zatočila hlava, když jsem se postavil a Yasu mě hned podepřela, abych neskončil na zemi.
„Říkal jsem, že to bude v pohodě,“ znovu jsem ji odstrčil.
Celkem neochotně jsem si sundal kalhoty a tu hadru na mytí ji doslova vyrval z ruky.
„Nemusíš tu tak stát,“ prskl jsem po ní naštvaně.
Nelíbil se mi její pohled, když jsem se před ní ukázal v celé své kráse a začal se omývat. To bych raději snesl Mei a její nadávky na mou osobu než tohle.
Jenže Yasu neposlouchala. Stála dál a pozorovala, jak se myju.
Unaveně jsem se posadil, když jsem si potřeboval omýt nohy. Sklonil jsem se a málem jsem přepadl dolů, když se mi znovu zatočilo v hlavě.
„Dej mi to,“ vytrhla mi hadru z ruky.
Opřel jsem se o postel a zvedl hlavu. Díval jsem se raději do stropu. I když jsem se snažil být klidný, ztrácel jsem trpělivost čím dál víc.
Tohle jsem chtěl, aby dělal Mareo, a ne někdo jiný…
Začal jsem se mírně třást. Nejen, že mi začínalo být chladno, ale už jsem tu nervozitu v sobě nedokázal zvládat. A v momentě, když chytla do ruky plátno, aby mě otřela, došel jsem na svou hranici sebeovládání.
„Nech to být,“ zvedl jsem nohy a položil je na postel.
Dolehl jsem na záda a jen po paměti jsem nahmatal deku, abych se přikryl.
„Donesu ti čisté oblečení,“ řekla Yasu, jako by se nic nestalo a srovnala mi přikrývku.
Vzala mísu se špinavou vodou a zmizela za dveřmi.
„Už se nemusíš vracet,“ pomyslel jsem si v duchu.
Jsou všechny ženské tak neústupné? Tak otravné? Dobře jsem si všiml jejich vlčích uší, které se ji ukázaly v momentě, kdy jsem se svlékl. A ta její vůně… Byla ještě výraznější… To mělo znamenat jako co?
Moje naštvanost neustupovala. Svým upřeným pohledem jsem snad byl schopen do stropu vypálit i díru.
Tohle musí přestat. Prostě se budu o sebe starat sám.
V hlavě se mi objevila vzpomínka na to, jak se Mareo mračil, když se dozvěděl, že se o mně bude Yasu starat. Nelíbilo se mu to?
Přes svůj vztek jsem se začal usmívat.
Mareo žárlí? To by znamenalo, že mě opravdu miluje. Že to, co říkal, nebyla jen planá slova.
Tak moc bych s ním teď chtěl být… To on by mě omýval a dotýkal se mého těla…
Otočil jsem se k oknu a zadíval se ven. S úsměvem na tváři jsem si tuhle představu promítal v hlavě a moje naštvanost pomalu mizela pryč. Lehce jsem si přejel rukama po břiše a pak po nohách, když jsem si v duchu představoval, kde se mne Mareo právě dotýká.
Jen ta představa rozehřívala mé tělo víc než samotná horečka. Tak moc jsem zatoužil s ním být právě v tuhle chvíli.
Je mi jedno, že se mé zranění ještě ozývá… Tohle je silnější než cokoliv jiného.
Tohle do večera nevydržím. Kdyby tak mohl aspoň na chvíli přijít. Možná bude mít chvilku na odpočinek. Přece nemůže celý den stát u brány…
Byl jsem tak moc zamyšlený a oddával jsem se těm představám, že jsem ani neslyšel, že za mými zády klaply dveře.
Až teprve, když se postel zhoupla, jsem se probral. Naštvaně jsem se otočil a chtěl Yasu něco říct, ale skoro okamžitě jsem se zastavil a jen s otevřenou pusou hleděl do obličeje toho, na koho jsem tak moc myslel. Byl oblečený, v jedné ruce měl kožešinový přehoz a meč a v druhé ruce oblečení, přichystané zřejmě pro mě.
Díval se na mě a usmíval se.
„Chtěl jsem se ještě zastavit než půjdu na službu,“ sklonil se a krátce mě políbil.
„A co…“ stočil jsem pohled ke dveřím.
„Kaida je u rádce a Yasu… no řekněme, že jsem ji poslal pryč,“ zvedl ruku s oblečením, které mi měla služebná přinést. „Pomůžu ti s oblékáním.“
Tak jsem byl před chvílí naštvaný, tak teď jsem byl štěstím bez sebe. Tak moc, že jsem ztratil soudnost.
„Myslel jsem na tebe,“ vzal jsem věci z jeho ruky a hodil je na zem. „Nevím, jak to do večera vydržím.“
„Myslel jsi na mě hodně?“ odložil svůj přehoz a meč.
Mírně se narovnal a prohlédl si mě. Nemohl si nevšimnout, že se deka v jednom místě mírně vzdouvala.
„Za tohle teda nemůže Yasu?“ položil dlaň na to místo a mírně přitlačil.
Když se mne dotkl, mírně jsem sebou trhnul. Nedokázal jsem se udržet v klidu a to horko, co mě polilo hned zabarvilo i mé tváře. Byl jsem přikrytý až ke krku a opravdu mi pod tou dekou začalo být moc teplo.
Mareo se na mě chvilku s úsměvem díval, než zasunul ruku pod přikrývku.
„Jsi nahý?“ pozvedl mírně obočí. „A byl jsi nahý i před ní?“ přiblížil se až k mému obličeji. „Je tu cítit skoro v celém pokoji,“ zamručel.
Nosem mi přejel po krku a já slyšel, jak se zhluboka nadechl. Jako by chtěl zjistit, jestli se Yasu ke mně nepřiblížila víc, než by bylo zdrávo. Zřejmě byl však spokojený, protože po chvilce zvedl hlavu.
Nehybně se mi díval do očí a jeho ruka se zastavila na mém břiše. Tak blízko toho místa, které toužilo po jeho doteku.
Na moment jsem zatajil dech… Husí kůže mi z toho naskočila po celém těle a v břiše jsem měl ten zvláštní šimravý pocit.
Ale Mareo se ani nehnul. Jako by zmrznul. Jako by chtěl nejdříve odpověď…
„A dotýkala se tě i tady?“
Ucítil jsem konečky prstů na mé chloubě.
Přivřel jsem oči a tiše vydechl. Zavrtěl jsem hlavou.
„To je dobře, protože bych ji ty ruky jinak polámal.“
„Nevydržím to tu do večera,“ zakňoural jsem, když se jeho prsty znovu pohnuly.
Lehce s nimi přejížděl a snad si i užíval to dráždění, které jsem začal těžko zvládat.
„Ani nevíš, jak jsem se na tuhle chvíli těšil,“ zašeptal mi Mareo do ucha a jemně mě do něho kousnul.
Jeho ústa se přesunula na mé rty. V momentě, kdy se jeho jazyk dotkl mého, přestal po mém penisu přejíždět konečky prstů a pevně ho uchopil do ruky. I přesto, že jsem ho měl plná ústa, nedokázal jsem zadržet hlasité povzdechnutí, když se mým tělem převalil neskutečné příjemný pocit. Bezděčně jsem se proti jeho ruce propnul a se zaskučením jsem zkousnul Mareův ret.
Jen sykl, ale ve své činnosti neustal. Deka se mírně shrnula, když jeho pohyby zrychlily. Vysvobodil se z mých zubů a znovu mě začal líbat.
Teď už by mi bylo jedno, kdyby někdo vešel. Vnímal jsem jen Marea a nic jiného. Jednu ruku jsem posunul k té jeho, která mi přinášela to potěšení. Stiskl jsem ji a kopíroval jeho pohyby, které se postupně zrychlovaly s tím, jak cítil, že se blíží můj okamžik. Mírně jsem se začal třást a snad automaticky jsem začal pohybovat svými boky a vycházel mu vstříc.
Druhou ruku jsem vytáhl zpod deky a chytil se ho kolem krku v momentě, kdy jsem nahlas zasténal a celý se propnul, když mě ta blaženost málem poslala do mrákot. Držel jsem ho tak pevně, že se skoro nemohl pohnout a já vzrušeně vzdychal do jeho úst.
Nepřestával mě líbat ani v tuhle chvíli, kdy já sotva popadal dech. Můj jazyk snad odumřel a jen nehybně přijímal jeho chuť, kterou mi předával.
Naše ruce, schované pod dekou vlhly od mého uspokojení. Nepouštěl jsem ho, jen jsem ještě víc stiskl jeho ruku, když jsem s posledními záškuby vydal ze sebe to, co jsem si pro něj schovával takovou dobu.
„Jsi nádherný,“ řekl tiše Mareo, když se konečně uvolnil z mého objetí.
Nehybně jsem ležel, rychle oddechoval a jen se na něj díval.
„Kdybychom tohle udělali už dřív, nejspíš bych už dávno s tebou žil mezi vyhnanci,“ usmál se na mě a než se narovnal, dal mi ještě jeden krátký polibek.
Povolil jsem sevření jeho ruky. Stáhl ze mě deku a svou vlhkou ruku zvedl před obličej. Krátce se na ní podíval. Přičichl si k ní a pak nabral jazyem trochu z toho, co jsem mu na ní zanechal.
Kdyby mi nebylo teplo z toho, co právě proběhlo, nejspíš by mě teď polilo horko a byl bych celý rudý. Ale líbilo se mi to. Jako by tím říkal, že jsem opravdu jen jeho a teď se vším všudy. Jako by chtěl znát nejen můj pach, ale i chuť, aby mě našel kdekoliv, kam se jen pohnu.
Už jsem jen jeho. Úplně jsem mu propadl…
Zvlášť po tom, co teď udělal.
„Musím tě otřít a trochu vyvětrat. Za chvíli by se měl ukázat Ichi a měl by plno řečí.“
Mareo vstal a došel k vědru s vodou. Vymáchal v něm hadr, připravený na další obklad a vrátil se ke mně. Otřel mě, aby na mě nezůstala ani stopa a pak mi ještě otřel i ruku, která mu pomáhala.
Já jen mlčel a celou dobu jsem ho pozoroval. Mohl si se mnou dělat co chtěl. Ani slovem bych neprotestoval.
Než mě přikryl, ještě se na mě zadíval.
„Zatraceně. Dvě věci mě štvou. Musím počkat, až budeš v pořádku,“ políbil mě na břicho a pak mě konečně přikryl. „A musím jít na službu.“
Chtěl jsem ho chytit, a ještě si ho přitáhnout pro polibek, ale to on už vstal a zamířil k oknu.
Taky mě to štve. Taky bych byl radši, kdyby bylo všechno v pohodě. Nejsem schopný nic jiného, než jen ležet a brát to, co on mi dává. Tak rád bych mu i já dal něco víc.
„Měl by ses pořádně najíst,“ vrátil se ke mně, když trochu vyvětral a zavřel okno. „Moc jsi toho nesnědl. Chci, aby ses co nejdříve uzdravil.“
Zvedl ze země věci a podal mi je, abych se oblékl.
„Stačí zatím jen kalhoty. Stejně tě ještě Ichi musí zkontrolovat,“ sám si zvedl své věci.
Hodil na sebe přehoz, přes něj si zapnul široký opasek, na kterém se mu houpal meč.
„Pomohl bych ti s tím, ale nejspíš bych měl problém odejít,“ sklonil se ke mně. „Ten úsměv ti moc sluší,“ políbil mě ještě na tvář a pak odstoupil do bezpečné vzdálenosti.
I když jsem zatím neřekl jediné slovo, opravdu jsem se usmíval. A měl jsem proč. A bylo dobře, že se Mareo ode mne vzdálil, protože jsem měl hroznou chuť ho stáhnout k sobě do postele.
„Přijdeš večer?“ konečně jsem promluvil.
Odhodil jsem deku bokem a začal si oblékat aspoň kalhoty. Mareo jen na mě krátce pohlédl a pak raději zamířil ke dveřím.
„Určitě přijdu. Jen mi slib, že se pořádně najíš,“ otevřel dveře, a ještě se na mě otočil. „A budeš na sebe opatrný,“ ukázal prstem na mou hruď, kterou hyzdily ještě nedoléčené rány od meče.
Přikývl jsem a jak malé štěně jsem na něj zamával, když za sebou zavíral dveře.
Úsměv mě nepřešel ani dlouho potom, co odešel. Lehl jsem si a už spokojeně jsem zíral do stropu. Hned mi přišlo všechno hezčí. Klidně by mohl přijít táta nebo i Yasu, a nic by mě asi v tuhle chvíli nerozhodilo.
Jediná věc mě na tom mrzela, a to bylo to, že musím být tady.
Přesto jsem se však oddával těm nádherným myšlenkám. Ten pocit, když se mně jeho ruka dotkla, když neváhal a udělal to, co jsem si tolikrát v duchu představoval… Skutečnost byla ještě lepší než ty představy.
O něco později došel Ichi, aby mě zkontroloval a ošetřil. Byl spokojený a říkal, že dokonce už nehřeju tolik, jak včera. Ale přesto mi nakázal ještě pít bylinky, co mi předtím nachystal, dokud nebude mít jistotu, že jsem úplně v pořádku. Rány mi namazal nějakou mastí a znovu převázal.
„Dneska už ti dám pokoj. Ale zítra se za tebou přijdu podívat,“ dodal ještě, když odcházel.
Snažil jsem se poctivě ležet. Ale nikdy jsem nebyl z těch, kteří by to dlouho vydrželi. Když už jsem nevěděl, co by, aspoň jsem vstal, abych se prošel po pokoji, nebo přiložil do ohně.
Yasu se ukázala až teprve v době oběda.
Donesla mi jídlo, vzala nedojezenou snídani a hned zase odešla.
Tentokrát se na mě skoro nepodívala a celou dobu mlčela. Chvílemi jsem měl pocit, jako by se mě bála, nebo byla na něco naštvaná.
Táta se ani jednou neukázal, i když se už skoro smrákalo. A já už vážně nevěděl, co mám dělat. Tak moc jsem se nudil, že mi už ani nestačilo se projít po pokoji.
Nakonec jsem si oblékl halenu, nazul topánky a vzal do ruky tác, který mi tu zůstal od oběda.
Snědl jsem skoro všechno, tak jak jsem slíbil, takže misky byly skoro prázdné.
Rozhodl jsem se, že se projdu a zeptám se, kde bych dostal večeři.
Vyšel jsem na chodbu a chvilku se jen rozhlížel. Moc vlků se tu nepohybovalo. Ale podle těch, kteří tu byli, jsem pochopil, že jsem v části, kde jsou asi ubytovaní strážní. Vzpomněl jsem si, jak táta říkal, že má pokoj hned vedle. Nakoukl jsem do otevřených dveří, které byly napravo od mého pokoje.
Ale bylo tam prázdno.
Podle věcí, které tam však byly, mi bylo jasné, že je to opravdu tátův pokoj.
„Potřebuješ něco?“ ozvalo se za mnou.
Málem mi vypadly věci z ruky, jak jsem se lekl. Otočil jsem se a podíval na toho, kdo za mnou stál.
Byl to jeden z těch, co mě zastavili u brány.
„Nevím, kde je kuchyň,“ ukázal jsem mu tác s miskami. „A chtěl bych se najíst.“
„No, tak tady kuchyň nenajdeš,“ natáhl se strážný přese mne a zavřel tátův pokoj.
Co to jako mělo být?
„Tak mi aspoň řekni, kam mám jít.“
„Na konec chodby a pak doprava,“ ukázal rukou. „Tam je místnost, kde se jí. Tam se můžeš najíst. A doporučoval bych ti nejlépe hned, protože za chvíli přijdou strážní ze služby a bude tam plno.“
Mírně odstoupil, aby mi nestál v cestě.
„Potřebuješ doprovod, nebo to zvládneš sám?“ ušklíbl se. „Jen aby ses tu někde zas nevyvrátil. Já tě na rukách nosit určitě nebudu.“
Vážně mám pocit, jako by byl na mě naštvaný?
„No, nejspíš bys mě ani neunesl, jak vidím,“ taky jsem si ho s úšklebkem provokativně prohlédl a hned na to jsem vykročil určeným směrem.
Za sebou jsem slyšel pár nějakých nadávek, ale raději jsem si toho nevšímal. Nebyl jsem ještě při síle, abych se mohl někomu takovému postavit.
Přesto jsem se však ještě ohlédl, když jsem zacházel za roh. Právě otvíral dveře jednoho z pokojů naproti mému.
Hm, takže soused Doufám, že se s ním nebudu potkávat každý den.
Bez dalších problémů jsem pak našel to, co jsem hledal.
Jídelna, jak tomu říkali, byla docela prostorná. Bylo tu několik stolů s lavicemi. Některé byla dlouhé a mohlo u nich sedět i deset vlků, jiné byly tak pro jednoho pro dva. Odložil jsem tác na jeden z nich, který vypadal, že je k tomu určený a zašel jsem k druhému stolu, na kterém bylo ve velkých mísách a na velkých tácech naloženo jídlo. Přecházel jsem kolem něho a přemýšlel, co z toho si mám vybrat.
Bylo tu snad všechno. Placky, pečené maso, hustá polévka. Voda, víno a v kotli nad ohněm se vařila voda. V dózách byly jednotlivé bylinky na čaje a každý si mohl vybrat to, na co měl právě chuť.
Nakonec, po chvilce přemýšlení, jsem si do misky nabral polévku a dal na tác i s dvěma plackami. Nalil jsem si do konvice horkou vodu, abych si pak mohl udělat ten odvar, na který mě Ichi nezapomněl upozornit.
Moc vlků tu opravdu nebylo. Asi tak deset jich sedělo u jednoho z těch velkých stolů. Jedli a povídali si. Někteří z nich mě pozorovali, jako nějakou zajímavou věc. Bylo mi to celkem nepříjemné, ale byl jsem tu nový. A skoro nikdo z nich mě vlastně ještě neviděl. Ale rozhodně mi neuniklo, že se jejich hovor po mém příchodu o něco ztišil.
Vzal jsem tác a chtěl co nejrychleji odejít, když se náhle ode dveří ozval silný hlas.
„Nezdržujte se tu zbytečnými řečmi! Kdo má službu, měl by už vypadnout!“
Zastavil jsem se uprostřed chůze. Prostor dveří zabíral jeden z vlků, který evidentně přišel z venku Měl na sobě ještě přehoz a meč u pasu a z vlasů si ještě střepával sníh.
„Přežil někdo z nováčků, Itachi?“ zasmál se jeden ze strážných.
I když se i ostatní zasmáli, přesto se raději začali zvedat.
„Řekl bych, že jo,“ sundal si ten Itachi přehoz a zamířil rovnou k jídlu. „Někteří mají volšové ruky. Ale snad se to zlepší.“
Když procházel kolem mne, zastavil se a zadíval se na mě.
„A ty jsi kdo? Ještě jsem tě tu neviděl. Nemám pocit, že bych tě přijal ke stráži a služebnictvo tu nemá co dělat,“ změřil si mě pohrdavým pohledem. „A ani nevím, jestli by ses na strážného hodil,“ chytl mě za paži a stiskl ji.
Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale když se mi miska s polévkou málem převrhla, zastavil jsem se.
„Máš hubené ruce, nejspíš ani neudržíš meč. Jak jsi starý?“
Vlci, kteří se právě sbírali k odchodu, se zastavili a se zájmem se na nás dívali.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil.
Tak já mám hubené ruce a neudržím meč?
A on je jako kdo, že takhle se mnou mluví? Chová se jako samotný král. Ale tím rozhodně není…
Zabodl jsem svůj pohled do jeho očí.
„A ty jsi kdo? Ještě jsem tě neviděl a nemám pocit, že bys byl někdo, kdo dokáže dobře rozhodnout o tom, kdo je dobrý a kdo ne,“ vrátil jsem mu to zpátky.
Tentokrát to byl on, kdo se musel zhluboka nadechnout. Pustil mou ruku a odstoupil o krok. Jeho pohled ztvrdnul a vypadal, že nemá daleko do toho, aby mi dal minimálně jednu ránu.
Rozhodně jsem viděl, jak sevřel ruce v pěst. Někteří vlci se začali usmívat a jiní ztuhli překvapením. Tuhle odpověď nejspíš nikdo nečekal.
Využil jsem všeobecného překvapení a se spokojeným úsměvem jsem Itachiho obešel a šel pryč.
Bylo to, jako bych šlápl do vosího hnízda a nemínil jsem čekat, až se naštvaná vosí královna na mě vrhne. Nejspíš jsem ho však natolik vyvedl z míry, že neměl ani snahu mě zastavit.
„Co tu ještě děláte! Denní služba se už vrací a vy už máte být venku!“ slyšel jsem už jen jeho naštvaný hlas, když jsem se chodbou vracel zpátky do svého pokoje.
Ozvalo se několikero rychlých kroků, když se všichni do jednoho vyhrnuli z jídelny, aby nebyli poblíž někoho, kdo byl evidentně hodně vzteklý.
„Dobrá práce,“ poplácal mě ještě jeden za strážných, když kolem prošel a spěchal do svého pokoje, aby si vzal věci a šel na noční službu.
No, aspoň že je tu někdo, kdo na mě není naštvaný hned po prvním setkání. Ale asi bych si měl dávat pozor na pusu. Kdo ví, co je ten Itachi zač, když ho všichni tak poslouchají.
O něco jsem zpomalil a už spokojeně jsem kráčel do svého pokoje. Musel jsem si dávat pozor, protože se chodba o něco víc zaplnila. Někteří odcházeli a někteří se vraceli z denní služby. Bylo vidět, že jsou unavení a těší se na teplou večeři.
Trochu jsem přidal do kroku, abych byl co nejdříve na pokoji, protože bylo jasné, že se tím pádem vrátí už i Mareo. Začal jsem se těšit, až ho znovu uvidím. Ten den byl pro mne moc dlouhý, když jsem za ním ani nemohl jít.
Určitě se bude chtít pořádně najíst a pak přijde za mnou Musí… Slíbil mi to.
Zabočil jsem do chodby, která vedla k mému pokoji. Chtěl jsem pokračovat dál, ale najednou mi ztuhly nohy a já zůstal stát na místě a jen se nechápavě díval před sebe.
Nemohl jsem odtrhnout pohled od toho, co bylo přede mnou.
Ten strážný, co mě zastavil u tátova pokoje stál před svými dveřmi. A nebyl sám…
Z jeho pokoje právě vyšel Mareo. Zastavil se před ním, upravoval si halenu a poslouchal, co mu ten druhý říká. Na jeho rameni přistála ruka, která ho přitáhla k tomu vlkovi ještě blíž. Mareo se na něho díval a oba dva se usmívali.
Zatnul jsem zuby…
Má svoji ruku na jeho rameni. Na vlkovi, který patří mě.
Ten strážný se na mě podíval přes Mareovo rameno. Ušklíbl se a přitáhl si ho ještě víc k sobě.
Sevřel jsem tác, až mi nehty o něj škrtly.
Mareo byl v jeho pokoji…
Co tam dělal? Proč jsou tak blízko u sebe?
Přestával jsem vnímat všechno ostatní. Pohled jsem měl zaměřený jen na ně dva. Všechno okolo se mi ztratilo. Jak jsem byl po celý den klidný, teď ve mně začala znovu vřít krev.
I když jsem se uhlídal, abych neskočil Itachimu do úsměvu, tak teď to šlo všechno do háje.
Měl jsem před očima rudo, když jsem se rychlým a rázným krokem rozešel rovnou k nim.
Soptil jsem a rozhodně jsem v klidu nebyl.
„Kenji! Myslel jsem, že jsi v pokoji,“ Mareo se otočil, když zaregistroval, že se něco děje.
V tu samou chvíli jsem k nim došel.
„Kenji, děje se něco?“
Neposlouchal jsem ho. Ani jsem se na něj nepodíval Měl jsem před očima jen ten obličej, který jsem teď chtěl rozmlátit na kaši.
Tác s jídlem dopadl s rachotem na zem v momentě, kdy jsem se bez váhání rozmáchl.